Schváleno 2. zasedáním 7. sjezdu SDS jako pracovní materiál programové diskuse.
a. SDS je součástí historického zápasu a internacionálního hnutí za nový svět
b. SDS se chce podílet na formování nové levice
c. SDS vyrůstá z kořenů různých směrů
d. SDS má své specifické názory
e. SDS odmítá extrémy a dogmata
f. SDS se řídí socialistickými hodnotami
g. SDS se chce podílet na formování socialistické strany nového typu
2. Základní stavební kameny naší vize alternativy
3. Strategické rozhodování SDS
a. určení teoretických a praktických přístupů
e. určení bezprostředních spojenců
a. Základní systémové vady kapitalismu jsou nereformovatelné
b. Nutnost rehabilitovat socialismus
Jiné rozdělení bohatství ve světovém měřítku
Poznámky pod čarou (jen pro diskusi)
Návrh předkládá skupina pro přípravu návrhu dlouhodobého programu SDS, 22. března 2003
Žijeme v epoše sociální revoluce[1]. Uplynulé dvacáté století bylo plné horkých a studených válek – lze na něj pohlížet jako na století celosvětové občanské války. Po jejím skončení vstoupil kapitalismus globalizací nezadržitelně do svého imperiálního stádia[2], kterým vrcholí predátorská fáze vývoje lidské společnosti[3].
Kapitalismus osvobodil výrobní prostředky a připravil půdu pro vědecko-technickou revoluci. Člověka osvobodil od jeho feudálních pout a vzápětí ho nově grandiózně zotročil. Umožnil vznik občanské společnosti a současně do ní vložil genetický kód – novodobou demokracii, která se stává klíčem ke vzniku společenství, v němž bude svobodný rozvoj každého nutnou podmínkou svobodného rozvoje všech[4].
Globalizací vstupuje do nové fáze svého vývoje i společenské vědomí. Platilo-li včera, že je určováno společenským bytím, stává se dnes postupně společenské vědomí rovnocennou stránkou[5] života na planetě Zemi. Člověk mění vědomě svět kolem sebe v rozsahu, jaký byl dříve nepředstavitelný. Může jej i zcela zničit. V tom spočívají naše dnešní naděje i obavy.
My, členové Strany demokratického socialismu (SDS) chceme tímto programem deklarovat své cíle a napomoci úspěšné demokratické diskusi o způsobech, které povedou ke vzniku společnosti míru a spravedlnosti, společnosti, v níž bude moci každý člověk žít v sociálním bezpečí a spolurozhodovat o svém osudu. Vyhledáváme současně spolupráci se všemi, kdo s námi tyto cíle sdílejí.
SDS ctí pokrokové tradice. Čerpá z nich své přesvědčení o společenském pokroku vedoucím k sociálně spravedlivé společnosti. Demokratický socialismus chápe v teoretické rovině jako přirozené vyústění humanistické filozofie, osvícenství a Marxova učení o historii a společnosti. V praxi je pro nás logickým pokračováním Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Současně chceme využít draze zaplacených zkušeností dělnického hnutí, z nichž víme, že socialismus bez demokracie není možný.
SDS je stranou socialistů, kteří považují za nutné spojovat bohaté revoluční tradice sociální demokracie, ale ne její oportunistická selhání, s mnohými humanistickými prvky komunistického přesvědčení, ale ne se zločiny sovětského modelu socialismu. Vycházíme z myšlenky Bohumíra Šmerala, že komunismus a sociáldemokratismus jsou jen dvě podoby téhož hnutí, dvě metody, které mají stejnou legitimitu.
SDS si však současně uvědomuje, že dnešní socialistické a komunistické parlamentní i neparlamentní strany se pomalu, ale jistě dostávají mimo hlavní emancipační proud, který dnes tvoří globální sociální hnutí.
SDS považuje za správné a potřebné, aby levice aktivně rehabilitovala své politické selhání v posledních sto letech, aby překonala historicky vzniklé bariéry mezi sebou a aby se harmonicky začlenila do onoho hlavního proudu. V takovém procesu vidíme své místo, tak se chceme podílet na předávání bohatých historických poznatků, zkušeností a dovedností.
Jako demokratičtí socialisté se zasazujeme o individuální politické svobody lidí stejnou měrou jako o jejich sociální práva k zajištění materiálních a duchovních předpokladů jejich života. Život v sociálním bezpečí chápeme jako nutnou podmínku posilování pozitivních vlastností člověka. Proto jsme přesvědčeni, že demokracie bez socialismu má jen omezený význam.[6]
Proces sdružování a solidarity lidí již přerostl historicky existující formy, chránící zájmy pracujících – odbory i levicové politické strany. Politická levice to dosud nepochopila – aktivizující se občanská veřejnost chce sama převzít odpovědnost za svou budoucnost a pokračovat v další fázi sdružování formou globálního sociálního hnutí a snahami o zavedení přímé demokracie v národním prostředí. Levicové strany se buď transformují a stanou se součástí sítě sociálních pohybů, nebo dlouhodobě zaniknou.
Zvedá se nový boj pracujících proti moci kapitálu, boj, který přerůstá v hnutí překračující národní rámec, aspirující na zrušení hranic a na mezinárodní občanství. Lidé sami se přibližují svému osvobození ze způsobů kapitalistické výroby a usilují o spravedlivější rozdělování bohatství.
Distancujeme se od těch, kteří roní krokodýlí slzy nad koncem korporativního socialismu a národního syndikalismu, i od těch, kteří pláčou nad krásnými časy sociálního reformismu. Národní stát jako suverén před našima očima odumírá. Nově formující se levice musí přemýšlet nad tím, jak nahradí jeho sociální funkce v lokálním i globálním měřítku.
SDS chce být stranou humanistickou a vzdělanou. Chápe svět kolem nás jako objektivně existující, neustále se vyvíjející, vnitřně složitě provázaný, podléhající zákonům dialektiky. Jsme si však vědomi toho, že naše schopnosti[7] jsou nedostatečné a že používání materialistické dialektiky nám umožňuje kvalitativní odhady, ale ne kvantitativní predikci.
Vědomí nedokonalosti lidského rozumu nás vede k nutnosti využívat jeho silných stránek, pomocí nichž chceme svět co nejpravdivěji popsat, ale především měnit podle našich představ. V tomto smyslu jsme současně kritickými racionalisty, kteří předkládají vize a projekty a jsou připraveni je průběžně konfrontovat se společenskou praxí, kterou bereme za jediné kritérium pravdivosti našich představ.[8]
SDS přejímá s výhradami zásady historického materialismu a zdůrazňuje nutnost jejich průběžného ověřování praxí. Jsme principiálními odpůrci kapitalismu, ale ve shodě s Marxem si uvědomujeme jeho životaschopnost, jeho přínos pro osvobození člověka i skutečnost, že se podmínky socialismu „vylíhnou v lůně samotné staré společnosti“.
Členové SDS si uvědomují, že názorová pluralita je nutnou podmínkou rozvoje lidského myšlení a pokroku. Váží si proto každého názoru, naslouchají pečlivě ostatním a diskutují s každým, pokud jeho stanoviska nejsou v hrubém rozporu s elementárními principy života.
Socialismus v názvu naší strany připomíná náš cíl, námi uznávané hodnoty a stručně popisuje naše hnutí.[9]
Socialismus je pro nás nutný cíl - společnost, ve které se stane
svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech.[10]
Socialismus je pro nás hnutí proti vykořisťování člověka člověkem, proti
patriarchálnímu útlaku, proti drancování přírody, za záchranu a rozvoj lidské
kultury, za prosazování lidských práv, za společnost, ve které lidé spravují
své záležitosti demokraticky a racionálním způsobem.
Socialismus je pro nás hodnotový systém, ve kterém jsou neoddělitelně
spojeny důstojný život, svoboda, rovnost a solidarita, lidská emancipace, sociální
spravedlnost, zachování přírody a mír.
Jde nám o to, aby se překonal rozvoj národních ekonomik a společností, určený ziskem a zhodnocením kapitálu, ve prospěch takového rozvoje, který se vyznačuje uskutečňováním zájmů celého společenství.
K velkým historickým ponaučením, které jsme získali z dějin socialismu, patří, že se socialismem musí být nerozlučitelně svázána demokracie a myšlení, které přijímá pokrokové potenciály liberalismu.
SDS prosazuje současně společenskou spravedlnost a společenskou transformaci. Proto předkládá občanům svůj projekt demokratického socialismu.
Demokratický socialismus[11] pro nás znamená dva vnitřně provázané projekty:
SDS hodlá realizovat oba projekty pouze s výraznou většinovou podporou ve společnosti.
Pojítkem mezi oběma projekty, tedy mezi malými reformními kroky, ke kterým bude docházet každodenně za formálně nezměněných společenských poměrů, a požadavkem na transformaci společnosti, která uzavře její bolavé rány dané vlastnickými a mocenskými vztahy, existujícími fakticky v rozporu s ústavním pořádkem, tímto pojítkem bude všemi legálními prostředky podporovaná demokratizace a aktivizace občanské společnosti.
SDS chce více demokracie, tedy více svobody a více rovnosti.
SDS považuje za základ rozvoje lidské společnosti plodnou koexistenci různých názorových proudů. Bohatost názorů lidí je pro nás odrazem ještě bohatšího světa kolem nás s jeho protikladnými stránkami a s jeho nevyčerpatelností.[12]
Jsme stranou radikálně myslících lidí, kteří se chtějí přiblížit k jádru věcí. Proto odmítáme extremismus[13] a dogmatismus v myšlení, v diskusi i v praktické politice. Zastáncům jediných možných cest, vykladačům absolutních pravd a pisatelům různých „poučení z krizového vývoje“ připomínáme: demokracie je diskuse.
Naše přístupy jsou proto v mnoha ohledech vyvážené:
Považujeme se za Evropany a zároveň jsme hrdí na své češství
přejeme si jednotnou Evropu národů spolupracujících na vytváření nové a vyšší formy solidarity
přáli bychom si, aby se stala Evropa prototypem a průkopníkem nového světa a aby byly současně kvetoucí Čechy spolutvůrcem nových duchovních hodnot
podporujeme takové evropanství, které směřuje k celosvětovému porozumění, rozvoji spolupráce ve všech směrech lidské činnosti na principech rovnosti, rasové a náboženské snášenlivosti a odstraňování chudoby
uznáváme právo na sebeurčení národů a jedinců
odmítáme terorizmus ve všech jeho podobách a řešení konfliktů válkou z pozice ekonomické a vojenské síly, územních nároků či ochrany víry
trápí nás stárnutí české populace a její nízký přirozený přírůstek (8,8 ročně narozených na 1000 obyvatel), nízký hrubý národní důchod ČR (60% EU) a jeho nízký růst (3% ročně), vysoká nezaměstnanost (10%) a nízké důchody
hrozíme se nízké účasti českých občanů na správě věcí veřejných (57% voličů se nezúčastnilo komunálních voleb 2002)
Řadíme se k levici, ale především se cítíme být lidmi a občany
společným postupem chceme uspíšit změny ve prospěch sociálního pokroku občanů v Evropě a tím i v ČR
hodláme se podílet na změnách směřujících ke společenskému a hospodářskému rozvoji a k prosazování práv a svobod všech občanů
vážíme si života ve všech jeho formách a základním klíčem našeho vztahu ke všem činům i myšlenkám je jejich humanistický obsah
cokoliv činíme, činíme s vidinou plnohodnotného lidského života a bezpečného světa plného zdravých a veselých dětí
SDS konfrontuje své plány a činy neustále se svým hodnotovým systémem, založeným na třech základních socialistických hodnotách, kterými podle nás jsou:
život[14]
demokracie
solidarita
Všechny ostatní námi vyznávané hodnoty jsou ve vyjmenovaných obsaženy, jako např. svoboda a rovnost v demokracii, nebo se z nich dají odvodit. Na těchto základních hodnotách stavíme svou socialistickou etiku, která směřuje jak do budoucnosti, tak k dnešku.
Naší vizí je sociálně spravedlivá společnost, naše socialistická alternativa. Neznamená však pro nás nějaké „nastolení socialismu“ nebo návrat do totalitní minulosti s vedoucí úlohou strany. To je nemožné a současně pro nás nepřijatelné. Nejde nám však ani o idealistickou představu pomyslného dobra, jehož vidina by měla člověku dneška pomoci obstát v jeho současné realitě.
Uvědomujeme si, že lidé žijí jen jeden život, který chtějí prožít co nejplodněji, nejšťastněji a co nejdéle. V jistotě a bezpečí. Nechtějí ho prožít sami, ale se svými nejbližšími a většinou i s ostatními, kteří tvoří jejich domov, jejich vlast, Českou republiku a Evropu. Svou prací a činorodostí přispívají podle svých možností k rozvoji obce, regionu a státu, ve kterém žijí. Lidé mají nezadatelné právo podílet se rovným dílem a solidárně na využívání statků, vytvořených společným úsilím.[15]
Jsme si vědomi, že jednou z největších překážek na cestě za naší vizí je nedostatečná úroveň solidarity. Jsme však přesvědčeni, že se lze solidaritě učit a že pro ni lze postupně vytvářet společenské podmínky.
SDS je občanskou stranou, neboť si uvědomuje tvůrčí sílu občanské společnosti. Obranu sociálních jistot chápeme jako neoddělitelnou součást obhajoby lidských práv. Stavíme se nekompromisně proti všem ambicím těch, kdo chtějí prosazovat své cíle násilím a válkou.
Sociální spravedlnost není možná bez rozhodného vypořádání se s partajní politikou, předváděnou současnými parlamentními stranami která je vázána zájmy velkokapitálu v rámci parlamentního systému. Víme, že potřebujeme demokracii ve vlastních řadách, abychom mohli přesvědčivě prosazovat a bránit demokratické principy v dnešní společnosti proti panství peněz, proti podřízení politiky ekonomické a mediální moci.
Socialistická strana musí zohlednit a zvládnout tři momenty
aktuální politický boj, určený vysokou politickou a mobilizující schopností
programové vybavení levicové socialistické strany
reformu, která levicové straně vtiskne bojovný a současně demokratický charakter
Dělat socialistickou politiku pro nás znamená, že chceme
naplňovat naše představy o demokratickém socialismu;
posilovat svobodu jedince, jeho emancipaci a růst sebeurčení a oslabovat škodlivý vliv trhu a politických struktur;
podporovat lidi, aby sami reálně spolurozhodovali o věcech, které ovlivňují jejich život.
Historie posledních 150 let ukazuje, že iluze lidí o možné úloze národního státu při jejich osvobození od jha kapitálu byly mylné. Ani reálně socialistický, ani sociální stát se nestaly dlouhodobým garantem emancipace svých občanů. Národní státy se naopak ve 20. století staly často nebezpečným semeništěm rasizmu a nesnášenlivosti.
Stát považujeme za lidské společenství, které si úspěšně osobuje monopol na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na určitém území.[16] Stát je vyústěním procesu koncentrace různých druhů kapitálu, kapitálu fyzické síly či nástrojů nátlaku (armáda, policie), kapitálu ekonomického, kapitálu kulturního či lépe informačního, kapitálu symbolického.[17]
Historicky vzniklý národní stát občanské společnosti plnil vcelku úspěšně několik set let své vnitřní i vnější funkce. Ve druhé polovině 20. století dosáhl patrně svého vrcholu a jeho hranice se začaly stávat překážkou globalizačních tendencí imperiální fáze euroatlantické civilizace. Uzavřené reálně socialistické státy byly rozbity a ostatní státy postupně přicházejí o jednu funkci za druhou. Dostávají se tak do role regionů, které delegovaly část svých pravomocí na vyšší struktury.
SDS proto nepovažuje národní stát za hlavní nástroj lidské emancipace a naopak požaduje, aby se občané emancipovali od svých národních států. Patříme mezi ty, kdo chtějí ve společnosti aktivně prosazovat prvky přímé demokracie v co nejširším rozsahu; jsme zastánci lidové samosprávy.
Stejně jako považujeme za důležitou existenci různých názorových proudů, klademe důraz i na zachování plodné koexistence národních kultur, jejichž vzájemnému vlivu nebudou bránit hranice národních států. Občanská společnost sama musí demokraticky rozhodnout, jaké mechanismy a instituce budou optimální.
Před levicí stojí v tomto smyslu velký úkol v koordinaci tohoto hledání občanskou společností, zejména pokud jde o dosavadní hospodářské a sociální funkce státu. SDS cítí na tomto místě potřebu prohlásit, že socialismus pro ni znamená zespolečenštění (socializaci), a ne zestátnění či znárodnění (nacionalizaci) výrobních prostředků. Současně zdůrazňuje, že pro ni není tak podstatný charakter vlastnictví výrobních prostředků, jako právo řídit investice a rozhodovat o alokaci (umístění) kapitálu a jejích podmínkách ve sféře společenské spotřeby.
Globalizace je přirozeným procesem vyvolaným panujícími kapitalistickými vztahy. Vznikla jako důsledek volného trhu, který přesáhl moc jednotlivých států (národních kultur). Globalizace je sjednocováním civilizace ve jménu hospodářského růstu.
Globalizace zatím přeje mocným - ti jsou vysoce mobilní, mají peníze, jednotnou kulturu, společný životní styl. Ostatní jsou naopak roztroušeni, odděleni jazykovými a sociálními bariérami, vázáni na svou lokalitu a zatím i národní stát.
Úspěch vznikajícího globálního sociálního hnutí je vázán na vznik nové solidarity, která by mohla vzejít ze všeobecně sdíleného pocitu nejistoty a obav, zasahujícího stále vyšší patra trhu práce - zhoršování podmínek práce se dnes netýká zdaleka jen dělníků.
Nové sociální hnutí musí odstranit bariéru mezi aktivisty působícími v množství alternativních organizací a mezi vědci, které znepokojuje způsob, jakým byla nasměrována globalizace a jakým je směrována Evropa.
SDS se chce podílet na odstraňování existujících bariér a na tvorbě sítě kritických myšlenek a politických akcí, ve které by se nápady a energie zúčastněných propojily. Takovou solidární síť nelze budovat podle vzoru politických stran ovládaných úzkým aparátem.
Pro současnou euroatlantickou civilizaci jsou charakteristické dva základní společenské vztahy - kapitál a demokracie - jako její atributy. Proto je také existující občanská společnost označována tu za kapitalistickou, tu za demokratickou.[18]
Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Svoboda jako společenský vztah je však v lidských myslích neoddělitelně spojena s rovností. Kapitál je proto společností nucen k prosazování demokracie se svobodou i s rovností. Rovnost lidí je ale významným akcelerátorem komunikace, která vede v podmínkách svobody k překonávání barier mezi lidmi a k jejich intenzivnějšímu sdružování.
SDS odmítá zjednodušenou představu neoklasických ekonomů, ale i tradičních marxistů, že růst sdružování pracujících je v rozporu s dlouhodobými zájmy kapitálu[19]. V počátečních fázích rozvoje kapitálu sice vedlo toto sdružování k monopolní rentě a k neefektivní alokaci zdrojů, ale v dalších fázích se svoboda lidí ukázala být především nutným předpokladem jejich inovativního chování, vedoucího k vyšší produktivitě práce[20]. Sdružování pracujících má za následek i růst jejich schopnosti řešit složité problémy kolektivního chování a koordinace pracovních činností.
Proces sdružování pracujících je nezadržitelný, systém ho samovolně podporuje v rámci svých globalizačních tendencí. Nárůst intenzity demokracie a následné asociační síly pracujících nad jistou mez však začne snižovat schopnost kapitálu řídit investice a alokovat se. Další demokratizace společnosti pak narazí na vlastní zájmy kapitálu[21].
SDS považuje za svého hlavního strategického protivníka globalizovaný kapitál a je připravena použít proti němu právě demokracii. Proto SDS podporuje permanentní demokratizaci demokracie.
Největší hrozbou dneška je snaha kapitálu o zbrždění tohoto procesu cestou „zkracování“ demokratických práv. Existují dva možné negativní scénáře – tím prvním je vyvlastnění sociálního státu kapitálem bez náhrady, tím druhým je reálné nebezpečí zafixování národních (nacionálních) socialismů. Proto je třeba starat se o nadnárodní sociální struktury a současně aktivně bojovat proti všem formám a projevům fašismu, násilí a xenofobie.
SDS je pro Evropskou sociální republiku, SDS chce více demokracie.
Považujeme za hrubou chybu politicky organizovaného socialistického hnutí a za jeho selhání, že se před 100 lety rozdělilo a obviňujeme sociálně demokratické a komunistické strany, že se jim za oněch sto let nepodařilo nalézt cestu zpět.
Sociální demokracie fakticky dodnes uznává Bernsteinovu zásadu, že „hnutí je vším“, formálně sice prosazuje socialistické hodnoty, ale prakticky se podílí na zakonzervování současného světa se všemi jeho chronickými neduhy. S jakým řešením dnes přichází? Její třetí cesta je fakticky podporou neoliberální politiky kapitálu, kterou si chce sociální demokracie vymoci alespoň pomalou agónii sociálního státu, který vznikal především na hranicích s reálně socialistickým táborem.
SDS nepovažuje existenci sociálního státu za vítězství sociální demokracie, ale naopak za vítězství kapitálu nad sociální demokracií. Dnes už kapitál sociální stát nepotřebuje a evidentně ho pomalu odbourává. Svoboda a rovnost jako základní atributy demokracie se tak ukazují jako relativní, závislé na sociálně ekonomickém stavu společnosti. V celé své nahotě se zjevuje skutečnost, že opravdová demokracie nemá bez socialismu smysl. Takové zjištění jsme však dodnes z úst sociálních demokratů neslyšeli.
Komunistické strany naopak podporovaly po roztržení tehdy dělnického, emancipačně sociálního hnutí strategii konečného cíle a nutně se pak dostávaly do situace, že vítaly zhoršování sociálně ekonomického stavu společnosti, který považovaly na nutnou podmínku sociální revoluce. Za příčinu tohoto stavu považujeme skutečnost, že se jednoznačně přiklonily k myšlence „cíl především“ a že v teorii i praxi prosazovaly tezi, že uvědomělá skupina revolucionářů přivede společnost k vytouženému cíli.
SDS považuje tento přístup za scestný. Vedl sice ke vzniku reálně socialistického tábora, který svým občanům poskytoval nadstandardní sociální jistoty, který sice znamenal nekapitalistický vývoj, ale v mnoha ohledech představoval návrat společnosti k feudalismu, mnohdy více než krvavému. Komunistické strany tím historicky prokázaly, že socialismus bez demokracie není možný. Samy však mají dodnes vnitřní problém odsoudit plně principiální chyby na minulých cestách hnutí, které jsou v rozporu s humanismem marxismu.
V čem byla a je stále chyba? SDS je přesvědčena, že obě křídla emancipačního hnutí pracujících opustila základní dialektický přístup Marxe a Engelse a že se zaměřila vždy jen na jeden sice významný, ale samostatně nerozhodující aspekt reality. Vzájemné odtržení socialistického cíle a socialistického hnutí s jeho trvalými hodnotami považujeme za nešťastné a nezodpovědné.
Proti tomu SDS vystupuje a s tím spojuje i svou existenci.
Hlavním strategickým cílem SDS je emancipace[22] člověka. Vědoma si obtížnosti tohoto úkolu a svých omezených sil, chce být SDS nedílnou součástí světového emancipačního hnutí.
SDS se snaží nalézt nutnou harmonii[23] mezi dlouhodobými a krátkodobými úkoly a pracuje na projektu socialistické alternativy, který bude srozumitelný a přijatelný pro významnou část společnosti.[24]
SDS považuje za klíčové tyto momenty[25]:
SDS dnes spojuje dialektický materialismus s kritickým realismem[27].
Historický materialismus přejímá všude tam, kde jeho závěry prošly úspěšně
zkouškou času[28].
SDS odmítá všechny formy dogmatismu, odmítá zkostnatělé lpění na přežitých
pojmech a poučkách. SDS trvá na názorové toleranci a pluralitě.
SDS považuje za svého protivníka všechny síly, které ohrožují život[29] ve všech jeho formách a bohatosti. Historická zkušenost minulých generací i teoretické závěry vedou SDS k tomu, že jsou to většinou síly stvořené samotným člověkem. Z těchto sil považuje SDS za svého hlavního současného protivníka globalizovaný kapitál.
Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Svoboda je však v lidských myslích spojena s rovností. V důsledku toho je kapitál tlačen společností k podpoře demokracie. Rovnost lidí je ale významným akcelerátorem komunikace mezi nimi, což vede k překonávání barier mezi lidmi a k jejich intenzivnějšímu sdružování. Sdružování lidí vede v konečném důsledku k tlakům na společenskou alokaci kapitálu. Dlouhodobě je tedy demokracie klíčem k erozi kapitálu.
SDS dospívá k závěru, že tradiční společensko-ekonomická schémata z 19.
století lze dnes používat jen velmi omezeně[30].
SDS trvá ale nadále na tom, že je vytvářená hodnota nespravedlivě rozdělována
a že dochází ke koncentraci kapitálu s asociálními důsledky. Současně však
vidí ve světě s nerovnoměrně rozděleným bohatstvím historický paradox: nejchudší
dělníci v nejbohatších zemích se podílejí na vykořisťování příslušníků maloburžoazie
v zemích nejchudších.
Proto SDS nepovažuje za hlavní hybnou sílu současnosti nějakou konkrétní třídu,
ale celou různorodou neprivilegovanou většinu občanské společnosti[31],
jejímž zájmem je společenské rozhodování o umístění kapitálu[32].
SDS se chce podílet na sociální integraci společnosti a bude se opírat o
ty společenské síly a sociální skupiny, které si z historických, vzdělanostních
nebo jiných důvodů nejvíce uvědomují své současné ohrožení[33].
Právě v jejich rámci se samovolně utvářejí neformální struktury globálního
sociálního hnutí. Od nich očekáváme největší podporu a s nimi chceme spolupracovat.
Lidské vědomí se připravuje, aby rozhodovalo o svém bytí. SDS zastává zobecněný
Marxův názor, že osvobození člověka musí být vědomým dílem člověka samého.
SDS vidí svou úlohu především v procesu integrace lokálních emancipačních
procesů. SDS požaduje, aby byl každý člověk plnoprávným činitelem kolektivních
dějin a aby nebyl opomíjen ve jménu kolektivních zájmů.
SDS prosazuje vysokou účast občanů na řízení společenských a ekonomických procesů,
podporuje zavádění prvků přímé demokracie a samosprávy, podporuje sociální
integraci neprivilegovaných.
SDS chce demokraticky bránit vzniku a existenci všech politických a ekonomických
monopolů. Svůj případný podíl na politické moci SDS využije tak, že bude účast
neprivilegovaných vrstev společnosti na této moci rozšiřovat a že bude posilovat
jejich kompetenci činit tak úspěšně..
SDS podporuje prosperující smíšenou ekonomiku se všemi formami vlastnictví.
SDS je zastáncem zespolečenštění ekonomiky, a proto bude usilovat o narůstání
společenské kontroly kapitálu včetně jeho alokace. Vznik zisku bude podporovat
všude tam, kde bude doprovázen společenským užitkem, tvorbou nových pracovních
příležitostí a snížením nezaměstnanosti. SDS bude naopak bránit takové hospodářské
politice, která by ve jménu modernizace ekonomiky připouštěla uvolňování sociálních
vazeb.
SDS bude připravovat společnost na to, že v procesu postupného zespolečenštění
ekonomiky za hranice sociálně demokratické utopie dojde k období poruch společenské
produkce, způsobených vědomě největšími vlastníky. SDS se bude zasazovat o
vytváření podmínek pro samosprávné formy vlastnictví.
SDS je pro „štíhlou“ Evropskou sociální republiku, jejíž hlavní úlohou bude
vytváření podmínek pro převod politické, hospodářské a sociální moci z centra
na jednotlivé obce a občany, pro růst jejich aktivity a solidarity při zachování
celoevropské sociální soudržnosti..
SDS chce budovat svou strukturu a vnitřní funkce v souladu se svou vlastní představou o společnosti. Za základní principy v tomto směru považuje samosprávu, názorovou a organizační otevřenost, informační propustnost, odpovědnost, solidaritu, sebekritiku a pravidelnou obměnu funkcionářů.
V historii lidstva je minulé 20. století dobou úžasného vědecko-technického pokroku, ale také nejstrašnějšího lidského utrpení. V průběhu tohoto století zahynuly ve stovkách válečných střetů a hladomorů stamiliony lidí. Jen v obou největších světových válkách zahynulo na 70 milionů lidí. Druhá světová válka byla válkou vyhlazovací. Obrovský vědecko technický pokrok byl završen atomovým válečným vyhlazovacím útokem.
Gigantické prostředky, které lidstvo v této době získalo a použilo, byly jen z malé části využity k povznesení jeho samého. Vždyť:
téměř dvě miliardy lidí světa žijí v absolutní bídě a tento počet narůstá,
800 milionů lidí světa trpí hladem nebo podvýživou,
více jak miliarda lidí žije bez základního vzdělání,
nejméně jedna miliarda lidí žije bez lékařského zabezpečení,
asi jedna miliarda lidí trpí naprostým nedostatkem vody,
na Severu se ve většině bohatých zemí snižuje počet narozených dětí, které žijí na dluh Jihu, kde se v chudých zemích rodí děti matkám v bídě,
kapitál teče z Jihu na Sever tak, že 20% nejchudších žije z 1,4 % světového příjmu,
přesto je na Severu řada zemí s vysokou nezaměstnaností a nízkou životní úrovní,
mnohé země ve válce nebo z ní vyšlé jsou v úpadku srovnatelném se středověkem,
rozmáhají se zločinné finanční transakce, korupce, organizovaný zločin,
miliony lidí jsou ohroženy drogami, HIV, epidemiemi nejhorších chorob,
miliony lidí žijí v hrozbě etnických čistek a genocidy,
zrychluje se ničení životního prostředí, ve jménu drancování surovinových zdrojů a maximalizace zisku,
obnova zničené přírody a životního prostředí nestačí neregulované spotřebě.
Změnit tento stav je pro stávající kapitalistickou společnost nemožné. Jednotlivé
rozpory se neustále prohlubují. Chudé státy chudnou a bohaté bohatnou. I rozdíly
mezi jednotlivými evropskými regiony samovolně rostou. Pokusy o reformy selhávají.
Jiný svět je nutný.
Globalizace světové ekonomiky je zneužívána v propojeném systému nadnárodních
korporací na úkor národních ekonomik. Probíhá drancování surovinových a lidských
zdrojů. Vznikající rozpory se kumulují a vyhrocují do ozbrojených střetů. Nevídaných
rozměrů dosahuje mezinárodní terorizmus, bující na podhoubí chudoby, nevzdělanosti
a náboženské nesnášenlivosti. Obrovské ekonomické přebytky nejbohatší země
světa – USA, jsou bezohledně vkládány do zbrojní výroby. Zbrojní arzenály jsou
doplňovány nejmodernějšími a nejničivějšími zbraněmi. Nejdůležitější mezinárodní
organizace, zejména OSN, ztrácejí schopnost komunikace a rozhodování.
Jiný svět je naléhavou nutností.
Po šedesáti letech opět reálně hrozí na první pohled iluzorní představa, že absolutní moc nad světem získá jediná velmoc. Administrativa USA se v situaci globalizujícího se světa snaží převzít a bránit nadnárodní strukturu moci před tlaky chudých národů, před asociativní silou pracujících a „demokratickou“ mocí reprezentantů voličů, vykořisťovaných a vyloučených. Na rozdíl od předchozí doby však má současný svět schopnost se zcela zničit. Tomu je možné a nutné zabránit.
Skutečnost, že je kapitalismus neschopen vyřešit klíčové otázky dneška, je jasnější stále většímu množství lidí. Společenské vědomí již kapitalismus odsoudilo absolutní většinou hlasů. Globální sociální hnutí je toho nejlepším indikátorem.
Dlouholetá existence reálného socialismu však dnes paradoxně brání společenskému vědomí, aby bylo schopno akceptovat socialismus jako historickou alternativu kapitalismu.
SDS si uvědomuje, že jedinou možnou alternativou, jak změnit společenské vědomí v této oblasti, je naprosto otevřeně diskutovat jak o systémových vadách reálného socialismu, tak o subjektivních chybách jeho vedení. Nelze mlčet o miliónech zbytečně mrtvých. Jenom tehdy však budeme mít právo klást kapitalismu otázku, proč dnes umírá hladem, podvýživou a na zbytečné nemoci tolik lidí.
Ve světě denně umírá podle Světové banky devatenáct tisíc dětí, ročně umírá třicet milionů lidí hladem a na pokraji smrti hladem se nalézá asi jedna miliarda lidí. Globalizovaný kapitalismus se tak stává genocidní mašinérií, která si svou „výkonností“ nezadá s nacistickými vyhlazovacími tábory.
SDS považuje sebereflexi komunistických a socialistických stran za nutnou podmínku, aby byly překonány bariery vzniklé v lidském vědomí a posilované propagandou kapitálu.
Je třeba otevřeně odsoudit imperialistickou politiku Sovětského svazu, abychom dnes mohli věrohodně odsoudit dnešní imperiální chování Spojených států amerických.
Dokud se toto nestane, zůstane zatím jedinou reálnou platformou negativní vymezení společnosti vůči kapitalismu právě ve formulaci „Jiný svět je možný“.
Jsme socialisté, kteří vnímají nutnost vytvoření nové tváře světa jako potřebu společného úsilí mobilizujícího občany k prosazení nových regulací soudobého kapitalismu, ve prospěch života většiny lidí.
Za nejdůležitější považujeme:
Proti finanční globalizaci musí socialisté postavit globalizaci práv, primát politiky, budování demokratických regionálních celků, opětné dobytí politické moci občany na úsecích, jež si přisvojily trhy a nové rozdělení světového bohatství.
Proto podpoříme:
návrhy ke stabilizaci finančních toků a větší autonomie států v jejich monetární politice;
zavedení Tobinovy daně, jež nepostihuje směnu zboží, služeb a investic,
avšak působí jako brzda proti spekulaci založené na četných okamžitě návratných
operacích.
Jde v podstatě o velmi nízkou daň ve výši až 0,25%, postihující především
spekulativní kapitál na denním směnném devizovém trhu. Tato daň by byla významným
zdrojem příjmu, který by vedl ke vzniku první světové daně. Při běžném režimu
by vynesla daň ve výši 0.1%, vybíraná z každé transakce na směnných trzích,
každoročně 228 miliard dolarů. To by stačilo přinejmenším ke zdvojnásobení
veřejné rozpočtové pomoci a odpovídalo by Rozvojovému programu Spojených
národů, v němž se náklady na odstranění krajní chudoby obyvatel zemí Třetího
světa a na vytvoření systému základních zdravotních a školských zařízení
odhadují na 40 miliard dolarů.
Zavedení daně, na kterou by navazovala odrazující daňová soustava, by také
umožnilo skoncovat s daňovými ráji, znamenalo by to progresivní růst Tobinovy
daně u všech transakcí spojených s daňovými ráji;
rozšiřování okruhu zemí majících přístup k programům oddlužení a aby oddlužením
uvolněné prostředky byly věnovány výhradně programům pro potírání chudoby
a trvalý rozvoj. Dnes splácejí mnohé africké země každoročně finančním institucím
Severu z titulu dluhů částky přesahující ty, jež dostávají jako veřejnou
rozvojovou pomoc. Současně dotvářet účinný kontrolní systém směřující k potlačení
rozkrádání této pomoci.
Mezinárodní společenství nemůže na rozvojových zemích chtít, aby se otevřely
světovému soutěžení, aniž by jim poskytlo prostředky k vzdělání mládeže,
k péči o nemocné, k elektrifikaci sídel, k zásobování vodou;
podřízení Světové obchodní organizace mezinárodním chartám, jako je Všeobecná
deklarace lidských práv, a mezinárodním úmluvám o sociálních a zdravotních
otázkách a otázkách životního prostředí.
Prosadit zákaz ve Světové obchodní organizaci jednat o Multilaterární
dohodě o investicích. WTO podřídit mezinárodní kontrole a neumožnit jí zpochybňovat
mezinárodní normy práce;
posílení mezinárodní spolupráce v boji proti obchodu s drogami. Prostřednictvím drog dochází k devastaci lidských kapacit v rozvojovém světě, ale i v ekonomicky vyspělých zemích. Vytvořit mezinárodní fond podpory boje proti drogám.
Celosvětové změny v důsledku globalizující se ekonomiky vyžadují vydání mezinárodních sociálních norem, které omezí možnost propadu sociálních zákonů na společnou nízkou úroveň. Významnou roli musí převzít MOP v posílení úlohy kolektivní solidarity.
Proto podpoříme:
prosazení rychlého uzavření Evropské sociální smlouvy, aby nedocházelo k sociálnímu dumpingu. Evropské sociální normy nesmějí být námezdně pracujícím méně příznivé, než jsou mezinárodní úmluvy MOP o práci. Zvýšení pravomoci MOP a její vybavení kontrolní a sankční pravomocí;
snahy prosazující respektování pojmu veřejné služby a všeobecného zájmu v zásadně důležitých sektorech, jako je voda, zdravotnictví, školství, audiovizuální kultura, komunikační služby, doprava, bydlení a energetika;
prosazení nutnosti soustavně respektovat zásady preventivní opatrnosti v ekologii, zdravotnictví a výživě, aby bylo zakázáno patentování živého materiálu (rostliny, zvířata, mikroorganismy, geny) a aby byla výroba a distribuce geneticky upravených organizmů pod společenskou kontrolou;
vyvolání mezinárodních jednání směřujících k dohodám regulujícím využívání
energetických zdrojů v celosvětovém měřítku v návaznosti na jednání z Kyota.
Postupně nahrazovat energetické zdroje,které zvýšenou měrou ohrožují trvalý
život dokonalejšími. Posílit kontrolní činnost Mezinárodní agentury pro atomovou
energii.
Prioritu energiím z obnovitelných zdrojů podpořit i daňovými úlevami všude
tam, kde mohou účinně přispět ke snížení škodlivých vlivů ostatních energetických
zařízení.
Svět je blízko možného celosvětového vojenského konfliktu. Po změně v poměru sil ve světě, (po zániku Sovětského svazu) se vytváří nová neuspořádaná geopolitická situace. Nejvyzbrojenější světová velmoc USA se odděluje od kolektivního rozhodování, i od dosavadních spojenců v NATO a usiluje o řešení složitých světových problémů z pozice vlastní síly. Tyto snahy jsou podporovány vojensko průmyslovým komplexem výrobců zbraní. Jaderné zbraně jsou nově v držení států, které leží v oblasti zvýšeného mezinárodního napětí. Teroristické organizace s celosvětovou působností jsou vybaveny nejmodernějšími konvenčními zbraněmi a jejich členové mají specializovaný výcvik.
Proto podpoříme:
protiválečné úsilí lidí na celém světě, které jediné svojí mohutností a nesouhlasem, může zastavit řešení vážných konfliktů válkou. Jsme toho názoru, že války přinášejí neštěstí všem účastníkům a konflikty neřeší, jen je odsouvají, aby později propukly s větší silou;
iniciativy směřující k rozšíření smlouvy o nešíření jaderných zbraní a zastavení jejich zkoušek. Jsme toho názoru, že musí pokračovat celosvětová jednání směřující ke snižování počtu jaderných zbraní a k formám jejich účinné kontroly;
požadavek aby státy disponující jadernou technologií musely mezinárodní inspekci zpřístupnit místa, kde se jaderná technologie používá a umožnit kontrolu Mezinárodní agentury;
programy směřující k omezení konvenčního zbrojení a likvidace zbraní. Zvýraznění registrace prodejů zbraní a jeho zákaz do oblastí konfliktů;
[1] Dochází ke kvalitativní změně společenských vztahů. Tendence k zániku národních států. Tendence k záměně stávajícího mezinárodního práva založeného na bilaterálních smlouvách v nový integrální celek. Tendence ke vzniku nelokalizovaného vlastnictví.
[2] Slovo imperiální
má charakterizovat novou fázi vývoje společnosti odlišnou od imperialismu.
Používá ho Negri i Ransdorf. Cituji Ransdorfa, Nové čtení Marxe:
“Viděli jsme, že společensko-ekonomická
formace je pro Marxe konkrétní totalitou, tj. skutečností a jedině tento přístup
umožňuje udržet historický proces v jeho jednotě, neupadnout do zajetí povrchnosti.
Z uvedeného přístupu vyplývá podle našeho názoru členění každé formace na tři
fáze. Toto dělení naznačovali už Marx, Engels a Lenin. První z nich je raná
fáze, kde ty rysy, prvky, struktury, které jsou charakteristické pro rozvinutou
formaci, jsou ještě kvantitativně i kvalitativně v menšině (nejprve se podstatné
tendence rozvoje produktivních sil a produkčních vztahů diferencují v soustavě
zprostředkujících článků - viz výše a v této fázi využívá nová formace rysů,
prvků, struktur třetí, nejvyšší fáze staré formace a přivádí je k plnému
výrazu, k rozvinutí. Dílčí, menšinové základní struktury se postupně mění ve
struktury určující, dominující. To je charakteristické pro druhou fázi,
pro klasické, zralé stadium dané formace. Progresívní rysy nové formace,
které byly dříve v menšinovém poměru vůči celku společenské struktury, se nyní
stávají určujícími a většinovými Plné rozvinutí těchto struktur znamená vytvoření
takových produktivních sil a produkčních vztahů, jež jsou plně adekvátní
dané formaci a současně umožňuje i vznik zárodků těch prvků a struktur, jež
objektivně směřují ven z této formace, včetně faktoru třídního. Odhalení
základního rozporu formace (tj. roviny přítomného) vede k nutnosti plně rozvinout
sféru zprostředkování a ta výrazně přesahuje přítomné (anticipace budoucího
fixuje přítomné, ale zároveň ho ruší). Plné rozvinutí potencialit dané
formace odhaluje její meze a vnitřní rozpory, produkuje zárodky sil, které
vlastní logikou vývoje směřují mimo základní rámec dané formace. Výsledkem
úplného rozvinutí potencialit společenské základní struktury adekvátní dané
formaci v druhé klasické fázi je výskyt krizových momentů (spojený se selháním
sféry zprostředkování), které přerůstají v krizi dané formace. Na základě
už řečeného chápeme, že krize dané formace má dvojí způsob řešení: a)
přechod k první fázi nové formace, která využívá řady prvků, struktur dané
předchozí formace (které mají stabilizující funkci) a dovádí je k plnému výrazu
(např. v ekonomické struktuře); b) vstup formace do třetího, "imperiálního"
stadia, které je charakterizováno převzetím určitých prvků z nastupující
formace a extrémním posílením sféry zprostředkování, všech sociálně-politických
struktur dané formace, včetně státu jako hlavního nástroje zachování třídního
nadpráví. První řešení je jediné skutečné řešení, zatímco druhé je vlastně
pouhým odkladem přechodu k další formaci (jak bude z dalšího výkladu patrno),
"zpětný pohyb", "ústupový pohyb" je zprostředkujícím momentem přechodu k
nové společenské kvalitě v mezinárodním měřítku. Marx to ukazuje skvěle
na analýzách tzv. druhého nevolnictví, podobně Lenin na svých analýzách imperialismu.
Je evidentní, že po určité období koexistují stará a nová formace vedle sebe,
přičemž zpočátku má stará formace díky stabilitě, ustálenosti základních sociálně-politických
struktur, své sféry zprostředkování převahu (viz níže). I zde se tedy prosazuje
nestejnorodost historického procesu, vývoj historických celků (i když
stará a nová formace jsou propojeny hospodářskými, politickými a kulturními
vazbami) je asynchronní.“
[3] Necháme zatím otevřenou otázku, zda predátorská fáze skončí.
[4] Manifest Komunistické strany, kapitola II. – Proletáři a komunisté
[5] S postupem času si
byli této skutečnosti stále více vědomi i Marx s Engelsem. Viz Engelsův dopis
Blochovi z roku 1890:
"... Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím
momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani
já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že
prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic
neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak
rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky -
ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní formy a pak
zejména reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické,
právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém
dogmat, také působí na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech převážně
určují jejich formu. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec
celým nekonečným množstvím náhod (t. j. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná
spojitost je tak vzdálená nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat
za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb."
Možnost VĚDOMĚ ovlivňovat skutečnost se ostatně táhne celým Marxovým dílem-
stačí vzít si Marxovu 11. teze o Feuerbachovi z roku 1845 – „Filozofové svět
jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Redukci Marxova myšlení mají
na svědomí Lenin a po něm hlavně Stalin.
[6] V zásadě přijímáme Bakuninovu myšlenku, že „svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, socialismus bez svobody je otroctví a brutalita“.
[7] geneticky omezené lineárně kauzálním poznáváním světa kolem nás
[8] Předchozí dva odstavce se snaží objasnit, že do společného filosofického východiska spojujeme, co komunisté a sociální demokrati považují za nespojitelné – dialektický materialismus a kritický realismus.
[9] Při volbě slova socialismus
stojíme před problémem. Lidé dávají slovům příliš konkrétní historický obsah.
Podobný problém měli i Marx s Engelsem, když hledali název pro svůj Komunistický
manifest . Dnes je slovo komunismus spojeno v myšlení lidí s konkrétní praxí
totalitně byrokratických států „reálného socialismu“, které svou každodenní
činností jednaly v příkrém rozporu se svými vlastními zásadami, totiž že „osvobození
dělnictva musí být dílem dělnické třídy samé“ a že „místo staré buržoazní společnosti
s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj
každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“
Jsme si vědomi toho, že i pojem „demokratického socialismu“ již má svůj obsah,
který mu daly sociálně demokratické strany v 50. letech minulého století a
se který dnes používá ve svých dokumentech Socialistická internacionála. Naše
koncepce je však jiná a od sociálně demokratické utopie se odlišuje.
Volíme proto původní slovo socialismus a jen pro zdůraznění dodáváme demokratický,
abychom připomněli, že je demokracie významnou hodnotou, kterou uznáváme.
[10] Manifest Komunistické strany, kapitola II. – Proletáři a komunisté
[11] Tady dáváme jednoznačný obsah pojmu „demokratický socialismus“. Je to pro nás fakticky syntéza komunistického a sociálně demokratického projektu
[12] Smysl tohoto odstavečku je dvojí. Jednak jednoznačně říkáme, že dialektiku lidského myšlení odvozujeme z objektivní dialektiky tohoto světa, jednak tím říkáme, že nemáme monopol na pravdu, protože je to principiálně nemožné.
[13] Z teoretických, ale i ryze praktických politických důvodů je třeba, abychom nezaměňovali slova radikální a extrémní, naopak abychom šířili vědomí o jejich rozdílu. Radikální (od radix = kořen) je to, co se snaží dobrat se podstaty věci, extrémní (od extréme = krajní) je to, co používá krajní prostředky. Do programu tato slova klademe záměrně vedle sebe.
[14] Nemáme na mysli pouze lidský život, ale život vůbec.
[15] Předpokládáme, že takto vytvořené a spravované statky zároveň vyústí v sociální pokrok.
[16] Rozšíření formulace Maxe Webera.
[17] Pierre Bourdieu v Teorii jednání
[18] Mezi oběma těmito společenskými vztahy existují obousměrné vazby, které se historicky vyvíjejí jako ony vztahy.
[19] Kdyby tomu tak bylo, sám kapitál by se se svobodou natrvalo rozloučil.
[20] A samozřejmě i časově omezené vyšší míře zisku cestou technologických inovací.
[21] Jedná se o nelineární problém, který modelově zachycuje následující obrázek:
[22] Emancipovat, ned. i dok. (koho; koho od čeho, z čeho) vymaňovat, vymanit z podřízeného postavení ve společnosti, v rodině, z nějaké cizí moci, nadvlády, vlivu, z područí; zrovnoprávňovat, zrovnoprávnit, osvobozovat, osvobodit, vyprošťovat, vyprostit (z něčí moci, vlivu apod.) – Slovník cizích slov, SPN, Praha 1981
[23] Úspěšné dosažení cíle není možné bez organické jednoty dlouhodobých strategických cílů s bezprostředními taktickými úkoly.
[24] Stanovit si strategickou linii znamená vypracovat fundovaný projekt socialistické alternativy, sestávající se s postupných střednědobých postupných cílů. Vytčené cíle musí být jasné nejen členům strany, ale především všem občanům, kteří se s ním identifikují.
[25] Fakticky to znamená, že před stranou SDS stojí následující trvalé strategické úkoly.
[26] Jde o vlastní vyjasnění teoretických základů, na jejich základě o osvojení metodických postupů a o vyhodnocení politických zkušeností vlastních i cizích.
[27] SDS tedy s komunistickými stranami přejímá dialektický a historický materialismus, který jí umožňuje projektovat kvalitativní společenské změny, a současně akceptuje kritický realismus, aktuálně převzatý sociálně demokratickými stranami od Poppera, který jí umožňuje kvantitativní predikce v blízké budoucnosti.
[28] Přebíráme z Marxova historického materialismu ty obecné závěry, které nebyly poplatné historickým podmínkám svého vzniku.
[29] SDS považuje život za klíčovou hodnotu. Jejím prizmatem proto posuzuje všechny události, teoretické závěry a stanovené cíle.
[30] Analýza současného stavu globální kapitalistické společnosti vede k závěru, že v ní neexistují jasně vymezené hranice antagonistických tříd, že je například většina námezdně pracujících v rozvinutých kapitalistických společnostech organicky spojena s existujícím kapitálem (akcie, fondy, bankovní účty) a nepřímo je vlastníky prostředků produkce. Proto má zájem na jeho prosperitě a na udržení příjmů ze svého vlastnictví.
[31] Hlavním důvodem pro tento závěr je nerovnoměrnost technologického a ekonomického vývoje světa, faktická propojenost všech s kapitálem (důchodové a jiné sociální fondy) a skutečnost, že se kapitál koncentruje ve stále zanedbatelnějším počtu rukou. Současně klesá počet námezdně pracujících a roste počet samostatně činných, kteří poskytují své služby externě (u nás systém „švarc“).
[32] Společenská alokace kapitálu.
[33] Význam historické diferenciace na sociální třídy byl v průběhu minulého století postupně nahrazen mnohem živějším protikladem mezi těmi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a těmi, kdo jsou z toho procesu dočasně či trvale vyloučeni. Napomáhat procesu jejich zpětné integrace pro SDS znamená podílet se na procesu emancipace člověka.