Je to tuším Humpty-Dumpty v "Alence v říši divů", kdo říká: "slova znamenají to, co si já usmyslím, že znamenají". Každý, kdo se učil nějaký cizí jazyk a kdo se zamýšlel nad rozdíly ve významu a stylistické platnosti "stejných" slov v různých jazycích, musí dát tomuto výroku do značně míry za pravdu. Dokonce i u zcela konkrétních pojmů ve stejném jazyce se může - podle jakési nepsané konvence - jejich obsah a použití velmi výrazně lišit v různých profesních nebo kulturních okruzích. O to větší "rozmazanost" mají pojmy abstraktní - zkuste se zamyslet nad slovem "láska" nebo "víra".
Nejméně přesně definované jsou ovšem pojmy z oblasti politické - platí to zejména o těch, jejichž použití má z těch či oněch důvodů charakter nějaké "nálepky", ať už hanlivé nebo pochvalné. Takové pojmy jako extremismus, pokrokovost, terorismus nebo demokracie snad ani nelze přesně definovat, jejich obsah může být velmi odlišný v různých obdobích a na různých místech.
Ani pojem "socialismus" na tom není lépe - jeho význam a zvuk byl jiný kolem roku 1960 (kdy se stal součástí oficiálních názvů řady nově vznikajících států nebo alespoň jejich vládnoucích politických sil), jiný byl v roce 1990, a docela jiný může být v roce 2020. Jinak zní v ČR (kde jej někteří - např. V. Klaus - používají jako nadávku, a kde se i členská strana Socialistické internacionály za něj stydí a vyhýbá se mu jak čert kříži), a jinak např. ve Francii, kde je neskrývanou součástí názvu vládnoucí strany. Proto jsem poněkud skeptický k pokusům jej přesně definovat nebo vymezit - objektivní vymezení (jak by "měl být chápán") není podle mého názoru vůbec možné.
Zcela jinak je tomu ovšem ve vztahu k SDS - pro nás jakožto socialisty má co nejpřesnější vymezení našeho chápání tohoto pojmu zásadní význam. Je si při tom nutno uvědomit, že jde o naše chápání a náš postoj, a že jiní se pravděpodobně nenechají vždy snadno našimi argumenty přesvědčit. Chápu proto příspěvek V. Stanislava především jako pokus nastartovat vnitrostranickou diskusi o této pro nás zásadní otázce - a takovou diskusi určité potřebujeme, musí být východiskem ke zpřesňování našeho programu.
Prvotní otázkou, kterou si musíme v této souvislosti položit, je otázka našeho vztahu k minulosti. která nese název "socialistická". Musíme být schopni se v zásadě shodnout v odpovědi na základní otázku - považujeme toto období za socialistické plně nebo alespoň zčásti? - a musíme být schopni se také v zásadě shodnout na zdůvodnění naší odpovědi. Podle mého soudu potřebujeme odpověď na tyto otázky jak kvůli sobě (tj. jako “pevný bod” našich programových úvah), tak "navenek" - pro veřejnost nás takový postoj dělá "čitelnými" a do velké míry může do budoucna určovat, nakolik je slovo "socialismus" v názvu naší strany zátěží a nakolik výhodou. Byl bych proto rád, kdyby se taková diskuse v rámci strany (na stránkách Emancipace i mimo ně) rozproudila. Myslím, že určitým vzorem nám v tom může být naše německá jmenovkyně PDS, kde tyto diskuse probíhají už delší čas. Neobejdeme se přitom ani bez určité sebereflexe, sebekritického pohledu na naši roli v období “reálného socialismu” a bez upřímné snahy pochopit, v čem a jak tento systém mnoha našim spoluobčanům ublížil. Takovéto poctivé vypořádání se s minulostí nepochybně musí vyústit i do té nepopulární omluvy - ne snad chápané jako přiznání naší osobní viny (věřím, že máme osobně čisté svědomí a nikomu jsme vědomě neškodili), ale jako přiznání určité spoluzodpovědnosti a zejména jako znak toho, že jsme pochopili naší vlastní minulost - osobní u těch z nás, kdo jsme byli členy KSČ, a jakousi “ideovou” minulost marxismu, k němuž se stále hlásíme, i u těch, kteří nikdy členy KSČ nebyli. Vždyť i v denním životě považujeme za správné a slušné omluvit se těm, kteří se cítí naším jednáním poškozeni a dotčeni, a to i tehdy, když jsme se jich dotkli nechtěně, neúmyslně či nevědomky.
Tento aspekt našeho vztahu k minulosti by nemělo přehlušit ani vypočítávání úspěchů, ani poukazování na “takovou dobu” či na postoje a aktivity nepřátel socialismu. Nejde snad o to, že by minulost byla jen a jen negativní, nebo že by kapitalismus neměl své “černé knihy” a svou odpudivou historii utrpení a nelidskosti, od prvotní akumulace kapitálu až po imperialistická a koloniální dobrodružství. Ale nám ani jedno, ani druhé nesmí zastírat to, že se reálný socialismus od začátku odchýlil od svého deklarovaného cíle - dovršit osvobození člověka jeho osvobozením od moci peněz, od panství kapitálu. Podřízení lidí kapitálu a odcizení práce plně neodstranil a všechny (včetně členů KSČ) přitom navíc podřídil disciplinárnímu režimu, všudypřítomným a všemocným silám “strany a vlády”. Nic na tom nemění fakt, že tato všudypřítomnost a všemocnost byla leckdy jen zdánlivá, a ke konci už byla tak trochu jako Vančurova Barbucha - strašidlo, které se živí strachem těch, na něž má působit.
Podle mého názoru skuteční socialisté nesmějí na chyby reálného socialismu zapomenout ani tehdy, až už na ně zapomenou všichni ostatní - už jen proto, aby je v budoucnu nikdy neopakovali. A k tomuto cíli směřuje i diskuse v tomto čísle Emancipace.
Vyšlo v Emancipaci 2002/2