Kdysi, dávno, v hlubokém socialismu, jsem se zúčastnil besedy s mladými levicovými lidmi doslova z celého světa. Byla to směsice všech národů od Američanů až po Japonce. Svět tehdejšího socialismu zastupovala pouze česká strana. Byla to parta snášenlivá, přestože se asi viděli jednou a naposled v životě. Když jsem se jich zeptal, jestli je mezi nimi také nějaký komunista, tak se ze široka smáli a tímto názvem označili mladého Itala. Jeho reakce byla velmi spontánní, vybuchl po italsku - NE já nejsem komunista, já jsem marxista. Všichni jsme se bouřlivě smáli, protože pro ně a zejména pro mne, to bylo totéž.
Je rozdíl mezi marxistou a komunistou? Jestliže ano, pak jaký?
V hledání odpovědi je proto třeba vycházet z toho, jak K. Marx a B. Engels, tito zakladatelé novověkých celospolečenských vizí, viděli své komunisty, kteří se v roce 1848 podíleli na dvouměsíčním uchopení moci v Paříži a nakonec někteří stanuli před zdí Komunardů. Kde jinde hledat než v Komunistickém manifestu.
II. PROLETÁŘI A KOMUNISTÉ
Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám
Nevytyčují žádné zvláštní ( v anglickém vydání z r. 1888 použito „sektářské“), zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí.
…vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu
…na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí.
Nejbližší cíl komunistů je týž jako cíl všech ostatních proletářských stran: ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.
…jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí
Teoretické teze komunistů nejsou naprosto založeny na idejích, na zásadách vymyšlených nebo objevených tím nebo oním správcem světa.
Jsou jen obecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky. Odstranění dosavadních vlastnických vztahů není něco, co by bylo charakteristické pro komunismus.
Hned v úvodu říkají,.. nejsou zvláštní stranou. V té době byl Svaz komunistů, jak píší v předmluvě, ilegální a pak, členové svazu byli internacionálové, byla to národnostně prostupná mezinárodní organizace, která měla charakter mezinárodní dělnické politické strany. K dispozici nebyla žádná teorie, žádné ucelené učení. Proto také bylo, před červnovým povstáním r. 1848, „objednáno“ vytvoření Manifestu. Díla, které se stalo břitkou analýzou tehdejšího kapitalismu, směřující k obvinění buržoazie a smělým pohledem do budoucnosti. Nikoliv však návodem k pouhému vyřizování účtů, za který byl a je svými odpůrci vydáván. Ano, …Teoretické teze komunistů nebyly naprosto založeny na idejích, na zásadách vymyšlených nebo objevených tím nebo oním správcem světa.
Nejen to. Nebyla myšlenka …nevytyčení žádné zvláštní zásady, podle níž by chtěli přetvářet proletářské hnutí, později příliš brzy opuštěna? Marx s Engelsem chápali pod pojmem proletariát, neprivilegovanou vrstvu moderních dělníků, v celosvětovém měřítku. Jejich komunisté byli ztotožněni se zájmy proletariátu jako celku,( odtud… Proletáři všech zemí spojte se.), lišili se od proletářů pouze v tom, že jsou v praxi nejrozhodnější, stále kupředu vybízející, v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu, nikoliv, že se nad ostatní masu vyvyšují. Byla to představa komunistů bez osobní moci, bez mocných sekretariátů a ústředních výborů. Můžeme namítnout, že bez vůdců ovládajících masy se žádná revoluce nemůže stát úspěšnou a od všemocných vůdců byl již krůček k všemocným vládcům, k osobní moci, k sekretariátům a následným excesům. Ale Marx s Engelsem v Manifestu nehovoří o diktatuře proletariátu, která se po dalších sedmdesáti letech pokusila změnit svět. Později, v předmluvě k vydání z r. 1872, na základě porážky Pařížské komuny, vidí dál než k vlastnímu uchopení moci. Je to jen …výraz skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky.
Položme si otázku, která je současně odpovědí na otázku v úvodu. Byli komunisté naší éry, v oněch posledních sedmdesáti letech skutečnými marxisty?
Neignorovali ve „svatém přesvědčení“ a možná i v nevědomosti, nabádání Marxe a Engelse, aby nebyla přeceňována opatření, kterými končí Manifest? Jak sami říkají - vzniklá v předvečer Pařížské komuny a následně revolučního období kolem r. 1848?
…Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám "Manifest", bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech, a proto se revolučním opatřením navrhovaným na konci oddílu II nepřikládá zvláštní váha. Dnes by tento odstavec zněl po mnoha stránkách jinak. (Předmluva k vydání r. 1872. – 25 let po I. vydání.)
Pokud mám odpovědět za sebe - byli marx-leninisty. Věřili, že pod vedoucí úlohou Komunistické strany, naplněním představ a odkazu V. I. Lenina, zajistí Marxův přechod k nové epoše. Problém byl v tom, že teorie se rozešla se skutečností. Vývoj tohoto hnutí ustrnul. Jako mnohokrát v minulosti, bylo i toto revoluční vystoupení mas předčasné. Bylo „udušeno“ odtržením od těchto mas, ztrátou jejich podpory doma, i ve světovém měřítku. Ochabující naplňování materiálních potřeb člověka a komunistický dirigismus nevedly k jeho osvobození.A tuto svazující doktrínu možná pociťoval onen mladý člověk.Ale to je samostatná kapitola týkající se komunistického hnutí nedávné minulosti. Hnutí opřeného o víru, zjednodušeně řečeno, účelově přepracovaného fyzického naplňování Marxova odkazu. Jako důsledku dvou nejstrašnějších světových válek. Následky toho jsou obecně známé.
Máme-li být marxisty, měli bychom vnímat význam marxismu v jeho plné dějinné šíři. Cesta k osvobození od vykořisťování, útlaku a třídních bojů, to je dlouhodobý společensko ekonomický proces. Marx s Engelsem jej nazvali obdobím přechodu k nové společensko ekonomické formaci. Tento proces, ve kterém zákonitě dochází k převratným společensko ekonomickým změnám, můžeme i dnes nazývat socialismem. A to i za kapitalismu. Jde o neohraničené období, ve kterém postupně dochází k novému společenskému uspořádání, v důsledku ekonomických změn. Není založen na revolučním uchopení moci v představě marxleninismu. Na vedoucí úloze nejuvědomělejší části proletariátu, tak jak to chápal Lenin.
Ale bylo by velmi zjednodušené chápat tento proces, že je pouhým … dlouhodobým evolučním procesem, který se občas zrychluje či zpomaluje, ale který jde stále kupředu…, jak tyto změny nazývá Václav Klaus. Vždyť i evoluční vývojová teorie byla významnou revolucí v chápání vývoje člověka. To znamená, že i revoluční vystoupení lidí za svá práva, ony barikády, bouře a dobově ohraničená uchopení moci, do tohoto historického procesu změn neodvratně patří a patřit budou. Pokud bude existovat bezpráví a omezování skutečné lidské svobody. Na tomto se asi nedá nic změnit. Platí dobově to co před sto šedesáti lety zaznělo v Manifestu?
…Dělníci občas vítězí, ale jen přechodně. Vlastním výsledkem jejich bojů není bezprostřední úspěch, nýbrž stále více se šířící sjednocování dělníků. Napomáhá mu vzrůst dopravních prostředků, které vytváří velký průmysl a které umožňují spojení mezi dělníky různých míst. A jen spojení postačí, aby se četné místní boje, které mají všude stejný charakter, slily v národní, v třídní boj. Každý třídní boj je však boj politický. A sjednocení, k němuž středověcí měšťané se svými provinciálními cestami potřebovali staletí, dosahují moderní proletáři díky železnicím v několika letech. …Nebo
… Nakonec, když se třídní boj blíží k rozhodnutí, nabývá proces rozkladu v panující třídě, v celé staré společnosti tak prudkého a tak pronikavého rázu, že malá část panující třídy se zříká své třídy a přimyká se k revoluční třídě, k třídě, které patří budoucnost. Jako tedy dříve část šlechty přecházela k buržoazii, přechází nyní část buržoazie k proletariátu, a to zejména část buržoazních ideologů, kteří se povznesli k teoretickému pochopení celého dějinného vývoje …. Moderní dělníci, moderní proletáři, názvy použitelné i pro dnes vysoce kvalifikované námezdní síly, byť třeba dobře placené, přesto vykořisťované.
V dnešní lidské společnosti je nutné především demokratickým bojem lidí za svá práva usilovat o změny, které budou všem přinášet stále více skutečné svobody a demokracie. Stejně tak, jako před sto šedesáti léty Marxovi komunisté, musí současní socialisté, ale v jiných podmínkách také vytyčovat, obhajovat a demokraticky prosazovat zájmy lidí v úsilí za svojí a jejich vlastní emancipaci. To je poslání, kterým naplňují marxisté Marxovo a Engelsovo dílo v procesu socialismu. V procesu který, podobně jako kapitalismus odsunul feudalismus, odsune do dějin samotný kapitalismus, ať se tomu sebevíce brání. Jde ale o socialismus jinak pojatý než ten, který sebezničujícím způsobem, v jiných historických, společenských a ekonomických podmínkách, použil Marxovu revoluční teorii.
Jak jinak lze vyjádřit obsah Demokratického socialismu, než jako hnutí které demokraticky usiluje o společensko ekonomické změny, vedoucí ke skutečné demokracii a svobodě lidí. K jejich emancipaci, kterou může plně zajistit až společnost, ve které svobodný rozvoj každého, je podmínkou svobodného rozvoje všech. Tím je i naše Strana demokratického socialismu bezpochyby stranou socialistickou a marxistickou. Toto konstatování nemusí mít proklamativní hodnotu, ale mělo by být obsahovou součástí našeho dubnového sjezdu.
Vyšlo v Emancipaci 2002/2