Jest nám nejenom osamostatnit principy socialismu očištěním jich ode všech přívěsků, musíme též rozlišovati a ostře odděliti reelní cíl socialismu, jeho pravý obsah, od všeho, co je strojeného a formalistního v systémech navrhovaných k jeho realisování.
Jak dokážeme v následujících stránkách, socialism není ani komunism, ani kollektivism, ani svépomocná vzájemnost (mutualism), ani anarchism; ale je to cíl všech těchto, škol: rovnost sociálních podmínek a harmonická součinnost lidí. Ohledně tohoto cíle všichni socialisté jsou za jedno. Jedni myslí jej dosáhnout zvýšením pravomoci státu, pojímaje v to i organisaci průmyslu a velikých hospodářských podniků společnosti; druzí jdou opačnou cestou a chtěli by stát zničit, odstranit, aby se mohla společnost organisovat bez nejmenšího donucení. Ve skutečnosti je možno, že obě hlavní školy socialistické bojují jen o slova, jedna i druhá přejíc si přeměnu politického státu v sociální správu, více méně decentralisovanou.
Někteří by rádi viděli právo vlastnictví a efektivní vládnutí vším bohatstvím, přeneseno na společnost. Druzí by se omezili v ohledu pravomoci státu eminentně na doménu pozemků a kapitálu, ponechavše jedincům a skupinám držbu a těžbu. Jiní konečně by ponechali jedincům svobodné užívání všeho, čeho svojí prací docílili; ale vyrovnali by podmínky všeobecným bezplatným úvěrem. Celkem cíl všech je stejný. Účelem Proudhonovy lidové banky bylo poskytnout všemu dělnictvu pracovní prostředky, podobně jako cílem jednotné daně Henry George je vykoupení a zrušení všech monopolů.
Není ani mezi kruhy socialismu jen příbuzné — jako socialistické republikány, zastávající s Mazzinim zásadu postupného přechodu výrobních prostředků v majetek dělnických skupin, nebo katolické socialisty, požadující s Buchezem „odevzdání výrobních prostředků do rukou dělnictva“, nebo školu kooperativní, která zamýšlí nahradit kapitalistický systém všeobecnou federací výrobních a spotřebních družstev, nikoho, kdo by neprojevoval tytéž tendence, tytéž snahy a kdo by neusiloval o stejnou věc.
Podstata socialismu, toť spravedlivost vztahů, zrušení monopolu, odstranění námezdního poměru, součinnost mezi sobě rovnými atd.; není to ta neb ona organisace výroby a směny, družstvy, obcemi, nebo státem.
Můžeme si myslit společnost, v níž půda je ponechána soukromému vlastnictví, kde každý zemědělec čerpá ze svého dílce pro sebe obživy; jsou-li v takové společnosti poměrně rovny podmínky a výměna služeb, jsou hlavní zásady socialismu uskutečněny. Je však pravděpodobno, že takový systém je těžko v širších mezích proveditelný.
Naopak je možno mít společnost, organisovanou přesně dle zásad kolektivismu, bez nejmenších známek individuelního vlastnictví, a kde by přes to bylo cítit převahu správních činitelů nad spravovanými a nerovnost jiného druhu. V tomto případě byl by socialism jen zdánlivým. Stejně nebyla by socialistickou společnost, která by prohlásila, že „všechno:patří všem“, ale v níž by někteří z lenosti nebo nenasytnosti žili na útraty druhých.
Formy a modality socialismu mohou být aplikovány způsobem, který ničí jeho podstatu. Lidé příliš snadno zaměňují prostředek za cíl a cíl za prostředek; snadno se spokojují zevnějškem a vzdávají jádra svých požadavků. Dějiny náboženství nás o tom poučují.
Na druhé straně, odpůrci socialismu, kteří kritisovali ten neb onen system, na př. kolektivism nebo komunism, domnívají se, že vyvrátili socialism. Proto však ještě, že dokázali, že všechny systémy jsou vadné, že socialism se nerealisuje dle předpokládaných dosud forem a modalit, že neskonalá společenská organisace není žádoucná a nemůže být v žádném případě nikým objevena, tím ještě neprokázali, že city a potřeby, kterým socialistické hnutí odpovídá, možno ignorovati, nebo umlčeti. Nedokazují, že nestává sociální otázky: a pokud sociální otázka tu je, žádá svého rozřešení; jedině správným vyvrácením socialismu by bylo navržení jiného rozřešení sociální otázky, než které bylo pod jménem socialismu předloženo. Ale i toto nové rozřešeni bylo by socialismem. A poznali by, že na místo, aby jej vyvrátili, jen na novo pádně ho ospravedlňují.
Docházíme tedy k tomuto závěru: socialism, pojatý ve své podstatě, je nutný. Má se uskutečnit. Jak?
To je, co nám zbývá vyšetřit. Při bádání musíme si počínati s největší opatrností, bez zaujatosti, bez nároku nalézti dokonalé rozřešení, na které by nikdo nemohl: jsouť cesty historie temné a vědecké studium sociálního života lidstva je sotva začato. Musíme zůstati jen při několika tušeních a duch náš musí být přístupen změnám, které zralejší úvahou a zkušeností mohou nastat.
Převzato z knihy „Formy a podstata socialismu“ (1908), kap.I..- Podstata socialismu, §2, z originálu „Formes et essence du socialisme“ (1898) přeložil Ivan Tryzna, nakladatelství J. Otty v Praze
Vybral Milan Neubert
Vyšlo v Emancipaci 2002/2