Pro edici "ABC socialisty 21. století" připravil Milan Neubert
Poslední dobou se v SDS začíná intenzivněji diskutovat i o ekonomických problémech, kdy si klademe nejrůznější otázky od jednoduchých po složité. V těchto diskusích se ukazuje, že alespoň někteří z nás cítí potřebu udělat si osobní inventuru znalostí politické ekonomie, posoudit, co je nepotřebnou veteší vzniklou minulými deformacemi, co je naopak stále živé nebo dokonce kam až dospěl vývoj, o kterém jsme nebyli z nejrůznějších důvodů informováni. Tento příspěvek si klade za cíl provedení takové inventury napomoci.
Při budování své historické teorie chápal Marx kapitalismus jako historicky specifickou formu společnosti, která má svůj začátek a konec. Stejně jako u feudální společenské formy, která mu předcházela, se očekávalo, že kapitalismus může skončit revolucí. Marx prohlásil, že všechny třídní společnosti musí obsahovat semínka své vlastní destrukce. Revoluce ukončící kapitalismus nadejde, ne až se socialističtí revolucionáři rozhodnou pro útok, ale až kapitalismus zkolabuje kvůli jeho vlastním rozporům podle jeho vlastních zákonů.
Marx uznával, že byl kapitalismus ve své době velmi dynamickým systémem, který zvyšoval produktivitu práce a lámal zastaralé a iracionální zvyky. Avšak ze zkušeností vlastní doby (polovina devatenáctého století) Marx viděl, že se stává méně stabilním. Klasičtí političtí ekonomové obecně věřili, že míra zisku bude mít tendenci klesat s časem k nule; Marx toto očekávání převzal. V té samé době se Marxovi a dalším zdálo, že se dělnické třídě daří stále hůře. Tyto tři tendence - vzrůstající nestabilita, klesající rozpětí zisku a "zbídačování" dělnické třídy - nemohou pokračovat trvale. Příležitostně povedou ke krizi, ke kolapsu kapitalistického systému. Dělnická třída, již vysoce zorganizovaná zaměstnavateli, bude připravena vše převzít.
Je ovšem těžké porozumět tomu, jak by mohla míra zisku klesat a současně být dělnická třída zbídačována. (Někteří neoklasičtí ekonomové jistě velmi důvěrně řeknou, že je tomu těžko porozumět, protože to nemůže nastat). Marx se to pokusil vysvětlit analýzou toho, co nazýval "organickou skladbou kapitálu."
Podívejme se, jak se k problému postavil:
V souladu s představami klasických politických ekonomů si Marx představoval obchodní kapitál jako součet dvou složek: součtu "oběžného kapitálu", úměrného mzdám placeným podnikovou (obchodní) sférou, a součtu "fixního kapitálu", který je hodnotou strojů a vybavení, použitých touto podnikovou sférou. Moderní ekonomie má tendenci považovat za "kapitál" pouze tu poslední část. Tomuto klasickému přístupu se nejlépe rozumí, existuje-li určená "produkční perioda", tak jako rok pro zemědělskou produkci, během něhož se použije všechno vybavení (třeba sadební zrno a hnojivo by se mělo během zemědělského roku spotřebovat) a má-li zaměstnavatel fond, z něhož platí mzdy, takže dělníci mohou v produkčním období jíst, aniž je obilí sklizeno a vyroben výstup. V takovém případě je oběžný (variabilní) kapitál v roven vyplaceným mzdám a fixní (konstantní) kapitál c nákladům na všechny vstupy jiné než práce. Marx si byl dobře vědom toho, že "produkční perioda" je zjednodušeným předpokladem a věnoval část třetího dílu Kapitálu (kapitoly 4 a 5, kniha 1) zkoumání složitějšího, realističtějšího pohledu. Zde však budeme sledovat jednodušší případ, protože zachycuje klíčové myšlenky.
Připomeňme si, že pracovní den vyprodukuje hodnotu jednoho pracovního dne, ale její produkce stojí méně než jeden den práce. Zaplacená mzda je nákladem produkce práce a je menší než vyprodukovaná hodnota pracovního dne, takže každý pracovní den je součtem dvou složek, mzdy a nadhodnoty. Pro celou pracovní sílu podnikové sféry v označuje účet mezd a m agregátní nadhodnotu.
Hodnota pracovní doby na výstupu je
c+v+m.
Fixní kapitál c je (pracovní) hodnota strojů a vybavení použitého při
produkci, která se tak zabuduje do hodnoty výstupu - je to pracovní hodnota
vytvořená při produkci strojů a tudíž nepřímo vložená do výstupu.
Zbytek, v+m, je pracovní hodnota přímo vložená do výstupu. Kapitalista začíná
s kapitálem
C=c+v
a přivlastněním si nadhodnoty vytvořené dělníkem je schopen ho
expandovat do většího kapitálu
C'=c+v+m.
Marx vyjadřuje míru vykořisťování jako
m/v,
podíl pracovního dne, za který zaměstnanci nedostanou zaplaceno. Míra zisku
je však
m/(c+v).
Míru zisku lze vyjádřit jako součin
(m/v) krát v/(c+v).
Moderní terminologií řečeno, vysoký podíl v/(c+v), tj. vysoký podíl mzdových nákladů ku celkovým nákladům by byl popisován jako "pracovně náročný" a odpovídal by vysokému poměru v/c. Tomuto poslednímu poměru říkal Marx organická skladba kapitálu.
A tím se dostáváme k vlastnímu jádru. Klasičtí političtí ekonomové
všeobecně souhlasili s tím, že míra zisku má tendenci klesat, když je
kapitál akumulován. Marx to vysvětloval skutečností, že akumulace kapitálu
zvyšuje podíl fixního kapitálu ku oběžnému, čímž organická skladba
kapitálu v/c klesá. V důsledku toho
v/(c+v)
klesá a při konstantní míře vykořisťování m/v by klesala i míra zisku
(m/v) krát v/(c+v).
To ovšem není samozřejmě všechno. Kapitalisté se budou tomuto poklesu zisku přirozeně bránit zvyšováním míry vykořisťování m/v. Marx si však myslel, že to pokles míry zisku jen zpomalí, ale nezastaví. (Nárůst m/v by jen částečně vyrovnal pokles v/(c+v)). Relativně vůči hodnotě, kterou vyprodukují, jsou dělníci stále více zbídačováni. Tak máme současně klesající míru zisku a zbídačování dělníků.
Marx to chápal jako nestabilní situaci a argumentoval, že klesající míra zisku a stále rostoucí vykořisťování povedou ke kolapsu kapitalistického systému doprovázeného dělnickou revolucí, v níž si dělnická vláda vezme zpět nadhodnotu, kterou zaměstnavatelé získali během předchozích let, tj. všechny stroje a vybavení společnosti.
Při rozvoji tohoto argumentu však Marx objevil neočekávanou odchylku v pracovní teorii hodnoty - určitě to nebyl objev, který by mu udělal radost!
Všichni klasičtí političtí ekonomové se totiž shodovali na tom, že v ekonomice může být jenom jedna míra zisku. Kdyby byla v jednom průmyslu vyšší míra zisku než v jiných, investoři by přesouvali svůj kapitál do průmyslu s vyšší mírou zisku, čímž by snižovali jeho cenu a jeho míru zisku, a to z průmyslu s nižší mírou zisku, jehož cena a míra zisku by v důsledku toho stoupaly, dokud by se míry zisku nesrovnaly. To je zákon rovné míry zisku.
Předpokládejme nyní, že máme dva průmysly. V obou nechť je míra vykořisťování
100%, tj. m=v - polovinu hodnoty vytvořené za pracovní den si přivlastní
zaměstnavatel, tedy m/v=1. Jeden průmysl, řekněme pekařství, má
organickou skladbu kapitálu 1/2; tj. jeho mzdové náklady jsou poloviční ve
srovnání s ne-pracovními náklady. Tudíž míra zisku v pekařství je
(1)(1/3)=33.3%
V dalším průmyslu, řekněme pivovarnictví, je organická skladba kapitálu
1/10, tj. jeho mzdové náklady jsou jen desetinové oproti nemzdovým nákladům.
Míra zisku v pivovarnictví je
(1)(1/11)=9%.
Zákon rovné míry zisku je narušen! Všimněte si, co to znamená: kapitál bude odtékat z pivovarnictví do pekařství. Cena piva poroste a cena chleba bude klesat. Následkem toho se dostane cena piva nad svou pracovní hodnotu a cena chleba pod svou pracovní hodnotu.
Marx tedy objevil, že je obecně zákon rovné míry zisku v logickém rozporu s pracovní teorií hodnoty! Může-li se organická skladba kapitálu měnit jeden průmysl od druhého - a je jasné, že to tak bylo a je - a jsou-li zisky srovnány - nikdo nepochyboval a nepochybuje, že v konkurenčním systému zisky srovnány jsou - pak se směnná hodnota musí systematicky odchylovat od práce uložené ve zboží.
To je samozřejmě důvod, proč moderní ekonomie opustila pracovní teorii hodnoty. Jako teorie "směnné hodnoty" či relativních cen může být správná pouze přibližně. Chicagský ekonom George Stigler - žádný fanda Karla Marxe, ale spíš fanda klasických politických ekonomů - však spočítal, že pracovní teorie může vysvětlit 93% rozdílů v relativních cenách v USA ve 40. letech 20. století. A zbylých 7% odpovídá mnoha různým příčinám, z nichž žádná nepředstavuje více než jedno dvě procenta. (Lze předpokládat, že některé rozdíly jsou i náhodné). Takže pracovní teorie není zas tak úplně špatná.
Moderní ekonomika s širokým rozpětím organických skladeb kapitálu však asi nemůže být popsána pouze pracovní teorií.
Marx se ovšem nesoustředil na směnnou hodnotu. Zabýval se teorií vykořisťování, kterou považoval za nástroj dynamické teorie kapitalismu. Náš příklad také nekončí u relativních cen. Pokles ceny chleba a nárůst ceny piva zároveň změní míru vykořisťování v obou průmyslech. Protože se chléb prodává za méně než jeho hodnotu, míra vykořisťování v pekařském průmyslu klesne pod 100%, zatímco nárůst ceny piva znamená jeho prodej za cenu nad jeho hodnotou, a tudíž míra vykořisťování v pivovarnickém průmyslu stoupne nad 100% (protože si zaměstnavatelé přivlastní více z tržeb, než co vyplatí ve mzdách). Zisky se srovnají, jakmile rozdíly v míře vykořisťování právě vyrovnají rozdíl v organické skladbě kapitálu. Předpokládejme například, že míra vykořisťování v pekařském průmyslu klesne na 0.4, zatímco míra vykořisťování v pivovarském průmyslu vzroste na 1,467. Pak se míra zisku vyrovná na 13%. (Zkontrolujte si to!)
Toto ovšem pro Marxe byl problém, protože považoval míru vykořisťování za primární - jeho myšlenka byla vést úvahy od míry vykořisťování přes míru zisku ke směnným hodnotám. Pokud se ale liší míra vykořisťování průmysl od průmyslu, s jakou mírou vykořisťování bychom měli začít?
Marx to ponechal jako nevyřešený problém pro nějakého skvělého marxistického ekonoma, ale první (částečná) odpověď přišla od prof. Wilhelma Lexise, který se sám označoval za "vulgárního" (podle selského rozumu) ekonoma. Lexisova myšlenka spočívá v tom, že je třeba pojmy nadhodnoty a míry vykořisťování použít na dělnickou třídu jako celek. Pak se nemusíme trápit s rozdíly v organické skladbě kapitálu - za organickou skladbu kapitálu pro výpočty se vezme skladba celého kapitalistického ekonomického systému. Ta určuje míru zisku, která pak určuje "směnné hodnoty."
Ani teď však ještě nejsme na konci. Vzpomeňte si, že mzda je pracovním nákladem za zboží a služby, které dělníci spotřebovávají. V našem příkladě pivo zdrahlo a chléb zlevnil. To asi sníží nebo zvýší náklady na zboží a služby, které dělníci spotřebovávají. Takže míra vykořisťování pro ekonomiku jako celek není na relativních cenách nezávislá. Nemůžeme vzít prostě podle návrhu Lexise míru vykořisťování pro ekonomiku jako celek a použít ji k výpočtu relativních cen, protože cena piva a chleba, které výpočtem získáme, nemusí být v souladu s cenou práce, se kterou jsme začali. Musí prostě existovat míra vykořisťování, míra zisku a relativní ceny, které se vyvíjejí společně. Výpočtu jejich hodnot se říká "transformační problém," tj. problém transformace od pracovních hodnot k tržním cenám.
Co to znamená pro marxismus? Vaše stanovisko bude asi záležet na Vaší pozici. Pro přesvědčeného neoklasického ekonoma to zanechává marxismus úplně bez základů, jako systém s logickým rozporem. (V tom samém stavu to ovšem zanechává i klasickou politickou ekonomii, s tím rozdílem, že je méně úplná).
Pro přesvědčeného marxistu to zanechává složitý problém, který se musí řešit dalším výzkumem a složitější sadu nástrojů než Marx předpokládal. Vyberte si.
Bylo by to na velmi dlouhou diskusi, ale my se zmíníme pouze o dvou velmi důležitých zdokonaleních tohoto modelu ve 20. století.
Skupina ekonomů vedená "Anglo-Italy" (Piero Sraffa, Luigi Passinetti) soustředila své úsilí na řešení "transformačního problému". Ve své pozdní práci čerpali z maticové algebry a vstupně-výstupní analýzy, kterou rozvinul Wassily Leontieff. (Leontieff, který studoval ekonomiku na leningradské univerzitě před emigrací do Spojených států, se ve své práci částečně inspiroval Marxovými kapitolami o strojích a pracovní teorií. Vstupně-výstupní analýza se však většinou orientovala na praktické aplikace a běžně se dnes používá v aplikované ekonomii). Otázkou bylo: jsou-li známy požadavky na vstup práce na jednotku výstupu, jak přímé, tak nepřímé, můžeme určit míru vykořisťování, míru zisku a systém relativních cen, které jsou dohromady v souladu? Jak se ukazuje, neexistuje právě jediné řešení tohoto problému - je jich nekonečně mnoho, každé s různou mzdou a odpovídající mírou vykořisťování a mírou zisku.
A to je problém. Vždyť chceme jediné řešení a ne jich plný vesmír! Marxova myšlenka byla usoudit z dané míry vykořisťování na míru zisku, a tak i na relativní ceny a pracovní hodnotu - my se to snažíme spočítat: s jakou mírou vykořisťování začít?
Tady toho můžeme ovšem hodně vydestilovat z marxistického myšlení o tomto tématu: průměrný dělnický "životní standard", tj. "náklady na produkci práce" (obnovu pracovní síly) záleží na specifických historických podmínkách. Je produktem mnoha vlivů: omezeností zdrojů, boji o politickou moc a regulaci, vyjednáváním, odborovými svazy a kartely. Jakmile známe výrobní náklady na práci, známe tržní mzdu průměrného dělníka (pomocí zboží a služeb, které si kupuje) a odtud můžeme odvodit jak míru vykořisťování, tak (následně) míru zisku.
Účelem marxistické teorie je konec konců porozumět kapitalistické dynamice. Za tím účelem potřebujeme pochopit kam ekonomika půjde ze stavu, v němž je nyní, ne z nějakého hypotetického stavu. A aktuální stav je dobře definován. Cílem kapitalisty je zvyšovat své zisky, a aby toho dosáhl, musí zvyšovat míru vykořisťování m/v. Jsou zhruba čtyři cesty, jak to může udělat:
Jinými slovy zavádět technologické inovace. To zvyšuje m/v zvyšováním výstupu při daném vstupu práce. Zároveň však toto vyžaduje relativní nárůst c vůči v, což snižuje v/(v+c), a tudíž omezuje jejich krátkodobý účinek. Dlouhodobě se však budou inovace ostatními napodobovat a pro práci vzroste konkurence, takže buď (1) vzroste životní standard průměrného dělníka, a tím i mzdové náklady, nebo (2) klesne společensky nutná doba práce a výstupní cena klesne. Takže v dlouhodobém pohledu inovace popře sama sebe. Nicméně skutečnost, že inovace zvedá zisky v krátkodobém výhledu, je dostatečným důvodem pro to, aby byl kapitalismus velmi dynamickým systémem.
Tj. snížit kupní sílu mzdy, buď přímo nebo se zvyšováním, které se opožďuje za inflací.
To nutí pracující poskytnout větší vstup při stejné platbě. V Marxově době to byla hlavní kapitalistická strategie a také byla zdrojem velké agitace, stávek, násilí a politické reformy. Je však stejně omezena tím, že existuje horní hranice kolem 16 hodin denně.
Ačkoliv jsme dosud pracovní podmínky nezmínili - a ony se samy nevynoří, když přemýšlíme v termínech v, c, a m - žádat po dělnících, aby vydávali vyšší úsilí, aby častěji riskovali život či své končetiny, aby měli méně přestávek a chodili domů unavenější a slabší, to může snížením některých nemzdových nákladů snižovat c, a tak zvyšovat zisky. Působí to obdobně jako prodlužování pracovního dne, jak to Marx popisuje v některých informativních oddílech Kapitálu.
Dělnická třída klade samozřejmě některým těmto pokusům více či méně efektivní odpor. Dělníci se občas bránili i technickým inovacím bouřemi a ničením strojů. Stávky s odborovými svazy nebo bez nich, někdy bouře a násilí, zvedaly mzdy a tlačily na zlepšování pracovních podmínek a omezení pracovního dne. Politická hnutí a zákony či regulace měly někdy podobný účinek.
Počínaje konkrétním okamžikem je směr ekonomiky určován výslednicí těchto sil. Tento směr určuje životní standard dělnické třídy, a tudíž další startovací bod pro nové kolo změn. Tímto způsobem je určována vývojová cesta kapitalistického systému v rozsahu desetiletí. Tato cesta není jediná možná či přesně předvídatelná a to by nemělo být překvapením. Hledání jediného řešení "transformačního problému" je hledáním "jednoliniové vývojové cesty", a jak kritici marxismu mnohokrát ukázali, žádná taková cesta "jediné linie" neexistuje. Ale snad dokážeme myšlením v termínech nadhodnoty porozumět aktuální cestě, kam povede a jak ji politické a ekonomické události mohou ovlivnit.
Další hlavní oblastí rozvoje marxismu ve 20. století, o kterém se zmíníme, je prosperita školy myšlení "monopolního kapitálu". Vůdčími osobnostmi této školy byli Američané Paul Sweezy a Paul Baran.
Tato myšlenka vychází částečně ze zjištění, že reálné kapitalistické trhy často nejsou velmi konkurenční, ale mohou být ovládány velkými podniky, které mohou do jisté míry ovládat zdroje, ceny a ziskové rozpětí. To přidává pátý způsob, jak zvýšit m/v: získat monopolní postavení ve svém průmyslu a zvednout ceny.
Další zjištění učiněná školou monopolního kapitálu zahrnují následující:
Někteří stoupenci školy monopolního kapitálu měli velké úspěchy v dlouhodobých předpovědích. V článku nazvaném "Mírový přechod od socialismu ke kapitalismu" (The Peaceful Transition from Socialism to Capitalism) Sweezy předpověděl kolaps komunismu v Sovětském svazu 20 let před vlastní událostí i to, že se sovětská manažerská třída stane třídou kapitalistickou.
Před 25 lety předpověděl James O'Connor v knize "Fiskální krize státu New York" (The Fiscal Crisis of the State New York: St. Martin's Press, 1973) chronické státní deficity, které zamořily v posledních dvaceti letech rozvinutější země.
Zdá se býti jasným, že marxismus "monopolního kapitálu" může být cenným diagnostickým nástrojem kapitalistické dynamiky, alespoň v něčích rukách.