Seznamte se s 6. kapitolou ze zápisu přednášky, kterou Marx proslovil anglicky na zasedáních ústřední rady (později generální rady) Mezinárodního dělnického sdružení 20. a 27. června 1865. Podnětem k této přednášce byly různé názory členů ústřední rady Mezinárodního dělnického sdružení na to, k čemu slouží odbory a jaké jsou jejich úkoly. Ve své přednášce rozvinul Marx v základních rysech teorii hodnoty a cen, nadhodnoty, resp. zisku a mzdy; což později vyložil podrobněji v Kapitálu. Text Marxovy přednášky se zachoval v rukopise. Přednáška vyšla poprvé v Londýně roku 1898 pod názvem Value, price and profit.
Občané, dospěl jsem nyní k bodu, kdy se musím pustit do skutečného výkladu otázky. Nemohu slíbit, že tak učiním velmi uspokojivě, neboť v tom případě bych musel probrat celou oblast politické ekonomie. Mohu, jak říkají Francouzi, pouze "effleurer la question", tj. dotknout se jen hlavních bodů.
První otázka, kterou si musíme položit, zní: co je hodnota zboží? Jak je určována?
Na první pohled by se mohlo zdát, že hodnota zboží je něco úplně relativního, co nemůže být určeno, nezkoumáme-li zboží v jeho vztazích ke všem ostatním zbožím. A vskutku, mluvíme-li o hodnotě, o směnné hodnotě zboží, máme na myslí kvantitativní proporce, v nichž se toto zboží směňuje za všechna ostatní zboží. Ale pak vzniká otázka: Jak jsou regulovány proporce, v nichž se zboží navzájem směňují?"
Ze zkušenosti víme, že tyto proporce jsou nekonečně rozmanité. Vezmeme-li jednotlivé zboží, např. pšenici, vidíme, že kvarter pšenice se směňuje za různá jiná zboží v téměř nesčetných variacích proporcí. Ale protože jeho hodnota zůstává stále táž, ať už je vyjádřena v hedvábí, ve zlatě nebo v jakémkoli jiném zboží, musí být tato hodnota i něco odlišného od těchto rozmanitých poměrů, ve kterých se směňuje za různé předměty, něco na nich nezávislého. Musí být možné vyjádřit tyto rozmanité vztahy rovností s rozmanitými zbožími velmi odlišnou formou.
Dále: řeknu-li, že se kvarter pšenice směňuje za železo v určité proporci nebo že hodnota jednoho kvarteru pšenice je vyjádřena v určitém množství železa, říkám tím, že hodnota pšenice a její ekvivalent v železe se rovnají nějaké třetí věci, která není ani pšenicí, ani železem, neboť předpokládám, že vyjadřují tutéž veličinu ve dvou různých podobách. Proto jedno i druhé, jak pšenice, tak železo, musí být nezávisle na sobě převoditelné na tuto třetí věc, která je jejich společným měřítkem.
Abych to osvětlil, uvedu docela jednoduchý příklad z geometrie. Jak postupujeme, když srovnáváme navzájem plochy trojúhelníků nejrůznějších tvarů a velikostí nebo když srovnáváme plochy trojúhelníků s plochami pravoúhelníků nebo nějakých jiných mnohoúhelníků? Převedeme plochu kteréhokoli trojúhelníku na výraz, který je zcela odlišný od jeho viditelné formy. Z vlastnosti trojúhelníku víme, že jeho plocha se rovná polovičnímu součinu jeho základny a výšky, a tak můžeme vzájemně porovnávat různé plochy trojúhelníků všeho druhu a všech mnohoúhelníků, protože každý z nich se dá rozložit na jistý počet trojúhelníků.
Stejně je třeba postupovat i u hodnot zboží. Musíme mít možnost převést všechny tyto hodnoty na výraz jim všem společný a rozlišovat je pouze podle proporcí, v nichž obsahují ono identické měřítko.
Protože směnné hodnoty zboží jsou jen společenské funkce těchto věcí a nemají naprosto nic společného s jejich přírodními vlastnostmi, musíme se především zeptat: co je společnou společenskou substancí všech zboží? Je to práce. Aby bylo vyrobeno nějaké zboží, musí být na ně vynaloženo nebo do něho vloženo určité množství práce. Přitom mám na mysli ne pouze práci, nýbrž společenskou práci. Když někdo vyrábí předmět pro svou vlastní bezprostřední potřebu, aby jej sám spotřeboval, vytváří sice výrobek, ale nevytváří zboží. Jakožto výrobce, který pracuje sám pro sebe, nemá co dělat se společností. Aby však vyrobil zboží, nejenže musí vyrobit předmět, který uspokojuje tu neb onu společenskou potřebu, nýbrž i jeho práce sama musí být neoddělitelnou součástí celkového množství práce vynaloženého společenství. Jeho práce musí být zahrnuta do dělby práce uvnitř společnosti. Bez ostatních dílů práce není ničím, a sama je musí jako část doplňovat.
Bereme-li v úvahu zboží jako hodnoty, bereme je v úvahu výhradně z jediného hlediska, jako zpředmětněnou, fixovanou, anebo chcete-li, krystalizovanou společenskou práci. Z tohoto hlediska se mohou od sebe lišit jedině tím, že představují větší nebo menší množství práce, protože např. na hedvábný kapesník bývá vynaloženo větší množství práce než na cihlu. Ale čím měříme množství práce? Trváním doby práce, tím že měříme práci hodinami, dny atd. Ovšem, aby bylo možno použít tohoto měřítka, převádějí se všechny druhy práce na průměrnou čili jednoduchou práci jakožto svou jednotku.
Dospíváme tedy k tomuto závěru: Zboží má hodnotu, protože je krystalizací společenské práce. Velikost jeho hodnoty čili jeho relativní hodnota závisí na větším nebo menším množství této společenské substance, kterou obsahuje; to znamená, že závisí na relativním množství práce nutném k jeho výrobě. Relativní hodnoty zboží jsou tedy určovány příslušnými kvanty čili množstvím práce do nich vložené, v nich fixované, zpředmětněné. Korelativní množství zboží, která mohou být vyrobena v téže pracovní době, jsou stejná. Čili hodnota jednoho zboží se má k hodnotě druhého zboží, jako se má množství práce fixované v jednom z nich k množství práce fixované v druhém.
Tuším, že mnozí z vás se zeptají: je tedy vskutku tak veliký nebo vůbec nějaký rozdíl mezi určováním hodnot zboží mzdami a mezi jejich určováním relativním množstvím práce nutným k jejich výrobě? Musíte si však uvědomit, že odměna za práci a množství práce jsou věci docela rozdílné. Dejme tomu např., že v jednom kvarteru pšenice a v jedné unci zlata jsou fixovaná stejná kvanta práce. Používám tohoto příkladu, protože jej uvedl Benjamin Franklin ve svém prvním pojednání, uveřejněném roku 1729 pod názvem A Modest Inquiry into the Nature and Necessity of a Paper Currency, kde jako jeden z prvních vystihl pravou povahu hodnoty. Dobře, předpokládejme tedy, že jeden kvarter pšenice a jedna unce zlata jsou stejné hodnoty čili ekvivalenty, protože jsou krystalizací stejných množství průměrné práce, tolika a tolika dní nebo tolika a tolika týdnů práce v nich fixované. Dotýkáme se snad tím, že určujeme relativní hodnoty zlata a pšenice, nějak mezd zemědělského dělníka a horníka? Ani v nejmenším. Otázku, jak byla zaplacena jejich denní nebo týdenní práce, nebo dokonce otázku, zda bylo vůbec použito námezdní práce, necháváme úplně nevyjasněnu. Bylo-li použito námezdní práce, mohly být mzdy velmi rozdílné. Dělník, jehož práce je zpředmětněna v kvarteru pšenice, mohl dostat pouze dva bušly, kdežto dělník zaměstnaný v dolech dostal možná půl unce zlata. Nebo když předpokládáme, že jejich mzdy jsou stejné, mohou se v nejrůznějších proporcích odchylovat od hodnot zboží, která vyrobili. Mzdy se mohou rovnat polovině, třetině, čtvrtině, pětině či jakémukoli jinému poměrnému dílu kvarteru obilí nebo unce zlata. Jejich mzdy nemohou být ovšem větší než hodnoty zboží, která vyrobili, nemohou je převyšovat, mohou však být v jakémkoli stupni nižší. Jejich mzdy budou omezeny hodnotami výrobků, ale hodnoty jejich výrobků nebudou omezeny mzdami. A hlavní je, že hodnoty, např. relativní hodnoty obilí a zlata, byly stanoveny bez jakéhokoli ohledu na hodnotu použité práce, tj. na mzdu. Určování hodnot zboží relativním množstvím práce v nich fixovaným je tudíž něco naprosto odlišného od tautologické metody určování hodnot zboží hodnotou práce čili mzdou. Ale tímto bodem se budu zabývat v průběhu našeho zkoumání ještě podrobněji.
Při vypočítávání směnné hodnoty kteréhokoli zboží musíme k množství práce, kterého bylo použito naposledy, připočíst ještě množství práce, které bylo předtím vloženo do surovin tohoto zboží, a práci, která byla vynaložena na pracovní prostředky, nástroje, stroje a budovy, které spolupůsobily při této práci. Například hodnota určitého množství bavlněné příze je krystalizací toho množství práce, které bylo přidáno bavlně během procesu předení, toho množství práce, které bylo předtím zpředmětněno v bavlně samé, toho množství práce, které je zpředmětněno v uhlí, oleji a jiných spotřebovaných pomocných látkách, toho množství práce, které je fixováno v parním stroji, ve vřetenech, v továrních budovách atd. Výrobní nástroje ve vlastním smyslu, jako nářadí, stroje, budovy, slouží po delší nebo kratší dobu vždy znovu a znovu při opakovaných výrobních procesech. Kdyby se spotřebovávaly najednou jako suroviny, byla by celá jejich hodnota najednou přenesena na zboží, při jejichž výrobě se jich použilo. Protože však např. vřeteno se opotřebovává jen postupně, vypočítává se průměr na základě průměrné doby, po kterou vydrží, a podle jeho pozvolného opotřebování za určité období, řekněme za jeden den. Takto vypočítáváme, kolik z hodnoty vřetene se přenáší na přízi upředenou za den, a tudíž kolik z celkového množství práce zpředmětněné např. v jedné libře příze připadá na množství práce zpředmětněné předtím ve vřetenu. Pro náš nynější účel není třeba, abychom se u této věci dále zdržovali.
Je-li hodnota zboží určena množstvím práce vynaloženým na jeho výrobu, mohlo by se zdát, že čím je kdo línější nebo neobratnější, tím hodnotnější je jeho zboží, neboť tím delší pracovní doby je třeba k zhotovení tohoto zboží. To by však byl velký omyl. Pamatujete si asi, že jsem použil výrazu "společenská práce" a v této kvalifikaci "společenská" je zahrnuto mnoho momentů. Řekneme-li, že hodnota zboží je určena množstvím práce do něho vloženým nebo v něm krystalizovaným, myslíme tím množství práce nutné k jeho výrobě za daného stavu společnosti, za určitých průměrných společenských podmínek výroby, při dané průměrné společenské intenzitě a průměrné zručnosti použité práce. Když začal v Anglii parní tkalcovský stav konkurovat ručnímu stavu, bylo zapotřebí jen poloviny dřívější pracovní doby k tomu, aby dané množství příze bylo přeměněno v yard kartounu nebo sukna. Ovšem, chudák ruční tkadlec pracoval nyní 17 nebo 18 hodin denně místo dřívějších 9 nebo 10 hodin, které pracoval předtím. Přesto výrobek dvaceti hodin jeho práce představoval nyní pouze deset hodin společenské práce čili deset hodin práce společensky nutné k tomu, aby určité množství příze bylo přeměněno v tkaninu. Výrobek jeho dvaceti hodin neměl proto nyní větší hodnotu než jeho dřívější výrobek deseti hodin.
Jestliže tedy množství společensky nutné práce zpředmětněné ve zbožích reguluje jejich směnné hodnoty, pak každý vzestup množství práce potřebné k výrobě nějakého zboží musí zvětšit jeho hodnotu, stejně tak jako ji každý pokles musí zmenšit.
Kdyby příslušná množství práce nutná k výrobě určitých zboží zůstávala stálá, byly by stálé i jejich relativní hodnoty. Ale tak tomu není. Množství práce nutné k výrobě zboží se ustavičně mění podle toho, jak se mění produktivní síla používané práce. Čím větší je produktivní síla práce, tím víc produktu se zhotoví za danou pracovní dobu; a čím menší je produktivní síla práce, tím méně se vyrobí za tutéž dobu. Kdyby bylo např. při vzrůstu počtu obyvatelstva nutné obdělávat i méně úrodné pozemky, bylo by možné totéž množství výrobků získat jen vynaložením většího množství práce a hodnota zemědělských výrobků by v důsledku toho stoupla. Na druhé straně, jestliže s moderními výrobními prostředky přemění jeden přadlák v přízi za jeden pracovní den tisíckrát větší množství bavlny, než jaké mohl za tutéž dobu dříve zpracovat s kolovratem, je zřejmé, že každá jednotlivá libra bavlny vstřebá tisíckrát méně přadlácké práce než dříve, a tudíž i hodnota přidaná předením každé jednotlivé libře bavlny bude tisíckrát menší než dříve. Hodnota příze se úměrně zmenší.
Nehledě na rozdíly v přirozené energií a v získané pracovní zručnosti různých národů musí produktivní síla práce záviset hlavně:
Proto můžeme stanovit jako všeobecný zákon:
Dosud jsme mluvili jen o hodnotě; teď ještě několik slov o ceně, která je zvláštní formou, již na sebe bere hodnota.
Cena sama o sobě není nic jiného než peněžní výraz hodnoty. Například hodnoty všech zboží v této zemi se vyjadřují v cenách ve zlatě, kdežto na kontinentě se vyjadřují hlavně v cenách ve stříbře. Hodnota zlata nebo stříbra stejně jako hodnota všech jiných zboží je regulována množstvím práce nutným k jejich získání. Směňujeme určité množství výrobků své země, v nichž je krystalizováno určité množství naší národní práce, za výrobky zemí produkujících zlato a stříbro, v nichž je krystalizováno určité množství jejich práce. Právě takto, fakticky výměnným obchodem, se učíme vyjadřovat hodnoty všech zboží, tj. příslušná množství práce vynaložená na jejich výrobu, ve zlatě a stříbře. Zkoumáte-li bedlivěji peněžní výraz hodnoty nebo, což je totéž, přeměnu hodnoty v cenu, zjistíte, že tu jde o proces, kterým dodáváte hodnotám všech zboží samostatnou a homogenní formu čili kterými je vyjadřujete jako množství stejné společenské práce. Cenu, pokud je jen peněžním výrazem hodnoty, nazýval Adam Smith "natural price" ("přirozená cena") a francouzští fyziokraté "prix nécessaire"("nutná cena").
Jaký je tedy vztah mezi hodnotami a tržními cenami čili mezi přirozenými cenami a tržními cenami? Všichni víte, že tržní cena všech zboží téhož druhu je táž, i když jsou výrobní podmínky u jednotlivých výrobků seberozdílnější. Tržní cenu vyjadřuje jen průměrné množství společenské práce nutné za průměrných výrobních podmínek k tomu, aby trh byl zásoben určitým množstvím určitého výrobku. Vypočítává se vzhledem k celkovému množství jednotlivých zboží určitého druhu.
Potud se tržní cena zboží shoduje s jeho hodnotou. Na druhé straně kolísání tržních cen, hned převyšujících hodnotu čili přirozenou cenu, hned klesajících pod ní, je závislé na kolísání nabídky a poptávky. K odchylkám tržních cen od hodnot dochází ustavičně, ale jak praví Adam Smith:
"Přirozená cena je ... centrální cena, k níž ustavičně tíhnou ceny všech zboží. Různé nahodilosti je mohou někdy udržovat značně vysoko nad ní a někdy je stlačovat dokonce trochu pod ni. Ať jim však jakékoli překážky brání dosáhnout tohoto centra klidu a stálosti, ceny přece jen k němu stále tíhnou."
Nemohu nyní tuto otázku rozebírat podrobněji. Stačí říci, že jestliže nabídka a poptávka jsou v rovnováze, budou tržní ceny zboží odpovídat jejich přirozeným cenám, tj. jejich hodnotám určeným příslušnými kvanty práce nutnými k jejich výrobě. Ale nabídka a poptávka musí mít stálou tendenci se navzájem vyrovnávat, i když se to děje jen tím, že jeden výkyv se kompenzuje druhým, vzestup poklesem a naopak. Jestliže nevezmete v úvahu jen denní výkyvy, ale analyzujete-li pohyb tržních cen za delší období, jako to učinil např. pan Tooke ve své History of Prices, zjistíte, že kolísání tržních cen, jejich odchylky od hodnot, jejich pohyby nahoru a dolů se navzájem ruší a vyrovnávají, takže nepřihlížíme-li k vlivu monopolů a některým jiným modifikacím, kterými se nyní nemohu zabývat, prodávají se všechny druhy zboží v průměru za své příslušné hodnoty čili přirozené ceny. Průměrná období, během nichž se výkyvy tržních cen navzájem vyrovnávají, jsou u různých druhů zboží různá, protože u jednoho druhu zboží se nabídka přizpůsobuje poptávce snáze, u druhého hůře.
Jestliže se tedy vcelku, v rámci víceméně delších období, všechny druhy zboží prodávají za své příslušné hodnoty, je ovšem nesmysl předpokládat, že zisk - nikoli v jednotlivých případech, nýbrž stálý a obvyklý zisk v různých průmyslových odvětvích - vyvěrá z přirážky k cenám zboží nebo z toho, že se tato zboží prodávají za ceny značně převyšující jejich hodnotu. Absurdnost takové představy jasně vynikne, pokusíme-li se ji zobecnit. To, co by někdo stále vydělával jako prodávající, musel by stále prodělávat jako kupující. Zde nepomůže dovolávat se toho, že jsou lidé, kteří jen kupují, aniž prodávají, nebo lidé, kteří jsou spotřebiteli, aniž jsou zároveň výrobci. To, co tito lidé zaplatí výrobcům, museli by od nich dostat předem zadarmo. Jestliže někdo vezme nejprve vaše peníze a potom vám je vrátí tím, že za ně od vás koupí zboží, nikdy se neobohatíte tím, že prodáte téže osobě své zboží příliš draho. Tím by se mohla zmenšit ztráta, nikdy by to však nepomohlo realizovat zisk.
Chcete-li tedy vysvětlit obecnou povahu zisku, musíte vycházet ze zásady, že zboží se v průměru prodávají za svou skutečnou hodnotu a že zisk vyvěrá z prodeje zboží za jejich hodnotu, tj. úměrně k množství práce v nich zpředmětněnému. Nedovedete-li vysvětlit zisk za tohoto předpokladu, nemůžete jej vysvětlit vůbec. Zdá se to paradoxní a jako by to odporovalo každodennímu pozorování. Ale právě tak paradoxní je, že se Země točí kolem Slunce a že se voda skládá ze dvou vysoce zápalných plynů.
Vědecká pravda je vždycky paradoxní z hlediska každodenní zkušenosti, která postihuje jen klamné zdání věcí.
(pro použití v Emancipaci připravil Milan Neubert)