(Příspěvek do diskuse na stránkách Emancipace)
Máme-li odpovědět na otázku, jaký je náš vztah k politologickému pojmu "socializmus" nemůžeme se vyhnout podrobnějšímu pohledu na obsah revolučních zvratů, ke kterým došlo v r. 1917 v Rusku a odpovědět na otázky: jaké revoluce v Rusku v té době proběhly, jaká politická zřízení byla těmito revolucemi nastolena, a mj. také, jaké hybné síly v těchto revolucích působily.
Na všechny tyto otázky odpovídala sovětská historiografie podle následující dodatečně na politickou objednávku vytvořené historické konstrukce: Únorová revoluce v Rusku byla revolucí buržoazně demokratickou, která svržením carizmu splnila svůj cíl, aniž by odstranila hlubokou mnohostrannou celospolečenskou krizi. Říjnová revoluce mohla vytýčit socialistické revoluční cíle, protože úroveň zralosti buržoazně monopolistických ekonomických vztahů, vyplynuvší nerovnoměrného vývoje imperializmu byla v Rusku vysoká, hloubka celospolečenské krize, jejíž obsahem bylo vyvedení Ruska z války, postavení průmyslové výroby pod kontrolu proletariátu, uspokojení hladu rolnictva po půdě provedením demokratické pozemkové reformy a osvobození národů z pod ruské nadvlády bylo mimořádně aktuální a zejména proto, že v Rusku byla mezi hybnými silami revoluce dobře zorganizovaná koalice proletariátu a nejchudšího rolnictva vedená revolučním předvojem - "stranou nového typu - bolševiky". Jinak řečeno sovětská historiografie podávala výklad historie proletářské revoluce a budování socializmu v SSSR jako řetěz na sebe navazujících nevyhnutných událostí, které vedly uplatněním hesel "všechna moc sovětům" a "vybudování socializmu v jedné zemi" pod vedením strany bolševiků k dosažení žádoucího výsledku - vybudování socializmu.
Tato komunistickou historiografií cílevědomě vytvořená historicko - politická konstrukce vedla k dodatečnému "zdůvodnění" pochybnost vzbuzujících historických skutečností. Těmito skutečnostmi jsou zejména, že únorová revoluce byla revolucí buržoazně demokratickou, že Velká říjnová socialistická revoluce byla revolucí socialistickou a konečně, že ekonomicko politické zřízení, které bylo na jejím základu vybudované byl socializmus.
Zakladatelé marxizmu K. Marx a B. Engels, a v tom jim historie nedala za pravdu, očekávali, že k proletářské revoluci musí dojít současně ve všech nebo většině vyspělých evropských zemích. "Revoluce národů", která proběhla v řadě evropských zemí r. 1848 se nikde nedostala za rámec revoluce buržoazně - demokratické a jediná proletářská revoluce, která proběhla za jejich života r. 1871 a na dva měsíce nastolila proletářskou diktaturu - "Pařížskou komunu", neměla mezi evropskými průmyslově vyspělými státy následovníky a byla po dvou měsících utopena v krvi. K. Marx a zejména B. Engels si svůj omyl - tj. že nevyhnutně musí dojít ke světové socialistické revoluci - uvědomili a vyvodili z tohoto omylu řadu významných poučení: hlavním z nich bylo poznání, že kapitalizmus je ekonomicko - politickým systémem, který je dostatečně elastický a proto je úkolem proletariátu a jeho politické strany - sociální demokracie - naučit se s kapitalizmem bojovat ekonomickými a politickými prostředky a k revolučnímu převratu sáhnout až tehdy, kdy buržoazie nebude schopna vládnout a proletariát nebude ochoten její vládu snášet. Politické programy sociálně demokratických a socialistických stran poslední čtvrtiny 19. století toto jejich poznání výraznou měrou akceptovaly. Výsledkem této akceptace bylo založení velkých (místy i masových) dělnických odborů a sociálně demokratických a socialistických stran, které bojovaly za proletářské požadavky většinou legálními prostředky a všestranně proletariát kultivovaly.
Ruští marxisté, včetně zakladatele bolševické strany V. I. Lenina, si uvědomovali, že Rusko v celé řadě oblastí svého ekonomického a politického života výrazně zaostává za západoevropskými zeměmi. Lenin a někteří další jeho spolupracovníci analyzovali ekonomickou a politickou podstatu kapitalizmu konce 19. a začátku 20. století. Vcelku správně vyhodnotili skutečnost, že kapitalizmus přešel z vývojové fáze kapitalizmu volné soutěže do vyšší vývojové fáze kapitalizmu monopolistického. Pochopili, že se prohloubily tendence nerovnoměrného vývoje kapitalizmu. Historie jim však nedala za pravdu, že vstup Ruska na cestu monopolistického kapitalizmu mu umožnil, aby přeskočilo nejméně jedno století ekonomického a politického vývoje a stalo se jako nejslabší článek řetězu imperialistických zemí "kandidátem" na zahájení řetězu proletářských revolucí - tzv. světové proletářské revoluce. Tady usvědčuje historie ruské marxisty z velice časté chyby revolučních romantiků - tj. z prohlášení svého vlastního přání za historicky danou objektivní skutečnost.
Leninova představa, že imperializmus v Rusku vyspěl natolik, že se stal "těhotným" proletářskou revolucí nebyla zevrubnou analýzou historiky potvrzena. Dosažený stupeň ekonomického a politického rozvoje Ruska byl charakteristický zaostalostí, která byla tzv. "organické povahy". O této zaostalosti již byla ve 2. čísle Emancipace uvedena rozsáhlá citace z Engelsova díla (viz. článek M. Neuberta).
Krize, která zachvátila Rusko byla zaviněna neschopností carizmu pokračovat ve vedení války proti ekonomicky i politicky vyspělejším centrálním mocnostem, a také neschopností ani se z této války "vyvázat". Tato krize se projevila v nespokojenosti a neochotě ekonomicky bohatších vrstev riskovat ohrožení svého hospodářského postavení revoluční katastrofou, ke které Rusko spělo. Tato krize se projevovala radikalizací lidových mas, kterým nebyla carská vláda schopna zabezpečit nejnutnější životní potřeby a zejména velká města trpěla nebezpečím vzniku hladomoru. Tato krize se projevovala v neochotě armády (zejména nejníže postavených vojáků, poddůstojníků a nižších důstojníků) pokračovat ve válce za podmínek, kdy vláda nebyla schopna zabezpečit vojska tím nejnezbytnějším, co potřebovala v poli. V armádě propukaly vzpoury, které hrozily vyústit ve vznik celoarmádního povstání. Kromě toho, zejména v tzv. okrajových oblastech evropského Ruska propukaly národnostní nepokoje a neruské národy (zejména v ruské části Polska, na Ukrajině, ve Finsku a částečně i na Kavkazu) usilovaly o to, aby využily slabost carské moci k získání národní nezávislosti, či alespoň autonomie.
Únorová spontánně vzniklá revoluce nebyla revolucí buržoazně demokratickou, jak sovětská historiografie uváděla. Hybnými silami této revoluce nebyla ani buržoazie a ani další vyhraněné sociální třídy a vrstvy. Buržoazie totiž (v celoruském slova smyslu) nebyla ještě zformovaná v jednotně působící třídu a fakticky jako politická síla (reprezentovaná konstitučními demokraty - kadety) vystupovala pouze v několika velkých městech, zejména v Petěrburku a Moskvě. Rolnictvo sice pociťovalo hlad po půdě, ale bylo schopno vstupovat pouze do vše zničujících vzpour. Jeho politická reprezentace strana sociálních revolucionářů - eserů víc než na rolnictvo měla vliv na městskou inteligenci. Mezi rolnictvem působily rovněž různé skupiny anarchistů, jejichž programové cíle byly orientovány spíše na rozpoutání vzpoury, než na programové vymezení společnosti, která by měla z takové vzpoury vzejít. Rovněž představa, že dělnictvo bylo schopno realizovat programové představy na vybudování socializmu byla málo reálná. Největší slabinou dělnictva bylo to, že nebylo ještě zformováno v moderní průmyslový proletariát, který by působil jako jednotná hybná revoluční síla. Obě křídla sociální demokracie tj. menševici i bolševici měli vliv spíše na dělnictvo ve velikých městech (které představovalo jenom asi 15% všeho dělnictva). Dělnictvo venkova bylo sice zradikalizované, ale ještě neumělo jednotně bojovat za svá práva. Jednalo se většinou o málo vzdělané dělníky, kteří do značné míry podléhali tmářství zaostalého venkova. Většina dělnictva žila v podmínkách, kde se výroba svojí strukturou a technickou vybaveností k blížila Západem dávno opuštěné výrobě manufakturní a byla značně prostorově rozdrobená. Za podmínek, kdy ani jedna z hybných sil revoluce nebyla schopna vytýčit realizovatelný program revoluce, je těžko nazvat únorovou revoluci revolucí buržoazně demokratickou. Jednalo se spíše o revoluci, kterou vedly proti carizmu různé vnitřně propletené a vzájemně se podporující plebejské síly, které do revoluce vstoupily pod tlakem totálního celospolečenského krachu, aniž by měly ujasněné své revoluční cíle. Teprve po svrhnutí carské vlády a nastolení prozatímní vlády začaly jednotlivé politické strany a hnutí "za chodu" formulovat své politické cíle a politické programy.
Každá z politických stran a hnutí se pokusila využít svého vlivu na lidové masy k zajištění dodatečné orientace revoluce ke svým programovým cílům. Pravé křídlo revoluce reprezentované kadety a podporované zejména městskou buržoazií a městskou inteligencí usilovalo o nastolení buržoazní parlamentní vlády, ve které by měli kadeti rozhodující sílu. K nim se za různých situací přikláněla pravá křídla eserů a menševiků. Levé křídlo revolučních sil se formovalo postupně a jeho programové cíle vznikaly postupně vnitřním bojem uvnitř jednotlivých stran i mezi sebou navzájem. Není tudíž pravdou, že po návratu V. I. Lenina z emigrace měli bolševici hotový program zformulovaný do hesla "všechna moc sovětům" a že jeho náplní bylo přeměnit ruskou revoluci na revoluci socialistickou. Lenin svoje představy o možném socialistickém obsahu ruské revoluce musel prakticky až do druhé poloviny října 1917 prosazovat i mezi svými soudruhy - bolševiky. Na všechny revoluční síly jako stmelující činidlo působil pokus Kornilova o utopení revoluce v krvi a nastolení vojenské diktatury.
Říjnová revoluce co do hybných sil nebyla revolucí proletářskou a socialistickou, protože se na vnitřní struktuře třídních poměrů v Rusku za období od února do října 1917 nemohlo nic podstatného změnit. Změnila se pouze hloubka ruské celospolečenské krize, nikoliv její základní obsah.
Říjnová revoluce nebyla revolucí socialistickou, protože řešení revoluční krize společnosti nespočívalo v nastolení socializmu, ale ve vyvedení Ruska z války a nastolení politických poměrů, které by umožnily obnovit chod ekonomiky společnosti a odvrácení celonárodní katastrofy, která vstupem zaostalého Ruska do světové války s ekonomicky a politicky mnohem vyspělejšími mocnostmi vznikla. Rusko čekalo dlouhé období ekonomického a politického vývoje, jehož obsahem bylo překonání historicky dané "organické zaostalosti". Mělo to být období strukturální přeměny zaostalé ekonomiky v ekonomiku moderní, období spojené se všestrannou industrializací průmyslu i zemědělství. Mělo to být období, ve kterém měla na venkově proběhnout demokratická pozemková reforma, která by zbavila ekonomického i politického vlivu hlavního nositele konzervativizmu a kontrarevoluce - ruské statkáře. Mělo to být období, které by vytvořilo novou sociální vrstvu - inteligenci a zbavilo Rusko nevzdělanosti a tmářství. Konečně, mělo to být období, ve kterém proletariát získá zkušenosti z odborářské a politické práce svojí činností v masových odborech a své veliké (či dokonce masové) politické straně, kdy vyspěje po stránce kulturní, vzdělání, sociální atd. a zejména kdy bude odstraněna jeho rozdrobenost způsobená zaostalou ekonomickou strukturou Ruska.
Východiskem z této krize nemohla být vláda proletariátu a jeho spojence chudého rolnictva reprezentovaného bolševiky a levými esery. Proletariát na vytvoření takové vlády ne-měl dostatek schopných kádrů, které by uplatnily proletářskou politickou moc v rozsáhlých prostorech tmářstvím ovládaného venkova.
Veliká říjnová socialistická revoluce nebyla revolucí socialistickou, ale revolucí v níž se projevil plebejský charakter pauperizovaných zaostalých lidových mas. Bolševiky a levicovými esery vyhlašovaná socialistická hesla měla vliv pouze na obyvatelstvo velkých měst a tam také říjnový revoluční převrat vcelku proběhl relativně snadno. Čím se však více dostávaly socialistické programové cíle na venkov, tím více narážely na nepochopení a odpor. Druhý sjezd sovětů, který v říjnu 1917 předal moc bolševikům a levým eserům vyhlásil formou dekretů "mír bez anexí a kontribucí", "demokratickou pozemkovou reformu ve prospěch malých rolníků", "dělnickou kontrolu průmyslu" a "svobodu národům Ruska až do jejich odloučení se z Ruského státu". Sověty a ani bolševici, kteří jejich jménem vládli však nedisponovali sílou, která by umožnila tyto dekrety naplnit skutkem.
Z říjnové veskrze plebejské revoluce nemohl vzniknout životaschopný socializmus. Jeho správným názvem by bylo pojmenování "protosocializmus". V tomto "protosocializmu" existovaly klasiky marxizmu vypodobené charakteristiky socializmu v podobě zárodků, které se cestou přes válečný komunizmus, krvavým terorem prosazenou kolektivizací zemědělství, terorem politických procesů, vyvinuly do grotesky, kterou jsme měli možnost poznat v podobě reálného socializmu. Bolševická vláda, aby se udržela u moci, musela velice záhy opustit všechna hesla, která v rámci říjnové revoluce vyhlásila. Místo míru bez anexí a kontribucí se Ruskem prohnala smršť občanské války a intervence. Místo demokratické pozemkové reformy krvavě prosadila kolektivizaci zemědělství. Místo demokratické kontroly dělníků nad průmyslem zbavila dělnictvo jeho odborářských a sociálních práv. Místo svobody národů prosadila nový "žalář národů" ve formě centralizované sovětské federace - SSSR.
To že výsledkem Velké říjnové socialistické revoluce nebyl socializmus neznamená, že programovým cílem levicové demokratické socialistické strany nemá být vybudování společnosti, která by mohla tento název v plném slova smyslu nést. Měla by to být společnost, jejíž obsah v různé podobě popsali naši reformní komunisté v r. 1968, a také reformátoři, jejichž pokus o reformu SSSR narazil na bariéry, které svrhly M. S. Gorbačova: Společnost svobodných lidí práce budovaná na zásadách humanizmu, demokracie a sociální spravedlnosti, společnost založená na různých formách vzájemně kooperujících vlastnických forem, v níž je ekonomický vývoj založen na souhře samoregulace a koordinující roli státu, společnost zabezpečující plnou vládu lidu, respektování lidských práv, která si osvojila nejlepší demokratické vymoženosti lidstva a společnost svobodných rovnoprávných vzájemně spolupracujících národů a národností.
Myšlenky, které v tomto svém příspěvku do diskuse uvádím opírám o mnohé po listopadu 1989 vydané texty. Zvlášť doporučuji si přečíst práci Michala REIMANa "Ruská revoluce" (vydalo Naše vojsko v edici Dokumenty v r. 1991). Toto dílo bylo napsáno a poprvé publikováno v r. 1967. Jeho zveřejnění vyvolalo veliký pozitivní i negativní ohlas. Autor sám byl z reálně socialistického Československa v r. 1978 vypuzen do západoněmecké emigrace, kde působí jako profesor na berlínské Svobodné univerzitě.