(esejistický doplněk k mediálnímu obrazu předlistopadové éry)
„Kdo vstoupil do strany po roce 1968, byl kariérista a ještě se provinil špatným odhadem situace,“ říká Michael Kocáb v rozhovoru o prezidentských kandidátech (Právo, 8. 10 2002). A je to! Glosy i analýzy na předlistopadové téma, jsou zaběhnutým mediálním tématem. Potíž je jen v antikomunismu, který udává na české mediální scéně, až na výjimky tón. Skutečné vyrovnání s „komunistickou minulostí“ nemůže jít cestou zlehčování jejích dobových chyb a selhání. Nemůže být ale ani nástrojem plošné občanské diskreditace současných i bývalých komunistů! Je na médiích, aby přispěla k lepší vyváženosti debaty na toto téma. Přispějí tím k lepšímu porozumění v současné společnosti. Překonat všechno, co se zde před listopadem 1989 i po něm nahromadilo, bude i tak těžké.
1. Historie ještě nad socialismem neudělala kříž
Začít můžeme hned u poznámky M. Kocába. Čemu poslouží takové „známkování“, toho, kdo dokázal v některých menších obcích uplatnit svůj sklon k věcem veřejným, ku prospěchu všech před listopadem 1989 lidé většinou nepovažují za kariéristu ani teď. Stačí se podívat na výsledky komunálních voleb. I ve velké politice uvádějí mnozí známí hráči ze všech velkých stran podobně motivovaný vstup do KSČ v době. Kdy byli mladí. Ani tady nedávají voliči a respondenti z průzkumů veřejného mínění najevo, že by jim nevěřili.
Kde je zde pověstné“morální selhání“, které bývá v tisku často spojováno s pouhým členstvím v předlistopadové komunistické straně? Mediální „poručníkování“ ve vztahu k předlistopadové éře mohlo narůst do takového inkvizitorského rozměru snad jen u nás! Podobně je tomu se dvěma dalšími tématy – „rovnítkem“ mezi nacismem a komunismem požadavkem na zřeknutí se „komunistické minulosti“.
„Východoevropský komunismus“ se nezhroutil „sám“, „jako staré karlínské domy po povodni“, jak tvrdil nedávno jeden komentátor. Nebyl ani za velkých obětí „poražen“ jako nacismus, jak dnešním mladým lidem namlouvá mezi řádky vlivná část českého tisku, když ochotně otevírá své stránky antikomunistickým slohovým cvičením, neopírajíc se o fakta, ale o „rétoriku vítězů“. Byla to přece druhá-třetí generace samotných východoevropských komunistů, kdo během tří desítek let druhé poloviny XX. Století, vymezil omyly „otců zakladatelů“ a přispěl hlavním dílem k tomu, co následovalo. Tj. k „otevření“, a tím nechtěnému, ale v dané situaci neodvratnému zániku reálného socialismu.
Není důležité, kdy a jak jednotlivé komunistické strany do tohoto procesu vstoupily. Uplatnil se v něm humanistický základ marxismu,ke kterému se hlásily všechny. Něco podobného nebylo myslitelné u nacismu, s jeho rasistickou ideologií. To je hlavní důvod, proč přirovnání „komunismu“ k němu kulhá! Kdyby byl s perestrojkou a glasností nepřišel M. Gorbačov, přišel by s nimi dříve nebo později někdo jiný. Opožděný úspěch Pražského jara – Helsinské dohody se svými „třemi koši“ a dynamika Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v 70. a 80. letech minulého století spolu s neuspokojivými výkony systému a aktivitou vnitřní opozice k tomuto demokratickému východisku synergicky směřovaly.
Ne vše muselo v uvedených třech desetiletích a v jejich závěru dopadnout tak, jak to dopadlo. Levici může být líto, že dějiny už proto nenastavily reálnému socialismu čas na „ demokratický reparát“. Co zůstalo, je naděje, že nad socialismem samotným kříž ještě neudělaly. Potvrzuje to nejen vše pozitivní, čím ovlivnil celé XX. Století, ale i nekončící konflikty, rozpory a nová barbarizace světa současného!
Jednou z odpovědí na tuto situaci je nabídka nového socialistického a komunistického levicového zprostředkování. Hlásí se k pozitivním stránkám reálného socialismu a připojuje nové poznání, které je zatím k dispozici. Co je na tom nepřijatelného a čeho se zde má kdo zříkat?
Demokratický komunismus je možné „studovat“ v malém v izraelských kibucech. Kolektivisticky a solidárně orientovaná lidská společenství najdeme v přítomnosti i v dějinách všech kultur a civilizačních okruhů. Některé jejich prvky jsou součástí základů Evropské unie. Není to nic, co by se neslučovalo s „lidskou přirozeností“ a „svobodou“, které si přisvojil liberalismus. Je ale známo, jak mnoho zde závisí na kultuře společnosti, jejích tradicích, hodnotách a vzorcích chování. Kolektivismus násilím zavádět nelze. I to je poučení z nezdaru východoevropských komunistů a výzva pro jejich demokratické nástupce a ostatní známé kritiky současného směřování technické civilizace a globalizace!
2. Žádné „zločiny komunismu“ neexistují
Po roce 1968 u nás obnovený „uzavřený“ socialismus měl étos, který dnešní generaci oslovuje z Dietlových seriálů. Měl i další klady, na které se mnozí rozpomínají když vidí rub a líc kapitalismu. Měl ale i svá zmiňovaná selhání. Svou povahou jistě nahrával M. Kocábem uvedenému kariérismu. Mediálně manipuloval společnost a podepsal se tak i na morálních a jiných pochybeních některých z těch, kdo brali v dobré víře za svou jeho uzákoněnou „jedinou pravdu“. Litoval bych ale mladé lidi, kteří by měli jen na tomto základě – bez znalosti konkrétních lidských osudů a dobových souvislostí – soudit generaci svých rodičů. V mnohém stále podnětná i varovná fakta z celé předlistopadové éry, by pro ně měla zůstat především fakty. Jen tak si odvodí „bez nápovědy“ svoje vlastní poučení a nenechají si vnutit opakování experimentu s „jedinou pravdou“ v jakékoliv podobě. Jeden už se rýsuje!
Současná KSČM se od „jediné pravdy“ reálného socialismu, jejíž dny sečetla již glasnosť, dávno distancovala. Její dnešní „pravda“ proto má nárok na rovnoprávné účinkování na politické scéně vedle pravd ostatních demokratických stran. Tolik alespoň „teorie“. A praxe? To je, panečku, Jiná! V tištěných médiích se zabydlel už zmíněný povýšený antikomunismus. I v dalších strukturách společnosti mnohé nezakrytě směřuje k její diskreditaci. O rovnoprávném dialogu, který by vedl ke skutečnému vyrovnání s minulostí a porozumění, si mohli komunisté nechat zatím jen zdát. Příznačné jsou některé zákony, instituty, nápisy na památnících a další texty, jejich společným jmenovatelem je totalitní zcizení jejich přirozeného slovního symbolu – „komunismu“.
Kdyby například některý fanatik kopal do krucifixu s tím, že je to „zločinný symbol“ křižáků a inkvizice, pomyslel by si každý něco o primitivním urážení přesvědčení jiných. Zato do „komunismu“, který je pro komunisty svým způsobem také slovem symbolem odkazujícím na jejich planetární ukotvení a dějinné kořeny, se může všude „kopat“ podle libosti. Třeba už jen název Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu /ÚDVK/ vnáší do společnosti, ve které legálně působí komunistická strana, kriminalizující schizofrenní prvek. K dispozici byla výstižnější a formálně méně konfliktní slovní spojení. Proč ale „komunistům“ ještě vycházet vstříc, že? A je to tady. Nová „jediná pravda“!
Žádné „zločiny komunismu“ neexistují. Tak jako neexistují „zločiny katolictví“; na světě nenajdeme pomník věnovaný „obětem katolicismu“. Antikomunismus zde jen používá starý totalitní trik. Zvolenému pojmu se dodá vhodný „jiný obsah“. A je vystaráno! S takto „vykradenými“ slovy lze už volně nakládat – propašovávat je do jazyka společnosti., se kterou lze o to snáze manipulovat. Přesně tak vznikla „rovnítka“ nejen mezi „komunismem“ a „nacismem“, ale i „komunismem“ a „stalinismem“ nebo „totalitním Zlem“. Prezident Bush dobře rozlišuje - a ví proč – mezi „islámem“ a „islámským terorismem“. Papež Jan Pavel II. lituje hříchů a zločinů „katolické inkvizice“, a ne „katolicismu“. Stejná významová propast je nepochybně mezi „komunismem“ a třeba „komunistickou totalitou“! Kdo ji „už nevnímá“ a nechce ji vnímat ani „očima druhých“, měl by se zamyslet, zda už nepropadl antikomunismu jako totalitní posedlosti – neschopné vcítění, a o to více schopné zaslepit člověka nenávistí.
Dva rozdílné památníky – jeden s nápisem Obětem komunismu a druhý s nápisem Obětem totality jistě vyjadřují i rozdílnou snahu jejich budovatelů hledat porozumění s dnešními komunisty a neuchovávat navěky současné vnitřní rozpolcení české společnosti. Mnozí obyčejní lidé z malých obcí, kde se všichni znají, a dokonce i někteří z těch, kdo byli postiženi tvrdým stalinismem padesátých let XX. Století, přišli na tuto prostou pravdu dávno sami. Někomu stále uniká …
Prapříčinou katastrof XX. věku nebyl „komunismus“, ale osudný rok 1914 a egoismus tehdejších politických a hospodářských elit. Těm a jejich dědicům, kteří už zase „brousí meče“ místo změny stupnice svých hodnot, by bylo třeba posílat „účty“ za všechny důsledky jejich prvního globálního systémového selhání, a ne do ulice Politických vězňů.
3. Pravdy každému přejteSoučasná situace Česka trochu připomíná předbělohorské období českých dějin. Předběhlo tehdy dobu o pět koňských délek známou hodnotou, nemající obdoby daleko široko v celé tehdejší Evropě. Mám na mysli nikterak idylické, ale díky respektování uzavřených dohod přece „udržené“ mírové spolužití a soupeření dvojí – katolické a protestantské „pravdy“, i když už zbavené svého táboritského jádra. I tak šlo v té době o nebývalý příklad náboženské snášenlivosti. Nebo – jak to nazývá Masaryk – „české paličatosti“.
V předchozím půlstoletí bojů o „pravou víru“ způsobili „Češi Čechům“ mnohem větší škody a utrpení, než si přivodili ve druhé polovině XX. století jejich, už zase kvůli „politické víře“ rozdělení potomci. Naši předci z nich, díky státnictví architekta této renesanční společnosti Jiřího z Poděbrad, přesto vyvodili rozumnější poučení, než k jakému vybízí podobně rozdělenou současnou společnost, mediální „zákopový antikomunismus“!
Zakladatelé Československa deklarovali v roce 1918 kontinuitu především s tímto nábožensky tolerantním českým státem a jeho dobou, pyšnící se filozofickou a teologickou polemikou a hloubáním, a ne s jimi nemilovanou, ale dnes mediálně „objevovanou“ dobou pobělohorskou, s její „jedinou“ protireformační pravdou. Stvrdili tak Husovo „prosím, abyste pravdy každému přáli“, jako jeden z pilířů českého dějinného odkazu a novodobé národní a státní demokratické tradice a svébytnosti. „Pokušení“ vzdát se ho kvůli „své“ pravdě odolává už zmiňovaná katolická a protestantská stavovská politická, třída celých sto padesát let – až do Bílé hory – i když „s odřenýma ušima“. „Gottwaldovské vedení“ KSČ mu za známých poměrů vzdorovalo pouhé dva – tři roky … Jak dlouho mu bude s mediálním antikomunismem v zádech, čelit opět dualisticky rozpolcená současná společnost a její politická třída? Obstát, je životně důležité. Kdo ví, jaké zkoušky ještě přinese éra globalizace! Mají nás stále zastihovat nesmiřitelně rozdělené kvůli minulosti?
Novináři by se zde neměli politikům tolik plést do řemesla. Roli „hlídacích psů“ demokracie sehrají i bez svého antikomunismu. Závažných témat je pro zodpovědnou žurnalistiku v Česku nepočítaně.
Prvním krokem této politiky, vycházející z ducha českých dějin, by mělo být odmítnutí mediálně nastražené „pasti“ – už zmiňované, věcně nesprávné paralely mezi „komunismem“ a „nacismem“; v poválečných historických souvislostech poškozuje české národní zájmy. To nemůže znamenat popření záporné bilance stalinismu a normalizačního neostalinismu, ani ospravedlnění těch, kdo k odosobněné logice těchto systémů a jejich doby, připojovali svoji „osobní“ zvůli a nelidskost.
Druhý krok je zřejmý. Místo „izolace“ nebo „zákazu“ KSČM, po kterém stále prahnou někteří radikálové, je zde rozumnější úkol: udělat všechno pro to, aby byla – tak jako za časů Jiříkových – překonána již zmiňovaná dualistická rozštěpenost veřejného života, nad vztahem k nedávné minulosti. Směr zde ukázali někteří prezidentští kandidáti svým oslovením poslaneckého klubu KSČM.
KSČM jistě má – jako každá strana – čemu naslouchat, co s ostatními „slaďovat“ nebo „znovu a lépe reflektovat“. Nejúčinnější cestou k porozumění, zprůhlednění a vzájemné důvěře, ale vždy byl a je, nikdy nekončící dialog a „osobní kontakt“. Proč by to, co se osvědčilo při řešení planetárních problémů, mělo být věčně „tabu“ na českém domácím dvorci? Z čí vůle? A v zájmu koho?
Důsledky takového obratu na sebe nenechají dlouho čekat. Otevře se cesta k normálnímu fungování Česka na vnitřním politickém kolbišti a mezinárodní politické scéně. Svými dějinami – jak jsem se pokusil připomenout – „na to máme“! Bez mediálních a vlastních „podrazů“ a „gólů, bude nalezen zatím bůhvíkde hledaný „nejvyšší společný jmenovatel“ a vyladěn srozumitelný „ společný jazyk“ mezi komunisty a ostatními velkými a malými „hráči“ politické scény. KSČM, Strana demokratického socialismu /SDS/ a další subjekty občanské společnosti nalevo od ČSSD, budou moci být bez mediálního sýčkování vnímány jako legitimní politické síly vyjadřující legitimní politické názory. Nebude to málo! O nic jiného zde ani nejde.
---
Každá nová generace bude vždy znovu hledat svět, ve kterém nehrají prim jen „peníze“, na nic se neohlížející „zisk“ a „právo silnějšího“. KSČM svým samosprávným socialismem a SDS svým demokratickým socialismem, vycházejí této věčné „vzpouře“ vstříc. Ne jako s předem danými modely, ale VIZEMI, jejichž podoba se v závislosti na vývoji otevřené společnosti stále dotváří a konkretizuje. Chtějí uplatňovat jejich prvky a hodnoty i v rámci současného systému nebo případných komplexnějších modelů uspořádání společnosti. V této souvislosti proto není čeho se z hlediska demokracie obávat. Leda těch, kdo považují současný neoliberální kapitalismus za „nedotknutelný“, třeba i apokalyptický „konec dějin“.
Autor je členem Pražské organizace SDS
Vyšlo v Emancipaci č. 2003/1