Přestože jsem už měl možnost prodiskutovat většinu svých připomínek s Milanem Neubertem jako hlavním redaktorem textu, považuji za vhodné ty nejzávažnější z nich také zveřejnit. Nechávám stranou své připomínky k členění, stylu a proporcím jednotlivých částí — věřím, že se nám podaří při konečné redakci tyto formální záležitosti upravit a vylepšit. Soustředím se zde výhradně na věcné problémy. Jde mi o to, aby se nad otázkami, které si v souvislosti s navrhovaným textem kladu já, měli možnost zamyslet také další členové a sympatizanti SDS a všichni, kdo se zabývají obsahem pojmu demokratický socialismus. Jsem přesvědčen, že text s názvem tak provokativním a tak sebevědomým se nemůže jasné a jednoznačné odpovědi na mé otázky vyhnout — a fakt, že sám si nejsem jist, jak odpovědět, na tom nic nemění.
Pokud však nedokážeme najít odpovědi ani kolektivně, měli bychom uvažovat o změně názvu. Budeme-li chtít zůstat u inspirace „klasiky“, navrhuji „Palčivé otázky našeho hnutí“. Stojí za to opakovat, co jsem napsal před nějakým časem: už pouhé položení správných otázek byl bylo dějinnou zásluhou.
1. Chybí mi jasné stanovisko k tomu, zda považujeme za zdroj problémů současného světa stávající (tj. kapitalistickou) formu vlastnictví a přivlastňování, resp. zda považujeme za nutnou podmínku demokratického socialismu překonání (tj. faktické odstranění) této formy vlastnictví. Za sebe bych měl tendenci odpovědět na obě otázky kladně, a to z následujících důvodů:
a) Kapitalistické přivlastňování je základem odtržení ekonomického výsledku práce od jejího skutečného obsahu. Zjednodušeně řečeno se tak stává lhostejné, zda se vyrábí zbraně, prodává „bílé maso“, nebo pečou rohlíky: to co je rozhodující, je výdělek. Ba co víc, peníze se stávají mírou všech věcí a hodnot. (O důsledcích tohoto odcizení pro možný vývoj společnosti není nutno se šířit podrobněji, vidíme je denně kolem sebe.)
b) Toto vlastnictví je ale také základem odcizení člověka-výrobce od práce jako smysluplné činnosti — člověk podřízený kapitalistickým výrobním vztahům nepracuje proto, aby vytvářel nějaké hodnoty,ale proto, aby si vydělal peníze. Může tedy vyrábět klidně bomby (viz výše), ale nadto se pro něj práce stává jakousi vnější silou, je mu vnucena společenským uspořádáním, nepracuje proto, že by ho to bavilo, ale proto, aby neumřel hlady. To vytváří podmínky pro nenávistný vztah k práci.
c) Konečně kapitalistické přivlastňování s sebou přináší odcizení mezi lidmi — část výsledku mé práce (přinejmenším pracuji-li ve sféře materiální výroby) si přivlastňují jiní, pracuji „na jiné“ - a to nikoliv dobrovolně, na základě nějaké skutečné mnou uznané společenské potřeby, ale (zčásti) proto, aby jiní bohatli. To je zárodkem neustále obnovované nerovnosti a společenského (třídního, chcete-li) antagonismu.
Z diskuse s Milanem Neubertem vím, že podobné stanovisko je jaksi „zastřeně“ v pozadí jeho textu, a že si představuje takové omezení vlastnictví, které bych já nazval rovnou zrušením vlastnictví. Protože má ale jít o „manifest“, jsem přesvědčen, že je namístě náš postoj vyjádřit jasně a manifestně(=zjevně).
2. Nezdá se mi správné chápat demokracii pouze jako souhrn rovnosti a svobody a tvrdit, že vše další je již v těchto dvou pojmech obsaženo. Chybí mi tu pojetí demokracie jako „samosprávnosti“, jako prostoru pro reálné ovlivňování vlastního osudu - ekonomického i společensko-politického. Vůbec mám za to, že rovnost a svoboda, byla-li by chápana jako „svoboda individua“ (a nic v předloženém návrhu mne nepřesvědčuje o širším obsahu tohoto pojmu) samy o sobě nestačí jako společenské kvality. Zdá se mi, že se tu i levice stále více vzdaluje od chápání sociálních, společenských vazeb atd. jako vazeb a vztahů mezi lidmi, vztahu individuum-společenství. (Stačí si uvědomit fakt, že i levice, hovoří-li o „sociální“ politice atd., má na mysli důchody, mzdy, nemocenskou apod., tedy i ona mlčky akceptuje „peníze jako míru všech věcí“ — viz výše 1a) — namísto „člověka jako míry všech věcí“.)
„Past“ rovnosti (jako abstraktní fikce - viz Engels, Antidühring) plus individuální svobody je asi možné rozřešit jen přiznáním, že jsou tu také povinnosti individua vůči společnosti, resp. omezení individuální svobody, daná potřebami společnosti. To, co by nejlépe odpovídalo mým představám (otázkou je, nakolik jsou reprezentativní pro demokratické socialisty), není nějaká "sociální spravedlnost" ani rovnost (ve smyslu rovnosti šance pro schopné nebo např. rovnosti odměňování bez ohledu na pracovní nasazení atd.), ale spíše společnost, ve které společenské postavení (v nejobecnějším slova smyslu) nezávisí na pracovní úspěšnosti, společnost která se k "méně schopným" bude chovat obdobně, jako se začínáme učit chovat k tělesně postiženým. (Stojí za připomínku, že oficiální anglický termín "disabled people=zneschopnění lidé" prakticky přímo nabízí takové rozšíření.) Otázkou je, zda je vůbec v rámci "společnosti peněz" něco takového možné — jsem ale optimistou právě na základě vývoje vztahu vůči tělesně postiženým, jehož jsme svědky. Přitom, a to je druhou stránkou věci, sociální tlak bude všechny příslušníky společnosti nutit k dodržování jistých společenských (=společně i vnitřně přijatých) norem pod hrozbou trestu vyčlenění ze společnosti (podobně, jako u severoamerických indiánů bylo vyobcování z kmene=společnosti nejtěžším trestem).
3. Zřejmě nejzávažnější otázka je otázka po „hybné síle“ pohybu směrem k demokratickému socialismu.
Většina z nás si jistě pamatuje klasické učení o „historické roli proletariátu“, i tak ale považuji za účelné připomenout zde jeho hlavním východiska: Proletariát bude svým stále se zhoršujícím postavením nucen usilovat o změnu společenského uspořádání (objektivní stránka procesu), přitom bude vzhledem ke své úloze v materiální výrobě a z ní vyplývající nutnosti podřizovat se organizaci, učit se spolupráci atd. stále více schopen takovou změnu provést (subjektivní stránka). (Stranou diskuse v této souvislosti ponechávám „předvoje“ atd.)
Říkáme-li v textu, že z „klasiků“ přejímáme to, co se ukázalo jako pravdivé, měli bychom podle mého soudu přiznat, že přinejmenším první část tohoto předpokladu (nesnesitelné zbídačení, které proletariát dožene k revoluci) se nenaplnila.
Otázkou pro nás ovšem je: koho tedy považujeme za hybnou sílu my? Koho a jak bude budoucí vývoj nutit k aktivnímu vystoupení? Jak a čím bude tento tvůrce budoucnosti formován? Přiznám, že nevím, neumím si ani sám vybrat z několika možností, které mne napadají (ani nevím, jsou-li to všechny možnosti).
4. Poněkud méně významná je v této souvislosti moje pochybnost o mechanismu, kterým by se měl demokratický socialismus ještě v rámci stávajícího systému prosazovat — mám osobně blíže k představě jakéhosi „přerůstání samosprávných tendencí“ od menších kolektivů směrem ke společnosti jako celku (nic mi přitom nevadí, že podobná představa je i oficiální součástí programu KSČM) než k v Manifestu jen nejasně naznačenému „zespolečenštění rozhodování“ v rámci společnosti jako celku. Podstatné ovšem je — alespoň podle mého názoru — uvědomit si, že by v obou případech šlo o faktické rušení či odumírání vlastnictví (definovaného jako přednost a) při rozhodování o majetku a b) při dělení výnosu z majetku). Pochybuji, že by se vlastníci vydali touto cestou dobrovolně, vrací se proto otázka, kdo, jak a proč je k tomu donutí. (Pro účely případného trestního řízení zde dodávám, že věřím, že k takovému donucení může dojít i plně ústavní cestou. Svoboda vlastníků, např. svoboda najímat vrahy, by ovšem nepochybně musela být nějak omezena.)
Jiří Hudeček, 5. 10. 2003