Fiktivní rozhovor s Karlem Marxem, jak ho uveřejnil britský internetový magazín, je nejen vtipným textem, ale také zajímavým pohledem na některé názory blízké dnešní “západní” levici. Jeho překlad mne pobavil, a věřím, že bude působit podobně i na Vás, a že nešlo o zbytečnou námahu.
Donald Sassoon: Pane doktore, vývoj vás pěkně „spláchl“, jen co je pravda? Ještě před patnácti lety vaše teorie vládly půlce světa. A co zbývá? Kuba? Severní Korea?
Karel Marx: Moje „teorie“ - jak jste se vyjádřil - nikdy „nevládly“. Měl jsem následovníky, které jsem si ani nevybral ani je nehledal. Taky za ně nemám o nic větší odpovědnost, než jakou má Ježíš za Torquemadu nebo Muhammad za Osamu bin Ládina. Lidé, kteří se rozhodnou stát vašimi následovníky - to je cena za úspěch. Většina z mých současníků by byla jen ráda, kdyby byli tak „spláchnutí“ jako já. Napsal jsem, že nejde o to svět vykládat, ale o to jej změnit. A kolik lidí z viktoriánské éry jej změnilo tolik, jako já.
DS: Co třeba John Stuart Mill?
KM: Tenhle plagiátor to myslel dobře, a občas se dojemně pokoušel smířit nesmiřitelné. Pořád ho čtou druhořadé mozky na Yale nebo v Oxfordu; myslíte ale, že o něm kdo kdy slyšel v Peorii ve státě Illinois (natož v Pchongjangu) ? Připomínáte Williama Jevonse, zakladatele teorie mezního užitku. Za mých časů byl považován za velikána - ale kdy jste naposledy potkal jevonsistu? A Comte, otec sociologie (je-li to vůbec vědecký obor, je směšný) - tiskne ho někdo? A prosím, neptejte se mě na Herberta Spencera, jehož opuštěné kosti spočívají ve stínu mého náhrobku na hřbitově Highgate. Vůbec nepochybuji, že položit Marxe proti Spencerovi byl od hrobníka dobrý žertík.
DS: Copak nejsou žádní velcí buržoazní myslitelé?
KM: Samozřejmě že jsou. A já jsem je vždy úzkostlivě citoval. Ale dneska se už málokdo z mých nepřátel namáhá se čtením Adama Smithe nebo Davida Ricarda. A velcí učenci jako Černyševskij jsou docela zapomenuti.
DS: A co Jeremy Bentham?
KM: To je provokace! Betham, ten nanicovatý, pedantický a kožený prorok obyčejné buržoazní inteligence! Čistě anglický jev, ten se mohl objevit jen v Anglii. Nikdy jindy se nejprostší selský rozum tak samouspokojeně nenaparoval.
DS: A jak je to se současnějšími mysliteli?
KM: Prostě zas a znovu jen obhájci majetných tříd, sledující „trendy“. Jen to zkuste, najít někoho, kdo by mi byl odpovídajícím protivníkem. Jednoduše nedokázali snést pocit, že jim chybí dostatek geniality. Tak letos křísí Hayeka, napřesrok se bude nosit Popper (chlápek s jedinou myšlenkou v hlavě, ale že ji, hochu, prodával neodbytně až do smrti!). Ti nejlenivější se obracejí k Izaiáši Berlinovi - ten je tak snadno k pochopení, tak obrovsky neoriginální, zničujícím způsobem tautologický. Z mých současníků jediný Darwin byl skutečná hvězda - a já jsem to ihned pochopil. Friedrich mne přesvědčil, abych Darwinovi připsal Kapitál, ale ten to, zbabělec až do smrti, odmítl. Když o tom přemýšlím, udělal asi dobře. Kdyby byl to věnování přijal, byl by přírodní výběr považován za další marxistické spiknutí.
DS: OK, nikdo nepopírá váš věhlas, musíte ale přiznat, že marxismus už není to, co býval ...
KM: Ve skutečnosti moje dílo ještě nikdy nebylo tak důležité, jako je teď. V posledních asi tak 40 letech si dobylo vědecký svět ve všech nejvyspělejších státech světa. Historici, ekonomové, sociální vědci a dokonce - k mému překvapení - i mnozí literární kritici, ti všichni se obrátili k marxistické koncepci. Nejzajímavější historické práce vytvářené dnes v USA a Evropě jsou daleko „marxističtější“, než kdy předtím. Jen si zajeďte na výroční shromáždění Americké asociace historie a sociálních věd, na kterém jsem pravidelně jako duch. Tam všichni s plnou vážností zkoumají vztahy institucí a politických struktur k úrovni výroby. Všichni mluví o třídách, strukturách, ekonomické podmíněnosti, moci, ovládaných a ovládajících. A všichni se tváří, že mne četli - to je přece důkaz úspěchu. Dokonce i historici diplomacie - nebo aspoň ti lepší z nich - se už dívají na ekonomickou základnu velmocenské politiky. Ovšemže většinou jsou jejich díla v zajetí hrubého ekonomického determinismu. Ale i s „vulgárním“ marxismem se dostanete dost daleko. Jen se podívejte na úspěch jednoduchoučkých teorií, vysvětlujících zánik impérií tím, že příliš mnoho utrácela. Jasně, přinejmenším ekonomie už je zpátky. A sociální historie, dějiny obyčejných mužů a žen, nahradila idiotské zaměření na „velké osobnosti“. Ovšem, mnoho se pohnulo dopředu, díky bohu za to. Nikdy jsem nebyl proti pohybu. Kapitál nebyl dokončen, a nejen proto, že jsem umřel moc brzy, ale protože v pravém smyslu slova dokončen nemohl být. Kapitalismus se vyvíjí a každá analýza zákonitě zaostává.
DS: Co jste tedy dosáhl? Co zůstává?
KM: Věnoval jsem svůj život studiu kapitalismu. Pokusil jsem se objasnit zákony jeho pohybu, jádro jeho fundamentální ...
DS: Byl jste posedlý ekonomikou ...
KM: A že jsem měl pravdu! Všichni jste posedlí ekonomikou a, pokud lze vidět do budoucna, zůstane to tak. To přece nemusím vysvětlovat lidem, kteří čtou Financial Times, Wall Street Journal nebo Economist. Ani politikům, kteří slibují ráj na zemi a pak řeknou že „proti zákonům trhu nic nezmůžem“ a že globalizaci (současné zdvořilé jméno pro světový kapitalismus) nelze zastavit. Kdo je posedlý? Jak že se jmenoval ten bezvýznamný politik z Arkansasu, co se stal prezidentem USA a začal si se stážistkou? Pamatujete se na něj?
DS: Clinton.
KM: Jo. Říkal „Hlavní je ekonomika, vy hlupáci!!“ - Chlapče, to jsem první řekl já!
DS: Ale dost rozvláčně ...
KM: Jasně, Kapitál, to nebyl žádný slogan. Ale pozor, zůstalo po mně taky pár dobrých citátů. „Proletáři všech zemí, spojte se; můžete ztratit jen své okovy!“, to je přece lepší heslo než cokoliv z toho, s čím dokážou přijít ti přeplácení reklamní experti z Downing Street.
DS: Ale myšlenka, že dnešní dělníci nemají co ztratit, je přece absurdní.
KM: Máte pravdu. Vaši dělníci, dělníci v Evropě a Severní Americe, mají dnes hodně co ztratit. Za mých časů, ovšem, se s nimi zacházelo hodně špatně. Ještě 20 let po Manifestu, a to i když Anglie byla nejbohatší stát světa, nebyl stav o moc lepší. Honba za ziskem měla další a další oběti - a nejen mezi dělníky. V r. 1866 jsem si všiml senzačních novinových článků o železničních neštěstích. Za dnů,kdy Británie vládla mořím, musel strojvedoucí pracovat nepřetržitě 30 hodin - s katastrofálními následky. O železničních katastrofách se tehdy říkalo: „boží dopuštění“. Pro mne to bylo „dopuštění kapitalismu“. (Teď jsou věci určitě docela jiné, že?) Nebo se podívejte na zprávu z londýnských novin z června 1863 s titulkem „Smrt z přepracování“. Byla o smrti Mary Anne Walkeyové, dvacetileté kloboučnice, zaměstnané ve váženém podniku. Denně pracovala v průměru 16 hodin bez přestávky - protože byla „sezóna“, bylo třeba rychle dát dohromady skvělé toalety dam, pozvaných na ples k poctě Princezny waleské. Walkeyová pracovala bez přestání 26 hodin, v malé místnosti spolu se 30 dalšími děvčaty. Všechno tohle najdete v Kapitálu. Kdyby vám stál za čtení, mládenče, poznal byste, že to není jen suché ekonomické pojednání. Přetéká hrůzami a rozhořčením.
DS: Ale to byly výjimečné případy přece už tenkrát - proto o nich také psaly noviny. Už se to nestává. Železničáři mají hezké domky, jezdí do ciziny ...
KM: Jasně, jasně, a hlavní příčinou je to, že práce mých straníků, socialistů, odborářů, reformátorů, které jsem podporoval a povzbuzoval, postavila meze kapitalistickému vykořisťování. Nebo, v té hrozné dnešní hantýrce prodejných buržoazních novinářských pisálků, vnesla překážky na pracovní trh. Ale jinde, v někdejších koloniích, tam, kde není demokracie, nejsou odbory, nejsou socialistické strany, tam je degradace těch, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, úplně stejná jako v robotárnách za mých časů. A dokonce i na Západě, tam kde nejsou dělníci organizováni, tam jsou věci jen o málo lepší. Proč se vznešené časopisy nezaměří raději na holou realitu světa, a místo toho nervózně zírají buržoazii na pupek a udržují své čtenáře pěkně v klidu a pohodě? Vše, co jsem odhaloval, to vše stále existuje. Dokonce v kapitalistickém ráji, v USA, jsou stále více používáni nekvalifikovaní dělníci a mzdy jsou stlačovány - ve všech odvětvích, od nejmodernějších po ta zaostalá. Nové robotárny a domácká práce zlomily hřbet odborům i v oblastech s technologicky pokročilou výrobou, jako je Kalifornie. Takže když slyším pobožnůstkářské žvanění představitelů buržoazního pořádku o lidských právech a svobodě, od Bushů, Blairů a jak se všichni jmenují, potřásám bezútěšně svou starou hlavou. Šli snad někdy tihle lidé do války za to, aby se omezilo vykořisťování práce? Bojovali snad někdy za svobodu dělníků organizovat se v odborech? Všechno, co kdy udělali, je nahrazování „málo přátelských“ vlád „přátelskými“ - to jest vládami přátelskými k akumulaci kapitálu.
DS: Ale na Západě přece dělníci využili těch svobod, o kterých mluvíte, aby se jejich postavení v rámci kapitalistických národních států zlepšilo, a ne aby zrušili tyto státy. Přiznejte to, dělnická třída vás musela zklamat.
KM: Je pravda, že národní stát, který se zdál hlavním utlačovatelem dělníků, se v následujících sto letech stal hlavním zdrojem jejich loajality. Střední třída, a intelektuálové zejména, se ukázali daleko internacionálnější než proletariát. Už my jsme viděli prvá varování, pokud jde o reformismus. Pamatuji si první volby podle zákona z r. 1867. Manchester (Manchester!) zvolil tři konzervativce a jen dva liberály. Engels zuřil. Napsal, že „proletariát se strašně zdiskreditoval“.
DS: Jak si to vysvětlujete?
KM: Socialistický boj obsahuje nevyhnutelný protiklad. Musíte bojovat za reformy, ale každý zisk v tomto směru odsává revoluční energii dělníků. Silné dělnictvo dobývá skutečné úspěchy, slabé hladoví. Snad si vážně nemyslíte, že by buržoazie souhlasila s osmihodinovým pracovním dnem, placenou dovolenou, starobními důchody a bezplatnou zdravotní péčí, vzděláním pro všechny a podporou v nezaměstnanosti v jakémsi záchvatu lidumilnosti? Aby se tohle vše získalo, bylo třeba udeřit ne na srdce kapitalistů, ale na jejich zisky. Nepředstavujete si přece, že kapitál se přesunuje do Thajska, na Taiwan, do Bangladéše nebo Brazílie s nadějí, že tam najde dobře organizované dělníky, vědomé si svých práv a schopné zajistit si vysoké mzdy? Podmínky, v jakých žijí dělníci na Západě, nelze jen tak rozšířit po celé planetě. Kapitalismus může být globální - jak jsem vysvětlil už dávno v dobách, kdy kapitál byl ještě jen bludičkou ve světové bažině, kde vládla řemeslná malovýroba a zemědělství. Ale může být globální také vše ostatní? Švédská sociální demokracie? Nebo životní styl, jakého dosáhla řada dělníků v USA? Dokonce i katolíci ví, že všichni nemohou být papeži.Bude jednoho dne jezdit 1,3 miliardy Číňanů a 1 miliarda Indů do práce auty, poháněnými laciným benzínem? A vracet se z práce do domů s klimatizací? A po ránu si sprejovat svá podpaží (4,6 miliard jich je!) deodorantem - aniž by zaslechli ohlušující zvuk praskající ozonové vrstvy? Cožpak nejsou žádné meze růstu?
DS: Aha, takže teď se také vracíte k Malthusovi a říkáte, že budoucnost může být katastrofální. Mohu vám připomenout, pane doktore, že jste byl viktoriánským optimistou, dítětem osvícenství? V Manifestu -
KM: Ten Manifest, pořád ten zasr.... Manifest! Nechte mne to vysvětlit. Napsal jsem tu zatracenou věc v únoru 1848, když mi ještě nebylo 30. Většina mé vědecké práce na mne teprve čekala. Manifest, objednaný jednou bezvýznamnou skupinou levičáků, jsme psali hodně narychlo. Když dorazil do knihkupectví (přiznávám, je to spíše řečnický obrat, pochybuji, že by se bylo prodalo přes 1000 výtisků), Evropu zaplavila vlna revolucí: Francie, Německo, Maďarsko, Polsko, Itálie. Všude bojovaly masy za ústavu, demokracii, svobodu. Manifest odrážel optimismus těch vzrušených dní. Mysleli jsme, že vše je možné. Představivost vládla myšlení.
DS: A pak?
KM: Pak se rozjela kontrarevoluce. Sem tam se něco povedlo získat, ale vcelku naše strana prohrála. Ve Francii, do níž jsme vkládali největší naděje, uchvátil vládu malý zbohatlík, Ludvík Napoleon. Byl to první zvolený diktátor moderní historie. Napsal jsem „okamžitou knihu“ (používám téhle „moderní“ ¨terminologie, abych vám ukázal, že už naše století vynalezlo většinu z toho, co si dnes nárokujete vy). Natruc všem neoliberálním filištínům, kteří si myslí, že jsem ekonomický determinista (to přece pochází od hlupáků, kteří obcházejí kolem a vykřikují, že trh je základnou svobod, pitomost!), jsem vysvětlil, že když je buržoazie ohrožena, vzdá se moci a nechá ji ležet na ulici. Koho zajímají lidská práva, volby a svoboda tisku, když je ohroženo panství kapitálu? Buržoazie, když poznala, že její vláda je politicky neslučitelná s jejím vlastním přežitím, zničila svůj vlastní režim, potupila vlastní parlament a pozvala si jako vládce Napoleona. Vzdala se své moci ve prospěch špinavce, vůdce strany spodiny, šarlatánů a podvodníků, žebráků a pochybných studentů. S touto lůzou bylo budováno Druhé císařství, na základě vítězství ve volbách. To vše jsem analyzoval. Všechno jsem to „dekonstruoval“ (vidíte, že ovládám i řeč moderních šarlatánů). Výsledek? První teorie fašismu. Tak mi prosím neříkejte, že jsem měl kdy jaké iluze o lidech. Uměl jsem se podívat na nejhorší skutečnost bez předsudků. Poznal jsem, že jsme prohráli, právě tak jako dnes vaši socialističtí přátelé. A pak jsem se vzmužil a dal se do práce. Trávil jsem celé dny v Britském muzeu, hrdě sám v čítárně, duše se mi třásla vztekem, na zadku mne bolely podebrané nežity, ale moje mysl konala svou povinnost, povinnost intelektuálů: stavět se čelem k realitě.
DS: Nikdo nezpochybňuje vaši čestnost. Ale vaše analýza, ta je zpochybnitelná. Mohou-li být demokratické vlády hrozbou pro buržoazii, pak je jistě špatně to, co jste napsal v Manifestu, že totiž „vláda moderního státu je pouhý výbor pro řízení společných záležitostí buržoazie.“
KM: No, což jsem byl tak daleko od pravdy? Není snad pravda, že všechny vlády jsou omezeny strukturami kapitalismu? Že, až se pěkně vypovídají, musí udělat vše pro to, aby zajistily jeho ziskovost, připravily pracovní síly, opravovaly jeho selhání, a někam zametly odpadky, které trousí na své cestě za ziskem? A všechny to dělají, všechny jsou otroky imperativů kapitalismu: levice, střed a socialisti a fašisti a liberálové a zelení. Jak se dostanou k moci, musí udržet představení v chodu. Když jde dobře, vyberou daně a přerozdělí tohle a tamto, a pomůžou chudým a nemocným, stejně jako se to dělo za královny Viktorie. Když jsou zisky, sluní se v morálce a etice. Když zisky klesnou a ekonomika vstoupí do jednoho z ekonomických cyklů (které jsem předpověděl), hned je lidumilství propuštěno jako přestárlá milenka. Hned vaši dobří buržoové objeví, že je nemůžete zdaňovat a utrácet, že nezaměstnaní jsou zloději, že veřejné zdravotnictví je moc drahé, a že osamělé matky nestojí za nic. Svědomí měšťáků je těsně propojené s pohyby kurzů na burze.
DS: A co intelektuálové?
KM: Druhořadí teoretici; ve skutečnosti placení lokajové bohatých. Pro buržoazní pisálky je typické, že vždycky teoretizují až s křížkem po funuse. Vyzobávají intelektuální odpadky, naleští je, říkají jim teorie a servírují je jako vědu. Rebelie proti kapitalistickému modernismu dostává podobu náboženského fanatismu a oni tomu říkají „srážka civilizací“. Komunismus padne a oni vyhlašují „konec historie“. Ach, co by řekl chudák Hegel? Poprvé jako velký myslitel, podruhé jako fraškovitý Fukuyama?
DS: Uklidněte se. Pokračujme. Musím se vás zeptat na tohle: co Sovětský svaz, gulagy, komunistický teror?
KM: To jsem čekal. Musím přiznat, že jsem stejně ješitný jako každý, a že jsem nebyl lhostejný vůči všemu tomu kultu a zbožňování Marxe. Příjemně to šimralo, vidět vlastní tvář na bankovkách staré NDR, a najít Marxovo náměstí v každém prušáckém městě. No jo, díky obchodní zdatnosti Engelse a díky úsilí Bernsteina a toho otravného Kautského jsem se stal velkým guru socialistického hnutí hned krátce po své smrti. Ruští západníci mě pak brali stejně vážně jako elektřinu. Vůbec mne proto nepřekvapilo, když se Lenin rozhodl udělat z Marxe Bibli. Lenin byl chytrý politik s dobrými instinkty. Byl to ale také fundamentalista, rozhodnutý najít v mých dílech potvrzení pro všechno, co sám chtěl udělat. Přitom vytvořil „marxismus“. Tenhle odsouzeníhodný zlozvyk, typický pro všechny církve od nepaměti, se rozšířil všude. Už jsem začínal mít pocit, že i lístečky, s nimiž jsem chodil na nákup, se stávají zbraní té či oné frakce hnutí. Podívejte se na „diktaturu proletariátu“. Tohle označení jsem navrhl, na základě jeho používání ve starém Římě, pro výjimečnou vládu v časech krize. Určitě jsem tenhle výraz nemohl použít za celý svůj život víc než desetkrát. Sotva mohu popsat, jak mne překvapilo, když se znovu objevilo jako ústřední pojem marxismu, používaný pro ospravedlnění vlády jedné strany. Co na to můžu říct? A taky mne dost překvapilo, když k první tzv. socialistické revoluci došlo zrovna v tak strašně zaostalé zemi, ovládané Slovany. To co dělali bolševici, byla realizace buržoazní revoluce, kterou nemohla provést ruská buržoazie, protože na to byla příliš nepočetná a hloupá. Komunisté použili stát k vytvoření moderní industriální společnosti. Když tomu někdo potřebuje říkat „diktatura proletariátu“, tak prosím.
DS: Ale co ty čistky, zločiny, všechna ta krev ...
KM: Vždyť jsem řekl, že z kapitálu kape krev, od hlavy k patě, z každého póru, krev a špína ...
DS: Ale já mluvím o komunismu, ne o kapitalismu ...
KM: Ruská revoluce nebyla socialistickou revolucí proti kapitalistickému státu. Byla to revoluce proti polofeudální diktatuře. Šlo o vybudování moderní společnosti, moderního průmyslu. Cena průmyslové revoluce je vždy veliká, ať ji řídí komunisté nebo ti nejdokonalejší měšťáci. Jestlipak ti vaši moderní političtí účetní při svém probírání historie a hledání případů pro veřejné žalobce taky spočítali všechny mrtvé kolonialismu a kapitalismu? Přidali všechny Afričany, kteří zemřeli v otroctví a na cestě do Ameriky? A všechny zmasakrované Indiány? A všechny oběti kapitalistických občanských válek a buržoazních revolucí? A ty, které pozabíjelo vyčerpání a choroby z povolání v moderním průmyslu? Všechny mrtvé obou světových válek? Samozřejmě, Stalin a spol., to byli zločinci. Ale což si myslíte, že by se Rusko mohlo stát moderní průmyslovou mocností demokratickými, klidnými prostředky? Která cesta industrializace byla bez obětí, a která proběhla v systému dodržujícím lidská práva a občanské svobody? Japonsko? Korea? Taiwan? Německo? Itálie? Francie? Británie a její impérium? Jaké byly alternativy k Leninovi, Stalinovi a k rudému teroru? Červená Karkulka? Alternativou mohl být nějaký antisemitský diktátor, opírající se o kozáky, a stejně krutý a paranoidní jako Stalin (nebo Trocký; popravdě v tom nedělám rozdíl), o mnoho zkorumpovanější a mnohem méně efektivní.
DS: Takže to bylo nevyhnutelné?
KM: To nevím já, a nevíte to ani vy. Ale nepokoušejte se mi vyčítat jedinou kapku krve nebo jediného zavřeného spisovatele. Snad vám mohu připomenout, že jsem sám byl politickým vyhnancem proto, že jsem hájil svobodu projevu, že jsem celý život prožil v hrozných podmínkách, a že jsem zemřel r. 1883, když Leninovi bylo 13 a Stalinovi čtyři. Mohl bych byl napsat bestseller „Černá kniha kapitalismu“ a sepsat všechny zločiny, spáchané v jeho jménu. Ale neudělal jsem to. Zkoumal jsem jeho nedostatky bez předpojatosti, vyváženým způsobem - a stejně tak bych teď zkoumal i chyby komunismu. Ačkoliv rád polemizuji, uznával jsem, že kapitalismus byl lepší, než vše předcházející, a že by mohl položit základy pro království skutečné svobody, svobody od bídy, svobody od strachu, svobody od státu, a to je komunismus. Jen si přečtěte, co jsem napsal o vzpouře v Indii v r. 1857 do New York Daily Tribune. Angličtí vojáci se dopouštěli krutostí: znásilňovali ženy, vypalovali celé vesnice. Využil jsem to snad k tomu, abych si získával bodíky? Ne. Ani jsem sentimentálně nežvanil o destrukci idylických původních komunit. Právě ty jsem pranýřoval jako pevnou základnu orientálního despotismu a jako nástroje pověry. Vysvětloval jsem, že britský imperialismus přináší sociální revoluci a oslavoval jsem to, ale nebránilo mi to litovat, jaké zničující účinky má anglický průmysl na Indii.
DS: Co vaše spisy z mládí o odcizení? Rukopisy z r. 1844 byly v šedesátých letech populární. Lidé si uvědomovali jejich význam pro moderní svět.
KM: Nesmysl. Důvod, proč jsem ty věci nepublikoval, je to, že to bylo nedůsledné povídání. Je typické že znechucení maloměšťáčtí inteligenti se vrhnou právě na tohle. Nemám na ně čas.
DS: Nemyslíte tedy, že váš vztah k Hegelovi ...
KM: Hegel - Šmégel. Musím vám říct tajemství: nikdy jsem pořádně nečetl (jen tak zběžně) Hegelovu Fenomenologii ducha nebo jeho Logiku. Život je příliš krátký.
DS: No, tohle některé lidi asi dost překvapí.
KM: Lidé by měli číst velké anglické ekonomy: Adama Smitha a Davida Ricarda. Pravda, nejsou to Angličané, jeden byl Skot, druhý sefardský Žid - ale chytří byli. Znali cenu peněz. Němci jako Hegel mění kloubouky v ideje. Dávám přednost Britům, kteří mění ideje v klobouky.
DS: Jak se díváte na současný socialismus?
KM: Pěkně dlouho byl polomrtvý. Splnil svůj úkol: civilizovat kapitalismus tam, kde byl nejrozvinutější. Víc po něm nikdo nemohl chtít. Teď potichu odchází. Komunismus také padl, jeho úkol je splněn: výstavba kapitalismu. Tomu dobře rozumějí v Číně, kde se odehraje příští století. Jiné je to v Rusku, kde pozorujeme přechod od lumpenkomunismu k lumpenkapitalismu. Ale co naděláte s Rusy? Můžete poslouchat jejich hudbu, číst jejich romány, ale životaschopná ekonomika ...
DS: A co Blair, Schröder, třetí cesta?
KM: Musím mít na tyhle lidi názor? Říct, že na ně historie zapomene, je ještě moc dobré. Ani je nezaznamená. A to vám ukazuje,jako hluboko jste klesli. Za mých dnů tu byl Bismarck, Licoln, Gladstone, Disraeli ... opravdoví protivníci.
DS: Takže - triumf kapitalismu?
KM: Tak trochu, ale buďme dialektiky. Tohle není systém, kde by každý mohl vyhrát, bude tu odpor. Momentálně je to pár legračních sekt, které si hrají na revoluci, taky tihle antiglobalisti ...
DS: Co si o nich myslíte?
KM: Směsice nevyvinutých fragmentů, ale lepší než nic. Přinejmenším se postavili kapitálu, ale svět nezmění, o jeho vysvětlení ani nemluvě.
DS: A feminismus?
KM: Napsal jsem přece, že velké sociální změny nejsou možné bez pozdvižení žen. Ale je to ještě dlouhá cesta. Většina dělníků světa jsou dnes ženy, ale většina feministek nepatří k dělníkům. To, co mnoho západních feministek chce, je sdílet moc se západními muži. A proč ne? Kdo bych chtěl být hospodyní nějakého ubožáka? Ale pro armádu ženských pracovnic to neznamená nic.
DS: A co Amerika?
KM: Američani se mi vždycky líbili: žádný feudalismus, žádné posvátné tradice. Samozřejmě, dost pokrytectví a náboženství. Ale nějak z každé kapitalistické krize vycházeli silnější a silnější. Skvělý systém vlády. Falešná demokracie, falešné volby, falešný politický systém obklopený humbukem a nenasytnými právníky. To umožňuje obchodu vypořádávat se se svými úkoly, kupovat si kandidáty, úplateček semhle, úplateček tamhle. Lidi to neošidí. Polovina z nich se nenamáhá volit. Pro druhou polovinu je politika neškodnou zábavou, něco jako koukat se na „Milionáře“. Přesunul jsem ústředí Internacionály do New Yorku nejen, abych ji mohl lépe řídit, ale taky protože USA se stávaly dělnickou zemí par excellence. Je to ve skutečnosti jediná země dělnické třídy na celém světě. Jejich sport a hry, jejich kultura, jejich chování, jejich strava; všechno, co se týká Američanů, je dělnické. Ovšem, stará Evropa se na ně dívá dost snobsky, to je cena útěchy za ztracené prvenství.
DS: Než skončíme: co byste řekl o válce proti teroru?
KM: Hm, on nakonec každý si vybírá své nepřátele. Je absurdní myslet si, že kapitalistický svět se nebude střetávat s nějakou formou odporu. Komunisté a socialisté nabízeli racionální, moderní, rozumnou opozici. Sdíleli mnohé hodnoty se svými liberálními protivníky: základní práva, ideu lidové demokracie, emancipaci žen, odpor k organizovaným církvím. Ale jakmile byli komunisté a socialisté poraženi, co byste asi tak čekal? Triumf racionální myšlenky? Samozřejmě že ne. Politické vakuum vyplnili fanatičtí fundamentalisté, nábožensky bigotní, blázniví mullové. Odstraníte komunisty v Íránu a přijdou ajatolláhové. Uděláte totéž v Iráku a máte Saddáma. Padne SSSR a stoupá Usáma bin Ladín.
DS: A jak teď trávíte čas vy?
KM: Á, bavím se. Hrajeme si s Friedrichem na Internetu. Věděl jste, že vyhledávač Google najde 367 000 stránek na téma „Karl Marx“ ? A taky si nikdy nenechám v rádiu ujít seriál Archerovi, tu nádhernou ságu o idiotismu venkovského života, je to bžunda.