(Dopis majorovi Attlee, vůdci Anglické dělnické strany.)
V Praze, na počátku února 1939.
Milý příteli!
Děkuji Vám za pozdrav a zprávy. My jsme tu ve své zemi nezapomněli na přátelský zájem, který jste nám osvědčoval, dokud jsme patřili ke šťastným národům Evropy; a který, jak vidím, trvá i dnes.
Mimoděk srovnáváme Vaší starostlivost o další vývoj věcí u nás s jednáním a chováním bývalých našich přátel ve Francii. Ať jest úsudek českého lidu o postupu britské diplomacie v uplynulém roce jakýkoliv, jedno uznáváme všichni: co udělala vláda Velké Británie, byla politika; nebyla to však zrada. Vaše země nebyla naším spojencem; náš generální štáb nebyl dependencí Vašeho generálního štábu; naši vedoucí důstojníci nebyli žáky Vaší školy válečné a Vaši důstojníci neorganizovali naši armádu; angličtí vojáci a vládnoucí mužové na nás nenaléhali, abychom dávali velké miliardy do válečné zbroje. Při každé vhodné nebo i méně vhodné příležitosti nás francouzští vůdcové ujišťovali svou věrností, užívajíce k tomu všech forem projevu: veřejných prohlášení odpovědných státníků, diplomatických not, řečí na lidových tribunách politických sjezdů a táborů, přípitků na banketech v Paříži i v Praze, vzkazů vojenského vedení, soukromých rozmluv a dopisů …
Této Francii jsme důvěřovali, protože jsme ji milovali. Láska byla slepá. K blahobytu Francie přispívali jsme rok co rok mnoha desítkami milionů, po léta byla naše obchodní a platební bilance s Francií pasivní. Platili jsme takto francouzskému kapitálu, nad něhož není v Evropě bezohlednějšího, těžkou daň. A tato Francie bohatá, mnohomluvná a duchaplná - co nám učinila!
Nežalujeme. Jenom přemýšlíme. Dnes je již téměř jisto, že iniciativu při všem, co se nám stalo měl Londýn. Adolf Hitler nebyl první, který vyslovil požadavek, abychom odstoupili svoje území. Toto revoluční slovo nejdříve pronesl anglický konservativec.
Naši bývalí přátelé ze socialistické internacionály nejradikálněji mluvili a psali proti německému fašismu. To byly celé ohňostroje demokratické a socialistické ideologie. Jiskry z toho požáru létaly až k nám, rozpalovaly srdce a posilovaly vůli. Ach, milý příteli, byly to fráze, jež způsobily více zla, než lze vyjádřit. Pochopil jste, jak mi bylo sděleno, proč bývalá čs. Sociální demokracie vystoupila z Internacionály. Stalo se to k mému návrhu. Byla k tomu řada důvodů. Jeden z nich byl, že jsme chtěli ušetřit Léonu Blumovi a jeho kruhu hanbu, s jakou by před námi klopili oči. Srovnáváme, jak se po Mnichovu chovala socialistická a demokratická Francie, a jak se chovala labouristická Anglie. A srovnavše, smíme Vám zachovati své přátelství, a jsme Vám zavázáni, že ani Vy jste nám neodepřeli svoje..
Tolik o nás víte, že nenáležíme k druhu romantiků a fantastů. Přijali jsme důsledky Mnichova, a nespekulujeme s tím, že Vy byste mohli nebo chtěli retablovat situaci. Potřebujeme Vašeho přátelství k jiným věcem. Dovolte mi, abych o tom mluvil velmi otevřeně.
Nechodíme v tom slzavém údolí s hlavou obrácenou dozadu. Co bylo, bylo. Všechny naše myšlenky obráceny jsou nyní k přítomnosti. Po Mnichovu jsme si připadali jako sirotci, opuštění světem i štěstím. Kdybyste znal podrobněji dějiny mé země, připamatoval byste si snadno, kdo byli Sirotci v husitských válkách; já však, užívaje slova sirotci, nenarážím na Sirotky, na tyto dlouho nepřemožitelné vojáky, kteří honili mnohokrát silnější křižácká vojska ze země. Dnešní Čechové dobře vědí, že ani zbraně nejdokonalejší a srdce nejstatečnější nemohou změnit, co se stalo. Zajisté, také my si ve své dnešní situaci chceme zachovat armádu, přiměřenou právě té dnešní situaci, protože národ bez vojenské organizace a bez výchovy mládeže v duchu brannosti je ztracený národ. Ale náš hlavní zřetel není obrácen k dělům, tankům, letadlům a kulometům; více se zajímáme o rolníkův pluh, o kovářovo kladivo, o zednickou lžíci, o tesařovu širočinu, o podnikatelovu myšlenku, o učitelovu didaktiku a pedagogiku, a učencovu laboratoř, o technikův výpočet, o spisovatelovo pero. Po čtyřech měsících, z nichž bych Vám a Vašemu lidu nepřál prožíti ani jediný den, jsme se dobrali k přesvědčení, že vlast můžeme obnoviti jenom prací mozků a rukou. Vzpamatovali jsme se , osud nás nezlomil. Živé síly národa jsou při díle! Bude-li nám dopřáno, abychom toto dílo směli konat v míru a pokoji, pak nejsme ztraceni. „Být, čím jsem, to není nic, však bezpečně tím být,“ praví jedna ze Shakespearových postav, a touto větou jest vyjádřena celá naše situace, potřeba a touha.
Vaše mocná země, milý příteli, jest nám něčím povinna. Pan Chamberlain provedl svůj plán s tvrdostí naprostou. My dnes víme, že po pěti letech vývoje hitlerismu v Německu nemohli jsme již žíti se sudetskými Němci v jednom státě po starém způsobu. Ani dnes nepřipouštíme, že Němci v naší zemi byli utlačovaným národem. „Die Sudetendeutsche sind kein unterdrücktes, sie sind ein benachteiligtes Volk,“ napsal krátce před svou smrtí starý vůdce rakouského dělnického hnutí, který znal poměry do nejmenších podrobností. Adolf Hitler viděl a posuzoval věc jinak. Nebyl nám ponechán čas , abychom postavili soužití obou národů na jiný základ. Mohu Vám však sdělit, že dosti Čechů dopracovalo se k poznání, že ani toto řešení není bez výhod. Říkají: Jaký by to byl život s Němci ve společném státě po všem, co se od roku 1933 stalo v Německu a co následovalo u nás? Měli by úplnou autonomii, tam směřovaly věci tak či onak, to jest : vykonávali by na náš národní a státní život nesmírný vliv; jsouce vášnivě orientováni k Německu hákového kříže, a nacházejíce se pod ochranou mocného souseda , byli by brzo směrodatným činitelem v naší politice zahraniční, hospodářské, obchodní, a jejich vliv by byl časem v tak intimním styku chtěl působiti i na naše ustrojení duchovní. Země by nedošla klidu, věci by se byly zhoršovaly. Jakmile západní velmoci nemohly nebo nechtěly držet starý stav věcí, nemohlo to se sudetskými Němci dopadnout jinak; dosti Čechů - jak řečeno - smiřuje se s tímto řešením. Něco jiného však je, jakým způsobem se stalo předání našeho bývalého území. Nemohu o tom mluvit, jenom Vás prosím, abyste mi uvěřil, že právě tento způsob představuje tragedii národa, tragedii desítek tisíc jeho rodin. Vláda, v níž jsem zasedal, podrobila se nezbytnosti a zásadně přijala Chamberlainovo řešení, když chtěla zem ušetřiti války bez spojenců a pomoci. Prosila však vládu Velké Británie i Francie, aby se předání území stalo organicky, postupně, do rukou mezinárodního vojska. Byli jsme ochotni demobilizovat, nebyli bychom tvořili žádnou novou obrannou linii, Anglie s Francií a s ostatními velmocemi byly dostatečnou zárukou, že věci budou uspořádány klidně. Naše vláda žádala, aby byla včas stanovena nová hranice, a zaručena všemi, kteří se zúčastnili. Žádali jsme aby bylo upraveno právo státní příslušnosti, aby byly stanoveny zásady, podle nichž by se upravily otázky vlastnické mezi oběma státy, i tisíceré vztahy soukromovlastnické i jiné otázky soukromoprávní.
N i c z t o h o V a š e v l á d a n e p ř i j a l a. Adolf Hitler nechtěl válku, tomu my dnes věříme; Pravím Vám, že následky toho jsou pro nás nesmírné.
Tento stav věcí mne opravňuje říci, že Vaše země jest nám ještě něčím povinna. Dovolte mi ještě jedno odbočení. Snesl jsem anglickou politiku a francouzskou slabost; snesl jsem schůzi kabinetu, v níž jsem odevzdal svůj hlas pro kapitulaci; snesl jsem nástup Polsky (která prožila svoje trojí dělení a nevzala si naučení!) i nástup Maďarska; a po všech těchto ranách jsem se nezhroutil - neměl jsem k tomu právo, byl jsem povinen vytrvat až do poslední chvíle. Ale když jsem jednoho dne ráno četl zprávu, že v Londýně pro nás pořádají veřejné sbírky , selhala moje síla a zachvátila mne křeč pláče. Já vím, milý příteli, že to bylo dobře myšleno a že nám tím chtěla Anglie osvědčiti svou sympatii. Lady, která obětovala ve prospěch sbírky rodinné náčiní čajové, jest dojista žena ušlechtilá. Ale strašně to bolelo.
*
Co tedy žádáme od Vás, od Vaší mocné země?
Žádáme, aby byly splněny sliby učiněné. Naše hranice není dosud stanovena a garantována. Týká se tato věc také Velké Británie?
Chceme žíti v úplné a Evropou zaručené neutralitě. Nespekulujeme s válkou, a dojde-li k ní přece, toužíme, abychom s ní nepřišli do styku.
Chceme si zachovati přátelství Velké Británie, neslibujíce již oběť krve, která byla loni odmítnuta. Vzájemné styky hospodářské a kulturní, tj. asi vše, co můžeme nabídnout i splnit, a o co Vás prosíme. Milý příteli, vykonáte dosti, budete-li v tomto směru s námi sympatisovat.
Vy ovšem máte řadu pochybností, ne-li výtek, co se týče nynějšího stavu u nás. Soudím, že většina plyne z neúplné informace. Dovolte mi abych se jimi stručně obíral.
Snad Vám můj list připadá jako elegie. Nuže, politické raporty jsem Vám posílal v srpnu a počátkem září. Moje zprávy byly přesné, a když je dnes znovu pročítám, vidím, že správně prorokovaly budoucnost. Vylíčil jsem, co znamená branná moc ČSR pro západní svět i pro Německo, co znamená ČSR jako brána k jihovýchodní a východní Evropě, co znamená československá obilnice, zbrojní průmysl a dopravní síť. Napsal jsem Vám co po kapitulaci by znamenalo Česko - Slovensko pro politiku berlínsko-římské osy. Dával jste mi za pravdu, ale nemohl jste změniti politiku své vlády. Nyní se dostavilo vše, čeho jsme se obávali. Povězte mi, prosím, co můžeme dělat jiného, než děláme?
V kruzích labour rozšířeny jsou nesprávné názory o pražské vládě. Prosím, abyste přijal moje ujištění, že v naší vládě zasedají živly čestné. Není pravdou, že vládne terorem. Svoboda slova je u nás ovšem podvázána, je to dočasné opatření a je nezbytné. Vláda má plné moci, ale ani jednou jich nezneužila. Není žádných tajných smluv. Není žádných koncentračních táborů - slovenská vláda je zřídila na papíře, teoreticky, ale žádné nejsou ve skutečnosti. Živly demokratické nejsou v Čechách pronásledovány. Není u nás žádného antisemitismu, který by měl kořeny v lidu; rozhodně se v tomto oboru nestalo nic, co by nesneslo evropské kritiky. Beranova vláda si vede až dost slušně a zasluhuje si podpory. Takový je skutečný stav věci.
Ke konci Vás ubezpečuji, že jsme odhodláni všemi silami držet ducha starých Čech, ducha lásky k lidské svobodě a demokracii. Byli jsme a budeme. V našem lidu jest něco nezmarného, silného a věčného. Dávno bychom byli zahynuli, kdyby to v něm nebylo. Chceme žíti v přátelství se svými sousedy i s ostatními národy světa. Pro mne osobně je to nemalá útěcha, když vidím, že Vy na nás myslíte a zůstal jste nám nakloněn. Ještě jednou Vám za to děkuji.
S přátelským pozdravem
R. Bechyně
Doslovně přepsáno z časopisu Přítomnost č. 6, z 8. února 1939.
BECHYNĚ Rudolf (* 6. 4. 1881 Nymburk, + 1. 1. 1948 Praha) - český novinář a publicista, československý sociálnědemokratický politik
V roce 1917 se stal jedním z hlavních představitelů protirakouského a protišmeralovského směru v Českoslovanské sociální demokracii, tzv. národně revoluční opozice orientované na Masarykovu zahraniční akci. Za první Československé republiky byl několikrát ministrem, zejména železnic, a náměstkem předsedy vlády.Byl členem poslední Hodžovy vlády před Mnichovem. V období pomnichovské krize napsal: Byl jsem částí politické soustavy, která ztroskotala - a já vím, co z toho následuje. Ubírám se do ústraní. Zcela vážně toto prohlášení zřejmě nemyslel. V červenci 1939 emigroval do Velké Británie a v letech 1940-41 byl předsedou Státní rady československé v Londýně. Po roce 1945 se do čela Československé sociální demokracie postavili jiní, především mladší politici. (Informace z WWW)
Dopis který těsně před okupací napsal Bechyně do Anglie, vyjadřuje naprostou dezorientovanost a nepředvídavost dalšího vývoje nejen v torzu ČSR, ale i v Evropě. Vyjadřuje stav úpadku národního sebevědomí do okupace.Hodnocení Hitlera je neuvěřitelně umírněné, je možné ho chápat jako ponechání si otevřených „zadních vrátek“. Anšlus Rakouska byl dostatečnou příležitostí k pochopení, kam bude vývoj směřovat. Oddělení absolutní odpovědnosti Paříže od Londýna je vedeno opatrností, v souvislosti s možnou následující emigrací. Je nejasné, proč v této době obhajuje Beranovu vládu, ve které již nebyl členem.
Nepřekvapující jsou úvahy vycházející z představy, že soužití s Němci ve společném státě je nemožné. Z naší politické reprezentace si málokdo připouštěl vlastní odpovědnost za nárůst politické síly Sudetendeutsche Partei. Již v roce 1935 ve volbách získala 15,2% hlasů, přes 62% v německých oblastech, v obecních volbách získala SdP dokonce 90% hlasů německé menšiny .Byla nejsilnější politickou stranou v ČSR. Indicie nemožnosti soužití narůstala u části vedoucí politické garnitury v ČSR už dlouho před Mnichovem. Kořeny tohoto vývoje jsou již v dobách vzniku ČSR a v důsledcích hospodářské krize, kdy zejména německy mluvící obyvatelstvo trpělo vysokou nezaměstnaností a hladem. Československé vlády situaci nezvládaly a postupující fašismus v sousedním Německu získával německy mluvící obyvatelstvo pro myšlenku pohlcení Sudet do Říše, ve které se životní podmínky ze známých důvodů zlepšovaly. Smířlivost podstatné části politické a ekonomické reprezentace ČSR s možností odstoupení Sudet, jako cestou nejmenšího odporu, bylo vyvoláno neschopností a měšťáckou národoveckou malostí, kterou Bechyně potvrzuje svojí vizí o budoucnosti okleštěného Československa. Vše svazující strach z pocitu bezbrannosti, obavy o postavení a majetky vládnoucí garnitury, umožnily Hitlerovi využít averzi Němců, vtělenou do „dosti Čechů“. Tento stav byl jedním z hlavních motivů pro kapitulantství v rozhodujících momentech Mnichova. Na straně jedné - mobilizovaný národ byl odhodlán bránit vlast, na straně druhé - bezradné přistoupení na „osudovost“ dělení státu, znamenalo nejen národní katastrofu, ale i oslabení národního sebevědomí pro dlouhé následující období. Tento vývoj ovlivnil později Únor 1948, obrodný proces, normalizaci po srpnu 1968, převrat 1989 a v devadesátých letech definitivní rozpad poválečného Československa.
Politická reprezentace prvorepublikového Československa vyřešila soužití s Němci, ve společném státě, souhlasem s kapitulantstvím, bez ohledu na názor lidu. To je precedens, který v současnosti přispívá k tomu, že Landsmanšaft oživuje požadavek revize výsledků II. světové války. Teprve její průběh a následky, vytvořily skutečné důvody pro nemožnost dalšího soužití s Němci ve společném státě. K těmto myšlenkám mě přivedl dopis R. Bechyně z doby před šedesáti pěti lety.
Připravil: Vít Stanislav