Emancipace, číslo 1, ročník 2000
ÚVOD - V. STANISLAV a M. SOVA
EPOCHÁLNÍ ILUZE -I. Sviták
OSOBNÍ POZNÁMKA - J. Mečl
XXI. KONGRES SOCIALISTICKÉ INTERNACIONÁLY
- J Hudeček
ČESKÁ ÚSTAVA V RUKOU POLITIKŮ - J.
Mečl
Úvodem
Soudružky
a soudruzi,
vážení přátelé.
Dlouholeté zkušenosti z činnosti naší Pražské organizace, nás vedou k závěrům, že málo využíváme intelektuálních schopností Vás, členů Pražské organizace. V poslední době se to projevuje tím, že se mnozí z nás snaží se svými názory proniknout do medií, zejména do PRÁVA. Z desítek našich příspěvků, se tu a tam podaří něco zveřejnit. Jen málo toho se dostane do naší vnitrostranické diskuse. Je nepochybné, že jsme schopni diskutovat a vyjadřovat se i k daleko obsažnějším otázkám. Naše názory se však v širších souvislostech do veřejnosti nedostanou. Nedostanou se ale také k jiným levicovým stranám a hnutím, nemáme žádnou platformu, kde bychom je mohli prezentovat. Jedním z důvodů je to, že v naší činnosti chybí hlubší teoretické rozpracování a následná diskuse, k zásadním postojům rozvoje světového i domácího levicového hnutí, k mezinárodní situaci, k ekonomice, k sociální problematice a k dalším oblastem, ke kterým můžeme odborně vyjadřovat své názory. Levicové strany dnes, zejména u nás, trpí nedostatečným teoretickým zázemím. V Západním levicovém hnutí se ostře diskutuje o cestách kam hnutí nasměrovat. Nemáme ambiciosní přístupy, ale musíme se pokusit do takové diskuse vstoupit.
Proto Vás vybízíme ke spolupráci na obsahu teoretického občasníku EMANCIPACE: ve kterém Vám chceme dát co největší prostor k účasti na řešení výše uvedených otázek. Budeme zveřejňovat náměty a podněty k diskusi, vaše příspěvky i příspěvky sympatizantů. Chceme ale, aby se jednalo o pohled zleva. Chtěli bychom také využít teoretickou práci lidí, kteří se významně zasloužili o levicové hnutí, ale již nežijí. Jejich myšlenky by neměly zapadnout. Jedním z nich je Ivan Sviták. Proto úvodním vstupem do diskuse je jeho názor na úlohu Marxismu v dějinách lidstva. Jde o otázku o to aktuálnější, že na Západě je K. Marx v současnosti považován za myslitele století. Svitákovy myšlenky jsou aktuální, mají vysokou teoretickou úroveň a jejich zveřejňováním chceme: alespoň z počátku, ovlivnit teoretickou úroveň EMANCIPACE.
Naše představa je, že své příspěvky zašlete na adresu pražské kanceláře SDS v Jeremenkově ulici nebo nám je osobně předáte na členské schůzi. Přivítali bychom, aby příspěvky byly napsány počítačem na disketě, abychom je nemuseli přepisovat.Věříme, že se nám podaří takto získat další spolupracovníky do iniciativní skupiny. Bude-li úroveň našeho snažení dobrá, věříme, že přispějeme i k úrovni diskuse v celé SDS.
Na spolupráci s Vámi se těšíme.
Za iniciativní skupinu: Vít STANISLAV a Milan SOVA
Ivan Sviták
Hájit
v devadesátých letech kdekoliv ve střední Evropě myšlenku
socialismu, genialitu Karla Marxe a zájmy levice, platí za
neomluvitelný excentrizmus, srovnatelný s absurdní aktivitou
jakýchsi disidentů, kteří zde před desetiletími hájili
hlediska demokracie se stejnou urputností a nezlomností, jakou
znají jen sekty a lidé, kteří si zvykli na persekuce, takže
se nedají snadno zlomit. S toutéž neústupností, s níž dvanáct
set statečných podepsalo kdysi Chartu, se vynořuje u nás před
levicí nezbytnost, postavit se proti proudu vládních iluzí a
projektu reformy, jež jsou tak vzdáleny cílům levice, jako
byla zvůle byrokratické diktatury vzdálena lidským právům.
Navzdory
osudu persekvované a isolované skupiny, projekt budoucnosti a
vize demokratické společnosti zvítězily, podobně, jako zvítězí
nyní projekt levice, bude-li schopen vyjádřit národní a
skupinové zájmy společnosti kolem roku 2000. Během jedné
generace se vymaníme z onoho ostrakizmu, k němuž dnes odsuzuje
levici, socialismus a Marxe, generace dnešních středoevropanů,
omámených neznámou mystikou podnikání podobně, jako jejich
dědové byli fascinováni avantgardou a výzvou ke změně světa,
prostřednictvím dělnického hnutí. V politice vítězí konec
konců ti, kteří neustupují tlaku evidentní reality, a kteří
tedy neobětují, ve jménu „skutečnosti“ myšlenku,
projekt, cíl třeba vzdálený a zdánlivě neuskutečnitelný.
V dějinách vítězí konec konců ideje nad zbabělostí „realistů“
všech odstínů a v soudobých dějinách se jen neuskutečnitelné
stává realitou. Politika je umění nemožného.
Proměna
Marxových názorů v ideologii politické strany, nebo dělnického
hnutí, znamenala kvalitativní změnu. Vědecký rozbor je
analytický, teoretický, pojmový a nehodnotící, kdežto
ideologie je syntetická, praktická, hodnotící a emociální.
Ideologie vytvořené v Marxově jméně spojily hodnoty, poznání
a praxi, v celistvý tvar a nabídly místo stále se obnovujícího
poznání společnosti, populární syntézu vědomí člověka o
kosmu, světě a sobě samém. Toto světské náboženství vyžaduje
naprosté intelektuální područí, autoritativní vedení
charismatických osobností a mimořádné moci ke kontrole mas.
Jakmile se ideologové chopí státní moci, všechny aspekty života
jsou posuzovány v kontextu s ideály dřívějšího hnutí, jenže
k jejich prosazení je zapotřebí totální moci. Autonomní sféra
života občana rychle zmizí. Utopie nelze prosadit bez teroru.
Nejdůležitější ze všech kontrolních prostředků je ovšem
kontrola myšlení. Ačkoliv mocenská elita může věřit ve
svou ideologii a ve své poslání, kritická stanoviska se začnou
prosazovat i v nové elitě, oproti postulátům důvěry ve
stranu a smysl revoluce. Nastává ona desideologizace, čili
spor falešného vědomí s věděním, jenž pošle na popraviště
jako první právě ty nejoddanější revolucionáře. Saturnus
začne požírat své děti.
Marx se domníval, že objevil zákonitosti společenského života, vědecké pravdy ohledně sociálních struktur, podobě jako byl zakladatel sociologie přesvědčen o svém zákonu tří stádií.
Rozhodujícím
aspektem jeho chápání sociální revoluce bylo dobové pojetí
společenských věd. Vědění jako takové prodělalo od té
doby značné změny, jež trvají především v relativizaci všeobecných
zákonů, v uznání komplexifikace či plurality vývoje, a
dokonce v myšlence, že v chaotickém vesmíru hraje náhoda větší
úlohu nežli obecné pravidlo. Tyto myšlenky neexistovaly v době,
kdy Marx věřil v obecné zákony své ekonomické teorie,
Darwin v zákonitosti vývoje biologických druhů, Adam Smith v
železné zákony trhu, newtonovská fyzika v absolutní zákony
hmoty, daltonská chemie v nezničitelné atomy a Fraeud v
mechanizmy sublimace libida. Hranice absolutních zákonů byly přijaty,
vykládány a pochopeny jako konečné zábrany akce nebo cíle vědění.
Když dnes uznáváme relativitu času a prostoru, atom je štěpitelný
a sociální techniky vynalezly nové podoby ovládání lidí
masovými sdělovacími prostředky, pak lpění na liteře
Marxových názorů ohledně sociální revoluce, je procházka
intelektuálním skanzenem, nikoliv vztahem k realitě.
V
devatenáctém věku dále existovalo přesvědčení, že společenské
vědy na cestě k svému zexaktnění, musí sledovat metody přírodních
věd, chtějí-li být úspěšné. Positivistická kréda
formuloval v radikální podobě vídeňský kroužek, a jeho člen,
Rudolf Carnap, pražský profesor. Jednoznačně odmítl názor,
že by filosofie vůbec mohla mít jiné metody poznávání, nežli
přírodní vědy. Jeho verifikační princip gilotinoval nejen
každou metafyziku, ale sám nárok společenských metodologií,
že mají osobitý přístup k pravdě. Řečeno s
Wittgensteinem, o neverifikovatelném musíme mlčet a ne mluvit.
V
našem století vzrostla skepse vůči objektivitě vědění, vůči
hodnotové neutralitě metod společenských věd. Uplatňování
"zákonitostí“ v dějinách nebudí sympatie vůbec nikde.
Jestliže jsme svobodni, pak jsme svobodni k zásahu do dějin a
nedáme se vystrašit fiktivní nevyhnutelností. Ani východ
slunce není nutný.
Nejničivějším
faktorem byla proměna Marxovy vědecké teorie v ideologii čili
ve falešné vědomí. Po Marxově smrti si ji vynutil růst dělnického
hnutí. Každá ideologie je opakem vědeckého rozboru:
zkresluje realitu ve prospěch univerzálního výkladu světa a
nabízí ve směsici pravdy a lži, jednoznačné odpovědi:místo
problematických otázek. Mýtus revoluce - produkt krize a
odcizeného vědomí - nabídl jednoznačná řešení,
pochopitelná kriteria, mapu světa:ba vesmíru a stal se směsicí
chaosu, krizí a válek. Každý mýtus čili ideologická
falsifikace reality, má obrovskou sílu, protože vytváří u věřícího
pocit, že je součástí tvorby dějin, spolutvůrce jejich
smyslu, a že se obětuje pro vyšší ideál. Mýtus revoluce
není výjimkou.
Co
proměnilo Marxovo dílo v ideologii nebyla degenerace myšlenky,
nebo zpronevěra revoluci, ale historická skutečnost, jež vždycky
naléhá na myšlenkový materiál minulosti a podrobuje původní
výklad nutné funkční změně. Pod obrovským tlakem tří světových
válek, dvou horkých a jedné studené, se postupně vyvinuly tři
různé interpretace a aplikace Marxe, jež známe jako západní
marxismus, jako sovětský marxismus - leninismus a jako maoismus.
Původní filosofická témata dějin, dialektiky, odcizení,
technologie a revoluce, byla nahrazena schématy, odpovídajícími
dané situaci, byrokratické elitě, jejímu zájmu na přežití
a státní či imperiální raisoně, posvěcující vše. Ze
socialismu jako snu o lepším světě, se stala realita nového
a surovějšího vykořisťovatelského systému, z filosofie
proměny světa v zájmu dělnické třídy, se stal opiát pro
potlačování mas a myšlenka demokratizace výroby, čili
ekonomické samosprávy, téměř zmizela z programatických úvah.
Zbyla jen hlodavá otázka: k čemu jsou dobré revoluční změny,
když nezaručí vzestup životní úrovně a zlikvidují občanská
práva? Jen velmi málo Marxových přívrženců chápalo, že
marxismy jsou ve sporu jak s Marxem, tak s mezinárodním dělnickým
hnutím, tak se sovětským systémem státu. Marxova veze
socialismu byla vyřazena ze hry a nahrazena gigantickým
potratem SSSR. Tak vznikl i pseudoproblém autenticity různých
marxismů, jež si nárokují ortodoxii proti ostatním, ačkoliv
jde jen o mocenský nárok na pravdu. Kdo chápe tento proces
ideologizace, čili myšlenkové falsifikace Marxe, ten se nemůže
spojit s žádnou z existujících ideologií právě proto, že
původní Marxovy myšlenky o dějinách, úloze technologie,
odcizení, demokracii ve výrobě a lidské svobodě, zasuté
mocenskými boji aparátu a nomenklatur, zůstávají nadřazeny
tankům i koncentrákům. Pro eunuchy ideologie není ani harém
myšlenek erotickým rájem nebo možností k rozmnožování -
jsou ex definitione neplodní.
Marx
byl a je Koperníkem moderního pojetí společnosti a na tom nic
nemění skutečnost, že jeho doktrína byla pozměňována dalšími
pokračovateli na Západě i na Východě. Podobně byl Koperník
opraven Keplerem, Kepler Newtonem, a Newton Einsteinem. Zdáli se
dnes takový názor nehorázným středoevropskému japíkovi,
který právě vyrukoval do boje za svůj první milion, pak tím
jen triumfálně dokumentuje své vlastní intelektuální zápecí
a zbrusu novou středoevropskou iluzi epochy, jež ztotožnila
krach sovětského komunismu s koncem socialismu, navzdory skutečnosti,
že demokratický socialismus v Evropě sílí. Marxův rozbor
kapitalismu minulého věku je neuplatnitelný mimo jeho století,
ale výzva k ekonomické demokracii, dialektická metoda myšlení
a jeho radikální humanismus, odmítající podoby odcizení a
manipulace, získal na aktualitě a závažnosti. Na Západě je
to všeobecně známo, že tam nikdo neztotožňuje Marxe s
Leninem, vizi socialismu s byrokratickými diktaturami a sociální
demokracii jako dělnickou stranu a vedoucí úlohu komunistické
strany. Nová levice šedesátých let politicky neuspěla, ale
podařilo se jí vytvořit pozoruhodné hnutí, jež oslovilo
mladou generaci tím, že jí předestřelo její vlastní zájmy,
ne však ideologmata, odvozená z Marxe nebo Lenina. Naše levice
musí být schopna udělat přesně totéž, protože pokračovat
v dialektickém myšlení, znamená emancipovat se od
ideologmat minulého věku. Chápat Marxe, znamená opustit
ideologii vytvořenou v jeho jménu, protože jen tak je možné
pokračovat v produktivním myšlení ohledně filozofie odcizení,
manipulace a úlohy technologie v dějinách, jemuž právě on
položit jedinečné základy.
Marx
byl evropský humanista, který byl oddán myšlence radikální
transformace sociálních struktur, spravedlnosti a socialistické
revoluci, jako naplnění ekonomické demokracie. Nikoliv
byrokratické diktatuře, likvidaci občanských práv a nadprávím
nomenklatur. Dějiny západních průmyslových společností
vzaly půdu pod nohama perspektivě, že socialistická revoluce,
jako demokratizace hospodářství, se uskuteční na Západě. Tím
byl mohutný systém Marxova myšlení omezen na devatenácté
století nebo na podmínky, srovnatelné s počátečními fázemi
průmyslové revoluce. Marx není tedy genius pro všechny časy,
ale jeho metoda je stále použitelná, navzdory tomu, že systém
sám je historicky překonán a že se proměnil ve tři různé
varianty ideologie „marxismu - leninismu“, to jest, v masová
světská náboženství k ovládání mas.
V mezinárodním dělnickém hnutí se pak odehrála další degenerace a regenerace Marxovy doktríny, jež by vrcholila v systému „socialistických“ států a v krachu úsilí o sjednocení lidstva po sovětským praporem. Marxismy se staly s Marxem málo souvisejícími nástroji mocenského, stranického a pak globálního boje elit - přestaly být obranou zájmu pracujících a úsilím o širší svobodu člověka. Ačkoli Marxova kritika kapitalismu je v podstatě správná, vývoj průmyslové společnosti se ubíral jinými cestami nežli absolutním zbídačením mas. Dvě horké války a jedna studená nahradily revoluční perspektivu vyhlídkou atomové zkázy, blahobyt západu vyvážily rostoucí bídou třetího světa a mírou odcizení učinily znovu aktuální vizi přetvoření průmyslových společností v ekonomické demokracie, v samosprávy výrobců, usilujících o širší svobodu lidstva - tedy o tytéž hlavní cíle, jimž zasvětil Marx svůj život.
Marx
je mrtev - ať žije Marx !
Z přednášek na Univerzitě Komenského v Bratislavě a na Karlově Univerzitě v Praze.
28.
října 1991
Spolupracoval
jsem s profesorem Ivanem Svitákem na počátku 90. let. Byl mým
přítelem, kolegou ve federálním shromáždění, rádcem a
oporou v politice. Ivan Sviták byl jedním z ideových tvůrců
volebního seskupení Levý blok, který chápal jako první krok
k vstřícné spolupráci KSČM s ostatními levicovými
stranami, v té době zejména s Demokratickou levicí.
V
roce 1993 se stal zakládajícím členem Strany demokratické
levice a působil v jejích ústředních orgánech. Moudrý,
neobyčejně vzdělaný filozof a historik, s obrovskou zkušeností
emigranta v USA, se po návratu do Československa intenzivně
zapojil do politického dění na straně levice. Těžce nesl
její rozdělení na komunistickou a sociálně demokratickou, i
když chápal, že tento stav, který se krátce po r.1989 vytvořil,
lze jen velmi těžko odstranit. O to víc byl bytostným
stoupencem spolupráce levice, levicových subjektů a vytváření
mostů mezi existujícími levicovými proudy.
Ivan
Sviták rozhodně nebyl komunista. Nezastával se reálného
socialismu, ale současně si uvědomoval, že se velmi rychle
ztrácejí všechny hodnoty demokratického socialismu, jako
solidarita, humanismus, principy sociálního státu. V
parlamentních volbách v roce 1992 patřil Ivan Sviták k asi
nejtvrdším, nejzasvěcenějším a jasnozřivým kritikům
politiky pravicových stran, zejména konkrétních forem
transformace ekonomiky. Myslím si, že byl asi první, kdo otevřeně
na volebních schůzích označil probíhající privatizaci, včetně
tzv. kupónové privatizace, »za loupež století«. Ivan Sviták
jako představitel Strany demokratické levice především psal,
přednášel, vysvětloval a s upřímným zápalem přesvědčoval.
Za několik málo let vytvořil cenný myšlenkový odkaz, který
i dnes zůstává živým, čtivým a pro čtenáře stále
inspirujícím.
Počátkem
listopadu 1999 (8. - 10. 11.) se v Paříži sešel XXI.
kongres SI, první po bombardování Jugoslávie a po intervenci
v Kosovu - akcích, které světu naplno ukázaly, jak chápou (některé)
sociálně demokratické strany svou „vládní odpovědnost“
a jako cenu jsou ochotny zaplatit za to, aby si tuto odpovědnost
(a z ní plynoucí prebendy) udržely. Protože oficiální zdůvodnění
této války vedené sociálními demokraty (nepočítáme-li
Izrael, jde pravděpodobně o první válku, ve které se sociálně
demokratické vlády staly útočníky) se opírá o „ochranu
hodnot demokracie a civilizace“, byli jsme pochopitelně zvědavi,
přinese-li XXI. kongres SI nějakou obšírnější a dokonalejší
definici těchto hodnot, resp. vymezí-li jasně, jaké hodnoty
považují sociální demokraté za tak důležité, aby pro ne
riskovali válku a byli ochotni obětovat (cizí) životy.
Pro
nás, Stranu demokratického socialismu, má kongres SI velký význam
také proto, že se tato organizace hlásí k myšlence
demokratického socialismu (čl. Statutu SI říká, že jde o
„asociaci politických stran a organizací, které usilují o
ustavení demokratického socialismu“). Sledujeme tedy se zájmem,
přinese-li setkání těchto stran (před XXI. kongresem bylo 37
stran s plným členstvím, nepočítáme-li přidružené členy,
strany s pozorovatelským statutem apod.) nové myšlenky, které
by napomáhaly dosažení takto definovaného cíle.
Kongres
přijal dva základní dokumenty: „Pařížskou deklaraci“ a
„Všeobecnou rezoluci“. Ačkoliv je pro jejich rozsah nelze
plně citovat (Pařížská deklarace má ve výpisu z Internetu
10 stran strojopisu, Všeobecná rezoluce dokonce 22 stran.),
pokusím se alespoň stručně charakterizovat jejich obsah a u vést
překlad nikterých zvláště zajímavých a významných pasáží.
Pařížská
deklarace je věnována globalizaci, pokouší se definovat
postoj SI k tomuto procesu a s ním spojeným jevům a zamýšlí
se nad východisky (má podtitul „Výzvy globalizace“).
Pozorný čtenář zde nalezne mnoho myšlenek, které od doby
konání kongresu již slyšel nebo četl i u nás v projevech státníků,
článcích našich filosofů, ba i v některých oficiálních
vládních dokumentech.
Úvodní
popisná část, která vypočítává nejvýznamnější rysy
globalizace: informační globalizaci, rozvoj a možnost celosvětových
kontaktů (včetně toho, že častá jednostrannost a jednosměrnost
těchto kontaktů provokuje mnohde odpor proti „hrozbě
homogenizace“), globalizaci finančních trhů, volný pohyb
kapitálu bez vazby na pohyb zboží, důsledky globalizace pro
trh práce a koncepci zaměstnanosti. Tuto část deklarace zakončuje
odstavec, který stojí za překlad: „Velkým paradoxem naší
epochy je, že ještě nikdy nemělo lidstvo tolik možností
bojovat s odvěkými problémy nerovnosti, hladu, nemocí,
nedostatku vzdělání, a přitom tyto možnosti jsou dnes využívány
pro zvyšování, nikoliv pro snižování existujících rozdílů
mezi lidmi. Naší snahou je obrátit tento trend a postavit tak
globalizaci do služeb pokroku lidstva.“
V
kratší následující části se deklarace věnuje transformaci
v „postkomunistických státech“. Konstatuje, že s
transformací nastoupily neokonzervativní a neoliberální
ideologie, které zaměňovaly tržní ekonomiku za tržní společnost
a prohlašovaly za skončenou ideologickou debatu o různých
formách politické ekonomie“. Tento trend vyvolal protipohyb,
který přivedl „velké množství občanů k větší
solidaritě, tak jak ji nabízí demokratický socialismus, sociální
demokracie, labouristé a jiné pokrokové alternativy. To otevírá
dveře pro obnovenou demokratickou levici, která bude ochotna se
měnit a používat nově získané nástroje pro dosažení svých
cílů spravedlnosti, svobody a solidarity.“
Další
část dokumentu je zaměřena na roli národního státu, jehož
„samotná struktura se mění v dvojitém procesu
decentralizace: zdola vznikají nadnárodní scénáře ve snaze
získat větší možnost odpovídat na problémy zužujícího
se národního prostoru. Shora se vytvářejí nové cesty rozdělování
vnitřní národní teritoriální moci se snahou dosáhnout větší
flexibility, větší blízkosti k lidem, a v některých případech
také lepšího přizpůsobení k rozdílné národní a kulturní
identitě.“ (Tato složitě strukturovaná věta se zřejmě
vztahuje k rozpadu některých vícenárodních států, včetně
Československa.) Na závěr této podkapitoly se objevuje první
náznak východisek: „Veřejné úřady musí podporovat
efektivní tržní ekonomiku a přitom zaručit stejné příležitosti
pro své občany, naplňovat jejich všeobecná práva a chránit
spotřebitele proti přirozeně monopolistickým tendencím trhu.“
Stanovisko k vývoji mezinárodních vztahů je obsahem následující
kapitoly. Je hodně kritická: hemží se v ní pojmy jako „rozšíření
zbraní hromadného ničení“, „přístup teroristů k
nejdokonalejším zbraním“, „mezinárodní organizovaný zločin“,
„překážky volnému pohybu osob“, „ohrožení životního
prostředí“, své co proto dostávají mezinárodní
organizace OSN a RB OSN, WTO, ILO, IMF které nejsou úspěšné
ani efektivní. Dokument se ale nijak nezabývá hledáním příčin
tohoto stavu (asi by se to neobešlo bez konfliktních stanovisek
mezi bohatými a chudými státy, resp. členskými stranami SI z
těchto zemí.)
Stěžejní
část celého dokumentu nese název „Náš závazek: Globální
pokrok“. Podtrhuje historický význam určité připravenosti
ke změně sebe sama pro vývoj sociálně demokratických stran
oproti dogmatickému pohledu „na socialismus jako omezenou
alternativu kapitalismu, který sloužil k tomu, že se navzájem
směšoval cíl a prostředky a který skončil jako kdyby šlo o
neměnné náboženství“. Deklarace podtrhuje nutnost diskuse
o současném vývoji („vyzýváme k otevřené debatě s účastníky
ze všech sektorů, které se věnují vědě a inovacím, ochraně
prostředí, ať už jde o podnikatele, kulturní pracovníky
nebo odpovědné občany“) na základě stanoviska sociálních
demokratů, jehož vyjádřením je „solidarita, která vždy
řídila jejich návrhy na přerozdělování materiálního
bohatství, vzdělání, zdravotní péče a péče o starší občany“.
Avšak, jak pokračuje dokument, „jsme si vědomi nebezpečí
pasivity, které s sebou takové přerozdělování nese. Jsme si
také vědomi obtížnosti úkolu, udržet politiku solidarity ve
společnosti, která má zaběhnutý systém sociální péče.
Proto zdůrazňujeme rovnováhu mezi právy a povinnostmi.“
A
tím se dostáváme k navrhovaným východiskům: „Navrhujeme přerozdělení
iniciativy, podporu osobní tvořivosti a ochoty podstupovat
rizika, protože tento přístup má společenskou hodnotu tím,
že vytváří'bohatství a příležitost pro ostatní. Rozvíjení
ducha podnikavosti v hospodářství, v sociálních a kulturních
otázkách, je novým rozměrem solidarity, který vyžaduje změnu
sociálních přístupu i systému vzdělávání a přípravy na
výkon povolání, vytvořením nové kultury, ve které bude oceňována
a odměňována individuální iniciativa a tvořivost.“ (Ten,
komu by se zdálo, že se tento odstavec překládá do prosté
„podpory podnikání“, může být uklidněn následující větou:
Přerozdělení ducha podnikavosti ve smyslu vzájemné spolupráce
je v přímém protikladu k námezdnímu individualismu, který
odmítá společnost“ - navrhuje se tedy jakási nová „Velká
iniciativa“.)
Tato
pasáž se svým důrazem na nutnost měnit sebe sama (tj. sociálně
demokratické přístupy a myšlení), přecházet od boje za
sociální rovnost k boji za vyšší vzdělanost a rozvoj
podnikatelského ducha, je podle mého názoru výrazem podpory
„nové cesty“, Blairova a Schröderova přitakání
kapitalistickému systému.
Tradičnějším sociální demokraté mohou být uklidněni následující částí, která uvádí pod titulkem „Potvrzujeme“ základní zásady hnutí. Pro nás je asi nejzajímavější (a nejdiskutabilnější) tento odstavec: „Demokratický socialismus se zrodil a vyvíjel z neustálého kritického vztahu ke kapitalismu, Solidarita, definovaná jako boj za sociální spravedlnost, rovnost pohlaví, boj proti diskriminaci a za spravedlivější rozdělení zisků, je základem tohoto kritického vztahu. Uznáváme a respektujeme tvořivou a výrobní funkci trhu. Demokracie se vždy vyvíjela ve společnostech s volným trhem. Ale nepožadujeme od trhu víc, než může poskytnout. Vidíme, že existují společnosti, kde se tržní ekonomika spojuje s autoritářským režimem, neexistují ale společnosti s demokracií a bez volného trhu. Proto nesměšuje trh a demokracii. Existují další lidské hodnoty, než jen ty, které řídí velikost zisku. Avšak tyto hodnoty nelze prosazovat regulací trhu.“
Možná,
že místo dlouhého rozboru celého dokumentu by stačilo uvést
tento odstavec, a deklarace by byla sdostatek charakterizována.
Příznačné je, že se prakticky nikde nemluví o příčinách
stavu, že se v textu nevyskytuje poukaz na soukromé vlastnictví
výrobních prostředků, na egoismus vlastníků a na ekonomický
mechanismus ovládání pracujících mas, resp. ovládání „chudých“
zemí:bohatými“ (deklarace používá termín „základní národy
- principal nations“).
Velkým
zklamání pro mne bylo čtení Všeobecné rezoluce. Přes svůj
značný rozsah přináší málo nových a zajímavých myšlenek,
je na ní vidět, že vznikla zřejmě jako „slepenec“ víceméně
nesourodých příspěvků z jednotlivých regionů nebo komisí.
Výsledkem je nevyvážený a vnitřně málo soudržný
dokument, členěný podle geografických oblastí (jednotlivé
kapitoly jsou uvedeny nadpisy jak např.: „ve vztahu k
Malajsii, Socialistická internacionála“). Část věnovaná
střední a východní Evropě je sice dost rozsáhlá, ale z
velké většiny je věnována situaci v Kosovu a ostatních státech
bývalé Jugoslávie. (vyjadřuje podporu postupu OSN, Daytonským
dohodám, Mezinárodnímu soudnímu dvoru, obchází bez jediného
slova otázku intervence NATO).
Za
nejzávažnější nedostatek z hlediska nás (tj. občanů ČR,
kteří jsou demokratickými socialisty) považuji fakt, že se
ani jeden z dokumentů nevěnuje vztahu mezi komunismem (resp. z
něj se vyvíjejícími hnutími ve východní a střední Evropě)
a sociáldemokratismem, že se nepokouší hledat zásadní řešení
problémů kapitalistické společnosti. Pouhé vzdělání podle
mého soudu nestačí k překonání společenské nerovnosti -
dokud si bude moci výsledky mé práce přivlastňovat někdo
jiný, nemůže mne vzdělání a „podnikatelský duch”
osvobodit a už vůbec nemůže povznést celé národy a
regiony, vymanit je z ekonomického útlaku a přinést nové,
spravedlivější rozdělení světového bohatství.
Příprava Ústavy České republiky v r. 1992 byla poznamenána spěchem. Na podzim r. 1992 bylo zřejmé, že česká a slovenská politická reprezentace (zejména vládnoucí koalice) je rozhodnuta ukončit existenci společného státu za každou cenu (bez referenda) do konce roku. Rozdělení Československa se veřejnosti prezentovalo jako nezadržitelný proces, urychlovaný nacionálně orientovanými politickými proudy na Slovensku. Nová politická elita v Čechách a na Slovensku se po dvouleté "státnické“ zkušenosti neuvěřitelně lehkomyslně rozloučila s Československem.
Politické strany v ČNR se snažily dohnat náskok SNR v přípravě samostatného státu a jeho ústavy. Myšlenka samostatné české a slovenské státnosti nebyla u nás přijímána s takovým nadšením jako ve slovenské veřejnosti. Bývalí stoupenci společného státu hledali nejrůznější historické inspirace a zdůvodnění pro jeho ukvapené a chaotické rozbití v průběhu několika měsíců.
Hlavní předlohou
pro novou českou ústavu se oficiálně stala Ústavní listina
1. republiky z r. 1920. Základem politického života 1.
republiky byly především pravicové politické strany (konečně
i pravicová sociální demokracie) a jejich mimoparlamentní
mechanismy, které fungování českého parlamentarismu vtiskly
nepříliš demokratické rysy. O osudech republiky se
nerozhodovalo v parlamentu, ale v grémiích nejsilnějších
parlamentních stran. To samo o sobě bylo pro české pravicové
strany v r. 1992 velmi přitažlivé.
České pravicové
strany si nedělaly s propracováním ústavního mechanismu v
nové ústavě těžkou hlavu, spoléhaly na silnou většinovou
pravicovou koaliční vládu a bezproblémovou činnost
parlamentu. Zejména ODS politicky ovládla všechny rozhodující
instituce nového státu. Ústavně slabé postavení prezidenta
bylo umocněno stranickopolitickými dohodami, které mu zaručily
zvolení prvním prezidentem České republiky. Jeho nadstranická
prezentace se do politického života, ve kterém zcela
dominovaly zájmy vládnoucích politických stran nehodila, působila
rozpačitě a dlouhou dobu se vyhýbala kritickým problémům,
které vznikaly uvnitř České republiky.
Pokud jde o vztah politických stran k ústavě, je důležité vrátit se několika poznámkami do počátku 90. let. Velmi krátce po listopadu 1989 se Ústava ČSSR z r. 1960 (včetně příslušných novel, které zejména v r. 1968 vytvořily z Československa federaci) stala předmětem politického zápasu. Celkem od r. 1990 do r. 1992, až do rozpadu Československa, bylo přijato téměř 50 ústavních zákonů. To samozřejmě mělo obecný význam pro vážnost a autoritu ústavy vůbec, jako vrcholného právního předpisu, základu politické soustavy, jako souboru pravidel nejvyšší právní síly, které svým způsobem sjednocují veřejný života v podmínkách politického pluralismu mají zabezpečit formování a formulování jediné státní vůle. Krátce a dobře, v popřevratové situaci torzo staré ústavy ztrácelo sílu účinně organizovat stát. V Československu v té době většina reálných politických procesů se uskutečňovala mimo ústavní formy. Ústava se vzdálila od reálného politického vývoje v národnostně a politicky se rozpadajícím státu.
Z povahy listopadového převratu také vyplynulo, že se pozornost veřejnosti i zákonodárců obrátila k ústavní úpravě základních práv člověka a občana a nikoliv k organizaci státu. Jednou z příčin byla i přirozená reakce na předchozí etatistické pojetí nejen ústavy, ale i občanských práv. Pozitivním krokem v tomto směru bylo přijetí Listiny základních práv a svobod, a to ústavním zákonem Federálního shromáždění v lednu 1991. Na přijetí Listiny měly zásluhu pozitivně a racionálně uvažující politické síly v tehdejším federálním parlamentu. Její urychlené vypracování a přijetí bylo také podmínkou pro vstup Československa do evropských struktur. Rozšířený despekt k torzu staré ústavy i snaha zabránit ukvapeným změnám Listiny vedl k tomu, že tento dokument měl nadústavní charakter. Pro politickou atmosféru ke konci roku 1992 bylo typické, že právě v souvislosti s přípravou nové Ústavy České republiky se objevily pokusy degradovat politický i právní význam Listiny základních práv a svobod. Boj o listinu skončil kompromisem. Listina ztratila svůj nadústavní charakter, ale stala se součástí českého ústavního pořádku.
Nová Ústava České
republiky byla zatížena i dědictvím zaniklé federace. Do ústavy
byl zapracován dvoukomorový parlament, Poslanecká sněmovna a
senát. Vznik senátu, v původní podobě jako Prozatímní senát,
byl pokusem získat některé federální poslance pro souhlas se
zrušením federace. Byl to příslib, že část poslanců FS přejde
do tzv. Prozatímního senátu. To pravděpodobně ČNR (napříč
politickým spektrem) nemyslela zcela vážně, a proto se „otcové
ústavy“ nijak zvlášť pravomocí senátu a zejména vyvážeností
mezi oběma komorami nezabývali. To potvrzuje nechuť Poslanecké
sněmovny po r. 1992 jakýkoliv senát vytvořit. Poslanecká sněmovna
řadu let unikátním způsobem vykonávala i funkce Senátu.
Navrhované ústavní
změny (společný návrh ČSSD a ODS) nemají systémový
charakter, nejsou koncepčním přístupem k ústavě. Vesměs
jsou výsledkem zkušeností těchto politických stran s některými
faktickými ústavními procedurami, které v nedávné době
provedl prezident republiky. Jde například o zpřesnění
procedur při jmenování nové vlády, zvláště po volbách,
právo prezidenta udílet milosti, o rozpouštění sněmovny, o
postavení České národní banky, zejména ve vztahu k vládě
a konečně i o nepřiměřeně širokou imunitu poslanců a některých
dalších ústavních činitelů. Zmíněné návrhy se nezabývají
jedním z hlavních problémů především českého parlamentu,
kterým je těžkopádný, dlouhý legislativní proces. Ten také
činí jednu z hlavních potíží při přejímání norem
Evropské unie do vnitrostátního zákonodárství. Návrhy se
rovněž nezabývají postavením Senátu. Je otázkou, zda je
racionální, aby Senát měl v zákonodárném procesu, až na výjimky,
stejné postavení jako Poslanecká sněmovna. Senát jako horní
komora parlamentu by měl mít specializované postavení v ústavním
mechanizmu. Ústavy se nepochybně dotkne i reforma soudnictví a
zřízení vyšších samosprávných celků. Stále ještě
nebylo rozhodnuto o vytvoření ústavní instituce Nejvyššího
správního soudu.
S ohledem na dnešní krizové prvky ve vztazích mezi ODS a ČSSD, které ohrožují další existenci menšinové vlády, se aktuálnost navrhovaných ústavních změn ztrácí. Zmíněné politické strany řeší jiné problémy než je změna ústavy. Bylo již řečeno, že nová česká ústava není dokonalým dílem. Její případné změny by však měly vést k tomu, aby se ústava nevzdalovala od reálného politického života, byla základem pro řízení a organizaci státu: vymezovala a omezovala státní moc ve prospěch práv a svobod občana: garantovala jeho autonomní postavení ve společnosti, a přitom si zachovávala autoritativní postavení v českém právním řádu.
člen CV SDS
* * * * *
26. října 1999 v
pražské organizaci SDS proběhla přednáška a diskuse se členem
CV SDS, prof. Josefem Mečlem o pozadí navrhovaných ústavních
změn. Soudruh Mečl nám poskytl na toto téma stručnou písemnou
úvahu, a proto ji považujeme za aktuální a podnětnou, posíláme
Vám ji k případnému využití.
Za pražský výbor Vladimír Seidl