ÚVOD - LEVICE MUSÍ ZAHÁJIT
DISKUSI - J. Hudeček
K OTÁZKÁM ČESKÉ LEVICE - Č. Císař
DEMOKRATICKÝ SOCIALISMUS diskuse v PDS
-přeložil M. Neubert
Levice musí zahájit diskusi
Politika
levicových stran se ocitla na rozcestí - jak reagovat na
civilizační výzvy moderní společnosti, globalizace a sociální
nespravedlnosti ve světovém měřítku? Schází nejen praktická
řešení, ale také propracovanější teoretický pohled na současnost
a její problémy. Jsme přesvědčení, že nastal čas společně
se na levici zamýšlet nad těmito otázkami a společně hledat
odpovědi jak v dlouhodobější perspektivě, tak pokud jde o
bezprostřední nápravu sociálních křivd.
V tomto čísle
přinášíme dva materiály, které by (přes rozdílné
okolnosti svého vzniku a přes svůj odlišný charakter) mohly
napomoci nastartovat diskusi. Formulací otázek nebo jejich
naznačeným řešením dostatečně „provokují“ a doufáme,
že tuto svou roli splní nejen ve vztahu k členům a
sympatizantům SDS, ale i mimo tento okruh. Rádi bychom během
podzimu 2000 uspořádali nějaký seminář nebo „kulatý stůl“,
který by posloužil jako prostředí pro debatu nad
perspektivami a možnostmi levice - velmi bychom uvítali, kdyby
se jej zúčastnili i zástupci dalších levicově orientovaných
stran (především samozřejmě KSČM a ČSSD) a neformálních
skupin. Nepředpokládáme, že by taková debata mohla vyřešit
problémy, které stojí před dnešní levicí nejen v ČR, ale
i celoevropsky a celosvětově. Mohla by ale přinejmenším
pomoci precizovat otázky, na které musíme hledat odpovědi.
Jde o mnoho, a to stojí za překonání úzkého stranictví a
za hledání cest pro vzájemnou komunikaci.
K OTÁZKÁM
ČESKÉ
LEVICE
(Zamyšlení
k diskusi)
Naléhavá
potřeba historicko-politické analýzy socialistických proudů
a tradic
Šlo
a jde pouze o rozdílnost taktiky a metod sociálně demokratických
a komunistických stran při údajné shodě cílů? Evoluce či
revoluce? Jaký si představují socialismus, demokratický,
autoritářský či nějaký další? Patří bolševický
radikalismus nenávratné minulosti? Platí napříště uskutečňování
postupných reforem v podmínkách demokratického systému jako
jediné východisko? Je demokracie schopna najít reálný
kompromis plurality občanských zájmů a politických sil? Nebo
nelze vyloučit konflikty, demonstrace, vzpoury či jiné projevy
lidové vůle?
Zdařil
by se pokus určit hlavní rysy socialistického uspořádání
společnosti (typu politického systému) shodně nazíraného všemi
směry levice? Nakolik tuto možnost komplikují prudké posuny
ve vědě, technice, informatice, výrobě i konzumní sféře, následně
pak ve struktuře společnosti, kdy ubývá dělnictva a bobtnají
nové vrstvy třídně nezařaditelné? Není "definitivní
tvář socialismu" pouhou iluzí, což právě potvrzuje
proměnlivá pluralita vývojových alternativ v procesu proměn
života a práce? Není socialismus opravdu spíše dějinný
proces stále obnovovaný v duchu humanitních idejí než předem
vyhraněný cíl?
Jaké
závěry lze vyvodit ze zkušeností a výsledků politiky
komunistů na rozdíl od sociálních demokratů? Jak hodnotit
fakt, že „šturm nebes“ v Rusku 1917 i následný dlouhodobý
řetěz úspěchů i nezdarů budování socialismu v SSSR i dalších
zemích Evropy skončily nedávným pádem a pohromou pro samé
budovatele? Selhaly ideje nebo lidé jako aktéři dějin? Je
tento krach dočasným výkyvem dějin nebo jejich konečným
verdiktem? Mohou nastat nové podmínky příhodné pro renesanci
revolučního zvratu socialistického typu? Nebo je správnější
orientovat se na účelné reformy demokraticky a sociálně
ekonomicky zaměřené? O čem svědčí situace socialismu mimo
Evropu, mj. v Číně, kde se odehrávají úspěšné reformy v
podmínkách nové politiky komunistické strany?
Reálný
stav světa po rozpadu seskupení socialistických zemí kolem
SSSR trpí labilitou, nezřetelnými perspektivami a nutí k novým
analýzám a myšlenkám. Zvítězila natrvalo kapitalistická
demokracie s prvky měnící se třídní společnosti,.nebo je
to jen dočasný stav?
Nezpůsobí
rozporný vývoj nové krize politických systémů zvaných
pluralitní demokracie a nevyvolá úsilí o jejich zásadní přestavbu?
A
nepůjde přitom o změny socialistického charakteru? Nakolik je
však mohou potlačit ozbrojené síly ve službách mocenských
garnitur dosud vládnoucích? Realita balkánské vleklé
tragedie i jiné války varují.
Směřuje
globalizace světových poměrů a vztahů k možnosti likvidovat
případné konflikty vyvolané nesmiřitelnými zájmy nebo
takové a podobné konflikty naopak rozmnoží? Jsou globálně
propojené nadnárodní instituce; vybavené potřebnými
pravomocemi, schopné vytvořit nástroje k nalezení kompromisů
a dohod?
Nemůže se vskutku
demokraticky konstruovaná Evropská unie stát příkladem takových
řešení? Jak se má k těmto globalizačním problémům
postavit socialisticky smýšlející levice?
Může
se podílet na vzniku nového typu "internacionalismu",
v němž bude schopna obhájit zájmy pracujících vrstev a posléze
celé společnosti?
Jaké
stanovisko zaujmout k existenci, programu a činnosti mezinárodních
institucí jako jsou OSN, OBSE, EU, NATO ap.? Jsou účelnější
celosvětové organizace či evropské nebo regionální,
respektující nesporné odlišnosti ve vztahu k jiným? Nebo mají
ty i ony fungovat paralelně ve vzájemné součinnosti a rozdílných
úlohách? Jak se chovat vůči sporným institucím, jakou je
např. NATO? Není pragmaticky účelné vzít je na vědomí
jako dočasně nezrušitelné a usilovat o demokratickou proměnu
jejich politických či vojenských koncepcí v zájmu prohloubení`
mírového stavu světa a humanizace metod řešení sporů? Je
členství ČR v NATO vhodným předmětem sporu uvnitř levice až
po kategorický požadavek jeho zrušení? Není v zájmu jiných
závažných otázek lépe zachovat "neutrální příměří"?
To neznamená vzdát se aktivního působení našeho státu
uvnitř NATO v otázkách jeho zaměření a činnosti nebo ve
stanovení limitů naší účasti v jednotlivých akcích, ve výstavbě
české armády a její výzbroje ap. Není ku prospěchu českých
zájmů spolupracovat se silami 1evice v ostatních zemích právě
v těchto otázkách? A také v podobných věcech týkajících
se našeho vstupu do EU, kde jsou ve hře daleko širší národní
zájmy v perspektivě mnohem delší a důraznější?
I.
Postoj
k rozporným důsledkům neoliberální transformace a hledání
východisek z krize
Zdá
se navýsost účelné stále a hlouběji zkoumat převratné události
roku 1989 a objektivně hodnotit 10 let vývoje, který dospěl
ke krizi politické, ekonomické, kulturní i společenské vůbec,
ke ztrátě životních jistot a obavám lidí z budoucnosti.
Byla levice - po kolapsu moci KSČ - byť nezformovaná, oslabená
a roztříštěná, skutečně bez šancí zvládnout situaci ve
svůj prospěch a nastartovat přechodné období reforem podle
vlastních představ? Byly tyto představy vyhraněné a reálné?
Jestliže ano, proč
se pravici podařilo zmanipulovat revoluční pohyb k restauraci
kapitalismu cestou rozplizlé transformace? Jakou roli v tom hrála
pravice již v disidentském hnutí za nepřetržité a velkorysé
podpory tehdejšího Západu? Byly snad socialistické tendence příliš
pasivní a ústupné v zájmu tzv. jednoty proti totalitní formě
komunistického režimu? Přestože postrádaly žádoucí
podporu levicově orientovaných sil ze Západu (nemluvě o její
absenci z Východu), nemohly zachovat cenný politický odkaz
obrodného hnutí 60.1et a Pražského jara 1968? Proč se
dostatečně neuplatnila nadějně vyhlížející Obroda a
nestala se plnoprávným partnerem oficiálních jednání s
odstupující mocí a podřídila se pravicovému vedení Občanského
fóra?
V čem byly příčiny
totálního selhání řídících grémií KSČ ještě v druhé
polovině 80.let, kdy se v SSSR rozvíjela demokraticky cílená
perestrojka? Co způsobilo neschopnost vymanit se ze zajetí
dogmatického normalizátorského konservatismu? Proč se nepodařilo
nové reformní vlně ve straně získat převahu a odolat tlakům
nositelů neostalinismu? Ještě v roce 1988 mělo vedení KSČ příležitost
poskytnout prostor pro reformní aktivitu klubu Obroda sdružujícího
zastánce demokratického socialismu, připravené k věcnému
dialogu o východiscích z nazrávající krize. Je možné vysvětlit,
proč současně ponechávalo větší prostor pravicové
opozici? .A proč naopak informovalo své členy, že největší
nebezpečí hrozí socialismu. právě od Obrody? Nezmoudřelo
ani ve chvíli neodvratné prohry.
Jaké hlavní, systémové
a taktické chyby a škody vznikly z chvatného úprku do
bezkoncepční transformace? Jakými prostředky prosadila
pravice ukvapenou a živelnou restauraci kapitalismu? Proč nešlo
zabránit rozvalu všeho minulého, i vyloženě společensky
nezbytného a pozitivního, zahrnovaného pod hesly fanatického
antikomunismu? Jen političtí diletanti mohli likvidovat
jakoukoliv kontinuitu a deklarovat, že začínají rokem 0 (nula).
Mnohé mohlo nadále úspěšně fungovat po nutných demokratizačních
změnách, mj. samosprávná síť národních výborů včetně
regionálních (KNV, ONV), výhodné zahraničně obchodní
vztahy s většinou zemí světa zabezpečované zavedenými
institucemi v zahraničí, kvalifikované orgány kriminalistiky,
kontra.rozvědky, policie, konsolidovaný systém školství,
kultury a zdravotnictví atp. Proč se dopustil krajně nevýhodný
vstup zahraničního kapitálu do vysoce lukrativních a nejméně
rizikových odvětví naší ekonomiky (tabák, lihovary, čokoládovny,
dobývání a export surovin, výroba stavebnin aj.)? Kdo zavinil
chaotický, legislativně neregulovaný proces privatizace formou
rozprodeje státního majetku v hodnotě bilionů korun za nikdy
nesplacený bankovní úvěr? Kdo strpěl očividné rozkrádání
a tunelování podniků i bank? Kdo zavinil odmítnutí odborné
expertízy a pomoci Rady Evropy při zpracování zákonných
norem, zatímco se draze platily celé davy samozvaných poradců
především z USA, neznalých evropských podmínek a tradic?
Nakolik
kontraproduktivní se ukázaly plošné restituce dávného
soukromého majetku, aniž se napravily nové křivdy způsobené
nevinným občanům? Co říci k nechutným rejdům kolem zemědělské
půdy, zbavované velkovýrobního hospodaření formou družstev
a statků, schopných obstát v mezinárodní konkurenci? Jaký
ekonomický prospěch přineslo vrácení půdy původním
majitelům, kteří však na ní nechtějí hospodařit, draho ji
pronajímají za bezpracnou rentu anebo spekulují s jejím
prodejem? Právě vyplácení renty oslabuje reálné hospodáře
včetně družstev, jimž nezbývá než škrtat investice,
neplatit daně, zadlužovat se, ztrácet schopnost konkurovat
dotovaným dováženým potravinám. Proč se nesáhlo k
jednoduché úpravě družstevního hospodaření zvýhodněním
vlastníků vložené půdy? Stále není jasno, proč se šlechtě,
církvi a jiným odevzdávaly zdarma obrovské majetky, aniž
platili dědickou daň nebo náhradu za mnohaletou údržbu i
renovaci např. památkových objektů nebo starožitností?
Naopak se jim dostalo vysokých státních dotací.
Dokázala si česká
levice plně ozřejmit a zhodnotit omyly a chyby i vzešlé
katastrofální důsledky dosavadních transformačních změn;
uskutečňovaných nepromyšleně, nekvalifikovaně, v rozporu s
efektivitou, s přemírou přehlížených propadů? Nakolik přitom
bylo zneužito důvěry občanů ochotných přinést i oběti
"na oltář vlasti", kterým však byl pravý smysl dění
zatajován a lživě prezentován? Byl vyvíjen patřičný odpor
levice proti očividným podvodům i zločinům likvidátorských
ředitelů transformace? Rozpoznala levice včas hromadící se
škody, odsuzované většinou lidí a probouzející odpor? Uvědomuje
si poučení pro vlastní reformní činnost, která vždy musí
respektovat zkušenost, že žádné změny nebudou či se neúměrně
protáhnou nebo zcela zkrachují, pokud se jich nechopí lidé
"dole", pokud se nestanou věcí všech občanů? Kvapná
rozhodnutí a hektická tempa ve složitých systémových převratech
přinesou leda nezdar a zklamání. Zlomová přechodná období
potřebují čas zrání a zažití, uvážených kroků vpřed,
utvrzení úspěchů, revize chyb, stálého kontaktu s lidmi.
Politika je zajisté vědou, ale také uměním kdy být rozhodný
a jednat rychle, kdy však projevit rozvahu a trpělivost i houževnatost
v úsilí uspět.
Jak se vypořádat
s novými trendy a "mezerami" v české zahraniční
politice, které se vlečou od pravicových vlád? Lidé mají
dojem, že zmizelý protektor na Východě byl více než
nahrazen jiným protektorem, tentokrát až za oceánem na Západě.
Což je nutné podrobovat se každému přání nebo pokynu USA
či jiných nových spojenců svázaných paktem? Je v našem zájmu
podílet se na jakémkoliv embargu vyhlášeným tzv. mezinárodním
společenstvím, na něž doplatí naši výrobci nebo exportéři,
vytlačení pak konkurencí cizích firem? Proč se neřídíme
prioritou českých zájmů např. ve výhodných stycích s Čínou,
jimž se u nás házejí klacky pod nohy trapnými provokacemi
kolem Tibetu, Tchai-wanu ap., zatímco velmoci v čele s USA se
tam vehementně angažují pro vlastní zisky? Jak dlouho budeme
svědky úletů vůči zahraničí, kterých se dopouštějí i
vysocí činitelé v rozporu s vládní politikou? Je si česká
levice plně vědoma strategického významu co nejširšího
spektra našich vnějších vztahů, zahrnujících velké i malé
země, schopné vzájemných výhod v investicích, obchodu,
kultuře a dalších sférách spolupráce?
Hospodářská a
obchodní diplomacie nemá jen ekonomické cíle, ale odvozeně
podporuje nebo poškozuje politické zájmy ČR. Jsme si vědomi
jistého nebezpečí malého zájmu dbát relativní rovnováhy přílivu
cizího kapitálu z různých států a regionů? Převahu kapitálu
z německo- rakouské oblasti a také USA by měl vyvažovat
kapitálový vstup dalších států. větších i menších,
aspoň tam, kde na to má vliv vláda. Argument, že mnohé
vstupy pocházejí z nadnárodních zdrojů, není vždy a všude
platný. Co budeme dělat s tím, že valnou většinu českého
tisku vlastní německé velkofirmy, v delší perspektivě
zainteresované i politicky? A co televize a rozhlas - je nám
lhostejné, kdo je ovládne? Volné působení tržních vztahů
se snadno zvrhne v anarchii, kdy prakticky vše významné spadne
do klína velkým a bohatým. Na čem nevydělají, to zničí.
II.
Ideové výhledy a organizační postupy
české levice v
nejbližším období
Tvář
v tvář úsilí pravice o zásadově shodnou politiku všech jejích
politických subjektů a o návrat k moci nikým z leva příliš
neohrožované, vyvstává otázka, zda je pro levici správné
dlouhodobě ignorovat škodlivý rozkol a hašteření vznášející
zmatek do řad svých přívrženců.
Umožníme pravici,
aby demagogií a záludnostmi udržovala a prohlubovala příkop
mezi ČSSD a dalšími Levicovými seskupeními? Není na čase
skoncovat se zákeřně zneužívaným antikomunismem, mlčet k
tvrzením o nereformovanosti socialismu,ba vyškrtávat sám
pojem socialismu ze slovníku?
Není poněkud přežilé
trpět porušování demokratických norem i pravidel běžné
slušnosti např. vůči existenci a právům KSČM jako legální
politické strany s programem neodporujícím ústavě a zákonům
republiky? Můžeme mít ty či ony výhrady k jejím postojům,
ale stále obtížněji lze uplatňovat tezi o jejím extremismu.
Což sama politická praxe nedosvědčuje, že KSČM má značný
počet příznivců? A že v podmínkách krizové situace, růstu
nezaměstnanosti, sociálního úpadku, ale i arogance zbohatlíků
mohou dále přibývat? Nelze popřít, že v programech ČSSD,
KSČM, SDS a jiných levicových subjektů je nápadně mnoho
shodných bodů. Proč by si neměly vycházet vstříc tam, kde
nejsou. v rozporu? K čemu je stále trapnější ostych dávat
najevo, že socialistické snahy v zemi s lidovými tradicemi mají
stále svou váhu.? Nemělo by se ani zapomínat na potenciální
sílu odborového hnutí, které nutně tíhne k levici, kam
ostatně směřují i ekologické a jiné humanistické aktivity.
Také samy odbory by měly hlasitěji deklarovat názorovou a zájmovou
platformu blízkou levici.
Není k politování,
že se někdy uměle brzdí vzájemná komunikace uvnitř levicového
tábora? K čemu dobrému - ne-li k radosti pravice - jsou až urážlivé
výroky z jedné strany ke druhé, zaznívající bohužel i z
mladých a nezralých úst? Komu může vadit např. konsultace v
některé odborné otázce, zkoumané v poslaneckých klubech, ve
studijních týmech, někdy i s nezávislými experty? Pokud je
potřebná vzájemná kritika, proč by neměla. být věcná,
slušná, argumentovaná, bez invektiv a vyhrocených útoků? Vždyť
takto spolu nejednou komunikují lidé zprava i zleva a nikdo se
nad tím nepozastavuje.
Levicové strany
trpí nedostatkem (neříkám absencí) potřebného počtu výrazných,
věrohodných a působivých osobností, úspěšných nejen v médiích,
nýbrž v celém svém konání. Je tak obtížné zvládnout základní
otázky obecného zájmu lidí ve městech i na venkově, nejen
posbíraných na pražském dvorečku, jak tomu bývá až příliš
často? Což takhle občas důkladněji změnit osazenstvo únavného
kolotoče stále týchž stereotypních tváří v úzce "špičkových"
debatách? Někteří aktéři působí dojmem vytrvale předplácených
účastníků, kteří neustále omílají své pochvalné nebo
naopak negativistické, pohříchu však prázdné i trapné fráze.
Zde si nemohu
odpustit odbočku: Co je to za sortu lidí, kterou v médiích
tvoří uživatelé pokleslého jazyka, někdy až odporně
sprostého. Proč je nikdo z odpovědných lidí v televizi nebo
rozhlase neupozorní, že je vhodné a potěšující hovořit
slušnou a všem příjemnou. češtinou? Že je příliš nectí
upadat do pouličního žargonu nebo hospodského žvanění? Proč
se toho dopouštějí i herci - kdysi mistři krásné řeči?
V poslední době
roste zájem veřejnosti i politických kruhů o úlohu KSČM v
české politice, zvláště při růstu jejích voličských
preferencí. Tato strana prošla a stále prochází nesnadným a
rozporným vývojem. Jak dlouho potrvá její kolísání mezi
ideologickou setrvačností a reálně potřebnou politikou? Dokáže
se definitivně distancovat od totalitně znetvořeného
socialismu a autoritářské politiky své předchůdkyně KSČ?
Podaří se jí zformulovat nový program a zahájit novou
politiku odpovídající soudobým, stále se měnícím domácím
i mezinárodním podmínkám? Získá plnou důvěryhodnost jako
platná pozitivní síla v systému pluralitní demokracie? Skončí
spory mezi reformátory a konzervativci, které v minulosti vedly
k rozkolům a rozštěpením?
a)
Komunistům připadlo nést břímě odpovědnosti za neblahou
epochu českých dějin, kdy se ideály socialismu ztrácely pod
tíhou mocenské diktatury strany, a to přes nesporné sociální
vymoženosti, které však nebyly dopřány všem v podmínkách
soužití privilegované a méněprávné komunity. Mají členové
KSČM pocit, že s konečnou platností vyrovnali účty předložené
veřejností po převratu 1989? Domnívají se, že opakované
omluvy za spáchané křivdy i zločiny postačily? Tyto otázky
jsou zajisté důležité, ale ještě závažnější je, aby se
nikdy nemohla opakovat příčina neštěstí - tou byla bolševizace
strany a sovětizace naší společnosti, likvidace demokracie,
popření lidských práv a další nepřístojnosti,
diskriminace v zaměstnání a ve veřejném životě, v přístupu
dětí na studia, v omazování svobody myšlení, publikování,
cestování ap. Lze věřit, že všechna totalitní veteš, obsažená
mj. ve smutně proslulém Poučení z krizového vývoje, navždy
zmizí z české politiky?
b)
V dějinách KSČ a socialismu se prosazovaly i demokratické
tendence a reformátorské snahy, mj. politika Lidové fronty
proti fašismu 1936-1938, Národní fronty při osvobození 1945,
obrodného hnutí s programem demokratizace socialismu 1968.
Nebyly plně úspěšné, ale ani marné. Což se ona nadějná
vzepětí nevryla hluboko do národního povědomí? Je pro KSČM
reálné k reformně demokratickým tradicím se přihlásit a
ocenit je jako průkopníky úsilí zbavit se dogmatického levičáctví
i politického sektářství? Vidět v nich návrat k původnímu
humanistickému obsahu socialistických myšlenek? Dospět k upřímné
rehabilitaci nejvyšších morálních hodnot a lidské cti?
c)
Významné prvky nové politiky KSČM zaznamenal její sjezd v
prosinci 1999. Ve svých závěrech odmítl dogmatické zkomolení
socialistických ideálů a otevřel cestu k programovému přijetí
demokratického socialismu jako znovuzrozené naděje lidstva.
Nakolik se však podaří progresivní záměry prosadit uvnitř
strany samé? Proniknou do každodenní konkrétní politiky?
Jedno je žádoucí: KSČM nesmí zůstat v izolaci od ostatních
levicových stran a seskupení. Co pro to udělat? Nešlo by začít
např. setkáním a dialogem socialisticky smýšlejících
intelektuálů?
Nejsilnější
stranou levice a jejím politickým jádrem chce být ČSSD. Zesílila
v období opozice proti neoliberálním improvizacím pravice a
po volbách 1998 převzala vládní kormidlo. Nemá koaliční
spojence a je odsouzena dohadovat modus vivendi s ODS, přešlou
do opozice Daří se jí nicméně neupadnout do izolace a nachází
případ od případu podporu v parlamentě. Kde jsou však
hranice jejích šancí, má-li proti sobě celou pravici, střed
i komunisty? Existuje možnost zlepšit dosud velmi křehký
vztah-nevztah mezi ČSSD a KSČM? Ač by to prospělo celé české
levici, v dané chvíli se to zdá nemožné. Čas ovšem letí,
za dva roky budou nové volby a ve hře se ocitne vstup ČR do EU.
Bude se toto svým způsobem další přelomové období v našich
dějinách odehrávat pod praporem demokratické, sociálně
orientované lavice nebo neoliberální, konzervativní pravice?
a)
ČSSD je nesporně demokratická strana vyšlá ze socialistických
tradic 19. a 20.století; v českých podmínkách spíše lidových
než aristokratických. Má však v kontextu současného evropského
vývoje jednoznačně definovanou politiku? Socialistické strany
na našem kontinentě jsou - nikoliv poprvé - na. rozcestí. Přijmou
výzvu globalizačních trendů těhotných neoliberálními
projekty a limitujících ve velké míře regulativní úlohu
sociálního státu (Blair-Schrőder)? Anebo budou čelit těmto
trendům zachováním socialisticky zaměřené politiky v sociálním
státě (Jospin-Lafontaine)? Kterým směrem pak půjde ČSSD?
První cesta, podporovaná i současnou vládou USA (Clinton-Gore),
by znamenala opustit evropskou variantu sociálně demokratické
politiky a přejít k tzv. euroatlantickému pojetí, jemuž se však
většina evropských politiků - nejen levicových - více méně
brání. Navíc je za specificky českých tradic našemu
socialistickému myšlení cizí a pokud ji ČSSD přijme, přivede
naši levici do historicky těžké situace, ne-li k porážce.
Rozhodne-li se naopak, uvolní cestu k reformám v duchu
demokratického socialismu, k jehož realizaci přispějí všechny
levicové síly. Zatím jsme svědky jistého váhání mezi oběma
směry. Jak dlouho však lze beztrestně lavírovat?
b)
Sociální demokracie musí počítat s tím, že pravice
zmobilizuje maximální úsilí, aby se miska vah nepřevážila
k socialistické perspektivě. Proto je ochotna strpět vládu ČSSD
a tlačit ji doprava, což povede konec konců k diskreditaci této
strany jako levicové a umožní obnovit vládu pravice. K čemu
jinému by mohly vést ústupky neoliberální variantě
transformace než k postupné prohře sociálních programů?
Jít slepě cestou
tzv. deregulací negativně postihujících většinu pracujících
a nezámožných vrstev, a to bez představy konečných limitů
se může ukázat jako sebevražedné. Nemíří šipka vývoje už
nyní od sociálně tržní ekonomiky ke kapitalismu bez přívlastků?
Nenastává pro ČSSD čas hledat cestu k získání všech
socialistů a levicových demokratů k podpoře volby reformně
socialistických proměn, průchodných svou tradiční českou
lidovostí?
c)
Uvážíme-li propady způsobené hrubě mylnou transformací, přičteme-li
rozháranost naší politické scény neschopné konsensu a uvědomíme-li
si malou průbojnost v evropských záležitostech zastíněných
přehnanou servilitou vůči americkým strýcům a tetičkám -
pak si můžeme být takřka jisti růstem levicových nálad v
řadách dělníků, zaměstnanců i části středních vrstev.
Kdo však bude sklízet voličské preference?
Bude to KSČM se
svou důsledně socialistickou politikou při respektování
demokratických zásad veřejného života? Nebo to bude ČSSD s
příklonem k jasnějšímu socialistickému profilu v kontextu s
celou naší levicí? Anebo se podaří získat pro sociálně
orientovanou politiku nejen příznivce demokratického
socialismu v režii obou těchto stran, nýbrž i další občany
přimknuté k levému středu?
Otázky mířené k
české levici počítají nejen s aktuálním děním, ale jsou
i během na dlouhé trati. Každý závod má ovšem své etapy a
posléze cíl, který se stane zlomem k dalším etapám atd. Přicházejí
chvíle únavy a oddechu, sbírání dalších sil. Tak to chodí
nejen ve sportu, i v politice. Česká demokratická a sociálně
progresivní levice má na to, aby překonala obtíže, zvládla
strategii i taktiku, získala podporu většiny občanů a přinesla
své zemi prospěch.
Původní
verze textu 24.10.1999
Demokratický
socialismus
-
diskuse v PDS
Současná
programová diskuse v německé Straně demokratického
socialismu (PDS) je v mnohém zajímavá i pro nás. Přinášíme
hlavní myšlenky dokumentu, který byl předložen k
vnitrostranické debatě před 3. zasedáním 6. sjezdu PDS v Münsteru
(Debata nebyla sjezdem uzavřena a pokračuje.) Věříme, že některé
z myšlenek dokumentu stojí za zamyšlení a zvážení našeho
stanoviska. V příštích číslech bychom vás chtěli seznámit
také s hlavními stanovisky, vyslovenými v diskusi (včetně
„protistanoviska“ menšinové opozice v PDS.)
Východiskem
debaty je současný program PDS. V něm se mj. říká:
„Socialismus
je pro nás nutný cíl - společnost, ve které se stal svobodný
rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech.
Socialismus je pro nás hnutí proti vykořisťování
člověka člověkem, proti patriarchálnímu útlaku,
proti drancování přírody, za záchranu a rozvoj
lidské kultury, za prosazování lidských:
práv, za společnost, ve které lidé spravují své záležitosti
demokraticky a racionálním způsobem. Socialismus je pro nás
hodnotový systém, ve kterém jsou neoddělitelně spojeny
svoboda, rovnost a solidarita, lidská emancipace, sociální
spravedlnost, zachování přírody a mír.
...Musí
jít o to, aby se překonal rozvoj národních ekonomik a společností,
určený Ziskem a zhodnocením kapitálu, ve prospěch: takového
rozvoje, který se vyznačuje uskutečňováním zájmů společenství.“
l.
Uvažování o socialismu na jedné
straně znamená kriticky analyzovat jeho jevovou formu jako
společenský systém ve 20. století, odhalit všechny
nedostatky tohoto státně socialistického systému, všechny
promarněné šance jeho rozvoje.
Přirozeně nepřehlížíme a také
nemálo oceňujeme čeho bylo v NDR dosáhnuto a vykonáno: NDR
byla spojena s plnou zaměstnaností, se stejným sociálními a
kulturními standardy pro převládající většinu, s překonáním
křiklavých sociálních protikladů a s pokroky v rovnoprávnosti
pohlaví. Co ale také velmi bolí: ani komunisté, ani socialisté,
stoupenci perestrojky nebo noví opozičníci neuměli přes všechny
snahy vyrovnat či dokonce zrušit strukturální základní
nedostatky státního socialismu, které působily i v NDR. Bez
opravdového odvržení všeho, co stálo proti spojení
socialismu, demokracie a liberality, bez překonání mocenské
politiky vyzdvižené k samoúčelu, která; byla postavena nad
socialistické hodnoty a cíle neexistuje pro socialismus
budoucnost.
Uvažování o socialismu není na
druhé straně vyznáním víry nebo vzdorem po prohře, nýbrž:
výzvou doby k tomu, aby se na základě všech praktických zkušeností
hledala a použila společenská cesta pro budoucnost lidstva,
která změn kapitalistický svět.
Socialismus je jedním z velkých a
trvalých po liticky duchovních základních proudů oné fáze
vývoje lidstva, která byla zahájena Velkou francouzskou
revolucí v r. 1789 a prosazením se kapitalismu. Stojí v
konkurenci, ohraničení a vzájemném působení s jinými
proudy, zejména š liberalismem a konservativismem, ale i s příbuznými
směry, jako s (utopickým) komunismem pacifismem nebo také s
anarchismem. Má před chůdce už v antice a v křesťanských
počátcích.
2.
K velkým historickým ponaučením,
které jsme získali z dějin socialismu, patří, že v nerozlučitelné
souvislosti musí být socialismus, demokracie a my~lení, které
přijímá pokrokové potenciály liberalismu. To vyžaduje dbát
na to, aby byl určen vztah mezi socialismem a moderní společností
(modernou).
PDS působí ve společnosti, jejíž
realita sama nemůže být plně vystižena pojmem kapitalismus.
Většina občanek a občanů jí přisuzuje přednosti, které
se nesmějí beztrestně negovat a které se zpravidla popisují
sociálními vědami souhrnně jako moderna. Kdo nechce v hovoru
pominout toto všední a vědecké samozřejmé chápání, musí
objasnit své vlastní chápání této moderny.
Definiční a interpretační síla
pojmů moderna modernizace nesmí zůstat ponechána neoliberální
hegemonii. V současnosti je modernizace nejčastěji klamavé
označení pro zrušení sociálních reforem, pro sociální
deregulaci a přizpůsobení se neoliberálním vzorům myšlení
a jednání. Slouží k diskreditaci těch, kdo působí pro
uchování a prosazení sociálních cílů,jako jsou tzv.
tradicionalisté.
Protože však výzvou naší doby
je sociální a ekologická stabilita ve svobodě pro každého,
jsou pro PDS skutečnou modernizací pouze takové kroky a
procesy, které mají přesně tento obsah a které se staví
proti neoliberální politice včetně odstraňování rozvrstvení
a uspořádání brzdících vývoj. Navážeme přitom na
historicky vzniklý rozvojový potenciál společnosti.
Občanské (buržoazní) revoluce
vytvořily, jak psal Marx, občanské (buržoazní) společnosti.
Jejich ekonomická, ve společnosti dominující základní
struktura je kapitalistická, tj. je určena principem zhodnocení
kapitálu v podobě zisku. Ustavičný pohyb kapitálu zahrnuje
vykořisťování a sociální polarizaci společnosti. Je spjat
s patriarchální mocí, vedl v uplynulém století k velkým
katastrofám a je rozhodující příčinou trvalého nebezpečí,
jakým je krizové ohrožení životního prostředí.
Současně přináší
kapitalistická konkurence stálé inovace a zvyšování
produktivity práce - to má za následek větší šance pro
panující politiku, ale i větší hrozby, např. v důsledku
masové nezaměstnanosti.
Naše společnost je ale víc než
jen pouhý patriarchální kapitalismus. Z kapitalistické
dynamiky, z politických a kulturně duchovních střetnutí od
počátku cyklu občanských revolucí a z procesu osvěty
vyrostly prospěšné civilizační přednosti, které se
vystihují pojmem moderna či moden společnost a jichž se nelze
zříci:
·
pluralistická demokracie, která je přes svou úlohu vládního
mechanismu také šancí pro protisíly, pro korektury v politice
a pro procesy učení společnosti
·
trh, který je přes svůj sociální chlad, ekologickou slepotu
a ničivé působení současně neoddiskutovatelným
decentralizovaným výběrovým mechanismem
·
právní stát, který ve své současné podobě sice nikterak
nezajišťuje spravedlnost, který ale přece nabývá značného
významu díky udržování práv občanů.
Dalšími kvalitami moderny jsou mj.
rozčlenění společnosti na výkonné podsystémy,
internacionalizace ekonomiky i společnosti a proces
individualizace. Bez zachování těchto kvalit moderny nebude
existovat žádná vývoji otevřená společnost se sociální a
ekologickou stabilito Přijetí tohoto východiska je základním
předpokladem pro otevření se PDS směrem ke společnosti.
Takové zachování vyžaduje uvolnění: moderny z deformující
dominance zisku, z patriarchální moci, z vlády metropolí
Severu n~ Jihem a z ničitelského přístupu k přírodě.
Politický pluralismus, trh a právní
stát musí být - ale ne takové, jaké jsou dnes.
Individualizace s ní spojené libertární (svobodymilovné) myšlení
jsou šancí pro rozvoj osobnosti - ale ne jako odstranění
solidárnosti ve společnosti osamělých Internacionalizace je
na prospěch spolupráci kultuře - ale ne pro chudé ve většině
z nerozvojových zemí, ne jako panství nadnárodních podniků.
Když státní socialismus - a bylo
to zakotveno již v hodině jeho narození - postavil na roveň překonání
kapitalismu s odmítnutím civilizačních kvalit moderny, byl to
základní kámen jeho ztroskotání. Spojení moderny a
socialismu - to je v hlášení boje neoliberální „modernizaci“
a pře stava budoucnosti pro 21. století, jedině schopné
prosadit změnu.
3.
K důležitým
historickým poučením dále patří, že socialismus není žádný
jednou pro vždy uzavřený, jednotvárný a bezrozporný pohyb (hnutí).
Pluralismus myšlenek a strukturální diferencovanost samotného
socialismu chápeme jako výraz jeho životnosti i jako šanci
pro produktivní zápas ve vlastních řadách a pro vnímavost vůči
společnosti.
Socialistické myšlenky a snahy
potřebují zakotvení v politických stranách, aby se společenské
změny mohly prakticky podnítit a utvářet. Z dějin jsme se
naučili, že nemůže existovat monopol jedné politické strany
na výhradní zastoupení socialistické politiky. Mezinárodně,
ale i v národním rámci působí různé na socialismus
orientované strany. Svým praktickým jednáním a svou duševně-teoretickou
prací vždy specificky přispívají k rozvoji socialistického
hnutí jako celku. Socialismus jako politicky duchovní základní
proud však nelze redukovat ani na jednu z těchto stran, ani na
tyto strany v jejich úhrnu.
Socialistické strany nesou nicméně
každá za sebe a dohromady velkou nezaměnitelnou odpovědnost.
Na jedné straně musí spřádat, dále rozvíjet a životem
naplňovat alternativní představy a ideály pro utváření
budoucí spravedlivé a životaschopné společnosti. Na druhé
straně, a přitom současně, musí socialistické strany na
demokratickém základě pracovat trpělivě a cíleně na přestavbě
stávajících společenských struktur a současně aktivně
zastupovat zájmy slabších ve společnosti.
Tato odpovědnost vyžaduje vzít
na zřetel, že se vědomě vydáváme do pole napětí.
Socialistické strany by neměly být ani výlučně fixovány na
vzdálené modely budoucnosti, ani výlučně zaujaty
pragmatismem a každodenní politikou. Získávají svou sílu právě
z produktivního napětí mezi oběma složkami.
Socialismus má velmi mnohotvárné
a protikladné dějiny i přítomnost. Existovaly rozkoly a nesmiřitelný,
ba i krvavý svár ve vlastních řadách, dramatické omyly a
chyby vývoje.
4.
Sjednocující svazek, historickou
kontinuitu a specifiku socialismu oproti jiným politicko-duchovním
hnutím vidíme v tom, že sledujeme dlouhodobou naléhavou výzvu,
která má tři cíle:
·
socialistky a socialisté chtějí spravedlivě upravovat přístup
k přírodním, společenským, hospodářským a finančním
zdrojům - aniž by byl někdo z tohoto nároku vyloučen kvůli
svému původu, pohlaví nebo barvě kůže. Na rozdíl od ostatních
přitom nevycházejí socialistky a socialisté z obrazu člověka,
orientovaného výlučně individualisticko-egoisticky. Sázejí
také na schopnost a vůli svobodných a sebeurčených individui
po společenskosti i po vzájemné a na budoucnost orientované
odpovědnosti.
·
socialistky a socialisté se cítí být především zavázáni
úkolem ručit zejména za ty, které kapitalistický vývoj poškodil.
Jedním z hlavních motivů jejich politického myšlení a jednání
je to, aby zjednali platnost postavení a zájmům těch sociálních
skupin a tříd, které kapitalistický hospodářský způsob
vytvořil, použil a zároveň sociálně a politicky vyloučil.
·
závěr, který z toho socialistky a socialisté oproti ostatním
vyvozují, směřuje k tomu, aby se potlačily a nakonec překonaly
kapitalisticky zformované mocenské struktury, kořenící v
majetkových vztazích.
Žádný z těchto problémů nemůže
být opravdu uchopen nebo dokonce vyřešen bez úsilí o
zrovnoprávnění pohlaví a překonání patriarchálních
mocenských struktur. žádný z těchto problémů nemůže být
vyřešen bez toho, že by se zabýval pronikavou roztržkou
společnosti a přírody.
5.
Cílem socialismu je pro nás společnost,
v níž se stal svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného
rozvoje všech. Je to solidární společnost, ve které jsou
hodnoty svoboda, rovnost a sociální spravedlnost spolu nerozlučně
spojeny a také rozsáhle rozvíjeny.
Sociální rovnost bez individuální
svobody je stejně málo přijatelná jako svoboda bez rovnosti.
Každé rovnostářství, nebo kladení odporu sociálním a
politickým lidským právům je s myšlením a jednáním
demokratických socialistek a socialistů neslučitelné.
Politické svobody byly za odpovědnosti stran jako KSSS a SED příliš
málo ceněny, nezřídka hrubě zanedbávány a poškozovány. Z
toho vyplývá historicky vzniklý závazek být právě při hájení
politických práv velmi pozorný a podílet se na bez váhání
a výhrad také na vypořádání se s dřívějšími opomenutími
a pochybeními.
Jednota sociálních a politických
práv, svobod, možností rozvoje - na tom záleží. „Svoboda,
rovnost, bratrství!“ byla tři stejně hodnotná slova hesla
Francouzské revoluce 1789, slova průlomu do nové éry.
Socialistky a socialisté mají historickou povinnost trvat na
hodnotách, vyjádřených v těchto pojmech, pro obě pohlaví -
tím více, když dnes političtí vládci a ekonomicky mocní
ignorují stále silněji v praktickém jednání vnitřní
souvislost a podstatu těchto základních hodnot moderních
společností.
Svoboda individua není jen jednou
- třebas milionkrát opomenutou - z nejzákladnějších hodnot
moderních společností. Je to základní hodnota demokratického
socialismu.
Svobodou rozumíme možnost
individua rozhodovat své životní otázky podle míry a poznání
svých vlastních zájmů, uvádět tato rozhodnutí v platnost a
řešit konflikty s rozhodnutími ostatních cestou rovnoprávného
vyjednávání na základě institucionálního zajištění (svoboda
názorů, právní stát, demokracie, pluralismus) a společensky
přijatých hodnot.
Vidíme, že kapitalisticky vytvořená
společnost (jaká existuje v SRN) není ve velké míře s to
dostát tomuto vysokému nároku na svobodu, který sama na
abstraktní úrovni ohlásila a oproti reálnému socialismu v širokých
rysech právně garantovala. Jako socialistky a socialisté víme
a klademe do základů naší politiky,
·
že rozdíly a nespravedlnost v přístupu ke společenským a přírodním
zdrojům mají rozhodující vliv na to, zda a v jakém rozsahu
mohou ohlášenou svobodu požívat a užívat jednotlivá
individua
·
že velké sociální skupiny společnosti musí trpět dalekosáhlá
faktická omezení individuální svobody
·
že proto není možné uskutečnit svobodu ve velké míře bez
pronikavého převratu v kapitalisticky a patriarchálně vytvořených
mocenských strukturách
Zároveň jsou naše představy o
svobodě a myšlenka demokraticky socialistické společnosti
principiálně neslučitelné s formami vlády, v nichž jsou všechny
společenské zdroje monopolizovány státem a slouží tomu cíli,
aby se řídily a kontrolovaly všechny aspekty veřejného a
soukromého života. Stojí v rozporu ke každé uniformitě
společenského života, k státní reglementaci všech životních
prostorů, k „zglajchšaltování“ všech politických a
společenských sil, k vládě centralistické vládní strany s
monopolem na informace a názory, s politickým terorem a všepřítomnou
ideologií k zajištění a cílové orientaci takového stavu.
Proto je třeba ve stranickém
programu PDS potvrdit konstatování, že se socialistický vývoj
musí být „vybojován, vyvíjen a udržován velkou většinou
národa" a že musí být "zaručeno samoosvobození člověka“.
„Demokratická socialistická společnost, neurčená principem
zisku, může být založena jen na společném úsilí rozličných
sociálních a politických sil. ... Potřebuje urovnávání reálných
protikladů, kompromis a konsensus, toleranci a demokratickou
otevřenost v pluralistickém procesu tvorby politické vůle.“
Sociální spravedlnost se stala
vzhledem k pokračující sociální polarizaci elementární výzvou
k sociální soudržnosti společnosti, a tím i ústřední úlohou
demokraticky socialistické strany, jakou je PDS. Sociální
spravedlnost je pro nás vůdčím principem politického jednání.
Jde o to, aby se sledovala a zaručila rovnováha mezi tím, co
ti výkonní skutečně odevzdají společnosti, a tím, co solidární
podporou skutečně obdrží ti potřební, a to jak při všech
jednotlivých rozhodnutích, tak v komplexu těchto jednotlivých
rozhodnutí. V tomto smyslu zahrnuje podle našeho přesvědčení
sociální spravedlnost otázky
·
o novém rozdělení životních šancí pro všechny
·
o vzájemném poměru mezi generacemi a o zajištění životního
základu budoucích generací
·
o vyrovnání mezi Severem a Jihem, stejně jako emancipaci žen
a mužů
Považujeme sociálně spravedlivé
společenské vztahy za člověku přiměřené základy pro
motivaci jeho jednání. Odmítáme tlak na výkon daný poškozením
systémů sociálního pojištění. Kde se použijí případy
zneužití sociálních práv jako záminka pro odbourávání
sociálního pojištění, budeme hájit dosažený konsensus
sociálního státu s odborností a lidskou slušností.
Nebylo nic spornějšího než
hodnota rovnosti. Zatímco svoboda mohla být chápána především
jako privilegium majetných vykonávat svou moc neomezeně, byla
rovnost chápána jako útok na Ty mají ovšem princip formální
rovnosti uložen v základech. Redukovat rovnost jen na tyto právní
vztahy, to je stanovisko vládnoucích elit. Přesto může formální
rovnost chřadnout trpět vytvořenou nerovností, jak je vidět
při uzavírání pracovní smlouvy mezi těmi, kdo ovládají
ekonomický potenciál a těmi, kdo jsou závislí na zaměstnání.
Tato nerovnost se stala předmětem
požadavků politické a sociální rovnosti. Jejich cílem je
zrušení sociálních nerovností, ale ne rovnost ve všech
souvislostech. Jde o ty rozdíly, které se pokládají za
nespravedlivé. Sociální spravedlnost je základní hodnotou
socialismu.
V
socialistickém smyslu je požadavek sociální rovnosti přesným
opakem rovnostářství. Jde o tvorbu podmínek větší individuální
rozdílnosti na základě rovných výchozích možností a zvláštní
podpory těch, kteří mají nepříznivé předpoklady. Nejde o
nivelaci, ale o rozmnožení rozvojových šancí. Tím se
spojuje požadavek po minimální míře rovnosti při zajištění
sociálních a politických základních práv pro všechny s
nejvyšší mírou na rovnost šancí pro jednoho každého. Důr
na sociální rovnost orientoval socialismus na společenské
skupiny, které se setkávají s útlakem, vykořisťováním, vyřazením
ze společnosti různými formami diskriminace a bezpráví.
Socialistický pohled je pohled na společnost zdola. Neskrývá
žádný pravdivý poznatek, ale odhaluje ty nespravedlnosti,
které jsou vládnoucími strukturami systematicky zastírány,
individualizovány a zlehčovány.
Socialistická vize pro nás není
očekávání spásy, nýbrž orientací naší politické práce.
Relevantní cíl PDS v programově dohledné době spočívá v
tom, aby se zahájila společenská změna, která bude určena
sociálními, kulturními a ekologickými cíli, úplnou zaměstnaností,
ekologickou přeměnou, sociální jistotou a emancipačními nároky
a při jejímž provádění se potlačí dominance principu
zisku. Na tomto základě pracuje PDS na vývoji a přeměně
alternativ společenské reformy.
(přeložil M.
Neubert)