Miloš HÁJEK

PROJEKT PRO LEVICI 21. STOLETÍ

Tak se nazývá nový programový dokument italské strany Levicových demokratů (Democratici di sinistra - DS). Byl připraven pro její poslední sjezd, který se konal v lednu v Turíně. Autoři ho považují za vyústění dlouhé teoretické práce, v jeho projednávání na sjezdu vidí pouze závěr první fáze.

Původ dokumentu je stranický, ale jeho autoři dávají najevo, že kdyby zůstal jen záležitostí jedné strany, byl by stěží účinný. Toto jejich vědomí je patrné v duchu i v liteře dokumentu. Slovo „strana“ nebo DS se v něm takřka nevyskytuje, jeho subjekt se označuje jako nový reformismus, demokratická levice,v jednom případě demokratická a socialistická levice. V tom se odráží i současná italská realita, kdy Levicoví demokraté jsou nejsilnější složkou vládní koalice levého středu. Dokument se označuje za „akční projekt“, nikoliv za dlouhodobý program nebo Grundsatzprogramm, plní i funkci střednědobého programu. Jeho první polovina se však zabývá stěžejními otázkami soudobé evropské sociální demokracie. Tento text je informací doplňující materiál Sociálně demokratické programy ( Programová příloha PL, ročník 103, číslo 3). Doslovné citáty jsou tištěné kurzívou, jsou přeloženy z francouzského textu Un projét pour la gauche du 21-eme siecle.

I. ZÁKLADNÍ HODNOTY

Utvoření nové levice bude záviset na její schopnosti nově definovat své hodnoty a současně navrhnout silný a koherentní politický projekt. (...)

1. SVOBODA

Základní hodnoty jsou vzájemně provázány a tím se také vzájemně omezují. Platí to i o hesle svobody. Jde o problém vědět jak spojit svobodu bádání s definicí ekologických a etických mezí.(...) Dostát svým povinnostem znamená též akceptovat meze veškeré lidské činnosti, tedy i meze práva a politiky.Reformistická levice podporuje bez jakéhokoliv omezení etický pluralismus jakožto morální hodnotu a sociální bohatství (7). V oblasti výzkumu je třeba stanovit ekologické a etické meze a pravidla. Problém je jistě delikátní, protože antagonismus mezi svobodou bádání a společenskou odpovědností není možno řešit autoritativním způsobem. Dobrou cestou bude vypracování kodexu dobrého chování, který by byl široce akceptován (33).

Jiným problémem je prohlubující se propast mezi mocenskou váhou ekonomiky a technologie na jedné straně a politickou mocí na straně druhé. Tato propast je vážnou hrozbou demokracii. Rytmus transformace ekonomických struktur je příliš rychlý ve srovnání se schopností politických institucí adaptovat se. Trhy se rozšiřují za okruh kontroly států. V takových podmínkách se těžko vykonává demokratická kontrola., vidíme vznikat široké zóny sociální neodpovědnosti.Právě v těchto zónách bují avanturistický kapitalismus a působí destruktivně v oblasti hospodářské i morální. Reformistická levice je přesvědčena, že ekonomie trhu musí být vyvážena ve prospěch sociální solidarity, ekologické životaschopnosti, integrity osob, veřejných statků, primátu politiky jako nástroje kolektivních a racionálních rozhodnutí, aktivní a vědomé role sociálních aktérů při řešení konfliktů. Tyto prvky staví jasně levici proti pravici a toto rozlišení, ať je označujeme jakkoliv, nevede k nelítostnému souboji, ale k otevřené soutěži jak v politické rovině, tak v rovině programů v rámci moderní reprezentativní demokracie (7).

V oblasti politické etiky se zdůrazňují jak práva, tak občanské povinnosti a morální odpovědnost demokratických představitelů (11).

2. ROVNOST A SPRAVEDLNOST

Bolestná zkušenost s reálným komunismem nás naučila, že rovnost nemůže být vnucena násilně a shora za současného porušování základních svobod. Svoboda je nedotknutelným předpokladem jakéhokoliv politického řádu. A na prvním místě svoboda jednotlivce.(...) Je velkou zásluhou sociálně demokratického reformismu, že zmenšil nerovnost mezi dvěma antagonistickými sociálními skupinami industriálního věku - kapitalisty a proletariátem. Avšak během času se objevily jiné hluboké nerovnosti, které zanechaly výraznou stopu. Nerovnost pohlaví.Nerovnost, kterou trpí nová vrstva chudých a lidí na okraji společnosti. Nerovnost, která vymezuje život milionů přistěhovalců a uprchlíků. Nerovnost spjatá se složitostí a rostoucí pohyblivostí sociálních stratifikací a trhu práce. Nerovnost mezi generacemi. Nerovnost vzdělání, která snad ze všech nejvíce ochromuje tím, že zasahuje v samých kořenech základní princip „rovnosti šancí při startu“ (6).

3. SOLIDARITA

Velká pasáž je věnována právu na práci. Fordistický a keynesiánský model zaručovaly plnou zaměstnanost, vzájemně se doplňovaly. Diferencovaná a artikulovaná postfordistická odpověď nemůže být kvantitativní a monolitní. Chceme-li se vyhnout návratu k utopii divokého trhu, je třeba kvalitativní a diverzifikované politiky práce. Ve hře není jen plná zaměstnanost, ale též kvalita zaměstnanosti. To vyžaduje expanzivní makroekonomickou politiku podporovanou dlouhodobým projektem, směřujícím ke kvalitativní transformaci poptávky a nabídky práce a k hluboké adaptaci společenských institucí vzhledem k potřebě odpovědět na nové údaje o postfordistické organizaci práce.

Je na čase, aby si Evropa stanovila cíl dosáhnout plné zaměstnanosti, odlišné od té kterou jsme poznali před 30 lety, kdy převažovala industriální ekonomie založená na masové výrobě a organizaci práce tayloristického typu.Tato plná zaměstnanost by měla být adaptována na novou ekonomii terciálního sektoru, na rytmus podporovaný vývojem technologií, výrobků, poptávky a potřeb. Šlo by o plnou zaměstnanost, která na rozdíl od té, jež tu byla před několika desetiletími, nesla s sebou více a více zaměstnání na částečný úvazek a na stanovenou dobu trvání, více nezávislé práce a více mobility. Ovšem jde o plnou zaměstnanost, kde klasická námezdní práce nejen že nezmizí, ale bude stále více specializována a zaměřena na znalost, schopnost a odpovědnost. Takováto plná zaměstnanost, na rozdíl od toho, co bylo před 30 lety, bude vyžadovat zřetelně větší míru aktivity vzhledem k rostoucí účasti žen, a tím i zřetelně větší objem zaměstnanosti.

V tomto kontextu je záhodno interpretovat heslo flexibility práce. Flexibilita musí být regulována a úzce vázána na politiku růstu. Flexibilita bez růstu šancí na zaměstnání by znamenala pouhý návrat vykořisťování. Hlásáme tuto ideu a klademe v jejím duchu požadavky nejen proto, že pracovní podmínky pracujících mají být hájeny a zlepšovány, ale i proto, že nemůžeme hospodářskému růstu obětovat pracovní právo, podmínky bezpečnosti a obecněji vzato občanská práva. Ale zejména proto, že země jako Itálie, vystavená konkurenci chudých zemí, nacházejících se ve stádiu industrializace, musí vědět, že nenastoupí-li rozhodným způsobem cestu inovace, kvality a výzkumu (a v důsledku toho cestu obohacení lidského a technologického kapitálu), nedosáhne dobré a plné zaměstnanosti, ale riskuje radikální pokles životní úrovně, jakož i úrovně politické a sociální. Za „radikalismem“ těch, kteří nás dnes obviňují, že jsme opustili půdu sociálního boje, vězí totální nepochopení odlišných podmínek, na kterých dnes stojí sociální otázka. Kdo dnes odmítá inovaci, ten ve skutečnosti vede pracující k porážce (20-21).

Nepůjdeme-li cestou eroze práv a mezd, ale cestou inovace a sociální dohody, je plná zaměstnanost implicitně nositelem flexibility. Tak vznikne sociální prostředí příznivé energiím a silám „tvořivé destrukce“, tak drahým Schumpeterovi: zrození nových podniků, dynamika organizace a investic, mobilita práce, technologické inovace, schopnost sociálních aktérů svobodněji vyjednávat. Zde se podle nás ukazuje skutečná nutnost reformovat evropský sociální systém, nejen proto, aby se stal přijatelným pro novou demografickou vlnu, ale také pro možnost odpovědět na požadavky ochrany, požadavky spojené s rovností příležitostí, s novými povoláními, s utvářením lidského kapitálu, s existencí efektivní sítě politiky zaměstnanosti (22).

4. MEZINÁRODNÍ VZTAHY, NOVÝ INTERNACIONALISMUS

Univerzální a nedělitelná lidská práva je třeba bránit všude na světě.

Je to volba nové budoucnosti mezinárodních vztahů,konkrétní angažmá vtisknout univerzální, koherentní charakter novému pojetí práva a povinnosti humanitárně zasahovat. Nechceme, aby mezinárodní řád a demokracie byly chápány ve dvou oddělených rovinách, často od sebe vzdálených.Chceme bojovat, aby byl jasně nastolen a zobecněn princip, podle něhož žádná vláda nebude mít právo schovávat se za národní suverenitu při zlehčování lidských práv a svobod. (11).

Autoři se vyslovují pro rozšíření EU, nechápou ji jako superstát, ale jako unii států a národů. V NATO vidí garanci míru a spolupráce. Evropa má projevit schopnost, aby vytvořila systém hospodářských, politických a kulturních vztahů s jinými velkými geopolitickými prostory, v první řadě s Ruskem.(14).

Evropanky a Evropané si musí být vědomi výzev, které vyplývají ze stálé konfrontace s jinými velkými regiony světa, především s USA. Konfrontace která(globalizace k tomu nutí) se týká též účinnosti institucí, hospodářských výkonů, dynamiky společnosti, kvality života, ale i schopnosti chopit se politického řízení světových událostí. (...)

Obecněji řečeno: Evropa dnes může převzít stále naléhavější požadavek nového světového řádu. Jedná se zřejmě o nesnadný proces, který nebude bez rozporů a roztržek jako těch, jimž se tak podařilo zabránit během posledního konfliktu na Balkáně. Tento proces z jedné strany vyžaduje kulturní změnu ve vztahu k tradiční diplomacii rovnováhy mezi velmocemi, podporované konzervativními silami, z druhé strany vyžaduje rozhodný vývoj směrem k systému urovnávání konfliktů, který by nebyl založen na poměru sil, ale na síle práva. Práva světového, potvrzujícího ústřední postavení lidských práv a sociální spravedlnosti. V tomto kontextu je třeba současně s utvářením zahraniční politiky a evropské vojenské síly pomýšlet na možnost mobilizovat armádu míru. Byla by to permanentní síla vysoké technické úrovně, schopná neprodleně a bez improvizace zasáhnout v humanitárních krizích způsobených lidskou činností nebo přírodními katastrofami. Šlo by o aktivní nástroj míru pro Evropu s lidskou tváří. Byla by to příležitost zaměstnat mladou energii skutečného pacifismu. Ten v naší zemi obstál ve zkoušce balkánské krize, kdy velkomyslně akceptoval nepříjemnosti, náklady a rizika humanitárního zásahu (15).

II. DALŠÍ HLAVNÍ RYSY SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ DOKTRÍNY

1. NOVÁ SITUACE, NOVÉ VÝZVY

Nacházíme se v srdci opravdové sociální revoluce (a nejen technologické), největší od doby průmyslové revoluce. Levice by se dopustila největší chyby, kdyby zůstala v defenzívě a viděla v nové revoluci nebezpečí.

Eroze teritoriálních bází národní suverenity, na nichž levice stavěla své politické a mocenské nástroje, přináší nové problémy. Ale základní otázkou je vědět, zdali postfordistické a postindustriální modely zamýšlejí redukovat společnost na proměnnou veličinu závislou na trhu nebo zdali nemohou vést ke zrodu společnosti složitější, která by nebyla neodvratně odsouzeny k plození nové nespravedlnosti, a to do té míry, pokud nabízí nové příležitosti pro rozvoj osobnosti a pro nové zkušenosti sociálních sdružení a spolupráce.

2. SOCIALISMUS

Nastal čas, abychom znovu definovali základní ideje, které oduševňovaly naše hnutí. Zamýšlíme se nad řadou jeho kořenů a respektujeme fakt, že setkání socialismu s liberalismem - liberální socialismus - bylo nejvýznamnější zkušeností v dějinách italské levice. Dnes se pro nás toto spojení musí stát poznávacím znamením. Ne pro abstraktní ideologickou volbu, ale pro nové místo, které zaujímají různí aktéři a nehmotné faktory uvnitř sociálního procesu v boji za spojení globalizace trhů s příchodem nové civilizace, která rozšíří svobody, práva a tvořivost lidských bytostí. Z toho vyplývá nutnost zahrnout do fondu idejí levice kulturu a zkušenosti, které nevyšly přímo z dělnického hnutí a ze socialistického myšlení. Odtud požadavek, aby levice dospěla k širšímu horizontu a k názorům odlišným od mechanických a finalistických vizí, které charakterizovaly dělnické hnutí 20. století (6).

3. VZTAH KE KAPITALISMU

Nová levice se zřekla mýtu plánované společnosti a plně akceptovala trh. Aspiruje na úpravu pravidel hry podle etických a politických kritérií, která nejsou součástí hry a jsou jí nadřazeny. Demokratická a reformistická levice říká ANO tržní ekonomice a ne tržní společnosti.

Velká pozornost je v dokumentu věnována výsledkům hospodářství USA. Celá Evropa a zejména demokratická a reformistická levice by se měla hluboce zamyslet nad hospodářským zázrakem Spojených států v 90. letech. V rozporu s tím, co se často tvrdí, americkou předností nebyla odlišná reglementace trhu práce. Naše pozornost by se měla zaměřit na dva jiné faktory: na dynamiku investic - což ukazuje zpoždění Evropy ve všech sektorech, ale i v rovině infrastruktur a lidského kapitálu - a na flexibilitu měnové politiky. (...)

Americké výzvy však nepovedou k demontáži evropského sociálního státu. Američtí demokraté se dnes angažují ve velmi těžkém boji, aby doma zavedli nástroje sociální ochrany univerzálního typu. Inspirují se při tom analogickými principy sociálních režimů v Evropě. Velký význam mají reformy institucí, které jsou úzce spjaty s dopadem nové socioekonomické politiky. Levice při svém hledání směřuje k nalezení nové rovnováhy mezi institucemi kapitalismu (trh) a demokracie (stát) (18).

Italská levice stojí dnes tváří v tvář dvěma novým historickým přechodům: plné integraci do Evropy a vývoji k postindustriální společnosti (6).

4. GLOBALIZACE

Levice se nebojí globalizace. Vidí v ní prostě nový historický rámec, ve kterém je povolána zaujmout pozici, bojovat a jednat. Tradiční hranice zmizely; to v mnoha zemích stimulovalo hospodářský rozvoj a umožnilo jim dosáhnout nevídané životní úrovně (5).

Dnes už neexistuje svět bloků a my ho bez lítosti přenecháme dějinám. Avšak po starém světovém řádu nemůže následovat zmatek globalizace zbavené pravidel (10).

5. POLE PŮSOBNOSTI POLITIKY

Italští levicoví demokraté vidí podobně jako jiní sociální demokraté nutnost čelit rizikům globalizace politiky. Není-li možné ani žádoucí, jak nás učí tragické dějinné zkušenosti, aspirovat na vytvoření ctnostné společnosti, je nutné a možné vytvořit společnost kultivovanější a civilnější. Společnost kde by nová Shoa byla navždy prokleta a etnické čistky navždy vyloučeny. Evropský sociální model proto není slabostí starého kontinentu - jak tvrdí pravice - ale naopak její silou (16).

(Autor je členem programové komise ČSSD a její odborné komise pro politické analýzy.)

Eduard ENTLER

Co ukázaly výsledky voleb?

Některá aktuální východiska a teze k posuzování české politické scény ve světle výsledků posledních voleb do krajských zastupitelstev a doplňujících voleb do senátu.hlavní a totální výsledek voleb je hromadná neúčast občanů ve volbách.

1.    volení kandidáti mobilizovali zejména voliče, kteří nesouhlasí s koalicí ČSSD a ODS.

2.    výsledky listopadových voleb představují pro ČSSD volební debakl.

3.    volby jsou významným entrée čtyřkoaliční svazácké organizace.

4.    média významně jako hráč pokru zamíchala karty v samotném průběhu voleb.

Vývoj české politické scény:

kontext, mýty a vize.

q       specifický kontext české politické scény tvoří rozložení politických preferencí 49 - 51% pro levici a 49 až 51% pro pravici, je to sice rozdělení záludné, má podobu agresivního exposlance ČSSD, ale i spravedlivého půl na půl, berme ho jako historickou nahodilost.

q       mýtus o příčinách zakonzervování české politické scény - příčinou „zabetonování“ politického systému není smluvně opoziční vztah ČSSD a ODS, ale tento historicky náhodný kontext, poměr sil 1:1 mezi levicí a pravicí, výsledky voleb proto závisí na tom, pod jakým úhlem nejsilněji a jakou část politického spektra voličů nejvíce se podaří kandidujícím levicovým, či pravicovým stranám nejúčinněji oslovit, ovládnutí médií je v této situaci rozhodující.

q       mýtus volební většiny a největšího krajíce státní zodpovědnosti, stalo se kocourkovskou tradicí (vytrysklou přímo z intelektuálního lůna ODS), že vítězi voleb drze vystupují jménem většiny občanů, přitom výsledky voleb zatím vždy ukazovali, že většina občanů naopak daný politický subjekt nevolila anebo nevolila vůbec. Odkud se bere to falešné sebevědomí ? Jak říká klasik „nezná li lékař nic jiného než medicínu, je velká pravděpodobnost, že nezná ani tu medicínu (M: TWAIN), dodejme „a tím víc musí lhát“.

q       listopadové volby byly svým způsobem referendem proti tzv. opoziční smlouvě.

q       výsledky voleb do senátu a regionálních samospráv názorně zúročily dva a čtvrt roku vládnutí Zemanovy sociálně demokratické vlády.

q       v novodobých dějinách ČSSD jsou založeny rozpory nyní snadno identifikovatelné jak v členské tak voličské základně ČSSD (1.soc. dem. svým raketovým nástupem pod vedením Zemana na české politické scéně cílevědomě převálcovala přirozený, ale příliš pomalý proces formování postkomunistické levicové strany, 2.ČSSD oslovila své voliče antikomunismem a dnes se díky tomu ocitá ve vlastní pasti, pasti těchto voličů, 3.ČSSD se spojila se svým předvolebním protivníkem ODS, kterému slíbila jít po krku a proti kterému původně vyhlásila akci čisté ruce a tím získala podporu voličů odmítajících režim legalizované zlodějiny budovaný ODS po rozbití Československa.

q       ve vztahu k regionům vláda ČSSD pouze deklarovala, fakticky však zanedbala politiku rozvoje regionů.

q       dlouhodobý a systematický odliv kapitálu z regionů doprovází projevy emocionální hyperaktivity, tj. masových projevů iracionality a ztráty důvěry.

q       amnézie, deprese a stresy, ztráta imunity zdravého rozumu vytváří unikátní skladbu sociálně psychologické situace, chcete -li blbou náladu a znechucení v mimopražských regionech, slavnostní novoroční projevy na tom nic nezmění.

q       fáze deprese snižuje míru odolnosti vůči demagogii z centra (působení telekracie v mediích) a proti centru (provinciální komplex méněcennosti pěstovaný regionálními orgány samosprávy k získání podpory místního obyvatelstva).

q       platí zákon opačné reakce, čím je menší účast voličů ve volbách, tím větší je vliv medií na průběh a výsledky voleb (tím větší je vliv také různých průzkumových agentur apod.).

q       média pravidelně zasahují do politiky, cíleným vměšováním do listopadových voleb telekracie znovu vystoupila na české politické scéně jako samostatný, dobře koordinovaný pravicový politický subjekt, s privilegovaným ve volebním období téměř ničím neomezeným vlivem na veřejné mínění.

q       mýtus o úspěšném vládnutí, současná vláda o sobě vytváří mýtus o úspěších svého řízení ekonomiky, které ráda zdůvodňuje řadou statistických makroekonomických ukazatelů, stejně jako vláda předminulá ukazovala na nové budovy dnes již často neexistujících finančních ústavů, je to daň, kterou platíme za ješitnost a souboj dvou neomylných ekonomických titanů, oba, Zeman i Klaus, ani nemohou díky svému technokratickému vidění světa měřit pokrok a úspěchy svého vládnutí štěstím člověka a spokojeností lidí.

q       z nezaujatého hlediska a patřičného nadhledu opravdový historický přínos dosavadního vládnutí sociální demokracie je v těchto třech skutečných změnách:

q      přestalo rozkrádání ekonomiky ve velkém, ekonomické excesy běžné za Klausovy éry jsou již možné jen za velmi stížených podmínek.

q      snížil se odpor k pojmu levice, přihlásit se dnes k levici již nevyvolává tak silné xenofóbní postoje a hysterii.

q       uskutečňují se masové protestní akce pracujících, lidé se přestali bát aktivních veřejných vystoupení, Vánoce s ČT jsou toho nejlepším příkladem.

(Pozn. autora: Kdyby nic jiného soc. dem. tím splnila svou historickou úlohu!)

q       mýtus komunistického nebezpečí - proč ještě stále hrozí komunistické nebezpečí, když naši stateční soudruzi - komunisté již nemají charakter revolučního předvoje dělnické třídy a především ztratili přítele na věčné časy a nikdy jinak ?, tento mýtus má zvláštní vlastnost být zdrojem dalších mýtů.

q       mýtus opoziční smlouvy - ODS sice není ve vládě, ale není ani v opozici, fakticky se ve státních a zastupitelských funkcích podílí na moci, ODS je s ČSSD v politické koalici.

q       mýtus úspěšnosti akce čisté ruce - hlavní viník minulých nepořádků ODS, jak potvrzuje historický fakt sarajevského puče a následného vzniku pučistické US, se stala mocenským koaličním partnerem ČSSD.

q       mýtus o příčinách ekonomické krize - proti sobě stojí dva názory:

n    tunelování neboli nedostatečný právní rámec privatizace (Zeman)

n    špatná politika centrální banky a vnější podmínky, špatná bilance, deficit zahraničního obchodu (Klaus).

(Pozn. autora: Zeman logicky napadá svého předchůdce a co Klaus ? Vybral si spolupachatele, snad proto že zjistil, že spílání komunistům za ekonomickou devastaci země už tolik nezabírá nebo snad proto, že ho Tošovský vystřídal ve funkci ?)

q       společná vize pravice, pravice by ráda vrátila stav před nástupem vlády soc.dem., liší se však významně v hodnocení tehdejšího stavu, připomíná to KSČM a Levý blok v jejich odlišném hodnocení předlistopadového vývoje společnosti, užší jednota pravice není na pořadu dne, ale koalice všech pravicových stran je dost reálná představa.

q       vize levice - levici společná vize chybí, levicovou koalici by si přáli mnozí voliči, kteří nejdou k volbám, obě parlamentní levicové strany to ignorují, zde to bez tlusté čáry nepůjde, ČSSD a KSČM čeká ještě veliký kus cesty než si to konečně uvědomí.

Závěrem: bych se chtěl přihlásit k heslu

Děkujeme odejděte !

q       11 let po velkém sametovém kapitalistickém převratu - a na české politické scéně se stále více rozevírají nůžky mezi občany, občanskou společností na straně jedné a politickým systémem na straně druhé. Válka o vliv v médiích, kterou rozpoutala pravice a frustrovaní závislí na pravici redaktoři, má pravici dopomoci k ovládnutí situace. Zapomněla na motýlí efekt televizní války v přímém přenosu: zveřejnila návod jak dělat mimo zákon o kolektivním vyjednávání a mimo jakýkoliv psaný zákon úspěšnou politickou stávku, občané dostali lék na probuzení a zároveň získali recept jak dělat revoluci. Řečeno s klasikem, je to jako „podivuhodné divadlo, režisér nechápe, co chce autor, herci nerozumějí, co po nich chce režisér, a diváci nevědí, co se děje na scéně“ (J. RUSKIN):

chtěl bych doplnit heslo „děkujeme odejděte“:

vpředu Igor Chaun a vzadu hradní klaun !

(Autor je sociolog a člen CV SDS)

Jiří HUDEČEK

Několik poznámek k výsledkům voleb

Pokusil jsem se o číselné srovnání letošních volebních výsledků s předchozími volbami. Zajímala mne zejména absolutní čísla - jsem přesvědčen, že mají větší vypovídací hodnotu než získaná procenta. Prvním problémem bylo, co srovnávat, každé volby jsou určitě trochu jiné. Zaměřil jsem se na alespoň částečně srovnatelná čísla, tj. především senátní volby (lze srovnat výsledky ve shodných obvodech). Volby do krajských zastupitelstev je možné hodnotit jen z pohledu celorepublikového - přitom je třeba mít na paměti jak celkově nízkou účast, tak i fakt, že se nevolilo v Praze.

V tabulce jsou shrnuty výsledky KSČM a ODS v prvním kole, dále jsou uvedeny výsledky těchto stran ve 2. kole, pokud se jej zúčastnily, resp. je uvedeno, kandidáti které jiné strany se do 2. kola probojovali (tučným tiskem je označen vítěz 2. kola, NK je nezávislý kandidát). Připomínám, že ve vol. obvodě 20 byl letos zvolen již v 1. kole kandidát 4koalice Josef Zieleniec, podobně v r. 1996 ve volebním obvodě 26 kandidát ODS Vl. Zeman.

Co z těchto čísel vyplývá? Především je to fakt, že v 1. kole kandidáti KSČM získali v absolutním vyjádření přibližně o 30 tisíc hlasů více, než v r. 1996 (157 tisíc oproti 127 tisícům), zatímco zisky ODS se snížily o 85 tisíc hlasů (z 349 tisíc na 263 tisíc). Tento pohyb vyjadřuje nejen posun voličské obliby příslušných stran, ale je také (a možná především) důsledkem změny jejich postavení ve rámci určité „oblasti“ politického spektra: nejvýznamnějším prvkem je samozřejmě odštěpení US z ODS, které nebylo jen odchodem části politiků, ale také odchodem části voličstva. (Výrazným příkladem může být např. již zmíněný obvod 26, kde za čtyřkoalici kandidoval minulý úspěšný kandidát ODS Vladimír Zeman - tentokrát získal ve 2. kole 10 131 hlasů a do Senátu se nedostal.) Proto se úbytek hlasů pro kandidáty ODS týká především (a téměř výhradně) této strany, z hlediska pravice jako celku „přebírá žezlo“ postupně seskupení čtyřkoalice (a pozoruhodnou úlohu začínají hrát také v tabulce nezahrnutí nezávislí kandidáti).

Jak vypadá situace na levici? Obrovské ztráty ČSSD vyjevuje nejlépe pohled na výsledky 2. kola, je ovšem diskutabilní, nakolik vůbec provádí ČSSD levicovou politiku (a nakolik je právě toto příčinou její porážky). Proti ČSSD nepochybně působil i fakt, že zatímco v r. 1996 byla vnímána jako hlavní protivník ODS, dnes přebrala toto její postavení čtyřkoalice. (V ČR se - zejména v senátních volbách - volí stále především proti někomu, až na druhém místě pro někoho, jak uvidíme při rozboru výsledků ve 2. kole.). Klíčovou otázkou je, do jaké míry se odcházející voliče ČSSD podařilo získat KSČM - a tady číselné výsledky ukazují, že pravděpodobně jen ve velmi malém procentu otázkou je, do jaké míry se odcházející voliče ČSSD podařilo získat KSČM - a tady číselné výsledky ukazují, že pravděpodobně jen ve velmi malém procentu.

Přírůstek KSČM (zmíněných cca 30 000 hlasů) ani zdaleka nekompenzuje ztráty ČSSD, projevilo se v něm spíše to, že oproti volbám v roce 1996 ubylo hlasů pro další levicově nebo sociálně orientované subjekty. (Můžeme si posloužit opět příkladem volebního obvodu 26 - tady sice získal kandidát KSČM J. Lemák letos o téměř 600 hlasů více, než v r. 1996 V. Věrtelář, v předchozích volbách ovšem vedle V. Věrteláře kandidoval také Jiří Svoboda, který získal 2530 hlasů.)

Integrační tendence názorně ukazuje pohled na počty kandidátů - celkově se počet kandidátů snížil o více než 30, jen 4 subjekty (ČSSD, KSČM, ODS, 4K) postavily své kandidáty ve všech 27 obvodech, naproti tomu 8 politických subjektů postavilo jediného kandidáta (celkem postavily politické subjekty mimo „etablovanou čtveřici“ 25 kandidátů, dalších 22 bylo nezávislých kandidátů a 5 kandidátů postavilo politické hnutí s klamavým názvem „Nezávislí“).

Velmi zajímavé výsledky poskytuje srovnání dosažených počtů hlasů v 1. a 2. kole - ukazuje se, že jak ODS, tak KSČM působí jako „kůl v plotě“ a nejsou výrazněji schopny přitáhnout ve 2. kole další voliče oproti 1. kolu. Tento trend je obzvlášť nápadný u ODS (všimněte si např. výsledků ve vol. obvodech 41, 44, 47), v případě KSČM jej částečně zastírá fakt, že se její kandidáti probojovali do 2. kola letos častěji, než v roce 1996. (Pozoruhodný je nicméně výsledek ve volebním obvodě č. 71, kde došlo dokonce k poklesu počtu hlasů oproti 1. kolu) Také toto srovnání ukazuje na již zmíněné volby „proti někomu“ - příznačné je to, že největší nárůst zaznamenaly KSČ i ODS tam, kde stály ve 2. kole proti sobě (vol. obv. 32) a staly se tak útočištěm hlasů antikomunistických a „anti-ODS“ voličů.

Stručné srovnání výsledků krajských voleb s volbami do Poslanecké sněmovny umožní tabulka 2.

Údaje v tabulce dokumentují přesvědčivě ve sdělovacích prostředcích již dostatečně „provětrané“ trendy - nízkou účast voličů, masivní odliv voličů ČSSD a o něco mírnější ztráty ODS (která byla v absolutním vyjádření vítězem voleb), pevnější voličskou základnu KSČM, ODS (a zřejmě také KDU-ČSL - ta byla základem volebních výsledků čtyřkoalice). Výsledky nenaznačují, že by kterákoliv ze stran našeho politického systému jakkoliv výrazněji získávala nové voliče (platí to i o KSČM a čtyřkoalici) na úkor jiných „velkých stran“, spíše jde i tady o postupné zmenšování politického prostoru a vytlačování menších stran. Zajímavý je relativní úspěch některých „nezávislých seskupení“ a účelově vzniklých lokálních politických subjektů (která pro svou různorodost nejsou v tabulce zahrnuty), který také ukazuje na celkovou „únavu z politiky“, může být také ovšem výsledkem regionálních rivalit a podobných faktorů. Pro nás je nepříjemné, že malé politické subjekty, včetně SDS, nedokázaly z této situace prakticky nic získat a nejsou zásadněji vnímány jako alternativa vůči etablované politice, tuto roli spíše přebírají zmínění nezávislí a subjekty „apolitické“.

Závěrem je možno říci, že letošní volební výsledky neopravňují k žádnému výraznému optimismu, pokud jde o budoucnost - v příštích parlamentních volbách nepochybně bude rozhodovat především to, jaká bude volební účast. Pozitivní roli by z pohledu KSČM mohlo sehrát to, že se jí daří překonat psychologickou bariéru volební-ho úspěchu a její vítězství v „izolovaných ohniscích“ se stává běžnou věcí. Rozhodující ale nepochybně je to, komu se podaří získat „mlčící většinu“ letošních voleb - a bohužel posud nic nenasvědčuje tomu, že by tento úspěch měl připadnout levici.                       (Autor je předsedou CV SDS)