Způsob, jaký zvolil předseda KSČM Jiří Svoboda pro svůj odchod ze scény, do jisté míry poznamenal celé jednání sjezdu. Svobodovi příznivci se cítili být zaskočeni. Jejich odpůrci naopak; cítili se být na koní. A přesto ti, co se hlásí k reformnímu křídlu, drželi ve svých rukou určité trumfy. Především zpochybnitelné výsledky vnitrostranické diskuze, jak byly na sjezdu prezentovány. Jestliže se najdou okresy, kde se diskuze zúčastnilo dokonce i méně než 25 procent členů, i kdyby všichni z nich vyjádřili přání ponechat dosavadní název strany, otázka zní - a co ti ostatní, jaký je jejich názor?
Potom je tu ještě tato otázka: proč členům a posléze delegátům sjezdu nebyla předložena návrhovou komisí alternativní znění možných názvů strany? A vůbec - kolik snahy, a zda vůbec nějaká snaha byla v ústředním výboru, okresních výborech a v základních organizacích vynaložena na objasnění smyslu a cíle změny názvu KSČM?
Píši o tom hlavně proto, že nemálo delegátů sjezdu z něj odcházelo s hořkostí na jazyku, nespokojeni s jeho výsledky. Není to nejlepší vklad do očekávané spolupráce KSČM a z ní odštěpené Strany demokratické levice (SDL) v LEVÉM BLOKU. Už také proto, že diskuze k předložené zprávě o výsledcích vývoje ve straně od II. sjezdu postrádala rozpravu k ní. Dnes se čtenář může ptát - jak a čím sjezd oslovil členy strany a sympatizující? Jak reaguje sjezd na asociální politiku vládnoucí koalice a na připravený pogromistický návrh zákona o protikomunistickém odboji?
Doufejme, že své k tomu řekne na nejbližším zasedání ÚV KSČM, ale také přípravný výbor SDL, a to v široké součinnosti se všemi subjekty LEVÉHO BLOKU. Předpokládá to ovšem přijmout uvnitř LEVÉHO BLOKU nepsanou dohodu, v jejímž základě - a jak také jinak - bude ležet názorová tolerance, ale také společný cíl: uspět v komunálních volbách. Ne jako na půdě III. sjezdu KSČM, kde o názorové toleranci nemohla být řeč. V první jeho části se nápadně nedostali ke slovu ti, co měli pro změnu názvu a vůbec pro další proces transformace KSČM, své argumenty. V přestávkách jednání, ale i na něm, několikrát zaznělo z úst delegátů, že se průběhem sjezdu manipuluje. Zda tomu tak skutečně bylo, mělo by posoudit, prověřit, rovněž zasedání ÚV KSČM.
Ostatně, v celé nahotě se ukázalo, jak trpké ovoce sklízí KSČM z toho, že se v ní prosadily jakési retardační tendence, jak osobní nesváry na špici mocenské pyramidy, ale i v její základně v některých okresech, strhávaly stranu z cesty olomouckého sjezdu: jak těžce se platí za známý konflikt mezi poslanci FS a parlamentu ČR v souvislosti s ustavením senátu. To a jiné vedlo vlastně ke znehybnění celé strany a nakonec i k jejímu štěpení. Valnou měrou k tomu přispěl duch falešného pojení celistvosti strany, založený na názorové jednobarevnosti dost výrazně prezentovaný i na III. sjezdu.
Škoda, že došlo k tomu nejhoršímu, že ze strana odešla její část. Ale bylo jiné východisko, když rozpory o politickou orientaci strany se dostaly do slepé uličky? Ponechme teď stranou, kdo a proč měl na tom zájem. Stejně se to časem vyjeví v pravém světle. Teď je důležitější než pokračovat v názorových střetech, nalézt společný jazyk všech subjektů LEVÉHO BLOKU, a to v základních otázkách jeho působení. Každá část LB se sice může prezentovat na politické scéně ať s větším, či menším úspěchem, ale pouze jako celek má reálnou šanci počítat s tím, že společně osloví činy miliony občanů různého věku, profese a politické příslušnosti; že získá jejich důvěru. Pro některé skupiny uvnitř KSČM to znamená výzvu: zbavit se pocitu jakési pochybné výlučnosti. Nadějně zní slova M. Grebeníčka v jeho poselství příznivcům KSČM a LEVÉHO BLOKU (na str. 2): Připravujeme i podněty pro posílení LEVÉHO BLOKU, ve kterém spatřujeme perspektivní politickou formaci s ohromným intelektuálním i organizačním potenciálem.
Jan Lipavský
Haló noviny, 29. 6. 1993