Když včera předseda KSČM Jiří Svoboda ohlásil rezignaci na svou funkci, zdůvodnil tento krok nemožností setrvávat v čele strany, jejíž ÚV nepřijal jeho dopis s naléhavou výzvou na změnu názvu KSČM, Zároveň upozornil na sílící agresivitu různých marxisticko-leninských platforem uvnitř KSČM, a s jistou dávkou sebekritiky přiznal, že se vůči nim „měl chovat nekompromisněji a radikálněji“.
Svoboda tedy odchází z vedení KSČM v póze neúspěšného reformátora. Jenže byl to právě Svoboda, kdo po dva roky utvrzoval členy KSČM, že hlásí-li se k jejímu názvu, nemají se zač stydět. Budoval image KSČM jako sebevědomého subjektu, který má dost sil vypořádat se s frakcionáři typu Krause a Jansty. Tím členy a příznivce KSČM fakticky nahnal do prostoru za zrcadlem, kam není zvenčí vidět a kde se cítili bezpeční. Svou nevůli prosazovat zásadní reformy své strany například jako jeho někdejší stranický kolega Peter Weiss potvrdil Svoboda i vyhlášením vnitrostranického referenda o jejím názvu, přičemž mu už předem muselo být jasné, jak dopadne.
Nějakou dobu po prosincovém atentátu se však veřejnosti začal představovat úplně jiný Svoboda. Razantní a hlavně ultimativní reformátor. Svádí to k úvaze, zda si vlastně vědomě nebudoval odrazový můstek k nynějšímu demonstrativnímu odchodu z vedení strany, v jejíž reformovatelnost pojednou přestal věřit. Tuší snad pachatele vražedného útoku v temných zákoutích své vlastní strany?
Průběh sobotního zasedání ÚV KSČM přitom napověděl, že šance na vnitřní přerod strany i změnu jejího názvu nejsou zcela pohřbeny, byť jsou minimální. Kdyby je chtěl Svoboda učinit života a vývoje schopnými, pustil by se logicky s plným nasazením do zápasu. To však neučinil a odešel středem. Takovému gestu umělce publikum zatleská o rozejde se. Ale politika není divadlo a její aktéři nejsou ceněni za gesta, jakkoliv dramatická, nýbrž za výsledky svého celkového konání A v tom se Svobodovo závěrečné prásknutí dveřmi nejeví zcela přesvědčivým.
Rudé právo, 11. 3. 1993