Dneska otvíráme Haló noviny z 22. října 1992. Začneme vnitropolitickou aktualitou, která přináší něco málo z kuchyně tehdejší federální vládní koalice ODS-HZDS. Z textu plyne, že ODS se už asi nezabývala myšlenkou na prosazení ústavního zákona o způsobech zániku federace. Na pořadu dne byly převody funkcí a s nimi spojených požitků.
Druhý článek vysvětluje podstatu tehdy často zmiňovaného ratifikačního referenda a třetí popisuje až křečovitou snahu Demokratické levice ponechat si svou vlastní tvář v rámci Levého bloku. Možná vás zaujme Indruchova charakteristika Václava Havla.
Konečně čtvrtým nejrozsáhlejším příspěvkem je rozhovor s profesorem Šamalíkem o budoucí české ústavě, o Listině práv a svobod (známý plevel...) a o právních otázkách obecně. Upoutat by vás mohlo Šamalíkovo vysvětlení jevu "a teď na chvíli zhasneme".
Milan Neubert, 24. října 2002
PRAHA (vlastní zpráva) — Nejpozději v pátek — podle premiéra Stráského — zašle federální vláda vládám republikovým návrh zákona, podle něhož všechny zbývající kompetence federace přejdou na republiky a jenž vlastně předjímá jiný zákon — o způsobech zániku federace. Dalším bodem jednání byl návrh zákona na dělení majetku, který přišel ze strany republik připomínkami, pokud šlo o některé legislativní nedostatky (připomínky byly zejména ke striktnímu dělení v poměru 2:1, které se v některých částech jevilo příliš tvrdým). Federální vláda také připravuje návrh zákona, podle něhož by ústavní cestou měl skončit ke dni 31.12.1992 mandát poslanců FS a soudců NS ČSFR, kteří byli zvoleni na doživotí.
Federální ministr ZV J. Moravčík informoval o předání nóty maďarskému velvyslanci, v níž je upraveno stanovisko ČSFR ke Gabčíkovu. Stručně se o jejím obsahu dá říci, že čs. strana nepovažuje přehrazení Dunaje za nevyhnutelné.
• Premiér české vlády Václav Klaus si postěžoval na „nekolegialitu České národní rady“. Včera byl totiž na pořadu mimo jiné i návrh zákona o Tiskové kanceláři ČR. Vláda k němu měla zásadní připomínky, avšak ČNR, která zasedala souběžně, jej zhruba ve stejnou dobu již schválila.Vláda projednala návrh ústavního zákona o zániku ČSFR a návrh doprovodného zákona o zániku mandátů poslanců FS, funkcí soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů při zrušení státních orgánů ČSFR a organizací jimi řízených. K tomu premiér dodal, že vláda již „rezignovala na pokusy vytvořit zákon o způsobech zániku federace.“
Česká vládá se také pozitivně vyjádřila k návrhu na sjednání dohody mezi vládami ČSFR; Ruska a Ukrajiny o tranzitu vojenských vlaků s nákladem ozbrojených sil Ruské federace ze SRN přes naše území. Na tiskové konferenci byla položena otázka, jak vláda hodnotí schodek 13,6 mld. Kčs v hospodářském výsledku minulého roku. V. Klaus to označil jako záležitost minulé vlády, na kterou se za to zlobili. Nemíní to však hodnotit. V závěru se pak premiér „obul‘ do Haló novin. Zřejmě je již začal číst. Šlo o zveřejnění platů členů vlády. Ty prý jsou ve skutečnosti často až třikrát nižší... (dč+ici)
Mezi lidmi se v současném státoprávním ruchu stále častěji opakuje otázka, jaký je rozdíl mezi referendem a ratifikačním referendem. Stručně řečeno: nesrovnatelný. Zatímco v referendu, jako v jednom z prvků přímé demokracie, se občané vyslovují pro nebo proti navrhovanému ústavně politickému či zákonodárnému aktu (zdůrazňujeme navrhovanému), v ratifikačním referendu jsou postaveni již před hotovou věc.
Dokladem předchozího tvrzení je nejčerstvější příklad, jímž je Ústava Slovenské republiky. V ní si totiž nechalo HZDS ústavně „posvětit všechny kroky, jež podniklo v politických dohodách s ODS. Proto také předpokládaná otázka ratifikačního referenda by, podle slov mluvčího HZDS, zněla: „Souhlasí občané SR se státoprávním uspořádáním podle dohod mezi českou a slovenskou stranou?“ V případě, že občané SR odpovědí kladně, potvrzují, resp. ratifikují nebo ještě jinak řečeno schvalují již uzavřený, hotový akt. (Zatím lze jen těžko říci, co by nastalo v konkrétním případě, kdyby občané SR vyslovili nesouhlas. V takové situaci je totiž schválený akt neplatný. Možná, že by přicházely v úvahu nové volby).
V České republice není zatím úvaha o ratifikačním referendu tak naléhavá. (Podle vyjádření prof. J. Mečla — LB — je namístě používat spíše pojem následné referendum). Faktem však zůstává, ať již použijeme slov ratifikační či následné referendum, že tento krok nemá nic společného s principy demokracie, protože vůle občana tu není vůbec důležitá. (dč)
PRAHA (sk) — Se svými záměry, představami i názory, seznámili na včerejší tiskové konferenci poměrně malý počet novinářů představitelé hnutí Demokratické levice ČSFR. Jeho předseda L. Indruch zdůraznil, že DL si zachovává vlastní tvář, i když je součástí LEVÉHO BLOKU a ve všem nemusí mít shodné názory se svým koaličním partnerem. Rozpory mezi KSČM a DL ČSFR zatím nejsou a postupuje se koordinovaně. Jeho hnutí usiluje o spolupráci nyní zejména s českými levicovými silami. Upozornil na to, že levice nemá ve FS sílu‚ aby zastavila rozpad federace.
Odmítá ale za tyto procesy přebírat odpovědnost — tu mají obě hlavní politická seskupení. I nadále trvá na principu referenda, pokud by ale mělo mít pouze ratifikační charakter, pak jde o podvod, který koalice LB — KSČM, DL ČSFR nepodpoří. L. Indruch se také vyjádřil k současným aktivitám V. Havla. V této souvislosti řekl: „Co se týká pana Havla, jsme dnes svědky jeho nového vstupu. Je to asi realizace jeho záměrů, se kterými nás při svém odchodu z funkce prezidenta náznakově seznámil. Jsme toho názoru, že by bylo vhodnější, kdyby se pan Havel věnoval svému psaní, případně podnikání, protože podle nás nemá morálně volní vlastnosti pro výkon funkce prezidenta České republiky. Zpronevěřil se svým zásadám a i principu federace. Utekl z boje, aniž by bojoval do posledního okamžiku za záchranu společného soužití. Neříkám rovnou federace, té federace, která je opravdu neúnosná, neudržitelná. Jeho opětovný vstup do politiky v roli vyjednávače mezi opozicí a vládní koalicí není ničím jiným než připraveným divadlem. V Havel realizuje jen zájmy mocenské struktury a usiluje o přeskupení této mocenské struktury ve svůj osobní prospěch.. “ Dále L. Indruch poukázal na nutnost obhajoby českých národních zájmů, a to jak ve vztahu k Německu, tak ke Slovensku. V závěru svého vystoupení znovu charakterizoval své hnutí: „Naše ideály nemůže tvořit marxismus - leninismus, ale především humanismus, lidskost a vzdělanost. Marxismus - leninismus je pro nás především zdrojem poučení z minulosti.“
I. Sviták na tiskové konferenci rozvinul myšlenku, že pokud nelze zabránit zlu, nemůžeme na něm participovat. Nechceme nést odpovědnost za rozpad státu, za zlo, které přesahuje osobnosti i politické strany. Historie bude daleko přísněji soudit ty; kteří se podílejí na rozkladném procesu, a valorizovat postoje, které se mohou v současné době jevit jako marginální“— a dodal, že stanoviska LEVÉHO BLOKU jsou i v tomto směru jednoznačná a čistá.
M. Taraba sdělil, že se každým okamžikem očekává stanovisko krajanských organizací z USA k naší současné situaci. Podle předběžných informací, vyjma té části Slováků, které vede bývalý hokejista Šťastný jsou krajané naprosto jednoznačně proti rozpadu ČSFR.
• Nejdříve prosím o odpověď na otázku, co se stane se zákony přijatými FS, dojde-li k rozpadu federace?
Pokud jde o český stát, tak ten se bude muset v ústavě vyrovnat s tím, že přijme obecnou recepční normu — to znamená, že bude prohlášeno, že v České republice platí zákony nebo právo přijaté Federálním shromážděním do té doby existující, ovšem pokud neodporuje ústavě, která bude přijata.
• A podmínka, že toto právo musí být plně akceptováno, platí?
Ne, neplatí, protože jde o nové právní subjekty, nové právně státní útvary.
• Takže začlenit, nezačlenit Listinu základních práv a svobod do české ústavy v plném znění?
Nový stát může tuto Listinu podrobit určité revizi. Vzniká však otázka, jestliže Listina byla a je podmínkou toho, abychom se stali součástí Evropského společenství, zda bude případná změna tímto společenstvím akceptována. Odpověď na to může být různá, nicméně jde především o to, jakou funkci tato Listina splnila a má dál plnit u nás na cestě k právnímu státu.
Čili kritéria musí být především naše vlastní. A řeknu rovnou, že my v tomto ohledu nevynikáme žádnou zvláštní tradicí. Když se v revoluci 1848 — 49, v kroměřížském sněmu dohodli poslanci všech zemí tehdejší rakouské monarchie na základním článku ústavy, tj., že všechna moc pochází z lidu, a nikoliv tedy od monarchy z boží milosti, byl rozehnán kroměřížský sněm a dostali jsme oktrojované ústavy. Nové, demokratické ústavy jsme zažili až po roce 1918. Listina v tomto smyslu je první dokument, v němž my, ze své vlastní vůle, dáváme do ústavní listiny kodex právní normy, které mají jiné západní státy v podstatě už od momentu svého vzniku nebo vývoje. Mám za to, že Listina jako dokument základní a nejdůležitější, který byl přijat po listopadové revoluci, by se měl stát něčím, co pro Francii představuje Deklarace práv člověka — občana z roku 1789, nebo co mají Američané nebo Angličané v podobných dokumentech. Soudím, že pro nás má tato Listina opravdu klíčový a zakladatelský význam.
• Promiňte, ale zní to dost všeobecně. V čem je její klíčový význam?
V tom, že jsou v ní obsažena základní práva a svobody v pojetí přirozenoprávním, to jest, že tato práva nám, společnosti a jedinci nedaruje stát, ale stát uznává, že tato práva jsou člověku a společnosti vlastní. Existují ještě před tím, než je stát potvrdí ve svých zákonech. Listina říká, že stát se musí ve svých kompetencích ohraničit, to znamená, musí zůstat v mezích, které mu stanoví Listina.
• Jenže, zde vzniká spor o to, zda tedy v Listině má být pouze to, a výhradně to, co si může kterýkoliv jednotlivec prostřednictvím soudu vynutit, anebo, zda tam mohou být i některé další věci, která nejsou bezprostředně jednotlivými právními subjekty, tedy fyzickými právními osobami vynutitelné.
Podívejme se třeba na takové ustanovení Listiny, podle něhož zdravotnictví má být bezplatné. To by ve svých důsledcích mohlo vést k tornu, že by pro porušování Listiny mohli být postihováni lékaři, kteří provozují soukromou lékařskou praxi. To samozřejmě je naprostý nesmysl a neporozumění věci. Neboť, jestliže se konstatuje že lékařská péče je bezplatná, znamená to, že v určité poloze musí každý občan dostat standardní léčebnou péči a teprve to, co je nad ní, patří do jiné sféry. Totéž se týká i vzdělání, například rozdílu mezi soukromými a státními školami. Chce-li někdo soukromou. školu, tak prosím, ale má nárok na státní, v podstatě bezplatnou, nebo nárok na méně nákladné vzdělání. Ostatně, v ústavě jsou věci, které bezprostředně vcházejí do prováděcích zákonů a které tedy jsou bezprostředně jednotlivými občany, jsou-li porušovány, vynutitelné, a to cestou příslušných soudních institucí.
• Vezměme ještě jako příklad vlastnictví. V Listině se uvádí, že vlastnictví zavazuje.
Nebo-li, jinak řečeno, vlastnictví musí být vykonáváno způsobem, který vylučuje jednoznačný vlastnický egoismus a vyžaduje respekt nebo zřetel k veřejným zájmům. Je to samozřejmě něco, co lze těžko individuálním způsobem vynucovat. Ale tady musíme rozlišovat, že v jednom případě ústava mluví přímo k jednotlivému občanu, a v tom druhém případě oslovuje tato ústava zákonodárce, tj. stát a jeho orgány a znamená to tuto věc: pokud existují tato práva v Listině, potud zákonodárné orgány mohu vydávat pouze takové zákony, které jsou v souladu s duchem těchto práv, které jsou tam stanoveny. A protože práva jako celek, tedy práva a svobody obsažené v Listině, jsou pod ochranou Ústavního soudu, pak odklon zákonodárství od těchto principů je postižitelný třeba jako dovolání se k Ústavnímu soudu.
• Jinými slovy i tzv. nerealizovatelná ustanovení Listiny jsou konec konců realizovatelná.
Ano, třeba nedotknutelnost obydlí, a to v tom smyslu, že se stává součástí příslušných právních předpisů a všechny instituce je musí určitým způsobem dodržovat. Stejně tak to platí o zdravém životním prostředí. Tato forma oslovuje zákonodárce, aby nepřijímal zákony, jež dovolují podnikatelům, podnikům být lhostejnými k ekologickým požadavkům. Čili i tyto „nerealizovatelné“ normy mají konkrétního adresáta, jímž je zákonodárce. Kdybychom se omezili jenom na, to, co je bezprostředně uskutečnitelné, pak bychom samozřejmě místo ústavního sebeomezení státu nastolovali v těchto otázkách libovůli státu.
• Do vašeho výkladu se mi mísí podivný výrok M. Uhdeho, který zdůvodňuje, proč utvořili zvláštní komisi, jež by se zabývala revizí Listiny. Řekl: „Pokud je v listině zakotveno nějaké právo, musí mít občan reálnou možnost toto právo vymáhat. O nic víc nám nejde.“
To je právě výraz toho, o čem jsem již hovořil, tedy že Listinu berou pouze ve vztahu k tomu jednotlivému občanu, konkrétnímu občanu, nebo ke konkrétním právním subjektům bez onoho zprostředkování zákonodárcem. Zde má reálnou možnost občan, aby příslušným způsobem zákonodárné orgány ovlivnil.
• Aby je vedl k tomu, aby přijímaly zákony, které jsou v souladu s jeho právy resp. v souladu s Listinou.
Jistě.
• Ale jako formou?
Přece jde o komplex občanských práv — počínaje svobodou slova, shromažďování atd., atd.
• Občan zvyklý za celá léta klopit zrak před ústavními činiteli, řekne, přece já se k nim nemůžu rovnat...
On přece není pouze tím, který jednou za čas určí, kdo má zasedat v parlamentech a sestavovat vládu, ale má komplex takových práv, aby v celém průběhu veřejného života mohl uplatňovat vliv na kterékoliv orgány. Předpokládám, že ústava bude obsahovat možnost lidové zákonodárné iniciativy, to je možnost, že určitý počet občanů, například 200 tisíc, 300 tisíc, tedy občanů, kteří mají volební právo bez ohledu na politickou příslušnost — se podepíše na paragrafovaném návrhu zákona, který by měl stejnou váhu jako kterýkoli jiný návrh, přicházející od orgánů, jež mají zákonodárnou iniciativu. Tahle možnost by tu měla být, čímž se námitka pana Uhdeho svým způsobem ruší, neboť pomocí této zákonodárné lidové iniciativy je možno se domáhat realizace i toho, co oni nazývají pouhým „slibem ústavním“, ačkoli vůbec nejde o slib, ale o konstatování určitých občanských práv.
• Hovoříte o věci, která zřejmě předpokládá vysokou úroveň právního vědomí občanů…
To nepředpokládá vysokou úroveň právního vědomí, protože to koneckonců nemusí mít ani parlament. Přece občan má k dispozici příslušné odborné aparáty, které určitému občanskému zájmu, požadavku dají odpovídající formu práva.
• Proč mluvíte o 200 až 300 tisících lidí, kteří podepíší návrh takové normy?
Protože to musí být kvantitativně stanoveno, jako podmínka toho, že tato zákonodárná iniciativa splňuje formální požadavky, aby ji parlament musel projednat. To neznamená, že ji musí přijmout, ale musí ji projednat jako kterýkoliv jiný návrh.
• Když se ještě vrátíme k Listině, napadá mě, zda ti, kteří ji chtějí redukovat, což znamená v podstatě zbavit občany některých jejich sociálních, kulturních, hospodářských práv, jak to kvalifikujete?
Mohli bychom říci, že zastávají jednoznačně liberální, tj. individualistické stanovisko, které odbourává to, co se v poválečném vývoji stalo normou v podstatě ve všech vyspělých zemích.
• Oč jim jde v rovině praktické politické moci?
Teď jim jde o to, aby ústava byla vybudována na individuálních principech. To znamená v podstatě svobodu těch, kteří především jsou dynamickým faktorem na trhu, v podnikání, ve finančnictví, obchodování apod. Zatímco práva hospodářská, sociální, kulturní, říkají, že trh, podnikání, vydělávání peněz, obchodování se musí dít takovým způsobem, aby byly respektovány zájmy a potřeby celé společnosti Nesmí to být individualismus egoistní, ničím nevázaný.
Musíme vyžadovat, aby stát působil k tomu, že možnost šancí, možnost těžit z toho, jak společnost prosperuje, měly stále širší a širší občanské kruhy. Neboli jinak řečeno, jde o regulující funkci státu, která se dnes někde nazývá sociálním státem a jinde rozvíjením sociálně politických programů.
• To všechno zní krásně, ale já se obávám, že se historie znovu opakuje a sice, že nositelé moci vždycky určují, co bude obsahem práva...
To bychom se vrátili v podstatě k tomu, kdy Marx kritizoval buržoazní společnost známou větou, že právo je vůle vládnoucí třídy povýšené na zákon a co potom tedy naprosto absolutizoval Vyšinskij v tom smyslu, že každý zákon, ať je v něm jakákoli libovůle vládnoucí skupiny, nebo dokonce jediného člověka, byla interpretována jako obecná vůle vládnoucí třídy. To dneska není možné už proto, poněvadž, jak už jsem říkal, jsme vázáni, chceme-li být součástí moderního světa, obecnými úmluvami, počínaje úmluvou o lidských právech OSN…
• Ale pane profesore, nicméně ta úmluva o lidských právech není v některých státech Evropského společenství rovněž vždy a ve všem dodržována. Jak mohou očekávat, že to bude u nás, v sotva se rodící demokracii?
Všechna práva, všechny ústavy podléhají tomu fenoménu. Vždycky existuje určitý rozdíl mezi tím, co by mělo být podle ústavy a co je ve skutečnosti. To, že nemáme po revoluci za léta od listopadu právní normy, které by nepřipustily ony obrovské majetkové přesuny, aby vše probíhalo pod kontrolou veřejnosti, to přece není náhoda. Nemůže se říci, že je to jenom zanedbáním parlamentu.
• Tak tedy čí je to vlnou?‘
To má hlubší příčiny. Spočívají v tom, že se nacházíme v éře, jíž se dřív říkalo období akumulace kapitalismu, neboli období divokého kapitálu, kde jakékoli právní překážky jsou nevítané a kdy skutečnost, že nějaký majetek vzniká pochybnými anebo mimolegálními cestami, není tak důležitý jako ta skutečnost, že se privatizuje a vytváří se podmínky pro nositele soukromého vlastnictví...
• Chcete říci, současná situace u nás zatím nepřeje tomu, aby parlament přijímal ty normy, které jsou vlastní společnostem, které jsou více méně už stabilizované.
Ano a tyto normy mohou být potom vyvážené jak ve sféře onoho individualismu, tak ve sféře solidarismu, i když se nemohou vždy ubránit tomu, aby se mezi individualismem a solidarismem (v legální sféře), neutvářelo něco, co vytváří nevázaný super individualismus, otevírající dveře průmyslu zločinu. Tak či onak časem stejně dojde na odhalení majetkových spekulací. Zatím chybějí k tomu legislativní základy...
Děkuji za rozhovor
Jan Lipavský
Pozn. red: prof. F. Šamalík je ředitelem kabinetu pro politické vědy při Ústavu státu a práva ČSAV.