41. číslo Respektu v roce 1992 pro týden 12. - 18. 10. vyšlo s velkým černým přemýšlejícím kocourem a ještě větším titulkem "České zájmy - jaké jsou a jak je hájit". Z tohoto čísla Vám nabídneme tři zásadní články, které podle našeho mínění věrně vystihují tehdejší pravicový postoj k probíhajícímu dělení státu.
Název tohoto článku neodráží naše mínění a je výlučně odvozen z explicitního obrazu, který svým čtenářům týdeník naservíroval, přesvědčíte se sami.
Zcela mimořádně dnes přicházíme s malým kvizem, jehož správnou odpověď nalezne laskavý čtenář až na samém konci článku. Vaším úkolem je rozhodnout, který z textů označených 1 - 3 byl ve skutečnosti uveden v Respektu pod následující fotografií:
Milan Neubert, 17. října 2002
Zahraniční politika se od vnitřní liší především tím, že vyžaduje mnohem větší konsensus. Zahraniční politika je politikou státní a je obtížné a pro stát i nebezpečné měnit ji po každých volbách.
Česká společnost stojí před otázkou, jak dosáhnout nutného konsensu v zemi, kde změna vlády může znamenat změnu režimu, kde vzniká nový státní útvar, o kterém se bývalý prezident vyjádřil v tom smyslu, že vzniká z cizí vůle, a kde zahraniční diplomaté upozorňují své domácí protějšky: Proboha, už si ten svůj stát konečně aspoň pojmenujte!
Polemiky o vzájemném vlivu zahraniční a vnitřní politiky patří k radostem intelektuálů. Vyplývá to z faktu, že tato otázka není řešitelná, ale musí být vždy znovu nastolovaná jako problémová a problematická. Zjednodušeně řečeno je vnitřní politika výrazem našeho vztahu k sobě samým a zahraniční politika vyjadřuje náš vztah k okolnímu i vzdálenému světu. Jeden z omylů současného českého politického myšlení spočívá ve snaze tvořit pro potřeby zahraniční politiky historické modely. V tomto pojetí se národ chápe jako kolektivní archetyp a historie není tokem událostí v čase, nýbrž množinou nečasových modelů, které nabízejí řešení přítomné situace. Jak řekl Sebastian Haffner, historie není odnoží vědy, ale literatury. Historizující model nutně popírá jedinečnost moderní doby a tím i jedinečnost dnešní situace; pokud však chceme řešit problém tady a dnes, musíme se v první řadě smířit s tím, že ho nenajdeme ani v té nejdůvtipnější interpretaci minulosti.
Zánikem Československa zaniká i solidarita, kterou cítili bývalí spojenci k Masarykově republice, a vznikají dva státy, na jejichž osudu nemá zatím bytostný zájem žádná z velmocí. Češi si navíc musejí uvědomit, že jsou malý národ.
Být malým národem není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Malý národ si však nemůže dovolit takové zahledění do sebe, jako národ velký. Zahleděnost do sebe nás dnes vede ke sporům, které si vzhledem k okolnímu světu prostě nemůžeme dovolit. Tyto spory vyúsťují do skutečnosti, že si neumíme pojmenovat stát, nedokážeme definovat svůj národní a státní zájem, společnost se nediferencuje, ale atomizuje.
Nemůžeme čekat, že se na nás bude svět dívat s větším porozuměním, než máme pro sebe my sami. Minimálním předpokladem pro úspěšnou českou zahraniční politiku jsou tři vnitropolitické dohody: v otázce ústavy, respektu mezinárodního práva a zvyklostí, a v názvu státu, který musí být přijatelný nejen pro nás, ale i pro svět. Zemí, kde se politické strany nedokáží dohodnout ani na těchto třech bodech, nemůže brát nikdo vážně.
Zkušebním kamenem české zahraniční politiky bude vyřešení problémů se Slovenskem. Slovensko se stalo předmětem české zahraniční politiky přinejmenším od toho okamžiku, kdy tam vstoupila v platnost samostatná ústava.
Jednání českého a slovenského premiéra začala jako součást vnitřní československé politiky. Tato jednání častokrát připomínala spíš schůzku terapeuta s klientem než rozhovor dvou politiků. Terapeut se snažil nepodporovat klienta v jeho bludech, ale zároveň mu je ani příliš ostře nevyvracel, aby ho zbytečně nerozzuřil. Posuzovat výsledek nám připadá nemístné. Je však na místě upozornit, že přišel čas, kdy je třeba skoncovat s terapií a začít s politikou.
Jak už bylo víckrát slavnostně řečeno, musí mít nepojmenovatelný český stát zájem na dobrých sousedských vztazích se Slovenskem. Tuto samozřejmost ale není možné jen proklamovat; musíme se vážně zabývat problémy, které na Slovensku po rozpadu ČSFR vzniknou a které Slováci nejsou schopni bez české pomoci řešit.
Slováci odmítají navrhované dělení majetku. Vedle afektu, který je jedinou předvídatelnou komponentou každého slovenského politického kroku, jsou však za tímto postojem i objektivní příčiny. Jednou z nich je i ta, že Slovensko se v současné době prakticky nedá bránit. V této otázce musí Česká republika vyjít partnerovi v ústrety - třeba i tím, že se zavážeme financovat na slovenském území výstavbu jednoho letiště. Toto gesto je přirozeně třeba podmínit uzavřením jiných dohod, na kterých má česká strana eminentní zájem.
Postup slovenského premiéra, který bez jakýchkoli dohovorů s českou stranou navrhl Německu separátní rokování o slovensko-německé smlouvě, je závažným precedentem pro obě strany: neexistuje žádný důvod, proč by měla česká politická reprezentace konzultovat svoje kroky s Bratislavou.
Obsah politiky České republiky vůči Slovensku nemůže být formulovaný jako otázka "důvěry" či ,,nedůvěry". Musí vycházet z konkrétní analýzy cílů a skutků slovenské politické reprezentace. Česká zahraniční politika nemůže pouze pasivně reagovat na nevyzpytatelné kroky slovenského premiéra.
Jedním z pilířů české zahraniční politiky mají být dobré vztahy se sousedními zeměmi. "Dobré vztahy" ovšem neznamenají "dobré vztahy za každou cenu". To se netýká jen Slovenska, ale také jiných států. I v politice platí, že může být lepší nedohodnout se vůbec, než uzavřít špatnou dohodu.
Válka v bývalé Jugoslávii rozvířila evropskou debatu o tom, co se všechno mělo udělat, aby se této pohromě zabránilo. Kritika, že Evropa se nezmohla na nic víc než na humanitární pomoc a nekonečné rozporuplné diskuse, je laciná.
Problém spočívá v tom, že kromě přímé vojenské intervence vlastně není co navrhnout. Vojenská intervence je ale z hlediska dnešní, ať už západoevropské nebo atlantické bezpečnostní doktríny oprávněná jen tehdy, jsou-li ohroženy zájmy některého ze členů aliance. Bylo by nebezpečné pro Západ i pro svět, pokud by se podmínky pro vojenskou intervenci měly zjednodušit.
Aby bylo v budoucnosti možné čelit vzniku podobných konfliktů politickými prostředky, bude nutné zrušit jedno závažné zahraničně politické dogma: dogma o nezasahování do vnitřních věcí jiného státu. Ukazuje se, že postkomunističtí diktátoři, i když zvolení ve svobodných volbách, nemohou být jenom vnitřní věcí "svého" národa a státu, protože jejich činnost s logickou nevyhnutelností vede k mezinárodním konfliktům a destabilizaci.
Bude nutné, aby v budoucnosti mezinárodní společenství podniklo mnohem rozhodnější kroky vůči zemím, které upírají svým občanům základní lidská práva, chovají se netolerantně k menšinám nebo pronásledují jinověrce.
Československá zahraniční politika dělala často donkichotská gesta, když chtěla řešit problémy mezi Palestinci a Izraelci nebo mezi Gorbačovem a jeho protivníky. Bylo by však zásadní chybou, kdyby česká zahraniční politika upadla do opačného extrému, kdyby se schovávala za svoji "malost" a ve jménu pragmatismu povýšeného na princip odmítala účast na řešení evropských, případně i světových problémů. Česká zahraniční politika si nemůže dovolit ztrátu "havlovského" rozměru, čímž nemá být řečeno, že čeští politici anebo budoucí český prezident musí při každé příležitosti unavovat domácí i zahraniční publikum kázáním. Od Čechů se však na mezinárodní scéně čeká duch a vtip.
Podílet se na vytvoření evropského bezpečnostního systému, který by nekonkuroval NATO, ale umožňoval včasnou a koordinovanou politickou reakci proti státům, co porušují lidská práva, není donkichotstvím, ale bytostným zájmem České republiky. Fórem, kde by se dala tato věc provozovat, by mohlo být KBSE, o kterém Henry Kissinger nedávno řekl: "Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě není škodlivá, ale je zcela nesmyslná."
Boris Lazar
B. Lazar (1946), spolupracovník a komentátor Respektu.
Slovenská reprezentace vzešlá z voleb '92 se rozhodla vytvořit vlastní stát a vynutila si demontáž federace. Střety a vyjednávání vítězných stran ODS a HZDS, na nichž je zcela závislá funkce federálních institucí, proto ministr Zieleniec přirovnal k šachové hře, kde bílý má výhodu iniciativy.
Oba partneři se k přiděleným rolím rádi hlásí. Premiér Mečiar z osobních i politických důvodů potřebuje své hnutí představovat jako dějinotvornou sílu a premiér Klaus naopak dobře ví, že aktivismus by mu u české veřejnosti, která je vývojem zaskočena, mohl velmi uškodit.
Konečným smyslem těchto státoprávních "šachů" však nemůže být porážka protivníka. Zde je přirovnání nebezpečně zavádějící. Na téhle hře se nedá vydělat. Každá jednostranná výhra je jen dočasná a rychle se mění v prohru.
Pravidla hry pro rozpad státu neexistují, protože žádný stát nesmí připouštět chronické pochybnosti o své trvanlivosti. Samotný proces je tedy v nejlepším případě spojením spontánních egoistických rozhodnutí i formálních dohod a pololegálních právních kroků, které po činu zpětně ospravedlňují to, co se stalo. Návaly rozhořčení, hysterie, zloby a malověrnosti netrpí jenom ti, kteří se až do poslední chvíle ztotožňují s umírajícím a dramaty zmítaným útvarem. Do rizik s neodhadnutelnými ztrátami a zisky jsou vtaženi všichni. Každý konflikt neomezený předem dojednanými regulemi se musí odvolávat na situační etiku. Jeho soudcem je čas, který později jménem domácí a zahraniční veřejnosti dá nebo nedá stranám sporu za pravdu.
Výchozí situace republikových protihráčů není stejná. Slovenský tým drží pevně v rukou otěže domácí politické scény a v otázkách federálního dělení může počítat i s kolegiální podporou svých konkurentů. Žádné politické seskupení na Slovensku nechce být nařčeno z toho, že "zradilo národ". Ke konsolidaci slovenské politické vůle přispívá nemalou měrou i přijatá ústava.
V tom všem má česká strana slabiny. Může se ale opřít o uznávané, profesionálně zdatné vedení a o správní dovednosti, které jsou nutné k samostatné existenci státu. Může počítat s více než dvojnásobným hospodářským potenciálem a má k dispozici ekonomicky výhodné sousedství s Německem. Reforma, která v českých zemích probíhá až nečekaně úspěšně, má zatím solidní podporu veřejnosti. Většina armády je umístěna na území ČR. Při naší známé nebojovnosti tedy vojenský střet příliš nehrozí.
České výhody ovšem znamenají vyšší odpovědnost. Už proto, že nevýhody se samy svou silou v konfliktních situacích snadno proměňují v nezodpovědnost. Tragedií by bylo, kdyby Čechům začaly povolovat nervy. Divoký rozpad ovládaný logikou naschválů, pádem všech zábran a zaslepenou sebevražednou zlobu není možné nikdy vyloučit. Některé agresivní reakce slovenských politiků - oděné do vznešeného roucha "národních zájmů" - tomu nasvědčují. Také levicové pohrávání si s fatamorgánou společného státu jenom přilévá olej do ohně. Tato dramata a spiknutí by se Čechům mohla stát osudnými jenom tehdy, kdyby vládní koalice začala nesprávně hodnotit strategickou situaci. Kdyby ztratila rozvahu, zdrženlivost a uměřenost ve svých požadavcích.
Realistický rámec možného uspořádání vztahů Slovenské a České republiky byl už zcela jasně vyjednán. Tvoří jej datum zániku federace (31.prosince 1992), dělení majetku (nemovitého na základě územního principu a movitého podle klíče dvě ku jedné), zánik z vůle národních rad (dohodou či nedohodou), rozdělení armády spolu se zánikem federace a mezistátní dohody o vzájemné spolupráci včetně celní unie. K realizaci prvních čtyř bodů česká strana Slováky prakticky nepotřebuje. Hrajeme tedy naštěstí jen o dohody se Slovenskem a o image nového českého státu. Jen ekonomická hodnota tohoto image - ale o tu tady ani nejvíc nejde -mnohonásobně předčí hodnotu mezistátních dohod se Slovenskem. Jinak řečeno, jestliže se česká strana dokáže mentálně odpoutat od Slováků a využije své vstupní výhody i navzdory nevypočitatelnosti a sveřepému trojčení politiků HZDS, získá prestiž, která víc než vyrovná ztráty způsobené česko-slovenským rozkolem.
To, jak se při státoprávních jednáních chová slovenská strana a česká opozice, nás nemusí moc trápit. Komentáře a zprávy typu "už zase na nás ušili boudu (s kompetenčními zákony, unií atd.)" nepřinášejí žádnou strategicky využitelnou informací, spíše zakrývají pravý stav věcí a vhánějí nás do bludných kruhů vzájemného obviňování a stihomamu. Vládní koalice se musí především starat o etiku vlastních rozhodnutí a činů, musí se vyrovnat se svými prohřešky a chybami, aby neztratila sebevědomí a nepropadla panice, že končí svět.
Česká pravice je obviňována, že opouští federaci, že je ochotna postupovat neústavně, že svým jednáním poskytuje legitimitu autoritativní HZDS. Neúspěšně prý hájí demokracii a české zájmy, nedbá na pocity občanů, svým jednáním napomáhá chaotizaci středoevropského prostoru atd.
Na obecné rovině se těmto protiřečícím si výtkám dá logicky snadno čelit. Není možné zároveň hájit federaci i české zájmy, stejně jako by bylo iluzorní pokoušet se dělat s HZDS partnerské dohody a zároveň s ním vést tichou válku. Česká společnost to však těžko chápe proto, že sama je zmítaná dvojznačnými pocity. Nerada se loučí se svými iluzemi o šťastném konci a zároveň už také toužebně očekává, kdy konečně Slovákům přibouchneme dveře.
Bohužel se v krocích české pravice nejedná jenom o obecné prohřešky. Jde také o velmi konkrétní činy, které nepopiratelně poškozují slovenské demokraty. Z nich největší rozruch vyvolal případ odvolaného trnavského rektora, kdy se premiér Stráský mlčky přidal na stranu Mečiarova ministra kultury D. Slobodníka.
Než se rozhořčíme nad Stráského "zradou ideálů"‚ je dobré si uvědomit jednu věc: stejně jako platí, že demokracie je nedělitelná a máme ji bránit vždy a všude, tak také platí, že nedělitelná je i naše odpovědnost za vlastní život, za naše vlastní společenství, a teprve potom za ty druhé. Slušné demokratické jednání řeší tento rozpor činem, který pokud možno spravedlivě váží rizika vlastní i druhých a je si vědom soudu času. Pomáhat smíme jenom tolik, na kolik skutečně máme. Nesprávný odhad vlastních sil záležitosti vždy jenom zhorší. Demokrat Stráský podpořil nedemokratické rozhodnutí vědomě ve snaze ubránit z jeho hlediska důležitější demokratické hodnoty, které by byly ohroženy, kdyby se HZDS .a ODS nepohodly. Na tuto cestu vykročil vlastně již tehdy, když přijal spornou roli likvidátora federace, která je spojena právě s děláním pochybných rozhodnutí. Od mravního relativismu se odpovědný postoj v mezních situacích liší jenom tím, že si uchovává kontinuitu, neupravuje zpětně historii a neuhýbá před odpovědností. Společnost neztrácí demokracii proto, že na ni lidé hřeší, ale proto, že nikdo pro ni není ochoten riskovat. Lidé pak vyhledávají chyby druhých, aby jimi mohli omluvit svou neschopnost nasadit vlastní kůži.
Co když premiér Mečiar v Jihlavě ve hře opět fixloval? To v žádném případě nelze vyloučit. I když po Klausově osmihodinové psychoterapii vystoupil na tiskové konferenci jako odpovědný státník a partner, k zázračné proměně jeho osobnosti jistě nedošlo. Vždyť ještě pár hodin předtím byl zřejmě pohlcen dětinskou vizí, že české straně vnutí sílou svého charismatu naivní představy HZDS. Komentáře z minulého týdne neprávem spojily neschválení zákona o zániku federace s hlasováním o komisi rozpracovávající česko-slovenskou unii. Vše nasvědčuje tomu, že akce "Komise" byla připravena nezávisle a dopředu a prošla by tak jako tak.
Vladimír Mečiar asi těžko překousne skutečnost, že "česká pojišťovna" na Slovensku definitivně končí dnem 31. 12. 1992. Můžeme tedy čekat, že brzy opět podlehne svým okamžitým vnuknutím a pokušením teatrálně vybojovávat slovenskou věc. Zda už nastal nebo nenastal divoký rozpad, ukáže tedy s konečnou platností teprve schopnost republikových vlád dohodnout se na mezistátních smlouvách. Šance na jejich schválení je malá, nicméně by bylo pošetilé vzdávat hru předem. Určitá naděje spočívá v tom, že si bratislavský premiér jistě všiml ochoty poslanců vládní koalice v ČNR vzít rozhodování o dalších osudech České republiky do svých rukou.
Jiří Kabele
J. Kabele (1946), sociolog, stálý spolupracovník Respektu. Přednáší na
katedře sociologie UK
Na poslední schůzce politických reprezentací ODS a HZDS v Jihlavě se opět mluvilo o projektu československé unie. Slovenská strana se sice zavázala " respektovat" odmítavý postoj svého partnera, ale unionistická myšlenka tím ze scény nezmizela. I část české opozice má totiž chuť k dalším státoprávním experimentům.
Podle poslance za sociální demokraty Miloše Zemana jde českým unionistům o to, najít způsob, jak "spravovat oblasti společného zájmu České a Slovenské republiky". Konkrétně má jít o ekonomickou a sociální politiku, ekologií, obranu a zahraniční vztahy. Podle Zemanových představ by česko-slovenská unie měla prezidenta, parlament, radu unie a příslušné soudní, kontrolní a plánovací orgány. Parlament by byl volen paritně - z obou republik tedy stejný počet poslanců - a jeho rozhodnutí by podléhala souhlasu národních rad. Na mezinárodním poli by unii zastupoval prezident a na rozpočtu by se měly obě republiky podílet rovným dílem.
Obsahově je Zemanův projekt téměř identický s dokumentem, který koncem srpna otiskl bratislavský deník Národná Obroda. Tenkrát mluvčí slovenského premiéra Bohuš Géci prohlásil, že jde o "pracovní návrh, který HZDS předloží ODS". Jeho slova na české politické scéně způsobila šok. V. Mečiar ale vzápětí zprávu svého mluvčího dementoval, takže se situace uklidnila. Na celou věc se téměř zapomnělo, až ji znovu připomněl M.Zeman.
Pan poslanec však obvinění, že svůj návrh opsal, odmítá. "Dokument otištěný před dvěma měsíci v Národní Obrodě jsem nečetl a ani neznám jeho autora. O tom, proč je mu můj návrh podobný, mohu pouze spekulovat. Zřejmě se jeho autor, stejně jako já, inspiroval Maastrichtskými smlouvami," říká. Podle Miloše Zemana na projektu česko-slovenské unie pracuje tým lidí, ve kterém jsou "někteří členové bývalé federální vlády, jejich poradci a rozšiřující se okruh expertů". M.Zeman odmítá zveřejnit jejich jména. "Nemohu těm lidem dělat zbytečné potíže," říká na vysvětlenou.
O praktickém fungování unie má její autor zatím jen kusé představy. Nový státní útvar by měl mít jednu měnu a jednu emisní banku. Obě republiky by na provoz společných orgánů - parlament, rada unie a koordinační výbory - přispívaly rovným dílem. Na rozpočtu společné armády by se však měly podílet v poměru dvě ku jedné.
Fakt, že programová prohlášení republikových vlád i realita posledních týdnů ukazují, že hospodářská politika obou národních kabinetů se v řadě základních bodů rozchází, M. Zemana ale netrápí. Je totiž přesvědčen, že ekonomiku obou republik jde časem "sladit tak, aby se jejich rozpočtový deficit pohyboval v rámci předem dohodnutých hranic". Jak toho ale chce dosáhnout při jedné měně a bez přerozdělování finančních prostředků ve prospěch slabší ekonomiky? To je pro Miloše Zemana "detail", který vyřeší jednání republikových vlád.
Podobně velkoryse M. Zeman přistupuje i k mezinárodně právní subjektivitě: "Bylo by samozřejmě lepší, aby unii zastupoval vždy jeden reprezentant, možný je ale i kompromis. Obě republiky by mohly mít například v OSN své velvyslance. Je to rozhodně lepší, než stavět na česko-slovenské hranici celnice." Co se však stane ve chvíli, kdy se zahraniční aktivita obou členů unie začne rozcházet? Podle M. Zemana sporné případy vyřeší "výbor pro koordinaci zahraniční politiky", což, přeloženo do srozumitelného jazyka, neznamená nic jiného než dnešní federální ministerstvo zahraničí.
Nejde tedy v podstatě o federaci pod jiným názvem? M. Zeman takové tvrzení rezolutně odmítá: "Až dosud byla veškerá jednání vedena na federální úrovni a dohadovalo se, které kompetence federaci zůstanou. Já navrhuji něco jiného. Oblasti společného zájmu vzniknou na základě dohody republik, jež unii postoupí jen ty kompetence, které je výhodné spravovat společně. Nebude se tedy nic diktovat svrchu, unie vznikne tak říkajíc odspoda. Zanikající federace pouze vytvoří prostor pro dohodu." Zemanovy argumenty jsou ovšem nesmyslné. Během dvou let státoprávních jednání se scházely téměř výlučně republikové reprezentace a snažily se domluvit na výčtu kompetencí, které by pro ně bylo výhodné postoupit federaci. Výsledek - smlouvu z Milov - slovenská strana odmítla.
Od Zemanova projektu se minulý týden distancovala dokonce i jeho mateřská strana, ačkoli v parlamentu hlasovala na jeho podporu. Šance na jeho praktickou realizaci zřejmě definitivně zmizela. Jediné, co bývalý prognostik zatím dokázal, bylo zkomplikování jednání ODS a HZDS.
Vladimír Mlynář
Řešení kvizu: správná odpověď je 2.