Česká vládní koalice zažívá svou krizi, když Hana Marvanová hlasovala v poslanecké sněmovně proti vládnímu návrhu v rozporu s podepsanou koaliční dohodou. Krize to není velká, ale už se na ní dalo vypozorovat hodně. Česká národní povaha, naše historie v nás, obecné vady zastupitelské demokracie ...
Hana Marvanová se nechce vejít do škatulek, které si česká politická "věrchůška" napříč politickým spektrem dlouhá léta buduje. Hlasy zprava říkají, že to vše způsobuje "totalitních padesát let" českého politického života. Je to samozřejmě daleko složitější. Pravdou je, že za první republiky by byl tento konkrétní případ rychle vyřešen. Předseda strany (třeba prozatímní) by šáhl do trezoru po zvláštním šanonu, vytáhl by z něj abdikační listinu poslankyně Marvanové, doplnil by v ní datum a předal předsedovi Poslanecké sněmovny. To vše poté, když by spolu s dalšími čtyřmi předsedy politických stran a s panem prezidentem nenašli jiné řešení.
Takové řešení dnes ale na stole neleží. Možná proto, že se o to pokoušela před léty Republikánská strana, která byla solí v očích ostatním.
Hana Marvanová má pravdu, když říká, že je při hlasování odpovědná jen voličům a svému svědomí. Tím neříkám, že se při daném hlasování chovala podle toho, důvody čistě teoreticky mohla mít jiné. Na její obhajobu však budiž ještě podotknuto, že své názory v tomto směru dávala najevo ještě před podpisem koaliční dohody, že byla dokonce ochotna vzdát se postu předsedkyně strany. Její nesouhlas se sociálně demokratickou politikou byl jednoznačný.
Koaliční strany si musely být této okolnosti při sestavování vlády s minimální většinou v parlamentu vědomy. Špidla měl ve svých rukou možnost, jak morálně Marvanové ruce svázat - mohl ji jmenovat ministryní školství. Jako člen jeho vlády by pak byla zavázána jejím usnesením, což už pro ni mohlo být morálně přijatelné, a v parlamentu by patrně problém nevznikl. Špidla se však rozhodl jinak.
Vina za vzniklou krizi teď padla na hlavu nespolehlivého partnera - Unie svobody rozšířené o DEU, že si nedokázal ve svých řadách udělat pořádek a splnit, co v koaliční smlouvě slíbil. Špidla má v tomto ohledu pravdu. US-DEU neměla podpisovat smlouvu, kterou nemůže splnit. Zlí jazykové tvrdí, že to byla vidina vládních křesel, která vyjednavačům za US-DEU zatemnila mozek a přiměla je takovou smlouvu nakonec podepsat. Osobně si myslím, že si tím dlouhodobě podepsali politický úmrtní list.
Co ale teď s Marvanovou? Jistě nad tím přemýšlel i pan prezident, když si k sobě včera večer zval představitele koalice. Jak to vyřešit "suchou cestou", že, aby byl přitom zachován vysoký morální kredit všech zúčastněných, že ano? Nevím samozřejmě, co nakonec vymysleli. Pravdou však jistě je, že by své morální názory mohla Hana Marvanová šířit ideálně třeba jako soudkyně Ústavního soudu.
V Brně, že.
Milan Neubert, 17. září 2002