Příspěvek k pařížskému sjezdu Socialistické internacionály (podzim 1999)
Při pohledu na socialistické a sociálně demokratické hnutí ve světě vidíme, že se nachází v rozporné situaci.
Na jedné straně jsme ještě nikdy nebyli tak silní jako dnes.
Naše internacionála sdružuje dnes 130 stran, působících ve všech světadílech. Rostoucí počet států je řízen vládami, vzešlými z jejích řad. Mezi nimi je řada nejvyspělejších zemí, jako je tomu v Evropě, kde 11 vlád z 15 řídí socialisté a sociální demokraté. Navíc zde už není, po zhroucení sovětského bloku, žádného konkurenta, jenž by si činil nárok ztělesňovat naději na sociální pokrok, a to znamená, že socialismus nebude napříště už poškozován svou svobodu ubíjející karikaturou.
Na druhé straně je na místě konstatovat, že svět je zároveň podřizován liberálním normám, útočícím s krajní prudkostí proti sociálním vymoženostem, a že socialistické hnutí není, jak se ukazuje, schopno tomu čelit. A někdy může dokonce být vystaveno pokušení vzdát se své identity, zříci se svých konečných cílů, navzdory všemu tomu, co od něj očekávají ti, které zastupuje.
Proto je tak naléhavé přizpůsobit program a praxi socialistického hnutí požadavkům doby a dostat je tím ze slepé uličky, v níž se nachází.
Pro nás, evropské levicové socialisty a sociální demokraty je nepřijatelné:
Domníváme se, že je naším nejnaléhavějším úkolem působit v našich stranách, v Evropské socialistické straně a v Socialistické internacionále, k rozmachu a většímu reformnímu účinku evropské a světové politiky.
Odpovědí na globalizovaný kapitalismus je toto: posilovat evropskou a mezinárodní demokracii a spolupráci, vypracovat model evropského sociálního státu, plně schopného zajišťovat svou ekonomickou prosperitu a ohleduplnost vůči životnímu prostředí, pokrok ve vědě, sociální ochranu a plnou zaměstnanost, a to v rámci takové organizace práce, jež by respektovala jak nové technologie, tak aspirace dnešních mužů a žen.
Evropská sociální demokracie a evropský socialismus mohou a musí učinit z Evropy trvalý vzor občanství, demokracie a sociálna. Takový je podle nás moderní svět. Evropská levice se může a musí postavit do čela hnutí za takový model společnosti.
Zde jsou osy naší metody:
1. Evropská sociální demokracie a demokratický socialismus
Klub Evropské sociální republiky je otevřený, demokratický prostor pro diskusi a spolupráci levice, sociální demokracie a evropského socialismu. Vytvoření nadnárodního politického prostoru díky internetu, vydávání společné revue a pořádání společných setkání, sjezdů a seminářů - to vše je podmínkou zesílené koordinace levicí, stran Evropské socialistické strany, při níž půjde o iniciativu k reformám.
Zároveň požadujeme, aby se Evropská socialistická strana demokraticky rozvíjela. Je třeba posílit oprávněnost a angažovanost evropské sociální demokracie volbami národních delegátů, politickými diskusemi a vypracováním programových textů. Jako nezbytnost nám připadá evropská diskuse o budoucnosti demokratického socialismu.
Jednu věc vítáme: k rozpravě podnícené Blairovým a Schröderovým prohlášením, přispěli šéfové vlád - sociální demokraté - významnými vystoupeními, v nichž podali kritičtější obraz globalizovaného kapitalizmu - obraz neomezující cíl sociálně demokratického hnutí na spravování tohoto systému. Musíme odmítnout zkreslování, jehož se někteří lidé dopouštějí, pokud jde o výsledky činnosti sociální demokracie v 50. a 60. letech. Není pravda, že se sociální demokracie omezovala na pouhé působení státu a znala jenom jedno - veřejné výdaje. Fakticky uspěla v tom, že koordinovala prostřednictvím zákona i prostřednictvím vyjednávání, ponechávajíc větší či menší místo veřejnému sektoru, činnost hlavních činitelů společnosti, kterou chtěla mít společností solidární. Nezapomeňme nikdy, že tak umožnila, aby hospodářství bylo řízeno v zájmu většiny, že umožnila plnou zaměstnanost, výrazný ekonomický růst a impozantní sociální pokrok na mnoha úsecích.
Být moderní, to znamená vydat se na pospas živelným mechanismům údajně přirozených ekonomických sil. Modernost je kolektivní politické dílo. Je to produkt demokraticky vyjádřené svrchovanosti lidu. Domníváme se, že k takové modernosti potřebuje náš svět pravidla přizpůsobená současným podmínkám. Chceme také, aby tato modernost byla pojata v širokém slova smyslu. Neomezuje se totiž jen na hospodářství: má také politický, sociální a kulturní ráz. A konečně chceme takovou modernost, jež by byla společným statkem všech a nikoliv výsadou jednotlivců. Cílem ve všech těchto oblastech zůstává boj proti nerovnosti a redistribuce bohatství a moci.
To je nám posilou v naší úloze napomáhat společným iniciativám, usnadňujícím realizaci myšlenek roku 1789: více svobody, rovnosti, spravedlnosti a solidarity, jak v jednotlivých státech, tak mezi nimi.
2. Evropská sociální republika jako vzor
Bojujeme za přeměnu Evropské unie v demokratický a sociálně demokratický stát, to jest v Evropskou sociální republiku. Společný trh a měnová unie volají po vytvoření účinných demokratických politických struktur, jež by povýšily sociální stát na evropskou úroveň, a vyžadují, aby se zlepšil mechanismus politického rozhodování v Unii. Strukturální reformy institucí jsou důležité. Evropa však potřebuje politickou představu Sociální republiky.
Bez evropské politiky ohledně zaměstnanosti a snižování pracovní doby, nelze řešit nejnaléhavější problém - hromadné nezaměstnanosti.
Bez harmonizace na poli daní nelze překonat škodlivou konkurenci mezi národy a oblastmi.
Bez zdokonaleného výběru daní a ekologicky motivované daňové politiky se nám nepodaří ani rozřešit rostoucí problémy strukturálního fondu Unie, vznikající při jejím rozšiřování, ani se postarat o trvalý rozvoj.
Bez evropské harmonizace mzdového a sociálního minima, bez sociální smlouvy se nám nepodaří vyrovnat se s vykořisťováním a sociálním dumpingem.
Evropský model vyžaduje příznivý mezinárodní rámec a sám opět může napomáhat zlepšení mezinárodní politické spolupráce.
Evropa musí být jádrem a motorem při vytváření nového mezinárodního finančního řádu, schopného čelit spekulaci a podporovat rozvoj.
Evropa musí působit na půdě Světové obchodní organizace k tomu, aby zde byla stanovena spravedlivá pravidla, jež by napomáhala mezinárodnímu obchodu sloužícímu spotřebitelům a výrobcům, a ne velkým nadnárodním podnikům či koncentraci finančních sil. Musí zde prosadit uznání norem Mezinárodní organizace práce, vícestranných dohod ohledně životního prostředí a záruk pro nedostatečně vyspělé země a oblasti.
Evropa musí také prosazovat reformu OSN a mezinárodního práva, a to zesíleným úsilím o respektování lidských práv, o předcházení konfliktům a o mír, a to v rámci opravdové OBSE a vypracováním skutečné občanské alternativy k americkému unilateralismu.
Základním posláním a smyslem socialistického a sociálně demokratického hnutí ve světě je vypracovat alternativu k dnešnímu kapitalismu. Aby přispěl k tomuto cíli, zveřejňuje náš klub, Evropská sociální republika, tento manifest.
1. Výzvy nového věku kapitalismu:
a) Financializace ekonomiky
Charakteristickým rysem nového věku kapitalismu je poručnictví, jež vykonává finanční globalizace nad všemi kategoriemi aktivit. Nadnárodní svět, v němž jsou zrušeny vzdálenosti a transakce se odehrávají v okamžiku, je především světem peněz. Nové komunikační technologie umožnily tento svět a posílily jej. Stal se ve vztahu k výrobě něčím autonomním. Transakce v něm probíhající nemusí naprosto odpovídat směně zboží či jiných reálných statků. Mohou tudíž probíhat bez vnějších regulačních mechanismů. Na jeden dolar reálné směny připadá dnes 40 dolarů finančních transakcí. Výše těchto transakcí, probíhajících bez materiálního základu, se dnes odhaduje na více než 1000 miliard dolarů denně. A konečně představuje tento nadnárodní svět jakýsi vysoce interaktivní globální prostor, v němž informace se svými účinky (koupě, prodeje, „zácpy“, panika) neustále obíhají 24 hodin ze 24, rychlostí světla. Finanční transakce skýtají příležitost k ziskům mimořádně přesahujícím rentabilitu jakýchkoliv investic do výroby. Tyto pohyby kapitálu přitom naprosto nejsou nějakým proti někomu namířeným spiknutím, nýbrž jednoduše vyplývají z logiky systému samého.
b) Nadnárodní skutečnost
V ekonomice a politice je „nadnárodno“ novou skutečností. Není vůbec synonymem známějšího pojmu multinacionála. Existence hranic, které pro nadnárodno neplatí, zatímco svírají všechny ostatní protagonisty, znamená pro nový věk kapitalismu trumf, zatímco byla v předcházejících epochách limitem akumulace. Tento finanční systém se živí právě odchylkami a rozdíly. Stejně postupuje i síť nadnárodních obchodních firem, jež jsou jeho důstojnými potomky.
Nemusí hledat přímo v určitých zemích poslušný a levný personál a využívat přizpůsobivého zákonodárství k tomu, aby se zde uchytily s vlastními podniky, jak by to udělal podnik multinacionálního typu. Jejich metoda je jiná - najít si subdodavatele, ochotného krýt a přejímat veškeré riziko spjaté s výrobou. Nadnárodnost (transnacionalismus) vytlačuje mnohonárodnost (multinacionalismus).
Jeho síla spočívá v knize objednávek. K legislativní reakci na jeho požadavky dochází pak živelně a okamžitě, bez protislužeb a případného vyjednávání.
Ať už je dotyčný manažer příslušníkem toho či onoho státu, rozhoduje finanční fond či nadnárodní firma o své volbě podle týchž kriterií výnosnosti investovaného kapitálu a prosazuje se stejnou houževnatostí, po celém světě stejné právní prostředí, příznivé jeho zájmům. Je tedy zapotřebí pohlédnout pravdě přímo do tváře: obžalován je sám systém.
c) Integrace v ekonomice nevede již k integraci v politice
Nadnárodní finanční kapitalismus se postupně vymanil z platnosti souboru kolektivních - ekonomických, sociálních a právních - norem, na nichž zakládají existenci demokratická politická společenství.
V 60. letech měly dvě třetiny aktiv v cizích měnách v rukou centrální banky, a jenom zbytek byl v rukou soukromých. Počátkem 80. let tomu však bylo naopak. Co potom zmůže nějaký stát či národ proti takovému přílivu? Zdá se, že rozhodující političtí činitelé nemají jinou volbu, než se podřídit tomuto systému a pouze se snažit jej maximálně využít. Dereglementace finančních trhů tedy vrcholí. Od jedné „modernizace“ k druhé vzrostly všude záruky poskytované fluiditě kapitálu, protože je to ten nejlepší argument, když jde o to přilákat onu tak vrtkavou manu, aby se v zemi pevně usadila.
I v sociální oblasti vykazuje nadnárodní finanční kapitál tendenci k likvidaci existujících norem, využívaje rostoucí pohyblivosti kapitálu. Nejsou tím postiženy jenom nejvyspělejší země. Ohroženy jsou i minimální sociální normy, zavedené ve všech zemích s jakýmkoli stupněm rozvoje.
A konečně, v oblasti práva projevuje nadnárodno - jak finanční, tak výrobní či obchodní - tendenci nahrazovat svým vlastním právním řádem řád stanovený státy či mezinárodním společenstvím.
Ve všech oblastech předává tudíž internacionálno moc transnacionálnu. Nezůstává tedy nic z mechanismů, jejichž zásluhou vedla, v rámci předchozího modelu akumulace kapitálu, ekonomická integrace k integraci politické. Tento vývoj má obzvláštní význam. Vede totiž nevyhnutelně k ohrožení politických podmínek, na nichž spočívala v tomto století evropská sociální demokracie. Zrozena v národním rámci a konfrontována s národním kapitalismem, vybudovala sociální demokracie svou autoritu a svůj vliv v národním boji za sociální práva. Byla sto prosazovat své ideje a uskutečňovat reformy v zákonném rámci podřízeném verdiktu občanů. Takový pořádek je nyní zákeřně napadán nadvládou nadnárodního finančního kapitálu naší epochy.
Proto musí být, podle našeho názoru, prvořadým úkolem našeho hnutí činnost zaměřená na reformu rámce pro demokratickou regulaci, boj za navrácení moci v ekonomické sféře občanům. Tato moc musí být samozřejmě rekonstruována na patřičné úrovni.
2. V protikladu k Blairovu a Schröderovu manifestu
a) Bilance opožděná o třicet let
Na základě obrazu, jejž Blairův a Schröderův manifest podává, a realit, jež líčí, odsuzujeme jednoznačně tuto nadšenou diagnózu kapitalismu jako systému inovujícího, dynamického a prosperujícího. Taková bilance je opožděna nejméně o třicet let!
Z poslední zprávy Komise Spojených národů pro obchod a rozvoj se dovídáme, že průměrný roční přírůstek světové ekonomiky sotva přesáhl v desetiletí 1989 - 1998 2 %. A to je méně, než činí přírůstek světové populace: průměrný příjem na jednoho obyvatele ve světě tedy klesl.
Tento nedostatečný růst se spolu se systémovou nestabilitou, vlastní deregulovanému kapitalismu, projevuje rostoucím počtem krizí. Zvlášť příznačný je příklad asijské krize z roku 1997. Postihla pásmo vydávané za nejdynamičtější pásmo světové ekonomiky, jež představovalo její třetinu, a bylo v devadesátých letech s USA jedinou zónou soustavného průmyslového růstu.
Čisté kapitálové vstupy v Indonésii, Korejské republice, Malajsii, na Filipínách a v Thajsku od počátku 90. let prudce stoupaly, až dosáhly v roce 1996 93 miliard dolarů. Když však tyto trhy postihl jeden po druhém uragán, tok se ze dne na den zvrátil: čistý odliv dosáhl v roce 1997 12 miliard dolarů. Tento kyvadlový pohyb představuje 11% HDP (měřeno před krizí) příslušných zemí.
Finanční krize nepochybně likvidují v několika hodinách masy fiktivních peněz vzniknuvších nafouknutím spekulační bubliny. Zmizí-li však tato aktiva, byť virtuální, má to dramatické důsledky pro reálnou ekonomiku. Úpadek následoval za úpadkem. Částky, vyhrazené v rozpočtech na školství a zdravotnictví, byly brutálně okleštěny. Přes 13 milionů lidí přišlo o práci. Zatímco ceny životně nezbytných výrobků prudce stoupaly, padaly střemhlav reálné mzdy. V Indonésii dosáhl pokles 40 - 60 %. To znamená, že sociální regrese je brutální a že anuluje celá desetiletí pokroku s jejich údajně nezvratnými výsledky.
Vzájemná závislost, zplozená globalizace světové ekonomiky, má za následek to, že důsledky těchto krizí mohou být postiženy všechny sektory a všechny země. Celkově vzato, asijská finanční krize mezi lety 1998 a 2000 odňala světové výrobě 2000 miliard dolarů. Snižování poptávky mělo již za následek více než pětadvacetiprocentní pokles cen určitých surovin ( měď, ropa ). A přineslo též odpovídající pokles příjmů z vývozu v mnoha zeních. Tak třeba v Angole se jejich snížení projevilo v HDP poklesem o 18 bodů.
Pod bičem, jejž představuje vzájemné propojení činitelů v reálném čase, vedla mobilita kapitálů ke vzniku celého kontrolního aparátu, ovlivňujícího každodenní život podnikatelů v terénu. Uplatnily se tak četné ukazatele, umožňující denně porovnávat rentabilitu velkých skupin. Jakákoliv odchylka od výnosnosti, byť nepatrná, může být teď okamžitě postižena sankcí. Za těchto podmínek se prosazuje jako faktor, předcházející veškerým rozhodnutím šéfů podniků, imperativní norma maximálního finančního zisku, jehož určitá část (procento je všem známo) připadá akcionářům.
Tato „diktatura akcionáře“ znamená tedy nadvládu krátkodobosti. Tím jsou dány meze mrzačící veškerou podnikovou strategii pokaždé, když jde o dlouhodobé úkoly, strukturální inovace či postupnou, plánovanou odpověď na vznikající potřeby. Průměrná doba zapojení investičních fondů nepřesahuje totiž šest měsíců. Podnikové bilance skupin kótovaných v USA nemají již roční, nýbrž kvartální podobu. Důvěra investorů je jakýsi znepokojený bůh. Neklid tohoto božstva zmírňuje však někdy jistý krutý rituál: názorná vlna ekonomicky nezdůvodněného propouštění z práce. Je to symbolický signál, ukazující, že šéf firmy je vždy a plně připraven vyhovět, především očekávání akcionářů, ať už na to lidé doplatí jakkoliv. Krátce, připomíná se tím, že při rozdílení bohatství zůstávají prioritou monopolní práva kapitálu.
Posedlost finančními zisky je provázena požadavky rentability, dosahujícími bezpříkladné úrovně: penzijní fondy vyžadují, aby investované prostředky vynášely ročně patnáctiprocentní zisky. Právě touto relativní rentabilitou, redukovanou na zmíněnou percentuální úroveň, se řídí investoři, nikoliv rentabilitou absolutní. To znamená, že dokonce investice do podniků a činností vynášejících peníze jsou potlačovány s tím, že jejich relativní rentabilita nepostačuje. Denně se tak zavírají fungující podniky.
Takovýchto procent je ovšem možné dosáhnout jen při dalším zhoršování v rozdílení produkovaného bohatství mezi námezdně pracujícími a akcionáři. V měřítku jedné země se tak děje odbouráváním sociálních práv a útočením na zákoník práce. Jsme pro to, aby o pracovní době rozhodovali sami námezdně pracující. Nesměšujeme flexibilitu, požadovanou zaměstnavateli, s touto zvolenou pracovní dobou.
Vyrobená hodnota se rozděluje stále více ve prospěch kapitálu.
Všeobecným důsledkem rentiérské povahy nového věku kapitalismu je to, že společensky produkované bohatství se rozděluje stále více ve prospěch kapitálu. Remunerace soukromých úspor nepadá totiž z nebe; jejím zdrojem je hodnota vytvořená lidskou prací.
Toto hromadné odčerpávání začíná už přímo v závodech stupňovaným vykořisťováním námezdně pracujících; pokračuje však na vyšší, národní úrovni. Zde se tak děje prostřednictvím státního zadlužení, jež všechny liberální vlády bezpříkladným způsobem urychlily. Tak třeba činilo krytí státního dluhu v roce 1990 v USA 20,1% federálního rozpočtu, a ve Francii to bylo v roce 1999 15%. Ze státních pokladen, financovaných daněmi, putují tak v podobě úroků poskytovaných vlastníkům kapitálu stamiliardy dolarů. Zadlužení státu má také za následek velmi vysokou úroveň reálné úrokové míry, jež zaručuje vlastníkům kapitálu požadovanou rentabilitu. To vše na úkor investiční kapacity hospodářství.
K diktatuře akcionářů se tak druží diktatura věřitelů. Často přitom jde o tytéž osoby a instituce! Dereglementace a flexibilita pro kapitál a práce jako záruka stability měny - to slouží rentě.
Valorizace finančního kapitálu vede posléze ke stále rozsáhlejším přesunům bohatství. Působí zde neúprosný mechanismus. Nejde jen o to, že masa finančních aktiv nabývá nepřiměřeného rozsahu v porovnání s reálným bohatstvím, vytvořeným ekonomikami se slabým růstem. Míra výnosnosti finančních investic dosahuje vrcholu. Je známo, že jenom v USA byla hodnota aktiv penzijních fondů vyčíslena v roce 1996 na 4752 miliard dolarů (62% HDP), hodnota kolektivních finančních investičních fondů na 3539 miliard (46% HDP) a hodnota investičních fondů pojišťoven na 3052 miliard (30%), což v úhrnu znamená 138% HDP v USA a třetinu HDP světového! Valorizace těchto aktivit vede tedy nevyhnutelně k finanční globalizaci a nepřiměřenému rozšiřování tržní sféry otvíráním nových trhů, aby se tak rostoucí část pracovní kapacity lidstva podílela na obohacování vlastníků těchto obrovských kapitálů. Takový je tedy model civilizace, který máme přijmout jako moderní podle Blairova a Schröderova manifestu!
b) Úloha Evropy
Naše ambice stran Evropy musí vypadat úplně jinak. Musíme chtít z ní udělat skutečný alternativní model vývoje. Učiníme-li tak, může se Evropa stát prvním regionálním celkem, kde se bude uplatňovat politická demokracie v měřítku světadílu. Bude tak moci pokojně skoncovat s jednostrannou nadvládou americké supervelmoci a rozejít se s modelem, jehož jsou USA centrem. Tento „protimodel“se může utvrdit ve třech směrech, o nichž se dnes diskutuje ve většině zemí Unie: jsou to snížení pracovní doby, rozvíjení sociální ochrany a daňová reforma. Tyto tři otázky se přímo střetávají s celkovou logikou nového věku kapitalizmu. Omezit pracovní dobu bez úhony na mzdě znamená přisoudit práci podstatnou část zisku z produktivity, jež si dnes přisvojuje výlučně kapitál. Rozvíjení sociální ochrany potvrzuje, že konečným cílem vývoje je rostoucí ochrana jedinců před riskantními stránkami existence. A daňová reforma zvrací logiku, podle níž jsou ti nejlépe zaopatření nejméně povinni přispívat, a to v důsledku poměru sil, který jim dává současný světový řád. Evropa si může v tomto trojím směru dát Smlouvu stejně závaznou jako to, na čem se shodla ve svých ekonomických smlouvách a ve svých kritériích ohledně konvergence rozpočtů!
Radikálně novou skutečností v novém věku kapitalismu je to, že ekonomická integrace (globalizace) nevede již k integraci politické, jako tomu bylo v 19. století za počátků průmyslového kapitalismu a sociální demokracie. Naopak, za našich dnů se ekonomická globalizace rozmáhá jen vytěsňováním demokratické regulace.
Chceme proto uvolnit cestu socialistickým a demokratickým požadavkům, zas jednou pevně spjatým v dějinách.
1. XXI. století - století kolektivních požadavků!
a) Urbanizované lidstvo
Polovina lidstva žije dnes v městských pásmech. A to ještě roste městské obyvatelstvo dvaapůlkrát rychleji než obyvatelstvo venkovské. V roce 2030 budou představovat obyvatelé měst více než tři čtvrtiny světové populace.
Avšak pro velkou masu obyvatel měst neznamená dnes urbanizace přínos. Brlohy chudiny zahrnují dnes ostatně 35 % městského obyvatelstva světa. Urbanizace však podstatně ovlivňuje to, jak jedinci vnímají svou situaci. Je pravda, že plodí často nesnesitelnou anonymitu, napomáhá však také vzniku niterného pocitu příslušnosti k určitému lidskému kolektivu, v němž osobní rozvoj do značné míry závisí na kolektivních existenčních podmínkách.
Nástup problému městské ekologie, sociální segregace podle čtvrtí, příznačná pro současnou situaci ve městě - to všechno má určitý důsledek: na celém světě začínají chápat obyvatelé měst své problémy obdobným způsobem. V bezprostřední budoucnosti se bude nacházet většina megapolí na Jihu, a budou konfrontovány se stejnými obrovskými problémy, jako jsou kanalizace a odstraňování pevného odpadu, stejně jako s problémy kvality vzduchu a vody, jimiž ostatně strádají už dnešní megapole. Žádný z těchto problémů nemůže dojít trvalého řešení jinak, než za iniciativy městského obyvatelstva, za participativní demokracie a při vydávání obecně prospěšných pravidel, jež by se na poli práva stavěla proti soukromým zájmům. Urbanizace světa dává modernímu socialismu rozšířenou sociální základnu pro jeho činnost, a ukazuje, jak by mohlo vzniknout nové pojetí občanství.
b) Ekologie a socialismus
Obdobně platí, že ekologie, vzbuzující zájem a obavy veřejnosti, posiluje v jedincích vystavených působení ekonomiky, pocit vzájemné závislosti. Přijdou brzy na souvislost mezi nenávratným zhoršováním životního prostředí a rozvojem zaměřeným na maximální zisk či okamžitý, stůj co stůj dosahovaný účinek. Z toho také vyplývá rozšiřující se sociální uvědomění, v jehož důsledku lidé požadují stále více, aby byla zavedena pravidla a povinnosti platné pro všechny. V tomto smyslu živí toto uvědomění také požadavek občanskosti. A rozšiřuje rovněž jeho akční pole. Jak by šlo bojovat proti skleníkovému efektu bez rozhodnutí v měřítku celého světa? Jak by se mohla zjednat v nákladní dopravě opět náprava orientací na železnice bez příslušných rozhodnutí na národní úrovni? Jak by se mohlo znečišťování ovzduší ve velkoměstech zmírnit bez zásahu místních veřejných orgánů? Krátce, každý chápe už lépe, že všechna velká ekologická témata, týkající se vody, vzduchu, lesů, městského prostředí a biodiverzity, vyžadují zavedení určitých nástrojů veřejné akce.
A každý vidí jasně, že všude, od úrovně planety po úroveň místní, musí být potvrzena přednost veřejného zájmu. Sílí tak pocit, že to, co je zakoušeno jako společná dědictví lidstva, náleží kolektivu, a to s patřičnou spoluodpovědností všech. To je hluboce socialistická myšlenka.
Dnes však v podstatě převládá liberální zásada, že věcem se má nechávat volný průběh. Třebaže se v důsledku ekologické krize ukazuje, jak nutné je respektovat kolektivní zájmy, kapitalismus na to odpovídá svými specifickými zbraněmi a metodami: všechno je zbožím. Známe liberální verzi principu „kdo špiní, platí“, tak jak je uskutečňována v USA, kde si jedny podniky kupují od jiných právo znečišťovat prostředí. Víme také, že většina stížností, adresovaných Světové obchodní organizaci od jejího založení, se týká legislativní ochrany životního prostředí a spotřebitelů: USA se tak stavějí proti evropskému zákazu dovážet určitý druh masa (hormony), asijské země proti americké legislativě omezující velikost rybářských sítí, Kanada proti francouzskému zákazu stavebních hmot obsahujících osinek.
Je dobře vidět, jaká nová pole pro politickou konfrontaci s liberály poskytuje ekologická krize. A je také vidět, že tyto požadavky jsou přímo spjaty s kritikou dominujícího modelu ekonomiky. Je tak potvrzena skutečnost, že boj za ekologii je novou, podstatnou dimenzí, kterou musí boj za socialismus asimilovat.
c) Modernost socialismu
Mezinárodní sociální demokracie se tedy nemůže přizpůsobit podmínkám současného světa tak, že by omezila své ambice. Naopak, bude schopna naplnit své poslání a získat si důvěru většiny jen tehdy, bude-li ochotna se vyrovnat s globálními úkoly vyplývajícími z jejího odporu vůči novému věku kapitalismu. Její modernost spočívá ve vůli zmodernizovat, to jest obnovit a zlidštit svět, který je stále méně nakloněn člověku. Dostat svou činnost na úroveň vyžadovanou situací, to pro ni v podstatě znamená využít plně vlivu svých členských stran a mezinárodní povahy své organizace. Ideál socialismu je stejně nadnárodní jako kapitalismus. Socialistické požadavky a konkrétní činnost socialistů se musí stát nadnárodními vytyčováním cílů odpovídajících úrovni a měřítkům aktuální problematiky. Globalizace ekonomiky a obecného uvědomění mohou být příležitostí pro lidstvo, bude-li současný socialismus s to předložit mu pokrokový model způsobu, jak vyjádřit své požadavky.
d) Mobilizovaný socialismus
Tajná přípravná jednání o tom, co se mělo stát pod názvem multilaterální dohody o investicích skutečnou ústavou světového hospodářství, jasně dokazují, že liberálové počítají s mezinárodním nátlakem. To, že francouzská levicová vláda zaujala odmítavé stanovisko překazilo zmíněné snahy. Dnes musí socialistické hnutí potvrdit své vlastní cíle v oněch záležitostech a neomezovat se na pouhé odsuzování záměrů, jimž by ostatně mohlo také podlehnout.
V tomto smyslu znamená jednání, k němuž má zakrátko dojít ve Světové obchodní organizaci, příležitost, jíž je třeba se chopit s veškerou silou, kterou naší internacionále dává to, že má ve svých řadách vedoucí činitele velmi mnoha zemí, včetně několika zemí ekonomicky nejsilnějších. Nelze přijmout další rozmach v uplatňování tržních principů, a to především ve školství, kultuře a zdravotnictví. Právě naopak, je potřeba mířit k harmonizaci zásad a pokud možno i pravidel sociální ochrany, práva námezdně pracujících žít důstojně ze své práce a ochrany dětí a závislých osob. A stejně je třeba odmítnout veškeré omezování či zpochybňování preferenčních dohod, známých jako dohody z Lomé a učiněných ve prospěch pásma Afrika - Karibik, je testem ukazujícím, nakolik je socialistické hnutí schopno prosadit univerzální právo zaostávajících národů jít svou cestou k pokroku. Tento cyklus jednání musí být také příležitostí ke konkrétnímu rozšíření úlohy Mezinárodní organizace práce, které musí být přiznáno právo zasahovat (včetně sankcí) do různých aspektů mezinárodního obchodu, a to zvláště tehdy, když dochází kvůli porušování práv pracujících k deformacím konkurence.
Tím, oč zde jde, je schopnost našeho hnutí vytvořit zásady pro zřízení skutečné světové vlády, založené na občanské legitimitě, což je úkolem generací žijících v globalizované ekonomice.
1. Dostat na pořad dne záruku univerzálních práv
Socialistické hnutí musí potvrdit, že je věrno požadavku univerzálních sociálních práv a potírat výraznou tendenci liberálů popírat význam, ba samu reálnost těchto práv s ohledem na různé úrovně rozvoje, na takzvané stimulační účinky nerovnosti či princip spravedlnosti, preferující formální rovnost práv před diferencovaným hodnocením potřeb a poskytováním příspěvků.
Přidržme se zde Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, jež prohlašuje: „Každá osoba má nárok na životní úroveň, zajišťující její zdraví a slušné živobytí, jakož i zdraví a slušné živobytí její rodiny, především pokud jde o výživu, oblékání, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální služby “ Může však mít toto prohlášení sebemenší konkrétní smysl, pokračuje-li ve světě současné hnutí za odbourávání všeobecně prospěšných veřejných služeb? Není naopak vhodná chvíle potvrdit jejich nezbytnost, prodloužit jejich existenci a zakázat, aby byly rušeny, pokud nebude všem zaručena náhrada rovnocenná náklady a kvalitou?
Čím by bylo právo na zdraví bez veřejné nemocnice? Čím by byla, s ohledem na potřebu se přemisťovat, topit a komunikovat, rovnost všech bez všeobecně prospěšných veřejných služeb, které to všechno ve vyspělých zemích zajišťují všem, poté, co je zde prosadila pokroková hnutí? Všeobecně prospěšné veřejné služby se vyvíjely v průběhu celého posledního století, až se staly společnou základnou, zaručující každému - ať už jsou jeho příjmy a postavení jakékoli - respektování a ochranu jeho základních práv. Nebýt všeobecně prospěšných veřejných služeb, žil by chudák věčně jako chudák.
Sociální potřeby nebyly nikdy tak rozsáhlé, jako je tomu dnes: dochází k vylučování ze společnosti, územní dislokaci, zhoršuje se kvalita života ve městech, je znečišťováno životní prostředí. Život si vynucuje humanistickou odpověď na výzvy naší epochy: podporu kultury školství a komunikací, rozvíjení a zpřístupňování současných technických vymožeností.
V předvečer 21. století by bylo archaizmem vydávat tyto oblasti na pospas rentabilitě a všemocnému trhu, vracet se do dob, kdy se v sociální bídě mohla očekávat úleva jen od dobročinnosti. Jsou zde, pravda, vyhlašovány světové dny, v nichž hromadné sdělovací prostředky mobilizují do boje proti chudobě a vylučování; nepotřebují však chudí vedle těchto akcí i nadnárodní prostředky a nadnárodní autoritu, umožňující je nasadit? Jak jinak toho dosáhnout, než tím, že se jediná mezinárodní organizace národů, to jest OSN, vybaví svými vlastními - a tedy daňovými zdroji? Tuto úlohu může sehrát daň z finančních transakcí, kterou navrhuje nositel Nobelovy ceny James Tobin a jejíž výnos má být převáděn do mezinárodního fondu rozvoje.
1. Šest miliard lidí
V demografii počet dělá systém. S přechodem k šesti miliardám lidí a vyhlídkami na devět jejich miliard v nastávajících padesáti letech je jisté, že dojde k hlubokým zvratům v životní situaci člověka, ve formě společností a ve vztazích lidstva k jeho prostředí. K tomu už ostatně docházelo v průběhu staletí: velké přeryvy v dějinách lidstva se kryjí s cykly, v nichž se zdvojnásobovala (například) celková populace.
Více lidí, to znamená větší vzájemnou závislost jedinců,větší vzájemnou aktivitu jak mezi společnostmi, tak mezi nimi a jejich společným přírodním prostředím. Vzhledem k šesti miliardám osob jsou oba systémy, v nichž žijeme - výrobní i sociální - vystaveny novým, zásadním rozporům. Příklad: při rovných podmínkách modelu výroby by zobecnění životního standardu vyspělého západního světa znamenalo znečistit vodu a vzduch na Zemi způsobem prostě neslučitelným s lidským životem. Taková je fyzická, od nynějška hmatatelná mez výrobního způsobu, v němž žijeme. Tady se připojuje ekologická otázka k otázce sociální a vytváří už jen jeden a týž problém. Je to totiž výrobní způsob, jenž je společným kořenem obou otázek.
2. Několik os pro nový model
Tváří v tvář této výzvě musí socialistické a sociálně demokratické hnutí navrhnout zásady pro vytvoření uceleného alternativního modelu, budovaného kolem tří moderních myšlenek: společného rozvoje, rozvoje člověka a trvale udržitelného rozvoje, tak jak je socialistické hnutí může formulovat.
a) Společný rozvoj
Při společném rozvoji se bere v úvahu skutečnost, že národy, konfrontované s celkovými zhoubnými účinky sociální zaostalosti, destrukce přírodního prostředí a absence demokracie v určitých zemích a na mezinárodním fóru, jsou na sobě vzájemně závislé. Odpovídá se na to určitými normami organizace obchodu, jež kompenzují nerovnost podmínek směny, prosazují reglementaci zavrhující sociální dumping a obchodování s lidmi, organizují předávání technologií a umožňují volný přístup k využívání vědeckých a technických poznatků. Migrační toky se spravují se zřetelem k lidské důstojnosti, ke ztrátě postihující emigrací opuštěné země a k nezbytné mobilitě osob s cílem dosáhnout vzájemného prospěchu zúčastněných zemí.
V politické oblasti bojuje logika společného rozvoje za vytváření regionálních ekonomických, demokratickými politickými institucemi vybavovaných celků, umožňujících národům zasahovat do rozhodování, jež se jich týká, na úrovni dané významem věci. Tento multipolární svět je světem, v němž drtivý poměr sil, svěřující dnes veškerou moc vývojovému modelu nesenému americkou hypermocností, bude nahrazen vyrovnaným mezinárodním dialogem, při němž bude možné aplikovat dohodnuté normy na postupně rozšiřovaných úsecích.
b) Lidský rozvoj
Model lidského rozvoje se rodí při správě společnosti, v níž se lidské potřeby hodnotí a konkretizují v cíle sociálního rozvoje. Společnost si vytváří na základě vlastních kritérií svůj nástroj k hodnocení výsledků a začleňuje do něj ukazatele ekonomické výkonnosti jen potud, pokud skutečně vypovídají o sociálním rozvoji. To je také metoda, kterou navrhuje Rozvojový program Spojených národů, jenž zavedl již před více než deseti lety „ukazatel lidského rozvoje“ V centru činnosti veřejných orgánů se tak ocitají humánní cíle, jež lze vyjádřit čísly a jež mohou jako takové umožnit veřejnosti, aby hodnotila výsledky činnosti a volbu priorit. V této logice se stává v politice tím hlavním nastolení prohloubené participativní demokracie, jež by umožnila samotnému obyvatelstvu vyjadřovat své potřeby a zároveň mu dovolila kontrolovat jejich praktické uskutečňování. Požaduje se zde také, aby nesměly existovat oblasti (jako je ekonomika či život v podnicích), v nichž by se nevyžadovala platnost všeobecných norem a dodržování zásady demokratické účasti.
c) Trvale udržitelný rozvoj
Tato koncepce jako pravidlo pro veřejnou činnost byla zavedena do mezinárodního slovníku ve zprávě naší soudružky Gro-Harlem Bruntlandové. Spjata s principem lidského rozvoje, stanoví tato koncepce, že určitý způsob výroby nemůže být trvalý, jestliže při svém fungování zatěžuje lidi či jejich přírodní okolí tlakem, který je výhledově neslučitelný se samotným trváním tohoto modelu vývoje. Při takové logice činnosti se stává základem volby respektování zásady opatrnosti při zavádění technologických inovací, svobodný přístup občanů k informacím, existence orgánů pro prevenci a dozor, volné sdílení technických objevů, umožňující šetřit neobnovitelné přírodní zdroje. Zmíněná logika vyžaduje také, aby byly vytvořeny prostředky ke zvládnutí odpadu podniků, jenž by mohl působit nezvratné škody lidskému prostředí (atomová energie).
d) Globální projekt
Tyto tři vzájemně spjaté orientace umožňují formulovat určitý globální projekt a zároveň stanovit, jak jej v regionálním a místním měřítku uskutečňovat. Požadují, aby byl na prvé místo postaven všeobecný zájem, který však není pouhým souhrnem jednotlivých zájmů, ba ani jejich demokratickou arbitráží jako zdrojem legitimity vládní politiky. Umožňují brát ohled na globalizaci sociálních a ekologických problémů současného světa a jejich vzájemné působení. Umožňují dlouhodobou činnost a potvrzují primát člověka jako subjektu svých dějin. Navrhují, aby byl - proti dnes dominujícímu liberálnímu nepořádku - formulován a uskutečněn sociální a ekologický veřejný řád.
Nejsme z těch, kdo se domnívají, že Socialistická internacionála nemůže nic reprezentovat, protože všechno nezmůže.
Počátkem století se Internacionála snažila prosadit pokojné urovnání konfliktů v určitých mezinárodních rámcích. Byla pobízena utopií o nových vztazích, jež měly zavládnout mezi národy Země vzhledem k rizikům války. Umožnila vznik OSN. Naším úkolem zase je narýsovat společně novou tvářnost světa vzhledem k výzvám, jež přináší počínající století.
Nástroj, který potřebují miliony žen a mužů ve světě, nebude však existovat bez společných akcí, mobilizujících občany v mezinárodním měřítku a prosazení nových regulací soudobého kapitalistického systému.
Rozhodující otázkou pro socialisty je být sto přitáhnout k sobě nové sociální kategorie středních vrstev. Jde přitom o jednotu námezdně pracujících, a proto musí být socialisté a sociální demokraté strůjci nové, široké aliance všech jejich kategorií. Víme, že tradiční formy mobilizace mas již nepostačí k vyjádření našeho kritického postoje.
Proto potřebujeme nové formy utváření a vyjadřování třídního uvědomění. Učiníme tedy ústředním bodem našich diskusí otázky budoucích politických strategií a výměnu našich zkušeností z politických kampaní a práce v sociálním hnutí.
Prostředky k tomu máme. Mnohé vlády ve světě jsou řízeny členskými stranami naší internacionály. To platí především pro Evropskou unii, kde jsou naše strany poprvé, samy či v koalicích, u moci ve třinácti zemích z patnácti. To nám dává prostředek jak ukázat, že naše odpovědi představují konkrétní alternativu k neoliberálním pravidlům hry.
Navrhujeme šest společných akcí k mobilizaci veřejného mínění, jež si nesporně kladou jen omezené cíle, avšak jasně ukáží, jakou cestou mají jít, v zájmu pokroku, národy a občané, s perspektivou globální alternativy k dnešnímu systému.
Smyslem této daně, jíž navrhl v roce 1978 americký ekonom James Tobin, nositel Nobelovy ceny, je zatížit měnové transakce (operace, jimiž se směňuje jedna měna za druhou) velmi nízkou daní, činící 0.1 % až 0.25 %. Cílem zde není penalizovat činnost v reálné ekonomice (dovoz, vývoz, investice), nýbrž vložit „zrnko písku“ do soukolí spekulace.
Při běžném režimu by vynesla daň ve výši 0.1 %, vybíraná z každé transakce na směnných trzích, každoročně 228 miliard dolarů - což je číslo vypočítané na základě 1578 miliard dolarů jako částky představující podle Banky pro mezinárodní platby (BRI) v roce 1998 denní rozsah těchto transakcí.
Boj za Tobinovu daň může dnes přinést nejvýraznější výsledky na půdě Evropské unie. Nejenom proto, že pásmo eura by se dalo přeměnit technicky bez potíží v „Tobinovo pásmo“, ale i proto, že vláda jednoho členského státu, Finska, začlenila tuto daň do svého programu. Zasazoval se o ni zvláště finský ministr průmyslu a obchodu, pan Erkki Tuomioja. Finsko, předsedající unii ve druhém pololetí roku 1999 a ovládající pořad jednání rady ministrů a evropských rad, může tak přijít s příkladnou iniciativou.
Navrhujeme, aby Internacionála vedla kampaň za zavedení této daně - aby se obrátila na veřejnost a setkala se sociálními silami, jež se zasazují o její realizaci. Ukáže tak, že chce být aktivním tvůrcem občanské dynamiky ve světovém měřítku. Aby podpořily tyto kroky, navrhnou členské státy všude, kde jsou u moci, aby zmíněná daň byla v příslušných zemích zavedena. (Akční návrh č. 1).
Navrhujeme dále, aby na tuto Tobinovu daň navazovala odrazovací daňová soustava, umožňující skoncovat s daňovými ráji. Existence takových pásem přispívá totiž k růstu nerovnováhy mezi daňovým zatížením práce a kapitálu, a navíc umožňuje praní peněz pocházejících z trestné činnosti. Sazba Tobinovy daně by tedy podstatně vzrostla u všech transakcí spojených s daňovými ráji, případně - počínajíc určitým stadiem v rozšiřování daně - se zeměmi odmítajícími její zavedení.
Příští vrcholné zasedání Světové obchodní organizace, k němuž má dojít v Seattlu, zahájí cyklus diskusí týkající se tak významných oblastí, jako jsou zemědělství, zdravotnictví, školství, výživa, energie a biosféra. Ve všech těchto dimenzích lidské činnosti se mají rozšířit pravidla ničím nebržděné konkurence. Monopolní postavení všeobecně prospěšných veřejných služeb má být zavrženo. Ke každé zemi se má také přistupovat „na základě rovnosti“, bez přihlédnutí k jejím ekonomickým, sociálním a kulturním realitám.
Což by prostě znamenalo zákon silnějšího - zákon, jenž se nedá obejít.
Světová obchodní organizace počítá totiž se zavedením soustavy sankcí, proti nimž by se nešlo k nikomu odvolat a jež by nebyly nijak kompenzovány - systému, jenž by nutil všechny země podřizovat se tomu, co je pro ně v sociálním, ekologickém, či ekonomickém ohledu nejméně výhodné.
Jakékoli ochranné opatření, ať už by bylo ekologické povahy nebo se týkalo zdravotní nezávadnosti potravin či sociální solidarity, by se pak vykládalo jako „technická překážka obchodu“; každá veřejná služba by se považovala za překážku konkurence, a každá z těchto situací by se stíhala odvetnými finančními sankcemi.
Členové Socialistické internacionály musí společně vyžadovat:
Globalizace ekonomiky uvádí na pořad dne vydávání mezinárodních sociálních norem, jež by umožnily vyhnout se propadání sociálních zákonů jednotlivých zemí na společnou nízkou úroveň.
Tím, že je zde Mezinárodní organizace práce (MOP), je dán kolektivní rámec,v němž mohou všichni legitimně přijímat sociální normy, jež by se pak daly aplikovat i na mezinárodní obchodní vztahy. MOP může napomáhat poznání, že je - vzhledem k úpadku sociálních práv - zapotřebí kolektivní solidarity. Jestliže totiž některá země přijímá na svém trhu zboží vyrobené na druhém konci světa v pracovních táborech či dětmi, jsou všichni námezdně pracující v této zemi vystaveni tlaku na snížení sociálních práv.
Za tím účelem musíme zvýšit pravomoc MOP a vybavit ji většími prostředky. Musí jí být přiznána kontrolní a sankční pravomoc. Je třeba, aby se na ni mohli obracet občané, jako je tomu u Evropského soudního dvora pro lidská práva. Podle vzoru evropských podnikových výborů navrhujeme, aby byly v nadnárodních podnicích zřízeny světové podnikové výbory, a aby se tak v prvé řadě stalo v podnicích pocházejících z některé země Evropské unie.
Evropa musí rychle uzavřít Sociální smlouvu, aby se vyhnula sociálnímu dumpingu. Evropské sociální normy nesmějí být námezdně pracujícím méně příznivé, než jsou mezinárodní úmluvy MOP o práci. (Akční návrh č.3).
Takto jednat, znamená kráčet k mezinárodnímu veřejnému sociálnímu řádu, jenž by pomohl od základu pozměnit vztahy mezi dělnickými třídami zemí Severu a Jihu. Postaví-li se na čelné místo univerzální touha po důstojnosti práce, po zkrácení denní pracovní doby, po uznávání kolektivních práv a po slušných mzdových podmínkách, nebudou proti sobě stavěny v důsledku sociálního dumpingu národy. Znamenalo by to také podstatnou změnu v chápání migrace pracujících z Jihu na Sever. A tak by to rozhodujícím způsobem přispělo k opětovnému posílení internacionálního cítění mezi námezdně pracujícími celého světa.
Mnoho rozvojových zemí bylo zachváceno v posledních letech krizovým zadlužením. Vyspělé země jim poskytly rozsáhlé úvěry, aby se mohly ve svém rozvoji řídit příkladem věřitelů. Toto zadlužení se dnes stalo nástrojem k destrukci ekonomiky, protože splácení dluhů vyžaduje příliš vysokou úroveň vývozu na úkor vnitřního hospodářství. Navíc je toto přílišné zadlužení rizikovým faktorem pro světovou ekonomiku. První kroky k oddlužení, jež byly učiněny letos, nestačí. Řada značně zadlužených zemí nebyla zahrnuta do těchto programů a oddlužení mnoha dalších je nevede na úroveň, jež by jim umožnila opravdový trvalý rozvoj v ekonomické a sociální oblasti.
Členové Socialistické internacionály musí tudíž společně vyžadovat:
Výroba a využívání energie pocházející z fosilních paliv či současných jaderných technologií nemohou ve světovém měřítku pokračovat, nemají-li být způsobeny naší planetě nenapravitelné škody. Nezbytnost dosáhnout rychlého obratu v energetice popírají dnes už jen omezení představitelé hanebných zájmů.
Příslušníci Evropské socialistické strany musí tedy vyžadovat od své vlády:
Zavedení progresivního zdaňování jaderné a fosilní energie, a zproštění daní u energií z obnovitelných zdrojů.
Reglementaci trhu energií: dát prioritu energiím z obnovitelných zdrojů, protože požadavky ekologie mají mít přednost před zákony trhu.
Zřízení mezinárodní agentury pro sluneční energii, k nekomerčnímu předávání technologií založených na energiích z obnovitelných zdrojů.
Evropský plán k zajištění ústupu od nynější jaderné a fosilní energie s cílem dosáhnout toho, aby energie z obnovitelných zdrojů činila v roce 2010 15%, a její podíl byl pak stupňován až na 100%.
Odzbrojení a kontrola výzbroje jsou ústřední prvky při prevenci násilí.
Pokud však jde o zbraně hromadného ničení i o zbraně konvenční, zastavil se proces odzbrojování už před lety. Povzbuzeny nezodpovědným počínáním senátu USA, usilují další země o získání jaderných zbraní. Zachováváme jako svůj cíl úplné odstranění všech zbraní hromadného ničení.
Konflikty se vedou stále častěji za použití konvenčních zbraní, jejichž výrobu a vývoj je nesnadné kontrolovat. Bylo by zapotřebí uzavírat mezinárodní dohody ke kontrole vývozu konvenčních zbraní a odzbrojování na tomto poli. A především je zapotřebí zakázat protipěchotní miny a prosazovat jejich likvidaci. Členové socialistické internacionály musí za tím účelem vyžadovat:
Na základě tohoto manifestu se na pařížském kongresu SI vytvořilo její levé křídlo (pozn. red.)