Výročí 17. června je pro nás podnětem znovu se zamyslet nad během dějin, skutečnými a domnělými nepřáteli, nevyužitými možnostmi, socialistickými stranami a budoucností socialismu. Pomůže nám přitom Brechtův deník.
O „kontaktu“ mezi dělnictvem a vedením SED si Bertolt Brecht 17. června 1953 zapsal: „přišel jako rána pěstí, ne jako objetí. Ale byl to kontakt.“
To, že nebyl dostatečným poučením, to bylo tragédií socialismu, nejen v NDR, ale zas a znovu: v Maďarsku, v Praze ...
Proto formuloval Michael Schumann 16. prosince 1989 na mimořádném sjezdu SED v projevu nazvaném „Neodvolatelně opouštíme stalinismus jako systém“ požadavek, udělat si jasno ve vztahu k událostem 17. června. „Musíme zde objasnit všechno, co se ještě objasnit dá.“
Teprve ve 41. roce své existence mohla NDR otevřeně myslet na oběti a diskutovat o oficiálním přístupu k 17. červnu.
Bádání mnoha historiků a historiček, mezi nimiž jsou také členové a členky PDS, prokazuje, že v roce 1953 nastoupila sovětská vojska a ozbrojené orgány NDR proti lidem, kteří mnohdy demonstrovali za sociální spravedlnost a spolurozhodování. Mezi obětmi nebylo málo těch, kdo protestovali plným právem proti politice a politickému stylu, které v jejich očích neměly budoucnost. Mnozí stávkující a demonstrující chtěli nahradit stalinistický režim svobodným, demokratickým socialismem.
V červnu 1953 bylo právě osm let po vojenské porážce německého fašismu. Zatímco se v západním Německu uskutečnila restaurace starých majetkových a mocenských poměrů, byl na východě krok za krokem zaváděn společenský model sovětské ražby. Vnitropolitická i zahraniční suverenita obou částí Německa, které proti sobě stály ve studené válce jako nepřátelé, byla omezená. Velká část vedení SED a NDR byla formována, při svém příchodu z emigrace a z fašistických žalářů, vítěznou sovětskou mocí, a nezapomínala, že to byli Němci, kdo je vyháněl, zavíral do káznic a koncentračních táborů. Mnozí se přitom stávali netolerantní - ani ne vůči vlastním chybám, ale vůči lidem v okolí, kteří nesmýšleli stejně jako oni.
Nárok SED na „uskutečňování objektivních historických zájmů“ a na vedení společnosti k asociaci sobě rovných lidí nebyl za podmínek diktátorského použití moci ani realizovatelný, ani emancipující. Tato politika vytvářela stranické a společenské struktury, které znemožňovaly uskutečňovat socialismus jako důsledné hnutí za lidská práva. Tyto struktury se bránily iniciativě a omezovaly jí, stejně jako inovace a demokratický politický vývoj. Také a zejména 17. červen 1953 ukazuje, že výstavba socialistické společnosti není možná diktátorskými prostředky.
Porušování lidských právě ve jménu socialismu nelze omluvit. Represe podporovaly antikomunismus a otvíraly cestu těm, kteří socialismus zásadně odmítali nebo proti němu bojovali.
Chceme se společně s ostatními zasazovat o demokratickou, sociální, ekologickou a kulturní obnovu naší společnosti, za lidská a občanská práva. Současně chceme veřejně diskutovat o našem novém programovém návrhu. Stojí v něm: „Socialismus vznikne ve společnosti a ze společnosti, nebo nevznikne vůbec.
Německý originál naleznete na
www.pds-online.de/partei/geschichte/view_html?zid=34&bs=1&n=0.
Přeložil Jiří Hudeček.