Nová stránka 2

Návrh po zapracování došlých připomínek předkládá organizacím SDS Milan Neubert,
2. verze z 7.října 2003

Žijeme v epoše sociální revoluce. Společenské vztahy ve světě kolem nás vykazují kvalitativní změny. Národní státy ztrácejí postupně některé své funkce, stávající mezinárodní právo založené na bilaterálních smlouvách se přeměňuje v nový integrální celek, rozhodující vlastnické vztahy jsou stále více nelokalizované.

Uplynulé dvacáté století bylo plné horkých a studených válek – lze na něj pohlížet jako na století celosvětové občanské války. Po jejím skončení vstoupil kapitalismus globalizací[1] nezadržitelně do svého imperiálního stádia[2], kterým zatím vrcholí predátorská[3] fáze vývoje lidské společnosti[4].

Kapitalismus osvobodil výrobní prostředky a připravil půdu pro vědecko-technickou revoluci. Člověka osvobodil od jeho feudálních pout a vzápětí ho nově grandiózně zotročil. Umožnil vznik občanské společnosti a současně do ní vložil jako genetický kód novodobou demokracii, která se stává klíčem ke vzniku společenství, v němž bude svobodný rozvoj každého nutnou podmínkou svobodného rozvoje všech[5].

Globalizací vstupuje do nové fáze svého vývoje i společenské vědomí. Bylo-li včera rozhodující, že je určováno společenským bytím, spolurozhoduje dnes společenské vědomí postupně stále více o charakteru[6] života na planetě Zemi. Člověk mění vědomě svět kolem sebe v rozsahu, jaký byl dříve nepředstavitelný. Může jej i zcela zničit. V tom spočívají naše dnešní naděje i obavy.

My, zastánci demokratického socialismu, chceme tímto manifestem otevřeně deklarovat své cíle a úspěšné napomoci demokratické diskusi o způsobech, které povedou ke vzniku společnosti míru a spravedlnosti, společnosti, v níž bude moci každý člověk žít v sociálním bezpečí a spolurozhodovat o svém osudu. Současně tím vyhledáváme spolupráci se všemi, kdo s námi tyto cíle sdílejí.

1. Kdo jsou a o co usilují demokratičtí socialisté

a. Jsme součástí historického zápasu a internacionálního hnutí za nový svět

Jako demokratičtí socialisté ctíme pokrokové tradice a čerpáme z nich své přesvědčení o společenském pokroku vedoucím k sociálně spravedlivé a racionálně fungující společnosti. Demokratický socialismus chápeme v teoretické rovině jako přirozené vyústění humanistické filozofie, osvícenství a Marxova učení o historii a společnosti. V praxi je pro nás logickým pokračováním Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Současně chceme využít draze zaplacených zkušeností dělnického hnutí, z nichž dobře víme, že socialismus bez demokracie není možný.

Zasazujeme se o individuální politické svobody lidí stejnou měrou jako o jejich sociální práva k zajištění materiálních a duchovních předpokladů jejich života. Život v sociálním bezpečí chápeme jako nutnou podmínku posilování pozitivních vlastností člověka a jeho zlidšťování. Proto jsme přesvědčeni, že demokracie bez socialismu má jen omezený význam.[7]

Proto považujeme za nezbytně nutné spojovat bohaté revoluční tradice sociální demokracie, ale ne její oportunistická selhání, s mnohými humanistickými prvky komunistického přesvědčení, ale ne se zločiny sovětského modelu socialismu. Vycházíme z myšlenky[8], že komunismus a sociáldemokratismus jsou jen dvě hlavní historicky existující podoby jednoho hnutí, dva proudy, které měly stejnou legitimitu. Domníváme se však, že společenský vývoj postavil dnešní socialistické a komunistické parlamentní i neparlamentní strany mimo hlavní emancipační proud, který dnes tvoří globální sociální hnutí.

Jako demokratičtí socialisté považujeme za správné a potřebné, aby levice aktivně rehabilitovala své politické selhání v posledních sto letech, aby překonala historicky vzniklé bariéry a aby se harmonicky začlenila do onoho hlavního proudu. V takovém procesu vidíme své místo, tady se chceme podílet na předávání bohatých historických poznatků, zkušeností a dovedností.

b. Díváme se kupředu

Proces sdružování a solidarity lidí již přerostl historicky existující formy, chránící zájmy pracujících – odbory i levicové politické strany. Politická levice to dosud nepochopila – aktivizující se občanská veřejnost musí sama převzít odpovědnost za svou budoucnost a pokračovat v další fázi sdružování formou globálního sociálního hnutí a snahami o zavedení přímé demokracie v národním prostředí. Levicové strany se buď transformují a stanou se součástí sítě sociálních pohybů, nebo dlouhodobě zaniknou.

Zvedá se nový boj pracujících proti moci kapitálu, boj, který přerůstá v hnutí, překračující národní rámec, aspirující na zrušení hranic a na mezinárodní občanství. Lidé sami se přibližují svému osvobození ze způsobů kapitalistické výroby - usilují o spravedlivější rozdělování bohatství a alokaci zdrojů, o perspektivnější a efektivnější řízení společnosti bez válek, bez antagonistických konfliktů, bez „programové“ nezaměstnanosti a bez devastace přírody.

Distancujeme se od těch, kteří roní krokodýlí slzy nad koncem korporativního socialismu a národního syndikalismu, a smějeme se těm, kteří pláčou nad „krásnými časy“ sociálního reformismu. Národní stát jako suverén před našima očima pomalu odumírá. Nově se formující levice musí přemýšlet nad tím, jak nahradí jeho sociální funkce v lokálním i globálním měřítku.

c. Vyrůstáme z bohatých kořenů

Chceme být součástí humanistického a vzdělaného hnutí. Chápeme svět kolem nás jako objektivně existující, neustále se vyvíjející, vnitřně složitě provázaný, podléhající zákonům dialektiky. Jsme si vědomi toho, že naše schopnosti[9] jsou nedostatečné a že používání materialistické dialektiky nám umožňuje kvalitativní odhady, ale ne kvantitativní predikci.

Vědomí nedokonalosti člověka s jeho vnitřní rozpolceností mezi „dobrem“a „zlem“ nás vede k nutnosti využívat silných stránek rozumu, pomocí nichž chceme svět co nejpravdivěji popsat, ale především měnit podle našich představ. V tomto smyslu jsme současně kritickými racionalisty, kteří předkládají vize a projekty a jsou připraveni je průběžně konfrontovat se všemi alternativními vizemi a společenskou praxí, kterou bereme za jediné kritérium pravdivosti našeho poznání.[10]

Přejímáme s výhradami zásady historického materialismu a zdůrazňujeme nezbytnost průběžného ověřování našich očekávání konkrétní praxí. Pravda je pro nás proces shody našich poznatků s objektivní realitou, je to správný obraz reality v našem vědomí. Z relativní stránky pravdy, dané konkrétní situací na daném stupni vývoje a stupněm úrovně poznání, vyplývá objektivní nutnost zastavování se a konkrétní analýzy.[11]

Názorovou pluralitu považujeme za nutnou podmínkou rozvoje lidského myšlení a pokroku lidské společnosti. Koexistence různých názorových proudů je pro nás odrazem ještě bohatšího světa kolem nás s jeho protikladnými stránkami a s jeho nevyčerpatelností.[12] Vážíme si proto každého názoru, nasloucháme pečlivě ostatním a diskutujeme s každým, pokud jeho stanoviska nejsou v hrubém rozporu s elementárními principy života.

Jsme principiálními odpůrci kapitalismu, ale v souladu s Marxem si uvědomujeme jeho životaschopnost, jeho historický přínos pro osvobození člověka i skutečnost, že se materiální podmínky existence socialistických výrobních vztahů musí „vylíhnout v lůně samotné staré společnosti“.[13]

d. Čím se lišíme

Socialismus v našem názvu připomíná náš cíl, námi uznávané hodnoty a stručně popisuje naše hnutí.[14]

Socialismus je pro nás nutný cíl - společnost, ve které se stane svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech[15], společnost, jejíž rozvoj bude určován zájmy celého společenství, a ne slepou honbou za ziskem a snahou o zhodnocení kapitálu.
Socialismus je pro nás hnutí proti vykořisťování člověka člověkem, proti patriarchálnímu útlaku, proti drancování přírody, za záchranu a rozvoj lidské kultury, za prosazování lidských práv, za společnost, ve které lidé spravují své záležitosti demokraticky a racionálním způsobem.
Socialismus je pro nás hodnotový systém, ve kterém jsou neoddělitelně spojeny důstojný život, svoboda, rovnost a solidarita, lidská emancipace, sociální spravedlnost, zachování přírody a mír.

K velkým historickým ponaučením, které jsme získali z dějin socialismu, patří, že se socialismem musí být nerozlučitelně svázána demokracie a myšlení, které přijímá pokrokové potenciály liberalismu. Demokracie, skrývající v sobě lidskou svobodu a rovnost, je největším přínosem kapitalismu. Proto je pro nás přijatelná pouze taková negace kapitalismu, která tuto společenskou stránku uchová.

Jako demokratičtí socialisté se otevřeně přiznáváme, že podporujeme a plánujeme radikální společenské změny. Současně však jasně deklarujeme, že jsme si plně vědomi soustavného pnutí mezi problémy a úkoly bezprostředními, střednědobými i perspektivními. Nenabízíme „zářné zítřky“ vykoupené šedou realitou dneška, ani naopak nehlásáme „carpe diem“[16] a „po nás potopa“.

Chceme odpovědně současně prosazovat společenskou spravedlnost a společenskou transformaci. Proto občanům předkládáme svůj projekt demokratického socialismu.

Demokratický socialismus[17] pro nás prakticky znamená dva vnitřně provázané a trvalé projekty:

1. Projekt společenské spravedlnosti, který ke svobodě a rovnosti přidává solidaritu – faktor aktivního vědomí, který demokracii zhodnocuje. Tento projekt žije již dnes všude tam, kde socialisté společně s dalšími demokratickými silami získávají pro spravedlnost větší prostor.

2. Projekt společenské transformace občanské společnosti, která bude systémově překonávat všechna omezení kapitalismu, daná nadvládou zisku, nerovností určenou etnicky a pohlavím či závislostí Jihu na Severu.

Tyto dva projekty nabízíme a hodláme je realizovat pouze s výraznou většinovou podporou ve společnosti, neboť to považujeme za nutnou podmínku jejich trvalosti.

Pojítkem mezi oběma projekty, tedy mezi malými reformními kroky, ke kterým bude docházet každodenně za formálně nezměněných společenských poměrů, a požadavkem na transformaci společnosti, která uzavře její bolavé rány dané vlastnickými a mocenskými vztahy[18], tímto pojítkem bude všemi legálními prostředky podporovaná demokratizace a aktivizace občanské společnosti.

Demokratičtí socialisté požadují více demokracie, tedy více svobody a více rovnosti, větší možnost podílet se aktivně, reálně a solidárně na řízení věcí veřejných.

e. Demokratickou diskusi vedeme proti extrémům a dogmatům

Jsme stranou radikálně myslících lidí, kteří se chtějí přiblížit k jádru věcí. Proto odmítáme extremismus[19] a dogmatismus v myšlení, v diskusi i v praktické politice. Zastáncům jediných možných cest, vykladačům absolutních pravd a pisatelům různých „poučení z krizového vývoje“ připomínáme: demokracie je diskuse. Nikdo nemá monopol na pravdu!

Nepřicházíme s žádným jednoduchým věcným řešením jako mnohé politické strany, které hlásají, že ví jak na to, hlavně když se pak do toho voliči nebudou plést. Nejsme žádní dědové vševědové. Jedno ale víme jistě – že budeme chtít dělat praktickou politiku tak, aby se jí účastnilo co největší množství lidí.

Neobracíme se jen na okrajové ohrožené vrstvy. Tváří v tvář nadnárodnímu kapitálu je fakticky ohrožena většinová společnost. Právě její energii chceme aktivovat.

Do nikdy nekončící diskuse chceme zapojovat co největší množství lidí. Rádi bychom je oslovili svými zásadovými a současně vyváženými přístupy:

f. Vyznáváme socialistickou etiku

Demokratičtí socialisté neustále konfrontují své plány a činy se svým hodnotovým systémem, založeným na třech základních socialistických hodnotách, kterými podle nás jsou:

Všechny ostatní námi vyznávané hodnoty jsou buď ve vyjmenovaných obsaženy, jako např. svoboda, rovnost a aktivita lidí v demokracii či odpovědnost v solidaritě, nebo se z nich dají odvodit. Na těchto základních hodnotách stavíme svou socialistickou etiku, která se orientuje jak na budoucnost, tak na dnešek.

Naší vizí je sociálně spravedlivá společnost, naše socialistická alternativa. Neznamená však pro nás nějaké „nastolení socialismu“ nebo návrat do totalitní minulosti s vedoucí úlohou strany. To je nemožné a současně pro nás nepřijatelné. Nejde nám však ani o idealistickou představu pomyslného dobra, jehož vidina by měla člověku dneška pomoci obstát v jeho současné realitě. Jde nám především o to, aby si lidé sami a společně s ostatními určovali svůj život.

Uvědomujeme si, že lidé žijí jen jeden život, který chtějí prožít co nejplodněji, nejšťastněji a co nejdéle. V jistotě a bezpečí. Nechtějí ho prožít sami, ale se svými nejbližšími a většinou i s ostatními, kteří tvoří jejich domov, jejich vlast, Českou republiku a Evropu. Svou prací a činorodostí přispívají podle svých možností k rozvoji obce, regionu a státu, ve kterém žijí.

Lidé mají nezadatelné právo na takové životní podmínky, které jim jejich podíl na spolurozhodování umožní. Taková je naše koncepce lidských práv, k tomu směřuje náš projekt demokratického socialismu. Řešení vidíme v právu lidí podílet se rovným dílem a solidárně na využívání statků, vytvořených společným úsilím.[21] Současně jsme si vědomi, že jednou z překážek na cestě za naší vizí je i nedostatečná úroveň solidarity. Jsme však přesvědčeni, že se lze solidaritě učit a že pro ni lze postupně vytvářet společenské podmínky.

g. Stojíme před nutností vytvořit socialistickou stranu nového typu

Demokratičtí socialisté si uvědomují tvůrčí sílu občanské společnosti. Obranu sociálních jistot chápeme jako neoddělitelnou součást obhajoby lidských práv. Stavíme se nekompromisně proti všem ambicím těch, kdo chtějí prosazovat své cíle násilím a válkou.

Sociální spravedlnost není možná bez rozhodného vypořádání se s partajní politikou, předváděnou současnými parlamentními stranami, která je vázána zájmy velkokapitálu v rámci parlamentního systému. Víme, že potřebujeme demokracii ve vlastních řadách, abychom mohli přesvědčivě prosazovat a bránit demokratické principy v dnešní společnosti proti panství peněz, proti podřízení politiky ekonomické a mediální moci.

Dělat socialistickou politiku pro nás znamená naplňovat naše představy o demokratickém socialismu, tedy

2. Základní stavební kameny naší vize alternativy

a. Stát, občan a vlastnictví

Historie posledních 150 let ukazuje, že iluze lidí o možné úloze národního státu při jejich osvobození od jha kapitálu byly mylné. Ani reálně socialistický, ani sociální stát se nestaly dlouhodobým garantem emancipace svých občanů. Národní státy se naopak ve 20. století staly často nebezpečným semeništěm rasismu a nesnášenlivosti.

Stát považujeme za lidské společenství, které si na určitém území úspěšně osobuje monopol na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na jeho populaci.[22][23] Historicky vzniklý národní stát občanské společnosti plnil vcelku úspěšně několik set let své vnitřní i vnější funkce. Ve druhé polovině 20. století dosáhl patrně svého vrcholu a jeho hranice se začaly stávat překážkou globalizačních tendencí imperiální fáze euroatlantické civilizace. Uzavřené reálně socialistické státy byly rozbity a ostatní státy postupně přicházejí o jednu funkci za druhou. Dostávají se tak do role regionů, které delegovaly část svých pravomocí na vyšší struktury.

Demokratičtí socialisté proto nepovažují národní stát za hlavní nástroj lidské emancipace a naopak požadují, aby se občané emancipovali od svých národních států. Patříme mezi ty, kdo chtějí ve společnosti aktivně prosazovat prvky přímé demokracie v co nejširším rozsahu; jsme zastánci lidové samosprávy a rozhodnými stoupenci principu subsidiarity.

Stejně jako považujeme za důležitou existenci různých názorových proudů, klademe důraz i na zachování plodné koexistence národních kultur, jejichž vzájemnému vlivu nebudou bránit hranice národních států. Občanská společnost sama musí demokraticky rozhodnout, jaké mechanismy a instituce budou optimální, jaké role budou hrát národní státy.

Před levicí stojí v tomto smyslu velký úkol v koordinaci tohoto hledání občanskou společností, zejména pokud jde o dosavadní hospodářské a sociální funkce státu.

Jako demokratičtí socialisté prohlašujeme, že socialismus pro nás znamená zespolečenštění (socializaci), a ne zestátnění či znárodnění (nacionalizaci) prostředků produkce (výrobních prostředků). Současně zdůrazňujeme, že pro nás není podstatný charakter vlastnictví výrobních prostředků tolik, jako právo řídit investice a rozhodovat o alokaci (umístění) kapitálu a jejích podmínkách ve sféře společenské spotřeby.

V tomto smyslu uznáváme i dvojí charakter vlastnictví – vlastnictví státní, soukromé, družstevní, komunální atd. může být současně vlastnictvím společenským, pokud vhodným začleněním do účinných ekonomických, právních a dalších vztahů a pravidel plní svou funkci ve prospěch společnosti jako celku. Naopak jsme přesvědčeni, že v tomto smyslu např. existovalo a existuje státní nespolečenské vlastnictví.

Demokratičtí socialisté proto podporují takové formy vlastnictví, které mají na daném stupni vývoje nejvíce společenský charakter.

b. Globalizace a sociální hnutí

Globalizace je přirozeným procesem vyvolaným panujícími kapitalistickými vztahy. Vznikla jako důsledek volného trhu, který přesáhl moc jednotlivých států (národních kultur). Současná podoba globalizace je sjednocováním civilizace ve jménu hospodářského růstu.

Demokratičtí socialisté se nestaví ani proti globalizaci, ani proti hospodářskému růstu. Vystupují proti jednostranným koncepcím zastavení růstu[24], ale kladou důraz jak na kvalitu tohoto růstu (např. ekologické aspekty), tak na jeho následné společenské využití.

Globalizace zatím přeje mocným - ti jsou vysoce mobilní, mají peníze, jednotnou kulturu, společný životní styl. Ostatní jsou naopak roztroušeni, odděleni jazykovými a sociálními bariérami, vázáni na svou lokalitu a zatím i národní stát.

Úspěch vznikajícího globálního sociálního hnutí je vázán na vznik nové solidarity, která by mohla vzejít ze všeobecně sdíleného pocitu nejistoty a obav, zasahujícího stále vyšší patra trhu práce - zhoršování podmínek práce se dnes netýká zdaleka jen dělníků.

Nové sociální hnutí musí odstranit bariéry mezi aktivisty působícími v množství alternativních organizací a mezi vědci, které znepokojuje způsob, jakým byla nasměrována globalizace a jakým je směrována Evropa.

Uvedení zásad demokratického socialismu do praxe naráží na další bariéry, vzniklé charakterem globalizace režírované nadnárodními kapitálovými společnostmi. Bojovat s nimi v národním měřítku je možné jen velmi omezeně. Aby bylo možno zajistit co nejvyšší stupeň zespolečenštění prostředků produkce, musí být levice schopna internacionální dohody a kooperace svého postupu

Demokratičtí socialisté se chtějí podílet na odstraňování existujících bariér a na tvorbě sítě kritických myšlenek a politických akcí, ve které by se nápady a energie zúčastněných propojily. Takovou solidární síť lze sotva budovat podle vzoru politických stran ovládaných úzkým aparátem.

c. Kapitál a demokracie

Pro současnou euroatlantickou civilizaci jsou charakteristické dva základní společenské vztahy - kapitál a demokracie - jako její atributy. Proto je také existující občanská společnost označována tu za kapitalistickou, tu za demokratickou.[25]

Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Svoboda jako společenský vztah je však v lidských myslích neoddělitelně spojena s rovností. Kapitál je proto společností nucen k přijetí demokracie se svobodou i s rovností. Rovnost lidí je ale významným akcelerátorem komunikace, která vede v podmínkách svobody k překonávání barier mezi lidmi a k jejich intenzivnějšímu sdružování.

Demokratičtí socialisté odmítají zjednodušené představy neoklasických ekonomů, ale i tradičních marxistů, že růst sdružování pracujících je v rozporu s dlouhodobými zájmy kapitálu[26]. V počátečních fázích rozvoje kapitálu sice vedlo toto sdružování k monopolní rentě a k neefektivní alokaci zdrojů, ale v dalších fázích se svoboda lidí ukázala být především nutným předpokladem jejich inovativního chování, vedoucího k vyšší produktivitě práce[27]. Sdružování pracujících má za následek i růst jejich schopnosti řešit složité problémy kolektivního chování a koordinace pracovních činností.

Proces sdružování pracujících je nezadržitelný, systém ho samovolně podporuje v rámci svých globalizačních tendencí. Nárůst intenzity demokracie a následně asociační síly pracujících nad jistou mez však začne snižovat schopnost kapitálu řídit investice a alokovat se. Další demokratizace společnosti pak narazí na vlastní zájmy kapitálu[28]. V tomto smyslu odmítají demokratičtí socialisté sociálně demokratickou utopickou iluzi, že je možno dlouhodobě garantovat souběh zájmu kapitálu a pracujících.

Demokratičtí socialisté považují za svého hlavního strategického protivníka globalizovaný kapitál a jsou připraveni použít proti němu jako hlavní zbraň právě demokracii[29]. Proto podporují permanentní demokratizaci demokracie.

Největší hrozbou dneška je snaha kapitálu o zbrždění procesu společenské demokratizace cestou „zkracování“ demokratických práv. Existují dva možné negativní scénáře – tím prvním je vyvlastnění sociálního státu kapitálem bez náhrady, tím druhým je reálné nebezpečí zafixování národních (nacionálních) socialismů. Proto je třeba starat se o nadnárodní sociální struktury a současně aktivně bojovat proti všem formám a projevům fašismu, násilí a xenofobie.

Demokratičtí socialisté jsou pro Evropskou sociální republiku, demokratičtí socialisté chtějí více demokracie.

d. Komunisté a sociální demokraté

Považujeme za hrubou chybu politicky organizovaného socialistického hnutí a za jeho selhání, že se před 100 lety rozdělilo a obviňujeme sociálně demokratické a komunistické strany, že se jim za oněch sto let nepodařilo nalézt cestu zpět.

Sociální demokracie fakticky dodnes uznává Bernsteinovu zásadu, že „hnutí je vším“, formálně sice prosazuje socialistické hodnoty, ale prakticky se podílí na zakonzervování současného světa se všemi jeho chronickými neduhy. S jakým řešením dnes přichází? Její třetí cesta je fakticky podporou neoliberální politiky kapitálu, kterou si chce sociální demokracie vymoci alespoň pomalou agónii sociálního státu, který vznikal především na hranicích s reálně socialistickým táborem.

Demokratičtí socialisté nepovažují existenci sociálního státu za vítězství sociální demokracie nad kapitálem, ale naopak za vítězství kapitálu nad sociální demokracií. Dnes už kapitál sociální stát nepotřebuje a evidentně ho pomalu odbourává. Svoboda a rovnost jako základní atributy demokracie se tak ukazují jako relativní, závislé na sociálně ekonomickém stavu společnosti. V celé své nahotě se zjevuje skutečnost, že opravdová demokracie nemá bez socialismu smysl. Takové zjištění jsme však dodnes z úst sociálních demokratů neslyšeli.

Komunistické strany naopak podporovaly po roztržení tehdy dělnického, emancipačně sociálního hnutí strategii konečného cíle a nutně se pak dostávaly do situace, že vítaly zhoršování sociálně ekonomického stavu společnosti, který považovaly na nutnou podmínku sociální revoluce. Za příčinu tohoto stavu považujeme skutečnost, že se jednoznačně přiklonily k myšlence „cíl především“ a že v teorii i praxi prosazovaly tezi, že uvědomělá skupina revolucionářů přivede společnost k vytouženému cíli.

Po převzetí moci v jednotlivých národních státech začaly komunistické strany postupně přizpůsobovat objektivní zájem socialismu[30] imperiálním zájmům Sovětského svazu, potažmo zájmům nově vzniklé společenské vrstvy byrokratického nomenklaturního aparátu. Tato skutečnost vedla ve svém důsledku k zákonité přeměně komunistických stran v převodové mechanismy moci a k politické taktice „přežít, jak to půjde co nejdéle“.[31] Původní strategie zaměřená na zestátnění a na diktaturu proletariátu se ukázala jako chybná.

Demokratičtí socialisté považují tento přístup za scestný. Vedl sice ke vzniku reálně socialistického tábora, který svým občanům poskytoval nadstandardní sociální jistoty, který sice znamenal nekapitalistický vývoj, ale v mnoha ohledech představoval návrat společnosti k feudálním vztahům, mnohdy více než krvavým. Komunistické strany tím historicky prokázaly, že socialismus bez demokracie není možný. Samy však mají dodnes vnitřní problém odsoudit plně principiální chyby na minulých cestách hnutí, které jsou v rozporu s humanismem marxismu.

V čem byla a je stále chyba? Demokratičtí socialisté jsou přesvědčeni, že obě hlavní křídla emancipačního hnutí pracujících opustila základní dialektický přístup Marxe a Engelse a že se zaměřila vždy jen na jeden, sice významný, ale samostatně nerozhodující aspekt reality. Vzájemné odtržení socialistického cíle a socialistického hnutí s jeho trvalými hodnotami považujeme za nešťastné a nezodpovědné.

Demokratičtí socialisté vystupují proti každému, kdo jakkoliv brání opětovnému sjednocení emancipačního hnutí, kdo se sám staví do role jeho hegemona, kdo by chtěl využít rostoucího globálního sociálního hnutí pro své úzké zájmy.

3. Strategické rozhodování demokratického socialismu

Hlavním strategickým cílem demokratických socialistů je emancipace[32] člověka. Vědomi si obtížnosti tohoto úkolu a svých omezených sil, chtějí být nedílnou součástí světového emancipačního hnutí.

Snaží se nalézt nutnou harmonii[33] mezi dlouhodobými a krátkodobými úkoly a pracují na projektu socialistické alternativy, který bude srozumitelný a přijatelný pro významnou část společnosti.[34]

a. určení teoretických a praktických přístupů [36]

Demokratičtí socialisté spojují dialektický materialismus s kritickým realismem[37]. Historický materialismus přejímají všude tam, kde jeho závěry prošly úspěšně zkouškou času[38]. Odmítají všechny formy dogmatismu, odmítají zkostnatělé lpění na přežitých pojmech a poučkách. Trvají na názorové toleranci a pluralitě.

b. určení hlavního protivníka

Demokratičtí socialisté považují za svého protivníka všechny síly, které ohrožují život[39] ve všech jeho formách a bohatosti. Historická zkušenost minulých generací i teoretické závěry nás vedou k tomu, že jsou to většinou síly stvořené samotným člověkem. Z těchto sil považujeme za svého hlavního současného protivníka globalizovaný kapitál.

c. určení nejslabšího článku protivníka

Kapitál potřebuje ke své existenci svobodu pracovní síly. Společnost mu ji poskytuje spolu s rovností ve formě demokracie. Rovnost lidí vede k jejich intenzivnějšímu sdružování a v konečném důsledku k tlakům na společenskou alokaci kapitálu. Dlouhodobě je tedy demokracie klíčem k erozi kapitalismu.

d. určení hlavní hybné síly

Tradiční společensko-ekonomická schémata z 19. století lze dnes používat jen velmi omezeně[40]. Hranice antagonistických společenských tříd jsou stále difúznější. Vytvářená hodnota je však nadále nespravedlivě rozdělována a dochází ke koncentraci kapitálu s asociálními důsledky. Demokratičtí socialisté vidí ve světě s nerovnoměrně rozděleným bohatstvím historický paradox: nejchudší dělníci v nejbohatších zemích se podílejí na vykořisťování příslušníků maloburžoazie v zemích nejchudších.
Proto nepovažujeme za hlavní hybnou sílu současnosti nějakou konkrétní třídu, ale celou různorodou neprivilegovanou většinu občanské společnosti[41], jejímž zájmem je společenské rozhodování o umístění kapitálu[42].

e. určení vlastního nejslabšího článku

Nerovnoměrné rozdělení bohatství v sobě skrývá pro levici několik možných politických pastí. V národním prostředí jsou to především xenofóbní nálady obyvatelstva, které jsou částí levice podceňovány, někdy dokonce podporovány kvůli okamžitému politickému zisku. Sklouznutí k pokusům o národní socialismus považují demokratičtí socialisté za vážnou a reálnou hrozbu.
Druhou potenciální slabinou vývoje je přílišná orientace levicových stran na ekonomický růst spojený se slibem rostoucí společenské spotřeby, chápané rovněž v národním rámci. Demokratičtí socialisté upozorňují na skutečnost, že se část nadhodnoty vytvořené mimo oblast euroatlantické civilizace přerozděluje v jejích hranicích, že má tedy částečně veškerá populace charakter služebné třídy se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Vlastní slabiny lze v zásadě redukovat na nízký stupeň společenské solidarity, proto se na ni musí soustředit naše pozornost.

f. určení bezprostředních spojenců

Demokratičtí socialisté se chtějí podílet na sociální integraci a aktivizaci společnosti a budou se opírat o ty společenské síly a sociální skupiny, které si z historických, vzdělanostních nebo jiných důvodů nejvíce uvědomují své současné ohrožení[43]. Právě v jejich rámci se samovolně utvářejí neformální struktury globálního sociálního hnutí. Od nich očekáváme největší podporu a s nimi chceme spolupracovat.
Lidské vědomí se připravuje, aby rozhodovalo o svém bytí. Demokratičtí socialisté zastávají zobecněný Marxův názor, že osvobození člověka musí být vědomým dílem člověka samého.

g. určení politických cílů

Demokratičtí socialisté vidí svou úlohu především v procesu integrace lokálních emancipačních procesů. Požadují, aby byl každý člověk plnoprávným činitelem kolektivních dějin a aby nebyl opomíjen ve jménu kolektivních zájmů.
Prosazují vysokou účast občanů na řízení společenských a ekonomických procesů, podporují zavádění prvků přímé demokracie, samosprávy a principů subsidiarity, podporují sociální integraci neprivilegovaných.
Demokratičtí socialisté chtějí demokraticky bránit vzniku a existenci všech politických a ekonomických monopolů. Svůj případný podíl na politické moci využijí tak, že budou účast neprivilegovaných vrstev společnosti na této moci rozšiřovat a že budou posilovat jejich kompetenci činit tak úspěšně.

h. určení vztahu k vlastnickým formám

Demokratičtí socialisté podporují prosperující smíšenou ekonomiku se všemi formami vlastnictví. Jsou zastánci zespolečenštění ekonomiky, a proto budou usilovat o narůstání společenské kontroly kapitálu včetně jeho alokace. Vznik zisku podporují všude tam, kde je doprovázen společenským užitkem, tvorbou nových pracovních příležitostí a snížením nezaměstnanosti. Budou naopak bránit takové hospodářské politice, která by ve jménu modernizace ekonomiky připouštěla uvolňování sociálních vazeb.
Demokratičtí socialisté budou připravovat všestranně společnost na to, že v procesu postupného zespolečenštění ekonomiky za hranice sociálně demokratické utopie dojde k období poruch společenské produkce, způsobených vědomě největšími vlastníky[44]. Budou se proto rovněž zasazovat o vytváření všech nutných podmínek pro samosprávné formy vlastnictví.
Demokratičtí socialisté jsou pro „štíhlou“ Evropskou sociální republiku, jejíž hlavní úlohou bude vytváření podmínek pro převod politické, hospodářské a sociální moci z centra na jednotlivé regiony (sdružení obcí), obce a občany, pro růst jejich aktivity a solidarity při zachování celoevropské sociální soudržnosti.

i. určení charakteru sebe sama

Jako demokratičtí socialisté se chceme podílet na budování nové politické struktury, která bude i z hlediska vnitřních funkcí v souladu s aktuální představou o společnosti. Za základní principy v tomto směru považujeme samosprávu, názorovou a organizační otevřenost, informační propustnost, odpovědnost, solidaritu, sebekritiku a pravidelnou obměnu funkcionářů.

4. Chceme jiný svět

V historii lidstva je minulé 20. století dobou úžasného vědecko-technického pokroku, ale také nejstrašnějšího lidského utrpení. V průběhu tohoto století zahynuly ve stovkách válečných střetů a hladomorů stamiliony lidí. Jen v obou největších světových válkách zahynulo na 70 milionů lidí. Druhá světová válka byla válkou vyhlazovací. Obrovský vědecko technický pokrok byl završen atomovým válečným vyhlazovacím útokem.

Gigantické prostředky, které lidstvo v této době získalo a použilo, byly jen z malé části využity k povznesení jeho samého. Vždyť:

a. Základní systémové vady kapitalismu jsou nereformovatelné

Změnit tento stav je v rámci stávající kapitalistické společnosti nemožné. Jednotlivé rozpory se neustále prohlubují. Chudé státy chudnou a bohaté bohatnou. I rozdíly mezi jednotlivými evropskými regiony samovolně rostou. Pokusy o reformy selhávají.
Jiný svět je nutný.

Globalizace světové ekonomiky je zneužívána v propojeném systému nadnárodních korporací na úkor národních ekonomik. Probíhá drancování surovinových a lidských zdrojů. Vznikající rozpory se kumulují a vyhrocují do ozbrojených střetů. Nevídaných rozměrů dosahuje mezinárodní terorizmus[45], bující na podhoubí chudoby, nevzdělanosti a náboženské nesnášenlivosti. Obrovské ekonomické přebytky nejbohatší země světa – USA, jsou bezohledně vkládány do zbrojní výroby. Zbrojní arzenály jsou doplňovány nejmodernějšími a nejničivějšími zbraněmi. Nejdůležitější mezinárodní organizace, zejména OSN, ztrácejí schopnost komunikace a rozhodování.
Jiný svět je naléhavou nutností.

Po šedesáti letech opět reálně hrozí na první pohled iluzorní představa, že absolutní moc nad světem získá jediná velmoc. Administrativa USA se v situaci globalizujícího se světa snaží převzít a bránit nadnárodní strukturu moci před tlaky chudých národů, před asociativní silou pracujících a „demokratickou“ mocí reprezentantů voličů, vykořisťovaných a vyloučených. Na rozdíl od předchozí doby však má současný svět schopnost se zcela zničit.
Tomu je možné a nutné zabránit.

b. Nutnost rehabilitovat socialismus

Skutečnost, že je kapitalismus neschopen vyřešit klíčové otázky dneška, je jasnější stále většímu množství lidí. Společenské vědomí již kapitalismus odsoudilo absolutní většinou hlasů. Globální sociální hnutí je toho nejlepším indikátorem.

Dlouholetá existence reálného socialismu však dnes paradoxně brání společenskému vědomí, aby bylo schopno akceptovat socialismus jako historickou alternativu kapitalismu. Skutečnost, že se o žádný socialismus, předvídaný klasiky, ve skutečnosti ani nejednalo, na věci pranic nemění.

Demokratičtí socialisté si uvědomují, že jedinou možnou alternativou, jak změnit společenské vědomí v této oblasti, je naprosto otevřeně diskutovat jak o systémových vadách reálného socialismu, tak o subjektivních chybách jeho vedení. Nelze mlčet o miliónech zbytečně mrtvých. Jenom tehdy však budeme mít právo klást kapitalismu otázku, proč dnes umírá hladem, podvýživou a na zbytečné nemoci tolik lidí.

Ve světě denně umírá podle Světové banky devatenáct tisíc dětí, ročně umírá třicet milionů lidí hladem a na pokraji smrti hladem se nalézá asi jedna miliarda lidí. Globalizovaný kapitalismus se tak stává genocidní mašinérií, která si svou „výkonností“ nezadá s nacistickými vyhlazovacími tábory.

Sebereflexi komunistických a socialistických stran považujeme za nutnou podmínku, aby byly překonány bariery vzniklé v lidském vědomí a posilované propagandou kapitálu.

Je třeba otevřeně odsoudit imperialistickou politiku Sovětského svazu, abychom dnes mohli věrohodně odsoudit dnešní imperiální chování Spojených států amerických.

Dokud se toto nestane, zůstane zatím jedinou reálnou platformou negativní vymezení společnosti vůči kapitalismu právě ve formulaci „Jiný svět je možný“.

Poznámky pod čarou

[1] Globalizace není fází či etapou kapitalismu, ani to není proces, který začal na přelomu 20. a 21. století. Je to objektivní zákonitý aspekt vývoje lidské společnosti, jehož existence se jevově vynořuje v polovině 20. století.

[2] Slovo imperiální má charakterizovat novou fázi vývoje společnosti odlišnou od imperialismu. Používá ho Negri i Ransdorf. Cituji Ransdorfa, Nové čtení Marxe:

“Viděli jsme, že společensko-ekonomická formace je pro Marxe konkrétní totalitou, tj. skutečností a jedině tento přístup umožňuje udržet historický proces v jeho jednotě, neupadnout do zajetí povrchnosti. Z uvedeného přístupu vyplývá podle našeho názoru členění každé formace na tři fáze. Toto dělení naznačovali už Marx, Engels a Lenin. První z nich je raná fáze, kde ty rysy, prvky, struktury, které jsou charakteristické pro rozvinutou formaci, jsou ještě kvantitativně i kvalitativně v menšině (nejprve se podstatné tendence rozvoje produktivních sil a produkčních vztahů diferencují v soustavě zprostředkujících článků - viz výše a v této fázi využívá nová formace rysů, prvků, struktur třetí, nejvyšší fáze staré formace a přivádí je k plnému výrazu, k rozvinutí. Dílčí, menšinové základní struktury se postupně mění ve struktury určující, dominující. To je charakteristické pro druhou fázi, pro klasické, zralé stadium dané formace. Progresívní rysy nové formace, které byly dříve v menšinovém poměru vůči celku společenské struktury, se nyní stávají určujícími a většinovými Plné rozvinutí těchto struktur znamená vytvoření takových produktivních sil a produkčních vztahů, jež jsou plně adekvátní dané formaci a současně umožňuje i vznik zárodků těch prvků a struktur, jež objektivně směřují ven z této formace, včetně faktoru třídního. Odhalení základního rozporu formace (tj. roviny přítomného) vede k nutnosti plně rozvinout sféru zprostředkování a ta výrazně přesahuje přítomné (anticipace budoucího fixuje přítomné, ale zároveň ho ruší). Plné rozvinutí potencialit dané formace odhaluje její meze a vnitřní rozpory, produkuje zárodky sil, které vlastní logikou vývoje směřují mimo základní rámec dané formace. Výsledkem úplného rozvinutí potencialit společenské základní struktury adekvátní dané formaci v druhé klasické fázi je výskyt krizových momentů (spojený se selháním sféry zprostředkování), které přerůstají v krizi dané formace. Na základě už řečeného chápeme, že krize dané formace má dvojí způsob řešení: a) přechod k první fázi nové formace, která využívá řady prvků, struktur dané předchozí formace (které mají stabilizující funkci) a dovádí je k plnému výrazu (např. v ekonomické struktuře); b) vstup formace do třetího, "imperiálního" stadia, které je charakterizováno převzetím určitých prvků z nastupující formace a extrémním posílením sféry zprostředkování, všech sociálně-politických struktur dané formace, včetně státu jako hlavního nástroje zachování třídního nadpráví. První řešení je jediné skutečné řešení, zatímco druhé je vlastně pouhým odkladem přechodu k další formaci (jak bude z dalšího výkladu patrno), "zpětný pohyb", "ústupový pohyb" je zprostředkujícím momentem přechodu k nové společenské kvalitě v mezinárodním měřítku. Marx to ukazuje skvěle na analýzách tzv. druhého nevolnictví, podobně Lenin na svých analýzách imperialismu. Je evidentní, že po určité období koexistují stará a nová formace vedle sebe, přičemž zpočátku má stará formace díky stabilitě, ustálenosti základních sociálně-politických struktur, své sféry zprostředkování převahu (viz níže). I zde se tedy prosazuje nestejnorodost historického procesu, vývoj historických celků (i když stará a nová formace jsou propojeny hospodářskými, politickými a kulturními vazbami) je asynchronní.“

[3] Existuje názor, podle něhož by bylo vhodnější použít slovo parazitní; oponentům se to kvůli stovkám miliónů mrtvých nezdá dostatečné.

[4] Necháme zatím otevřenou otázku, zda predátorská fáze skončí.

[5] Manifest Komunistické strany, kapitola II. – Proletáři a komunisté

[6] S postupem času si byli této skutečnosti stále více vědomi i Marx s Engelsem. Viz Engelsův dopis Blochovi z roku 1890:

"... Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní formy a pak zejména reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat, také působí na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech převážně určují jejich formu. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod (t. j. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb."

Možnost VĚDOMĚ ovlivňovat skutečnost se ostatně táhne celým Marxovým dílem- stačí vzít si Marxovu 11. tezi o Feuerbachovi z roku 1845 – „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Redukci Marxova myšlení mají na svědomí Lenin a po něm hlavně Stalin.

[7] V zásadě přijímáme Bakuninovu myšlenku, že „svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, socialismus bez svobody je otroctví a brutalita“.

[8] Jejím autorem je Bohumír Šmeral.

[9] Geneticky omezené lineárně kauzálním způsobem poznáváním světa kolem nás.

[10] Předchozí dva odstavce se snaží objasnit, že do společného filosofického východiska spojujeme, co komunisté a sociální demokrati považují za nespojitelné – dialektický materialismus a kritický realismus.

[11] Viz M. Ransdorf, Nové čtení Marxe.

[12] Smysl tohoto odstavečku je dvojí. Jednak jednoznačně říkáme, že dialektiku lidského myšlení odvozujeme z objektivní dialektiky tohoto světa, jednak tím říkáme, že nemáme monopol na pravdu, protože je to principiálně nemožné.

[13] Karel Marx, Předmluva ke spisu Ke kritice politické ekonomie, 1859, píše následující:

„Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto:

Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo — což je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy.

Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání.

V hrubých obrysech je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.“

[14] Při volbě slova socialismus stojíme před problémem, že lidé dávají vždy slovům konkrétní historický obsah. Podobný problém měli i Marx s Engelsem, když hledali název pro svůj Komunistický manifest (viz Engelsova předmluva z roku 1890). Dnes je slovo komunismus spojeno v myšlení lidí s konkrétní praxí totalitně byrokratických států „reálného socialismu“, které svou každodenní činností jednaly v příkrém rozporu se svými vlastními zásadami, totiž že „osvobození dělnictva musí být dílem dělnické třídy samé“ a že „místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“
Jsme si vědomi toho, že i pojem „demokratického socialismu“ již má svůj obsah, který mu daly sociálně demokratické strany v 50. letech minulého století a který dnes ve svých dokumentech používá Socialistická internacionála. Naše koncepce je však jiná, odlišuje se od sociálně demokratické utopie, neomezuje se pouze na socialistické hodnoty.
Pro název volíme původní slovo socialismus a pro zdůraznění dodáváme demokratický, abychom připomněli, že demokracie je pro nás klíčovou hodnotou, kterou uznáváme, a zároveň neoddělitelným atributem socialismu.

[15] Manifest Komunistické strany, kapitola II. – Proletáři a komunisté

[16] Římský básník Horatius říká ve svých Ódách Carpe diem, tj. utrhni den, užívej dne, zítřku nevěř.

[17] Tady dáváme praktický obsah pojmu „demokratický socialismus“ -jde o syntézu komunistického a sociálně demokratického projektu.

[18] Lze diskutovat o tom, jak dalece jsou tyto vztahy ve faktickém rozporu s ústavním pořádkem.

[19] Z teoretických, ale i ryze praktických politických důvodů je třeba, abychom nezaměňovali slova radikální a extrémní, naopak abychom šířili vědomí o jejich rozdílu. Radikální (od radix = kořen) je to, co se snaží dobrat se podstaty věci, extrémní (od extréme = krajní) je to, co používá krajní prostředky. Do programu tato slova klademe záměrně vedle sebe.

[20] Nemáme na mysli pouze lidský život, ale život vůbec. V rámci tohoto pojetí je možno z této hodnoty odvodit i další, se kterými pracuje například ekologické hnutí, obránci zvířat …
Je oporou pro humanistický rozměr politiky demokratického socialismu, umožňuje podporu rodiny a dětí, je základem našeho odporu proti válce….

[21] Předpokládáme současně, že takto vytvořené a spravované statky zároveň vyústí v sociální pokrok.

[22] Rozšíření formulace Maxe Webera.

[23] Stát je vyústěním procesu koncentrace různých druhů kapitálu, kapitálu fyzické síly či nástrojů nátlaku (armáda, policie), kapitálu ekonomického, kapitálu kulturního či lépe informačního, kapitálu symbolického (Viz Pierre Bourdieu v Teorii jednání)

[24] Některé extrémně ekologické proudy, mezi filosofy např. Václav Bělohradský

[25] Mezi oběma těmito společenskými vztahy existují obousměrné vazby, které se historicky vyvíjejí jako ony vztahy.

[26] Kdyby tomu tak bylo, sám kapitál by se rozloučil se svobodou natrvalo.

[27] A samozřejmě i časově omezené vyšší míře zisku cestou technologických inovací.

[28] Jedná se o nelineární problém, který modelově zachycuje následující obrázek:

[29] Klíč k budoucí změně totiž musí existovat (možná ve skryté formě) již ve stávající společnosti, měl by se týkat materiálních podmínek nových výrobních vztahů. V našich úvahách jdeme po linii kapitál – svoboda nakládat se svou pracovní silou – svoboda – rovnost – sdružování výrobců (pracujících) – růst jejich účasti na řízení a rozhodování – socializace produkce.
Pro úplnost je třeba povědět, že existují i odlišné představy o přechodu:

a) klasická komunistická: zespolečenštění prostředků produkce cestou zestátnění (bez náhrady nebo s náhradou), teoreticky zbavením buržoasie jejího kapitálu, prakticky často zbavením kapitálu její buržoasie

b) neokomunistická: v kapitalistickém sektoru se objevuje ostrůvek socialismu (samosprávný sektor), ve kterém začne práce „zaměstnávat“ kapitál, v němž poroste rychleji produktivita práce, který bude postupně pohlcovat kapitalistický sektor

c) liberálně socialistická: úloha námezdního poměru a vlastnictví výrobních prostředků postupně mizí, roste význam síly vyjednávací pozice, dané vlastněním kapitálu v širším slova smyslu (klasický kapitál, vzdělání, politická či hospodářská pozice..), roste význam „sebevykořisťování“ (systém Schwarz) – zvláštní podskupinou je teorie lidského kapitálu

[30] Podle původních představ klasiků se fakticky o žádný socialismus nejednalo, protože nenaplňoval základní znaky nového systému - vyšší produktivitu práce, zespolečenštění prostředků produkce a rovnost vlastníků (vlastnické funkce opanovala „nová šlechta“ – nomenklaturní aparát), svobodu všech členů asociace. Nazýváme ho pracovně sovětským modelem socialismu, existuje však i termín protosocialismus.

[31] Na tuto situaci reagoval lidový humor – úvodní ceremoniál zasedání ÚV KS reálsocialistického státu: „Povstaň, kdo můžeš, přinášejí generálního tajemníka!“

[32] Emancipovat, ned. i dok. (koho; koho od čeho, z čeho) vymaňovat, vymanit z podřízeného postavení ve společnosti, v rodině, z nějaké cizí moci, nadvlády, vlivu, z područí; zrovnoprávňovat, zrovnoprávnit, osvobozovat, osvobodit, vyprošťovat, vyprostit (z něčí moci, vlivu apod.) – Slovník cizích slov, SPN, Praha 1981

[33] Úspěšné dosažení cíle není možné bez organické jednoty dlouhodobých strategických cílů s bezprostředními taktickými úkoly.

[34] Stanovit si strategickou linii znamená vypracovat fundovaný projekt socialistické alternativy, sestávající se s postupných střednědobých postupných cílů. Vytčené cíle musí být jasné nejen členům strany, ale především všem občanům, kteří se s ním identifikují.

[35] Fakticky to znamená, že před DS stojí následující trvalé strategické úkoly.

[36] Jde o vlastní vyjasnění teoretických základů, na jejich základě o osvojení metodických postupů a o vyhodnocení politických zkušeností vlastních i cizích.

[37] DS tedy s komunistickými stranami přejímají dialektický a historický materialismus, který jim umožňuje projektovat kvalitativní společenské změny, a současně akceptují kritický realismus, aktuálně převzatý sociálně demokratickými stranami od Poppera, který jim umožňuje kvantitativní predikce v blízké budoucnosti.

[38] Přebíráme z Marxova historického materialismu ty obecné závěry, které nebyly poplatné historickým podmínkám svého vzniku.

[39] DS považují život za klíčovou hodnotu. Jejím prizmatem proto posuzují všechny události, teoretické závěry a stanovené cíle.

[40] Analýza současného stavu globální kapitalistické společnosti vede k závěru, že v ní neexistují jasně vymezené hranice antagonistických tříd, že je například většina námezdně pracujících v rozvinutých kapitalistických společnostech organicky spojena s existujícím kapitálem (akcie, fondy, bankovní účty) a nepřímo je vlastníky prostředků produkce. Proto má zájem na jeho prosperitě a na udržení příjmů ze svého vlastnictví.

[41] Hlavním důvodem pro tento závěr je nerovnoměrnost technologického a ekonomického vývoje světa, faktická propojenost všech s kapitálem (důchodové a jiné sociální fondy) a skutečnost, že se kapitál koncentruje ve stále zanedbatelnějším počtu rukou. Současně klesá počet námezdně pracujících a roste počet samostatně činných, kteří poskytují své služby externě (u nás systém „švarc“).

[42] Společenská alokace kapitálu.

[43] Význam historické diferenciace na sociální třídy byl v průběhu minulého století postupně nahrazen mnohem živějším protikladem mezi těmi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a těmi, kdo jsou z toho procesu dočasně či trvale vyloučeni. Napomáhat procesu jejich zpětné integrace pro DS znamená podílet se na procesu emancipace člověka.

[44] Lze očekávat „stávkování kapitálu“, k tomu je třeba chystat fondy „stávkokazeckého kapitálu“.

[45] Je třeba zdůrazňovat, že ani odstranění ponižující bídy a zaostalosti nebude mít OKAMŽITÝ efekt, který se projeví vymizením terorismu jako nadstavbového fenoménu. Podobně dlouho trvalo, než dlouhodobá poctivá práce v Evropě narušila nenávistný fundamentalismus středověkých křesťanských církví.

Manifest demokratického socialismu

Úvod