Existence NATO byla vždy jeho zakladateli obhajována tím, že se jedná o "obranné uskupení", které reaguje na "sovětskou hrozbu", ačkoliv NATO bylo vytvořeno v roce 1949 a Varšavská smlouva v roce 1955. Zhroucení Sovětského svazu a rozpuštění Varšavské smlouvy mělo logicky vést k rozpuštění Severoatlantické aliance. Stal se opak. NATO nebylo rozpuštěno, ale posiluje se. V rozporu se zakládající Washingtonskou smlouvou si oficiálně přisvojilo právo vojensky intervenovat na základě vlastního uvážení proti komukoli v kterékoli části světa. Tím porušilo nejen vlastní statut, ale otevřeně popírá mezinárodní právo a přisvojuje si pravomoci náležející mezinárodnímu společenství - Organizaci spojených národů a její Radě bezpečnosti.
Válka proti Jugoslávii v roce 1999 vedená bez mandátu Rady bezpečnosti spojených národů, s porušením Charty OSN a ženevských konvencí, je přesvědčivým důkazem nové agresivní a intervenční strategie, která poprvé od roku 1945 přinesla útočnou válku do Evropy. Vlády zemí NATO, zejména USA, eskalovaly napětí, podněcovaly občanskou válku směřující k rozbití Jugoslávie. Nesou podstatnou odpovědnost za tragédii Balkánu. Využívají tribunálu v Haagu k vyřízení účtů s oponenty, s bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem.
Závažným příkladem je i anglo-americký útok na Afghánistán v rámci tzv. "války proti terorismu", vedený a podporovaný některými státy NATO. Útok nerespektoval základní humanitární principy, nešetřil civilní obyvatelstvo, infrastrukturu ani životy a práva válečných zajatců. Navíc, vynucená výměna vládnoucí garnitury nevyřešila základní problémy afghánského lidu.
Přípravy na útok proti Iráku a snahy o geopolitické změny v oblasti Středního východu v rámci nové americké strategie preventivních úderů jsou pokusem o expanzi, o řešení ekonomických a politických problémů USA na úkor jiných národů.
NATO, které se podřizuje rozhodujícímu vlivu USA, se stále zřetelněji profiluje jako vojensko-politický pakt překračující meze obrany. Stává se prostředkem expanze a posilování vlivu největších členských mocností. NATO i jeho Partnerství pro mír je důležitým nástrojem prosazování záměrů Spojených států ve světě a jejich vlivu a zájmů na evropském kontinentě. Hegemonie USA se ve vojenské složce paktu opírá o výsadní postavení a pravomoci amerických představitelů, o kontrolu ozbrojených sil, vojenských a bezpečnostních aparátů, vojenského průmyslu a s ním spojených technologií členských států. Především v evropských členských státech se integrované vojenské struktury dostávají mimo kontrolu a v kritických momentech mimo rozhodování národních státních orgánů a OSN. Z těchto důvodů se vyslovujeme proti strategii preventivních úderů a proti vzniku vojenských sil NATO rychlého nasazení.
Na vojenských základnách USA a NATO jsou umístěny jaderné zbraně, jejichž použití je v rozporu s ústavami jednotlivých zemí a fakticky podřízeno rozhodování a kontrole vojensko-politických autorit Spojených států. Z toho plyne zvýšené nebezpečí, že jednotlivé země budou zataženy do válečných scénářů, které se vymykají rozhodování a kontrole legitimních národních autorit. Pod tlakem USA tak dnes narůstá hrozba, že Evropa a svět budou zataženy do nové etapy intenzivního zbrojení, vyčerpávajícího nejen USA, ale také další státy NATO.
Lidská civilizace je ohrožena militarizací mezinárodních vztahů, militarizací kosmu stejně jako rostoucím vojenským intervencionismem, který stále více ovládá politiku USA. Severoatlantická aliance jako nástroj hegemonistické politiky USA dává přednost eskalaci napětí a použití síly před mírovým řešením mezinárodních sporů a civilizovaným překonáváním ekonomických a sociálních příčin prohlubujících se rozporů současného světa. NATO není schopno zajistit politická řešení těchto problémů. Budování vojenských sil a plánování jejich nasazení je těžištěm aktivit NATO.
Evropa nepotřebuje k zajištění míru na svém kontinentu a k budování mírových vztahů s ostatními národy světa agresivní alianci, která podlamuje a fakticky zpochybňuje roli OSN. NATO je v současné podobě nepřijatelné a je vysoce aktuální požadavek na jeho zrušení. Reálnou cestu k tomuto cíli vidíme v pozastavení členství evropských států ve vojenských strukturách NATO. Pro Evropu a její státy a národy je životně důležité udržet odpovídající míru suverenity rozhodování a bránit se zatažení do nových vojenských dobrodružství. Evropa a celý svět potřebuje jiný bezpečnostní systém, než představuje NATO, obranný a neagresivní, který na základě rovnoprávnosti a důstojnosti zahrne všechny státy kontinentu od Portugalska po Rusko a Kavkaz, od Skandinávie po Balkán. Systém, který by vyvěral z nutnosti nejen existence, ale i reformy OSN, aby odpovídala nové realitě světa a vytvořila efektivní struktury pro udržování míru, předcházení a urovnání konfliktů.
Tlaku USA a zájmům jiných mocností postupujících v rozporu s mezinárodním právem může čelit takový systém, který bude respektovat v plném rozsahu Chartu OSN a duch helsinského procesu. Měl by být založen na spolupráci a suverenitě všech národů, vycházející z respektování mírových vztahů a spolupráce. Navrhujeme, aby tato idea byla uskutečněna s využitím zkušeností OBSE.
Evropa patřila vždy mezi části světa nejvíce ohrožené politikou zbrojení a vývojem zbraní hromadného ničení - jaderných, chemických, biologických, kosmických. Nese svůj díl odpovědnosti za postupné a vyvážené odzbrojení až po úplné celosvětové odstranění těchto zbraní, počínaje velkými mocnostmi, které umožní převést enormní zdroje znehodnocované ve vojenských výdajích na řešení velkých problémů sociálních, ekonomických či problémů životního prostředí, které sužují zeměkouli.
Agresivní pakt NATO není schopen stát se celoevropským bezpečnostním základem. Budoucnost spočívá v rozvoji procesu ekonomické a politické integrace mezi všemi zeměmi kontinentu na základě rovnosti a suverenity všech, proti jakékoli logice dominance bohatších zemí nebo sociálních skupin nad ostatními, tedy na zcela odlišných základech, než kterými jsou antisociální liberalismus a atlantická podřízenost.
U příležitosti vrcholné schůzky NATO v Praze, na níž se předpokládá další rozšíření Aliance na východ přijetím nových zemí, signatáři této výzvy, patřící k různým myšlenkovým proudům, avšak sjednocení ve společné touze po míru, apelují na všechny národy Evropy a členské státy OSN, aby se spojily a mobilizovaly proti politice války a zbrojení, za praktické kroky k mírové a spravedlivé Evropě a celému světu.
Praha, 19. listopadu 2002
Pražská výzva byla přijata účastníky Mezinárodní konference k aktuálním otázkám architektury evropské bezpečnosti, organizovaná KSČM, které se zúčastnilo 160 domácích i zahraničních účastníků, mezi nimi zástupci 30 komunistických, dělnických a socialistických stran.