PRO DEMOKRATICKOU EVROPU
(MANIFEST KSČM)

ÚVOD

ÚVOD

Naděje mnoha lidí, že skončení studené války a rozpad bipolárního systému povedou k trvalému míru a bezpečnosti, ale i k prosperitě a sociálním jistotám v zemích Evropy, ke sjednocení našeho kontinentu na principech rovnoprávnosti a spravedlnosti, skončily trpkým zklamáním a rozčarováním. Evropa je plná konfliktů a svárů i nebezpečí a hrozeb, mocenských tlaků a aspirací, nespravedlnosti a nejistoty. Sociální nejistota, nezaměstnanost i bída, beznaděj, ztráta perspektiv, rostoucí nedůvěra k vládnoucím systémům - to vše se projevuje ve větší míře, než kdykoliv dříve.

Komunisté v České republice jsou přesvědčeni, že národy našeho kontinentu si v souladu se zákonitostmi vývoje v budoucnu najdou cesty - každý po svém - k vybudování různých forem spravedlivé socialistické společnosti, která jim zajistí prosperitu i sociální spravedlnost, vládu práva, spravedlnosti a demokracie i formování rovnoprávných vztahů míru, bezpečnosti a opravdové, vzájemně prospěšné mezinárodní spolupráce.

Jsme si však vědomi toho, že to není záležitost zítřka či nejbližší doby. Chceme proto už dnes, podle svých nejlepších sil a možností přispět k tomu, aby se Evropa neutápěla stále hlouběji do bažiny bezvýchodnosti, aby problémy mučící národy našeho kontinentu bylo možno alespoň zmírňovat a pokud možno překonávat, aby se už za současných podmínek a možností otevírala cesta ne ke zhoršování, ale k postupnému a systematickému zlepšování situace. Chceme se k tomu spojit nejen s politickými stranami a proudy ideově nám blízkými, ale se všemi komu skutečně leží na srdci zájmy demokracie a lidských práv, budoucnost našeho kontinentu, lidské civilizace.

Jedna z klíčových otázek, ne něž chceme obrátit pozornost našeho lidu i všech národů Evropy, je formování Evropské unie. Vytváří se jako pokračování poválečných integračních procesů v západní Evropě, jako hospodářský a politický útvar, který bude patrně nadlouho a dosti výrazně ovlivňovat vývoj v Evropě - i v samé České republice. Vztah východních zemí k EU bude poznamenán jak nerovným postavením ve společenské dělbě práce, tak i horší pozicí v oblasti sociální, strukturální, ekologické a regionální. Proto má pro nás přímo životní důležitost, jak se podaří ve spolupráci s ostatními demokratickými silami doma i v zahraničí existující integrační procesy v celé Evropě pozitivně ovlivnit.

Budoucí Evropa potřebuje zřetelně zcela jiné uspořádání, než jaké se zformovalo po druhé světové válce v západní Evropě. Jeho utváření bude vyžadovat rozsáhlý konsensus širokého spektra politických sil, národů celého kontinentu. Existuje široká shoda v tom, že to má být proces rozsáhlé, racionální, účinné ekonomické integrace a zároveň politického sjednocování na důsledně demokratických zásadách.

Už nyní je však zřejmé, že v současné době prosazovaný tzv. Maastrichtský model jen pramálo splňuje tyto požadavky. Za současného poměru a rozložení mocenskopolitických a ekonomických sil se tu uplatňuje koncept nadvlády mocných nad slabými, moci velkého, zejména finančního kapitálu proti zájmům národů, potlačování sociálních práv i národních specifik. Je to koncept ekonomické i politické nadvlády Německa, jemuž v Evropě s požehnáním USA přísluší přední úloha. Je to koncept Evropy neschopné zajišťovat trvalý růst a prosperitu, mír a bezpečnost, tím méně přispět k řešení globálních problémů války a míru, sociálního rozkolu světa i hrozby ekonomické katastrofy.

Vládnoucí kruhy České republiky usilují o co nejrychlejší zapojení do EU /zapojení na věčné časy, protože Unie nezná časové omezení/, bez ohledu na dopady a důsledky. Jen výjimečně zazní realističtější stanovisko, že tyto procesy nelze uspěchat, že nechceme, aby nás někdo kontroloval, koordinoval a řídil, že tzv. návrat do Evropy nesmí být kontraproduktivní.

Formování nového systému v Evropě musí být společným dílem demokratických sil všech evropských národů. Jako představitelé radikální, antikapitalistické levice cítíme prvořadou povinnost říci, jak si konkrétněji představujeme budoucnost evropského kontinentu a jakými cestami tohoto cíle dosáhnout. Zvrat, který se odehrál ve střední a východní Evropě v roce 1989, jen zvyšuje náš pocit odpovědnosti. Utvářející se zkušenost s divokým kapitalismem, letitá zkušenost s tzv. reálným socialismem, specifický průnik různých kulturních vlivů i hluboké sociální tradice našeho národa vytvářejí svým způsobem nenahraditelné východisko pro to, abychom do projektu budoucí, demokratické Evropy přispěli svým vlastním, pro mnohotvárnou budoucnost Evropy potřebným způsobem.

1. CHCEME EVROPU EKONOMICKÉ PROSPERITY

Současný hospodářský svět je poznamenán rychle se rozvíjejícími procesy internacionalizace. Nadnárodní koncerny shromáždily takovou ekonomickou moc, že se kontrola nad zdroji bohatství vymkla v řadě případů možnostem národních států. Finanční síla nadnárodních finančních ústavů dnes přesáhla 14 biliónů USD a spekulativním tlakům na jednotlivé národní měny ty slabší těžko odolávají. 85 % všech investic jde do operací spíše spekulativního rázu, přičemž se nedostává kapitálu na mnoho životně důležitých projektů. Třetina mezinárodního obchodu je dnes spojena s výměnou zboží, služeb a kapitálu mezi jednotlivými složkami nadnárodních korporací. S jejich rostoucí ekonomickou mocí dochází k nezadržitelnému snižování suverenity jednotlivých zemí a přestává fungovat národní hospodářská politika. Zostřuje se konkurenční boj. Stále ostřeji vystupují tři centra světového hospodářského dění - severní Amerika, Evropa a Dálný Východ.

Stále výrazněji vzniká potřeba nového mezinárodního ekonomického řádu. Jeho jádrem objektivně musí být nadnárodní centra, demokraticky utvářená a kontrolovatelná. Jejich význam narůstá tím spíše, že podíl mimotržní regulace ve světové ekonomice bude dlouhodobě dále vzrůstat.Význam přikládáme zejména perspektivě mezinárodního propojení sektorů samosprávné ekonomiky, vznikající v jednotlivých zemích.

Mají-li evropské národy uhájit své dosavadní ekonomické postavení, musí své síly spojit. Evropa má stále obrovský výrobní potenciál, který by jí - za předpokladu rovnoprávné integrace zemí bývalého socialistického společenství - garantoval v soutěži s dalšími oblastmi světa důstojné postavení. Evropské národy disponují nezměrným intelektuálním potenciálem, vysokou kulturou pracovní síly i spotřebitele. Trh, který by vznikl spoluprací v Evropě od Atlantiku po Ural je těžko srovnatelný s kterýmkoli jiným.

Cesta ekonomické transformace, kterou nastoupily podle požadavků mezinárodních finančních institucí země bývalého socialistického společenství, tyto možnosti blokuje. Vede k zúžení domácího trhu, k umrtvení významných výrobních kapacit, k sestupné restrukturalizaci, k poklesu exportní výkonnosti. Místo racionální dělby práce a spolupráce nastoupilo krátkozraké využívání zemí bývalého socialistického společenství jako dodatečných trhů, místo integrace opětné ekonomické rozdělování, včetně umělých celních bariér a objevuje se i vzájemné poškozování a obviňování. Postavení a vývoj těchto zemí, formování jejich vztahů s ostatními státy je přitom zkušebním kamenem životnosti evropské myšlenky v ekonomickém, politickém i kulturním ohledu.

Hrozí vyrůst pevnost Evropa, která místo zapojování dalších regionů do své ekonomické, politické i kulturní zóny se bude pyšnit svou výlučností. To není cesta vpřed, tím spíše, že ve světovém měřítku dochází k rozsáhlému přesunu těžiště ekonomického života do tichomořského regionu. Větší ekonomická síla Evropy nevede přes integraci a monopolních struktur, ale přes integraci národů, souhru komparativních výhod jednotlivých ekonomik, rostoucí dělbu práce a specializace, přes vzájemné zprostředkování fungování velkých a malých systémů. Namísto rozhodování byrokratického aparátu ve službách nadnárodního kapitálu je třeba vytvořit demokratický rozhodovací a kontrolní mechanismus disponující účelným a pružným systémem expertního působení vysoce kvalifikovaných znalců. Důležité je respektovat princip vyrovnávání ekonomické úrovně jednotlivých zemí. Jen touto formou dosáhne Evropa nejen celkové prosperity, ale i energetické bezpečnosti, výkonného dopravního a komunikačního systému, snížení nákladů, jež je nedosažitelné v rámci národního státu.

Integrace nesmí být nástrojem podřízení Evropy novým Velkoněmeckem, ale nástrojem všeobecného rozvoje. Pozitivní úlohu by mohlo sehrát pojetí evropské integrace jako volnějšího svazku několika seskupení, z nichž jedno by mohlo vzniknout v relativně vyspělejších středoevropských zemích.

Pro levicová hnutí je evropský kontinent zároveň nejbližším dějištěm pro hledání nových forem informační výměny i programové a akční spolupráce. V rámci národního státu nelze najít komplexní odpověď na výzvu neokonzervatismu spojenou s nezvládanými procesy internacionalizace. Pro levici musí výzva Maastrichtu být podnětem k vytvoření ekonomického projektu spolupracující a poté i sjednocené Evropy, kde by - na rozdíl od současného Maastrichtu - šlo o reálné základy ve finanční a obecně v ekonomické oblasti. Jsme pro evropskou integraci a podporujeme účast našeho státu v ní, ale budeme usilovat o nové projednání Maastrichtské smlouvy o podstatnou demokratizaci celého systému a takové korekce, aby Evropa byla pro všechny vyšší kvalitou národního i sociálního života.

2. CHCEME EVROPU VĚDY A TECHNIKY

Většina vědců, kteří dosud působili na Zemi, se narodila v Evropě. Evropa je kolébkou moderní vědy, moderního racionalismu a na tuto tradici může a musí navázat. Vědu nechápeme v jejím úzkém omezení daném manipulativním pojetím vědecké a společenské racionality, jak se ustavilo od 17. století v Evropě a postupně v celém světě. Evropa má velkou šanci dát k dispozici hodnoty vědeckého myšlení co nejširší veřejnosti, otevřít cesty novému pojetí společenské i vědecké racionality. Její plný rozvoj a nástup, vyjadřující podstatný růst společenské odpovědnosti, je myslitelný pouze tehdy, dojde-li k pozitivnímu překonání výlučnosti kritéria zisku tvrdě uplatňovaného nadnárodními společnostmi a vytvoření demokratického systému vědecké spolupráce.

Pokrok vědy a techniky nelze zastavit. Jeho smyslem a cílem však musí být všestranný rozvoj člověka. Místo negativistické kritiky vědy a techniky či naopak, přehnaného optimismu, místo konjunkturální honby za efekty přinášejícími maximální zisky potřebujeme promyšlené zaměření společného úsilí sledující trvale udržitelný rozvoj a obohacování života lidského společenství. V tomto ohledu je důležitý systém demokratických opatření, která by při podpoře svobody výzkumu i odstraňování bariér v obchodu s potřebnými technologiemi zabraňovala zneužití vědeckých a technických objevů k antihumánním účelům.

75 % přírůstku hrubého domácího produktu v nejvyspělejších zemích je dáno aplikacemi vědy. Na druhé straně roste nákladnost veškerého vědeckého výzkumu a bez integrace a dělby práce v nadnárodním měřítku není další posun vpřed možný. Např. Československo do roku 1992 pokrývalo 70 % výrobních oborů a přitom produkovalo ročně ve světovém měřítku 1 % vědeckých poznatků. Za škodlivou pokládáme devastaci a degradaci vědecko-výzkumného potenciálu v řadě zemí bývalého socialistického společenství, Českou republiku nevyjímajíc. Investice do této oblasti, do vědy, techniky a růstu kvalifikace směrem k osvojování poznatků moderního vědeckého myšlení pokládáme za nejperspektivnější. S růstem významu lidského faktoru je třeba větší pozornost věnovat společenským vědám. Jsme pro vytvoření nadnárodních, demokratických celoevropských vědeckých institucí, tak jak o tom snil náš velký krajan Jan Ámos Komenský. Nesmí však být přitom ztracen specifický přínos jednotlivých evropských národních společenství. Rozvoj pluralitní a přitom společně postupující evropské vědy se musí stát zdrojem nové iniciativy Evropy ve světě.

3. CHCEME EVROPU SOCIÁLNÍCH JISTOT

Dosavadní průběh evropské integrace vede k hromadění sociálního napětí mezi mocnými na jedné straně a zájmy širokých vrstev obyvatelstva na straně druhé. Cenou za boj s inflací je především vysoká nezaměstnanost a odbourávání sociálních jistot, změkčování ekologických norem a zavádění opatření, která byla ještě před časem nemyslitelná, jako je noční práce žen. Sociální jistoty, které si pracující vydobyli v jednotlivých zemích, budou podléhat frontálním útokům bruselské byrokracie pod záminkou jednoty sociální politiky a odpovídajících právních norem. Integrační kroky západoevropských vlád, ať už úspěšné či nikoliv, tak postihují hlavně řadové občany. Pro většinu obyvatelstva, zejména sociálně slabé skupiny, jejichž zájmy má evropská levice hájit, je důležité zabránit tomu, aby daní za zcelování Evropy bylo další oslabování historicky získaných sociálních vymožeností.

V současnosti jsou mezi jednotlivými evropskými státy značné rozdíly, pokud jde o míru a pojetí sociálních jistot. Odbyrokratizované sociální jistoty s co největší rovností šancí a umožňující diversifikovaný životní styl jsou nenahraditelným zdrojem motivace a rozvoje - včetně lidí v postproduktivním věku. Stáří by nemělo být dobou nejistoty, ale naopak, možností vrátit se ke koníčkům a snům mládí, vzdělávat se a kultivovat i přispívat společnosti svými životními zkušenostmi. Také v oblasti pracovních aktivit se domníváme, že od společnosti masové práce, která pohlcovala člověka, vede cesta k diversifikaci pracovních aktivit i zpružnění forem práce i úvazků. Sféra sociální politiky musí zaručovat nedotknutelnost lidské důstojnosti i vytvoření prostředí v němž nezanikne jediný talent. Sociální a kultivující smysl práce je opět mimo výlučnost ziskového principu a je možný jen v Evropě, která bude překonávat kapitalistický systém a směřovat k moderní socialistické společnosti.

Vysoce aktuálním úkolem je zaměřit se na eliminaci nejpalčivějších sociálních problémů, tak aby byla v praxi naplňována Evropská konvence o lidských právech a základních svobodách a tato práva rozšířena i o Evropskou sociální chartu včetně doplňkového protokolu z roku 1988. Z tohoto hlediska jsou důležité i pravomoce mezinárodního systému dohledu nad aplikací těchto dokumentů v jednotlivých zemích. V dozorčím systému by pak mělo být významné místo poskytnuto organizacím sdružující pracující či představujícím sociálně potřebné občany.

Z téhož titulu by výraznou součástí evropské integrace měla být účinná ochrana práva na práci včetně úmluvy o podpoře zaměstnanosti, na spravedlivou odměnu a podmínky při práci i ochraně zástupců pracujících v podnicích, v nichž neexistují odborové organizace. Podstatný význam má právo na kolektivní vyjednávání včetně práva na stávku, na ochranu zdraví i regeneraci sil, sociální zabezpečení, práva rodiny, starších lidí, dětí a mládeže, žen, sociální ochrana zemědělců, odškodňování obětí násilné trestné činnosti i práva migrujících pracovníků a mnohá další. V neposlední řadě jde o právo být informován o podniku a právo podílet se na pracovních podmínkách a prostředí.

V souvislosti s integrovanou koncepcí bydlení je potřebné trvat na zvýšené odpovědnosti vlád za zabezpečení důstojného bydlení a koordinovat účinnou sociální a ekonomickou politiku na tomto poli. Věcným kritériem je sladění potřeb a možností občanů bydlení s požadavky mobility obyvatelstva, energetickými opatřeními a moderními urbanistickými trendy (např. řešení městských periférií, kvalita hromadné bytové výstavby, údržba a modernizace bytového fondu).

4. CHCEME EVROPU KULTURY A VZDĚLANOSTI

Evropská kultura a vzdělanost patří mezi neopominutelné hodnoty lidstva. Humanismus, úcta k lidským právům i k hodnotě individua, moderní formy idejí lidské emancipace jsou produkty evropského ducha. Tyto hodnoty nesmějí být ztraceny v důsledku stále naléhavějšího diktátu trhu. A nejen proto, že existuje korelace mezi kulturností a produktivností pracovní síly. Kulturu chápeme co nejšířeji jako osvojování světa člověkem. Jde o etizaci politiky, o takové pojetí politiky, kde síla argumentů bude stát výše než síla zbraní, kde manipulace bude nahrazena vědomou spoluprací směrem k racionálnímu a morálně přijatelnému cíli.

To vše znamená kulturu a vzdělanost vymanit jak z okovů politického tak i ekonomického diktátu a ze zdroje zisku nebo vedlejšího produktu zisku z ní učinit společensky uznávanou a podporovanou oblast. Jde nám o kulturotvorné prostředí i o co nejširší přijímání hodnot kultury a vzdělanosti. To se neobejde bez státních i mezinárodních subvencí. Při plném respektování práva tvůrců na duševní vlastnictví musí být zabezpečeno všeobecné demokratické zpřístupnění kulturní tvorby. Všichni občané evropských států, bez ohledu na sociální původ nebo velikost sídla, musí mít dostup k těmto hodnotám. Evropské národy musí znát dobře jeden druhý a dostupnost kulturních hodnot všech evropských národů, jakož i těch mimoevropských národů, jejichž příslušníci na evropském území žijí a pracují, je jednou z podmínek obohacení i šíření evropské kultury. I v minulosti byl její rozvoj spojen nikoliv z uzavíráním do sebe, ale s otevřeností světu.

Soudržnost Evropy i jednotlivých jejích národních společností by měla stát nejen na ekonomických a politických strukturách, ale také na společně sdílených kulturních hodnotách. Pouhé ekonomické a politické struktury společnost integrovat nedokáží. Naším cílem na tomto poli je jednota v pluralitě: nechceme uniformní evropskou, tím méně importovanou kulturu násilí ale Evropu kultur - v celém jejím bohatství, pestrosti a mnohotvárnosti.

Vzdělávací politika evropských zemí musí reagovat na to, že výchovně vzdělávací systém je součástí ohromného tlaku na růst společenského intelektu, jemuž se přisuzuje úloha být tažnou silou kvalitativního růstu. S tím souvisí garance práva na vzdělání, rovnost přístupu ke vzdělání a v souladu s pakty o lidských právech dosažení možnosti bezplatného vzdělávání na všech stupních. Jako dědici velkého Učitele národů, Jana Ámose Komenského, chceme ještě více přiblížit všem národům jeho odkaz spojující univerzalitu růstu vzdělanosti s konkrétností i krásou národních specifik a s nejvyššími etickými hodnotami.

5. CHCEME EVROPU JEDNOTY I NÁRODNÍ SUVERENITY

Sjednocující se Evropa je pro nás cestou k vyšší kvalitě národního života, nikoliv uniformním potlačením národní svébytnosti. Proto dáváme přednost takovým formám součinnosti, kde je zajištěno rovnoprávné postavení všech evropských partnerů, bez ohledu na velikost i ekonomickou či vojenskou sílu. Všechny styky v Evropě by měly být budovány na základě všeobecného souhlasu všech zainteresovaných. Porušení této zásady a preferování dílčích řešení vedlo k osudnému selhání evropských států na území bývalé Jugoslávie. Preferování komplexního přístupu je důležité proto, aby se kulturní rozdíly a protiklady v epoše oživujícího se nacionalismu nezměnily v destruktivní potenciál.

Šíření nacionalistických iluzí nezabrání přesvědčování a moralizování, ale ekonomická a politická stabilita, spojená s budováním fungující moderní občanské společnosti. Snahy pravicových sil zaplnit dočasné ideologické vakuum, vzniklé při rozbití dřívějších struktur, náhražkovými ideologiemi, zejména nacionalistickými a klerikálními, společnost jen dále rozdělují a podněcují konflikty. Národní suverenita je pak zaměňována za cestu tzv. národních elit k mocenským a ekonomickým pozicím bez ohledu na cenu, kterou národy za to platí. Cestou k tomu, vyhnout se národnímu i sociálnímu ponížení, je budování silné a stabilizované, moderní, demokratické, pokrokově orientované občanské společnosti.

Zvolená forma ekonomické transformace v zemích střední a východní Evropy však nevede k posílení občanské společnosti a demokracie, ale spíše k autoritářským ambicím. Není náhodou, že nacionalistické režimy jsou v zemích, kde je stav lidských a občanských práv často velmi bídný a kde jsou struktury občanské společnosti otřesené nebo málo rozvinuté. Nacionalismus ve své politickomocenské podobě není projevem síly, ale vnitřní slabosti. Sjednocující se Evropa suverénních národů může stát jen na principu vzájemného uznání, respektu a tolerance.

6. CHCEME EVROPU DEMOKRACIE A LIDSKÝCH PRÁV

Evropu budoucnosti si neumíme představit jinak, než jako Evropu demokratickou, Evropu zajišťující a rozvíjející lidská práva. Evropa zažila postupně několik vln expanze demokracie v návaznosti na upevňování struktur občanské společnosti. Naposledy po druhé světové válce, kdy došlo k vzestupu sociálních práv ve většině evropských zemích. Tato expanze sociálních práv ale stála často spíše na postupu shora,se strany. Naším cílem je dosáhnout převahy pohybu zdola, prostřednictvím svobodného sdružování a sebeurčování občanů samých. V našem pojetí se demokracie neredukuje na formální procedury zastupitelské demokracie (i když i ty je třeba rozvíjet a kultivovat), ale demokracie se musí změnit v samozřejmou součást životního stylu, stát se životní formou. Taková demokracie všedního dne, demokracie obsahová, je spojena s růstem významu prvků bezprostřední, přímé demokracie, k němuž by měla být využita i moderní informační technika.

Klademe velký důraz na samosprávné a participační prvky ve společnosti, od politického života přes ekonomiku až po kulturní a informační oblast. Zejména překonání všech forem manipulace je naším cílem a demokracie informační je podmínkou informace ekonomické a politické. Nový mezinárodní řád, spravedlivější a rovnoprávnější vůči všem národům, nesmí obejít změny v oblasti informačních toků. Je nemyslitelné, aby USA kontrolovaly 75 % produkovaných informací pro světovou veřejnost. Vyrovnání této expanze je věcí státu.

Jak už bylo řečeno, jsme si vědomi toho, že zformování podmínek pro přechod k Evropě socialistické bude dlouhodobějším procesem. Už dnes je však potřebné prosazovat a uplatňovat větší míru decentralizace a diferenciace. Důležité bude postavení a funkce nových nadstátních institucí, nad které budou některé konkrétní kompetence postupně přenášeny. V současnosti scházejí účinné mezinárodní nástroje vůči státům, které převzaté závazky porušují, dokonce i přímo ve svém vnitrostátním právu, jako Česká republika. Z obsahového hlediska trváme na dodržování Pařížské charty za novou Evropu, která zabezpečuje respektování pluralismu rovnoprávných politických organizací. Stálý Evropský soud pro lidská práva by měl autoritou ve všech evropských zemích, aby mohl účinně plnit své funkce. Podporujeme zřízení funkce Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, jehož úkolem by byla mezinárodní podpora a ochrana lidských práv. Podstatnou úlohu musí mít v životě evropských národů kompletní Evropská sociální charta, jakož i zmíněné dokumenty, s jejichž ratifikací vláda ČR nepochopitelně otálí.

Pokud jde o současný rozhodovací systém Evropské unie, považujeme bezpodmínečně za nezbytné účinně jej demokratizovat, posílit zákonnou kontrolu, dosáhnout větší vyváženosti v kompetencích mezi orgány ES apod. Zejména je důležité dosáhnout vyváženosti mezi orgány EU a zastupitelskými (Evropský parlament), soudními (Evropský soudní dvůr) a výkonnými (Rada EU, Komise EU). Nezbytné je čelit reálnému nebezpečí, že moc bude koncentrována do rukou všemocné Evropské ústřední banky. Potřebné je čelit i dalším tlakům na omezení demokracie (rotace prezidentury, počet členů rady a počet pracovních jazyků).

V souvislosti se zvýšením pravomocí Rady i Komisí v Maastrichtské smlouvě je třeba zvýšit pravomoce Evropského parlamentu a posílit jeho demokratické složení. Evropský parlament má stále v některých oblastech pouze poradní a dohlížecí pravomoce. Ve věcech bezpečnosti například vyjadřuje jenom svůj názor, nemá právo blokovat nebo zlepšovat návrhy. Z této oblasti je vyloučen i Evropský soudní dvůr a Hospodářský a obranný výbor. Rada EU musí důsledněji chránit zájmy menších států proti velkým. Přechod od jednomyslného rozhodování k většinovému (Rada rozhoduje dvěma třetinami hlasů) a pravděpodobné rozšíření členů EU přináší nezbytnost reformy hlasovacího systému v Radě jako obrany malých a ekonomicky slabých zemí.

Oblast lidských práv patří neodmyslitelně k základům osobnosti moderního člověka a odmítáme jakékoliv jejich zlehčování či zbytkové pojetí podmiňované argumentem až na to budeme mít. Náš postoj k tomuto úsilí vyplývá už z toho, že cílem komunismu je společnost, kde svobodný rozvoj každého jedince je podmínkou svobodného rozvoje všech.

Za nejzákladnější práva pokládáme právo na osobní bezpečnost a na život, právo na zdraví, na přístup ke vzdělání a právo na práci. V tomto smyslu máme za nezbytné dodržovat všechny závazky vyplývající z mezinárodních smluv a dohod, které už byly uzavřeny na půdě OSN, ILO, UNESCO atp.

7. CHCEME EVROPU MÍRU, BEZPEČNOSTI A SPOLUPRÁCE

Umíme si představit pouze jednu prosperující Evropu: Evropu míru a stability. V podmínkách bipolárního světa udržovala přibližná vojenskostrategická rovnováha Evropu ve stavu bez válek. Přes trvající napětí se dokonce dosáhlo dohod umožňující postupné snižování zbrojení a likvidace některých zvláště nebezpečných zbrojních systémů. Přes hluboké politické rozpory mezi státy s rozdílným společenským zřízením se podařilo realizovat Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, přijmout závazná pravidla vzájemných vztahů a zahájit dlouhodobý proces vzájemných jednání o otevřených otázkách na platformě naprosté rovnosti účastníků.

Žel, v posledních letech se Evropa stala dějištěm vleklých, bezvýchodných válek, sporů a konfliktů mezi státy i uvnitř států. Zostřují se projevy rasismu a neofašismu, růst zločinnosti a násilí nabývá znepokojujících rozměrů. Smlouva z Maastrichtu nedává z této situace žádná východiska. Byla koncipována v průběhu 80. let a je tak sama i reliktem blokového myšlení.

Jsme přesvědčení, že dosáhnout zásadního zvratu je možné a naprosto nezbytné. Má-li Evropa žít, má-li mít budoucnost, musí národům v ní žijícím zabezpečit mír, bezpečnost a spolupráci. Nemůže být integrace bez míru a bezpečnosti. V přeměně dosavadní helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě vidíme možné a perspektivní východisko. Bude ovšem zapotřebí podstatně posílit její úlohu, při zachování i prohlubování demokratického charakteru její struktury i praktického působení.

Za nejdůležitější a nejaktuálnější úkol považujeme vybudování struktury pro předcházení konfliktům, respektive řešení existujících konfliktů, a výstavbu účinného systému kolektivní bezpečnosti. Cestu ke skoncování s válečnými konflikty spatřujeme nikoliv ve vojenských intervenčních akcích proti té či oné straně, ale v účinném a pružném diplomatickém jednání se všemi zúčastněnými stranami.

Do budoucna je klíčovou otázkou vytvoření systému evropské kolektivní bezpečnosti. Soudobý proces postupného rozšiřování NATO cestou k míru a bezpečnosti není. Naopak, vytváří nové napětí i nové rozdělení Evropy. Tento pakt je plodem a pozůstatkem studené války. Nedokázal ani zabránit konfrontaci svých vlastních členů (Řecko, Turecko), ani zabránit masovému porušování občanských práv v některých členských státech (Portugalsko, Řecko, Turecko). O celá desetiletí fakticky oddálil mírové sjednocení Německa. Jeho současná role v jugoslávském konfliktu rozhodně nesvědčí o schopnosti urovnávat spory a vytvářet garance bezpečnosti.

Vážné zostření škodlivé a nebezpečné úlohy NATO vyvstává v souvislosti s projektem tzv. strategické transformace NATO, které se má přeměnit v univerzálního světového četníka schopného zasáhnout kdykoliv a proti komukoliv, kde by byly narušeny zájmy vedoucích mocností. Pro Evropu - a zejména pro ČR v souvislosti s úsilím vládnoucích kruhů o urychlené členství v této organizaci - je obzvláště zlověstné, že přední úloha v Evropě se otevřeně dává do rukou Německa. To je navíc vyzýváno, aby co nejrychleji překonalo omezení daná ústavou, pokud jde o nasazení jednotek bundeswehru mimo hranice NATO.

Členství ČR v NATO by tedy v žádném případě nevedlo k posílení bezpečnosti ČR, ale ve svých důsledcích by znamenalo zcela rezignovat na suverenitu země a přijmout roli poddaného nástroje mocenských zájmů Německa - a USA. Tzv. Partnerství pro mír není ani skutečným partnerstvím, tím méně pro mír, ale pouze cestou k zatažení ČR do NATO.

Systém kolektivní bezpečnosti vycházející z platformy OBSE, by zabezpečoval rovnost všech účastníků a opíral se o závazné konzultace s dosud existujícími vojenskobezpečnostními systémy v Evropě - včetně NATO. Tento systém by dal záruku míru a bezpečnosti všem. To by bylo i základnou překonání soudobých tendencí nového mocenského dělení Evropy a utváření sfér mocenského vlivu.

Do tohoto mezinárodního rámce by se organicky včleňovala soustava dvoustranných mírových smluv i široká podpora principu nezúčastněnosti jak na válečných konfliktech, tak na vojenskomocenských paktech jako přirozená a základní pozice evropských států. Rovněž je nezbytné uzavřít pozůstatky, které jsou dědictví druhé světové války, uznat stabilitu hranic v Evropě po druhé světové válce (pochopitelně s korekcemi podle změn v roce 1989 a později). Vyrovnat závazky k odškodnění obětí války a fašismu. Zároveň na reálné základně míru a spolupráce překonat atmosféru podezírání a nedůvěry.

Zárukou míru je i systematické pokračování procesu snižování zbrojení a odzbrojení. V soudobých podmínkách není vůbec důvodů ani pro pokračování zbrojení, tím méně pro jeho zvyšování. Zejména je třeba vyloučit jaderné, chemické a bakteriologické a jiné zbraně založené na zneužití moderní vědy a techniky. Proces snižování zbrojení by měl být dlouhodobě orientován tak, aby vedl ke snížení výzbroje až na nezbytné minimum. Cílevědomá a uvážlivá konverze zbrojního průmyslu, využití průmyslových, vědeckých a technických kapacit, vysoce odborných kádrů i uvolněných finančních prostředků by podstatně urychlilo řešení ekonomických, sociálních a ekologických problémů. V neposlední řadě je třeba navázat na platformě KBSE na všechny pozitivní prvky dosavadních ekonomických, obchodních a finančních smluv a dohod a dále je rozvíjet při důsledném uplatnění zásady rovného s rovným, nediskriminace a principu nejvyšších výhod. Evropa míru, bezpečnosti a spolupráce se může a musí stát základem míru, bezpečnosti a spolupráce na celém světě.

8. CHCEME EVROPU PRO BUDOUCNOST LIDSKÉ CIVILIZACE

Světová civilizace je dnes otřásána globálními problémy. Stále hlubší propast se rozevírá mezi zeměmi přepychu a zeměmi bídy, hladu a nemocí. Ekologické problémy hrozivě narůstají a zpochybňují samu budoucnost lidské civilizace. Nezvládnou je silová řešení ve světě, kde zbyla jediná supervelmoc. Svět má více civilizačních center a jedním z nich je Evropa. Evropské problémy lze řešit jen v souvislosti s řešením klíčových problémů současného světa. Soudíme, že je potřebný projekt nové civilizace, civilizace lidských práv a demokracie, kde by místo bezohledné konkurence měla převahu spolupráce. Vyzýváme ke kooperativnímu způsobu myšlení i jednání. K překročení úzkoprsých a krátkodobých hledisek zisku a k hledání strategie přežití, k modelu dlouhodobě udržitelného růstu. I ekonomické determinanty dnes ukazují k popření výlučného egoismu a cílevědomému vytváření společenských vazeb. Projekt změny nevytvoří žádná strana, žádné hnutí, žádná společnost sama o sobě. Vědecká a společenská pravda na konci 20. století není možná jako individuální výkon, ale předpokládá spojené úsilí. Společenská změna může a musí být dílem levicových i dalších demokratických, humanitárně orientovaných sil, společným dílem celé této velké koalice pro budoucnost.

Evropa, která je kulturně jednotná a přece bohatě rozrůzněná, má k tomu lepší předpoklady než jiné civilizace. Má ohromné intelektuální i materiální zdroje. Má tradice, zkušenosti. Varují ji vlastní bolestně pociťovaná rizika. Bez Evropy nebude nové civilizace, nového světového řádu, nové globální odpovědnosti. Závisí na nás, zda Evropa bude na výši doby, zda bude schopna této iniciativy. Jako občané země, z níž vzešly jedny z prvních projektů mírové Evropy, jsme povinováni pro tuto cestu udělat vše.

Zpracovala odborná skupina ÚV KSČM pro zahraniční politiku, 1996