Práce na tomto programovém dokumentu probíhaly bezmála tři roky a podílely se na nich desítky odborníků, představujících různé instituce, vědní disciplíny i názorové proudy1. Všechny je spojovalo přesvědčení, že stávající sociálně politická praxe citelně postrádá dlouhodobě orientující vodítko. Předpokládáme, že tento dokument může představovat minimální společné programové východisko pro tvůrce a realizátory sociální politiky českého státu v budoucím období. Nabízíme jej proto k diskusi, kritickému posouzení a případnému přijetí celé politické a správní reprezentaci České republiky bez ohledu na příslušnost k té či oné politické straně, resortu, úrovni státní správy nebo sdružení. Věříme, že se stane východiskem dlouhodobé koncepční práce směřující k tomu, aby budoucí česká sociální politika dostála měnícím se nárokům doby i očekáváním samotných občanů.
Česká sociální doktrína se opírá o hodnotová východiska, daná zakotveností v evropském kulturním a myšlenkovém prostoru. Elementární požadavky jsou na ni kladeny z hlediska zajištění základních lidských a sociálních práv. Promítají se do ní i nové akcenty a ambice reflektující dosavadní průběh sociální reformy a měnící se společenskou realitu ve světě i u nás.
Stále naléhavěji je Česká republika konfrontována s některými nepříznivými vývojovými trendy: společnost stárne (hlavně proto, že se snižuje porodnost a trvale stárne populace), roste a diferencuje se riziko nezaměstnanosti, zvyšuje se počet rozvodů, osamělých rodičů, a stále častěji selhává ve svých funkcích rodina. Vzhledem k těmto trendům i vzhledem k rostoucím rizikům nezaměstnanosti a příjmovým nerovnostem se vynořuje problém chudoby a sociálního vyloučení. Sociální politika se v současnosti zaměřuje na eliminaci výše uvedených rizik a dosáhla nesporně řady pozitivních výsledků. Jejím nedostatkem je však skutečnost, že spoléhá převážně na přerozdělování a je zaměřena hlavně k odstranění negativních důsledků zmíněných rizik. V důsledku toho není dostatečně aktivním a dynamizujícím prvkem ve vývoji společnosti. Mnoho lidí se proto dostává do pasti závislosti na sociálních dávkách, někteří je dokonce zneužívají, zatímco jiní postrádají účinnou podporu ze strany společnosti. V budoucnu bude třeba účinnějších strategií.
Sociální doktrína představuje základní orientaci pro tvorbu takové sociální politiky, která poskytne garance základních nezadatelných lidských a občanských práv a současně bude i sociálně integrujícím prvkem, stejně jako prvkem aktivujícím a dynamizujícím společenský vývoj žádoucím směrem. Sociální politika vytváří rámec, jehož prostřednictvím stát umožňuje svým občanům, aby se cítili pro společnost užitečnými a cennými členy, podporuje dlouhodobou prosperitu společnosti a prosazuje solidaritu, stabilitu a legitimitu společenského řádu a tím upevňuje sociální soudržnost společnosti. Tyto cíle jsou navzájem provázány - starost o rozvoj lidského potenciálu je základní strategií, od níž se dosažení těchto cílů odvíjí. Sociální politika je investicí do lidí a tím i investicí do sociálního a ekonomického rozvoje společnosti. Perspektiva takové sociální politiky je perspektivou dlouhodobé prosperity zajišťované především sociálními investicemi do lidského potenciálu. Tato perspektiva musí převážit nad hlediskem krátkodobého zisku, hledajícím okamžité úspory v oblasti vkladů do zkvalitňování lidského potenciálu.
Základním cílem sociální politiky jsou rovné příležitosti a vytvoření lidsky důstojných podmínek života. Prosazení rovných příležitostí předpokládá rovný přístup ke vzdělání, rovný přístup ke zdravotní péči na dostatečně kvalitní úrovni, rovný přístup k pracovním příležitostem, rovný přístup k možnostem zajištění bydlení a konečně i obecnou garanci dostatečného minimálního příjmu v případě definovaných sociálních situací.
Při prosazování rovných příležitostí musejí být věnovány zvláštní pozornost, ohledy a opatření spoluobčanům znevýhodněným zdravotním stavem, věkem, závazkem péče o děti nebo jiné závislé osoby, příslušností k etnickým menšinám. Takto hendikepovaní se nesmějí dostávat na okraj pracovních a jiných společenských aktivit. Poskytnutí rovných příležitostí ve všech oblastech, zejména ve vzdělání a v přístupu na trh práce, je nejlepší formou boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, je způsobem jak zamezit utváření uzavřeného "cyklu deprivace" a závislosti na dávkách, z něhož později není pro některé členy společnosti úniku. Elementární podmínkou rovných příležitostí je garance rovných práv: protidiskriminační zákony musí být přijaty ve všech oblastech společenského života a ve vztahu ke všem skupinám, které jsou reálně diskriminaci vystaveny.
Při podpoře rovných příležitostí je významné, aby rostl lidský potenciál všech členů společnosti: především jde o to, aby vyrůstala zdravá a vzdělaná mladá generace, abychom se postupně stali "společností vzdělání a zdraví". Z tohoto pohledu je třeba, aby investice společnosti do vzdělání a zdravotní péče v relaci k hrubému domácímu produktu spíše narostly, i když je současně samozřejmě třeba dbát na jejich efektivní užití. Zvýšit by se měl i rozsah pomoci mladým rodinám vychovávajícím děti.
Česká sociální doktrína navazuje na dlouhou tradici sociálního myšlení a politické praxe jak u nás, tak i jinde v Evropě a ve světě. Orientuje přístupy a činy státu a dalších sociálních aktérů, včetně očekávání a činů samotných občanů. Její myšlenky nalezneme v ústavě a zákonech České republiky i v mezinárodních úmluvách a paktech, které ratifikovala. Úsilí o její explicitní vyjádření a další rozvíjení je vedeno snahou, aby si její obsah ozřejmili všichni, kteří spolurozhodují a budou spolurozhodovat o podobě a realizaci české sociální politiky budoucích let a desetiletí.
Česká sociální doktrína je v plném souladu s nároky, které jsou na Českou republiku kladeny v procesu jejího příjímání do Evropské Unie. Charakterizuje cíle a vymezuje přístup k řešení sociálních otázek v České republice v širších souvislostech a v dlouhodobé perspektivě. Chce občanům usnadnit pochopení konkrétních politických opatření, umožnit jim kontrolovat soulad slov a činů politiků v sociální oblasti. Byla zpracována i proto, aby se stala základem co nejšíře založené společenské dohody o všech významných sociálních otázkách a způsobech jejich řešení. Její součástí je i úsilí o udržování přijatelných relací v postavení různých sociálních vrstev v zájmu humanizace života jedinců, rodin i ekonomické a kulturní prosperity celé společnosti. Současně je i jedním z významných vstupů do širší celospolečenské diskuse o vizi a žádoucích cílech pro český stát. Sociální doktrína představuje rovněž teoreticky zdůvodněný soubor základních hodnot a principů odpovídajících nárokům doby, z nichž by měla vycházet praktická činnost státních orgánů, spolupracujících institucí i občanů v realizaci sociální politiky. Musí být proto opřena o souhlas rozhodujících politických sil a vyjadřovat obecné zásady sociální politiky nového českého státu a být koncipována tak, aby stimulovala a usnadňovala hledání těch nejlepších alternativ při řešení konkrétních sociálních problémů.
Základní funkce české sociální doktríny jsou následující:
Humanismus
Základní hodnotou, z níž vyvěrá sociální politika moderní demokratické společnosti je úcta k člověku jako jedinečné lidské bytosti. Člověk je tvůrcem zdrojů pro rozumnou sociální politiku a jeho důstojný a co možná spokojený život je jejím smyslem a cílem. Součástí humanistické koncepce sociální politiky je pochopení významu začlenění jedince do soužití rodin a jiných sociálních skupin, jejichž aktivní účast na zabezpečování důstojného života jejich příslušníků je nepominutelným předpokladem pro uplatnění základních hodnot i principů sociální politiky.
Svoboda a odpovědnost
Sociální politika směřuje k tomu, aby každý člověk mohl uplatnit své právo občana na svobodný rozvoj osobnosti a na svobodná rozhodnutí. Současně usiluje o to, aby každý jednal odpovědně. Jde o odpovědnost těch, kteří mohou pracovat a pečovat o jiné vůči těm, kteří pracovat nemohou či kteří se sami neobejdou bez pomoci ostatních. Jde i o odpovědnost příjemců této pomoci, bránící jejímu nadužívání či zneužívání. Svoboda jedince je ohraničena svobodou jiných lidí. Uplatnění práv člověka předpokládá současně plné respektování jeho osobní odpovědnosti a povinností plynoucích z demokraticky přijatých zákonů. Výchova mladé generace v rodině a vzdělávacím systému musí směřovat k tomu, aby byla připravena tato práva, odpovědnosti a povinnosti na sebe převzít v plném rozsahu.
Rovnost
Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě a právech, jakož i v odpovědnosti a povinnostech, a to bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské a politické přesvědčení, zdraví, ekonomické a sociální postavení jednotlivců, rodin a domácností ve společnosti. Vzhledem k tomu, že podmínky, v nichž žijí, jejich kvalifikace, schopnosti a výkony se vzájemně odlišují, nelze za cíl sociální politiky považovat úplnou rovnost kvality jejich života. Moderní demokratická společnost proto usiluje především o vytvoření rovnosti příležitostí pro všechny. Za tím účelem vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, zdravotní péči, k práci, sociálnímu zabezpečení i občanskému i osobnímu uplatnění.
Solidarita
Jedním ze základních způsobů vytváření rovnosti v důstojnosti, svobodě a právech je uplatnění přirozené lidské solidarity a z ní se odvíjející občanské sounáležitosti s těmi skupinami, jež jsou tak či onak sociálně hendikepovány podmínkami svého života a jsou proto ohroženy sociálním poklesem, chudobou, případně i sociálním vyloučením. Proto stát i občanská společnost usilují o vytvoření důstojných podmínek života pro důchodce, rodiny s dětmi, nemocné a zdravotně postižené, nezaměstnané, osoby neznalé jazyka a neadaptované na převládající kulturu a způsob života, jakož i jinak hendikepované menšiny nebo marginální skupiny, a to v rozsahu, který je většinou občanů vnímán jako přiměřený. Zabezpečení důstojného života rodinám s dětmi znamená dosažení takových ekonomických a sociálních podmínek, za kterých mít a vychovávat děti nepřináší hrozbu chudoby, ale které naopak umožňují harmonický rozvoj rodiny.
Sociální spravedlnost
Stát i občanská společnost mohou výrazně přispět k tomu, aby existující sociální nerovnosti nepřekročily únosnou mez a byly společností vnímány jako přijatelné a užitečné. Bude tomu tak, jestliže ekonomické i morální oceňování práce bude co nejvíce odpovídat vzdělanostní i zkušenostní kvalifikaci a reálnému výkonu ekonomicky aktivních osob jak v rozpočtové sféře a veřejném sektoru, tak na otevřeném trhu práce, zboží, služeb a kapitálu. Naléhavým úkolem bude zvyšování společenské prestiže a ocenění práce v domácnosti a veřejně prospěšné a sociálně užitečné dobrovolné práce. Předpokládá to současně omezování nezasloužených výdělků plynoucích z šedé i černé ekonomiky, přiměřenou regulaci neopodstatněných nerovností ve formě demokratickými zákony stanovené daňové politiky, i uplatňování účinných nástrojů sociálního zabezpečení. Součástí spravedlivé sociální politiky je i vytvoření jistot pro každého jednotlivce a jeho rodinu tak, že mohou užívat plodů své poctivé práce, včetně výsledků samostatné činnosti a podnikatelských aktivit. Takto pojatá sociální politika může napomoci sociální soudržnosti a prosazování sociálního smíru.
Sociální politika jako zdroj ekonomického bohatství a kulturního rozkvětu
Sociální politika vycházející z uvedené soustavy hodnot je náročná na finanční prostředky plynoucí ze státního rozpočtu i z rozpočtů regionů a obcí, jakož i ze zdrojů občanské společnosti. Musí proto respektovat danou ekonomickou situaci a její výhledy a být koncipována na principu rozumné dostatečnosti zdrojů.
Současně však toto její racionální a aktivizující pojetí vytváří ze sociálních investic významný zdroj dlouhodobé ekonomické prosperity a kulturních přínosů, které jsou hlavním zdrojem dynamizace rozvoje moderní tržní ekonomiky, demokratického státu a občanské společnosti.
Systém sociálních služeb a investic do člověka je základem existence významného odvětví, nabízejícího nové pracovní příležitosti. Jejich rozvoj s sebou přináší i dodatečné ekonomické efekty.
Rozšířený pocit elementární sociální zabezpečenosti a existence sociálního smíru, založeného na sociálním vyjednávání, je významným sociálně a politicky stabilizujícím činitelem, jehož přítomnost stimuluje ekonomické aktivity. Princip rovnosti příležitostí umožňuje mobilizaci existujících lidských potenciálů - talentů, vědomostí, kvalifikace a schopností ve všech oborech lidské činnosti, jež by jinak zůstaly nevyužity. Uplatnění výběru pracovníků a jejich odměňování podle kvalifikace a výkonů, včetně tržního úspěchu, je dalším významným stimulačním faktorem moderní ekonomiky.
Česká sociální doktrína vychází z občanských práv deklarovaných v Listině základních práv a svobod občanů. Základními nezadatelnými lidskými právy jsou právo na život, na lidskou důstojnost, na rovné zacházení bez jakékoliv diskriminace a právo na svobodu. Takto obecně formulovaná práva jsou jakýmsi sociálním minimem každé sociální doktríny.
Základní osnovu sociální doktríny tvoří nezadatelná sociální práva. Jejich vymezení se odvíjí od mezinárodních úmluv ratifikovaných Českou republikou: Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Evropské sociální charty a klíčových úmluv Mezinárodní organizace práce. Jde o následující práva:
Právo na práci
Právo na práci v demokratické společnosti znamená možnost zvolit si svobodně zaměstnání v uspokojivých pracovních podmínkách za přiměřenou odměnu, právo získat práci v mezích společenských možností nebo peněžitou podporu v nezaměstnanosti, která by občanovi zajistila přiměřenou a lidsky důstojnou životní úroveň a umožňovala a stimulovala jeho snahu opět pracovat.
Právo na práci je prostředek, který má každému občanovi zajistit podíl na národním důchodu, úměrný jeho schopnostem a fyzickým možnostem a současně plné uplatnění vlastní osobnosti; je jedním ze základních nástrojů sociální emancipace člověka.
Právo na práci je smysluplné i v tržní ekonomice, neboť je přirozenoprávním základem pro poskytování podpory v nezaměstnanosti, jejíž potřeba je v ekonomicky vyspělé společnosti vyvolaná rozvojem národního hospodářství, potřebou strukturální přestavby, vysokou společenskou dělbou práce, přirozenou fluktuací mladých lidí či starších pracovníků hledajících lepší uplatnění nebo přiměřenější zaměstnání. Právo na práci je třeba zajišťovat účinnými opatřeními na trhu práce a podporou dobrovolných a svépomocných aktivit, jinak se stává legitimací k dávkám v nezaměstnanosti. Za nezbytnou součást plné realizace práva na práci je třeba považovat právo na vzdělání a na náležitou přípravu pro povolání.
Právo na práci je třeba uplatňovat v rámci programů aktivní politiky zaměstnanosti, včetně technického a odborného školení a výcviku a poskytováním prostředků k dosažení plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody.
Právo na uspokojivé pracovní podmínky
Každý zaměstnanec (pracovník) má právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky. Jakákoliv diskriminace v této oblasti je nepřípustná. V souladu se zněním Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka (čl. 7). má zejména právo na
Občan má právo na to, aby stát přesně a jasně definoval a zaručil základní sociální práva, zakládající jeho sociální jistotu, aby mohl ve svobodném politickém ovzduší usilovat o sociální pokrok a aby mohl prostřednictvím kolektivního vyjednávání usilovat o zlepšování životních a pracovních podmínek.
Právo na důstojné životní minimum
Každý občan má právo na takovou životní úroveň, která by jemu a jeho rodině zajistila zdraví a základní podmínky pro existenci, počítaje v to zejména výživu, ošacení, přiměřené bydlení, péči o zdraví a lékařskou pomoc, jakož i nezbytné sociální služby a dávky.
Každý má právo na ochranu před hmotnou nouzí a sociálním vyloučením. Stát zaručuje minimální mzdu, která umožní důstojný život. Její výše musí být předmětem vyjednávání se sociálními partnery (odbory a svazy zaměstnavatelů). Toto právo mají občané i při ztrátě výdělečných možností v důsledku okolností nezávislých na jejich vůli, jako jsou nezaměstnanost, nemoc (invalidita), věk (děti a senioři) a ztráta živitele. Toto právo se promítá do norem životního minima.
Právo na zdraví
Základní determinantou životní úrovně je zdraví. Občan má proto právo na dosažitelnou úroveň fyzického a duševního zdraví, přičemž se přepokládá, že o své vlastní zdraví také sám pečuje. V zájmu plného uskutečnění tohoto práva stát přijímá opatření, jež vedou zejména
Právo na rodinu
V duchu svých závazků vyplývajících z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka (čl. 8) stát zajišťuje
Právo na sociální zabezpečení
Právo na sociální zabezpečení patří mezi velké vymoženosti XX. století. Stát je povinen realizovat je tak, aby ekonomická, sociální a kulturní práva zajistila důstojnost a svobodný rozvoj osobnosti člověka. Toto právo je podrobně rozvedeno v úmluvách Mezinárodní organizace práce, zejména v úmluvách o sociálním zabezpečení a o rovnosti zacházení.
Pro jednotlivá odvětví sociálního zabezpečení byly vypracovány zvláštní úmluvy o zdravotní péči a nemocenském pojištění, o starobním, invalidním a pozůstalostním pojištění (zabezpečení), o úrazovém pojištění a odškodnění, o pojištění v nezaměstnanosti a o mateřských a rodinných dávkách.
Právo na svobodu sdružování
Právo na svobodu sdružování zahrnuje i právo na kolektivní vyjednávání a petiční a jiná práva s tím spojená. Mezinárodní organizace práce toto právo upravila podrobně v úmluvách rozpracovaných podle jednotlivých částí, které Česká republika ratifikovala. Podle těchto úmluv má každý právo sdružovat se k obraně svých zájmů. Sdružování v odborových organizacích nepodléhá žádnému schvalování státem, registrace má jen evidenční význam.
Právo na vzdělání
Vzdělání se stává nezastupitelnou složkou kultivace osobnosti jedince i občana a také zásadním předpokladem jeho uplatnění na trhu práce. Kvalifikačně náročných zaměstnání je dnes již většina a jejich podíl dále roste. Rychle se mění i nároky na kvalifikaci samotnou. S dynamizujícím se trhem práce tudíž poroste i význam celoživotního vzdělávání. Právo na vzdělání proto předpokládá, že každému občanu se dostane takového vzdělání, jaké odpovídá jeho dispozicím a schopnostem.
* * *
Zabezpečení uvedených práv, která tvoří základní obsah sociální doktríny našeho státu, je součástí našeho ústavního režimu. Konkrétní politické programy se mohou lišit rozsahem či měrou zabezpečení toho kterého práva, nemohou však popřít jeho podstatu.
Základní prioritou české sociální doktríny je podpora rozvoje, využití a ochrany lidského potenciálu. Lidský potenciál a jeho rostoucí kvalita jsou pro Českou republiku v prostředí ekonomicky vyspělých evropských tržních demokracií nejdůležitějším zdrojem dynamizace ekonomického růstu, demokratizace politického systému a společnosti, i udržování sociální soudržnosti. Na něm v největší míře záleží, nakolik úspěšně se podaří zvládat rizika vývoje moderní společnosti 21. století (nezaměstnanost, ohrožení rodiny a jejích funkcí a sociální vyloučení) a zlepšovat kvalitu života.
Sociální politika je souhrnem opatření rozvíjejících a kultivujících lidský potenciál. Vytváří rovné příležitosti k uplatnění ve společnosti a posiluje takto jak individuální talenty jednotlivců, tak i vzájemnou důvěru a odpovědnost mezi členy společnosti. Za takových okolností se také všichni práceschopní občané chtějí a mohou účastnit tržní soutěže a přispívat k ekonomické prosperitě.
Vytvářený lidský potenciál musí být využit v pracovní aktivitě na trhu práce, či v práci ve prospěch komunity, ve prospěch závislých členů rodiny nebo jiných členů společnosti, a ve vyšší produktivní síle této aktivity. Jinak se dostává systém sociální politiky do finančního kolapsu a lidé se propadají do sociální závislosti. Sociální politika proto musí formulovat v oblasti zaměstnanosti, a to zejména ve sféře aktivní politiky zaměstnanosti výrazně náročnější cíle.
Tyto cíle zahrnují několik základních požadavků:
Zaměstnatelnost
Tento požadavek předpokládá výrazně větší důraz na pracovní přípravu včetně
motivačních programů, modulového výcviku pro nekvalifikovanou pracovní sílu,
jež se dostává na okraj pracovního trhu, programů profesního výcviku, programů
k získání pracovní zkušenosti pro lidi nově vstupující na pracovní trh,
programů celoživotního vzdělávání pro zaměstnance ohrožené nezaměstnaností.
Aktivní politika v oblasti pracovního výcviku a přípravy napomáhá modernizacím
a restrukturalizačním změnám ekonomiky. Vedle toho zlepšuje celkovou
připravenost lidí podnikat, realizovat potřebné společenské změny a vytvářet
demokratickou společnost.
Motivace k aktivitě
Stanovení výše podpor v nezaměstnanosti, ale současně i celého systému
sociálních dávek musí být takové, aby byla jednoznačně zvýhodněna pracovní
aktivita (ať už placená či dobrovolná) proti závislosti na dávkách, a to pro
všechny typy domácností. Pracovní aktivita živitele rodiny musí v každém
případě umožnit důstojný život celé rodině. Podobně musí být živiteli rodiny
usnadněn přechod od dočasného zaměstnání (případně i s dočasným ponecháním
sociálních dávek) k trvalému zaměstnání a tak eliminovány dosud časté aktivity
v neformální ekonomice.
Garance pracovní aktivity
Tato garance musí být poskytnuta, ale současně je vyžadován i závazek pracovní
aktivity vůči lidem, kteří se dostávají mimo pracovní trh, a kteří pracovat
mohou. Pojem práce zde znamená i užitečnou aktivitu ve prospěch společnosti -
nejen práci v ziskovém sektoru, ale i v oblasti sociálních služeb, ekologie,
budování sociální infrastruktury, případně přípravu na takové podoby
pracovního uplatnění.
Větší podíl prostředků z hrubého domácího produktu vyčleněný pro
aktivní politiku zaměstnanosti
Je přitom nutno počítat s tím, že výrazný tlak na uvolňování těchto prostředků
vyvolávají právě období zvyšující se či trvale vysoké a neklesající
nezaměstnanosti.
Lidský potenciál se formuje v největší míře v rodině. Rodina svým dobrým fungováním vytváří příznivé podmínky pro kultivaci vlastní osobnosti u mladé generace. Předpokladem rozvoje lidského potenciálu je tedy i dobrá rodinná politika státu, podporující rodinu ve všech jejích základních funkcích.
Rovné příležitosti a jejich uplatnění v pracovní aktivitě předpokládají účinné spojení péče o rodinu a zapojení na pracovním trhu. Sociální politika musí umožnit rovný podíl angažovanosti muže a ženy při péči o děti. Musí také umožnit spojení práce na trhu a péče o děti - zkrácené pracovní úvazky nesmí proto nijak omezovat nároky na dávky či služby spojené s péčí o děti. Musí být přijímána opatření omezující negativní dopady přerušení pracovní kariéry v souvislosti se závazky péče. Pojem práce bude třeba postupně rozšířit propojením a uznáním společenského přínosu nejen placeného zaměstnání, ale i dobrovolných neplacených aktivit ve prospěch komunity či společnosti jako celku, stejně jako péče o závislé osoby v rodině či komunitě. Flexibilita pracovního trhu a efektivní rozdělení práce ve společnosti se může dobře opřít právě o rozšíření pojmu práce, o strategii rovných šancí, o sdílení pečovatelských závazků a propojení oblasti práce a rodiny.
Jedním z cílů sociální politiky je růst vzdělanosti na úroveň srovnatelnou s kulturně a hospodářsky vyspělými zeměmi. To bude mít pozitivní dopady sociálně-kulturní, politické i ekonomické. Vzroste schopnost lidí realizovat pozitivní společenské změny, stejně jako jejich adaptabilita na tyto změny, flexibilita zaměstnavatelů i zaměstnanců ve vztahu k trhu práce a vyhlídky bezpečného uplatnění lidí na trhu práce.
Soustava celoživotního vzdělávání musí poskytovat všem občanům stejné šance a podmínky k tomu, aby se mohli v souladu se svými individuálními záměry stát a po celý život zůstat kvalifikovanými pracovníky a vzdělanými osobnostmi. To předpokládá i rozšíření vzdělávacích aktivit mimo sféru samotného školství (s uplatněním vzdělávacích aktivit zaměstnavatelů i dalších vzdělávacích subjektů) a pojímání investic do vzdělávání z nejrůznějších zdrojů jako dlouhodobě nejefektivnějších investic vůbec.
Důležitým hodnotovým východiskem Sociální doktríny ČR je rovnost přístupu všech občanů ke vzdělávání, zdravotní péči, k zaměstnání a sociálnímu zabezpečení. Diskriminace, která se dosud výrazně projevuje v postavení mužů a žen, určitých skupin občanů a národnostních menšin, je popřením tohoto východiska a jedním ze zdrojů sociálního vyloučení. Odstraňování všech forem diskriminace je tudíž imperativem politiky demokratického státu.
Posílení funkcí rodiny je také základním předpokladem pro budování občanské společnosti. Ta vyrůstá především z vazeb uvnitř rodiny a mezi rodinami v komunitě. Rodina je přirozeným prostředím solidarity a vytváření rovných šancí. Právě společenství rodin může v komunitě či obci tyto principy efektivně prosazovat. Občanská společnost se zakládá na svobodném sdružování lidí k realizaci jejich zájmů a potřeb. Opírá se o partnerství mezi veřejnou a soukromou sférou a o aktivity zprostředkované neziskovými organizacemi. Je povinností a závazkem státu tyto organizace a sdružení občanů výrazně podporovat, neboť ony jsou v mnoha ohledech nezastupitelné při ochraně rodin a jedinců v situacích potřeby a nejistoty. Jsou také nenahraditelné jako prostředí pro artikulaci společných zájmů a jsou velkým přínosem pro formování veřejné politiky ve vztahu k rodinám a komunitám. Jejich význam tkví dále v tom, že zprostředkují občanské spolurozhodování, spoluúčast a kontrolu tvorby a realizace této politiky.
Jen aktivní občanská společnost vytváří ideální prostředí pro důvěru a solidaritu mezi jejími členy. Sociální politika k této vzájemné důvěře a k legitimitě strategie společné ochrany proti sociálním rizikům a sdílených rizik přispívá tehdy, když respektuje princip reciprocity. Znamená to, že systém sociálního pojištění musí do značné míry odrážet přínos jednotlivých účastníků systému a jejich zásluhy pracovní či jiné, jako je například péče o rodinu či jiný prospěch společnosti. Krom toho musí být tento systém citlivý k oprávněným a specifickým potřebám, jež vznikají v důsledku zdravotních a jiných hendikepů. Tento systém kolektivně sdíleného rizika musí vzájemnou důvěru posilovat tím, že zamezí parazitování na systému, tj. zamezí zneužívání společných zdrojů některými a stejně tak zajistí plnění povinností vůči společnému systému (například odvody daní a sociálního pojištění).
Kromě kolektivních systémů sociálního pojištění a připojištění je třeba podporovat i přebírání osobní odpovědnosti za osud jedince či rodiny formou individuálního připojištění.
Důvěra, solidarita a legitimita vzájemného sdílení rizik se přitom opírají v prvé řadě o splnění závazků. Je závazkem a odpovědností různých generací, různých sociálních skupin a dalších subjektů nepřenášet vyšší náklady na své potřeby na jiné generace, skupiny či subjekty - pokud to není nezbytně nutné v důsledku jejich objektivně omezených možností tyto náklady v dostatečné míře pokrýt. Pokud by tento závazek nebyl naplněn, nebyla by solidarita a společně sdílená rizika uskutečnitelnými.
V praktické sociální politice je třeba uplatňovat princip subsidiarity (tedy odpovědnosti a spoluodpovědnosti odpovídající možnostem daného subjektu), a to v pořadí jednotlivec, rodina, obec, kraj, stát, při širokém prostoru a podpoře svobodné a dobrovolné účasti nestátních subjektů. Požadavek subsidiarity a odpovědnosti občanů, jejich rodin a komunit předpokládá ovšem podporu a vytváření příznivých podmínek pro aktivity a iniciativy jednotlivců a dalších subjektů státem. Ten vytváří právní rámec a soustřeďuje ve svých rukou největší zdroje a pravomoci (včetně mechanismů kontroly).
Stát je hlavním manažerem rizik moderní společnosti - to však neznamená, že přebírá úplnou garanci za veškerá rizika. Svou činností nesmí tlumit či eliminovat zájem a aktivitu dalších subjektů na poli sociální ochrany - naopak musí tyto subjekty stimulovat. Odpovědná usměrňující a koordinující role státu spočívá ve vytváření podmínek pro efektivní naplnění české sociální doktríny za spoluúčasti ostatních aktérů demokratické občanské společnosti, tedy samotných občanů i nadací, nadačních fondů, obecně prospěšných společností, církevních organizací a občanských sdružení a iniciativ. Stát musí vymezit prostor i pro uplatnění tržních subjektů na tomto poli.
Na naplňování sociální doktríny se podílí vláda spolu se sociálními partnery (odbory a zaměstnavatelskými svazy). Sociální dialog zvyšuje její hodnověrnost a legitimitu a je předpokladem její trvalosti - a zároveň jejího ověřování a rozvíjení tváří v tvář měnícím se podmínkám. Týká se to i přímé účasti na rozhodování. Zaměstnancům musí být v souladu s legislativou platnou v rámci Evropské unie poskytnut dostačující prostor k participaci a uplatnění vlivu na rozhodování zaměstnavatelů.
Ve vztahu k reformě české veřejné správy bude jedním z nejdůležitějších úkolů nejbližších let hledání, vymezení a uplatnění nové funkční dělby práce mezi státem, nově vznikajícími samosprávnými kraji, obcemi a dalšími subjekty podílejícími se na výkonu praktické sociální politiky tak, aby i v této oblasti představovala reforma veřejné správy jednoznačný přínos především pro samotné občany.
Podmínkou efektivního naplňování praktické sociální politiky je srozumitelné a vyčerpávající informování veřejnosti o cílech, opatřeních a nákladech sociální politiky. S občany je třeba vést stálou veřejnou diskusi o tom, co má být považováno za spravedlivé, co je právem, co je závazkem, z jakých zdrojů a na co jsou vynakládány finanční prostředky. Stát uznává prostřednictvím sociální doktríny své cíle a závazky, a nemůže-li vždy naplnit to, co vymezuje jako spravedlivé, jasně občanům sděluje, co je v jeho současných možnostech, a co je jeho záměrem do budoucna.
Při realizaci sociální doktríny musí být zohledněny možnosti dané dosažitelnými ekonomickými zdroji. Její priority a požadavky musí být zvažovány vedle jiných potřeb občanů jako jednotlivců a také vedle jiných společných potřeb. Ekonomický růst a postupné rozšiřování ekonomických zdrojů je v dlouhodobé perspektivě žádoucí využít pro aktivní sociální politiku. Ta musí být provázána s hospodářskou, ekologickou a kulturní politikou. Sociální politika by se v takovém pojetí měla stát přínosem pro dlouhodobě hospodářsky a kulturně prosperující společnost - a sama může plodů této prosperity užívat pro realizaci svých priorit a od nich odvozených cílů.
Praktické provádění sociální politiky musí:
Předpoklady pro realizaci české sociální doktríny vytváří trvalý politický dialog mezi vládou, opozicí a představiteli odborné a občanské veřejnosti o sociálně politických otázkách.
Českou sociální doktrínu nelze formulovat jednou provždy. Počítá se s její neustálou konfrontací s realitou a s jejím vývojem, a to v přímé závislosti na poznání, na společenském vývoji a na získávání zkušeností při správě veřejných záležitostí. Každé takové změně však musí předcházet odpovědná veřejná diskuse.
| 1) | Zpracováno na základě diskusí nad tvorbou české sociální doktríny organizovaných SOCIOKLUBEM - Sdružením pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky za podpory Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu parlamentu ČR, vedených v letech 1998-2001. Autorský tým pracoval ve složení Doc. Ing. Miroslav Hiršl, CSc., Doc. Ing. Vojtěch Krebs, CSc., Doc. PhDr. Pavel Machonin, DrSc., Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc.,MSc. (odborný garant zpracování), Doc. PhDr. Tomáš Sirovátka, CSc., Prof. JUDr. Igor Tomeš, CSc., Ing. Petr Víšek, PhDr. Josef Zeman, CSc., Doc. Ing. Jana Žižková, CSc. Do výsledné podoby textu byly promítnuty výsledky veřejné diskuse, která proběhla od října 2000 do dubna 2001 a do níž s písemnými připomínkami vstoupili následující odborníci: MUDr. Milena Černá, PhDr. Jindřich Fibich, CSc., RNDr. Milan Kučera, CSc., Prof. PhDr. Jiří Musil, CSc., Doc. PhDr. Libor Musil, CSc., Doc. PhDr. Igor Pleskot, CSc., Ing. Ondřej Schneider, Prof. ThDr. Jakub S. Trojan, Doc. PhDr. Radim Valenčík, CSc. Pracovní verzi podkladu předložil k veřejné diskusi ministr práce a sociálních věcí ČR PhDr. Vladimír Špidla. |