Poziční dokument navazující na úvodní setkání 30 občanů v Berlíně 5. března 2004, které má vést k vytvoření nové politické strany pro volby do Bundestagu v roce 2006.
Volební účast, výsledky voleb a pohyby členů stran ukazují, že se mnoho občanů cítí politikou Agendy 2010 oklamáno, že současně nevidí žádnou alternativu a že se proto rozhodli udržovat politickou abstinenci. Je to také - ale ne jen - rostoucí problém angažovaných odborářů.
Politická rezignace a pasivita nás ale k nezadatelné změně politického kurzu nepřiblíží. Teprve když se sociální zájmy a solidárně emancipační hodnotové postoje uplatní v parlamentní politice, mohou zabránit další neoliberálně orientované transformaci společnosti a může se prosadit jiná politika.
Chceme k rostoucímu mimoparlamentnímu protestu - Evropský den akce 3. 4. 2004 - navíc uspíšit rozvoj širokého politicko-sociálního paktu, v jehož centru stojí obsahová shoda na změně politiky a na perspektivě volební alternativy.
V posledních letech se spolková vláda, tvořená SPD a zelenými, a s ní celé parlamentně politické spektrum posunulo dále doprava. Politika neoliberální transformace společnosti se radikalizuje, ideologicky posiluje a zákonodárně prosazuje. Heslem roku 2003 je k tomu „Agenda 2010“. V médiích, vědách a mnoha dalších občanskospolečenských „střeleckých zákopech“ dosáhly síly neoliberalismu a kapitálu dalších územních zisků.
Současně se proti neoliberální globalizaci a proti demontáži sociálních práv vyvinula rostoucí opozice. Překonání masové nezaměstnanosti a konec politiky krácení se však nerýsuje. Zejména v oblasti odborově a dosud sociálně demokraticky orientovaných pracujících, ale i mezi mládeží a důchodci, se šíří politická frustrace a připravenost být v opozici. Na druhé straně se šíří dezorientace a politická rezignace.
Tento vývoj bude v roce 2004 dále pokračovat, jakmile lidé pocítí reálné účinky „reforem“ a tak dosáhne na jaře mobilizace sociální opozice a pokrokových odborů nového vrcholu. Další perspektiva je otevřená a závisí výrazně na dvou - vzájemně souvisejících - problémových oblastech:
1. Sociální opozice je jednotná v odmítnutí sociální demontáže, válečnické politiky a zbrojení a v abstraktní víře, že je možná politická alternativa. Je slabá a nejednotná ve výkladu krizových procesů a jejich příčin i v představě jak by měla vypadat alternativa, která by byla nejen spravedlivější, nýbrž která by i problémy lépe zvládla.
Chceme-li přejít do ofenzívy a ukončit tendenci k politické rezignaci, je třeba zaútočit jak na buržoazní tábor, tak na rudo-zelenou koalici na centrálním poli jejich diskursu. Problémy se musí odhalit jako výsledky chybné, neoliberálně formované politiky a dané krizovými procesy a rozpory, které vytváří sama kapitalistická ekonomika. Ve veřejné diskusi je třeba zdůraznit rozpor mezi perspektivou individuálního hospodaření a perspektivou celospolečenskou. Za hlavní problém hospodářského vývoje je třeba označit slabost poptávky na vnitřním trhu.
Musí být ukázány takové základní rysy nové alternativy, které by citelně zlepšily sociální situaci a perspektivu většiny obyvatelstva. Především potřebujeme větší a účelnou zaměstnanost za sociálních podmínek a rozvoj růstových oblastí, které jsou společensky a ekologicky užitečné. K tomu by se měl prezentovat na budoucnost orientovaný, sociálně, ekologicky a emancipativně zaměřený program alternativní hospodářské a sociální politiky, který se již léta diskutuje v relevantních kruzích (v odborech, skupině Memoranda, socialistických a dalších levicových uskupeních i v širších souvislostech politických spojenectví) a který se dále vyvíjí. Společnost dezorientují jak defétismus („boj proti masové nezaměstnanosti je stejně beznadějný“), tak abstraktní levicový radikalismus („perspektivou je jen revoluční překonání kapitalismu“). Právě tak dezorientující je hledání hesel, která neorientují na změnu státní politiky, nýbrž jen na změnu občanskospolečenských a ve svých účincích decentralizovaných, samoorganizovaných sítí a alternativních souvislostí ve výklencích společnosti a dělat tak z nouze ctnost.
2. Mnoha lidem, kteří jsou zasaženi neoliberální transformací společnosti, - zaměstnancům a nezaměstnaným, důchodcům a nemocným, studentům, samoživitelům a mnoha dalším - a jejich sociální nespokojenosti chybí právě tak parlamentně politická reprezentace, jako vyvíjejícímu se sociálnímu hnutí, neparlamentní opozici nebo odborům. De facto jsme dnes zemí bez skutečné a účinné parlamentní opozice, neboť CDU/CSU/FDP zastupují jen ještě radikálnější Variantu neoliberální transformace společnosti. V prvním kroku se protestní hnutí vyvíjí právě ve vymezování a k artikulaci protestu proti vládnoucí politice a všem etablovaným stranám. Ale v míře, jak získává na společenské šíři a politickém významu, si staví otázku svého vztahu k politicko-parlamentní úrovni a perspektivy svého prosazení. Tato otázka se staví jak mnoha osobnostem, tak aktivním a organizujícím jádrům hnutí, které na ni musí dát kvůli další mobilizaci odpověď.
Zatím je hlavní odpovědí ta, že jde o to, aby se vyvinul společenský tlak a aby se změnilo politické „klima“, že na to budou reagovat všechny strany a instituce a že se systém politických souřadnic posune zase doleva (a eventuelně že vzniknou podmínky pro následné politické procesy). K tomu je nutné se dlouze nadechnout. Odpověď je správná, ale nedostatečná. Nechává otevřenou otázku, jak by se pak tedy měli chovat lidé jako politické subjekty, když mají možnost volby. A především zatemňuje, jak je důležitá parlamentně-politická rovina a institucionalizované mocenské pozice pro prosazování zájmů, ale i pro rozvoj dlouhodobé intenzívní diskuse a veřejného mínění.
Tradičně k tomu sloužila souhra odborů a sociální demokracie. Toto spojení je však v posledních letech stále polámanější, SPD a Zelení působí jako zaopatřovatelé většiny a přijatelnosti pro politiku podléhající zájmům kapitálu, kterou v podstatě modifikují vůči požadavkům neoliberálně dominujícího mainstreamu jen nepatrně. Hnutí samo nestačí, jakmile nejde o jednotlivé otázky, nýbrž o podstatné spory týkající se rozdělování a moci, které v jádru napadají projekt vládnoucího bloku.
Jaké jsou reálné alternativy pro politickou perspektivu hnutí? Je realistické chtít vyvíjet dostatečnou sílu pro reálné úspěchy bez parlamentního partnera a tudíž bez alternativy v parlamentně-politickém prostoru a tedy bez tlakového potenciálu na etablované strany? Dnes nejde o „reformu nebo revoluci“, nýbrž o sociální reformismus nebo další nástup neoliberální reakce.
Žijeme v parlamentní demokracii, která poskytuje rámcové podmínky pro prosazení politických změn a která představuje vymoženost. Demonstrace a i politické stávkové akce mají konečně za účel vykonávat tlak na parlamenty - jak to dělají každodenně a s daleko méně demokratickou legitimací podniky, zaměstnavatelské svazy či další finančně silné lobbistické skupiny, až po pokusy o vydírání, když se jedná o investice nebo o hrozbu přesunu pracovních míst.
Jde o otázku, jak a s jakými parlamentními silami by bylo možnost prosazovat ve státních jednáních přání mimoparlamentních hnutí, která má samozřejmě primární význam pro pokrokové politické změny. Zcela konkrétně jde o volby do Bundestagu 2006 a odvozeně o budoucí politickou krajinu v Německu a v Evropě. Neboť existuje i riziko, že sociální opoziční hnutí v dalších letech ochabne, frustrováno tlakem pokračující neoliberálně dominované transformace společnosti.
Přes veškerou propagandu se spolkové vládě nepodařilo zprostředkovat svou „politiku reforem“ svým bývalým voličům - není divu, když přece směřuje proti jejich zájmům. Aktivity protestního hnutí a odborů byly úspěšné v tom, že zpochybnily legitimitu jejich politiky. Co z toho ale plyne pro další volby? Předně z toho „přirozeně“ vyplývá, tedy když neexistují žádné jasné jinak orientované vlivy, nárůst nevoličů, a to zcela převážně na účet SPD. Bezprostřední následek takového protestního chování, popř. takového odmítnutí podpory by znamenal relativní nárůst a proto silná parlamentní většina jiných opravdu neoliberálně orientovaných stran, především CDU/CSU. Ty ale získají také přímo, protože se budou jevit mnoha zklamaným jako reálně volitelná alternativa k potrestání současné vlády. Pro sociální opozici a odbory by se tím politické podmínky bezprostředně dále zhoršily. Navíc hrozí nebezpečí, že by mohly část potenciálu použít pravicové populistické strany.
Jaké existují možnosti působení proti takovému scénáři? První alternativou by bylo, že se odbory při ochabnutí protestů vrátí k politice preference „menšího zla“. I když volební podpora pro rudo-zelené jako v předchozích volbách by už neměla být možná, ohromně by to poškodilo odbory, jejich politickou důvěryhodnost a budoucí schopnost jednat i jejich namáhavě budované spojení na nové sociální okolí. Znamenalo by to kapitulaci před údajným „novým středem“, úkol namáhavě vypracovaných alternativních kompetencí a podřízení se neoliberálně určenému modelu vývoje i v tarifní politice. Na bezprostředním volebním výsledku by se pravděpodobně změnilo jen málo. Že může dojít nově k podstatné změně orientace SPD či zelených ve smyslu sociálně orientované politiky proti neoliberalismu, to je nerealistické. Stejně jako při první možnosti - nedělat vůbec nic - bylo by důsledkem další zabetonování politické nadvlády neoliberalismu a velkokapitálu.
Abychom neoliberalismus ve stranickopolitickém prostoru zatlačili, musíme na něj zaútočit na jeho vlastním terénu. Abychom politicky postoupili, je nutná vážně míněná volebně politická alternativa, která bude do politického systému transformovat mimoparlamentní tlak, který se vyvinul ve společnosti. To se jako jediné jeví smysluplně, má-li se dalšímu vývoji SPD doprava postavit nějaká závora.
Ve stávajícím stranicko-politickém prostoru se k tomu nabízí pouze PDS. Při vší kritice vůči PDS ulehčil významně její odchod z Bundestagu v roce 2002 sociálně reakčním silám jejich postup v politice a ve veřejném mínění. Na druhé straně zaostává tato možnost dramaticky za potřebami a společenskými možnostmi. PDS není schopna využít převážné části potenciálu pro volebně politickou alternativu. Pro většinu potenciálu dříve sociálně demokratických, zelených nebo jinak levicových voličů a sociálně zklamaných nevoličů nepřichází v úvahu. V posledních letech se navíc odepsala účastí na vládě v Berlíně. Zdá se být fixována sama na sebe a na spoluvládnutí. Ona, ani její vedoucí představitelé nejsou zjevně vhodní ani politicky obsahově, ani kulturně na nutnou jasnou, ofenzivní a současně srozumitelnou protipozici k neoliberalismu ve veřejném střetnutí.
Zůstává alternativa vytvořit novou, samostatnou politickou formaci, která by byla při volbách do Bundestagu 2006 vykročit s nadějí na úspěch.
Jde o to, nabídnout sociálním hnutím, potažmo jejich stanoviskům parlamentně politickou možnost artikulace, která se pak může ve veřejných debatách prezentovat a působit.To platí již o situaci volebního boje. Tato fáze zvýšené veřejné pozornosti může být sotva využita všeobecnými „volebními zkušebními kameny“ k vysvětlování a mobilizaci nespokojených. Při prezentaci je nutná aktivní směsice jako samostatný společenský aktér a jako rozeznatelná alternativa.
S ohledem na úspěšný volební výsledek jde parlamentně jednoznačně o opozici, ne o možný podíl na vládní koalici, pokud myslitelní partneři nezmění zásadně svá stanoviska naším směrem a nejsou prosaditelné reálné kroky vpřed, na což to nevypadá. Měřítkem úspěchu je vyčerpání voličského potenciálu, který je z hlediska stanoviska k sociální spravedlnosti nebo jiných levicových motivů v opozici k vládnoucí politice nebo je přinejmenším nespokojen. Vstup do Parlamentu má pak za úkol jednak využít získané zdroje a struktury k další osvětě mezi obyvatelstvem a k zahájení širší společenské debaty, jednak ke zlepšení poměru sil.
Existuje potenciál, který zřetelně překračuje dosavadní vazby SPD a Zelených a který není ve značné míře z pohledu sebe sama levicovým potenciálem - toho nemohla PDS na Západě nikdy dosáhnout. Spousta lidí je pobouřených a ochotných protestovat, kteří dosud nikdy nebyli, a navíc, kteří by byli mobilizovatelní i pro jiné volební chování. V průběhu minulých let vznikla nová situace, ještě nikdy nebyl takový rozklad mezi sociálně demokratickými voliči, a to kvůli sociálním škrtům a tím pádem zejména v prostředí sociálně slabých a blízkých odborům.
Pouze když tito lidé uplatní své zájmy také parlamentně politicky, čímž vnesou do Bundestagu sociální volební alternativu, může být ještě zabráněno většině CDU/CSU/FDP, která už jinak vypadá jako jistá. Jen v tom spočívá šance, jak zabránit dalším transformačním opatřením namířeným proti pracujícím (tarifní právo, ochrana před výpovědí). Jenom tak by vznikla protireakce na současnou snahu kapitálu rozložit odbory pomocí politických metod. Čím katastrofálnější bude volební výsledek SPD (a možná i Zelených), tím větší bude vnitrostranicky šance na potlačení sil, určujících v poslední době kurs orientovaný na kapitál, a znovu posílit sociální pozice vůči CDU/CSU/FDP. Posílí je tlak vycházející od sociální opozice zastoupené v Bundestagu.
Založení projektu „Volební alternativa 2006“ musí být takové, že jeho cílů může být dosaženo. Musí tedy oslovit široké spektrum obyvatel. Ve svém jádru je to prostředí pracujících, které je, popř. bylo hlavní základnou pro Rudo-Zelené. Volební reklama a představení obsahu musí oslovit a získat , lidi populárně, jasně a jednoduše, nesmí je vylučovat. Přístup musí být: kdo není proti nám, je pro nás. Provokovat musíme své protivníky, ne naše potenciální voliče. Ústředními atributy, spojenými s projektem, musí být: sociálno, spravedlnost, mír, práce, volný přístup ke vzdělání, alternativa, ale také pokrok a budoucnost pro všechny (v jaké společnosti chceme dnes žít: sociální, laskavá k dětem, ekologická nebo …), Lid jsme my (ženy a muži, děti a staří, Němci a příchozí). Ve srovnání s PDS na Východě musí být projekt současně levicový a „středový“ ve smyslu orientace na široké vrstvy pracujících a odborářů. Slogany, plakáty atd. nesmí být bezobsažné nebo nudné, nýbrž musí obsahovat jasné poselství proti neoliberálnímu mainstreamu popř. za naše alternativy; musí být agitační, vyhrocené a mazané, musí se líbit vlastnímu aktivu s jasnou orientací, aby je sami rádi používali a rozšiřovali. Řadu věcí lze použít zpětně (popř. s lehkou modifikací), co hnutí a levicoví umělci vytvořili v minulosti a co se kreativně v aktuálním hnutí, při demonstracích atd. stále znovu ukazuje.
Programově musí stát v těžišti kontrapozice a alternativa k politice neoliberální společenské transformace, sociální demontáže a přerozdělování zdola nahoru. Je třeba se ujmout i dalších ústředních tužeb demokratických hnutí (mír, ekologie, ženy, kritika globalizace, volný přístup ke vzdělání, kritika vědy, zájmy migrantů). Tady už je bohatě přípravných prací, třeba Iniciativa za změnu politiky, skupina Memoranda, Attac, odbory atd. Při všech rozdílech v detailech a kladení důrazu je tady dostatečně společného. Tato společná stanoviska pokrokových společenských a politických sil musí být populárně podána, aby mohly být mobilizovány masy. Nejde o novou explicitně levicově socialistickou stranu.
Takový přístup musí být základní strategií sil, které projekt táhnou a vedou. Musí jít tedy o široký svazek, spojení, které nikoho nevyloučí (kromě pravice), ale ani nepřipustí dominanci nějakého uskupení či proudu. Spektrum by mělo sahat od komunistů přes socialisty k tradičním zastáncům sociálního státu a sociálně orientovaným křesťanům. Musí jít o co nejširší spektrum aktivů z odborů, hnutí, organizací a iniciativ z nejrůznějších oblastí. Týká se to výslovně i členů SPD, Zelených, PDS a dalších stran, které nejsou pravicové nebo nepřátelské vůči menšinám. Musí jít o otevřenou nabídku podpory a spolupráce všem, kdo sdílejí základní cíle.
Pár představ o charakteristice způsobu práce nutné nové politické formace: způsob práce sociální alternativy musí odpovídat změněným nárokům a politické kultuře lidí, kteří se angažují v hnutích a iniciativách, v závodech, školách a vysokých školách, v kulturní oblasti či v informačních společenstvích , musí navíc využít ke komunikaci internet. Dále musí sociální alternativa a její představitelé ve veřejných vystoupeních a v osobní praxi reflektovat rozmrzelost z velkých stran a z politiků mezi lidem a v hnutích a ukazovat se jako jiní ve srovnání s etablovanými stranami: bez domýšlivosti a arogance, bez korupce, bez soustředění na vlastní zájmy a privilegia, jako nepodplatitelní zástupci prostých lidí, vůči „elitám“ z vědy, médií a politiky ne devótní či lítostiví, nýbrž sebevědomí a bojovní ve střetech. Cílem musí být vnášet do diskuse vypracované alternativní návrhy a ponechávat při tom dost prostoru pro nové koncepce.
Sociální alternativa musí ve veřejných střetech zastupovat důsledně a věrohodně pozitivní, pokrokovou společenskopolitickou alternativu. Formulace a zakotvení programových poselství a levicových vzorů ve společenském diskursu je hlavním úkolem. Jde především o to, vést střet o hegemonii a potlačit neoliberální a další pravicová pojetí. Rozvíjet politickou kompetenci především znamená posílit intelektuální a strukturální kapacity pro opozici, nejen stát se „schopnou vlády“. Jde o agitaci, veřejnou práci a akce, o široce založenou vzdělávací práci a o zásah do vědeckého diskursu.
V otázkách týkajících se konkrétních politických střetů je třeba postarat se pomocí zakotvení a úzkého vztahu k diskusím ve hnutích, odborech a levicových sítích, stejně jako dominantní orientací na společné cíle a protivníky o to, abychom se vyhnuli jak oportunismu, tak sektářství a aby se formulovaly rozumné konsensy a většinová stanoviska bez vylučování konstruktivních menšin. Referenčním modelem je, jak se v neparlamentních hnutích a svazech hledá kompromis.
Důležité je stálé rozšiřování a prohlubování v odborech, hnutích, organizacích a scénách i v zemích a komunách, stejně jako výstavba infrastruktury a médií, evropská a mezinárodní spolupráce, aby se podpořilo politické formování a boj za hegemonii. Sociální demokracie se rozloučila jako politická organizace a zástupce zájmů závislých pracujících a sociálně slabých. Je třeba nový rozjezd politické artikulace a vytváření alternativního společenského bloku práce a vědy, hnutí a kultury proti panujícímu bloku kapitálu a neoliberalismu, aby se na pořad dne znovu dostaly a vybojovaly se solidární společenské uspořádání a pokroková evropská a mezinárodní perspektiva. To se může podařit, jen když se pro to získá nová generace a to se může zdařit jen s novou formací.
Mnoho lidí považuje volební alternativu a novou politickou formaci za nutnou, ale jsou skeptičtí, zda je takový projekt realizovatelný. To rozhodne praxe, nestane se to jednoduše tak či onak, ale musí se to udělat. Nezdá se to být nemožné, takže se o to musíme alespoň pokusit. Pokud by vyšlo najevo, že to (ještě) uskutečnit nelze, může být vytvořená formace přesto důležitá pro mezikroky a pro budoucnost. Šance pro novou sociální sílu existuje. Chceme se pokusit jí využít.
www.wahlalternative.de,
15. 3. 2004
přeložil Milan Neubert 27. 3. 2004