V souladu s dlouhodobým zadáním stranických orgánů pracuje Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM na dlouhodobé prognóze vývoje ČR a KSČM do r.2015. V letošním roce byla dokončena druhá varianta studie Základní trendy vývoje ČR ve světovém kontextu a strategie KSČM v horizontu příštího desetiletí. Hlavním autorem této studie je Miloslav Formánek, CSc, předseda Rady TAP ÚV KSČM., na zpracování některých kapitol se podíleli ať už podkladovými texty či připomínkami další spolupracovníci TAP a Poradního sboru pro politickou analýzu ÚV KSČM.
Studie sestává ze tří částí. V první části shrnuje a interpretuje poznatky o současném vývojovém stadiu kapitalismu (o globalismu a dalších nových rysech, o úloze monopolů, finančního kapitálu a státu, o rozporech, sociální diferenciaci, politickém i duchovním životě, krizových procesech, nečerpaných i nevyčerpaných rezervách, nerovnoměrném vývoji a labilitě). Z obdobných hledisek je zkoumán i vývoj v ČR. Ve druhé části se studie zabývá trendy světového vývoje. Dovádí je do podoby scénářů, postihujících více či méně možné varianty tohoto vývoje v jednotlivých sférách i světových regionech, se zvláštním zřetelem k vývoji v ČR. Třetí část, u které se nejvíce předpokládá další zpřesňování a doplňování, se zabývá problémy strategie politických subjektů v ČR i zkušenostmi z politické strategie některých komunistických stran ve světě, se zaměřením na strategickou volbu KSČM. Jednu kapitolu této třetí části představují i možné varianty vývoje KSČM. Třetí část studie zakončuje kapitola o hlavních politických úkolech KSČM. Práce obsahuje i seznam hlavní použité literatury a pramenů.
Pro potřeby diskuse na dnešní konferenci Vám předkládáme stručný výtah právě z těch částí práce, které se zabývají možnými scénáři budoucího vývoje ČR i KSČM a který obsahuje i určité náměty pro formulování dlouhodobé strategie KSČM. OV KSČM upozorňuje, že celý materiál má ryze diskusní podobu a není materiálem ani stranického stranického orgánu, ani samotného Teoreticko-analytického pracoviště.. Věříme, že diskuse nad tímto materiálem, ve které budou mít možnost zaznít jak teoretické argumenty, tak argumenty opírající se o praktické poznatky a životní zkušenosti členů strany, obohatí autory a přispěje k zkvalitnění jejich práce, zároveň však přinese i pozitivní impulsy pro odborné zázemí pražské stranické organizace a předsjezdovou diskusi strany.
První komplex problémů představují možné scénáře budoucího vývoje celé ČR ve světovém kontextu. Jako nejpravděpodobnější hodnotí autoři studie scénář A, který by při určité zkratce mohl být nazván "prohlubování neokoloniální podřízenosti ČR":
Vtažena do nerovnoměrného vývoje kapitalismu země ve svém vývoji stagnuje a z již dosažené úrovně se propadá. Občané jsou vývojem znepokojeni. Silně však pociťují svou bezmocnost významněji vývoj ovlivnit. Mnozí stále ještě spoléhají na změnu, ke které dojde v dlouhodobějším výhledu a na prosazování svých potřeb a zájmů rezignují. Narůstá politická manipulace a s ní i lhostejnost a cynismus občanů.
Podmínky pro realizaci tohoto scénáře se v dnešním vývoji v podstatě naplňují. Klíčovou skutečností je, že všechna významná a rozhodující odvětví národního hospodářství, od průmyslu a zemědělství přes společenskou infrastrukturu a komunikace po obchod (včetně kšeftu s kulturními hodnotami) jsou ovládána nadnárodním kapitálem. Tento kapitál si přitom dokázal vynutit podmínky, kdy většina zisků z jeho podnikání odplývá ze země. Stát či regiony a obce musí naopak výrazně investovat do přípravy zahraničních investic. Tyto investice sice přinášejí pracovní místa, jejich nárůst (nezřídka při současném zhoršování těchto pracovních míst) však zdaleka nekompenzuje rostoucí vytlačování pracovníků z tradičních odvětví. Nezaměstnanost způsobovaná jejich útlumem a likvidací početních stavů klasických profesí stále narůstá.
Zahraničnímu kapitálu vycházejí vstříc všechny dosud vládnoucí garnitury. Při podpoře investic nepostupují uváženě a promyšleně, spoléhají na stále vyzdvihovaný "racionalizační vliv" tržní živelnosti. Celá ekonomika je tak v podstatě závislá na několika podnicích zahraničního kapitálu, které ji ovšem netáhnou výrazně dopředu. Kapitál se chová podle své přirozenosti. Jedná zcela bezohledně, v podstatě vyzobává ekonomické hrozinky. Využívá přitom levné, disponované, avšak méně kvalifikované pracovní síly, nepředává do svých podniků nejmodernější technologii. Mění české podniky na méně hodnotné doplňky (montovny apod.) svých světových impérií, nepohodlnou konkurenci likviduje. Je tak zlikvidována i řada zavedených, profilujících podniků. Střední a malé podniky se bezradně pohybují v omezovaném ekonomickém prostoru. Nemají prostředky na modernizaci, jejich konkurenceschopnost je oslabována, jsou mimořádně závislé na konjunkturálních výkyvech.
Podstatně méně než produktivita práce roste její intenzita. Námezdní pracovníci jsou na zaměstnavatelích vysoce závislí. Nezřídka se vracejí i pracovní podmínky a poměry, proti nimž dělnictvo úspěšně vystupovalo již na počátku minulého století a někdy i dříve. I různí domácí podnikatelé si podle svých zahraničních vzorů osvojují manýry bossů. Podíl vysoce kvalifikovaných profesí roste zcela nedostatečně. Narůstá nezaměstnanost.
Na vědu a výzkum zbývají zcela nedostatečné prostředky. Díky nezájmu kapitálu živoří, mladí talentovaní lidé nenacházejí uplatnění v zemi a odcházejí do ciziny. Dochází k organizovanému výkupu mozků.
V zemi se vytváří společenská struktura charakteristická pro neokoloniální země. Mezi privilegovanými vrstvami se prosazuje především kompradorský (zprostředkovatelský) kapitál, početně je zastoupena zkorumpovaná státní byrokracie a pracovníci luxusních služeb pro zahraniční i domácí elitu a turisty. Mezi neprivilegovanými vrstvami jsou početné skupiny dělníků tradičních profesí, malí podnikatelé, špatně placení pracovníci služeb pro domácí obyvatelstvo, početné jsou vrstvy nezaměstnaných a bezdomovců.
Stát posluhuje zahraničním podnikatelům a chrání tvrdě jejich zájmy. Ovládaný a využívaný nejrůznějšími zahraničními i domácími lobby, vystupuje vůči neprivilegovaným jako stát, který na jejich zabezpečení, na nutnou sociální politiku a veřejné služby nemá prostředky. Vzdělávání je na bázi školného a stává se významným sociálním privilegiem majetných vrstev. Špatně vybavené a nedostatečně financované státní školy živoří vedle soukromých škol pro elitu. V oblasti zdravotnictví je zdravotní péče závislá na peněžence pacientů, těžce nemocní příslušníci sociálně slabých vrstev jsou odkázáni na velmi omezené státní a charitativní prostředky. Státních nemocnic je málo a jsou špatně vybavené. Řada léků je pro většinu potřebných nedostupná. V oblasti důchodového pojištění převládá individuální spoření v kapitalizovaných fondech, s velkým rizikem pro pojištěnce. V bydlení byla odbourána regulace a občané jsou vydáni na pospas volnému trhu s byty. Nájemné a ceny služeb se neustále zvyšují. Vytváří se rozpor mezi množstvím volných drahých bytů a nedostatkem bytů cenově dostupných. Mladé rodiny z neprivilegovaných vrstev nemohou byt získat. Centra velkoměst se vylidňují. Zámožné vrstvy se soustřeďují v luxusních sídlištích s vlastní ochrankou. Vznikají chudinské čtvrti a čtvrti přistěhovalců, dochází k etnickým konfliktům. Roste kriminalita, organizovaný zločin a korupce mezi policií.
V takovýchto podmínkách se v důsledku korupce a za vydatného využívání manipulativních praktik sdělovacích prostředků vytváří, udržuje a reprodukuje vláda pravice. Pravicové garnitury jsou občas vystřídány sociální demokracií, která se vývoji přizpůsobuje a stále více přejímá liberální ideologii. Přes ostrou sociální polarizaci narůstá mezi občany rezignace. Prohlubuje se volební neúčast, dochází k dalšímu omezování a formalizování demokratických mechanismů, prosazuje se většinový a prezidentský systém, zvětšují se manipulační praktiky.
Touhy po změně využívají různé skupiny extremistů. Aktivizuje se militantní pravice, její reprezentace je postupně začleňována do oficiálního systému. Aktivně se prosazují skupiny a strany, podporované a podněcované (v některých případech i financované) ze zahraničí a orientované sudetoněmeckým landsmanšaftem, vlivnými zahraničními stranami a různými skupinami nacionalistů.
Celá vládnoucí třída se těsně opírá o NATO, kterému dodává za peníze českých občanů vyzbrojené jednotky k zásahům po celém světě. Na území ČR vyvíjejí aktivitu vojenské základny NATO či USA. V souvislosti se vstupem do EU se ČR angažuje při výstavbě sil vojenského nasazení při EU.
Za takové situace jsou na KSČM kladeny zcela mimořádné nároky. Je objektem neustále se vracejících vln antikomunistických útoků. Současně však se stává hlavní opoziční silou, na které leží tíha odpovědnosti za ideové i organizační formování sil odporu. Může počítat se širším zázemím mezi neprivilegovanými vrstvami i společenskými organizacemi, zvláště odbory. Vedle KSČM a v určité součinnosti s její aktivitou působí i další antisystémová hnutí a radikální levicové subjekty (anarchisté, trockisté, různé skupiny antiglobalistů apod.). Při využívání parlamentu a činnosti zastupitelů se aktivita stále více přenáší do stávkových a pouličních akcí.
Další scénář B je možné nazvat zachycením trendu kapitalistické modernizace. Postihuje méně pravděpodobnou variantu vývoje ČR v uvažovaném období, při níž by ČR dokázala pozitivně vytěžit ze zákonitosti nerovnoměrného vývoje kapitalismu. Domácí vládnoucí elita by si za odpovídajících vnějších podmínek dokázala najít určitý specifický prostor v procesech formování globálního kapitalismu a rozdělování světa mezi nadnárodní kapitálové skupiny a jimi dirigované velmoci. Země by se tak začlenila mezi malý počet těch, které by vynesla konjunkturní vlna do popředí. V takovém případě by vládnoucí režim těžil z podílu na schopnostech nadnárodního kapitálu vykořisťovat a manipulovat široké neprivilegované vrstvy v zahraničí i uvnitř země. Obecněji prospěšné, sociálně šetrnější fungování takové varianty vývoje kapitalismu v zemi by ale záviselo i na schopnosti neprivilegovaných vrstev a levicově smýšlejících a cítících občanů organizovat se a prosazovat své zájmy. Do jisté míry by tak mohly být zmírňovány rozpory a regresívní tendence, utrpení a bezvýchodnost situace různých vrstev obyvatelstva, které zrychlený a intenzívní rozvoj kapitalismu nutně přináší.
Na této bázi by bylo možné účinněji řešit vznikající rozpory, prosazovat citlivější sociální a ekologickou politiku, čelit pokusům o další zformálnění či odbourání stávajících demokratických mechanismů a státní suverenity.
Výchozí podmínkou prosazování takového trendu by bylo, aby zejména nadnárodní kapitál shledal pro sebe výhodným zahrnout klíčové oblasti, rezorty či podniky v ČR do zóny, ve které by byl ochoten investovat do nových technologií a inovací. Dal by tak potřebný impuls k určitým rozvojovým a modernizačním procesům v ekonomické sféře i v celé společnosti. Ze situace by těžil domácí soukromý sektor, ale také sektor družstevní, větší šance by dostaly procesy participace a samosprávy aj., a to při aktivní součinnosti státu.
Zahraniční kapitál, který by ovládal klíčové sféry ekonomiky, by k úspěšné existenci potřeboval různé doplňující obory v domácím podnikání, především v podnikání středním a malém. Strpěl by i určitý státní sektor a v zájmu účinnější motivace i různé formy participace, včetně zaměstnaneckého spoluvlastnictví. Při cílevědomém působení zaměstnanců a občanské aktivitě (ovlivňující konkrétně daňovou politiku státu) by tyto sektory mohly růst vedle nadnárodního kapitálu, zužitkovávat některé jeho výsledky a přenášet některé impulsy z jeho podniků do ostatních odvětví a oborů národního hospodářství. Pod odpovídajícím tlakem zahraničních přepravců by bylo možné modernizovat infrastrukturu - od dopravy po telekomunikace, z níž by těžily i domácí firmy, včetně sféry nové ekonomiky. Modernizace zemědělství by posílila zejména silnější farmáře a vrstvu statkářů, jakož i zpracovatelský průmysl. Při odpovídající organizaci a aktivitě by se však na ní mohla podílet i družstva a zčásti i drobnější rolníci, zejména za účinné podpory státu. Hlavní podmínkou by ale bylo, aby na domácích zdrojích měly zájem zpracovatelské podniky a obchodní řetězce. Souhrou takových okolností by se mohla udržovat konkurenceschopnost zemědělství, včetně potravinové bezpečnosti země.
Usazený zahraniční kapitál by nejen importoval vědecké a technické poznatky, ale strpěl by (v zájmu odpovídající úrovně subdodavatelů) i domácí výzkum a vývoj. Některé jeho směry by mohly přitahovat investice významnějších investorů. Takový vývoj by se mohl příznivě odrážet na zájmu vědeckého dorostu uplatnit se doma, ale i na celkové úrovni profesní přípravy.
Zrychlený, intenzívní vývoj kapitalismu by silně poznamenal sféru námezdní práce. Celkově by posiloval zejména závislost námezdních pracovníků na zaměstnavatelích, zvláště pokud by nedokázali uplatnit účinné formy odporu, a to navzdory zrychlenému růstu kvalifikace a individuace. Narůstaly by nové, vysoce kvalifikované skupiny v dělnické třídě (tzn. cognitariát neboli znalostní proletariát), rostly by počty odborníků, pracovníků moderních sociálních služeb, objevovali by se zdatní manažeři apod. Zrychleným tempem by však byla prosazována i tzv. pružnost pracovního poměru, využívaná zejména k intenzifikaci vykořisťování námezdní práce. Pouze při účinném odporu by mohl být růst nezaměstnanosti tradičních skupin fyzických i duševních pracovníků zpomalován rekvalifikačními programy a podporou rozvoje státního, středního a malého podnikání i zaměstnaneckého spolupodnikání. Vývoj by postupně značně komplikovala rostoucí skupina "nezaměstnavatelných", trvale vyřazovaných z produkčního procesu.
Pro sociální politiku by se vcelku vytvářelo více prostředků. Rostly by však i nároky na její rozsah a zpětný efekt pro ziskové podnikání (pod záminkou boje proti "zneužívání" sociální podpory a pomoci). Soukromý kapitál by neslevoval z tlaku na vícezdrojové financování a sebefinancování (využívání prostředků jedinců, obcí, regionů i státu). To se týká i vzdělávání, byť by byl zahraniční i domácí kapitál vedle krátkodobých zřetelů schopen sledovat i zřetele dlouhodobější, tj. respektovat jeho komplexnější zaměření. Při odpovídající účinné sebeobraně by zájemci o vzdělání nebyli nuceně redukováni jak placením školného, tak "chudobou" státu. Za obdobných podmínek by se sice značně prohloubila diference v důchodech, ale pro občany by se udržel průběžný systém financování důchodů s připojištěním se zaměstnavatelskými příspěvky. Takto by na bázi všeobecného pojištění mohlo fungovat i zdravotnictví. V bytové výstavbě by tak mohla být zachována regulace nájemného a cen energií a bytových služeb. I když by dále rostla zbohatlická gheta, občané by mohli prosadit příspěvky státu i zaměstnavatelů na výstavbu nových bytů, včetně výstavby levných nájemních bytů.
Ostré rozpory by se vynořily ve sféře politiky. Základní tendencí systému by bylo dále formalizovat politickou participaci a využívat k tomuto účelu i dosažených hospodářských a sociálních výsledků. Současně by se dále posilovala politická váha podnikatelů a jejich představitelů v politické sféře. Nesporně by se i při tomto vývoji aktivizovala pravice, včetně extrémních tendencí ovlivňovaných ze SRN a Rakouska sudetoněmeckými landsmanšafty a šířeji i z dalších nacionalistických hnutí v Evropě. Takovému vývoji by napomáhli i extremisté ze skinheadských a neofašistických skupin. Bylo by mu možné čelit zvětšováním rozsahu a účinnosti participace občanů na politickém životě, v řadě směrů i angažováním v nadnárodních organizacích solidarity, spolupráce a vzájemné podpory. Za těchto okolností by mohl být odražen nejen bezprostřední nápor směřující k zavedení většinového volebního a prezidentského systému, ale i dlouhodobý tlak na omezení samosprávy.
Konjunktura by se rozporně projevovala v bezpečnostní situaci občanů. Na konjunktuře by se přiživoval organizovaný zločin. Vyhrocená sociální diferenciace by přispívala k vysoké míře korupce. Řadu problémů by přinášela zvýšená migrace a střetání různých etnik. Jen při odpovídající občanské aktivitě a přeshraniční spolupráci by mohla být kriminalita držena v mezích, které jsou v rozvinutém kapitalismu obvyklé.
Cenou za dlouhodobější usazení nositelů výnosných investic, by byla jejich snaha si své postavení náležitě zajistit. Zvýšil by se tak tlak na vtahování země do vojenských svazků a dobrodružných, nátlakových akcí NATO ve světě. Rozporně by se vyvíjel stav suverenity země: usazený zahraniční kapitál by měl tendenci vystupovat sebevědomě i autonomně, hájit svůj zdejší specifický zájem. Jednoznačně by však preferoval své zájmy širší, globální. Při odlivu konjunktury by měl tendenci unikat do zemí, kde by z vývoje mohl více kořistit.
Je jasné, že takový scénář vychází ze střízlivého, poměrně skeptického hodnocení možností levicových sil v ČR v následujících 15 letech. Nepodceňuje se celková rozpornost vývoje a odpovědnost, kterou levice přejímá. Naopak se předpokládá vznik řady krizových zauzlení, byť poněkud jiné povahy než v předchozím scénáři.
Příznivé podmínky pro uvedený "scénář zachycené modernizace" tedy silně ovlivňuje i sebevědomá a silná KSČM, která by byla ve spolupráci s odbory a dalšími společenskými organizacemi a iniciativami schopna blokovat přirozenou tendenci vedoucí garnitury ČSSD dohodnout se s pravicí a vycházet jí vstříc. Mohla by tak tuto stranu tlačit k větší důslednosti při prosazování nutných reforem a opatření.
Nejideálnějším stavem při takovém vývoji by bylo posílení levice, které by vedlo k vytvoření určitého typu vlády národní spásy na bázi spolupráce ČSSD a KSČM. V krátké době však s takovýmto vývojem nelze počítat. Nepředpokládá se při něm vytvoření možností pro dohledný vývoj k socialismu. Klade však levicovému subjektu za úkol vytvářet pro socialismus příznivé předpoklady jasně směřovaným, důsledným a houževnatým bojem za řešení vznikajících rozporů a konfliktů. Základním požadavkem, který je při tomto scénáři nutno vzít v úvahu, je konkrétní pomoc při osvojování schopnosti sebeorganizace a sebeuvědomování pracujících lidí a občanů, potřeba maximálně vytěžit z podmínek "modernizace kapitalismu" pro formování jejich schopnosti sami se ujímat svých zájmů a záležitostí.
Tyto dva základní scénáře se do značné míry vážou na prosazení různých scénářů světového vývoje. Nejpravděpodobnější je, že USA budou pokračovat ve svém světovém imperialistickém tažení. Velmi reálnou je však možnost, že se bude prohlubovat konkurenční střetání mezi "velkou trojkou", se zvláštním důrazem na soupeření USA a Evropské unie, jakož i střety mezi hlavními činiteli tzv. "osmičky", s významnou rolí Německa a konkurující Francie. Rostoucí důležitost budou mít geostrategické tahy inspirované pokračující honbou za hlavními světovými zdroji. Jsou doprovázeny úsilím o obklíčení Ruska, preventivní sevření Číny a hlavně o zabezpečení i rozšíření zdrojů nafty a zemního plynu na Blízkém a Středním Východě či ve Střední Asii. Vedlejším produktem jsou civilizační střety.
Na tyto scénáře může mít za určitých podmínek značný vliv strategický postup Ruska a Číny jako globálních mocností. Jejich společným zájmem bude pokračovat v oslabování snah o upevnění pozic jediné světové supervelmoci a v prosazování polycentrické struktury, která by poskytla prostor pro jejich autonomní globální strategii.
Bezprostředně vychází orientace vládních garnitur v ČR ve světových či mezinárodních vztazích ze dvou základních forem či typů kapitalismu: severoamerického a evropského (a subtypu japonského). Různé složky pravice a sociální demokracie (jako představitelky spíše levého středu) vedou ostrý zápas o tuto orientaci. Zájem na získání progresivní technologie obrací pozornost k USA, které ovšem nemají zájem ji uvolňovat. Obavy před ostrými sociálními konflikty vedou k orientaci na evropský typ kapitalismu, s jeho propracovanější sociální soustavou. V tomto soupeření sehrávají ovšem svou roli také ambice Německa na hegemonní roli v EU. Vzniká střet mezi ODS, podporující masivnější angažovanost amerického kapitálu v ČR a protlačování amerického asociálního modelu do Evropy a jejími politickými protivníky. Zejména ČSSD si je vědoma technologického zaostávání EU za USA, ale sází na energičtější postup i upevňování jednoty EU pod tlakem americké a ruské konkurence. V uchování západoevropských sociálních a demokratických standardů vidí významný prostředek k pacifikaci vnitřních nepokojů a prevenci proti možné rostoucí úloze Ruska.
Prosazení vnitřních scénářů, a to jak "zachycení kapitalistické modernizace" tak "prosazení neokoloniálního vývoje", úzce souvisí se začleněním ČR do EU. Předpokládá se, že přes závazné přísliby o postupném vyrovnávání šancí nejen původních, ale i nově začleňovaných účastníků se budou v rámci EU prosazovat přirozené zákonitosti kapitalismu, včetně zákonitosti nerovnoměrného vývoje. Jejich působení může zmírňovat konkrétní způsob institucionální výstavby EU, např. spíše federalistické než unijní, ale o své konkrétní postavení bude ČR trvale svádět velmi ostrý boj. V tomto boji má významné místo levice, zvláště schopnost skutečné evropské levice spojovat své síly, a to případně i v nových formách těsnějších mezistátních svazků politických sil, stran a hnutí.
Možnost více méně samostatného manévrování ČR ve více azimutech je méně pravděpodobná, než vstup do EU. Scénář volnějšího manévrování ČR mezi EU a USA by hrozbu propadu do neokoloniální závislosti neoslabil, zesílená přítomnost amerického kapitálu a USA v Evropě by tuto tendenci spíše posílila. Pro radikální, demokratickou levici je také významné věcně sledovat a střízlivě posuzovat vývoj v Rusku, s jeho konkrétními možnostmi, ambicemi, a zejména sociální zkušeností obyvatelstva. Hodnocení musí zůstat střízlivé. Scénáře nepočítají pro uvažovaných 15 let s tím, že by se Rusko stalo východiskem či oporou procesů směřujících k socialismu. Počítají pouze s možností, že by růst jeho úlohy v Evropě i ve světě vytvořil ve střední Evropě určitý manévrovací prostor, ve kterém by se případně mohl český stát a jeho vládnoucí třída pohybovat. Nelze ale ani vyloučit negativní důsledky soupeření ruského kapitálu s kapitálem americkým a západoevropským a nověji také různých dílčích velmocenských dohod.
Velmi specifická je situace a zkušenost Čínské lidové republiky. Lze očekávat, že se bude především silně orientovat na svůj další vnitřní rozvoj a jednotu. V celosvětovém působení se v blízké perspektivě bude zajímat nejspíše o jí blízké specifické oblasti.
*
Scénáře určitým způsobem vymezují objektivní prostor pro politické, strategické i taktické působení KSČM. Tento prostor může být úspěšněji či méně úspěšné využíván. Závisí na vnitřním vývoji strany a její schopnosti cílevědomého a organizovaného jednání jakožto subjektu. Jak už bylo uvedeno, od KSČM se přitom přes útoky jejích četných politických protivníků mnoho očekává: může s pomocí marxistické metodologie a na základě mnohých cenných historických zkušeností dát konkrétní odpověď na otázky po cestě zásadní změny i po její povaze. Takovou otázku domácí i světová veřejnost stále častěji a nezřídka i velmi ostře klade.
KSČM přitom musí řešit mnohé zcela nové otázky: od problémů vztahu mezi politickou a ideovou hegemonií (aktuálně má největší význam schopnost zaujmout nově propracovaným ideovým projektem) přes vytyčování bližších a dalších cílů (z hlediska toho, co je v daných celkových podmínkách realizovatelné) po problémy homogenity společnosti i vlastní stranické výstavby ve vztahu k principu plurality aj. (včetně komplikovaného vztahu vědeckého řízení a samosprávy).
Je proto třeba se zamyslet i nad scénáři vývoje samotné KSČM, vzniklými po vyhodnocení metodologických východisek, teoretických pozic a zkušeností KSČM i jiných komunistických stran. Řadíme je opět podle stupně jejich pravděpodobnosti v současné situaci.
První, optimistická a také nejpravděpodobnější varianta vývoje strany je obsažena ve scénáři osvojení schopnosti tvořivé politiky v nových podmínkách, spojené se zvládnutou generační obměnou.
Podle tohoto scénáře si strana nejen uchovává svou kontinuitu, ale stále lépe se orientuje v nové situaci. Osvojuje si odpovídající styl působení na veřejnost a tím získává i novou vývojovou dynamiku. Utrpí sice masivní ztráty členů, funkcionářů a příslušníků odborného zázemí. Postupně však poroste vliv zprvu sice méně početných, nicméně vlivných nových složek, v nichž zkušení, dlouhodobí členové nacházejí novou oporu.
Strana bude muset řešit neobyčejně svízelné problémy při uchovávání základních článků své organizační struktury, při doplňování funkcionářských i odborných kádrů, v zájmu udržení svého tisku, při získávání finančních prostředků. Kolem okresních a obvodních výborů se budou seskupovat zbytky starých členů a mladších aktivistů. Ve straně nabude na významu krajská struktura, podaří se však uchovat integrující a vedoucí úlohu centra. Při zabezpečování odborného zázemí bude strana využívat i vzrůstajícího počtu radikalizujících se, často nezaměstnaných mladých odborníků, ale také placených profesionálů.
V prvním období se v politické činnosti strany projevují silné pragmatické rysy, mnoho energie vyžaduje plnění jejích volebních úkolů. Strana se soustřeďuje na komunální a krajskou politiku, na centrální úrovni pak na řešení problémů politiky sociální. V tomto smyslu dochází i k posunům ve funkcionářském aktivu. Typ funkcionáře, který si osvojoval zkušenosti v řídící činnosti ještě v předlistopadovém systému, nahrazuje zastupitel či odborový funkcionář, působící ve společenských podmínkách soukromého podnikání, v pluralitním politickém systému, který má odlišné zkušenosti a stále více také specifické vzdělání. Nejčastěji jde o příslušníky neprivilegovaných vrstev ze současné inteligence, nezaměstnané střední generace apod.. Odcházejí početné skupiny se specifickou předlistopadovou zkušeností a znalostmi.
Stále silněji se prosazuje potřeba vyrovnávat se s novými skutečnostmi, zbavit se představ o možnostech postupu, který by byl prostou analogií předlistopadového vývoje. Ve vztahu k první historické formě socialismu mizí nostalgie a nastupuje objektivní, střízlivé hodnocení, které oceňuje klady a jasně se odděluje od záporné zkušenosti. Strana vychází z marxismu, zejména z materialistické dialektiky a vyvozuje z ní závěry o povaze a cestě radikální změny.
Takové působení nachází odezvu v řadách mládeže, mezi inteligencí i v nových složkách dělnické třídy. Pod vlivem těchto vrstev a při podpoře mezinárodního komunistického a levicového hnutí svádí strana úspěšně zápas s pragmatismem a oportunismem a profiluje se jako subjekt schopný spojovat strategické cíle a taktické postupy. Tíhnutí k jednostranně volební straně je zatlačováno ve prospěch formování strany - hnutí, která přitom dovedně využívá i parlamentní tribuny a zastupitelstva. Daří se jí také postupně úspěšněji řešit problémy informační: navazuje kontakt s nespokojenými vrstvami obyvatelstva, a to jak napravo (opoziční síly v ČSSD), tak nalevo (mezi anarchisty a trockisty, levicovými ekology, antiglobalisty apod.). Úspěšně působí i mezi zahraničními dělníky a navazuje široké mezinárodní kontakty v rámci EU i v celosvětovém měřítku. Za aktivní účasti KSČM se utvářejí podmínky pro zformování široké antikapitalistické koalice budované na samosprávném principu a vytyčující si heslo samosprávy jako strategický cíl.
Nelze se ovšem nezmínit o druhé, nepříznivé variantě, byť je podstatně méně pravděpodobná. Bylo by ji možné nazvat scénářem dlouhodobého odumírání. Postihuje situaci, kdy by se kumulovaly současné problémy a prohlubovaly rozpory v činnosti strany. KSČM by citlivě nereagovala na impulsy z významných společenských skupin, zvláště z třídně sociální struktury. Nevyužívala by možností boje za reálné zájmy neprivilegovaných vrstev.
Nedokázala by se tak se svými problémy včas a na potřebné úrovni vypořádat. S touto politickou netečností a sterilitou by se propojovalo pokračování dosavadního trendu v členské základně. Přírůstek nových členů by se zdaleka nevyrovnal úbytku. KSČM by biologickými procesy rychle ztrácela členy, funkcionáře i příslušníky odborného zázemí. Činnost základních organizací by se postupně formalizovala. Přestávaly by být schopné samostatně fungovat, jejich činnost by nahrazovaly okresní články. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků a neochotě řady členů přebírat stranické funkce či systematicky pracovat v odborném zázemí by strana zápasila s krizí své poznávací činnosti a s problémem kvalitního obsazení aparátu. Uplatňovaly by se v něm spíše méně zdatné, starší osobnosti, bez větších šancí prosadit se jinde. Strana by se měnila ve stranu spíše voličského typu. Velký tlak by byl na obsazení volitelných míst v obecních a krajských zastupitelstvech a v parlamentu, kde by se tvrdě střetávaly lobbystické zájmy okresů, krajů i jednotlivých funkcionářů a poslanců. Při úbytku a pasivitě členstva by získávaly mimořádné postavení Krajské rady a kolem nich se vytvářející regionální lobby zaujímající ryze pragmatické postoje.
Organizační problémy by násobily problémy ideové. Ve straně jako celku by se uplatňovaly politické a ideové stereotypy, pouhá bezduchá reprodukce minulé zkušenosti a tezí, bez zřetele k mnohým novým skutečnostem. Různí funkcionáři a ne vždy pouze z nejvyšších věkových skupin, jednotliví straničtí publicisté a někteří odborní spolupracovníci by spatřovali své poslání pouze ve střežení toho, co považují za ideovou čistotu. Takový přístup by sotva mohl získat ty, na něž se strana dnes především hodlá obracet a které chce pro svou politiku získat: přemýšlivé lidi, ochotné věnovat mnoho ze své energie boji za spravedlivé uspořádání společnosti.
Proti těm, kteří se nechávají unášet pragmatickými orientacemi, by byl pouze vyzdvihován obecně pojatý socialistický cíl a ideál a připomínána idealizovaná minulost. Bylo by tak velice obtížné dosahovat početnější účasti neprivilegovaných lidí na prosazování jejich potřeb a zájmů (včetně prosazování samosprávného uspořádání jako strategické cesty i cíle). Ztíženo by bylo i odpovídající řešení bezprostředních úkolů v řadě oblastí, zejména v sociální politice. Ve vedení strany by se vytrácela schopnost spojovat taktické postupy se strategickými záměry, boj za bližší, bezprostřední zájmy s dlouhodobým úsilím o prosazení podstatných zájmů pracujících lidí, současné dělnické třídy. Převážily by obavy funkcionářů ze ztráty funkcí a nominací do parlamentu a do zastupitelstev, ale i z výrazné ztráty členstva a příznivců. Členové i příznivci strany by byli schizofrenní politikou silně dezorientováni.
Strana by ztrácela schopnost vytyčovat strategické cíle a tvořivě řešit problémy v teorii. Převážila by tendence k pragmatickému lavírování, k soustřeďování se na krátkodobé úkoly (zejména volební). Pragmatismus v regionálních orgánech a v postupu poslanců by se spojoval s konzervatismem funkcionářů a členů. Strana by pro své projekty zásadní změny nedokázala získávat mladé lidi a podporu a pomoc intelektuálů. Neinspirovala by společnost, nevytvářela by se její kulturní hegemonie. Obnova členské základny by nebyla úspěšná, došlo by i k podstatnému omezení voličské podpory.
Teoretická bezradnost a otřelé stereotypy v propagandě by výrazně napomáhaly antikomunismu. Pravicovému vedení ČSSD by se dařilo držet KSČM v izolaci. Strana by nebyla schopna ani v dlouhodobějším vývoji postihovat specifické potřeby a zájmy nových skupin vykořisťovaných pracujících lidí a najít cestu mezi mladé lidi. Stávala by se spíše marginální stranou obracející se k minulosti, postihovanou nostalgií a vyjadřující výkyvy v náladách tradičních a odcházejících profesních skupin, některých pauperizovaných vrstev a starší generace. Mohla by získat podporu určitých obtížně se prosazujících podnikatelských skupin, které by se zformovaly v lobby v obcích a krajích a kolem poslaneckého klubu. Přestávala by tak být významnou politickou silou.
Neúspěchy by vedly k vnitřnímu štěpení. Odštěpené opoziční skupiny by se přikláněly k různým již existujícím subjektům, některé směrem k ČSSD či SDS, jiné směrem s ultralevicovým skupinkám trockistického charakteru. Vznikla by nová radikální "revoluční" strana (z prostředí ultralevicové mládeže).
Vedle těchto dvou variant vycházejících ze spíše optimistického či spíše pesimistického hodnocení kontinuity vývoje strany, je možná také třetí varianta diskontinuitní a konfliktní. Postihuje ji scénář rozštěpení strany.
KSČM by se v takovém případě rozštěpila pod tlakem vnitřních rozporů zesílených nepříliš úspěšnými volbami a nedostatkem finančních prostředků. Ideové štěpení by bylo provázeno štěpením organizačním, faktickým rozpadem strany na dvě velké části. Velké množství členů, převážně vyšších věkových skupin, by se z politiky stáhlo, malá část, která by setrvala na konzervativních pozicích, by navázala kontakty s radikalizujícími se skupinami. Řada členů by přešla na sociálně reformní pozice, k ČSSD (např. mnozí zastupitelé v obcích a okresech a činitelé v podnikatelských zájmových lobby).
V původní KSČM by zůstala většina starých členů. Ovládlo by ji spojenectví konzervativně orientovaných starších funkcionářů a levičácky se profilujících funkcionářů KSM. Této zbytkové straně by se dařilo udržet si určitý vliv mezi ultralevicově orientovanou mládeží a mezi tradičními dělnickými profesemi a důchodci. Ocitla by se však v úplné vnitropolitické izolaci, kterou by se snažila kompenzovat zahraničně politickou orientací na Rusko a Čínu. Ztratila by svou celostátní organizační strukturu a postupně by se přeměnila ve stranu marginální.
Z tvořivě myslících marxistů oddaných ideálu sociální spravedlnosti a socialismu by vznikla odštěpená strana (případně s nekomunistickým názvem). Přes případné značné ztráty v osobách poslanců i zastupitelů a materiálních a finančních prostředků by dokázala udržet si záchytné buňky v krajích a okresech. Setkávala by se s vcelku příznivým ohlasem mezi mladými lidmi a levicovými intelektuály, včetně řady levicověji orientovaných sociálních demokratů. Nová strana by důsledně a intenzívně využívala marxistické metodologie ke zhodnocení stavu společnosti, k formulaci povahy žádoucího společenského uspořádání a odpovídajících cesty k jeho prosazení (seberealizace individua v samosprávném socialismu). Z těchto hledisek by odpovědně posoudila i předchozí vývoj. Také svou vnitřní výstavbu by zakládala na vnitrostranickém demokratismu s důrazem na prosazování samosprávných principů. Oslabovala by se tak možnost prosazování skupinových zájmů (včetně zájmů regionálních lobby). Své hlavní politické úsilí by tato strana věnovala podpoře (formulaci a prosazování) potřeb a zájmů dělnické třídy, zejména nositelů vysoce intelektualizovaných profesí v oboru komunikace. Dokázala by tak postupně účinně spojovat zájmy tradičních a nových skupin námezdních pracovníků, provádět silnou komunální i regionální politiku a prosazovat se jako skutečná levice v celostátním měřítku i v zahraničí.
Schopnost spojovat úsilí o zásadní změnu s řešením aktuálních, bezprostředních politických úkolů (např. v sociální politice) by stranu postupně posilovala. V průběhu vývoje by překračovala volební výsledky bývalé KSČM, prolamovala izolaci a navazovala přímé kontakty s klíčovými zájmovými skupinami. Pod jejím vlivem by vznikaly a narůstaly odštěpenecké tendence v rámci ČSSD. Vznikaly by podmínky pro vytvoření širokého volebního subjektu (název např. Levé spojenectví) i pro další formy politické podpory a spolupráce.
*
Uvedené scénáře reagují na problémy, které se již dnes v činnosti i v celém životě KSČM výrazně projevují. V následujících 15 letech se mohou značně vyhrotit. Tím spíše (i na základě zkušeností z vývoje levicových stran a stran, které se jako socialistické deklarují v dalších zemích) vystupuje do popředí potřeba spojovat dlouhodobé a střednědobé úkoly a cíle s bezprostředními politickými úkoly. Je nutné propracovat základní strategickou linii strany a její taktické aplikace.
Komunisté musí přicházet s jasnou levicovou odpovědí na základní otázky, které fungování současného kapitalismu vznáší. Ujasnění strategická linie strany vyžaduje vypracování uceleného projektu nekapitalistické, socialistické alternativy společnosti v ČR i v globálním měřítku. Je třeba skoncovat se stavem, kdy strana pouze takticky reaguje na nejbližší úkoly a podněty (nezřídka jde o podněty diktované logikou krátkodobých potřeb a zájmů, příp. nutností reagovat na aktivity ostatních politických subjektů, zejména ČSSD). Dlouhodobě založený ideologický rozpor ve straně ztěžuje nezbytné dovedné spojování dlouhodobých, střednědobých a bezprostředních úkolů. Brání soustředit dostatečnou pozornost na vymezení strategické střednědobé etapy a adekvátně budovat celý systém postupných cílů a prostředků k jeho dosažení. Cíle zůstávají mlhavé, vágní. Jejich spojení s programy a taktickými postupy zůstává nejasné i pro funkcionáře a členy strany, natož pro příznivce a občany, kteří mají o východiska zájem. Nelze tak ani dostatečně úspěšně čelit působení různých variant oficiální ideologie a antikomunismu.
Prvním, výchozím, ale i trvalým úkolem při formování strategie strany je vyjasňovat si teoretické základy, osvojovat si metodologické postupy a politické zkušenosti významné pro její činnost. Tento úkol je důležitý i pro komunikaci s námezdními pracovníky a nejširší veřejností. Zatím přetrvává stav, kdy ve vědomí funkcionářů, členů a příznivců strany (silně atakovaném oficiální reformistickou a pravicovou ideologií) spolu zápasí dvě interpretace marxismu. V jedné z interpretací se v řadě metodologických i konkrétně politických otázek projevuje silný ústup od marxismu i leninismu směrem k dogmatismu a levičáckému sektářství. Nositelé této interpretace zůstávají pod silným vlivem ideologického paradigmatu zkostnatělého zejména v posledních desetiletích před listopadem 1989. Projevují zhusta nesnášenlivost k samostatnému posuzování nových skutečností i tendenci prosazovat vlastní pojetí jako jediné a závazné. Z těchto pozic pak kádrují nositele názorů odlišných. Rozdíly se týkají řady nových poznatků, které jsou pro praxi významné. Jde v prvé řadě o pojetí klíčové formy (samosprávného) vlastnictví a způsobů jejího prosazování při vytváření a fungování budoucí socialistické společnosti. Dotýkají se ale také změn ve struktuře a roli dělnické třídy, významu zastupitelství, participace a přímé demokracie, řešení některých otázek sociální politiky, vztahu k evropské integraci a k novým formám internacionalismu apod.. Rozdíly se projevují v hodnocení minulosti. Tento problém je třeba důsledně řešit, nevyhýbat se teoretické, ale také široké politické vnitrostranické diskusi. Jen tak lze dospět k interpretaci, která bude objektivní a bude v praktické politice strany uplatňována. Teoretická diskuse přitom bude nepochybně pokračovat. Snaha dobrat se v zájmu politiky strany hlubšího řešení není v zásadním rozporu s principem názorové plurality a tolerance.
Druhým podstatným prvkem strategie strany musí být určení hlavního protivníka. Tím se současně zakládá i orientace na ty složky třídně sociální struktury, které by měly dlouhodobě být (vzhledem ke svým protikladným zájmům, ke své objektivní povaze) užším sociálním zázemím strany. Sem patří i vymezení širšího spojeneckého svazku, který navazuje hlavní hybná síla v zájmu utváření vlivných politických a občanských hnutí.
Hlavní nápor působení strany i celého hnutí, které by tato strana dokázala inspirovat, musí být za všech okolností zaměřen proti nadnárodnímu, globálnímu, zejména finančnímu kapitálu. Globální kapitál je určující v procesu vykořisťování a ovládání námezdní práce. Od něho jsou všechny další stránky tohoto procesu odvozovány. Vzhledem k tomuto protivníku je pak možno charakterizovat široký okruh tříd a skupin, které jsou zainteresovány na překonání kapitalismu jako takového nebo alespoň na přeměnách jeho jednotlivých forem a podob.
Základní revoluční hybnou silou široké fronty proti globálnímu kapitálu zůstává dělnická třída (v Marxově pojetí, které ji neztotožňuje s nositeli fyzické práce). Je silou, která může dosáhnout zásadní změny svého postavení pouze překonáním podstaty kapitalismu a vlastním sebezrušením. Zdůrazněme znovu, že tuto třídu nelze v žádném případě ztotožňovat s nositeli fyzických profesí. Její jádro a nejperspektivnější složky nejsou v těch jejích částech, které vědecko-technická a informační revoluce postupně jako profesní skupinu zatlačuje a likviduje. Dlouhodobým strategickým cílem strany proto nesporně musí být rozpoznat a podpořit potřeby a zájmy nových, a to i vysoce kvalifikovaných skupin dělníků (tzv. znalostní proletariát, cognitariát) i další příbuzné vrstvy námezdních pracovníků (zejména pracovníky informační sféry, vědy, sociálních služeb, kultury apod.). KSČM se musí naučit propojovat zájmy a aktivity těchto skupin s aktivitami a zájmy odcházejících tradičních složek dělnické třídy a zaměstnanců, včetně těch skupin, kterým hrozí trvalé vyřazení z pracovního procesu nebo které již byly víceméně trvale mimo pracovní proces vytlačeny.
K základní strategické výbavě strany patří její schopnost integrovat různé sociální skupiny, které mohou pomoci podpořit a prosazovat zájmy pro všechny zúčastněné skupiny klíčové . Širší spojenecký svazek dělnické třídy a dalších složek zaměstnanců ve výrobě i mimo ni zahrnuje i vrstvy drobných a středních podnikatelů. S dělnickou třídou je spojuje objektivně postavení zprostředkovaného vykořisťování a závislosti na globálnímu kapitálu.
V politické a občanské rovině je žádoucí, aby spojencem KSČM byly nejrůznější politické strany, společenské, zájmové, profesní organizace a iniciativy, ve kterých se přímo či zprostředkovaně, v zásadní či alespoň odvozené podobě promítají zájmy výše uvedených tříd a skupin. Jde o organizace, hnutí a iniciativy, jejichž program směřuje ke zlepšení postavení těchto tříd a skupin a k překonávání či alespoň reformování globálního kapitalismu v jejich prospěch (odbory, hnutí na obranu občanských a lidských práv, ekologická hnutí, hnutí důchodců, mládeže, žen, apod.). Součástí politického spojeneckého svazku za účasti KSČM, by měla být hnutí vyjadřující zájmy utlačených a diskriminovaných etnik i dalších menšin.
Třetím závažným prvkem strategie strany je nezbytnost ujasnit si cíle v politické oblasti, možné formy chování politických protivníků a volit vzhledem k tomu i adekvátní prostředky a formy své činnosti . Je nutné respektovat zkušenost s první historickou formou socialismu a způsobem uchopení a využívání moci, který vedl k její monopolizaci a vzniku specifické mocenské elity. Je nutné respektovat i zkušenost, že jedním z hlavních strategických prostředků protivníka je izolování a zatlačování revolučních sil, snaha stavět je proti občanské veřejnosti, proti pracujícím a podněcovat úzkoprsé reakce v řadách vedoucích činitelů. Cílem KSČM je takový přístup k politické moci, který odmítá monopolizovat ji kýmkoli ze stran a vedoucích činitelů a proto také účinná pomoc širokým neprivilegovaným vrstvám k tomu, aby tuto moc mohly vykonávat bezprostředně, samy a samostatně. V perspektivě usiluje strana o odumření politiky a její nahrazení samosprávou. Z tohoto hlediska nejde KSČM o vedoucí (hegemonní) úlohu v případné frontě proti globálnímu kapitálu, ale o aktivní, účinné působení, o stmelující úlohu v rámci nevyhnutelné plurality zúčastněných sil.
V souladu s tímto pojetím cílů nemůže být ani vítězství v parlamentních volbách a případná účast ve vládě či ve vládní koalici chápána jako cíl, ale pouze jako jeden z prostředků rozšiřování participace neprivilegovaných vrstev na moci. Velký strategický význam proto má podíl strany na utváření společenské samosprávy a občanské společnosti - počínaje samosprávou ve výrobě, přes samosprávu v rámci státu až po samosprávu v rámci občanských sdružení a iniciativ. Takovým způsobem se může strana aktivně podílet na mimoparlamentních akcích, povzbuzovat různé formy aktivit a společenských hnutí a ovlivňovat nepřímo i přímo stav společenského vědomí.
Čtvrtým, nejpodstatnějším prvkem strategie strany musí být ujasnění si cíle ve vývoji struktury vlastnických forem a důsledné prosazování odpovídajícího řešení. Po zkušenostech z první historické formy socialismu nemůže být cílem strany převládnutí státního vlastnictví, které podmiňuje vzrůst a zvláštní úlohu byrokratického řídícího aparátu. Společenské vlastnictví může vyrůst jen při důsledné i energické podpoře různých forem participace námezdních pracovníků, s utvářením samosprávných forem, a to v různých oblastech společenského života (počínaje ekonomikou) a na všech jeho úrovních. Tento cíl - dosažení klíčové (vedoucí) úlohy samosprávného společenského vlastnictví uvnitř plurality vlastnických forem musí strana dříve nebo později prezentovat veřejně a upřesnit tak dosavadní formulaci z Politické deklarace IV. sjezdu KSČM.
Pátým prvkem strategie strany musí být důsledné přebudování strany na samosprávných principech, které by vyloučilo jak tendence k centralismu v profesionálním aparátu stranického ústředí, tak tendence k partikularismu v jednotlivých regionálních organizacích či poslaneckých a senátorských klubech. Takový postup také umožňuje uvolnit intenzívní přelévání toku informací a jejich účinné zpracovávání. Řešení této otázky je nedílně spojeno s obměnou členské základny, aktivizací členů a dosažením mechanismů rotace funkcionářských kádrů. Jen tak lze oslabit tendence k absolutizaci lokálních, skupinových či individuálních zájmů, možné náběhy ke kultu osobnosti, diktatuře profesionální partokracie nebo pragmatismu poslaneckých a zastupitelských klubů. To předpokládá překonání modelu strany jako uzavřené, téměř vojensky budované organizace. Vyžaduje překonávání často zbytečných přehrad mezi stranickou organizací a doprovodnými organizacemi a iniciativami sympatizujících a levicově orientovaných občanů, schopnost spolupracovat s dalšími levicovými stranami a hnutími.
Šestým prvkem strategie strany musí být její schopnost spojovat zájmy různých regionů a celku, zájmy neprivilegovaných vrstev různých etnik, včetně romského etnika a předpokládaných přistěhovalců. KSČM musí mezi příslušníky těchto etnik vystupovat v duchu vzájemné internacionální solidarity a soudržnosti.
Sedmým prvkem ve strategii strany musí být schopnost uplatňovat principy internacionální solidarity přes hranice, při spolupráci neprivilegovaných vrstev různých zemí. KSČM by přitom měla využívat i nových forem, včetně přímé účasti na solidárních akcích v dalších zemích a nepřímých forem komunikace prostřednictvím internetu. KSČM si musí osvojovat schopnost podporovat progresivní stránky integračních procesů v Evropě a ve světě v souladu s odpovědným prosazováním národně státního zájmu ČR. Spolu s dalšími levicovými silami ve světě by se měla snažit hledat a prosazovat nekapitalistickou, demokratickou a sociálně spravedlivou podobu globalizace. Takové řešení je možné při rovnoprávných a vzájemně výhodných stycích národů a států na bázi mírového soužití a kolektivní bezpečnosti.
*
Základní cíle, které si strana klade, přesahují horizont 15 let. Dosáhnout pokroku při jejich uskutečňování je však nutnou podmínkou toho, aby se strana stala skutečnou stranou nového typu. Vyjasnit a formulovat základní obrysy takovéto strany ve vztahu k jiným možným pojetím, jež v členské základně přežívají (případně vznikají v průběhu pragmatických reakcí na vývoj situace) spatřují autoři tohoto textu svůj hlavní úkol. Práci nad tímto úkolem chápou jako naplňování své odpovědnosti vůči členům a příznivcům KSČM i vůči všem levicově cítícím a smýšlejícím občanům v ČR.
Pracovní skupina OV KSČM Praha 10 pro obsahovou přípravu konference