Každý myšlenkový systém, který se pokouší vnést řád do zmatku jednotlivých jevů ve světě, musí nutně provádět značná zjednodušení. Žádná snaha vtěsnat svět do určité myšlenkové formule nebyla dosud zcela a bezezbytku úspěšná. Realita je jaksi "košatější" než naše myšlení. Čím precizněji propracovaný a logičtěji vybudovaný je náš náhled na svět, tím větší je jeho rozpor se skutečností a tím více jevů a aspektů je nutno "amputovat", aby celek bezezbytku odpovídal takové skutečnosti, jaká "má být". Svět, v němž se pohybujeme, je (z našeho hlediska) nepříjemně mnohoznačný, přes všechnu intelektuální námahu vynaloženou k tomu, aby tato mnohaznačnost byla odstraněna. Čím komplexnější jsou systémy, kterými se ta která nauka zabývá (např. sociologie oproti mechanice), tím protichůdnější interpretace mohou existovat. Myšlení každé doby bylo vhodnější pro některý jiný aspekt skutečnosti a obráželo jej lépe, než ty ostatní. Tento fakt nebrání tomu, aby lidská společnost v té které době i podle značně jednostranných konceptů staletí žila a dosáhla v mnoha směrech významných výsledků. Jiné aspekty skutečnosti jí ovšem zůstávají cizí a komplikace, vzniklé jejich ignorací, přicházejí neočekávaně a "nezákonitě" a vrhají se na společnost jaksi "ze zálohy".
Myšlenkové systémy, které promítáme za svět jednotlivostí a které tyto mezi sebou spojují a dodávají jim určitým způsobem smysl, jsou vždy zbudované z nějakého jazyka, ať už se jedná o jazyk v běžném slova smyslu, řídící se gramatickými pravidly, či ať jde o jazyk matematických symbolů. Struktura těchto jazyků má proto rozhodující význam pro chápání světa, víceméně je preformuje. Paradoxa, na něž pak jeho interpretace skrze toto instrumentárium naráží, neleží pochopitelně v povaze světa samotného, jako spíš v povaze jazyka, jímž tento svět interpretujeme. Indoevropské jazyky, v jejichž prostředí se drtivá část novověké vědy formovala (počínaje řečtinou a konče angličtinou), zvlášť akcentují polární pojetí skutečnosti jejím "roztržením" na dvojici protikladů - hmota x duch, konkrétní x abstraktní, konzervativní x progresivní atd. (Jazyky Dálného východu, zejména čínština, se svou strukturou od evropských natolik liší, že v nich vyjadřované myšlenky jsou do značné míry jiné povahy.) Ještě příkřeji formulují tuto polaritu umělé jazyky, s nimiž operují kompjútry.
Počátkem 20. století se zhroutila tato "zdravým rozumem" podložená logika ve fyzice a rozvoj studia elementárních částic uvedl prakticky všechny jistoty newtonovské fyziky v pochybnost. Podobný krok na biologii, která ve svých tendencích následovala vždy fyziku s mnohaletým zpožděním, teprve čeká. Jako všechny ostatní nauky, má i současná biologie svůj soubor "dogmat". Jedním z nich je výlučný tok informace (genetické) pouze směrem od genotypu k fenotypu a nikoli naopak a pochopitelně její výlučné předávání z předků na potomky a nikoliv jinak. Zajímavý námět k diskusi v tomto směru dal před několika lety R. Sheldrake, podle jehož názoru dochází k přenosu informace mezi živými organismy jinou cestou (vibracemi), a to i mezi organismy, které jsou od sebe v systému značně vzdálené. Tento způsob přenosu není podle Sheldrakea blokován ani prostorovou, ani časovou vzdáleností, děje se tedy jakýmsi "časoprostorovým tunelem". Tato z hlediska "klasické" biologie nepochybně kacířská myšlenka by vtipně a jednoduše vysvětlovala některé jevy, pro něž má dnešní biologie vysvětlení přinejmenším kostrbatá. "Konstrukční" podobnost některých jen velmi vzdáleně příbuzných skupin živočichů [vymřelý řád Litpterna a koně, vlk a vakovlk (Thylacinus) aj.], kde obě skupiny dělí prostorová a v prvém případě i časová vzdálenost, přímo bije do očí. Vysvětlení této detailní shody shodným způsobem života a tudíž i přírodního výběru je neméně odvážné, než interpretace v Sheldrakeově smyslu. Právě tak lze v každé velké skupině organismů, jako jsou třeba motýli nebo vyšší rostliny, kromě stromovitě znázorňovaného fylogenetického systému, založeného původně u prvních především na stavbě křídelních žilnatiny, u druhých na morfologii pohlavních orgánů, pozorovat příčně k tomuto systému se táhnoucí "fenozóny". Tyto "fenozóny" zahrnují příslušníky různých systematických skupin, podobající se navzájem (nehledě na příbuznost) vnějším vzhledem. Konkrétně kresba křídel u motýlů a tvar listů u rostlin (oba fenomény souvisejí s přírodním výběrem jen do určité míry a nejsou jednoznačně determinovány jen prostředím) představují jevy, které se opakují ve shodné či značně podobné formě i u velmi nepříbuzných skupin tolikrát, že jakákoliv jiná interpretace působí značně násilně. Část těchto jevů lze zahrnout pod pojem mimikry v širokém slova smyslu, větší díl bývá ovšem interpretován běžně jako shoda náhodná či stejnými podmínkami ovlivněná. V této souvislosti je možno uvést i pojem "afinity". Jako "afinitu" by bylo lze označit sheldrakeovský vztah dvou organismů, jen málo příbuzných ve smyslu teorie descendence, ale podobných víc, než by odpovídalo náhodnému očekávání. Jednalo by se o kauzální (ne ovšem ve smyslu běžně chápané kauzality) souvislost, která není z hlediska descendence zřejmá a vysvětlitelná, stejně jako descendence nebyla pochopitelná z hlediska kreacionismu. V l8. stolení se zdály z kreacionistických pozic myšlenky o "přirozené" příbuznosti organismů zavánět mystikou. Stejně působí dnes, po všeobecném akceptování evoluce, jejíž průběh v čase bývá nejčastěji znázorňován v podobě rozvětvených diagramů, pošetile myšlenka, že by vhodným znázorněním vzájemných vztahů organismů nebyl tradiční "strom života", ale struktura víceméně síťovitá. Původní styl myšlení zde preformuje své nositele do té míry, že jakákoliv změna (jak vidíme z urputných zápasů evolucionistů minulého století) je zde velice obtížná. Kdo se někdy klasifikací živých organismů zabýval, nepochybně potvrdí, že umístění všech známých druhů určité skupiny (recentních i fosilních) s jejich pestrou směsí nejrůznějších znaků do dendogramu podle představ klasické descendenční teorie je úkol zněčně těžký a bývá mnohdy prováděn dosti křečovitě. Akceptování existence "afinity" by obdobné úkony značně zjednodušilo, stejně jako akceptování descendence před lety úspěšně vysvětlilo třeba existenci rudimentů a atavismů či původ domácích zvířat. Možnost (nikoli nutnost) přenosu informace z jednoho organismu na druhý mimo cestu dnešní biologií přijatou by nápadně upomínala na jevy shrnované pod pojem tzv. "parapsychologie", jevy existující, ale obtížně zachytitelné a opakovatelné v pokusech podle požadavku experimentální přírodovědy. V obou případech se jedná zřejmě o problém něčeho, co není méně reálné nežli ostatní jevy ve světě, není ale dobře přístupné experimentálnímu ověření a důkazům, jak jsou v dnešní vědě obvyklé. Stejně jako psychologické otázky nejsou zvládnutelné metodami obvyklými v chemii, tak i svět těchto jevů není myšlenkovým a pracovním metodám dnešního chápání přírodních věd příliš přístupný. Polárnímu myšlení vlastní třídění na přirozené a nadpřirozené, náhodné a nutné, cílené a bezcílné není zjevně pochopení světa, zejména těchto "hraničních" jevů, ku prospěchu. Nepředpojatý pohled na evoluci živých organismů dává znát, že neprobíhala ani racionálně plánovitě (asi jako postupuje konstruktér při stavbě motoru), ani slepě a bezcílně, jako probíhá třeba vrh kostkami, ale jako kombinace obou. Na jedné straně zde vidíme nápadné příklady preadaptací a ortogeneze, na druhé straně slepě končící vývojové linie vedoucí k abstrozitám. Celý proces je provázen nečekanými zvraty a změnami ve smyslu a vývoji struktur a celých organismů. - Z toho, co je nám dobře známo, jej lze tak nejspíše přirovnat k lidskému snu s jeho náhlými změnami významu a proplétáním iracionálních a racionálních prvků.
Ještě jednoho zajímavého jevu by bylo záhodno se dotknout. Již mnoho pozorovatelů se pozastavilo nad tím, že podobné jevy zhusta přicházejí nakumulovány v čase či prostoru častěji, než by odpovídalo statistickému očekávání. Tímto "zákonem sérií", který našel široký ohlas i v lidových úslovích (Neštěstí přichází zřídka samo), se ve dvacátých letech podrobněji zabýval P. Kammerer. Jednou z jeho aplikací se zdá být i "pravidlo koincidence", občasný výskyt stejného jevu u nepříbuzných druhů v téže geografické oblasti, přičemž jeho vznik není adaptací dost dobře vysvětlitelný. Například je to výskyt šikmých, "mandlovitých" očí v jihovýchodní Asii nejen u lidí, ale i u orangutanů, langurů (Presbytis) a dalších opic, a dokonce i u vietnamských domácích prasat (zde ovšem mohl být výsledkem umělého výběru "k obrazu svému"). Tento jev se neomezuje jen na živé objekty, ale vyskytuje se např. i u jazyků. Zde dochází často i u jazyků zcela nepříbuzných v určitém regionu ke stejným hláskovým posunům či gramatickým změnám (jako příklad lze uvést třeba vymizení infinitivu ve všech balkánských jazycích). Takové a podobné jevy lze při současném pohledu na svět přijímat pouze krčením ramen, pokud se nechceme uchýlit k osvědčené metodě jejich popírání či bagatelizování.
Počínaje fyzikou začíná být v dnešních přírodních vědách zřejmo, že pokud věda chce zvětšit šířku svého obzoru, bude zřejmě nutné revidovat některá ustálená schémata týkající se polárního myšlení, logiky, kauzality atd.. Bohužel jsou některé z těchto nutných korektur stejně málo názorné a zjevně "zdravému rozumu" odporující jako třeba neeukleidovská geometrie.
Vídeň, 1988; Sci-Phi 3/91:46-49, Tvar 21/93:8