Sledujeme-li vývoj evropské přírodovědy v průběhu posledních pěti staletí, je zřetelný prakticky u všech disciplín přechod od kvalitativního pojetí k zavádění matematických metod výkladu a předpovědí jevů. Není bez zajímavosti, že zejména statistika zaznamenala mnohem dříve praktické uplatnění ve veřejné správě než v přírodních vědách. Oba systémy, sektor správní a sektor vědy, se vyvíjely po staletí víceméně paralelně, i když jejich metodologická příbuznost v průběhu času stále vzrůstala. K jejich překrývání došlo, při odhlédnutí od výjimek, až počátkem našeho století. Se stoupající rolí vědeckých poznatků v praxi dochází pak k bouřlivému růstu institucí, zabývajících se aplikovanou vědou.
Tato skutečnost, jakož i enormní množství informací, které není pro žádného jednotlivce přehlédnutelné, vedlo k zavedení některých praktik, do té doby ve vědě neobvyklých. Jedná se o ustanovení víceméně byrokratické správy nad rozsáhlými oblastmi vědy. Jako byrokratickou správu lze označit souhrn opatření, která umožnují zpřehlednit a ovládat určitý obsáhlý soubor jevů, který by se za běžných okolností vymykal jakékoliv smysluplné manipulaci. Tento cíl je zarážejícím způsobem podobný cílům, které si klade aplikovaný výzkum a je tudíž zákonité, že oba tyto přístupy ke světu se mohou, či dokonce musí prolínat, přičemž hranice jednoho či druhého už dávno nejsou zřetelné. Byrokratické systémy se vyvinuly v lidské společnosti mnohokrát a víceméně nezávisle vždy tehdy, když velikost té které instituce (stát, církev, hospodářské organizace apod.) začala přerůstat možnosti přímé kontroly jednotlivcem. Tyto systémy jsou charakteristické tím, že vylučují (v dobře zavedené podobě) prakticky jakékoliv překvapení a vyvíjejí se vlastně samopohybem, přičemž si nadprůměrných jedinců nejen nežádají, ale mnohdy jsou tito v celé soustavě vysloveně nadbyteční. Vnitřní dynamika těchto systémů není nepodobná určitým rysům živých organismů (tendence k růstu a expanzi, odcizování se původním cílům až k samoúčelu za současného rigidního lpění na určitých elementárních principech a mnohé jiné). Tyto "Parkinsonovy zákony" podtrhují autonomii a vnitřní život těchto zařízení, s jejichž rostoucí komplexitou klesají nároky na kvality jejich jednotlivých členů, včetně těch řídících.
Určité byrokratické prvky byly institucím, které se v minulosti vědou zabývaly (univerzity, akademie) vlastní vždy, ale teprve jejich kvantitativním růstem nad určitou hranici došlo k jejich plnému rozvinutí. Jedním ze základních jevů byrokratických systémů je omezení osobní iniciativy jejich jednotlivých členů jen na předem dané úzké pole působnosti, kombinované s velkou dávkou opatrnosti, neboť trestání případných neúspěchů je mnohem citelnější než odměňování úspěchů, které jsou mlčky předpokládány. Takovéto instituce vykazují v příznivých fázích svého vývoje jednosměrný růst, v nepříznivých pak stagnaci, která se díky četným zpětným vazbám může udržovat po velmi dlouhou dobu. Obvykle nejsou obě fáze od sebe jasně odděleny a probíhají současně. Byrokracie je nejen cestou k odstranění excesů v negativním smyslu, ale stejně, ne-li lépe zabraňuje i nepředvídaným úspěchům a příjemným překvapením. Není vůbec náhodou, že valná většina tvůrčích osobností v přírodních vědách byla buď existenčně nezávislá, nebo měla v rámci vysokých škol či nadací značně volné postavení. Čím větší instituce a čím větší závislost jednotlivce na ní, tím těžší je projev jakékoliv kreativity. Akademie věd východoevropských států, zbytnělé v průběhu desetiletí nad všechny únosné meze, představují parkinsonovská rejdiště dosud nevídaného rozsahu. Mnohé instituce západní se jim ovšem značně přibližují.
I ve svých závěrech je věda svobodná pouze zdánlivě. Prvky víry jsou ve vědě zastoupeny stejně, jako v jiných přístupech k světu. Minimálně pak je to víra, že informace získané vlastním bádáním a experimentálně ověřitelné jsou lepší než informace z jiných zdrojů (zjevení, básnická inspirace, sen apod.). Toto dnes obecně rozšířené přesvědčení (stejně jako přesvědčení o kauzálním průběhu všech dějů) nebylo ještě v poměrně nedávné minulosti samozřejmé a lze říci, že většině lidských společenství v dějinách nebylo vůbec vlastní. V dnešní době, kdy začíná být stále více zřetelná diskrepance mezi současným biologickým paradigmatem a skutečnými vlastnostmi živých organismů, plní byrokratické struktury ve vědě, aniž si toho jsou plně vědomy, úlohu ideového strážce a filtru, odstraňujícího "nežádoucí" jevy. Tato činnost, praktikovaná běžně v minulosti i současnosti v různých ideologických systémech, zajišťuje hladký chod celé mašinérie a uzavírá ji do vlastního, od skutečnosti více či méně hermeticky odděleného světa. Jak po stránce tématické, tak po stránce personální je příslušnými grémii neustále prováděn výběr, který umožnuje celému systému růst bez jakékoliv nutnosti revize základních principů. Při valné většině výzkumů, zejména v aplikovaných oborech, je výsledek předem dobře odhadnutelný a pokud experimentální výsledky očekávání nepotvrzují, je nezřídka obvyklé pokus opakovat a obměňovat tak dlouho, až se výsledky původnímu předpokladu blíží.
Mnohá, i relativně triviální rozhodnutí, která jsou praktikům na první pohled jasná, si v posledních desetiletích často vyžadují vědecké expertizy, které k nim patří stejně nerozlučně jako ve starém Řecku výroky významných věštíren. Není tudíž divu, že tato vysoká prestiž, spojená s nebývalým objemovým růstem, vyvolala v přírodních vědách stejnou byrokratizaci, jaká je známa i v jiných ideových či správních systémech, přičemž lze očekávat, že tento trend může kulminovat v budoucnosti až do stadia víceméně homogenních vědců-úředníků-ideologů v jedné osobě. Je rovněž zřejmé, že tvůrčí úlohu v této době přejme mnohem spíše nezávislý myslitel, než v pavučině institucí pevně zapletený experimentátor.
Vídeň, 1987; Vesmír 8/90:472, Sci-Phi 1/91:56-58, Tvar 4/93:8