Každá lidská společnost, lhostejno ve které dějinné epoše, má potřebu určité nauky, která by vnášela do jinak chaotického světa jednotlivých jevů řád a tvořila přitom uzavřený celek. Tato nauka přináší rovněž vysvětlení vzniku světa, původu člověka a jeho místa v něm, vysvětluje souvislost jevů, působení příčin a ve valné většině vynáší i hodnotící soudy a udílí naučení pro praktické jednání. Už od nejstarších dob se i v těch nejprimitivnějších societách vždy vydělila vrstva jedinců, kteří tuto nauku pěstují, chrání a interpretují "prostému lidu", který ji většinou zná jen fragmentárně a zploštěle. Tato vrstva požívá značné autority a moci, ač ve valné většině případů není totožná s politickou špičkou. Nositelé nauky jsou vždy do značné míry osobami v rámci společnosti výjimečnými, i když způsob jejich odlišení do ostatních se případ od případu dost liší. Mnohdy tvoří zcela oddělenou kastu (bráhmani v Indii), či se hodnost a informace dědí v rámci rodiny (kněží ve starém Egyptě a Mezopotámii,). Jindy jsou predisponované osoby k zaškolení vybírány z celé populace bez ohledu na původ (někteří šamani a kouzelníci přírodních národů, duchovní velkých monoteistických náboženství a rovněž představitelé novověké evropské vědy). V některých případech je funkce nositelů nauky vázána na celibát (katolická církev, starořímské vestálky aj.).
Nositelům nauky je rovněž převážně přisuzována v té či oné formě i znalost budoucnosti. Též jsou od nich očekávány praktiky (ať už materiální nebo imateriální povahy), které mohou nějakým způsobem ovlivnit očekávaný běh věcí. Sepětí s naukou je pro její nositele doživotní (s odhlédnutím od některých nepodstatných výjimek, jako byla časově omezená volba do některých kněžských kolegií ve starém Řecku). Nauka bývá svými nositeli též v různé míře tajena; všeobecně lze říci, že čím blíže k současnosti, tím je míra utajení menší. Zcela před veřejností skryté byly vědomosti kněžské vrstvy kultur předkolumbovské Ameriky, obdobná situace byla i ve starém Egyptě a v oblasti starých kultur Středního východu vůbec. I mnohá antická kolegia byla určena jen pro úzký okruh zasvěcených, stejně jako tajné společnosti afrických kmenů. U přírodních národů jsou vůbec všechny nauky víceméně výlučné. Zvláštní postavení zde zaujímá židovství, které se obrací výhradně k příslušníkům jednoho národa, ale bez snahy o tajení. Nauky s univerzálními nároky (filozofie indické, čínské, antické, křesťanství, islám) pak od utajování zcela upouštějí a naopak se snaží ze všech sil o svou propagaci. Nicméně zůstává i v evropském středověku mezi laiky a kleriky ostrá hranice. Obdobným způsobem je otevřena i novověká věda. Každá nauka zná rovněž i různé stupně iniciace, ať už se jedná o zasvěcení do eleusínských mystérií nebo o promoci na dnešních univerzitách (tato iniciace, spojená většinnou s poučováním, zkouškami, askezí a různými rity, končívá obvykle působivým zakončovacím obřadem). Nezřídka dosáhne nejnižších stupňů každý dospělý člen společnosti, vyšší stupně zůstávají vždy výsadou úzké elity, která hraje potom jakožto nejvyšší autorita v životě společnosti mimořádně důležitou úlohu. Jen v určitých případech splývá moc vyplývající z hierarchie nauky s mocí politickou. Teokratická moc vládnoucí špičky v kulturách indiánské Ameriky a Středního východu nalezla svou analogii jenom v byzantském cézaropapismu a do určité míry i v podobné tradici čínského a japonského císařství. Katolické církvi se nikdy politickou moc zcela uchopit nepodařilo; zajímavou reminiscencí archaických forem vlády jsou však totalitní režimy 20. století, kde si vládnoucí strana osobuje nejen moc, ale i nárok na pravdu.
Jeden typ nauky vytěsňuje v průběhu historie druhý a v mnoha společnostech patří různé společenské vrstvy k různým naukám, přičemž nauka lidových vrstev a okrajových skupin bývá většinou (ne vždy) archaičtější. Mezi učeními, která po sobě bezprostředně následují (např. lámaismus a bönismus v Tibetu, v Evropě křesťanství a pohanství, novověká přírodověda a křesťanství) panuje vždy určitá nevraživost, která se může projevit i krvavým pronásledováním a šikanováním té skupiny, která už nebo ještě není u moci. Nauky jihovýchodní Asie a Dálného východu jeví v tomto směru mnohem více tolerance nežli učení Východu středního a Evropy. Prakticky každá nauka je ve svých očích poslední, nejpokročilejší a jediná správná a ostatní se v poměru k ní jeví nanejvýš jako předstupně, ovšem dětinské, pobloudilé a odpudivé. Zejména na nauce, která bezprostředně předcházela, nebývá shledáván ani vlásek dobrý a energie vynaložená na její diskreditaci bývá pozoruhodná. Většina nauk si dříve či později zbuduje pevnou, někdy přímo byrokraticky spravovanou organizaci svých nositelů a tím prodlužuje své přežívání v nezměněné nebo jen málo revidované podobě. S tím souvisí i cyklus, kterým každá z nich prochází. Zatímco na svém počátku přitahuje většinou duchovní elitu toho kterého národa, stává se postupně kořistí a doménou jedinců s mentalitou tendující k průměru, opakování a konzervaci známých forem a s postupujícím úpadkem kvalit svých nositelů ztrácí na prestiži, často až k směšnosti. Vzpomeňme v této souvislosti na Ciceronův výrok o římských augurech: "Divím se, že když se dva z nich potkají, nepropuknou v smích." Ruku v ruce jde i tendence ke korupci v nejširším slova smyslu, samolibosti a indolenci. Tento úpadek lidských kvalit nositelů té které nauky souvisí bezprostředně s jejím etablováním a mechanismem vybírání nových kandidátů, který lidsky přesvědčivější jedince odpudí. V okamžiku, kdy duchovní elita společnosti vážně pochybuje o její správnosti, je dotyčná nauka, ač většinou ještě na vrcholu moci, už prakticky mrtva a do vzniklého vakua se začíná šířit učení následující. Tento právě popsaný proces je v praxi komplikován nejrůznějšími reformami, renesancemi a tvorbou sekt, takže situace je málokdy tak přehledná, jak je uvedeno výše. Každá nauka poučuje své zastánce mimo jiné i o tom, co je a není možné, jakými cestami se ubírá kauzalita, jaké řízení bude přijato jako důkaz, o způsobu argumentace, povaze pravdy a o způsobu získání pravdivé informace. Že se tyto názory od jedné nauky ke druhé pronikavě liší, není jistě třeba zdůrazňovat. Není bez zajímavosti, že totalitní učení 20. století vznikla jako kombinace některých dílčích vědních disciplín (politická ekonomie, antropologie) s mnohem archaičtějšími metodami argumentace a zacházení s poznatky.
Metoda, kterou se ta která nauka "zmocňuje skutečnosti", se postupně v průběhu jejího vývoje vyčerpává, takže po počátečním prudkém rozmachu dochází vždy ke strnutí, které už připouští jen dílčí a nezasvěcencům často směšné otázky (tolik známý případ pozdní scholastiky není zdaleka jediný). Zároveň se dotyčná nauka imunizuje vůči veškeré kritice. S přechodem společnosti k jiné nauce (a zčásti i v průběhu vývoje nauky jedné) celá řada informaci, které už nejsou pociťovány jako relevantní ", zmizí pod obzor". Ač nemusí nutně padnout za oběť pálení knih či jiné podobné katastrofě, uchovávají se jen v zastrčených regálech velkých knihoven a nanejvýš v mysli několika podivínů se zálibou v historii. Z obecného povědomí však zmizely definitivně.
Dalším z podstatných rysů většiny nauk je užívání vlastního žargonu (a nezřídka i zcela odlišného jazyka), takže jejich sdělení se stávají laikům nesrozumitelná. I triviální skutečnosti jsou pak zaobaleny do obtížně proniknutelného a nezasvěcenému záhadně znějícího slovníku, což pocit výlučnosti a moci nositelů nauky v očích veřejnosti ještě podporuje a halí celé učení do tajemného nimbu.
Novověká věda se liší od předcházejících nauk přímým sepětím s výrobní praxí, i když je třeba podotknout, že (pokud zcela odhlédneme od duchovní sféry) hmatatelné a praktické výsledky měly i všechny nauky předcházející. Stačí vzpomenout na výkony šamanů či indických joginů nebo na učení, která dala impuls k stavbě pyramid, křížovým výpravám či islámským výbojům. Popírání, nebo aspoň znevažování výsledků (nejen těch praktických) nauk předcházejících patří ovšem k neodddělitelné ideové výzbroji každého nového učení.
Není jistě na škodu uvědomit si souvislost hlavní nauky dnešní euroamerické civilizace, tj. vědy, či lépe řečeno přírodních věd, s obdobnými fenomény dřívějších dějinných epoch a naučit se rozpoznat i nové perspektivy, které z toho vyplývají.
Vídeň, 1987; Sci-Phi 1/91:61-64, Analogon 5/91:32, Tvar 12/93:9