Myšlenka paralelity vědy a náboženských systémů není nová. Cílem tohoto článku je pokusit se o stručnou charakteristiku nikoli těchto učení samých, nýbrž struktur, které jsou jejich nositeli.
Pojem ekleziomorfní struktury si žádá bližší specifikaci. Termín "ekleziomorfní struktura" byl zvolen pro označení struktur podobných církevní hierarchii přičemž pojetí církve je zde míněno výhradně sociologicky či právnicky, nikoli teologicky} společenskou strukturu, hierarchicky uspořádanou a rozšiřovanou kooptací, jejíž cíle (v této formě jen zcela výjimečně deklarované), spočívají v sebeudržení a sebeexpanzi do nových prostor (ať už geografických či kognitivních), ve správě a konzervaci učení, většinou jediného správného a samospasitelného, jakož i v praktickém vykonávání dozoru a moci. Obdobné struktury jsou od lidské společnosti vyvinutějších kultur jen těžko odmyslitelné. V typické formě jsou jejich představiteli třeba katolický klérus doby středověku a raného novověku či komunistické strany zemí východního bloku. Poněkud zastřený obraz téže struktury můžeme ale spatřit i v církvích protestanských a také ve vědě, zejména pak v novověké přírodovědě od 18. - 19. století.
Zajisté mi bude z obou stran namítnuto, že se zde neoprávněně zaměřuji jen na jevové a dílčí aspekty těchto struktur a že jejich podstata je zcela jiná. Rád bych zde poněkud rehabilitoval jevovou stránku světa proti aspektu hodnocení a interpretací. Není tomu ve střední Evropě ještě dávno, kdy facka udělená rudým komisařem kulakovi byla aktem spravedlivé třídní msty a facka uštědřená vice versa aktem kontrarevolučního násilí. Proto se dovolávám spíše schopnosti pozorování, která by ostatně měla být pro přírodovědu typická, než rozlišování skrytých podstat.
Ekleziomorfní struktury disponují vždy metodou pro získávání relevantních poznatků, ať už se tak děje exegezí kanonizovaných textů, nebo kanonizovaným experimentováním s hmotným světem. Vždy se objevuje i snaha poradenským či v horším případě autoritativním způsobem ovlivňovat každodenní život a srůstání ekleziomorfní struktury se státní mocí (komunistické strany s ní byly dokonce zcela identické). Vždy je nápadná povinná indoktrinace mládeže tou kterou naukou v době její největší konjunktury. Dnes můžeme směle mluvit o "unii laboratoře a trůnu" v oblasti okcidentální euroamerické civilizace a Paul Feyerabend přichází s pro mnohé přírodovědce skandálním požadavkem odluky vědy od státu.
Nedílnou součástí činnosti ekleziomorfních struktur je rovněž stálé očišťování pravého učení od heretických směrů a pronásledování a likvidace, či aspoň diskreditace, jejich nositelů. Právě tak je nutno ochraňovat celý systém před sebereflexí. Ekleziomorfní struktura tak či onak oplétá sebe samu legitimačními mýty a zatemňuje navenek i dovnitř pravý mechanismus svého fungování. Pokud někdo do všech detailů zná dějiny a funkční dynamiku svého oboru či denominace, působí to na něj spíše útlumově a je pro danou strukturu už jen těžko prakticky použitelný. Dá se s dobrým svědomím říci, že sebereflexe a akceschopnost jsou v nepřímé úměře; aby člověk vyjel třeba na horní Amazonku, ať už christianizovat domorodce, či třeba měřit potenciály na listech bromelií, je třeba značné dávky svatého nadšení. Kolem každé ekleziomorfní struktury se časem nabalí množství rituálů, tato se uzavře do svého světa, používá svého vlastního jazyka a symbolů, čímž podtrhuje vědomě či podvědomě svou exkluzivitu.
Mezi různými ekleziomorfními strukturami, zejména těmi, které se v průběhu historie bezprostředně předcházely a následovaly, panuje vždy určitá otevřená či skrývaná nevraživost, která může za extrémních podmínek nabýt i krvavých forem. Nejhůře se pochopitelně hledí na odpadlíky a sektáře z vlastních řad. Dlužno taky poznamenat, že všechny ekleziomorfní struktury jsou, jak často feministické kruhy zdůrazňují, mužským výtvorem a jsou mužské psychice lépe přizpůsobeny. Pokud se v nich chtějí prosadit i ženy, je nezbytné, aby přijaly za svůj tento typ myšlení a jednání. Zárodky ekleziomorfních struktur lze pozorovat už v mužských klubech a tajných společnostech přírodních národů.
Novověká přírodověda je sice velmi speciálním, ale přesto typickým představitelem těchto struktur se všemi vylíčenými detaily. Od přírodovědců, jakožto mágů a strážců pravd, v dnešní době značná část obyvatelstva očekává úkony, druhdy typické pro kněžstvo: poučování, poradenskou činnost, provádění předpovědí a obřadů a úkonů k ovlivnění nejrozmanitějších dějů. Jsem dalek toho, abych tvrdil, že význam ekleziomorfních struktur s jejich snahou o stabilitu a kontrolu je pouze negativní. Jsou naopak motorem, organizátorem a moderátorem nejrůznějších typů aktivit. Jde ovšem o to, aby tato problematika byla nahlédnuta a ekleziomorfní struktura, naše opora i radost na straně jedné a jho a kletba na straně opačné, nepřebujela a nezdegenerovala.
Praha, 1990; Sci-Phi 2/91:78-79, Tvar 10/93:9