Šedá magie

Stanislav Komárek

Znalci magických disciplín se obecně shodují v tom, že obvyklé rozdělení magie na černou a bílou je pouze praktické a arbitrální a že ve své podstatě je magie pouze jedna. Co to vlastně magie je? Je to praktikované přesvědčení, že pomocí vhodných formálních operací a ritů lze zasahovat do běhu světa a ovlivňovat tak chod věcí v tom smyslu, jak si mág přeje. Zvládnutí magických praktik si žádá letitou pečlivou průpravu, vysoký stupeň znalostí a dovedností a nezřídka i speciální vyšší zasvěcení. Jedním z půvabů magie je i to, že mnohý velmi mocný zasvěcenec jejích nauk je při povrchním pozorování člověkem fádním, nenápadným a jen málokdo by na první pohled odhadl jeho skutečný význam.

Když někdy vyplňuji nějaký dotazník či se snažím stylizovat úřední žádost, cítím se být začínajícím adeptem magie nového typu: magie šedé. Nejen že je šedá barva barvou popsaných stránek sledovaných s větším odstupem; je to i barva smíšená, barva mediokrity, barva nikoli mimo dobro a zlo, ale jakési smutné smíšení obou dohromady. Jakkoli pohrdlivé výroky o "byrokratech" a "byrokracii" patří k triviálnímu žargonu soukromých osob i masových médií, je sotva kdo schopen pregnantně vyjádřit, v čem že vlastně moc a sláva úřadu spočívá. Nejblíže pravdě bude asi vyprávění o golemovi a šému, ukazující podivnou moc slova. Bylo by zbytečné na tuto obecně známou zkušenost poukazovat - dějiny se přímo hemží prokletími, žehnáními, nadávkami, urážkami a jejich pomstou, blahopřáními, lichotkami etc.

Konzervací slov napsáním se sice určitý aspekt celé věci vytrácí, ale "ustálením" nabývá celý obraz nové, závazně hrozivé dimenze. Pilát Pontský si byl jakožto zkušený pracovník veřejné správy tohoto aspektu písemností dobře vědom. Je obecně známo,jakou moc mají v brizantních osobních i politických situacích slova a zejména písemnosti, jak posunou náhle těžiště či zvrátí rovnováhy systémů tak velikých, že v jejich troskách mohou iniciátoři celé akce bezezbytku zmizet. Ne nadarmo se uzavíral pakt s ďáblem písemně a nejeden popsaný papír měl zhoubnější účinky nežli tuny trinitrotoluénu či kyanidu draselného.

Systém lidské řeči je nemálo záhadný a hodný pozoru, ale všichni jej z přirozené zkušenosti známe, je součástí našeho přirozeného světa a má dimenze, jež jsou našemu chápání blízké. Úřad však vytváří dimenze nové, jeho tvůrci a participanti otvírají kvalitativně zcela nové světy, které sice nějak parazitují na lidské autonomii, ale jejich poměr k ní je asi stejně přezíravý jako náš k buňkám střevního epitelu. Tento "nadorganizmus" se vyvíjí zhruba podle stejných kritérií jako ostatní živé organizmy, snad až na to, že u něj ontogeneze a fylogeneze v zásadě splývají v jedno a nejsou od sebe odlišitelné. Se skutečnými organizmy se úřady shodují v tom, že se jedná o jsoucna portmannovská - v jejich nazírání hrají podstatnou úlohu povrchy, zatímco při proniknutí pod ně, do útrob, je zhusta těžké potlačit nevolnost. Ten, kdo chce tento nadorganismus využít ke svému prospěchu, musí jen vědět, jaký podnět musí přihrát kterému jeho receptoru.

Skutečnost je úřadem vhodně rozparcelována tak, že správné fungování a orientace v systému je intelektuálně nenáročné - vojenský žargon nazývá tuto vlastnost velmi případně "blbovzdorností". Je ovšem nutno se léta pečlivě školit právě ve znalosti systému samého a všech nuancí jeho chodu i způsobu dodávání impulsů. Bez aparátu a funkce v něm není jedinec ničím - jeho povolanost k výkonu funkce na něj vskutku sestupuje shůry, tj. z vyšších etáží systému, jehož vrcholek mizí v mracích a jejž není možno a zhusta ani radno zahlédnout. Je rovněž celkem jedno, zda se technická úroveň pohybuje v rovině brků a pergamenů, či computerových sítí opřádajících celý svět. Spleť kabelů snad činí lépe viditelnou spleť vztahů, které byly původně nemateriální povahy.

Celý systém má svou vnitřní dynamiku, v zásadě nezávislou na vnějších vlivech i snahách jeho nominálně nejvyššího orgánu jej řídit. Vyhlášení, v nichž vysoce postavení činovníci označují sebe samé za služebníky, kupodivu nejsou vůbec výrazem falešné skromnosti či pokrytectví. Spíše lze tyto osoby přirovnat k otevíratelům a zavíratelům jakýchsi mnohocestných kohoutů v potrubích, přičemž jejich informace o vnějším světě, sledovaném optikou osobních sekretariátů a dalších aparátů, vypovídají v zásadě hlavně o systému samém a neposkytují jim mnoho orientačních bodů. Tímto se z nich stávají spíše cosi jako skryté generátory náhod, než suverénní vládci, ovládající aparát aspoň v té míře, jako jezdec koně. Není tudíž náhodou, že u mnoha z nich se eventuální vysoká inteligence či mravní bezúhonnost po uvedení ve vysoký úřad stanou v zásadě nepozorovatelnými a irelevantními. Celý systém současně bují i zahnívá, je geniální i zcela tupý. A to ne místy tak a místy onak, ale prakticky v každém bodě oboje současně. Systémy tohoto typu jsou nadlidské i mimolidské, jsou v pravém slova smyslu jinými světy. Je dobře si uvědomit, že i ty nejobskurnější tajné služby a tajné policie jsou ve své podstatě obludnými úřady. Jejich odium je v zásadě jungovsky projikovaná skrytá hrůza před tajemstvím úřadů a institucí vůbec. Genricha Jagodu či Heinricha Himmlera lze jistě vidět s některými autory jen jako fádní šosáky; tento pohled však celý problém příliš banalizuje. Jejich neblahá velikost spočívala právě v tom, že vyvolali ze světa stínů do reálu systémy, které dokázaly největší pustošivost v dějinách. Byli vlastně těmi, skrze které přichází pohoršení (doslova).

Našedlý mužík za psacím stolem vyplňuje jakási lejstra, obtížno z dálky rozeznat, zda daňové registry, povolení k vývozu genově manipulovaných myší či výkazy o popravách. Ne, to nečárá do tiskopisů, to celebruje. Není to samozřejmě mše; není to ani černá mše - celebruje podivný šedý obřad, který možná někomu podrazí nohy a možná pohne světem.

Praha, 1992; Vesmír 7/92:409, Tvar 13/93:9