Je zajímavé si uvědomit, že učení, které samo sebe pokládá za spasitelné, tj. přinášející na individuální či společenské rovině záchranu, konečné řešení a následující blaženost či náhlý rozkvět, už se eo ipso také skutečně spasitelným stává. Spása se šíří geometrickou řadou jako stepní požár či krystalizace v nasyceném roztoku z jednoho centra. Původně osobní problémy, činící někoho potřebným spásy, záhy mizejí ve světle nutnosti spásné učení dále šířit a budovat - objevuje se smysluplný osobní program, namnoze časově velmi nabitý, který jejich rozkošacení jednou provždy znemožňuje (R. Dawkins nazval takto se šířící myšlenky jako mémy - termínem paralelním ke genům, jimž je pokládá za analogní).
V poněkud pokročilejších stadiích spásy a jejího institucionálního organizování přistupuje ve zvýšené míře ještě jeden aspekt - ten, kdo spásonosné učení přijme opravdově za své a postaví se do jeho služeb, má rálnou naději, že se dočká dlouhodobé spokojenosti - společenského postavení, moci, bohatství, veřejného uznání. Při přijetí pouze předstíraném je tato radost poněkud kalena vědomím provinění, ošklivostí nad vlastní přetvářkou či strachem z odhalení. Někdejší nadšení příznivci nacismu a komunismu se vesměs shodují v tom, že doba, kdy svým molochům sloužili s velkým osobním zaujetím a jako příjemný a zasloužený vedlejší účinek přijímali i příjemnosti s tím spojené, od možnosti šlehat bičíkem až po pochoutky z elitní sítě obchodů, byla vrcholem jejich života a většinou i člověčenstva vůbec. Ti, kdo ideu z těch či oněch důvodů nepřijmou, ať už proto, že se narodili v rodinách jí tradičně špatně nakloněných, či proto, že nahlédli nějakou její intelektuální obludnost nebo střízlivě zhodnotili její praktické výsledky, pak prožívají takováto období jako periody degenerace a zmaru, nanejvýše snad heroického odporu, a dokážou se z nich radovat pouze po kostrbatých myšlenkových operacích (člověku imanentní touha po smyslu neumožňuje prožívat bez podstatné duševní újmy nějakou delší periodu jako nesmyslnou a nějaký smysl už do ní vloží). Kalvínovo učení o predestinaci se tu jaksi obrací - hmotný a prestižní úspěch už není jen symptomem vyvolení jedince ke spáse, ale přichází víceméně sám záhy poté, jakmile se k etablovanému a veřejně deklarovanému spásonosnému učení přimkneme. Že se takováto spása nezřídka zažívá na úkor jiných, postřehne jen malá část jejich participantů. Myšlenky, jednou vypuštěné, si samy hledají v labyrintech našich duší cestu k realizaci, byť třeba jen kašírované. Myšlenky o spáse tak činí s obzvláštní urputností.
Leiden, 1993