Kumulativní činnosti v archaické tradici nebyly pociťovány jako něco, co dodává člověku na významu. Primární ctnosti jako odvaha, síla či později mazanost esenciálně souvisely se svým nositelem a nedaly se jaksi "natrénovat" či "nashromáždit". Byly mu jednou dány do vínku a prostě byly jeho součástí a s ním i zanikaly. V lidové tradici se tyto nálady držely dosti dlouhou dobu a odpor k finančníkům či různě obměňované formy příběhu prosťáčka přehádávšího univerzitní mistry se udržely až dlouho do novověku, až do téměř všeobecného rozšíření "buržoazních" vzorů smýšlení. Kumulovat lze ovšem leccos, včetně např. sociálních vazeb či historické tradice. Je hodné podivu, že sofistikovanější kumulativní činnosti, od různých sběratelství až po nahromadění tradice katolické, lamaistické či vědecké, jsou téměř výhradně mužskou doménou a vášní. Tzv. "ekleziomorfní struktury", spravující nějaké paradigma, představují extrémní podobu akumulace. Hromadí se tu jednak tradice a informace obecně v podobě písemností, jednak se budují sítě doživotních meziosobních interakcí, v nichž spočívá "bohatství" jednoho každého jejich člena (poměr k penězům je v těchto organizacích, alespoň v teorii, vždy okázale přezíravý). Tradice, nahromaděná generacemi, je celé ekleziomorfní struktuře zdrojem legitimity. Raison d'ętre jedince je tímto přemístěn mimo něj samého, primárně na jeho "mateřskou" strukturu a z ní na její minulost či nějakou pro ni konstitutivně zásadní událost v této minulosti. Je to obdobné jako vztah termita-dělníka k termitišti jako celku. Založení hnízda královským párem v dalekém prošlém je pro něj událostí světodějnou a jej osobně podmiňující. Vzdáleně podobným způsobem legitimuje nakumulovaná minulost i prestiž šlechtických rodů, a to nejen finančně. Je typické, že ekleziomorfní struktury dbají úzkostlivě toho, aby jejich příslušníci, zejména vedoucí, odvozovali svůj význam jen ze svého úřadu a naakumulované tradice společné, ne individuální. Proto zde mají "nadaní chlapci z lidu", charakterizovaní známou frází "šaty záplatované, leč čisté" stejnou, ne-li větší šanci k vzestupu než jedinci ze "soukromé akumulace" nadaní majetkem či urozeností. Akumulace sociálních kontaktů patří i k podnikání, zejména jeho raným či starobylejším formám - hokynář je fatálně závislý na několika desítkách zákazníků, kteří si k němu prošlapali cestičky.
Někdy bývá zvykem rozlišovat tzv. "chladná" a "horká" média (v nejširším slova smyslu) podle stupně vázanosti na kontext a jeho znalost. Nejchladnějším médiem je orální tradice, médiem nejvíc horkým pak peníze. Akumulovat lze v zásadě obé. Výsledkem první akumulace je dokonalé zařazení do sociálních sítí (i spoutání jimi), výsledkem druhé pak nezávislost na nich, ale i pocit vyřazenosti (přátele, jak známo, koupit nelze) a nutnost se tak jako tak zařadit do nějaké sociální interakce investicí či reprezentací zmíněných peněz podmíněné.
Některá etnika jeví k akumulacím v podobě písemné tradice či majetkovým (jedno bez druhého je v čisté podobě dosti těžko myslitelné) výrazně vyšší tendence než jiná (středoevropská židovská a cikánská minorita jsou pěknými ukázkami obou extrémů, zdaleka ale ne jedinými). V rámci "majoritních" novodobých národů, rozdělených do celé řady "horizontálních etnik", vrstev s různými systémy hodnot a různými typy "skupinového folklóru" a táhnoucími se napříč jazykové či státní příslušnosti, pochopitelně i akumulační tendence od skupiny ke skupině výrazně kolísají. Kromě církevních či vědeckých korporací, akumulujících tradici jako nadindividuální organismus, je tento faktor neodmyslitelný i od jednoho každého jejich člena. Zásluhy se kumulují a jednou navázaný kontakt, otištěná publikace či získaná hodnost jsou zde téměř jednou provždy (i provinění zůstávají trčet a kumulují se). I úřední a právní struktury jsou této povahy, byť kumulující se zákony, předpisy a byrokratická data jsou tradicí méně sofistikované povahy než obě předešlé a vazba na minulost už není tak absolutní (je zajímavé, jak "kumulativní" vrstvy společnosti skrytě nenávidí "nekumulativní" a vzhledem ke své obecně větší reálné moci mají tendence je pronásledovat, asi jako svůj jungovský stín, svou neuskutečněnou možnost). Na jejich protipólu stojí oni nejrůznější nomádi, potulní komedianti a jiné výrazně neakumulativní typy. Jejich pradávné literární srovnávání s ptactvem nebeským je celkem na místě - jejich životní strategie výrazně připomíná individuální, svobodnější i riskantnější životní styl např. obratlovců proti sterým interdependencím a příčným vazbám v časově dlouhých nadindividuálních útvarech typů států sociálních hmyzů či korálových útesů (ty poslední jsou z celé živočišné říše asi nejhezčím příkladem obrovské kumulativní činnosti nadindividuálního organismu, který sám tvoří nakonec jen tenkou slupku na nánosech vytvořených minulými generacemi).
Příslušníci povolání, která žádný finální produkt nevytvářejí, mají k tomuto nekumulativnímu typu rovněž namnoze blízko (služby a pohostinstí, střední zdravotní personál, některé typy umění, např. herectví či hudba aj.). Přitom lze říci, že sociální zařazení je v posledku spíše důsledkem osobního založení, než naopak. Kumulace v širokém smyslu je hezkou ilustrací obrácené proporce volnosti a jistoty a sama o sobě štěstí nepřináší - pouze to, co jsme nakumulovali.
Praha, 1994; Literární noviny (Přítomnost) 31/94:4