Společnost evropského středověku lze jednoznačně označit jako korporativní. Jedinec, a to třeba i panovník, měl jen relativně malou váhu a byl nedělitelnou součástí určité skupiny, ať už se jednalo o vesnickou obec, cech, kupeckou gildu nebo klášterní frátrii. Vnitřní, psaná i nepsaná reglementace těchto sdružení byla tak silná, že se výraznější individuality mohly jen stěží vyvinout. Není náhodou, že mnoho uměleckých památek středověku je anonymních či s velmi nejistým autorstvím (s tím souvisí i v té době velice nízké hodnocení originality uměleckých děl). Toto pojetí člověka bylo vlastní i většině mimoevropských kultur, zejména v Asii a předkolumbovské Americe. I v Evropě samé existuje podnes v tomto směru patrný východozápadní gradient. Určité prvky kolektivismu, afinita k skupině či rodu, jsou hluboko zakořeněny v lidské povaze a výraz pro "já" se údajně objevil později než výraz "my". Teprve s evropskou renesancí se objevuje dnešní pojetí lidského individua jako samostatné a nezávislé jednotky (předstupně tohoto vývoje ovšem byly patrné už v antice a přešly i do raného křesťanství). Tento pohled na člověka, zprvu běžný jen v aristokratických kruzích a teprve zvolna se šířící i v řadách měšťanstva, poprvé chápe člověka jinak než jako funkci jeho společenského postavení a vedle osvobození individua z pout jeho sociální skupiny přináší i individuální egoismus, jehož květy jsou obzvlášť patrné třeba v prostředí šlechty renesanční Itálie či v období raného kapitalismu. Zde je nutné poznamenat, že středověká společnost byla relativně velmi stabilní a individuální chtivosti po moci či bohatství, pokud se u méně privilegovaných vrstev vůbec vyvinula, kladla velmi silné překážky. Ostatně i tehdejší ideologie posuzovala individuální kořistnictví velice negativně. Teprve po prodělání těchto změn byl myslitelný vývoj občanské společnosti v 18. a 19. století, který zhruba v devadesátých letech minulého století dosáhl svého vrcholu. Je nepřehlédnutelné, že právě tato perioda "buržoazního individualismu" vytvořila vědu, umění a literaturu v té podobě, jak je chápeme dnes, a změnila mnicha kronikáře či miniaturistu ve spisovatele nebo malíře dnešního ražení. O přednostech a chybách té které éry by se dalo dlouho diskutovat. Je ovšem mimo veškerou pochybnost, že technická civilizace, jak ji známe dnes, je dílem té druhé, "individualistické" periody.
Krize občanských společností na přelomu století však přinesla zcela neočekávané oživení kolektivistické komponenty v chování lidí, často v jejích nejobskurnějších podobách. Vytvoření a upevnění různých politicko-ideologických stran a organizací s sebou přineslo pozoruhodnou a neblahou kombinaci některých komponent obou zmiňovaných epoch. Materiální a mocenská chtivost prvních podnikatelů a machiavellistických knížat se tu páří s tvrdým potlačováním individualit jednotlivých členů, o to tíživějším, že tyto individuální rysy byly již plně vyvinuté (středověk měl výrazných individualit v myšlení málo; není náhodou, že doba rozkvětu inkvizice padá až do novověku). Kdekoliv se podobné strany zmocnily vlády, daly vznik státům, kde se "progresívní" a "archaické" rysy pestře proplétají a ztěžují lidem, odchovaným občanskými společnostmi, jejich správné chápání a posuzování. Jejich vlastní obyvatelstvo, zejména v zemích s evropskou politicko-kulturní tradicí, je pak z delší perspektivy vždy pociťuje jako tíživé a ubíjející. Je smutnou skutečností, že přelom století byl pravděpodobně vrcholem rozvoje "buržoazních" svobod a jejich individualistické koncepce. O totalitních státech vůbec nemluvě, došlo od té doby i v zemích s demokratickou formou vlády k větší závislosti jednotlivce na státu a různých organizacích, které jej přímo nebo nepřímo reprezentují (politické strany, odbory, různé další hospodářské či politické korporace). Tato větší proorganizovanost "shora" našla svou protiváhu i v růstu korporativního myšlení a jednání "zdola" v širokých vrstvách obyvatelstva. Zatímco v raných fázích občanské společnosti mohl nabýt i jedinec zásadního politického i hospodářského vlivu, byl tento obraz už dávno vystřídán tvořením se a prosperitou mocenských klik, od vládnoucích kruhů až po čističe bot. Vznikají struktury nového typu, jejichž vlastnosti v málo zakryté podobě reprezentuje třeba právě italská mafie doma i v zámoří. Na všech úrovních novodobých států lze najít syndikáty, které se stávají nakonec svým členům osudovým společenstvím. Je pro ně charakteristické mimo jiné i to, že je nejen velmi obtížné do nich proniknout, ale ještě mnohem obtížnější je je opustit. Společným pojítkem jejich členů jsou totiž nejen společné zájmy, ale zhusta i společná kompromitace. Toto povinné "ušpinění rukou" je zdaleka nejlepší garancí jejich spolupráce až za hrob a činí prakticky nemožným jmenovanou strukturu beze škody opustit, či se dokonce postavit proti ní. Středověké podvázání autonomie jednotlivce se zde pojí s novověkým nedostatkem skrupulí a touhou maximalizovat svůj vliv či zisky. Tradice propojení politických, zejména nacionalistických cílů s cíli kriminálními v jedné organizaci se ovšem v dějinách vyskytovala častěji (tajné spolky balkánské, čínské aj.), pro tradici evropského myšlení a cítění však nebyla typická.
Tyto oficiální i neoficiální "nadindividuální organismy" nejsou zcela nepodobné obdobným jevům z živočišné říše, například societám vos či termitů (každé obdobné přirovnání ovšem kulhá). Individuální prostor se, v porovnání se situací řekněme před sto lety, značně zmenšil, ať už se jedná o členy společenské elity, či o kriminální podsvětí. Toto reálné zúžení individuálních možností je překrýváno a maskováno ve vyspělých industriálních společnostech velkým růstem konzumu a možností spojených s volným časem. Je ovšem nutno poznamenat, že volný čas je jen jedním aspektem lidského života. S tvorbou mafiózních struktur souvisí ještě jeden, v současném světě velmi rozšířený fenomén. Můžeme jej nazvat "postranními kanály moci". Jedná se o to, že nominální postavení jedinců ve strukturách neodpovídá jejich skutečnému podílu na moci a reálné rozdělení moci je zhusta zcela jiné, nežli by vyplývalo z příslušné hierarchie. Tento jev není projevem "demokratizace" příslušných struktur, nýbrž jejich degenerace. Vytváření šedých eminencí, dvorních kamaril a uchvacování moci osobami nominálně nízkého rangu bylo vždy varovným signálem. Takto se vytváří napříč k oficiálním strukturám jiná, mocnější, neřídící se pochopitelně příslušnou psanou reglementací, ale svými imanentními zákony, které jsou zhusta velmi nevybíravé. Výsledkem je globální snížení kultury mezilidských vztahů a převážení prvku vydírání a hrozby nad prvkem poslušnosti či loajality v rámci nich. I v horních etážích společnosti se pak stávají častými praktiky spojované v běžném povědomí spíše s některými odlehlými čtvrtěmi velkých měst. Tyto rysy jsou typické a plně rozvinuté v totalitních systémech, ale neomezují se zdaleka jen na ně. Problém anonymní moci a z něho rezultující vývoj společnosti samopohybem byl už často diskutován. Mafiózní struktury se neomezují jen na oblast mocenskou či hospodářskou; neméně zasahují i sféru kultury a vědy. Pokud jejich bujení nepřesáhne určitou mez, nemusí být pro rozvoj techniky a technologie vážnou překážkou. Tou jsou ovšem vždycky pro rozvoj myšlení a tvůrčí činnosti, která nějak přesahuje rámec hrubé rutiny.
Výše popsané jevy jsou nepochybně stejně pevně spojeny s duchem dvacátého století jako technická stránka jeho tvářnosti. Nelze se však ubránit určité nostalgii při pomyšlení, že individuální svoboda, kdysi předmět boje a pýchy svých nositelů, se stává zvolna prázdným pojmem a historickou kategorií. Snad proto, že autonomie a jistota stojí k sobě v nepřímé úměrnosti.
Vídeň, 1989; Vesmír 4/91:3-5, Sci-Phi 2/91:79-82, Tvar 15/93:9