Po obecně málo očekávaném a rychlém sesutí komunistického mocenského impéria je byť i jen povrchnímu pozorovateli patrné sesouvání další, byť pomalejší a plíživé - destrukce politického i hodnotového systému západní Evropy. Toto celkem triviální konstatování přináší s sebou jinou, podstatně méně triviální otázku, totiž po příčinách náhlého zrychlení otáček "kola dějin" v některých dobách a jeho téměř úplného zastavení v jiných. Válka v otevřené podobě představuje vůbec nejefektivnější podobu tohoto urychlování vývoje, ale v zásadě podobu extrémní - většina změn nastává společenským vřením bez otevřeného krveprolévání. Stará marxistická poučka o pokulhávání sociální struktury za ekonomickým vývojem jakožto příčině revolucí má sice v některých případech kus pravdy, ale zdaleka ne celou.
Zvlášť pozoruhodné pak je, že k "přirychlování" historie dochází abruptně na velkých plochách, buď celoevropsky (bouřlivá léta 1848, 1989, poněkud i 1968) nebo i celoplanetárně (první i druhá světová válka měly své zhruba stejně načasované paralely na Dálném Východě, jihoafrický systém apartheidu se vyvíjel paralelně s obdobnými formami nesvobod v SSSR a rozpadl se ve stejné době, oboje bez nějaké zřetelnější příčinné souvislosti). Celý jev svým způsobem připomíná elektromagnetickou indukci. Maně se zachce oprašovat představu Zeitgeistu, který vane, kam chce a neohlíží se na okolnosti či lokální podmínky. Je podivno sledovat, jak proti obdobím totalitního běsnění (např. třicátá a čtyřicátá léta) stojí v opozici léta relativně zcela klidná, až nehybná (např. 1955-85 s malými výjimkami), kdy přizraky sice jakoby napolo spí, ale ti, kdo si vytáhli krátké stéblo, nemají téměř do smrti naději na revizi statu quo.
Bouřlivé doby samozřejmě přinášejí rychlé změny mocenských garnitur, od nějvyšších až po ty lokální, a to personálním i koncepční. Je-li změn několik po sobě, pak je těch, kdo se z těch či oněch důvodů "historicky znemožnili" a nepřicházejí už dále pro vedoucí pozice v úvahu, tolik, že řady společenských elit značně prořídnou a následující mocenská garnitura se v zásadě nemusí obávat po dlouhá léta konkurence. K těmto změnám dochází nezávisle na typu společnosti, pouze s tím rozdílem, že demokratické společenské systémy umožňují těm "historicky znemožněným" odejít bez podstatné ztráty tváře či dokonce hrdla (v pomalu se vyvíjejících tradičních společnostech stačilo k tomuto procesu dynastické střídání generací - to ostatně jako důležitá biologická konstanta hraje podstatnou roli podnes). Volby samy o sobě představují určitou formu orákula v jinak nepřehledné situaci, neboť hlasováním lze získat více či méně jednoznačné rozhodnutí, nikoli však pravdu jako takovou. I v zemích s pravidelnými svobodnými volbami lze pozorovat v dobách stagnačních period téměř nulové změny a stejné symptomy postupného zahnívání, jako ve státech s monopolem moci, pouze věci nemohou dojít až do samé krajnosti.
Pro novodobé dějiny konce 19. a 20. století je typickým jevem právě tvoření politických stran jako aparátů pro uchvacování a držení moci, rozdíl je pouze ve schopnosti strpět vedle sebe jiné podobné a v umění jakéhos takého sebeobnovování. To poslední se zdá být aparátnům druhé poloviny dvacátého století vůbec kamenem úrazu (komunistické strany po odpadnutí čistek i skutečných voleb jsou toho pouze extrémním příkladem). Přežilé politické struktury, a to i v západní Evropě, jeví pozoruhodně málo touhy po sebezáchově a to i tehdy, drží-li výkonnou moc pevně v rukách - vytratila se jejich sebedůvěra. Zatímco východní Evropa věděla nejen, co si nepřeje, ale i co by si přála, Evropa západní si je jista jen negativním aspektem celé věci - odporem k vládě aparátů, která se zdá rozpadat na celou řadu menších, egocentrických skupinek, ať už národnostních, regionálních či profesionálních. Globální představa o celkovém řešení či jen jednoznačném přání však chybí. Jako světlo kapesní svítilny po západu slunce se stávají zřetelnými určité systému imanentní obludnosti, které byly ještě včera přehlušovány tušením obludností neskonale větších na druhé straně politické barikády. Stále stoupající nároky voličstva na schopnosti a morální integritu politiků jsou v přímém kontrastu s reálnými osobami, prošlými všemi aparátními etážemi za podmínek, které se s léty konsolidace stále zhoršovaly (stejně jako se v obsazeném ekosystému nejspíše uplatní druhy s extrémními kombinacemi nároků a vlastností, i v stabilním a plně obsazeném aparátě se nakonec nejsnáze uchytí buď osoby zcela bledé a průměrné, nebo co do povahového obrazu a charakterových kombinací zcela neobvyklé).
Zatímco pastevec z horské vísky si ve své prostotě představuje dění v nejvyšších společenských etážích analogicky k událostem v místní krčmě, ví jeho vzdělanější spoluobčan, že politika je složité umění vyžadující koordinovaně pracující týmy expertů etc. Jedinci s vysokou politikou do styku skutečně přišlí prohlašují jednomyslně, že bačovský pohled má k reálu blíže.
Křečovitou a nezřídka krvavou fatalitou chodu evropských dějin se zdá být téměř nepostižena Amerika, a to i Jižní. Příčina tkví zřejmě v podstatně menší sociální provázanosti tamních společností. Stát je zde pro občany spíše výběhem a nikoli osudovým společenstvím, jímž je spíše třeba průmyslový koncern nebo rodinný klan (aby bylo pamatováno na Sever i na Jih). Americké společnosti obecně dělají na Evropana ten dojem, že jsou v hluboké krizi a co nevidět se rozpadnou. To však činí už velice dlouho a je dobře si uvědomit, že symptomy, které Evropan vnímá jako alarmující, např. sociální propasti, relativně velmi vysoká kriminalita, v latinskoamerické oblasti (zejména v minulosti) četné státní převraty spojené s pomstou, (byť mnohem méně radikální, než bývá ta evropská), prožívá tamní societa jako běžný, i když obtížný jev, asi jako u nás nepřízeň počasí. Faktem je, že posledním skutečným vnitropolitickým traumatem Spojených států před přechodem do jejich podivného bezčasí byla válka Severu proti Jihu, jinak se vždy osobní či skupinové konflikty navzájem vyrušily, produkujíce nanejvýš třecí teplo.
V hustě sociálně provázaných státech Evropy i Dálného Východu však k těmto víceméně pravidelným "zahuštěním" dějinných procesů s nezřídka katastrofickým průběhem pravidelně dochází. Dějinný proces je sice poněkud odlišný od biologického, sdílí s ním však vazbu na živé substráty i vnitřní autonomii, v níž rychlost či pomalost jednotlivých dějů nelze jenoznačně odvodit z vnějších podmínek, ale právě jen z procesu samého. Období téměř naprosté neměnnosti i prudkých proměn se střídají a působí na neinformovaného pozorovatele nečekaně. Rané dětství či puberta u člověka stojí v příkrém kontrastu s relativním klidem v dospělosti, o nejrůznějších metamorfózách hmyzu ani nemluvě. Díky stále se opakujícím analogiím je však pozorovatel třeba metamorfózy jepic v nesrovnatelně snažším postavení než my, sledující zevnitř proces s nezřetelným koncem.