Výzva k Hospodinu k zachování rakouské říše nebyla oslyšena. Jako i v mnoha jiných případech se však přání vyplnilo v jiné podobě, než jak si je jeho iniciátoři původně představovali. Říš rakouská nepominula, nepominula ovšem zcela jiným způsobem, než se kdy tušilo. Stejně jako nezanikla Čína se svými lokálními specifiky pádem poslední dynastie v roce 1911, i pád habsburského trůnu a fragmentace původního území neznamenaly negaci všech dosavadních tradic. Vzhledem k tomu, že lokální struktura, styl myšlení i kolorit vyrůstají po staletí a tisíciletí, je představa jejich náhlé a zásadní změny jinak než odpálením jaderné nálože zcela iluzorní. Turbulentní doby s sebou vždy přinášejí nejeden krkolomný plán a nejedno zbožné přání a teprve nyní, čtyři roky po zániku komunismu, je možno s dostatečnou přesvědčivostí říci, že zastánci přestrukturování české společnosti v americkém, či dokonce japonském (!) stylu byli vybaveni, mírně řečeno, slabým historickým povědomím. Určitá mesianistická komponenta komunismu, slibující vytvoření nového člověka a radikální přeorání všeho stávajícího, má, zdá se, delší dosah než vliv základní myšlenky samé. Přesto pohled na polistopadový vývoj společnosti nenechával od počátku na pochybách, že i po eventuálním úspěšném přebudování bude náš další vývoj připomínat nejspíše právě Rakousko, v omezené míře snad i Bavorsko a Sasko. Předešlá historie, strukturující zemi, do značné míry předznamenává i její další vývoj. Z této dráhy, či, chceme-li užít biologické metaforiky, z tohoto epigenetického údolí, může být vývoj větším či menším násilím vychýlen, nakonec však do vymletého koryta opět spadne a valí se jím dál. Na příkladu bývalého SSSR je vidět, že vývoj jakoby "zamrzlý" se opět rozehřívá a reaktivuje zhruba v tom stavu, v němž zatuhl.
Není vůbec náhodou, že k rozdělení Československa došlo podle linie dělící rakouskou (cislajtánskou) a uherskou (translajtánskou) polovinu monarchie, podél níž hrozil rozpad už celou druhou polovinu minulého století. I rétorika s nedávným dělením spojená připomínala do podivuhodných detailů tehdejší argumenty. Naopak spolková země Burgenland, připojená k dnešnímu Rakousku z uherské poloviny mocnářství (tzv. Deutsch-Ungarn), je podnes pociťována Rakušany jako exotický stepní přívěsek. Starorakouská tradice je však na celém monarchiálním teritoriu ve svých dvou variantách, rakouské a uherské, pevně zasáklá. Uherská část, mající tradičně vlastní zákonodárství a duchovně zakotvená poněkud východněji (blíže článek Povaha Orientu ) se v zjevných rysech od rakouské asi nejvíce lišila výraznou převahou agrární produkce nad průmyslovou, slabším měšťanským živlem a výrazněji oligarchickou politikou, založenou na široké propasti mezi magnátstvem a masou venkovanů. Rakouská část, k níž patřily i naše země, byla typická nejen mnohem větší industriální produkcí, ale i živějším buržoazně-demokratickým povědomím a oproti Uhrám s jejich velkostatky (a místy i zachovanou východní velkorodinou) i silným středním selským stavem (snad jako pendant k střednímu stavu měšťanskému). Co však říši významným způsobem sjednocovalo, byl systém státní správy, systematicky budovaný od tereziánské a josefinské éry a vtisknuvší celé oblasti do značné míry jednotný ráz. Nejlépe je podnes uchován v dnešním Rakousku, avšak k jeho úplné dekonstrukci nedošlo prakticky nikde.
Josefinským ideálem bylo, vybudovat pevný skelet z úředníků státu zcela oddaných, na státě plně závislých a ve svých rozhodnutích tzv. objektivních, nepředpojatých. Tento administrativní systém byl i v devatenáctém století systematicky budován a rozvíjen a císař František Josef I. byl jeho živoucím ztělesněním, jeho nejvyšším pánem i prvním služebníkem zároveň. Osmašedesát let jeho vlády se nemohlo podstatným způsobem na charakteru státního soustrojí nepodepsat. Je pozoruhodné, v jak málo změněné podobě byly správní aparát i zvyklosti pře-jaty nejen československou první republikou, ale i komunistickým režimem, většinou i včetně původního personálu. Myšlenka úřední korektnosti, stejně jako třeba myšlenka základních buržoazních svobod, kupodivu nezmizela ani v dobách nejdrastičtějšího ohýbání práva. Pozemkové knihy byly bedlivě vedeny i poté, co byly kolektivizací selský stav i jeho majetkové nároky naprosto anulovány. I v nejkřiklavěji bezprávných procesech byly dodržovány všechny vnější formality procesu a vedení spisů, ač zde nebyla žádná kontrolní instance, která by zabránila někoho tiše zakopat ve sklepě. I montování odposlechů se dělo většinou tajně u všeobecného vědomí, že odposlouchávat soukromé hovory se nehodí. Starorakouská idea právního státu, poctivosti a nestrannosti se jako ideál vždy držela (ač nedodržovala) a prohřešky proti ní byly vždy jaksi maskovány a retušovány. Této tradici odpovídá udržovat optické zdání intaktnosti a nerozkrást například 90 % svěřených statků, ale tak 10. Po stránce výběru uchazečů byl starorakouský systém zaměřen na průměr, v lepším případě průměr lepší. Dnešní rakouská státní služba je zcela specifickou strukturou, tvořící páteř země svojí nehybností a zaručující svým příslušníkům prakticky doživotní nesesaditelnost (tzv. pragmatizace). Toto pevné zacementování ve struktuře je státním služebníkům nejen zdrojem životních jistot (téměř naprostých) ale i frustrací, působených prakticky doživotním přikováním k jednomu určitému místu a lidem kolem něho, kteří nemusí být dotyčnému právě po chuti. V jinak málo podnětném prostředí se pak stávají pletichy a zákopová válka jediným zpestřením jinak předem zcela vypočitatelné (např. pokud se týká termínů povýšení) reality. V prostředí, kde vliv politických stran prorůstá nejen státním aparátem a školstvím, ale i některými sférami hospodářství, nepřekvapí, že strana, držící momentálně určitý resort, obsazuje uvolněná místa (obsazená přeobsadit nemůže) právě jen či hlavně svými straníky či sympatizanty (komunistická uzurpace moci může být chápána i jako extrémní příklad téhož, kdy ve státě nejsou strany dvě, ale pouze jedna). U valné většiny rodin bylo (zejména před Heiderovým vstupem do politiky) pro generace jasné, zda přísluší k straně lidové či socialistické, a tato tradice určovala i jejich životní zvyky včetně volby škol, povolání či životního partnera. S trochou nadsázky bylo do nedávna lze říci, že existovala dvě Rakouska - rudé a černé (bist du ein Schwarzer oder ein Roter? - oblíbená otázka). Jejich příslušníci se v praxi téměř nikdy nesetkali a byli i reprodukčně prakticky izolováni.
Ve statní službě lze narazit na rodiny, které se nezřídka už od tereziánské éry tomuto povolání věnují a selekcí nabyly vlastností jinak málo obvyklých. Kromě nezřídka širokého a vždy velmi klasického kuturního zázemí je to zejména neobyčejná trpělivost a manipulativní inteligence, téměř naprostá absence vnějších afektů, smysl pro formu, osvícenský, téměř van swietenovský pohled na svět a nezřídka i pomalá a nevzrušená, jakoby s geologickými časovými dimenzemi pracující touha po odplatě. Vzájemnými sňatky a selekcí nevyhovujících jedinců z úředního biotopu pryč vzniká cosi nikoli nepřipomínajícího třeba chov anglických plnokrevníků (v tomto případě spíše polo- či čtvrtkrevníků). Nízká efektivita státní služby i její jen mírná kompetence (křiklavé příklady inkompetencí i křiklavé příklady kompetencí se vyskytují jen zřídka) v zásadě nikoho nevzrušují a jsou brány jako daň politické stabilitě, neboť systém není reformovatelný bez jeho naprostého rozmetání, které si nikdo nepřeje.*) Proto je pouze snaha další růst státního sektoru omezit a nejkřiklavěji parazitní odvětví - např. státní železnice - nějak zvolna a opatrně zreformovat. Právě železniční zaměstnanci dokázali nakumulovat v průběhu let nejvíce privilegií a možnost vstupu do této sféry se stala vyloženým politikem. Stát sám je po nepříjemných zkušenostech meziválečných let útvarem velmi sociálním, garantujícím jednomu každému občanovi, že při troše disciplinovanosti a trpělivosti nebude i při jen mírných schopnostech a mírném štěstí trpět hlad a nepropadne sociálními sítěmi. K volné tvorbě cen prakticky nedochází a jsou to tzv. sociální partneři, tj. zástupci zaměstnavatelských a zaměstnaneckých organizací, určující na svých jednáních základní relace ovlivňující další hospodářský život země. Odbory pak tvoří významné paralelní zřídlo moci a někteří z jejich čelných představitelů v osmdesátých letech se svou vnější fyziognomií téměř nelišili od tváří zasedajících v politbyrech evropského Východu - vláda aparátů je nezávisle na ideologii pouze jedna. Protože však aparáty poválečného Rakouska nikdy zcela nezlikvidovaly soukromou iniciativu v hospodářské sféře, mohly na jejích produktech nerušeně přežívat, tím spíše, že garantují i politickou stabilitu a právní jistotu a nikdy se nepokusily vážněji omezit občanské svobody (i když třeba státní monopol na rozhlasové a televizní vysílání je jistě pozoruhodný centralistický relikt).
Politická stabilita pak je nejlépe garantována právě dostatečným množstvím občanů = voličů, existenčně závislých na státě a politických strukturách. Stabilita podnikatelské sféry pak je zajišťována množstvím nejrůznějších komor a cechům podobných sdružení, vesměs s povinným členstvím a bujně rozrostlým správním aparátem. Celkový obraz pak svou přehlednou idyličností i určitou dusivou nehybností připomíná 19. století mnohem víc než to, co právě zažíváme. Nicméně zárodky budoucích struktur, tendující s čímsi připomínajícím historickou neúprosnost k rakouskému modelu, se nedají ani u nás přehlédnout. Jako by se z amorfní kaše rozpadlých starých struktur vynořovaly jejich části či zcela nové útvary jako budoucí krystalizační centra, která si mocensky rozdělí stát až do jeho nejodlehlejších koutů a postupně prorostou všemi jeho patry. Stát rakouského typu je nesrovnatelně stabilnější než to, co zažíváme dnes. Klondykovská proměnlivost kola Fortuny v něm už nemá své místo. Jen posty trpělivě vysezené od píky přinesou po desetiletích nezáživného snažení své plody. Ve stabilitě nikoli nepodobné oné feudální přitom není vyloučen hospodářský růst a konzum, všichni jsou spokojeni i nespokojeni zároveň. Rakušané svou vlast milují zvláštní láskou, spojující nenávist i lásku zároveň (pojem Hassliebe je právě pro tento pocit jako stvořený). Tato ambivalence pocitů je pro tuto zemi, zejména pak pro Vídeň, středisko všech správních aparátů, typická a odráží se už v dílech R. Musila a J.Rotha. Není cílem tohoto článku, podat vyčerpávající charakteristiku rakouského národního ducha s usměvavou a mírně poživačnou veselostí v prostředí útulných kaváren či za červenými pelargoniemi v předokenních zahrádkách. Tento zjevný aspekt rakouského světa uvidí čtenář i během dvoudenní návštěvy. To celé někdejší monarchii společné a bedlivě skryté je právě státní aparát a není vůbec náhodou, že Rakousko vyprodukovalo na světě snad nejvíce lidí s vysokým stupněm individuální i společenské sebereflexe. O půvabech a stínech atmosféry Vídně a jejího mocenského hájemství snad až jindy a v jiném kontextu.
Postmoderní dekonstrukce řádu a étosu 19. století jde v různých částech bývalé monarchie různě rychle. Dnešní Rakousko si z něj podrželo nejvíc, i když rozpad tradice od sedmdesátých let značně pokročil. Byla to ona, která umožňovala ještě v letech 1945-55 čelit s heroismem u úředníků nečekaným (ve chvílích těžkých pro vlast intriky ustoupí hrdinské jednomyslnosti) pasivním odporem sovětské vojenské správě a posléze se z ní i vymanit - čin v té době zcela bezprecedentní. Pod trvalejší sovětskou kuratelou ostatních starorakouských zemí docházelo k této dekonstrukci rychleji, ač zdaleka nepokročila tak daleko, jak se obecně myslí. I nectnosti, rozbujelé jako mycelium pod nehybným poklopem, byly svou podstatou jen ty starorakouské. Osmdesátá léta v Čechách připomínala ze všeho nejvíc asi Metternichovu éru. I výbuch kolektivistického myšlení, zasáhnuvšího mezi válkami a dále až do šedesátých let prakticky celou Evropu, probíhal v Rakousku a v Čechách paralelně. Plakáty socialistické strany z raných šedesátých let se ještě stylem neliší od toho, ve kterém naše ustrunuly i později, a kult čmoudících továrních komínů jakožto symbolů prosperity překračoval tehdy už hermeticky uzavřenou hranici stejně jako sloh stalinských činžáků. Oba vývoje se zásadně rozešly až po roce 1968 a teď se zdají se znovu sbíhat.
Tradice, zasáklá v jedné každé registratuře či domovní předzahrádce, začíná opět ožívat a propojovat v dobrém i špatném to, co bylo na přechodnou dobu odděleno. Tolik zaklínaný návrat do Evropy je u nás především návratem do Rakouska. Vlastně jsme ho neopustili, jenom jsme hleděli do jedné jeho odlehlé a málo typické tváře. Je ale vlastně ta, kterou má to dnešní, o tolik typičtější? Rakousko, jak je známe dnes, ukazuje nejpravděpodobnější repertoár budoucího výběru věcí pěkných i odpuzujících; paradoxně jsme i my, v některých aspektech vývoje přirychlení, pro něj stejným zrcadlem některých budoucích trendů. Jsme spřízněni volbou učiněnou už kdysi v minulosti a propleteni někde hluboko v kořenech.
Praha, 1993; Literární noviny (Přítomnost) 5/95:4