Pojem kolektivního nevědomí se stane zřetelnějším, nezačneme-li v jeho aplikaci od lidí, ale od nižších organismů. "Nadindividuální organismy" typu včelího úlu či mraveniště jsou jakýmsi vyjádřením kolektivního nevědomí par exellence - tam, kde o individuálním vědomí těchto mluvit, je to, zdá se, právě kolektivní nevědomí (ač už tento pojem opíšeme jakkoli), co řídí tuto prestabilizovanou harmonii, ač už vypadá jak chce chaoticky a hemživě. I v hejnech ryb či ptáků a ve zvířecích societách obecně hraje nepochybně nevědomí velkou roli. Chápeme-li podle antických tradic duši jako princip udržující celost a funkčnost nějakého organického celku, není tato představa až tak nepochopitelná. Nevědomí (individuální) vyššího organismu je v podstatě kolektivním nevědomím jeho buněk, oním integrujícím principem. Část autonomie je delegována vždy na celek, ale tento podíl může být velmi různý - trepka rejdící v populaci sobě podobných delegovala nesrovnatelně méně než červená krvinka v žilách člověka. Kolektivní nevědomí buněk či jiných komponent organismu (či "nadindividuálního organismu") by nám zde splývalo s aristotelovsko-dreischovskou entelechií. V méně zřetelné formě pak vidíme tentýž princip i u více či méně individuálně žijících organismů včetně člověka. Je vždy znovu a znovu zajímavé sledovat, jak z archaických vrstev kolektivního nevědomí a jejich posunů vyrůstají "velké" dějiny. I genius loci velkých měst vzniká podobným způsobem - nemůžeme zde déle žít, aniž by nám lokální kolektivní nevědomí neproniklo "pod kůži", jak píše Jung. Velká města ostatně kondenzují kolektivní nevědomí celé oblasti, z níž přichází jejich obyvatelstvo, jako v ohnisku. Když se do nějaké země či města ponoříme, poměrně záhy se na jejich způsob cítění napojíme a to, co se ještě před nedávnem zdálo absurdním a nežádoucím, najednou dobře chápeme a žijeme uvnitř toho. Svým způsobem může lokální specifika lépe reflektovat čerstvě přicestovavší cizinec než dávný starousedlík (žijeme-li od mládí uvnitř ledničky, stěží nahlédneme existenci chladicího mechanismu). Autonomně probíhající pulzace v kolektivním nevědomí produkují onoho "ducha doby" módou počínaje a politickými otřesy konče (pro pozdější generace je ovšem minulost i zdrojem podivení a pohoršení, už vzhledem k tomu, že duch doby vyprchal). Tak sedí celá společnost v zásadě na sopce, jejíž kořeny nedohlédá. Ostatně momentů, kdy kolektivní nevědomí vede národy do zkázy (např. příliš silná projekce kolektivního stínu na napřátele), zas není tak mnoho. Stejně jako individuální nevědomí, pokud je správně pochopeno a je mu dán prostor, vyhmatává pro jednotlivce optimální životní program, činí tak pro větší society i nevědomí kolektivní. Je při tom charakteristické, že nevědomí za sebou smazává stopy vlastní anticipační činnosti a mnohé dávno tušené a připravované události pak ve vědomé rovině presentuje jako náhlou a překvapující náhodu. Stejně tak přetváří individuální i kolektivní vzpomínky na cosi jako individuální či kolektivní mytologii, která se podobá pramenně doložitelným událostem asi tak jako Staré pověsti české vědecké historiografii (přitom je základním konstituujícím momentem vždy současný stav, k němuž minulost vždycky nějak poukazuje a logicky do něj ústí). Zajímavým zohledněním kolektivní povahy nevědomí (i kolektivního vědomí) je propojení lidí sítí telefonních a televizních kabelů či vlnami bezkabelových médií. Zatímco na povrchu televizního programu je tenká slupka onoho kolektivně vědomého, jeho hlubší vrstvy z ono-ho kolektivně nevědomého vycházejí a je i oslovují. Je možné, že tyto neustálé "ventilace" "proplachování" kolektivního nevědomí zabránily v posledních desetiletích jeho ničivým výbuchům globálního rázu, známým z obou světových válek. Kolektivní "duše" nemusí být nutně jen duší davu a lůzy - je dobře známo, jak řada významých myšlenek či hnutí začala jako malé, ale odhodlané a svým vyzařováním silné "intelektuální hnízdo", které se rychle rozrostlo, a že skutečná vůle k nejrůznějším věcem, ač dobrým nebo neblahým, začíná a šíří se právě takhle. V kolektivním nevědomí a polovědomí své doby a místa plaveme jako v bazénu s vodou. Skýtá nám nejrůznější šance, z nichž utopení je pouze jedna z mnohých. Není ovšem doporučitelné halucinovat, že bazén je prázdný.
Praha, 1994