Zbloudilá generace

Arnošt Kolman

* 6. 12. 1892 Praha - † 22. 1. 1979 Stockholm

S manželkou Káťou v MoskvěArnošt Kolman (Ernest Natanovič) pocházel z české židovské rodiny poštovního úředníka; sestra zahynula v nacistickém koncentračním táboře, bratr v táboře sovětském. Dostalo se mu vlastenecké výchovy, avšak zároveň v l. 1903-04 sdílel kulturní sionismus spolku Bar Kochba, jehož duší byl bolzanovský badatel Hugo Bergmann. Zde vyslechl i přednášky Martina Bubera, jehož Tři řeči o židovství přeložil z němčiny do češtiny (1912). V té době jako gymnazista spolu s bratrancem Jiřím Langrem zvládl základy starohebrejštiny a mohl tak pořídit český výbor ze středověkých hebrejských básníků. Od r. 1910 byl členem studentské organizace české sociální demokracie. V letech 1911-1912 navštěvoval Einsteinovy přednášky. Po dvou letech a první státnici na ČVUT dokončil studium matematiky na FF UK (1914). V témže roce byl povolán k 91. pluku v Českých Budějovicích, kde se ještě setkal s ohlasem Haškova působení. Haška znal již z r. 1911, kdy se s bratrancem Františkem Langrem zúčastnil slavné Haškovy předvolební schůze Strany mírného pokroku v mezích zákona. V roce 1915 byl jako rakousko-uherský voják zajat na ruské frontě. Byl uvězněn za probolševickou agitaci mezi zajatci a na svobodu se dostal až po říjnové revoluci. V roce 1918 vstoupil do bolševické strany a v roce 1919 se opět setkal s Haškem v politickém oddělení 5. Rudé armády, v němž oba spolupracovali.

V r. 1927 vydal první ruský překlad prvního dílu Švejka, když vedl stranické nakladatelství Moskovskij rabočij. Jako pracovník Kominterny se stal v Německu členem ÚV KSN, byl pak půl roku vězněn a v prosinci 1922 z Německa vypovězen. Po návratu do SSSR zastával řadu politických, pedagogických a vědeckých funkcí (člen redakce Pod znameněm marksisma, ředitel Ústavu rudé profesury, profesor moskevské státní univerzity, vědecký pracovník Akademie nauk SSSR). Jeho kariéra skončila v roce 1937, kdy byl zatčen bratr jeho ženy. Pracoval pak ve Filozofickém ústavu. V r. 1945 se vrátil do Československa, kde byl vedoucím propagandy a agitace ÚV KSČ a profesorem FF UK. Po únoru 1948 předsedal akčnímu výboru Filosofické fakulty UK. Pro kritické výhrady k vedení strany, především k Rudolfu Slánskému, byl v září 1948 zatčen. Stalinem a Berijou byl označen za trockistu. Tři a půl roku byl vězněn v moskevské Lubljance, mohl však psát a publikovat. Po zatčení Slánského se obrátila Kolmanova žena s prosbou o milost na samotného Beriju. Kolman byl osvobozen a v r. 1959 se vrátil do Československa. Tam se stal ředitelem FÚ ČSAV, odkud se po veřejné kritice A. Novotného v r. 1963 opět vrátil do Moskvy. Kolman nesouhlasil se sovětskou invazí do Československa v srpnu 1968. Jeho víra v diktaturu proletariátu pominula. Po letech nesčetných pokusů o vízum do Švédska se mu podařilo v r. 1976 vycestovat. Ve Švédsku zůstal natrvalo u své dcery a u zetě prof. Františka Janoucha.

V Otevřeném dopise (22. 9. 1976) napsal L. Brežněvovi: "Oznamuji Vám, že vystupuji z KSSS... Dospěl jsem k pevnému přesvědčení, že mé setrvání v řadách KSSS by bylo zradou ideálů sociální spravedlnosti, humanismu a vybudování nové, dokonalejší společnosti, jichž jsem se snažil dosáhnout, přes všechny své chyby a omyly.“ Ideový a politický vývoj Kolmana charakterizuje myšlenkový oblouk od komisaře Rudé armády a koncepce bojovného materialismu až ke kritice sovětské praxe a příklonu k demokratickému socialismu s požadavkem revize omylů samotných zakladatelů marxismu.

Základní okruhy Kolmanova vědeckého zájmu byly filozofie, logika, matematika, dějiny logiky a matematiky, vztah marxistické filozofie k přírodovědeckým objevům, etika a popularizace vědeckého světového názoru. Nevyhnul se dogmatismu zvláště ve stranické propagandě, ale uchoval si respekt k vědeckému poznání. To se projevilo např. na přelomu 20. a 30. let v sovětských diskusích o Einsteinově teorii relativity, do nichž zasáhl po boku těch, kdož odmítli mechanickou negaci teorie relativity i kvantové teorie. Podobně tomu bylo s jeho postojem v hodnocení kybernetiky a symbolické logiky, jejíž kritický výklad podal. Bylo to umožněno jeho znalostí oborů a jejich dějin. Zabýval se N. I. Lobačevským jako zakladatelem neeuklidovské geometrie, důležité pro vznik teorie relativity, a B. Bolzanem s jeho skloubením matematických a logických úvah a následnými objevy v teorii matematické funkce a teorie množin. Podle K. snaha po axiomatizaci sbližovala Bolzana s Lobačevským. K Lobačevskému a ke Gaussovi se vrátil ve svém příspěvku O souvislosti neeuklidovské geometrie s filosofií, a to v r. 1948 ve sborníku marxistických studií Vzestup, který sám redigoval. Tento sborník sedmnácti autorů (L. Rieger, I. Málek, F. Herčík, M. Jodl, J. Orlický ad.) byl mj. svědectvím Kolmanova filozofického působení na starší i mladší generaci českých vědců a filozofů. Měl významnou zásluhu na očištění Kybernetiky od stigmatu „reakční pavědy″. Jeho článek Co je to kybernetika v oficiálním sovětském časopise Voprosy filosofii v r. 1955 předznamenal návrat kybernetiky do zemí za železnou oponou.

Nad Bolzanovým dílem se K. zamýšlel opět v r. 1958 na liblické konferenci Filozofie v dějinách českého národa, v referátu Matematicko-logická stránka Bolzanovy filosofie. V r. 1963 ve FČ vystoupil proti dogmatismu v tehdejší české filozofii. Do pražského jara 1968 patří také K. Filosofické polopovídky, které svým humorem, ironií i sebeironií podrobily kritice způsob myšlení i životní styl vědecké inteligence sovětské i československé. Polopovídkou Letopis SKVF (Strany kam vítr fouká) se opět přihlásil k Haškovi a evokoval tak v nových podmínkách duch Strany mírného pokroku v mezích zákona. K Haškovi a Praze svého mládí se vracel i ve vzpomínkách ze sedmdesátých let. (V r. 1947 upravil a do ruštiny přeložil Karafiátovy Broučky.)

Bibliografie: Predmet i metod sovremennoj matematiki, Moskva 1936; Wissenschaft, Religion und Marxismus, 2. vyd. Moskva 1936; The developement of physics since Lenin's Materialism and empiriokriticism, New York 1940; Engels i jestěstvoznanije, Moskva 1941; Novějšie otkrytija sovremennoj atomnoj fiziki v svetě dialektičeskogo materialisma, Moskva 1943; Ideologie německého fašismu, 1946; Atomová energie a Sovětský svaz, 1946; Logika, 1947; Přednášky o základech vědecké filosofie, 1947; O tak zvané tepelné smrti vesmíru, 1948; Co je smyslem života? 1948; Kritický výklad symbolické metody moderní logiky, 1948; Bernard Bolzano, Moskva 1955, česky 1958; Velikij russkij myslitěl N. I. Lobačevskij, 2. vyd. Moskva 1956; Kibernetika, Moskva 1956, česky 1957; Filosofskije problemy sovremennoj fiziki, Moskva 1957, česky 1958; Jesť li bog? Moskva 1958; Pravoslavije o vere i znaniji, Moskva 1959; Lenin i novejšia fizika, Moskva 1959, česky 1960; O víře v boha, 1961; Zajímavá logika (s O. Zichem), 1965; Filosofické polopohádky, 1968; Dějiny matematiky ve starověku, 1969; Die verirrte Generation, Frankfurt a. M. 1979, 2. vyd. doplněné o dialog Wie habt ihr so leben können? 1982; Auf der Mauer, auf der Lauer. Satiren über den staatlich verordneten Verdacht, Berlin 1979. Sborníky: O souvislosti neeuklidovské geometrie s filosofií, Vzestup, redig. A. K., 1948; Matematicko-logická stránka Bolzanovy filosofie, Filosofie v dějinách českého národa, 1958. Čas. přísp.: O podstatě a původu pythagoreismu, ČM 1947; Vklad Eulera v razvitiji matematiki v Rossii, Der böhmische Vormärz in Briefen Bolzanos an F. Příhonský 1824–1848, Voprosy istorii jestěstvoznanija i techniky (Moskva) 1957; O zákonech přírodních věd, Na obranu kybernetiky, FČ 1960; Proti dogmatismu v naší filosofii, FČ 1963; Tři nejnaléhavější úkoly, Listy (Řím) 1979; Vzpomínky, LtN 1995, č. 3-5.

O. Zich: První marxistická monografie o B. Bolzanovi, FČ 1959; J. C. (J. Cvekl): Akademik A. K., Kultura 1962; A. K. k sedmdesátinám, FČ 1962; I. Dubská: K. A., Sovětskaja filosofskaja enciklopedia, Moskva 1963; Marxisticko-leninskaja filosofia i sociologia v SSSR i jevropejskich socialističeskich stranach, Moskva 1965; Dejiny marxistickej dialektiky (leninské obdobie), 1976; F. A. J.: A. K., Listy (Řím) 1979; J. Sedlák: Sto let od narození A. K., FČ 1992; SZA, 1991.

Kniha vzpomínek Die verirrte Generation (Zbloudilá generace) vznikala v posledních deseti letech života Arnošta Kolmana. Ruská originální verze memoirů měla přes 1000 stran, z nichž byla do němčiny přeložena pouze část. Redakci provedl Kolmanův zeť František Janouch. Knihu vydalo v roce 1979 nakladatelství S. Fischer Verlag, Frankfurt a. M.

Součástí knihy je i text otevřeného dopisu Brežněvovi.