Z uvedených úkolů vyplývajících z charakteru soudobé epochy tedy vystupují i obecné kontury revolučního subjektu, kterým by se měly stát současné komunistické strany, tedy i KSČM.
Novodobý revoluční subjekt (NRS) by měl být zakotven především v třídách a skupinách současné společnosti, nikoli v těch sociálních vrstvách, které představují určité dožívání třídně sociální struktury protosocialismu. Měl by mít především silné sociální spojení se skutečně marxisticky chápanou dělnickou třídou, tzn. v její dvojaké podobě. Neměl by být odtržen jak od vysoce kvalifikovaných složek této třídy, tak od jejích tradičnějších, spíše industriálních podob. Měl by mít přirozeně spojení i se záložními oddíly této třídy - s nezaměstnanými a sociálně vykořeněnými vrstvami. Dále by měl mít potřebné vazby i na skupiny představující užší i širší spojence dělnické třídy - další kategorie vykořisťovaných zaměstnanců, malovýrobce a svobodná povolání, střední, ale i větší „neglobální“ podnikatele. Tento široký spojenecký svazek by měl mít NRS schopnost formovat a udržovat za podmínek, kdy by v něm vedoucí úlohu získávala dělnická třída, zejména její předvojové kategorie.
NRS by měl mít silné vazby na všechny národní skupiny dělnické třídy v zemi (tj. včetně migrantů) a všechny utlačené a diskriminované skupiny rovněž bez rozdílu národnostní, náboženské aj. příslušnosti.
NRS by měl být budován tak, aby se v něm organicky spojovaly předvojové kategorie dělnické třídy i ostatních vrstev (kvalifikovaní specialisté) s kategoriemi tradičnějšími, sociálně diskriminovanými a sociálně vykořeněnými. Strana musí být modelem a vzorem pro celou společnost v tom, jak tyto kategorie spojovat.
NRS by měl řešit otázku spojení pevné organizační struktury a širokého hnutí, které dává svým článkům i základním buňkám dostatečnou volnost a je rozvětveno do soustavy satelitních organizací a občanských iniciativ různého druhu. Měl by být budován důsledně na samosprávných principech, které by kompenzovaly živelné vlivy rozdílů v třídně sociální struktuře a znemožňovaly nadvládu profesionálního aparátu či privilegovaných skupin členů (rotace kádrů, zásada určitého podílu dělnických funkcionářů a kandidátů na veřejné funkce apod.)
NRS by měl mít ideologicky pluralitní charakter, ve kterém by převládala a který by integrovala marxistická teorie. Tato marxistická teorie by sice vycházela z díla klasiků (včetně Lenina), přistupovala by však k němu tvořivě, v kontaktu s marxistickým myšlením epochy i s dalšími proudy levicového myšlení. Musela by být důkladným rozchodem s pseudomarxismem éry protosocialismu, zejména s blokem strnulých dogmat a neživotných iluzí o protosocialistické společnosti. Výrazným rysem ideologie NRS by musela být moderní podoba internacionalismu pojímaného nejen jako internacionalismus dělnické třídy, ale širokých neprivilegovaných vrstev.
NRS by měl být začleněn do nadnárodních organizačních struktur pokrokového a revolučního hnutí a měl by být schopen usměrňovat postup domácího revolučního procesu v souladu s celkovou strategií hnutí.
NRS by v žádném případě neměl být organizací profesionálních revolucionářů směřujících k přeměně v třídu řídícího aparátu typu podobné třídy v protosocialistické společnosti. Měl by být co nejdříve, jak bude možno, napojen na samosprávný vlastnický sektor a měl by představovat určitou politickou nadstavbu tohoto sektoru.
NRS by měl být schopen spojovat orientaci hnutí na zásadní revoluční přeměny s okamžitou politikou dílčích reforem zlepšujících život neprivilegovaných mas.
Zásadním rozdílem mezi NRS a klasickou komunistickou stranou stalinské éry by měla být skutečnost, že tato strana nechce uchopit moc nad neprivilegovanými masami, ale chce učit a připravovat masy k tomu, aby mohly uchopit moc a správu společnosti ve všech oblastech samy.
Zbývá tedy analyzovat reálné komunistické a dělnické strany současného světa, nakolik odpovídají či neodpovídají této koncepci. Pokud bychom pouze chtěli „zamést před vlastním prahem“, musíme konstatovat, že současná KSČM je ještě od prognózované podoby NRS značně vzdálená. Je prozatím až příliš zatížena pozůstatky minulosti, jak pokud jde o složení členské základny, funkcionářského i odborného aktivu, tak pokud jde o ideologii. Jen pomalu získává skutečné aktivní příznivce mezi současnými neprivilegovanými skupinami, zejména mezi dělnickou třídou. Organizačně je příliš rozvolněnou stranou, která je místo demokracie poznamenána spíše nedostatečně koordinovanou autonomií regionálních řídících struktur, ve které je centrální řídící struktura jenom „první mezi rovnými“ a která zesiluje privilegovanou úlohu středních vrstev aparátu. Tato úloha aparátu je znásobována skutečností, že členskou základnu strany tvoří z 65% důchodci, kteří vzhledem k věku a dalším okolnostem nepracují aktivně. Ne dost aktivní jsou i mnozí příslušníci střední generace, kteří jsou plně vytíženi v zaměstnání a musí se obávat možného postihu ze strany zaměstnavatelů a vládnoucích struktur za své aktivity.
Z obdobných důvodů strana nemá zázemí satelitních masových občanských organizací a její členové se dostatečně výrazně v těchto občanských strukturách neprosazují, snad s výjimkou komunální politiky. Principy vnitřní samosprávy degenerují, protože přestárlá členská základna je není s to efektivně využívat a naopak vzniká prostor pro některé politiky (zdaleka ne jen na vrcholové, celostátní úrovni), kteří v zájmu svých omezených cílů obracejí pozornost strany do minulosti a získávají body falešnou útěšnou ideologií.
Internacionální vazby jsou spíše vnější a internacionální princip není v politice strany nijak výrazně přítomen. Ve vědomí řady členů strany má internacionalismus spíše podobu starého protosocialistického ohlížení se po „velkém bratru“ - ať už v Rusku nebo v Číně. Existují silné pozůstatky omezeného nacionalismu až rasismu (protiněmeckého, protižidovského, protiromského apod.). Více se daří pouze snaze o prosazování dílčích reforem, které by ulehčovaly život neprivilegovaných vrstev. Strana je ovšem zatím příliš organizací profesionálního aparátu a příliš sleduje tradiční cesty moci a medializace v podmínkách buržoasní demokracie. Její výchovná činnost směrem k masám je slabá.
Tyto nedostatky, které vystupují na povrch při kritické analýze, jsou pochopitelné, uvědomíme-li si složité peripetie vývoje KSČM ze strany protosocialistického řídícího aparátu. Tak jako kdysi proběhla negativní přeměna revolučního předvoje dělnické třídy ve stranu privilegovaných vrstev, tak může také proběhnout progresivní přeměna strany zatížené mateřskými znaménky minulosti v NRS. Záleží na objektivních podmínkách společenského vývoje i na aktivitě subjektu samého, na aktivitě jednotlivých skupin v jeho rámci. Celý vývoj se pochopitelně nedá uspěchat. Tím, na co je třeba soustředit hlavní pozornost, je však ideový nástroj, který může významně pomoci zprostředkovat pozitivní přeměnu. Je škoda, že cesta rozvoje revoluční teorie je zatím dosti blokována jak pozůstatky protosocialistické ideologie, které ovládají nikoli nevýznamnou část aktivu i členské základny strany, tak pragmatickou přezíravostí k teorii, kterou projevuje druhá část aktivu, zejména z okruhu špičkových vedoucích kádrů a poslanců. Jde o to, aby se této dětské nemoci dokázala KSČM co nejrychleji zbavit. Napomoci tomu může především rozvoj informační demokracie, zvláště pokud jde o fungování stranického tisku, internetu i diskusí, ve kterých budou existovat skutečně rovnoprávné podmínky pro všechny zúčastněné složky.
KSČM má jednu kladnou devizu - podařilo se jí udržet komunistickou orientaci i název přes nejrůznější pokusy o vnitrostranický převrat ze strany mladší, ambicioznější části minulých privilegovaných vrstev podporované vládnoucí elitou. Na této devíze je možno stavět. Bylo by citelnou ztrátou a zpomalením vývoje revolučního hnutí v ČR, kdyby byla tato devíza prohospodařena a bylo nutno budovat novou stranu, těsněji spojenou se zájmem a potřebami neprivilegovaných vrstev.
* * *
Epocha kapitalistického globalismu se z mnoha důvodů jeví jako epocha klíčová a zlomová. Právě v této epoše se musí vytvořit podmínky pro to, aby široké neprivilegované masy vstoupily do dějin jako skutečný subjekt uplatňující svou vůli přímo, bez zprostředkující úlohy jiných, relativně privilegovaných tříd a skupin. Ukáže-li se tato orientace na aktivitu mas v modifikovaných podmínkách jako nesprávná, ukáže se jako nesprávný a utopický celý projekt vědeckého přetvoření společnosti, celá marxistická metodologie. V tomto případě čeká lidstvo neradostná cesta peklem kapitalistického globalismu, který bude postupně degenerovat do nižších stadií společenského vývoje, pokud nedojde k ničivému světovému konfliktu a všeobecné ekologické katastrofě. Věříme však, že současná epocha má v sobě dost revolučního potenciálu, který z momentu dočasného poklesu povede křivku progresivního sociálního vývoje k novému vzestupu a rozmachu, k novým úspěšnějším etapám emancipace člověka.