V Londýně dne 21.-22. září 1890
... Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě atd. - právní formy a pak zejména reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat, také působí na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech převážně určují jejich formu. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod (t. j. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb. Vždyť jinak by bylo lehčí používat theorie na libovolné dějinné období než řešit jednoduchou rovnicí prvního stupně.
Děláme si své dějiny sami, avšak, za prvé, za velmi určitých předpokladů a podmínek. Z těch jsou ekonomické konec konců rozhodující. Ale také politické a ostatní podmínky, ba dokonce tradice strašící v hlavách lidí hrají určitou úlohu, třebaže ne rozhodující. Pruský stát také vznikl a rozvíjel se z historických a v poslední instanci ekonomických příčin. Dá se však sotva bez pedanterie tvrdit, že mezi mnoha malými státy severního Německa právě Braniborsko bylo určeno k tomu, aby se stalo velmocí, ekonomickou nutností, a nikoli též jinými momenty (především tím, že Braniborsko, ovládajíc Prusko, se zapletlo do polských záležitostí, a tím do mezinárodních politických poměrů, které přece byly rozhodující i při utváření moci rakouské dynastie), velmocí, ve které se ztělesnila ekonomická, jazyková a od dob reformace i náboženská odlišnost severu od jihu. Stěží by se podařilo ekonomicky vysvětlit - a neučinit se přitom směšným - existenci každého německého státečku minulosti a přítomnosti, nebo původ hornoněmeckého posouvání hlásek, které rozšířilo geografickou přehradu, tvořenou pohořím od Sudet po Taunus, přímo v skutečnou trhlinu, táhnoucí se celým Německem.
Za druhé, dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí, z nichž zase každá se stává takovou, jakou je, působením spousty zvláštních životních podmínek. Jsou to tedy nesčetné vzájemně se křížící síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, a z toho vyplývá výslednice - dějinná událost - jež sama může být opět považována za produkt jedné síly, působící jakožto celek nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden, je mařeno druhým, a z toho vychází něco, co nikdo nechtěl. A tak dosavadní dějiny probíhají po vzoru přírodního procesu a jsou také podrobeny v podstatě týmž pohybovým zákonům. Avšak z toho, že vůle jednotlivců - z nichž každý chce to, k čemu jej pudí fysická konstituce a vnější, v poslední instanci ekonomické okolnosti (buď jeho vlastní osobní nebo všeobecně-společenské) - nedosahují toho, co chtějí, nýbrž splývají v celkový průměr, v jednu společnou výslednici, z toho se přece nesmí usuzovat, že se tyto vůle rovnají nule. Naopak, každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta.
Dále bych Vás prosil, abyste studoval tuto theorii z původních pramenů, a nikoli z druhé ruky; je to vskutku mnohem snazší. Marx nenapsal nic, v čem by tato theorie nehrála roli. Zejména však "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" je skvělým příkladem jejího použití. Také v "Kapitálu" je mnoho poukazů na ni. Pak Vás ovšem mohu také odkázat na své spisy "Pana E. Dühringa převrat vědy" a "L. Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie", kde jsem podal nejobšírnější výklad historického materialismu, jaký vůbec podle mého mínění existuje.
Marx i já jsme částečně sami zavinili, byť i proti své vůli, že mladší lidé přikládají občas ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Musili jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a tu vždy nebyl čas, místo a příležitost, abychom náležitě vyzdvihli ostatní momenty, zúčastněné ve vzájemném působení. Ale jakmile šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktické použití, to bylo něco jiného a tu byl omyl vyloučen. Ale pohříchu, lidé se příliš často domnívají, ze úplně pochopili novou theorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si jen osvojili hlavní poučky, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu zprostit některé novější "marxisty"; a tu pak také byl napáchán podivuhodný zmatek...
Bedřich Engels