Úspěchy komunistické strany v boji za jednotnou frontu dělnictva a pracujících proti ofenzívě kapitálu na podzim v roce 1931 na Jesenicku, které se markantně projevily v Zighartické stávce, dokazovaly, že myšlenka jednotného postupu je blízká širokým vrstvám pracujících okresu. Za těchto okolnosti se rozhodla komunistická strana svolat na neděli 22. listopadu 1931 do Jeseníku (Frývaldova) širokou konferenci jednotné fronty. Na konferenci se měli poradit pracující o tom, jak nejlépe se bránit proti podnikatelům a státnímu aparátu.
Ať se potom sociálně demokratičtí a křesťanskosociální poslanci rozčilovali jakkoli, ať sebevíc lhali o této konferenci, která se uskutečnila, nemohli zakrýt, že měla masový ráz, že 94 delegátů z 38 závodů mělo skutečnou důvěru většiny dělnictva. Na výzvy komunistické strany se konference jednotné fronty zúčastnilo i pět zástupců ze sociálně demokratických odborových organizací. Rudé odbory si získaly po nedávných vítězstvích ve Vápenné a Supíkovicích velikou oblibu a vážnost, Staly se uznávaným vůdcem jednotné fronty zaměstnaných dělníků v okrese.
Na konferenci byl přítomen i komunistický poslanec Babel a senátor Langer a hovořili na ní především zástupci KSČ a RO. Delegáti schválili postup, který navrhovali zástupci Rudých odborů. Ministerstvu sociální péče byl zaslán protest proti útoku na Rudé odbory. Japonskému vyslanectví byl poslán protest proti válečným akcím Japonska proti Číně a proti jeho provokacím proti Sovětskému svazu. K dělnictvu kamenoprůmyslu se obrátila konference s tímto provoláním:
Provolání
k veškerému dělnictvu kamenickému a dělnictvu vápenek okresu frývaldovského!
94 důvěrníků ze 38 závodů, zastupujících 2200 dělníků všeho průmyslu okresu frývaldovského, volá vás k odboji proti snižování mezd a proti propouštění.
Stále ostřejší jsou útoky zaměstnavatelů na naše mzdy. Hrozbou, že budou dělníci propuštěni, chtějí je přinutit, aby si nechali líbit snižování mezd.
Můžete si to nechat líbit? Nikdy!
Dělníci z vápenky v Zigharticích nám ukázali cestu, kterou musíme jít. Odrazili bojem útok na mzdy a my musíme také použít takové taktiky.
Na konferenci rudých důvěrníků, svazů sociálních demokratů, národních socialistů a indiferentního dělnictva dne 22. listopadu bylo
jednomyslně usneseno zahájit jednodenní protestní stávku, a to ve středu 25. listopadu.
Tato stávka bude odbojem proti snižování mezd. Ve spojení s protestní stávkou koná se o 11. hodině dopolední na náměstí ve Frývaldově masový projev všech stávkujících proti snižování mezd, proti zastavení státního příspěvku Rudým odborům a proti obsazení východočínské dráhy japonskými imperialisty.
Dále vás voláme k zakládání bojových výborů, které mají za úkol dokázat dělníkům nutnost boje. Kromě Průmyslového svazu stavebníků nestaví se nikdo, ani reformisté, ani hakenkreuzleři, ani křesťanští sociálové, za vaše požadavky, nestará se nikdo o vaše životní zájmy. Jen Rudé odbory stavějí se v čelo boje kameníků.
Naše heslo tedy zní: do Rudých odborů, do Průmyslového svazu stavebníků!
Boj za práci a chléb![1]
Tedy boj - takový byl závěr nedělní konference.
V okrese se vytvořila proti jednotné frontě podnikatelů, státní moci, měšťáckých a fašistických stran skutečná jednotná fronta pracujících pod vedením KSČ.
Usnesení nedělní konference jednotné fronty, přijaté všemi zástupci dělnictva různých politických směrů, sociálních demokratů, křesťanských sociálů a komunistů, nepotřebovalo mnoho tiskovin, mnoho plakátů, aby se stalo všeobecně známým.
Od lomu k lomu, od dělníka k dělníkovi, od úst k ústům šlo slovo, které zapalovalo mysl dělníků.
Protestní stávka!!!
Bylo proti čemu protestovat. Nebylo téměř kamenodělníka v celém okrese, který by nepocítil hrozbu snížení mzdy či úplného vyhození z práce. Bída, hrozba dalšího zbídačování a příklad zighartických dělníků z vápenek - to vše dokazovalo dělníkům v okrese, že chtějí-li zlepšit své postavení, musí bojovat. Musí vyjít do ulic, tam ukázat svou sílu - a svou jednotou donutit podnikatele k ústupu. Kdo chce zvítězit, musí bojovat.
Myšlenka protestní stávky zapálila. Nebylo třeba souhlasu sociálně demokratických, křesťanskosociálních či hakenkreuzlerských sekretářů. Dělníci všech větších kamenických závodů, všichni nezaměstnaní, ba i mnozí z řad živnostníků či drobných rolníků se připravovali ke středeční stávce - pochodu hladu a demonstraci. Hesla, která vydala KSČ a Rudé odbory, provolání ke kamenodělnictvu byly srozumitelné všem.
Přesto však, že závěry a hlavní hesla byla srozumitelná a šířila se velmi rychle mezi obyvatelstvem, ujala se strana pečlivého organizování celé akce. Strana, která byla inspirátorem i duší celé protestní akce, se stala i její organizační páteří.
Byly svolávány schůze v závodech, schůze nezaměstnaných i schůze všeho obyvatelstva. Na těchto schůzích hovořili straničtí i odboroví funkcionáři. Z místa na místo jezdil i poslanec Babel a senátor Langer.
Text protestní rezoluce, na níž se usnesla konference konaná v neděli, byl od pondělka rozšiřován ve formě letáků a plakátů mezi dělníky a ostatními obyvateli okresu. Bylo usneseno, že se protestní projev spojený se stávkou bude konat v okresním městě Jeseníku.
Jeseník ležel přímo v srdci tehdejšího okresu, i když značně vzdálen od centra kamenoprůmyslu a.vápenek - od Supíkovic a Vápenné. Leží v dolině, do níž se svažují tři dlouhá a hluboká údolí. V údolích, na kamenitých stráních, dům od domu velmi vzdálen, bydleli pracující. Okolo domů kamenitá pole, na nichž se dřeli tamní rolníci.
Téměř dvě hodiny cesty je ze středu Vápenné do Jeseníku a stejně daleko do centra měli pracující ze Supíkovic a Mikulovic. Přesto se však v obou střediscích kamenického průmyslu okresu dohodli, že půjdou do okresního města organizovaně, v průvodu. Vápenničtí, ke kterým se přidali pracující z okolí, od středu své obce, od vápenek přes horské sedlo Na Pomezí, částí Dolní Lipové. Supíkovičtí a Mikulovičtí se měli spojit v Písečné v jeden proud a společně pokračovat přes Českou Ves k Jeseníku. I toto rozhodnutí mělo své vážné důvody. Pochod demonstrujících musel projít mnoha obcemi, údolím plným domků, v nichž rovněž panovalo rozhořčení a vládl duch odboje a protestu, okolo papíren v údolí Bělé, kolem závodu na řetězy v České Vsi a kolem textilní továrny R&R na okraji Jeseníku. Cestou do města měl průvod vzrůst a zmohutnět tak jako před čtrnácti dny průvod do Žulové.
24. listopadu večer se konaly ještě porady a shromáždění, na nichž se podrobně připravoval plán průvodu. Byl určen čas, seřadiště, připravována i skromná výzdoba. Ve Vápenné byl na této schůzi konané v hostinci „Reinhold“[2] přítomen poslanec Babel, který tam spolu se soudruhy z vápenek dával poslední instrukce k pochodu. V 8 hodin měla být zastavena práce a dělníci se měli shromáždit spolu se vším ostatním obyvatelstvem před hostincem „Reinhold“, jenž byl střediskem vápennického dělnictva a zároveň i sídlem okresního sekretariátu KSČ a Rudých odborů. Podobné přípravy byly provedeny i v Písečné.[3] Odtud se mělo vyjít v průvodu na náměstí v Jeseníku. Tak se tedy připravovali dělníci.
Ve stejnou dobu, daleko horečněji, ale ve vší tichosti, se připravovala na protestní projev i okresní politická správa, okresní hejtman rytíř Jakubowski a četníci. Nezahálel však ani úřad zemského presidenta J. Černého, který byl pravidelně informován okresním hejtmanem. Jakubowski a Jan Černý byli v denním spojení. Události posledních dvou týdnů hluboce znepokojovaly oba pány a nejen je.
Rytíž Jakubowski zmobilizoval k 25. listopadu všechny své četníky, které měl v okrese k dispozici, požádal o zesílení stanic dalšími a byl ve spojení s místní vojenskou posádkou, rov něž připravenou. Ve středu 25. XI. se dostavil do Jeseníku i zemský velitel četnictva - generál Putna.
Co chtěli dělníci, nezaměstnaní a ostatní demonstranti? Rabovat? Loupit? Plenit? Ohrožovat občany okresního města? Ne! To dobře věděli četníci i okresní hejtman. Před patnácti dny šli pokojně demonstranti z Vápenné do Černé Vody do ulic Žulové, až na náměstí došli a nic takového se nestalo. Šlo o něco jiného. Tam, ve Vápenné, se dělníci semkli, uvědomili si svou sílu a svým jednotným vystoupením zvítězili, donutili k jednání zaměstnavatele i politickou správu. Nyní šlo o mnohem víc. Za těch krátkých čtrnáct dní od bouřlivého protestu ve Vápenné mnoho dělníků pochopilo, že je třeba bojovat. Na Jesenicku v celém okrese vyrůstala jednotná fronta dělníků, nezaměstnaných i drobných rolníků a živnostníků. Vždyť konference jednotné fronty, svolané komunistickou stranou, se zúčastnili i zástupci živnostníků a drobných rolníků.[4] Vznikla jednotná fronta vedená komunisty!!! Ať hakenkreuzleři, sociální demokraté, či křesťanští sociálové, kteří se zvláště v okresním městě cítili doma, poněvadž byli nejsilnější stranou v okrese, měli zde dokonce nadpoloviční většinu, spílali komunistům sebevíc, ať lhali i ostatní, nikdo z nich nemohl vyvrátit tu skutečnost, že se jednotná fronta vedená KSČ stala skutkem v tom nejširším měřítku a bez souhlasu vůdců ostatních stran.
Zaměstnavatelé i státní správa věděli, že se proti jejich úmyslům postavila vážná síla. Síla, která byla schopna prosadit své dílčí požadavky a pak kolem sebe sjednotit dosud stranou stojící dělnictvo a ostatní vrstvy pracujícího lidu.
Příklady táhnou. Kdo by pak v případě úspěchu demonstrace zabránil dalším tisícům pracujících v jiných okresech republiky stejně vážně nebo i více ohrožených krizí, aby nepoužili podobně radikálních prostředků boje? To bylo vážné nebezpečí pro buržoazii v době jejího generálního útoku na dělnickou třídu.
Sjednocené síly německé a české buržoazie byly rozhodnuty zlomit sílu sjednoceného dělnictva za každou cenu. I pro buržoazii a její státní aparát byla Zighartická stávka školou. Rozhodli se proto postupovat brutálněji, aby dělníky zastrašili a zlomili jejich odpor. Rozhodli se zakročit nejostřeji tam, kde dělníci už dosáhli úspěchů - ve Vápenné.
Četnictvo z celého okresu bylo soustředěno do dvou skupin. Jedna skupina, v počtu 23 mužů, pod vedením okresního četnického velitele nadporučíka Jirkovského, byla poslána do Vápenné. Tam měla rozehnat dělníky a odvrátit je od úmyslu jít do Jeseníku. Druhá skupina četníků, pod vedením velitele četnického oddělení kapitána Pluskala, pak měla jít na opačnou stranu - naproti Supíkovickým a Mikulovským. Ke skupině kapitána Pluskala byl dán úředník politické správy, ke skupině nadporučíka Jirkovského nikdo.[5] I tato skutečnost ukazuje do jisté míry úmysly politické správy. S Vápennickými byli rozhodnuti nevyjednávat.
25. listopadu ráno v 8 hodin utichly vrtačky a kladiva. Dělníci v lomech, v dílnách a vápenkách zastavili práci. Na určených seřadištích se začali dělníci řadit do průvodů. Na mnoha místech byly ještě před odchodem uspořádány schůze.
Supíkovští, k nimž se uprostřed Písečné připojili demonstranti z Mikulovic, chtěli společně pokračovat dál ve své cestě údolím Bělé k okresnímu městu. Zde se jim však před Gottwaldovým hostincem postavil do cesty oddíl četnictva vedený kapitánem Pluskalem. Dělníci, vědomi si nebezpečí střetnutí s četnictvem, kordon četníků obešli a polními cestami po skupinkách pokračovali dál v cestě k České Vsi, kde se opět shromáždili a v průvodu šli do okresního města.
Četníci okamžitě nasedli do autobusů, aby předejeli rozptýlené demonstranty. U mostu, tzv. Strassbrücke, přes Bělou v České Vsi opět zastavili a roztáhli se do kordonu. Když k nim kolem 10. hodiny dospěl průvod demonstrantů v počtu asi 300, byl četníky zastaven a komisař Knopp oznámil, že do Jeseníku je přístup zakázán a propuštěna bude jen pětičlenná deputace. Když byli členové deputace vybráni a propuštěni kordonem četníků, vyzval komisař ostatní demonstranty k rozchodu. Ti si však jen tak nemínili vzít právo na demonstraci. Výzvy neuposlechli, a naopak začali křičet na četníky, aby je pustili. Četníci však zasáhli a vytlačili demonstranty asi 300 kroků zpět a tam je rozptýlili.
Kamenodělníci se ani tak nechtěli vzdát a snažili se dostat různými oklikami do Jeseníku. I to ovšem šlo velmi těžko, protože na stráních údolí Bělé právě v tuto dobu „čirou náhodou“ cvičili vojáci vyzbrojeni lehkými kulomety. Většina demonstrantů se proto rozešla, jen několik jednotlivců se dostalo do města, ale i zde bylo obsazeno náměstí četníky, kteří nepovolili žádnému ani přes náměstí přejít. Tak se podařilo rafinovanými zákroky jednu větev demonstračního pochodu znemožnit a rozehnat.[6]
Jinak se vyvíjela situace ve Vápenné. I zde utichl v 8 hodin ruch ve vápenkách a lomech. „Téměř všechno dělnictvo uposlechlo výzvy a zahájilo dne 25. 11. 1931 v 8 hodin stávku“, musel konstatovat velitel četnické stanice ve Vápenné. I obchody se zavíraly.
Po osmé hodině se začali shromažďovat dělnici z vápenek a z lomů v okolí, nezaměstnaní, ženy i muži, staří i mladí. Přidávali se i někteří rolníci a živnostníci. Šli všichni bez rozdílu stranické příslušnosti.
Shromaždiště bylo před hostincem „Reinhold“.[7] Už tam však zasáhl oddíl četníků. 23 četníků, většinou velmi dobře obeznámených s prostředím, pod vedením okresního četnického velitele mělo zabránit tomu, aby se demonstranti vůbec shromáždili. Asi 100 metrů od seřadiště, před přechodem železniční trati - naproti budovy školy - napadli četníci po výzvě k rozchodu poprvé obušky a pažbami průvod. „Jelikož se zástup nerozešel a projevoval hlasitě nevoli, bylo místo vyklizeno.“[8] Rozumí se, že násilím.
Již tam na místě byl četnickým bodlem raněn dělník Alex Baungart z Javorníka do ramene. Mnoho dalších dělníků a dělnic již zde také okusili na svých zádech kvalitu četnických obušků a tvrdost dřeva na pažbách pušek.[9] Na takový surový útok nebyli demonstranti ani zdaleka připraveni. Rozptýlili se do malých hloučků, avšak pokračovali v další cestě. Pozvolna se začaly jednotlivé hloučky opět slévat v jeden proud. Četníci zakročili znovu a stejně surově. A pak ještě jednou. Téměř na konci obce, u domku lesmistra, se pokusili dělnici znovu se řadit, aby mohli pokračovat v pochodu k Frývaldovu organizovaně. Potřetí rozehnaly četnické obušky dělníky do lesa.
Od kraje obce, směrem k Dolní Lipové, se táhne po obou stranách silnice hluboký les. Do tohoto lesa se rozutekli dělníci, aby jím chráněni pokračovali v cestě Na Pomezí a k Dolní Lipové. Bylo zřejmé, že se chtěli vyhnout jakýmkoli srážkám s četníky.
Teprve zde si někteří z dělníků nařezali hole, jak o tom svědčí i četnická svědectví u soudu „Většina se vyzbrojila cestou klacky a kamením.“[10] Přece jen se cítili bezpečnější proti četnickým obuškům s holí v ruce. Nechtěli útočit, ale také sami nebyli ochotni se dát bít pro nic za nic. Šli přece žádat své právo. Právo nejzákladnější - právo žít. Celému okolí šli ukázat svou bídu. Sami sebe i ty další - nevěřící - šli o své síle přesvědčit. Na náměstí a do ulic šli ukázat svou sílu. V tom jim přece nemá nikdo právo bránit. V „demokratickém“ státě s demokratickou ústavou, „Všechna moc pochází z lidu“ - psalo se v prvním článku ústavy. A zde zatím bránili četníci přístup na náměstí. Dělníci do poslední chvíle nebyli a nemohli ani být informováni, že projev na jesenickém náměstí byl okresním úřadem zakázán. Nevěděli to do poslední chvíle ani vůdci demonstrace.
Místo, kde silnice a železniční trať od Vápenné do Dolní Lipové dosahuje nejvyššího bodu, se nazývá Na Pomezí. Je to nezalesněné sedlo mezi oběma lesnatými vrchy - Smrčníkem a Jelením hřbetem. Odtud se otvírá pohled na celý věnec jesenických hor a do údolí jesenické kotliny. Tam dělníci vyšli z lesa a znovu se pokoušeli seřadit. Odtud - nebylo to již daleko do okresního města - chtěli dělníci jít organizovaně v průvodu se zpěvem, ozdobeni rudými papírky, tak jako šli před čtrnácti dny do Žulové. Na Pomezí promluvil k demonstrantům jeden z dělníků. Hovořil o snižování mezd, vykazování z práce, o solidaritě a nakonec vyzval shromáždění k dalšímu pochodu do Jeseníka.[11]
K demonstrantům se však opět přibližoval četnický oddíl. Četnici s prvními útoky neuspěli. Nepodařilo se jim odvrátit demonstranty od úmyslu dát se na pochod do sídla okresu. Přes několikeré bití dělníci stále pokračovali v cestě. Vůle a síla organizovaných dělníků byla silnější než četnické obušky. Nadporučík Jirkovský proto rychle použil autobusů. Rozdělil svůj oddíl na dvě skupiny a sám v čele čtrnácti četníků se rychle přemístil blíže k Jeseníku, aby tam mohl znovu zasáhnout. V první svědecké výpovědi proti prvému obžalovanému o tom řekl: „Když jsem v Zigharticích po rozptýlení demonstrantů zakročení hlásil do Frývaldova, byl mi tlumočen vrchním strážmistrem Andělem rozkaz velitele odděl. kpt. Pluskala, abych - není-li v Zigharticích výtržností - dostavil se nejrychlejším způsobem se soustředěnými četníky do Frývaldova, jelikož ze všech stran stahovali se do Frývaldova dělníci za účelem demonstrace.“[12]
Z Žulové přijel do Vápenné menší poštovní autobus. Do tohoto autobusu nasedlo čtrnáct četníků a velitel nadporučík Jirkovský. Zbytek oddílu pod vedením vrchního strážmistra Kozla měl čekat na další autobus a odjet za první částí oddílu rovněž směrem k Frývaldovu. Na Pomezí autobus s četníky zastavil. Četníci vystoupili a na rozkaz velitele se rozestavili v kordonu proti shromažďujícím se dělníkům. Znovu, už po čtvrté, chystali četníci své obušky. Znovu „jménem zákona“ vyzýval nadporučík Jirkovský dělníky, aby se rozešli. Přes rozhořčení a roztrpčení se dělníci většinou opět rozešli a pokračovali ve svém pochodu lesem. Šli podél železniční trati lesem směrem k Dolní Lipové, k Weidlichovu hostinci. Část rozhořčených demonstrantů však šla neohroženě dál i po silnici. Četnický autobus znovu předjel tyto hloučky a skupiny demonstrantů, někteří demonstranti mu ani nechtěli uhnout, a pokračoval v jízdě až do okresního města. Tam si jeli četníci pro další rozkazy.
Po odjezdu autobusu seběhli dělníci a nezaměstnaní opět se strání na silnici. Stále ještě neorganizovaně prošli pod viaduktem železniční trati spojující Dolní Lipovou s Jeseníkem. Dorazili pozvolna až k místu, kde se silnice z Vápenné spojuje se silnicí vedoucí z Dolní Lipové do Jeseníku. Tam na křižovatce u tehdejšího Weidlichova hostince se začal tisícový zástup demonstrantů zastavovat.[13] Někteří z demonstrantů si šli koupit do obchodu v Dolní Lipové červený papír na praporky, jimiž chtěli ozdobit své pruty. Někteří z mužů, kteří okusili na svých zádech četnické rány, zašli do obchodu na křižovatce koupit sůl, kterou se chtěli bránit proti četníkům. Znovu se začal organizovat průvod. Vpředu ženy, s pruty ozdobenými rudými praporky, mládež a za nimi muži.
Čelo průvodu, prvních asi čtyřicet lidí, zůstalo stát asi 40 metrů za místem, kde se silnice spojují, směrem k Jeseníku - přibližně před vchodem do domu obchodníka Flassiga. Po obou stranách silnice byl hustý živý plot vysoký asi 1 až 11/2 metru. Odtud, kde nebylo již daleko na náměstí v Jeseníku, chtěli dojít dělníci do okresního města v naprostém pořádku. S největší pečlivostí rovnali své čtyřstupy. V čele těchto demonstrantů nebyl v tu dobu ani senátor Langer, ani poslanec Babel či Hadek.[14] Poslanec Babel, který byl vedle senátora Langra hlavním rádcem a vůdcem slezských kamenodělníků, byl v předvečer okresní protestní stávky odvolán ústředím KSČ, aby jako bývalý železničář promluvil v parlamentě proti chystanému snížení platu železničářů. Místo něj delegovaný poslanec KSČ Alfred Hadek, který ani nemohl být důkladně zpraven o situaci i přípravách celé demonstrace, teprve před několika okamžiky přijel do Jeseníku. A senátor Langer byl ve štábu celé demonstrace, v Lidovém domě v Jeseníku. Odtud byla řízena akce v celém okrese. Zde také bylo vedení protestního projevu dělnictva v posledním okamžiku informováno okresním úřadem, že projev na náměstí v Jeseníku je zakázán.
Shromažďující se nebo již shromážděné dělnictvo, které šlo směrem k Jeseníku, o tom nemohlo být včas informováno. Senátor Langer v čele deputace se okamžitě odebral na okresní úřad. Šel z pověření štábu demonstrace spolu se třemi dělníky jednat o odvolání četníků. Okresní hejtman však o tom odmítl jednat. Senátor Langer ještě připomněl, že dělníci jsou již na cestě a že zastavit je není možno. Okresní hejtman na to odpověděl: „Však my už je zastavíme.“ Tím skončil jednání.
Okamžitě nato povolal okresní hejtman vojsko. Půl čety vojenských cyklistů se utábořilo se všemi svými zbraněmi - puškami, lehkými i těžkými kulomety - uprostřed náměstí.[15] Vojsko mělo být poslední záchranou, kdyby se četníkům nepodařilo zastavit proudy lidí směřující do Frývaldova.
K nic netušícím demonstrantům v Dolní Lipové se zatím přiblížil od Jeseníku znovu četnický autobus s patnácti četníky. Nadporučík Jirkovský se vracel se svou skupinou od okresního četnického velitelství naproti demonstrantům s novými dispozicemi. Svůj návrat naproti demonstrantům odůvodňoval obavou o osm zbylých četníků. Skutečný rozkaz a důvod k návratu četnického oddílu do Dolní Lipové však byl jiný. „Stál jsem na silnici v Dolní Lipové v první řadě četníků, kteří měli rozkaz demonstranty zadržet a tím způsobem zameziti, aby se dostali do Frývaldova,“ píše jeden z četníků. A druhý ještě správněji: „Dne 25. XI. 1931 stál jsem na levém křídle kordonu na silnici směrem k Dolní Lipové. Dostali jsme rozkaz demonstrující dav za každou cenu (podtrženo námi) zadržeti a tím způsobem zameziti vstup do Frývaldova.“[16]
U české školy v Dolní Lipové četnický autobus zastavil. Četníci vystoupili a vytvořili dvojitý kordon přes silnici směrem proti demonstrantům a postupovali krok za krokem proti čelu průvodu, který se před několika okamžiky seřadil a jen zvolna se pohyboval.
Ještě před tím, než by slovem vyzvali četníci demonstranty, aby se rozptýlili, nařídil velitel uchopení obušků. Ženy stojící v čele průvodu, který se právě připravil k odchodu, byly překvapeny. Stály tam bezbranné, s rudými praporky na prutech, a proti nim krok za krokem postupoval hrozivě dvojitý kordon četníků s připravenými obušky. Nadporučík Jirkovský v čele kordónu popošel s praporčíkem Grygarem kupředu a teprve nyní vyzval průvod k rozchodu. Při tom se stále přibližoval se svým oddílem k čelu průvodu. Zazněly výkřiky hněvu a bezmoci. Rozptýlit se nebylo kam. Po obou stranách silnice vysoký plot, vpředu četníci, vzadu nepřehledný tisícový zástup demonstrantů, kde jen někteří viděli blížící se četníky od prvního okamžiku a kde téměř nikdo neslyšel výzvy četníků k rozchodu, protože vpředu vyděšené ženy a mladí křičeli do tváře četníků zoufalé výkřiky: „Ihr, Mörder, ihr wollt die Hungerleider vernichten. (Vrazi, vy chcete zničiti ty, kdož trpí hladem.)
Vtom již četnici zasáhli, začali do žen mlátit obušky, a to tak nemilosrdně, že některé ztratily vědomí. Některé ženy se před obušky obracely, ale rozbouřený dav, který v zadních řadách pořádně neviděl, co se vpředu děje, tlačil je kupředu. Napadení lidé se začali proti zlovůli četníků bránit.
Z boku průvodu vyběhli někteří muži k čelu, aby se postavili před vystrašené ženy. Byly přece mezi nimi jejich soudružky, ženy, milenky a matky. Nedají je bít. Došlo k srážce. Nastal chaos.
Vtom se ozval první výstřel četníka stojícího v kordónu na levém křídle. Okamžik bylo ticho. A za ním hned další suché praskavé rány. Bez varování a bez povelu. Po prvním výstřelu se začali demonstranti instinktivně bránit. Někteří se pokoušeli proniknout i přelézt vysoký plot po stranách. I na ně četníci ještě stříleli. Tak byl zastřelen mladý dělník Wesse. Všechny střely mířily přímo do středu těla.[17]
Vše trvalo jen několik okamžiků. Chroptění umírajících, sténání raněných a zděšený křik naplnil ulici. Zoufalé rány na obranu, klacky i ozdobenými pruty proti četníkům postupujícím dál surově proti demonstrantům.
Na ulici zůstalo ležet šest mrtvých. Anna Luxová, patnáctiletá dcera listonoše, zaměstnaná ve vápence ve Vápenné. Hermína Gottwaldová, třicetiletá, zaměstnaná ve vápenkách ve Vápenné, členka křesťanského ženského spolku. Rudolf Wesse, jedenadvacetiletý pomocný podkovář z Vápenné, příslušník DNSAP. Rudolf Hauke, devatenáctiletý kameník z Dolní Lipové, příslušník sociálně demokratické mládeže.[18] Stefan Glatter, sedmatřicetiletý, otec pěti dětí, kameník z Vápenné, příslušník Rudých odborů. Heinrich Gröger, čtyřiadvacetiletý bezpartijní nezaměstnaný kameník z Vápenné.
Dva těžce ranění, Josef Weiser, devatenáctiletý kovář, a Richard Grötzner, třiatřicetiletý vápeník, otec dvou dětí, zemřeli při převozu do nemocnice. Oba, jak dokázala prohlídka v nemocnici byli střeleni zezadu.
Vedle osmi mrtvých bylo čtrnáct raněných a většina z nich těžce. Byli taktéž většinou střeleni zezadu. Anna Vietzová měla zezadu prostřelenou pánev a roztříštěnou kost. Marie Hauková měla střelnou ranou zezadu roztříštěnu holenní kost. Hedvika Hauková měla zezadu prostřelenu pánev. Emma Straussová prostřelenu a roztříštěnu střelou zezadu kost pravé ruky. Marie Seifertová opět levou ruku. Otto Runge byl střelen do boku a kulka zůstala vězet v kosti. Josef Bernert měl prostřelenu a roztříštěnu kost pravé ruky. František Niems - průstřel v plicích střelou zezadu. Gustav Stein byl zezadu střelen do hýždě. Stará dělnice Anna Ammichtová měla prostřelené břicho a zápasila se smrtí. Střelnou ránu do hlavy a do prsou, nebezpečnou životu, měl i Rudolf Böhm. Vilém Schubert byl střelen do prsou. Jen dva byli raněni lehce s hladkými průstřely.
Osm mrtvých, dvanáct těžce raněných, dva raněni lehce, to byl výsledek zákroku četnictva.[19]
Na místě činu - čtyřicet kroků od křižovatky - byl zbarven asfalt rudou krví. Dlouho potom ještě ztemnělé skvrny připomínaly všem, kdo tudy procházeli, hrozné chvíle krveprolití.[20]
Demonstranti z velké části, pokud to bylo možné, se rychle rozběhli. Schovali se do okolních domů, pronikli i četnickým kordonem a většina odešla směrem k léčebným ústavům v Dolní Lipové a směrem po silnici Na Pomezí.
Všech třiadvacet četníků - v okamžiku střelby se totiž objevil i druhý oddíl četníků, dosud skrytý v zádech demonstrantů za stodolou u křižovatky - nyní surově bránilo zbylým dělníkům, kteří se pokoušeli odnést z místa raněné a padlé kamarády. Dělníků, zaskočených ze dvou stran řádícími četníky, se zmocnil hněv. Vším, co bylo po ruce, házeli po četnících. Museli si doslova vybojovat na četnících právo odnést své padlé a raněné kamarády ležící tam v krvi před obchodem Flassigovým.
Většina raněných a mrtvých byla přenesena do Weidlichova hostince. K raněným a mrtvým byla přivolána lékařská pomoc. První přišel doktor Schroth. Obětavě se ujal ošetřování. Zanedlouho přišel i druhý lékař dr. Mader. Ani nyní nedali četníci pokoj. Pokoušeli se vniknout do Weidlichova hostince. Dělníci stojící přede dveřmi jim v tom zabránili. Vtom vyšel dr. Schroth přede dveře a řekl stále dotírajícím četníkům: „Jsme hotovi. Můžete začít znovu, ale pokládám za svou povinnost upozornit vás, že už nemáme jediný kousek obvazu.“[21]
Na křižovatce cest v Dolní Lipové se střetli pracující s buržoazií, s její státní mocí. Střetla se touha po svobodném životě se zbraněmi.[22]
Kdo byl vinen? Dnes si tuto otázku již neklademe. Vina buržoazní státní moci je příliš zřejmá. Tenkrát tuto otázku postavili obhájci buržoazie. Kdo byl vinen - ti, kdo vedli lid do boje za chléb a svobodu, či ti, kdo měli pro lid místo chleba olovo?
Žádný tehdejší soud nemohl dát na tuto otázku uspokojivou odpověď. Odpověď mohl dát jen lid. A lid na Jesenicku i v celé republice dal svou odpověď.
[1] Podle německého originálu uloženého ve spisu Tk 1176/31 KS Opava ve SAO. Překlad podle Julia Fučíka v knize Reportáže z buržoazní republiky, SNPL, 1953, str. 86-87. Zprávy o konferenci podle soudobého tisku a rozhovoru se soudruhem Babelem.
[2] Podle rozhovoru se soudruhem Babelem.
[3] Podle rozhovoru se soudruhem Neugebauerem z Vápenné. Viz též SAJ, OS Frývaldov, Tv 206/31, 210/31, 211/31, 212/31.
[4] Podle rozhovoru se soudruhem Kurtem Babelem a Gríšou Spurným.
[5] TZPS, III., schůze 148, str. 13.
[6] Líčení podle projevu soudruha Hadka v poslanecké sněmovně, TZPS, III, 151. schůze; a soudních spisů v SAJ Tv 287-301/31.
[7] SAO, KS Opava, Tk 1156/31.
[8] Tamtéž.
[9] SAJ, OS Frývaldov, Tv 193.
[10] SAO, KS Opava, Tk 1156/31.
[11] O solidaritě dělníků svědčí to, že tento řečník nebyl při vyšetřování prozrazen, i když bylo vyslýcháno asi dvě stě účastníků. Jediná účastnice prohlašovala, že to byl Kurt Babel, ale to byl, jak uvedeno dále, omyl. Viz SAJ, OS Frývaldov Tv 1931, zvlášť Tv 351/31.
[12] SAO, KS Opava, Tk 1156/31.
[13] SAJ, OS Frývaldov, Tv 527/31. Státní aparát potom strhl velký humbuk kolem toho, že někdo z demonstrantů hodil po autobusu kamenem a rozbil sklo, což se pochopitelně mohlo stát v tak velkém davu, aniž by však bylo možné takovému vcelku náhodnému aktu přikládat nějaký větší význam.
[14] Podle vzpomínek s. K. Babela a dokumentů ze soudního procesu v Opavě. G. Spurný (str. 21) a O. Šuleř (str. 108) uvádějí ve svých pracích, že poslanec KSČ s. Alfred Hadek byl v průvodu.
[15] Podle zpráv zpravodajů Dělnického deníku, Rudého práva, Ducha času a reportáže Julia Fučíka.
[16] SAO, KS Opava, Tk 1156/31.
[17] Průběh demonstrace vylíčen na Základě spisů KS Opava, Tk 1156/31, a přes 200 výpovědí účastníků demonstrace ve spisech OS Frývaldov, Tv 1931, dále na základě tisku. Velké množství výpovědí a jejich podrobný rozbor umožnil, i když bylo přihlédnuto k zvláštnostem soudních pramenů, učinit i přes jednotlivé odlišnosti v některých výpovědích vcelku jasný a ucelený obraz. Z rozboru vyplývá, že nadpor. Jirkovský sice dal výzvu k rozchodu, ale ty mohly být slyšeny vzhledem k celkovému hluku a chaosu nanejvýš jen v prvních řadách. Někteří demonstranti z páté řady již například popřeli, že výzvu slyšeli. Rozkaz k palbě neslyšel nikdo, tvrdil to i Jirkovský. Všichni vyslýchaní do jednoho popřeli, že by dělnici útočili na četníky, a dokazovali, že se jen bránili Ve smyslu tohoto odstavce je třeba také opravit některé nepřesnosti v práci G. Spurného a O. Šuleře.
[18] O tom, že jde o Haukeho, a ne Hankeho, viz Šuleřovu práci Kraj žuly a mramoru, str. 109, svědčí spis OS Frývaldov, Tv 206/31.
[19] SAO, KS Opava, Tk 1156/31. Četnický velitel ve své první svědecké výpovědi prohlašoval: „Čelo davu stálo asi 40 kroků směrem k Frývaldovu od zatáčky silnice Na Pomezí. Zastavil jsem asi 88 až 100 kroků před zatáčkou silnice, vytvořili jsme řadu přes celou silnici a pochodovali blíže davu ...“
[20] Soudní znalec konstatoval. „Naproti první krevní louži nacházejí se blízko telegrafní tyče v plotě zahradní dvířka, na těchto jsou v horní části čtyři latě ulomeny ... V příkopě na obou stranách jest viděti několik kusů červeného lesklého papíru.“ SAO, KS Opava, Tk 1156/31.
[21] Julius Fučík, Reportáže z buržoasní republiky; SNPL, 1953, str.95.
[22] Nadále se mluví většinou o frývaldovských událostech, a ne o Dolní Lipové. To proto, že šlo o demonstraci, která měla být ve Frývaldově (Jeseníku), a že tak vešly tyto krvavě události do dějin naší strany.