Frývaldovská stávka

IV

Frývaldov mobilizuje pracující k boji

Zpráva o Frývaldovském krveprolití vzbudila velký ohlas v celé Československé republice - jak mezi pracujícími, tak i v řadách buržoazie.

Bylo to již po čtvrté v jediném roce, kdy četnické karabiny střílely do demonstrujících dělníků. Rozhořčení a pobouření dělníků - jejich společné vystoupení spolu s ostatními vrstvami pracujících na stovkách schůzí, demonstrací překvapilo i představitele buržoazie.

Už v týž den, kdy salva četníků na rozkaz nadřízených míst skosila osm lidských životů, bylo jasné, že tentokrát nebude snadné celou záležitost odbýt jen drzým vládním prohlášením o vině „nezodpovědných“ komunistických živlů, politováním, vyjádřením bolesti a slibem přísného vyšetření vinníků.

Sociálním demokratům a národním socialistům nyní nebylo snadné pro citelně klesající vliv mezi dělnictvem, a zejména pro zvlášť pobuřující okolnosti střelby, obhajovat čin vlády. Působil na to značně strach z ohlasu, který krveprolití bude mít, jak si to sociální demokraté uměli vypočítat.

Rozpaky bylo rovněž cítit z prohlášení či mlčení zástupců různých buržoazních stran. Jen agrárníci a mluvčí živnostenské strany od samého začátku oficiálně schvalovali čin vlády. Avšak i u nich se jevila snaha co nejrychleji událost přejít a zamlčet. Jen aby zbytečná diskuse nevzbudila zájem veřejnosti o skutečnou podstatu událostí.

Zcela zvláštní místo v hodnocení frývaldovských událostí zaujímala „ostrá“ kritika tohoto činu ze strany německých opozičních stran vůbec, hakenkreuzlerů potom zvlášť. Ti ve většině svých prohlášení kritizovali teror a kritiky demagogicky využívali pro získání většího vlivu mezi německými pracujícími.

Rozpačitost většiny buržoazie a rozpory v táboře buržoazie charakterizují obraz situace i v parlamentě a stručný rozbor tisku ve dnech, kdy Frývaldov otřásl celým politickým životem v republice.

O ohlasu, který měly frývaldovské události v parlamentě, nehovoříme proto, že by parlament měl nějakou rozhodující úlohu ve státě, že by snad byl nějakým generálním štábem buržoazie. Generální štáb buržoazie byl jinde, ve správních radách bank, odkud byla řízena i výkonná moc panující třídy - vláda. Parlament měl schvalovat a kontrolovat činnost vlády. Skutečná úloha parlamentu se však v této době zužovala na to, že dával opatřením buržoazie rozhodnutým jinde zákonný a posvěcený ráz. V parlamentě se podiskutovalo o navrhovaných opatřeních tak, aby na nich nic podstatného nebylo změněno. V tomto rozsahu byla dovolena, ba žádoucí „kritika“ vládních opatření. Kritika, kterou vznášela „opozice“ i reformisté, aspoň zčásti uzemňovala výbuch nespokojenosti pracujícího lidu a odváděla jej od skutečně revoluční politiky komunistické strany.

Obrazem této skutečnosti byl právě v těchto dnech projednávaný státní rozpočet na rok 1932. Byl to krizový rozpočet s mnoha úspornými opatřeními na úkor pracujícího lidu. Projednávaní rozpočtu bylo pravým obrazem smutné úlohy parlamentu. Mnoho řečí bylo prosloveno, mnoho návrhů podáno, i kritická slova byla pronesena na účet rozpočtu, avšak ani jediná položka rozpočtu nebyla změněna. Stejně jako rozpočet uvalující na pracující nové daně v zájmu zachování rovnováhy a pevnosti státních financi by bylo přijato i kterékoli jiné opatření. Třeba i takové opatření, které by úplně ochromilo demokratické zřízení, odebralo pracujícím veškerá demokratická práva. Bylo by to uskutečněno, kdyby to bylo v zájmu většiny buržoazie. Bez zákona o plné moci tak byla vládě fakticky dávána plná moc pro opatření proti pracujícím. Úlohu parlamentu charakterizoval německý buržoazní poslanec, rozhořčený nad tím, že mluví k prázdným lavicím poslanecké sněmovny, v jednom z posledních dnů projednávání státního rozpočtu: „Konstatuji, že v lavicích parlamentu nesedí ani jediný člověk... rozprava o rozpočtu spěje tedy k bídnému konci. Byla pronesena spousta řečí a kdyby Shakespeare viděl tuto truchlohru, jistě by řekl: Mnoho povyku pro nic... Pokles anglické libry má na státní hospodářství malého středoevropského státu větší vliv než celá rozprava o státním rozpočtu v parlamentě.“[1]

Čeho chtěla a mohla KSČ v této době svou účastí v parlamentě dosáhnout? Za této situace využívala v plné míře parlamentu jako tribuny k tomu, aby seznámila pracující s pravdou, odhalovala buržoazní strany a sociální demokraty a aby vyzvala pracující na obranu svých práv, na obranu své existence. Ničeho jiného nebylo možno v tomto parlamentě dosáhnout.

Reakce na frývaldovské krveprolití v parlamentě nám potvrzuje charakteristiku skutečné úlohy parlamentu v době krize, jak jsme o ní hovořili. První zprávy o střílení ve Frývaldově přišly do parlamentu kolem 14. hodiny. Dostali je němečtí sociální demokraté a KSČ. Na tribunu právě vystoupil německý sociální demokrat poslanec Kremser, již dříve přihlášený k diskusi. Pronesl několik slov politování, vyjádřil i „protest“ a pak dále pokračoval v připomínkách ke státnímu rozpočtu a dával své návrhy na řešeni krize.

V tutéž dobu, kdy poslanec Kremser vystupoval na tribunu a pronášel licoměrná slova lítosti, přišli do sálu sněmovny komunističtí poslanci, aby rozpoutali doslova bouři protestu. Sociálně demokratický poslanec na tribuně byl přerušen výkřiky komunistických poslanců žádajících, aby se vládní činitelé přišli odpovídat ze svých činů. Po celou dobu řeči poslance Kremsera pak neustávaly výkřiky: „Kde je Udržal, kde je Slávik, ať se jdou zodpovídat.“[2]

Klub komunistických poslanců dal okamžitě předsednictvu sněmovny návrh, aby se do sněmovny dostavil ministr vnitra dr. Juraj Slávik a podal vysvětlení. Poslanec Kremser mezitím skončil svůj projev za výkřiků adresovaných jemu a všem reformistickým poslancům: „Tihle mrtví jsou obětmi dra Czecha.“[3] Z předsednictva sněmovny bylo oznámeno, že se ministr vnitra dostaví během jednání do sněmovny a učiní prohlášení.

Na tribunu sněmovny potom vystoupil Jiří Stříbrný. Bouře protestů komunistických poslanců dosáhla vrcholu. „Korupčník mluvit nebude. Sám dával střílet do dělníků.“[4] Fašista Jiří Stříbrný, zapletený kromě jiných skandálů i do korupční aféry, z nichž se měl spolu se svým bratrem za krátký čas zodpovídat před soudem, pokusil se využít frývaldovských událostí ke své demagogii. „Ujímám se slova pod dojmem tragických událostí z Frývaldova. Neznáme podrobnosti. Je však třeba zavést přísné vyšetřování, kdo zavinil ono krveprolití a bylo-li vůbec třeba dávat povel ke střelbě, byla-li situace tak hrozivá…“[5] Bouře protestů komunistických poslanců se stupňovala. Ani jedinou větu nebyl Stříbrný s to pronést souvisle ... „Dolů s tribuny. Pryč s vrahem a korupčníkem.“[6] Dva z komunistických poslanců vyběhli na tribunu, aby vyhnali fašistického demagoga z parlamentní tribuny. Předsedající Stivín přerušil schůzi.

V přestávce, v níž probíhaly rušné debaty komunistů se sociálně demokratickými a národně socialistickými poslanci, jindy vždy pohotovými k odpovědím na komunistické protesty, ale dnes zaraženými, dělala strana opatření k tomu, aby se pravda o Frývaldově dostala co nejrychleji mezi pracující. Komunističtí poslanci se rozhodli, že se v parlamentě o Frývaldově mluvit bude. Po hodinové přestávce dostal jako prvý slovo k věcné poznámce soudruh Klement Gottwald. Strana bez rozpaků a strachu řekla své stanovisko ke krveprolití. Zatímco reformistům mrzla řeč na rtech, zatímco se jim nedostávalo argumentů, jimiž by ospravedlňovali čin vlády, soudruh Klement Gottwald prohlásil:

„Když jsem vás těsně před polednem ve své řeči obvinil, že k prosazení své politiky hladu a zbídačení pracujících mas nebudete se štítit opakovat Duchcovy, Košuty a Chusty, netušil jsem, že právě v témže okamžiku přes tuto výstrahu organizujete v oblasti Frývaldova nové krveprolití mezi dělníky. Pro vás, kteří teď diskutujete o tom, jak snížit požitky státních zaměstnanců, nemá život 8 dělníků tolik ceny, abyste tuto zbídačovací diskusi přerušili a mluvili o tom, co se stalo ve Frývaldově.. . Opakovala se tragédie košutská, v hroznější ještě formě a rozsahu, za okolností ještě daleko více pobuřujících... Obviňujeme tento režim ze zločinu organisovaně vraždy a voláme ke všem dělníkům, ke všemu pracujícímu lidu Československa:

Protestujte proti vraždění dělníků, proti vraždění svých kamarádů. Vyjděte jako jeden muž do ulic a demonstrujte! Zastavte práci, stávkami demonstrujte a protestujte proti vraždění! Nedejte se svým třídním nepřítelem ubíjet a vraždit! Pryč s tímto vražedným systémem! Pryč s vládou hladu a nezaměstnanosti a dělnické vraždy, pryč s vrchním velitelem žandarmu, ministrem vnitra Slávikem! Dále v boj za chléb, práci, svobodu a moc! Ať žije diktatura proletariátu!“[7]

Řeč soudruha Klementa Gottwalda byla poslouchána celou a naplněnou sněmovnou s napjatou pozorností. Kolem 18. hodiny se dostavil do sněmovny ministr vnitra, agrárník Juraj Slávik. Jeho řeč byla plna urážek jesenického dělnictva a plna nepravd o skutečném průběhu událostí ve Frývaldově. Pan ministr byl nucen nejen lhát, zatajovat skutečný průběh událostí, ale byl nucen i patřičně přistřihnout četnické zprávy, z nichž jeho řeč byla sestavena.

„Slavná sněmovno. V hlubokém rozechvění podávám zprávu o tom, co se dnes ... stalo v okrese Frývaldovském. O půl 10. hodině dopoledne zastavilo komunistické dělnictvo v celém okrese práci za účelem provedení tzv. „hungermarše“. Okresní hejtman nařídil četnictvu v Zigharticích, aby demonstranty zadrželo a zamezilo větší demonstrace. Četnictvo v síle 15 mužů provedlo rozkazy a rozehnalo dav, přičemž jeden četník byl raněný klackem... Proto, že demonstranti táhli přes lesy dále na Frývaldov, četnictvo jim nadeběhlo u viaduktu u Dolní Lipové a dav znovu zadrželo. Tu ale poštvaný dav použil proti četnictvu zbraní, kamení, klacků, železných tyčí a soli …“[8] tolik Slávik.

Nadporučík Jirkovský však ve své svědecké výpovědi, dodané ihned druhý den po krveprolití proti prvému zatčenému, mluvil o 23 četnících (ne tedy 15) a v celé jeho zprávě není ani slovo o zranění některého četníka přímo ve Vápenné. V celé zprávě ministra Slávika nebylo nikde ani slovo o tom, že demonstranti použili kamení, prutů a soli v sebeobraně proti četnickým obuškům. Žádné jiné zbraně než kamení, pruty a sůl demonstranti neměli. Nikde nebylo ani slovo o tom, že první začali útok četníci, jak také to celkem nepopírá ani nadporučík Jirkovský. Demonstranti nepostupovali proti četníkům, ale četníci proti demonstrantům, proti téměř stojícímu zástupu.[9] V celé zprávě také nebylo ani slovo o tom, že četníci měli strohý rozkaz za každou cenu demonstranty zadržet a rozehnat. Co slovo ministra v jeho úředním prohlášení, to překroucení skutečnosti.

V závěru v dodatku k prohlášení pak řekl Slávik i své osobní stanovisko. Bylo mnohem cyničtější než zpráva sestavená z přistřižených četnických hlášení. Řekl: „Nikdo nemůže předvídat, nezpůsobil-li by rozvášněný zástup takové výtržnosti, které by ohrožovaly nejen pořádek, ale i bezpečnost a život občanů. Jistě, doby jsou dnes jistě těžké a je třeba mimořádného úsilí všech činitelů. Není čas na škodlivé demonstrace, které jen znemožňují práci, zvláště když jde o demonstrace lidí, kteří v této nesmírně těžké době jsou zaměstnaní... Hluboko lituji a se mnou jistě veliká většina poslanecké sněmovny tohoto případu, a zvláště lidských životů, lehkověrných, svedených obětí nesvědomitého štvaní…

Jen prací, pilnou a svědomitou prací všech, můžeme čelit krisi a zmírňovat bídu a těžkosti dneška. K této práci je třeba klidu a pořádku a ten bude za všech okolností zachovaný rozumnými, ale rozhodnými způsoby.“[10]

Po Slávikově projevu podal klub komunistických poslanců návrh, aby byla ihned zahájena rozprava o jeho prohlášení. Návrh byl většinou parlamentu podle běžných praktik zamítnut. „Zástupcům lidu“, a zvláště sociálním demokratům a národním socialistům, byl velmi málo vhod komunistický návrh. Zahájit rozpravu o Frývaldově by znamenalo nejen podat licoměrné, krátké prohlášení, ale podrobně vyložit své názory na tento teroristický akt, na teror v Československu vůbec. Znamenalo by to příliš se odhalit před pracujícím lidem.

Přesto však, že návrh Komunistické strany byl zamítnut, o Frývaldově se mluvilo. O slovo se přihlásil soudruh Antonín Zápotocký, aby na místě odpověděl ministrovi a usvědčil ho ze lži. Ministr Slávik lhal o košutském krveprolití, lhal i nyní. Soudruh Zápotocký z parlamentní tribuny vysvětlil dělnictvu Československa, proč šli jeseničtí dělníci demonstrovat. V závěru svého projevu řekl:,, Budeme mít ještě příležitost šíře o tom promluviti: Pan ministr zde řekl, že mluví v hlubokém rozechvění, ale přitom svém rozechvění prohlašuje: četníci jednali správně, když stříleli a zabíjeli. My prohlašujeme: Přijde jednou doba, kdy se budete chvěti, ale před dělnickým hněvem, před těmi, do kterých dnes střílíte!“[11]

Teprve po řeči soudruha Zápotockého se přihlásil o slovo poslanec Stivín, aby jménem českých a německých sociálních demokratů přednesl prohlášení: „Stojíce pod vzrušujícím dojmem těchto událostí, při nichž opět tekla lidská krev a zmařeny byly lidské životy, vznášíme ke všem státním orgánům důtklivou žádost, aby v pochopení tvrdých hospodářských poměrů zachovávaly vždy a všude největší rozvahu, a zejména aby nepoužívaly zbraní proti lidu. Není nám neznámě, že v dnešních těžkých poměrech obcházejí zejména v krajích nejhůře zamořených krisí lidé nesvědomití, kteří nemají na mysli pomoci trpícímu lidu, nýbrž kořistiti pro politickou agitaci a pro své temné cíle, lidé, kterým je lhostejno, do jakého neštěstí vhánějí dělnictvo. Právě tento úmysl má být státním orgánům důvodem, aby proti lidem svedeným nezakročovali do nejkrajnějších důsledků tak tragických jako v tomto případě.

Sdělujeme, že ani tento poslední případ zakročení střelbou proti dělníkům, jenž podle sdělení pana ministra vnitra byl zatím vyšetřen jen předběžně, nepustíme se zřetele a budeme se domáhati jeho nejpřísnějšího a nejobjektivnějšího vyšetření.

Budeme zejména žádati, aby bylo zjištěno, co bylo příčinou srážky, jaká byla učiněna předběžná úřední opatření, aby se jí předešlo, bylo-li postupováno se všemi ohledy nutnými v době tak zjitřené, jako je doba dnešní, a budeme žádati za potrestáni zjištěných vinníků tohoto neštěstí.

Znovu žádáme pana ministra, aby zodpověděl používaní střelné zbraně proti demonstrantům neozbrojeným. Projevujeme hlubokou bolest nad obětmi krveprolití, vyslovujíce přání, aby se podobný případ již neopakoval.“[12]

Celé prohlášení jen mírně kritizuje „způsob“ zákroku státních orgánů, ale neopomene sprostě útočit proti „nesvědomitým lidem“, kterými jsou myšleni komunisté. A ještě týž den, kdy podávali rozpačitě krotké prohlášení k frývaldovským událostem, jako vždy plné slibů o vyšetřeni vinníků, nelenili sociální demokraté projednat ve svém klubu rezoluci adresovanou předsedovi sněmovny Malypetrovi, ve které energicky protestovali proti jeho „slabosti“ při řízení schůze. „Klub poslanců Československé sociální demokratické strany dělnické, zabývaje se událostmi, které se odehrály ve schůzi poslanecké sněmovny 25. XI., s politováním konstatuje, že praxe předsednictva, pokud jde o udržení pořádku ve sněmovně, neodpovídá intencím jednacího řádu, čímž trpí vážnost sněmovny. V uvedené schůzi použil poslanec Gottwald ve své řeči mimo jiné těchto slov: ‚Vláda dala zabít 7 a těžce zranit 12 dělníků.‘ Tato slova byla pronesena za ticha a tak silným hlasem, že je plně obsazená sněmovna slyšela. Překvapilo proto velice, že pán předseda sněmovny neuznal za vhodné užíti svého kárného práva a volati aspoň poslance Gottwalda k pořádku!“[13]

Sociální demokraté neměli dost na tom, že soudruhu Zápotockému bylo vzato slovo, aniž dokončil svůj projev, že komunistický poslanec Való byl vykázán ze schůze a zbaven na měsíc poslaneckého platu. Sociálním demokratům ležela na srdci ochrana celého systému a pořádek ve sněmovně více než ochrana zájmu dělnictva.

S podobným prohlášením jako sociální demokraté přišli i národní socialisté. Jménem klubu přednesla je po Stivínovi Zemínová.[14] Celé prohlášení se neslo v duchu licoměrných frází.

Sociálním demokratům ani národním socialistům nešlo o pomoc dělnictvu, ani o to říci mu pravdu. Jen ze strachu před hněvem dělnictva litovali tragických událostí, aby nakonec, až hněv dělnictva přejde, ze své dvoustranné kritiky ponechali jen tu část, která hovoří o vině „nezodpovědných živlů“, majíce na mysli KSČ. Slova falešné lítosti nebránila tomu, aby v tisku v oficiálních orgánech těchto stran se neobjevovaly nejpodlejší výmysly, které hanobily především dělníky Vápenné. Primát v tomto směru mělo mezi všemi časopisy národně socialistické České slovo. Nezastavilo se při své obhajobě státního aparátu před takovou hanebnou lží: „Pitvou mrtvých bylo zjištěno, že některé oběti byly střeleny zezadu. Nešťastníci byli nepochybně zasaženi ve chvíli, kdy se shýbali pro kameny…“[15] Kameny na asfaltové silnici!!!

Licoměrnost řečí o lítosti, přísném vyšetření apod. se zvláště projevila při jednání parlamentní komise vybrané ministrem vnitra pro informaci poslanecké sněmovny o událostech ve Frývaldově. Dříve než komise odjela do Jeseníku a podala svou zprávu, byla vydávaná za orgán, který zabezpečí správnost vyšetření, které měl na místě provádět zemský president Jan Černý. Ve skutečnosti sledoval ministr vnitra touto komisí jen uchlácholení pobouřeného veřejného mínění. Byli vybráni tři členové parlamentu: poslanec Hackenberger - německý sociální demokrat, lidovecký poslanec Rýpar a národní socialista Richter, kteří neměli právo vyšetřovat. Po návratu komise vyhlásil o jejím poslání jeden z členů, a to poslanec Richter: „Byli jsme vysláni na požádání ministra vnitra do Frývaldova, abychom byli přítomni šetření, které prováděl pan zemský president Černý, jakožto, jak on správně uvedl – testes solemnes... jako význační, slavnostní svědci celého vyšetřování.“[16]

Tato parlamentní komise došla k závěru, po půldenním pobytu v Jeseníku a po půlhodinové prohlídce místa činu, bez rozhovoru s tamními obyvateli, že četníci jednali správně, ač krajský sociálně demokratický i jiný buržoazní tisk hovořil úplně jinak. „Mezi obyvatelstvem panuje přesvědčení, že ke střelbě dojít nemuselo …‚“ psal i Večerník Práva lidu[17], ale poslanec Richter prohlásil v parlamentě, že … „podle situace a podle informací, které jsem dostal a které jsem mohl prozkoumati, prohlašuji, že četnictvo jednalo podle zákona a že předpisy zákona je plně kryto...“ Na důkaz ocitoval z předpisu pro vojsko A 1/2: „Zásadně smějí vojenské asistence použít svých zbraní jen na výslovnou žádost zmocněného před stavitele politické správy o zákrok zbraněmi. Není-li přítomen a nebo je-li mu svobodný projev vůle znemožněn a podniknou-li srotivší se davy bezprávný útok na život, tělo, svobodu nebo majetek kohokoliv, mohou osoby vojenské asistence takový útok svými zbraněmi odrazit samovolně.“ Na četné výkřiky z lavic poslanecké sněmovny, proč tam úředník politické správy nebyl, odpověděl poslanec Richter: „Fakt je ten, a právě proto jsem přečetl předpisy o použití zbraní, že se vlastně zásadně vychází z toho stanoviska, že vždy v případě srocení, shluknutí, má býti přítomen politický úředník - ten tam nebyl...“ Ani to nevadilo, aby v závěru svého projevu nedošel k témuž stanovisku jako před několika dny ve svém prohlášení Juraj Slávik: ‚Poměry jsou těžké a trudné... prohlašuji, že podmínkou, abychom přešli tyto veliké nesnáze s poměrně nejmenšími újmami, jest klid a pořádek.“[18]

Poslanec Richter mluvil sice za sebe, ale nikdo druhý z komise se oficiálně nevyslovil jinak. Byla tedy jeho řeč v parlamentě fakticky stanoviskem této komise.

Z lavic německé sociální demokracie se ozývaly hlasy zdánlivého protestu. Poslanec Heger, který byl také přítomen tzv. vyšetřování, jež prováděl zemský president Černý; i „jednání“ parlamentní komise, prohlásil:,, Rád bych zde jasně vyslovil, že úřední zpráva (ministra vnitra m. p.), podle mého přesvědčení, není nic jiného než ospravedlnění se lidí, kteří cítí, že jsou vinníky… ‚O jednání parlamentní komise...‘ tato komise nezjednala ve věci jasno... Práci této komise - k vašemu uklidnění (na adresu komunistických poslanců - m. p.) - to prohlašujeme zcela klidně - nelze pokládat za plnocennou a objasňující věc, a ať již tato úřední zpráva vypadá jakkoli, nemůže objasnit otázky viny, poněvadž mluví jen jedna strana, poněvadž nebyli slyšeni ani svědkové činu, ani očití svědkové - prý proto, aby se nepředbíhalo vojenskému a civilnímu soudnímu řízení.

Při této příležitosti konstatuji, že hned při této vyšetřovací komisi zástupce sociální demokracie Hackenberger učinil ostré prohlášení proti postupu komise.“[19]

Poslanec Hackenberger však s takovým prohlášením v parlamentě sám nevystoupil. Ani kritické prohlášení jeho kolegy poslance Hegera však neznamenalo, že by snad německá sociální demokracie měla v úmyslu upustit od své politiky aktivní podpory československé buržoazie. Němečtí pracující ani dříve netrpěli iluzemi o demokratičnosti vlády buržoazie a nyní, v době, kdy hospodářská krize nejvíce postihovala pracující v německém průmyslovém pohraničí, rostla i jejich nenávist k tomuto zřízení, k tomuto „demokratickému“ státu. Stanoviskem pracujících bylo donuceno vedení německé sociální demokracie k manévrování.

Postup všech reformistických stran byl vcelku jednotný. Nenávistné projevy proti komunistům narůstaly se čtvercem času ode dne střílení. Když parlamentní komise podávala 28. XI. svou zprávu, domnívali se národní socialisté, že doba pobouření již dostoupila vrcholu a že bude zvolna pomíjet, že tudíž není třeba nadále zakrývat své skutečné názory. K témuž stanovisku se pomaleji a opatrněji dopracovávali i čeští sociální demokraté a ještě pomaleji sociální demokraté němečtí. Postup sociální demokracie a národních socialistů dokazuje, že právě oni byli dosud hlavními oporami buržoazie v ČSR. Přes všechny rozpory a hádky s agrárníky přece jen posloužili ministrovi vnitra agrárníkovi Jurajovi Slávikovi jako hlavní záštita pro uklidňování pracujících a jako příslib spravedlivého vyšetření, vyhledání a potrestání skutečných viníků.

I při ohlasu událostí ve Frývaldově se ukázalo, že reformistické strany byly ochotny pro záchranu kapitalistického státu sloužit až do roztrhání těla, že zájem na udržení, zachovaní celého kapitalistického systému v ČSR, na jehož vybudování měly lví podíl, byl jim vrcholným zájmem.

Ze stejného důvodu jako němečtí sociální demokraté byli nuceni velmi radikálně vystupovat i němečtí buržoazní poslanci. Jen výjimečně byla slyšet slova schvalující postup vlády. Kritický postoj německých buržoazních poslanců k frývaldovskému krveprolití vyplýval ze zvláštního postavení německé buržoazie vůči české.

Všechny německé strany kromě německých sociálních demokratů a Rolnického svazu (Bund der Landwirte) stály mimo vládu. To dovolovalo těmto opozičním stranám svalovat vinu na vládu. Německé buržoazní strany obracely ohlas Frývaldova v nacionalistické štvaní. Říkali: „Do Němců se střílí snadněji.“[20] Téměř ve všech projevech německých poslanců převyšoval tento tón nad všemi ostatními. Německé nacionalistické strany se snažily vytěžit z rostoucí radikalizace pracujících co největší zisk pro sebe. Radikálně odsuzovaly čin vlády a žádaly potrestání viníků. Téměř ve všech jejich projevech se ozývala kritika vládních opatření i projevu ministra Slávika.

„Jménem klubu německé křesťansko-sociální strany - prohlásil poslanec Krumpe - vyslovuji nejhlubší politování nad těmito událostmi a všem příslušníkům a pozůstalým nevinných obětí vyslovujeme nejhlubší soustrast. Říkám nevinných obětí, neboť nemohli jsme se přesvědčiti o vině demonstrantů a nedokázaly to ani včerejší temperamentní vývody pana ministra vnitra. Máme tedy dojem, že vinna je vláda a systém... Nyní jsou po ruce hned pušky, a jak se zdá, s nejlehčím srdcem právě v německých krajích. Proto máme největší nedůvěru ke včerejším prohlášením pana ministra vnitra.“[21] Týž poslanec pak ve svém projevu vyvracel množství lživých a neudržitelných výroků ministra vnitra.

Stejně jako on i mnoho jiných německých buržoazních poslanců a senátorů různých politických stran, zvláště ti, kteří navštívili Jeseník krátce po krveprolití, konstatovalo vinu vlády, protože jejich výroky ovlivňovalo rozhořčení obyvatel na Jesenicku. Poslanci byli nuceni vyvracet zprávy o ozbrojeném davu a jakýchsi ranách z pistole na četníky, o nichž se mluvilo v pozdějších oficiálních projevech. Poslanec Kunz, který se neoficiálně a nepozván účastnil „vyšetřování“ zemského presidenta, byl kromě jiného nucen přiznat, že … „všechny odborové organisace - vyjma komunistickou, tuto demonstraci odmítly. Ale jak se to již při demonstraci stává ... byli strženi i příslušníci jiných stran a seznam mrtvých potvrzuje mé tvrzení, že kulemi četnictva padli dělníci nekomunističtí“.[22] Poslanec Kunz kromě toho odhalil, jak se státní aparát v okrese připravoval na demonstraci.

Nejradikálněji z německých stran vystupovali hakenkreuzleři. Prohlášení této strany, přednesené 28. listopadu v parlamentě, skrývalo v sobě množství převzatých radikálních hesel rozšířených komunistickou stranou a pracujícími přijatých za své.

„Za důvod k tomuto krveprolití dlužno považovati jednu z pochopitelných demonstrací, které se v poslední době staly bohužel zvykem a které konají dělnické masy, třesoucí se úzkostí o svou existenci, protože stále zřetelněji poznávají, že vláda není ochotna energicky potírat hospodářskou krizi.

Podle našeho šetření... jest úplně jasné, že hlavní vinu politování hodných událostí nemají dělníci, nýbrž předrážděné a znervosněné orgány bezpečnostní služby. Jest to systém, užívaný v tomto státě, který zaviňuje tyto události... i ve Frývaldově byla by jistě skončila demonstrace schůzí v klidu a pořádku. Již to, že ze zraněných bylo 11 osob střeleno do zad, ukazuje, že tyto osoby neútočily, nýbrž že byli honěni utíkající lidé... Žádáme tedy nejen přísného vyšetřování případu, který zřejmě prokázal, že se střílelo proti neozbrojeným demonstrantům, a žádáme od vlády, aby všem orgánům, které stále vidí své zvláštní umění a svou správní moudrost v tom, že se proti obyvatelům státu zakročuje nejostřejšími prostředky, udělila přísný rozkaz, aby se od tohoto systému upustilo.

Žádáme však také v této nesmírně truchlivé chvíli od vlády, aby konečně uznala, že se sociální otázka nedá řešit prachem a olovem, a aby konečně se masám dalo to, co jim zaručuje klid a pořádek - práci a chléb.“[23]

Radikální řeči měly odvádět pracující od Komunistické strany a zapřáhnout je do káry nacionálfašistického hnutí. Hakenkreuzleři se snažili odvést pracující od skutečného boje proti kapitalistickému systému - proti společnému nepříteli českého i německého pracujícího lidu - proti české i německé buržoazii. Vinen je prý český statní aparát, česká buržoazie. Tvrdili: „Kdyby byly na místě místo 17 českých četníků německé bezpečnostní orgány, nestáli bychom dnes nad hromadným hrobem obětí 25. listopadu.“[24]

Přirozeně, že v souvislosti s Frývaldovem neopomenuli hakenkreuzleři zopakovat svůj národnostní program, na první pohled s velmi revolučními požadavky. Šlo jim o to, aby oblast německého pohraničí byla pouze jejich doménou a nemuseli se tam o své panství dělit s českou buržoazií.

Vedle toho se snažili hakenkreuzleři získat vliv mezi německou mládeží demagogickými útoky na „stařeckou“ demokracii, proti níž stavěli „mladý“ národní socialismus - fašismus. Využívali té skutečnosti, že buržoazní demokracie okrádala pracující o poslední práva, že se neustále fašizovala. Říkali: ,,Pohlédněme však na dnešní demokracii, nemusíme se dívat jen na ČSR, můžeme jíti také do Německé říše, zvláště do onoho státu, kde vládnou sociální demokraté, Braun a Severin, a vidíte, že veškeré umění vládnout tam záleží v policii... Dnešní demokracie není nic jiného než opora nejhorší reakce, jak je tomu u každého zastaralého systému. Ovšem stařec nedovede se již vžíti do potřeb a snah mládeže a vždy bude pokulhávati, vždy bude nadávati mládeži směřující kupředu…“[25]

Citáty svědčí o tom, jakých rafinovaných argumentů a hesel, na první pohled velmi revolučních, používali hakenkreuzleři pro své cíle. Teror českého státního aparátu jim dával do ruky zbraň a nejvíce naháněl pracující nečeské národnosti do sítí pseudoradikálních nacionálfašistických hesel.

Proti těmto hlasům demagogické politiky vládních opatření cynicky a otevřeně podepřel prohlášení ministra vnitra agrární poslanec Ostrý. I když toto prohlášení bylo jen jeho osobním stanoviskem, byl to i neoficiální výraz názoru pravicové skupiny buržoazie. „Dříve než však ukončím, chtěl bych říci své osobní dojmy o Frývaldově. Řeknu poctivě a otevřeně: Příkazem státní správy je, aby za každou cenu zabezpečila klid a pořádek v tomto státě. To je její povinností a jejím úkolem. Mám však za to, že při dvaceti zraněných je 7 nebo 8 mrtvých příliš veliké číslo a že budeme muset po této stránce věnovat výchově našich četníků větší pozornost.“ Obrácen pak ke komunistickým poslancům, řekl: „Vám bych chtěl říci: Buďte alespoň natolik rozumní a uvědomte si, že nemůžete ČSR znásilniti, že menšina v tomto státě nikdy rozhodovati nebude, hlavně pak, že nebudou připuštěny násilnické metody v tomto státě. V tomto státě bude trvale rozhodovati klid a pořádek…“[26]

Tyto výroky poslance Ostrého byly spolu se Slávikovým dodatkem k prohlášení těmi nejhanebnějšími a nejnestydatějšími. Byly však zároveň nejméně pokrytecké a zatemňující vlastní činy. To, co reformisté opatrně a taktně říkali ve svých prohlášeních a v tisku, kde si kladli otázku, zda s krví nebo bez krve, a odpovídali na tuto otázku tak, že … „československá demokracie musí zlé poměry a své úkoly zmáhat bez krve“[27], to řekli tito pánové cynicky, otevřeně a naplno.

Ohlas frývaldovských událostí v parlamentě a v buržoazním tisku sice svědčí o rozpacích buržoazních stran, zároveň však byl důkazem, že tyto strany přes všechny vzájemné spory a rozpory byly nakonec ochotny podpořit jakýkoli, i ten nejhanebnější čin vlády nebo mu aspoň trpně přihlížet, bez nejmenšího ohledu na lid Československa.

Z toho, jaké stanovisko zaujali zástupci politických stran, pochopitelně kromě komunistů, v parlamentě k frývaldovským událostem, je patrné, jaké rozpaky tyto události vyvolaly, ale především nám to ukazuje, že se parlament sám vyřazoval z funkce kontroly výkonné moci - vlády. Tím se vytvářely v období hospodářské krize předpoklady k nastolení fašismu „zákonnou“ cestou.

Mimořádně veliké pobouření vyvolalo střílení ve Frývaldově mezi všemi vrstvami pracujících. Bylo mnoho okolností, které jejich pobouření jen zvyšovalo. Především samozřejmě to bylo zostření hospodářské krize, která začínala postihovat již téměř všechno dělnictvo. Začínal se útok i na státní zaměstnance. A to způsobilo, že první protesty na frývaldovské střílení přicházely i z míst, kde dosud byli neomezenými vládci sociální demokraté a národní socialisté, z míst, odkud byly nejméně očekávány, od státních zaměstnanců.

Rozhořčovaly i pobuřující okolnosti střelby. Zprávy téměř všech novin byly nuceny přiznat, ať to potom již vysvětlovaly jakkoli, že většina raněných i mrtvých byla střelena do zad, tedy tím nejzákeřnějším způsobem. Objevila se i výpověď německého statkáře Hugo Kluge, který byl náhodným svědkem krveprolití a viděl, jak za demonstranty postupoval druhý oddíl četnictva, že se v okamžiku střílení skryl celý tento oddíl za stodolu a četníci již již se chystali vystřelit z týla do zad dělníků na konci průvodu.[28]

Frývaldovské střílení, to nebylo nic jiného než jasná a ne dvojsmyslná výzva buržoazie všemu dělnictvu zaměstnanému i nezaměstnanému, spojujícímu se ke společnému boji o chléb, práci a svobodu v celé Československé republice: Nebraňte se, nebojujte! Budete-li se bránit, může dojít k novým krveprolitím. Ministr Slávik tuto myšlenku vyjádřil v závěru svého projevu v parlamentě za potlesku poslanců buržoazních stran.

Nebezpečí této hrozby si pracující při frývaldovských událostech uvědomovali jako málo kdy předtím. Poznávali, že i je může potkat stejný osud. Právě proto bylo nyní životní nutností bránit se kapitalistické ofenzívě.

Největší pobouření bylo v samotném jesenickém okrese. Jeseničtí pracující ještě v týž den, hned po ošetření svých raněných, se znovu sešli, aby pokračovali ve svém spravedlivém boji. O dalším postupu, o tom, jak nejlépe odpovědět, se dohodli zástupci kamenodělníků odpoledne v hostinci „Pompe“ v Supíkovicích.[29] Odpověď byla taková, jaká jedině mohla být: Masová politická stávka. Na tomto návrhu KSČ se dohodli všichni zástupci bez rozdílu stranické příslušnosti. Stávkovat až do pohřbu obětí. Heslem všech kamenodělníků od Lipové až po Zlaté Hory, od Jeseníku až do nejsevernějšího kouta Javorníka bylo: Ani rána kladivem nesmí rušit klid mrtvých.

Strana vydala toto heslo, protože si byla vědoma, že se v okrese vytvořily podmínky pro širokou politickou akci - politickou stávku spojenou s demonstrací.

Stejně jako kamenodělníci odpověděli dělníci z armaturky v Dolní Lipové, kteří ve své většině byli organizováni v sociálně demokratických odborových svazech. Jakmile se dozvěděli o krveprolití ve své obci, zastavili práci a hromadně přišli k márnici v Dolní Lipové, v níž ležely oběti panské zvůle. Jejich odpověď byla jednomyslná a jasná - stávka.

Ve všech obcích okresu se konaly večer schůze, na nichž se podrobně mluvilo o krveprolití. Všechno obyvatelstvo okresu žilo pod dojmem tragické události. Dělníci, rolníci, inteligence a živnostnictvo, téměř všechno obyvatelstvo bylo vzrušeno a rozhořčeno. Největší rozhořčení a hněv se obrátil přirozeně proti výkonné ruce vládní moci v okrese, proti okresnímu hejtmanovi Jakubovskému. Na všech schůzích konaných v okrese byly vznášeny proti němu hněvivě protesty.

Ani jediná ze schůzí, konaných v ten den, nebyla hlášena úřadům. Přesto však se neodvážilo četnictvo, posílené a rozmístěné po celém okrese v zájmu „klidu a pořádku“, nikde zasáhnout. Pobouření obyvatel proti státnímu aparátu a jeho „andělům strážným“ bylo velmi silné.

Pracující celého okresu nepokrytě a otevřeně dávali nalevo, komu patří jejich hněv a komu sympatie. Sympatie a svou solidárnost projevovali nejen s těmi, kdož bojovali a padli, ale i s těmi, kdo dělníky vedli do boje za chléb a práci. Pracující si vážili komunistické strany, jediné strany, která se ujala vedení boje za jejich práva a požadavky. Byli ochotni vést i dále boj za ty požadavky, za něž padli jejich soudruzi.

V čele okresu stála opět Vápenná. Obecní zastupitelstvo, v němž ze 24 členů bylo 13 komunistů[30], jednomyslně přijalo usnesení, v němž bylo vyjádřeno odhodlání vést boj dále. V tomto usnesení se praví:

„Obecní zastupitelstvo konstatuje, že dělníci a dělnice jsou nuceni pracovat za takových poměrů, které nelze popsat. Mzdy za namáhavou a životu nebezpečnou práci jsou stlačeny na nejnižší stupeň, výkon při tom do krajnosti vystupňován… propouštění je na denním pořádku. Zastavení výplat podpor podle gentského systému průmyslovému svazu stavebního dělnictva, v němž je většina kamenodělníků organizována, zbavuje nezaměstnané veškeré podpory. Vzhledem k těmto skutečnostem dali všichni kamenodělníci najevo jednomyslnou vůli bránit se těmto útokům se strany podnikatelů a státu. Okresní úřad na žádost dělníků o zakročení proti nesnesitelným poměrům odpověděl útokem... Zabití byli našimi spoluobčany, a proto se tážeme:

Na čí rozkaz okresní úřad takto odpověděl? Obecnímu zastupitelstvu je jasno, že za okresním úřadem ve Frývaldově a za střílejícími četníky stojí vláda a všechny vládní strany.

Obecní zastupitelstvo v Zigharticích vznáší plamenný protest proti tomuto systému, který chce hlad pracující třídy utišovati podobným způsobem. Vznášíme plamenný protest proti vládě, proti vládním stranám a proti jejich předním strážím ve frývaldovském okresním úřadě.

Vzhledem ke krvavým obětem našich spoluobčanů obecní zastupitelstvo žádá:

1. Požadavky kamenodělníků o zlepšení jejich situace, jejich mezd a pracovních podmínek buďtež ihned splněny.
2. Všichni nezaměstnaní nechť dostávají na útraty státu a podnikatelů podporu nejméně 15 Kč týdně.
3. Průmyslovému svazu stavebního dělnictva a všem rudým odborovým svazům budiž ihned vyplácen příplatek podle gentského systému.

Obecní zastupitelstvo projevuje všem příbuzným mrtvých svoji nejhlubší soustrast a všem raněným své nejvřelejší účastenství.

Mrtví 25. XI. 1931 budou v obci dále žíti. Cíl, pro nějž položili život a prolili krev, bude vybojován.“[31]

Svědectvím o sympatiích ke komunistické straně, o odhodlaní vést dále svůj boj byl i postoj a výroky raněných, kteří leželi v jesenické nemocnici. Ranění nelitovali svého boje ani svých ran. Za všechny to vyjádřil neorganizovaný dělník Vilém Schubert. Když mu zástupci komunistického tisku řekli, že měšťácké a „socialistické“ noviny obviňují komunisty z hazardérství a lituji svedené dělníky, prohlásil: „Vyřiďte dělníkům, ať nás nelitují. Ani my nelitujeme svých ran, které jsme utrpěli při demonstraci. Ať dále bojují dělníci za chléb. Vyřiďte jim, že nejsme žádnou obětí komunistického hazardérství, protože jsme obětmi četnických pušek.“[32]

Ani později, když se buržoazie chystala k velikému zatýkání v okrese, se jejich postoj nezměnil. Ranění byli vláčeni k výslechům. Dokonce i těžce raněnou Marii Amnichtovou, již starou dělnici, pokoušeli se vléci k výslechům na nosítkách, pranic se neohlížejíce na to, že se tím její zdravotní stav zhorší. Raněné se však nepodařilo zlomit a vynutit z nich přiznání o vině demonstrantů, o jejich útočných úmyslech.

Nepřímým důkazem toho, jaká byla v okrese nálada obyvatelstva, byla i rezoluce vedení sociálně demokratické strany v Jeseníku. Sociální demokraté zde byli přinuceni mnohem více manévrovat a klamat než sociální demokracie v celé ČSR.

„Okresní vedení sociálně demokratické strany dělnické pojednalo o hluboce politováníhodném a smutném případu, k němuž došlo 25. listopadu v Dolní Lipové a při němž přišlo o život osm dělníků a dělnic. Pozůstalým obětí vyslovuje svou vroucí účast. Okresní vedení považuje za svou povinnost konstatovati, že přes tíseň a rozhořčení všeho dělnictva nemuselo dojít k zakročení střelnou zbraní. Okresní vedení žádá zahájení přísného vyšetřování, aby byli zjištěni odpovědní činitelé a učiněna všechna opatření, aby se již takové smutné případy neopakovaly.“[33]

Ani slůvko o hazardérství komunistů. Okresní vedení sociální demokracie si bylo příliš dobře vědomo toho, že komunistická strana svým postupem nejen neztratila vliv, ale naopak si získala mezi pracujícími na Jesenicku vážnost a autoritu.

Té skutečnosti si byli vědomi i hakenkreuzleři. Ani oni nevyslovili a nenapsali jediné slovo o vině či hazardérství komunistů. Jejich postup byl mnohem rafinovanější než postup sociálních demokratů. Ve všech svých prohlášeních mluvili jen o vině českého státního aparátu, české policie, a to těmi nejpříkřejšími slovy.

Krásným svědectvím o tom, jakých sympatií si komunistická strana dobyla mezi pracujícími v okrese, byl i dopis příbuzných zastřelené Hermíny Gottwaldové, hluboce nábožensky založených lidí. Psalo se v něm:

Velevážené vedení strany! U příležitosti hrozné smrti naší milé, nenahraditelné sestry a švagrové, Hermíny Gottwaldové, vyslovujeme Vaší straně náš upřímný dík za slavnosti při pohřbu. Děkujeme zejména váženému dělnickému spolku pěveckému za skutečně krásně přednesený chór při smutečním obřadu a nikoliv naposled všem řečníkům, kteří svým porozuměním a vážnými slovy nad památkou zavražděných, kteří bojovali jen za svůj chléb, je uctili.

Hluboce cítěný dík ještě jednou Vaší straně za to, že jako žádná jiná strana byla jedinou, která se ujala pomoci pozůstalým.

Nejen, že činíme těmito slovy povinnosti zadost, nýbrž budeme také v budoucnu Vaši stranu ctíti a podporovati.

Konrád Gottwald,
Hedvika a Richard Tham[34]

Obyvatelstvo v okrese nepovažovalo demonstranty za oběti svedené komunistickými hazardéry. Jeho sympatie byly na straně bojujících a padlých, na straně komunistů.

O těchto skutečnostech se přesvědčovala i buržoazie a byla nucena s tím počítat. Zpočátku nevěřila v upevnění vlivu komunistické strany a v možnost pokračování boje pracujících. Mnohé z buržoazních listů se snažily líčit situaci po střílení tak, jako by za usnesením kamenodělníků v Supíkovicích - vstoupit do protestní stávky proti střílení - nestál nikdo než komunisté. Avšak jednota dělnické třídy nebyla rozbita, naopak vzrostla. Dělníci se více semkli a byli odhodláni bojovat proti teroru. Měli i mnohem větší podporu všeho obyvatelstva. 26 listopadu začala stávka. Přes všechny pokusy o její zlomení stály všechny větší kamenické podniky v celém okrese. Zastavila Armaturka. V ostatních závodech byli dělníci rozhodnuti vstoupit do stávky v den pohřbu obětí.

Největší boj mezi buržoazií a pracujícími z okresu se rozpoutal kolem pohřbu obětí. Buržoazii šlo o to, aby se pohřeb konal pokud možno v největší tajnosti, jako soukromá záležitost postižených rodin, a ne jako záležitost široké veřejnosti. V Košutech se jí tento záměr zdařil. Měla veliký strach z toho, aby pohřeb frývaldovských obětí nebyl pokračováním boje kamenodělníků a aby se nestal velikou politickou demonstrací proti vládnímu systému.

Do Jeseníku se dostavil jeden z nejzkušenějších mužů české reakce, zemský president Jan Černý. Týž „černý“ muž reakce, který v roce 1920 v čele úřednické vlády udusil v krvi prosincovou generální stávku. Zemský president přijel oficiálně, aby vyšetřil, jak došlo ke krveprolití. Ve skutečnosti však byl iniciátorem všech opatření, která měla oslabit dělnickou třídu na Jesenicku, rozbít její jednotný postup, když se jej nepodařilo rozbít četnickými karabinami.

Proti těmto záměrům se však postavila komunistická strana, která věděla, jak asi bude buržoazie postupovat při pokusech zamezit demonstraci. Měla z toho své zkušenosti z Košut. Tam byl k mrtvým, uloženým v márnici, zakázán přístup a padlí byli pohřbeni již druhý den bez účasti obyvatelstva. Hřbitov byl obsazen četníky a na pohřeb, konaný tajně, byli připuštěni jen nejbližší příbuzní.

Dělnictvo z Vápenné tedy usilovalo o to, aby se pohřeb obětí konal společně, aby se pohřbu zúčastnilo všechno dělnictvo z okresu a aby se pohřeb stal politickým protestem. Obecní zastupitelstvo ve Vápenné se rozhodlo na své schůzi 25. listopadu, že uspořádá společný pohřeb na útraty obce. Návrh podala komunistická frakce. Všichni, i nekomunističtí členové, přijali tento návrh a rozhodli se žádat na okresním hejtmanovi vydání mrtvých.

Ve čtvrtek odpoledne, 26. listopadu, přišla s touž žádostí na okresní úřad i parlamentní delegace KSČ, vedená soudruhem Václavem Kopeckým, kterou poslalo vedení KSČ na pomoc dělníkům Jesenicka. Členové delegace - byla mezi nimi též soudružka Anežka Hodinová-Spurná a Kurt Babel, který se okamžitě vrátil z Prahy, vedli jednání se zástupci buržoazie a státního aparátu a zároveň podrobně seznamovali pracující celé republiky s plány buržoazie, s jejich pokusy umlčet projev pracujících z okresu. Na Jesenicko přijel také Julius Fučík, jehož reportáže v Tvorbě otřásly celou republikou. Přijel též Gríša Spurný, který psal o událostech do krajského časopisu KSČ v Ostravě „Dělnického deníku“.

Boj Frývaldovských o veřejný a společný pohřeb se stal součástí velkého boje o svobodu politického projevu. Zemský president Černý, který přijal delegaci spolu s okresním hejtmanem, odpověděl na žádost o vydání obětí, že mrtví budou vydáni jen tehdy a pod tou podmínkou, když rodinní příslušníci sami požádají o vydání mrtvých. Bylo jasné, že to měl být poslední prostředek k zamezení společného pohřbu.

Avšak tentokrát se buržoazii její záměr nezdařil. Obecní zastupitelstvo ve Vápenné svolalo ve čtvrtek navečer smuteční shromáždění obyvatel obce, kde za přítomnosti asi čtyř set občanů z Vápenné, mezi nimi i příbuzných zastřelených obětí, bylo přijato opět usnesení, že padlí budou pochováni v jednom společném hrobě na útraty obce. Podle tohoto usnesení měl být padlým postaven pomník z prostředků kameníků. Požadavek společného pohřbu se stal požadavkem celé obce.

V ostatních obcích okresu byla nálada také bouřlivá. Na pátek 27. listopadu svolal okresní hejtman poradu starostů a velitelů četnických stanic, aby se informoval o náladě obyvatel. Všichni starostové hovořili o pobouření lidu a jeho vůli vynutit si hromadný veřejný pohřeb za všech okolností. Četničtí velitelé tyto zprávy starostů jen potvrzovali.

Zároveň s obyvatelstvem celého Jesenicka se chystali k po hřbu i dělníci z okolních okresů. Vzrůstal ohlas v celé republice.

První odpovědí na krveprolití byl rozhořčený protest pražských státních zaměstnanců shromážděných 25. listopadu na Slovanském ostrově. Pražští železničáři spolu s ostatními pracujícími se tam sešli, aby protestovali proti odebrání vánočního přídavku státním zaměstnancům. Ke shromážděným promluvili poslanci KSČ soudruzi Kopecký a Babel. Po projednání otázek vánočního přídavku se znovu přihlásil o slovo soudruh Kopecký, aby přítomným osvětlil frývaldovské krveprolití. Jakmile se však ujal slova, přítomný policejní úředník rozpustil, přes bouřlivé protesty přítomných, schůzi. Účastníci schůze však zůstali ještě v sále, aby zpěvem Internacionály uctili památku padlých soudruhů. Zároveň byla uspořádána sbírka ve prospěch pozůstalých. Ze sálu budovy na Slovanském ostrově potom vyšli přítomní v průvodu za výkřiků a provolávání hesel směrem k Národnímu divadlu. Tam již stála připravena policie, aby zabránila průvodu demonstrantů proniknout do centra Prahy - na Václavské náměstí. Průvod proto pokračoval dále v pochodu po nábřeží, za stálých výkřiků odsuzujících čin vlády.

Skupinky pronásledovaných demonstrantů potom dlouho do noci procházely ulicemi Prahy, aby všemu jejímu obyvatelstvu připomněly, že se v této republice, kdesi v jejím zapadlém koutě, střílelo do dělníků, že v této republice, která se nazývala demokratickou a v jejímž čele stál muž, který sám sebe nazýval humanistou, znovu tekla dělnická krev. Při demonstraci došlo i ke srážkám s policií a někteří z demonstrantů byli zatčeni.

A tak již v týž den, kdy padli kameníci z Vápenné, přes všechna opatření policie, aby se demonstranti nedostali do středu města, přece jen hlavní město žilo prvním a bouřlivým ohlasem Frývaldova.[35]

Současně s Prahou se ozvaly první projevy protestu i v Liberci. Liberečtí pracující protestovali ještě bouřlivěji než pražští. Zpráva o střílení v Dolní Lipové se rozšířila na Liberecku ještě v den střílení odpoledne. A již večer se konaly schůze vyjadřující nevůli a protest proti činu vlády v tiskárně Runge & spol., v konzumě Vorwärts a v dělnickém pekařství v Liberci. Komunistická frakce v obecním zastupitelstvu v Hrádku nad Nisou a v okresním zastupitelstvu v Liberci podala návrh na odhlasování protestních rezolucí proti střílení. Byly přijaty. V Novém Městě pod Smrkem se konala ve středu večer veřejná schůze mládeže. Jakmile došla zpráva o střílení, odešli v průvodu k četnické stanici. V 11 hod. v noci vzbudili velitele stanice a předali mu protest adresovaný ministerstvu vnitra, aby jej odeslal. Slíbili, že se druhý den ráno přijdou přesvědčit, zda tak učinil. Druhý den ráno také skutečně opět přišli v demonstračním průvodu k četnické stanici.[36]

Zpráva o krveprolití se rozletěla nebývalou rychlostí po všech končinách republiky. Zásluhu na tom že se zpráva dostala tak rychle mezi obyvatelstvo, měla pohotovost stranického aparátu a stranického tisku. V tutéž dobu, co hovořil soudruh Klement Gottwald v parlamentě o frývaldovském krveprolití, se již tiskly letáky a zvláštní vydání Rudého Večerníku s obsahem jeho řeči, aby se okamžitě rozletěly po republice. Ještě týž den večer byli informováni dělníci nastupující na noční směny o novém zločinu buržoazie.

Druhý den po krveprolití, čtvrtek 26. listopadu, již byl ve znamení obrovské vlny protestu proti Frývaldovu. Rozpoutala se pravá bouře rozhořčení. Záplava protestů, stovky rezolucí poslaných ministru vnitra, spravedlnosti a sociální péče. Míra trpělivosti pracujících přetékala.

Nezaměstnaní dělníci, bojující již několik týdnů proti pokusům vlády šetřit „na neproduktivních“ výdajích na nezaměstnané, viděli v útoku proti společnému boji jesenických zaměstnaných i nezaměstnaných dělníků útok na svou existenci. Velmi důrazně a bouřlivě proto protestovali nezaměstnaní téměř po celé republice. Všude, kde se sešly schůze nezaměstnaných, žádající zpravidla vyšší podpory nebo podporu z obecních prostředků, došlo po schůzích k protestním demonstracím.

V Praze došlo ve čtvrtek odpoledne k bouřlivému projevu nezaměstnaných v místnostech burzy práce. K nezaměstnaným promluvil o střílení do dělníků poslanec KSČ Krosnař. Policie okamžitě zakročila a místnosti násilně vyklidila.[37]

V Praze se snažila policie stále o to, aby před demonstracemi byl uchráněn střed města, Václavské náměstí, Národní třída a Příkopy. Přesto se však podařilo demonstrantům proniknout policejním obklíčením do centra města. Nezaměstnaní a dělníci ze závodu přišli na Václavské náměstí neorganizovaně a se skupili se kolem soudruha Krosnaře, když začal před Korunou svůj projev. Policie okamžitě zasáhla a soudruha Krosnaře zatkla. Cestou se však za soudruhem Krosnařem, vedeným na policejní komisařství v Jindřišské ulici, vytvořil menší demonstrační průvod.[38] I později zde došlo k podobným menším demonstracím proti teroru. Tak se přece jen přes největší úsilí policie nepodařilo uchránit centrum města před protesty proti Frývaldovu.

Buržoazie se snažila všude, kde jí to situace dovolovala a kde to jen trochu bylo možné, demonstracím zabránit, a to všemi způsoby, především násilím. V Lokti, v Mostě, Jirkově, v Lučenci a v jiných městech došlo ke srážkám nezaměstnaných s četníky. Nezaměstnaní v Hrádku nad Nisou, podobně jako v Lokti, přišli podpořit svým demonstračním vystoupením návrhy frakcí KSČ v zastupitelstvech na protestní rezoluce proti krveprolití a dále požadavky na zvýšení podpor nezaměstnaným z prostředků obce. Svým vystoupením si poslední vynutili.

Obecní zastupitelstva, a to i tam, kde strana neměla početní převahu, právě pod dojmem demonstračního vystoupení dělnictva, přijímala rezoluce, ve kterých protestovala proti krveprolití. Například ve Vrbici, kde bylo v obecním zastupitelstvu šest komunistů, šest národních socialistů a čtyři sociální demokraté, byla přijata na návrh komunistů protestní rezoluce všemi členy obecního zastupitelstva.[39]

Všechny protestní rezoluce byly důkazem rostoucích rozporů mezi vůdci sociální demokracie a národních socialistů a prostými řadovými členy těchto stran.

Sociální demokracie ovládající ministerstvo spravedlnosti a celý cenzurní aparát potlačovala všechny zprávy o něčem podobném. Sami ve svém tisku mlčeli o množících se protestech svých řadových členů jako hrob. Avšak rozpory zde byly a nedaly se zakrýt. Veřejná schůze mládeže v Praze, jíž se zúčastnili většinou příslušníci sociální demokracie, prohlásila při přijímání rezoluce o Frývaldově, dokonce že „... mládež sociálně demokratická bude bojovat za chléb a práci bez vůdců sociální demokracie“.[40] Sociálně demokratická odborová skupina Svazu bankovních a spořitelních úředníků v Praze přijala taktéž ostrou protestní rezoluci proti Frývaldovu a proti celému systému teroru. Rozpory v názorech vůdců a členů sociální demokracie začínaly pronikat i do sociálně demokratického tisku, zvláště odborového a krajského.

Sociálně demokratičtí a národně socialističtí dělníci začínali stále více rozumět řeči svých skutečných soudruhů, dělníků, členů Komunistické strany. Soudruh Klement Gottwald komentoval tuto skutečnost slovy: „Československem začíná vanout nový vítr. Dělníci se začínají poznávat. Komunističtí se socialistickými, organizovaní s neorganizovanými, nezaměstnaní se zaměstnanými. Začínají se poznávat a sjednocovat v boji proti společnému nepříteli, v boji proti kapitalistické ofensivě.“[41]

Velikého rozmachu dosáhlo poprvé v krizi hnutí zaměstnaného dělnictva v závodech pod hesly KSČ. Závody byly do této doby stále ještě baštami sociálních demokratů a národních socialistů. Do některých závodů začínala strana teprve pronikat. A i tam, kde si udržela Komunistická strana po celou dobu pozice, nedařilo se jí vždy a všude obrátit osazenstvo závodu k boji pod svými hesly. Po frývaldovském krveprolití však došlo k mnoha bouřlivým, často i jen narychlo svolaným protestním projevům v mnoha závodech.

V. Ostravsko-karvinském revíru, na mnoha šachtách, byly svolány protestní schůze již ve čtvrtek 26. listopadu. V Karviné- Hranicích prohlásil při takové jedné schůzi osazenstva dolu křesťanskosociální dělník, že všichni křesťanskosociální dělníci odejdou ze své strany a odborů, jestli se jejich vůdcové nepostaví proti Frývaldovu.[42]

Na Mostecku došlo k bouřlivým protestním schůzím v dolech Venuše, Minerva, Herkules, Kolumbus a Evžen při střídání směn. V Kladenských dolech začali horníci sbírat podpisy pod protestní rezoluci proti střílení.

Protestní schůze se konaly i ve velkých pražských kovozávodech, v Poldině huti v Kladně, v Moravských ocelárnách v Olomouci a v Třineckých železárnách.

Všude na těchto schůzích, ať v dolech, či v kovozávodech, nebo textilkách na severu, kde bouře protestu byla vůbec největší, či v Brně, nebo na schůzích bratislavských stavebníků, všude hlasovali pro přijetí protestních rezolucí a pro požadavky, které vytyčila Komunistická strana, všichni dělníci bez rozdílu stranické příslušnosti, i neorganizovaní.

V některých závodech přijaly jednomyslné protesty pod tlakem pobouřených dělníků i celé závodní rady nebo závodní výbory, ve kterých byli členy sociální demokraté a příslušníci jiných stran. V závodních radách Kladenských dolů Ronna-Mayran hlasovali jejich členové pro rezoluci, v níž se pravilo: „Na volání dělníků po práci dostává se jim odpovědi z četnických karabin. Protestujeme co nejostřeji proti tomuto, v poslední době stále častěji se opakujícímu, brutálnímu postupu proti dělníkům, kteří hájí svá nejzákladnější práva.“[43] Pod tlakem dělnictva dokonce i sdružené závodní výbory Velké Prahy požadovaly „... aby původci, kteří krveprolití zavinili, byli bezohledně ze státní služby propuštěni“.[44]

Všechny tyto protesty svědčily o skutečně krajním pobouření dělnictva. Svědčily o rostoucích rozporech mezi řadovým členstvem, nižšími funkcionáři reformistických stran a jejich vedením. To nutilo i vyšší funkcionáře sociální demokracie a národních socialistů a jejich tisk manévrovat a vyjadřovat protesty.

Rozhodující význam v celém ohlasu měly protestní demonstrační stávky v mnoha závodech po celé republice. Vedle mnoha menších závodů vstoupilo na výzvu Komunistické strany a Rudých odborů do protestní demonstrační stávky i dělnictvo některých velkých závodů.

V Kladně - v Poldině huti vyústil protest dělnictva již ve čtvrtek 26. listopadu v krátkou desetiminutovou protestní stávku. Také v Moravských ocelárnách v Olomouci došlo k půl hodinové demonstrační stávce již ve čtvrtek odpoledne.

Vlna bouřlivých protestů dosáhla vrcholu v den pohřbu 28. listopadu 1931. Pod tlakem protestů v okrese a po celé republice byl nucen okresní úřad ustoupit. Pohřeb byl veřejný. Okresní úřad zároveň uvědomil okresní vedení KSČ, že v den pohřbu „dobrovolně“ odvolává četnictvo.[45] To bylo naprosté vítězství.

Ještě v pátek večer po rozhodnutí okresního úřadu převezli vápenští své zabité soudruhy z márnice v Dolní Lipové do Vápenné. Úřady, které byly nuceny mrtvé vydat, snažily se aspoň zmírnit dojem, který by mohlo mít jejich převážení. Bály se demonstrací v obcích, kudy se mělo projíždět. Proto bylo rozhodnutí okresního úřadu o vydání uskutečněno až pozdě k večeru a večer byli mrtví předáni zástupcům Vápenné.

Přesto však, že bylo pozdě k večeru, byl ve Vápenné návrat mrtvých očekáván. Téměř všechno obyvatelstvo vyčkávalo celý večer u hranic své obce příjezd auta s padlými kamarády. Čekali tam, aby se po třech dnech uvítal bratr se sestrou, žena s mužem, soudruh se soudruhem. Před třemi dny šli spolu bok po boku, pevně rozhodnuti bojovat o lepší život nejen svůj, ale o lepší život všech dělníků. Šli demonstrovat proti hladu, proti válce, za práva nezaměstnaných. Šli pomoci v boji svým soudruhům z kamenických dílen a lomů. Všichni byli pevně přesvědčeni, že mají pravdu, že bojují za spravedlivou věc, že hájí svůj život a svá práva. Byli rozhodnuti dojít až k cíli, až k vítězství.

Nezvítězili. Někteří se ani nevrátili. Teprve dnes se vracejí. Bolestné a trpké bylo shledání s nimi. Trpké a bolestné však bylo i poznání, že k vítězství nestačí jen bojovná jednota dělníků z několika závodů, pracujících z několika obcí. Nepřítel byl silný a mocný. - Chceme-li zvítězit, byť i jen dočasně a jen částečně, musíme být silnější než nepřítel, pevnější a jednolitější. - Touto vůlí, touto silou, odhodláním, byl naplněn smutek pracujících z okresu, kameníků, vápeníků a jejich žen. Bolest a vzdor!

Přes tisíc občanů očekávalo příjezd nákladního auta, zahaleného do černého flóru, které přiváželo sedm padlých soudruhů. Sotva světla automobilu oznámila příjezd vozu, všichni přítomní vytvořili špalír a za automobilem průvod. Za hněvivých výkřiků na adresu vrahů, jež občas přerušovaly ponuré zlobné ticho, šel průvod zvolna krok za krokem vpřed. Vpředu dělníci, vzadu dělníci - padlí uprostřed, tak zvolna šel průvod obcí. V oknech domů při cestě hořely rozžaté svíce. Téměř v každém domě. Na domech vlály černé či rudé prapory s černým flórem. Před dělnickým domem se průvod zastavil. Ke shromážděným promluvil zástupce KSČ a rudých odborů.

Mrtví byli položeni do půlkruhu v zasedací síni dělnického domu, kterou den předtím vyzdobily flórem, chvojím a květinami statečné ženy z Vápenné - spolubojovnice. Kolem mrtvých, před jejich rakvemi, krok za krokem šli dělníci a ostatní obyvatelé obce. U rakví stála mládež v modrých bluzách jako čestná stráž. Tak se dělníci loučili se svými padlými druhy.

Po celou noc stála mládež čestnou stráž u sedmi rakví ležících uprostřed záplavy květin a chvojí. Stála tam se zdviženou zaťatou pěstí - bojovým pozdravem proletářů. Od sedmé hodiny ranní pak začaly přicházet první delegace pracujících z okresu, celé republiky i ze sousedního Německa.[46] Přicházely celé proudy dělníků. V okrese byla v ten den generální stávka. Zastavily papírny, textilky, zastavily i všechny kamenolomy. Práci zastavila i hřebíkárna a řetězárna v České Vsi. Zavíraly se i obchody. V některých obcích stávkovaly i děti. Se svými učiteli odcházely do Vápenné, aby se poklonily památce mrtvých. Na kolech, nákladními auty, autobusy, vlakem i pěšky přijížděly a scházely se tisíce pracujících do malé slezské obce Vápenné.

Přijela delegace Komunistické strany Německa, zástupci Komunistického svazu mládeže Německa, delegace z Moravských oceláren v Olomouci, z Morávie v Hlubočku, z Rapotínských skláren, z Inwaldovy sklárny v Praze, zástupci stavebních dělníků Velké Prahy, ze Sdružených závodních výborů Velké Prahy, zástupci z Kladna, Ostravy, Liberce a odjinud. Na místo se dostavili i zástupci ústředních orgánů proletářských masových organizací - Rudé pomoci, zástupkyně žen, ústředí Komunistického svazu mládeže, Rudých odborů i zástupci ÚV KSČ v čele s jejím generálním sekretářem soudruhem Klementem Gottwaldem.

Soudruh Gottwald přijel do Jeseníku v sobotu ráno. V Lidovém domě, uprostřed pracovního ruchu organizátorů odpolední demonstrace slezských pracujících proti vládnímu teroru, na psal svůj projev.

Od osmé hodiny ranní začaly před tváří mrtvých průvody školních dětí smuteční defilé. Po nich mládež a za nimi dospělí. Po celý den přicházely do Vápenné stovky telegramů ze závodů, měst i vesnic, od žen i mládeže, od Čechů, Němců, Slováků i Poláků. Všechny ujišťovaly o solidaritě dělníků, rolníků, všech vrstev pracujících s bojem slezských kameníků. Nesmírná byla síla hněvu, solidarity i odhodlání vést boj.

Kolem čtrnácté hodiny byla místnost, kde byli položeni mrtví, uzavřena. U padlých zůstali jen příbuzní, aby se mohli naposled rozloučit se svými drahými.

Před patnáctou hodinou začali dělničtí pořadatelé řadit pohřební průvod. A stále ještě přicházely zástupy pracujících ze všech míst okresu. Nepřehledné zástupy lidí.

Ve tři hodiny odpoledne zahájila pohřební obřad slavná ruská píseň revolucionářů. Pěvecký dělnický spolek zazpíval Pochoronnyj marš: „Vy za oběť padli jste v krutém boji ...“ Od hradby lesa a strmých stěn vápencových lomů se odrážela slova smuteční revoluční písně.

S padlými kamarády se loučil dělník - zástupce okresního vedení KSČ.

Potom se dal průvod do pohybu. V čele šly školní děti, za nimi mládež - komsomolci, mládež sociálně demokratická i mladí němečtí národní socialisté - za nimi oddíl dobrovolných hasičů z celého okresu. Pak skupina s věnci a oddíl vlajkonošů s rudými prapory. Za týmiž prapory a toutéž cestou, po které šli před čtrnácti dny po vítězném boji s podnikateli, dnes nejdou, dnes jsou nesení padlí dělníci příslušníky sanitní služby dobrovolných hasičů. Za rakvemi příbuzní. A za nimi delegace a nepřehledné množství pracujících.

Asi deset tisíc lidí šlo v průvodu malou slezskou obcí vyzdobenou černými smutečnými i rudými prapory, zahalenými do flóru, doprovodit své padlé kamarády. Další tisíce lidí, občanů jesenického okresu, se tísnily na hřbitově, kolem zdí, zevnitř i zvenčí, na stráních táhnoucích se nad hřbitovem.

Téměř za tmy dorazil průvod na hřbitov. V rohu hřbitova byl vykopán společný hrob pro sedm rakví.[47]

Nad otevřeným hrobem se ujal slova jménem Ústředního výboru Komunistické strany Československa soudruh Klement Gottwald:

„Padlí kamarádi, soudruzi a soudružky, bratři a sestry!

Jménem Komunistické strany, jménem všeho dělnictva se s vámi loučím.

Padli jste v boji. Chtěli jste lidský, radostný život a vyhladovovali vás.

Chtěli jste pracovat - a vzali vám práci.

Chtěli jste svobodu - a zotročili vás.

Chtěli jste žít - a zabili vás.

Zabili vás, aby mohli žít jiní, bohatí, kapitalisté.

Zabili vás, ale v srdcích dělnictva budete žít věčně.

Skláníme svoje bojové prapory nad vaším společným hrobem a přísaháme:

Za každou kapku vaší krve budou katané pykat strašlivou odplatou.

Pomstíme Vás!

Nedopřejeme si dříve pokoje, dokud nebude skolen váš vrah, kapitalistický systém!“[48]

Na jeho slova, jako by přísahal, odpověděl semknutý zástup lidí hrozivým „Rache!“ (pomsta).

Za komunistický poslanecký klub promluvil soudruh Hadek, po něm zástupce Rudých odborů, Rudého práva, zástupkyně žen, zástupce Komsomolu. Po nich delegát Komunistické strany Německa a zástupce německého Komsomola. Dělníci odpověděli na pozdravy německých komunistů pozdravem „Rotfront!“ S posledními pozdravy přišli i zástupci závodů a delegací, kteří přijeli na pohřeb.

Nad hrobem padlých promluvil i zástupce německých národních socialistů. Svůj projev po mnoha českých řečnících, když si musel teprve právo mluvit nad hrobem našich mrtvých vybojovat‚ jak rozhořčeně a demagogicky psal časopis Neue Zeit, začal: „Loučím se s vámi třemi Byl okamžitě hněvivě přerušen: „Co ti ostatní?“ Na to obrátil svůj projev k demagogickým útokům na účet českých četníků a českého státního aparátu: „Kdyby na místě 17 českých četníků stály německé bezpečnostní sbory, nestáli bychom dnes nad hrobem obětí 25. listopadu. Němečtí dělníci, kteří se ve středu rozhodli hledat pomoc ve své bídě u příslušných orgánů ve Frývaldově, chtěli chléb. Dali jim smrtící olovo. Chtěli žít a zavraždili je.“[49]

Nepodařilo se mu zmást dělníky. Pracující okresu dobře věděli, že mrtví jsou stejně tak obětmi německých podnikatelů jako českého státního aparátu. A vápenničtí dělníci měli ještě příliš v živé paměti, jak se chovali hakenkreuzleři při stávce před čtrnácti dny. Na fašistický pozdrav - Heil! - odpověděl zástup kamenodělníků - Moskau! - (Sláva Moskvě.)[50]

A ještě na závěr promluvil zástupce libereckého dělnictva. Mluvil o bouři odporu, která se rozpoutala na severu Čech po zprávě o střílení ve Frývaldově. Po projevu bylo několik vteřin ticho. Pozvolna, jako by ze samotného nitra země, stále mohutněji a hněvivěji, zazněla proletářská hymna - Internacionála.

S nesmírným hněvem, odporem a nenávistí k tomuto systému „demokratické republiky“, kde dělníci byli vražděni, vyhladovování a biti, ponižováni pro „pořádek a klid“ pánů, třesoucích se o své majetky, odcházely tisíce pracujících za tmy z malého hřbitůvku ve Vápenné.

Malý hřbitůvek, skrčený na kamenité stráni, nad středem obce naproti lomu a vápenných pecí, hřbitůvek, kam dříve ukládali jen stářím, dřinou a hladem předčasně zestárlé dělníky a jejich ženy, stal se svědkem největší demonstrace, jakou do té doby západní Slezsko zažilo.

Stávky, demonstrace, protestní rezoluce pokračovaly i po pohřbu. V pondělí 30. listopadu zastavili práci na krátkou dobu na znamení protestu dělníci Koburgovy továrny v Trnavě. V ČKD žádali dělníci v úterý večer prvního prosince na své závodní schůzi, aby z rezervního fondu ČKD byla všemu dělnictvu vyplacena drahotní výpomoc a aby okamžitě bylo zastaveno propouštění a vysazování z práce. Při diskusi o střílení do dělníků ve Frývaldově bylo rozhodnuto, aby ve středu byla zahájena krátká desetiminutová stávka proti Frývaldovu spojená s bojem za vlastní požadavky. Zároveň byla poslána dělníkům Českomoravské výzva k protestu a ke společné demonstraci proti buržoaznímu teroru. Ve středu se skutečně zastavila práce ve všech odděleních a všude byly přijaty rezoluce. Ke společné akci s Českomoravskou však nedošlo.

Největšího rozsahu nabyly demonstrační stávky v oblasti severních Čech. Tam zastavovaly práci téměř všechny textilní závody. Zastavovaly sklárny na Jablonecku, práci přerušilo i mnoho menších závodů.

Rozsáhlé byly stávky stavebního dělnictva. V samotné Praze zastavilo práci dělnictvo na dvou velkých stavbách - na stavbě vojenského a sokolského stadiónu na Strahově.

Vlna asi 150 demonstračních stávek se valila republikou. I oficiální statistiky byly přinuceny přiznat, že kromě normálních hospodářských stávek došlo v roce 1931 i ke krátkodobým zastavením práce z důvodu demonstračních a protestních a že rozsahem největší byly tyto stávky v souvislosti s frývaldovskýrni událostmi.[51]

Významné na těchto protestech a stávkách bylo to, že se jich ve velké míře zúčastnilo dělnictvo kovoprůmyslu. Tím byl proveden první větší zásah do „klidu“, který v kovoprůmyslu udržovali po mnoho let reformisté.

Význam těchto stávek se ovšem neomezoval jen na kovoprůmysl. Vlna stávek prošla i hornickými revíry a i jinými odvětvími průmyslu a všude otřásla panstvím sociálních demokratů a národních socialistů. Významné při těchto demonstračních vystoupeních dělnictva - při stávkách i schůzích - bylo, že dělníci nejen protestovali proti Frývaldovu, ale že především kladli své požadavky. Frývaldov byl nejen impulsem k boji za požadavky drahotní výpomoci, požadavky zvýšení mezd, krátce za hospodářské požadavky, ale zároveň také k boji za politické požadavky, za právo na demonstraci, za právo na volnou ulici, za zastavení všeho buržoazního teroru.

V mnoha městech došlo přitom ke spojení nezaměstnaných i zaměstnaných dělníků, k vytyčení společných požadavků proti propouštění, proti útokům dr. Czecha na nezaměstnané a proti buržoaznímu teroru. Tyto formy boje byly nejvíce rozšířeny v severočeském pohraničí, na severní Moravě, v Liberci, v Jablonci, ve Vratislavicích, v Hrádku n. Nisou a v Šumperku, avšak šířily se rychle i jinde, hlavně tam, kde v závodech hrozilo masové propouštění. V Boskovicích při protestním projevu proti Frývaldovu již čekal zástup nezaměstnaných na dělníky zaměstnané v závodě Eisler, až vyjdou ze závodu, aby potom společně vyšli demonstrovat do ulic města.[52] Všechny tyto skutečnosti dokazovaly, že dělnická třída v ČSR začala své síly šikovat na nejdůležitějším úseku fronty, tj. v závodech, využívajíc své mocné zbraně - politické stávky.

Buržoazie, sociální demokraté a národní socialisté nemohli zabránit a ani zamlčet vření v dělnické třídě. Přes všechna opatření cenzury, jimiž chtěli zabránit, aby dělnictvo bylo informováno o protestním hnutí v jiných závodech a v jiných krajích, přes teror proti demonstracím, přes policejní rozpouštění schůzí, na nichž se vyslovilo jen jediné slovo - Frývaldov - přesto, že státní aparát sahal i k takovým zásahům proti pracujícím, že trestal ty, kdož prováděli sbírky na frývaldovské oběti, přesto všechno dělnická třída žila v těchto dnech na konci listopadu a počátkem prosince roku 1931 ve znamení Frývaldova.

KSČ celé toto hnutí, toto období kampaně proti Frývaldovu, hodnotila ve svém oběžníku ze 4. prosince 1931 takto: „Velké protestní hnutí, které strana rozpoutala po krveprolití na Frývaldovsku, bylo správnou odpovědí pracujícího lidu buržoazii. Byla to první velká akce, v níž se straně podařilo v tak poměrně velikém měřítku mobilizovat závody a použít nejúčinnější zbraně - politické demonstrační stávky. Proto také se podařilo velmi rychle odrazit útoky a štvanice a přejít rychle do ofenzívy.“[53]

3. prosince 1931 začalo na jesenickém okrese velké zatýkáni. Teprve nyní nastoupila buržoazie k novému útoku. V prvních okamžicích po střílení při přípravě pohřbu byla zaražena silným ohlasem, jaké vyvolalo krveprolití nejen na Jesenicku, ale i v jiných oblastech republiky. Byla dokonce přinucena ustupovat před silným protestním hnutím a nedovolila si ihned podniknout žádná opatření proti pobouřeným pracujícím.

Nyní se však domnívala, že už nastal vhodný okamžik, aby znovu zahájila přerušený útok. Vlna bezprostředního rozhořčení, které vyústilo na Jesenicku v generální stávku a demonstraci a ve vlnu protestních demonstračních stávek v celé republice, již opadala. Buržoazie počítala s tím, že po velikém vzrušení a rozhořčení, dotýkajících se všech dělníků, dělnické třídy jako celku, přijde doba, kdy nastanou denní starosti o chléb, starosti, při nichž dělníci nebudou mít takovou podporu ostatních, při nichž nebudou tolik cítit svou jednotu.

Na jesenickém okrese byl vyhlášen výjimečný stav. Ve vyhlášce se k tomu pravilo: „Na základě článku 3 zák. ze 17. července 1927 zakazuje okresní úřad se souhlasem zemského úřadu až na další, ve veřejném zájmu, každou schůzi a každé shromažďování na veřejných náměstích. Poněvadž taková shromáždění nebudou trpěna za žádných okolností, varuje se obyvatelstvo co nejdůrazněji před jakoukoliv účastí, byť i jen jako diváci. Okresní úřad upozorňuje dále na to, že kdokoli tento zákaz překročí přes výstrahu, připíše si sám následky a že proti takovým osobám bude postupováno podle platných zákonných předpisů.“[54]

Podle vyprávění účastníků byl tenkrát okres plný četníků, kteří ve dne v noci patrolovali po ulicích. Nikdo téměř nevycházel z domů. Ve Vápenné byla v každém druhém domě provedena domovní prohlídka. V okresních sekretariátech KSČ a v sekretariátě Průmyslového svazu stavebního dělnictva ve Vápenné byl zabaven veškerý materiál a předán okresnímu soudu v Jeseníku. Prohlídka byla provedena i na sekretariátě KV KSČ v Ostravě.

Zároveň s tím došlo i k zatýkání. Z velkého množství lidí původně zatčených bylo ke Krajskému soudu v Opavě odvezeno devět lidí. Ve většině případů šlo o příslušníky a funkcionáře Komunistické strany. Mezi zatčenými byla i 61letá dělnice Anna Lindnerová, členka KSČ, mladý, tehdy 27letý Alois Grimme, dále Emil Geier a Josef Hannig, nezaměstnaný dělník Alois Baumgart z Javorníka, Jan Schubert, Emil Hettner, Adolf Seifert, dělníci z vápenek, a nejmladší, tehdy l8letá příslušnice komsomolu Emma Hauke.

Všichni byli obviněni ze „zločinu“ účasti na demonstračním pochodu hladu. Autory obvinění i svědeckých výpovědí byli jen a jen četníci. Obviněny byly ty osoby, které četníci osobně znali jako funkcionáře Komunistické strany a které zahlédli v průvodu demonstrantů v osudný den. Emila Hettnera například viděl jeden z četníků, jak pomáhá svým raněným soudruhům ležícím na lipovské silnici. Obvinění se tedy opíralo jen o četnické výpovědi. Ani jediná svědecká výpověď některého z obyvatel nesvědčila proti zatčeným soudruhům.[55]

Perzekuce pracujících však nebyla jen útokem na svobodu pracujících v okrese. Nyní šlo o mnohem více. Byla to nová výzva buržoazie československému proletariátu. Frývaldov se stal symbolem vládnoucího teroru; boj proti Frývaldovu se stal vedoucím heslem boje za volnou ulici, boje o udržení demokratických práv lidu v celé republice. Kdyby zůstal čin buržoazie bez ohlasu, kdyby byl bez odporu prosazen, bylo by to vítězství buržoazie nad pracujícími, kteří bojovali o volnou ulici v celém státě.

Komunistická strana si byla vědoma nebezpečí, které v tomto okamžiku dělnické třídě hrozilo. Ve svém oběžníku ze 4. prosince proto zdůrazňoval sekretariát ÚV KSČ, že kampaň proti krveprolití musí být vedena dále.[56] Strana upozorňovala a vysvětlovala, jakým způsobem má být i nadále veden tento boj.

V závodech se mělo stále jednat o Frývaldově ve spojení s vlastními požadavky a ve všech závodech, kde dosud protest nebyl přijat, se mělo dosáhnout jeho přijetí. Stejně tak nezaměstnaní měli nadále na svých schůzích hovořit o Frývaldovu. Strana přitom upozorňovala, že se má stupňovat práce mezi reformistickými dělníky a že se jim má vysvětlovat spoluodpovědnost vůdců sociální demokracie a národních socialistů za krveprolití.

Proti novým perzekučním opatřením na Frývaldovsku se měly posílat protesty, vysílat protestní deputace k úřadům. Protesty proti Frývaldovu měly být spojovány s protesty proti perzekucím v jednotlivých místech. I mezi intelektuály se měla práce stupňovat.

A tak i nadále na všech schůzích nebo na demonstracích byly přijímány rezoluce protestující proti perzekuci a spojované s kladením nových požadavků. Veřejná schůze lidu na Slovanském ostrově v Praze 4. XII. 1931 přijala rezoluci tohoto znění: „… z tohoto místa protestujeme co nejostřeji proti střílení četnictvem do demonstrujících dělníků a vyzýváme do boje proti zasahování státního aparátu při stávkách, demonstracích a veřejných projevech, do boje proti používání četnictva a policie proti nespokojeným a bránícím se dělníkům, do boje proti stálému věznění soudruha Majora a ostatních politických vězňů, do boje za státní podporu všem obětem a rodinám raněných a zabitých, do boje za zastavení perzekuce třídně uvědomělých proletářů“.[57] Podobné rezoluce byly přijímány na všech schůzích svolaných z iniciativy KSČ, na členských schůzích KSČ a všude tam, kam se podařilo členům komunistické strany dostat: na schůzích dělníků organizovaných v jiných politických stranách, nezaměstnaných, spotřebitelů, pojištěnců atd.

I v samotném jesenickém okrese, kde byl vyhlášen výjimečný stav a každá schůze byla pod přísnou kontrolou, protestovali shromáždění dělníci a nezaměstnaní na veřejné schůzi v hostinci Stern ve Vidnavě 3. XII. 1931 proti zatýkání v okrese. V rezoluci, ve které prosazovali osvobození zatčených v souvislosti s Frývaldovskými událostmi, žádali též zahájení výplat svazům Rudých odborů. Totéž žádali i pracující shromáždění v týž den ve Velké Kraši a v Černé Vodě.

V neděli 6. prosince 1931 se konala v Jeseníku konference jednotné fronty, která byla na výzvu ústředí Rudých odborů podpořena rezolucemi přijímanými v závodech po celé republice. Konference pohrozila stávkou, bude-li pokračovat perzekuce proti jesenickým pracujícím, a zároveň se ve své výzvě obrátila ke všemu pracujícímu lidu v republice se žádostí o pomoc a podporu. Konference protestovala proti zatýkání a žádala tiskovou, shromažďovací a stávkovou svobodu pro veškerý pracující lid v ČSR.[58]

V tomto období dosáhlo významného vítězství dělnictvo v Hradci Králové, kde 16. prosince demonstrovalo 1100 dělníků proti zhoršení nemocenského pojištění a dělnictvo ve Skutči, kde byla téměř stejně veliká demonstrace o den později. Oba projevy byly původně úřady zakázány. Strana však zahájila širokou kampaň v tisku a v parlamentě s heslem „Chystají se nové Frývaldovy“. Buržoazie byla nucena ustoupit. Zakázané tábory lidu byly povoleny. Tyto projevy v Hradci Králové a ve Skutči a mnoho dalších vítězně vybojovaných demonstrací byly velikým vítězstvím pracujících v boji o volnou ulici.

Velikého rozmachu v této době dosáhlo protestní hnutí organizované stranou i mezi inteligencí. Téměř současně s protestem dvaceti osmi kulturních činitelů z Brna, kteří připojili své hlasy k protestnímu hnutí dělnických vrstev a vyzvali pracující inteligenci k protestu, ozvalo se i sedmdesát předních kulturních činitelů pražských. V tomto známém protestu sedmdesáti byl vznesen vášnivý protest proti buržoaznímu teroru.

„Nelze mlčet - to jistě ozývá se dnes v každém, kdo neztratil poslední špetku mravní zodpovědnosti za to, co se u nás děje. Střílí se do demonstrantů. Demonstrovat za právo je povinností člověka, který není otrokem. Každý z nás také za Rakouska demonstroval. Ale tehdy se nestřílelo. Dnes se střílí a střílí se demonstrantům do zad - do prchajících. V osvobozeném národě, ve svobodném státu!

Nemluvíme o věci politicky. Mluvíme lidsky. Protestujeme, neboť mlčet - toť být spolupachatelem.

A dále: protestujeme jménem lidské inteligence proti tomu, co se uvádí na omluvu. Je nutno již jednou říci, že jsou to atentáty na lidský rozum. Ozbrojený četník musí prý střílet - do dětí, do žen, do prchajících. Nemusí nám i z toho být hanba, že se nám ukládá v to věřit?

Hlásíme se proto; je nás dost těch, kteří jsou jiní srdcem, rozumem, vším.“[59]

A pod tímto protestem, z něhož čiší zklamání a rozčarování z tohoto „demokratického“ státu i vášnivá obhajoba základních práv pracujících, sedmdesát podpisů. Hrůza Frývaldova soustředila k společnému protestu jména představující různé politické a světové názory. Vedle podpisů komunistů a marxisticky orientovaných kulturních pracovníků - Zdeňka Nejedlého, S. K. Neumanna, Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Marie Majerové, Josefa Hory, Heleny Malířové, Marie Pujmanové, Karla Nového, Vítězslava Nezvala, byla i jména Josefa Kopty, J. S. Machara, F. X. Šaldy a další jména spisovatelů, básníků, architektů, herců, hudebních skladatelů, známá celému kulturnímu světu.

Práce strany mezi inteligencí se ovšem neomezila jen na to. Další stovky intelektuálů se podepsaly pod text protestu uveřejněného Levou frontou a konfiskovaného z velké části cenzurou. Z protestu zůstaly jen trosky. Pravilo se v něm: „Podepsaní protestují co nejostřeji proti postupu četnictva ve Frývaldově ... Fakt, že jsou možny události takových rozměrů, jež zaviňují podobné případy minulé, svědčí o tom, že tu jde o následky metod, jimiž jsou potlačována oprávněná hnutí dělnictva snažícího se uhájit své životní zájmy... Protestujeme co nejrozhodněji proti takovému pojetí událostí, jež říká: ne vrah, ale zavražděný je vinen.“

Protest podepsalo do konce roku 1931 1720 intelektuálů všech národností a na počátku roku ještě dalších 183.[60] Byl poslán i presidentské kanceláři k podpisu T. G. Masarykovi. Zůstal bez odpovědi.

Dvě pražská divadla - Tylovo v Nuslích a Osvobozené divadlo - se rozhodla věnovat celou hrubou tržbu za jeden den obětem Frývaldovských událostí.

Básník Vítězslav Nezval v básni věnované Frývaldovu, jejíž valná část byla konfiskována, vyzýval k boji, do zbraní:

Červánku dnes vím, proč jsem se vzbouřil
při pohledu na zapadající slunce,
poznávám tě v tratolišti Frývaldova
a těm, kteří věřili mé poezii,
říkám - přátelé do zbraně![61]

Význam těchto protestů byl veliký. Můžeme si na nich, srovnáme-li je s předchozími stanovisky a vyhlášeními, jak v obsahu, tak i v počtu podepsaných, ukázat značný obrat ve smýšlení většiny představitelů naší vědy a kultury.

Do období hospodářské krize, i v jejím počátku, byla většina inteligence svým smýšlením i vlivem jednou z opor buržoazního systému, byla šiřitelem iluzí o demokratickém charakteru ČSR. Vliv marxisticky orientovaných a s dělnickým hnutím úzce spjatých kulturních činitelů nebyl tak zřetelný jako v tomto období, kdy se otevřeně odhaloval protilidový charakter státní moci. Mnoho kulturních pracovníků, ovlivňujících svojí uměleckou tvorbou a vědeckou prací široký okruh kulturního světa, se začínalo odvracet od tohoto systému vlády. Odtud vedla cesta k odhodlání vést boj proti systému buržoazního teroru. Zde můžeme hledat i prameny užšího přimknutí se představitelů naší kultury ke KSČ, k její důsledné politice boje proti fašismu.

Buržoazie si byla vědoma účinnosti těchto protestů a jejich vlivu na veřejné mínění. Snažila se proto co nejrychleji tyto protesty odstranit z politického jeviště. Téměř žádný z buržoazních listů neuveřejnil protest sedmdesáti. I ohlasy pracujících na tento vášnivý protest se snažil buržoazní tisk obejít mlčením.

Přesto se však tento protest stal mezi pracujícími známý, a byl zejména dělnictvem velmi vřele přijat. Kromě uveřejnění protestu v komunistickém tisku a v tisku levicově orientovaných intelektuálů se hovořilo o něm na schůzích a protestních shromážděních pracujících. Marxističtí spisovatelé, vědci, umělci a architekti na mnohých přednáškách o těchto událostech hovořili a pomáhali burcovat veřejné mínění, aby zaujalo stanovisko proti buržoaznímu teroru. Protest přispěl k tomu, že i mezi dělníky organizovanými v sociální demokracii a v národně socialistické straně byly protesty častější, ostřejší a nebojácnější. Svědectvím toho jsou vedle společně přijímaných protestních rezolucí v závodech a obcích i některé projevy pracujících v krajském a místním tisku buržoazních a reformistických stran, o nich píšeme na jiném místě.

Pracující nelibě nesli pokusy představitelů buržoazie, jejich stran a vlády, umlčet protesty intelektuálů. Dokladem toho byly opět hlasy v krajském a místním tisku buržoazních a reformistických stran. Například v časopise národně socialistické strany v Plzni v Českém směru se psalo: „Nejde zde o nějakou politickou akci, jde zde o nejušlechtilejší projev lidství a demokratického cítění intelektuálních představitelů národa.“[62]

Společný postoj k teroristickému aktu buržoazie ve Frývaldově, společný protest přispěl ke sblížení inteligence s revolučním hnutím, s komunistickou stranou. Již v příštích měsících se projevil stoupající vliv komunistů mezi inteligencí při další akci, tentokrát v boji proti bídě a vykořisťování na Zakarpatské Ukrajině.

Ve výzvě na pomoc hladovějícímu lidu Zakarpatské Ukrajiny, který uveřejnil Komitét pro záchranu pracujícího lidu v Podkarpatské Rusi (při Dělnické pomoci) vedený Zdeňkem Nejedlým, obracel se tento na kulturní činitele, aby připojili své podpisy a protestovali proti buržoaznímu teroru: „Považujeme za svou povinnost protestovati proti těm činitelům, kteří provádějí otevřené pogromové štvanice proti pracujícímu obyvatelstvu, jako na příklad národně demokratický časopis Podkarpatská Rus ze dne 28. I., který štve neslýchaným způsobem proti známému frývaldovskému projevu sedmdesáti intelektuálů a který doporučuje léčit hlad a bídu lidu odstřelením ‚několika set úchylných jednotlivců‘. Celá veřejnost se musí postavit co nejrozhodněji proti všem, kteří doporučují léčiti bídu a hlad zásahem ozbrojené státní moci.

Odmítáme tyto metody a stavíme proti nim velkou ideu účinné solidarity…“[63]

Pod touto výzvou se objevily i nové podpisy, jména těch, kteří se jen velmi bolestně a těžce zbavovali svých iluzí o buržoazní republice. Máme na mysli především Karla Čapka, který se pro svůj lhostejný postoj k protestu sedmdesáti stal terčem oprávněné kritiky. Jeho podpis pod výzvou na pomoc pracujícím Zakarpatska je možné do jisté míry brát jako přehodnocení svého vlastního předchozího postoje.

Pod výzvu se podepsal dokonce i Ferdinand Peroutka. Jeho podpis (jistě neupřímný) je svědectvím, jak silný byl proud odporu a jak těžko bylo proti tomuto mohutnému proudu jít i tak věrnému služebníku buržoazie.

Boj dělnictva zaměstnaného i nezaměstnaného a intelektuálů za volnou ulici, za právo na demonstraci, spojený s bojem ostatních vrstev pracujícího lidu za jejich drobné denní požadavky, se stal takovou silou, že buržoazie byla nucena na určitou dobu opět ustoupit.

Zatčení z jesenického okresu byli po několika výsleších u Krajského soudu v Opavě propuštěni dočasně na svobodu. Státní orgány byly nuceny zahájit vyšetřování četníků střílejících proti dělníkům v Dolní Lipové. Vojenský soud v Olomouci uznal četníky nevinnými, neboť prý postupovali podle zákona.[64] Avšak již to, že četníci byli vyšetřováni a zatčení dočasně propuštěni, svědčilo o určitém ústupu buržoazie.

Všechny tyto ústupky vynucené spontánním odporem pracujících byly jakýmsi vyvrcholením vítězného boje strany v tomto druhém období boje proti Frývaldovu, které započalo novým útokem buržoazie na práva pracujících.

* * *

Jako jakési třetí období ohlasu událostí ve Frývaldově je třeba počítat ještě boj komunistické strany na počátku roku 1932 vedený pod heslem „Proti novým Frývaldovům“. Šlo o boj proti novým pokusům buržoazie násilně potlačit revoluční hnutí. V tomto smyslu byly organizovány přípravy komunistické strany k 10. únoru 1932.

10. únor 1932, tak zvaný celoříšský den boje nezaměstnaného a zaměstnaného dělnictva, měl velmi mnoho společného s Frývaldovem. Tak především iniciativa a podnět k této akci strany a Rudých odborů vyšly z Jeseníku.

3. ledna 1932 se konala v Jeseníku konference jednotné fronty svolaná tam ústředím Rudé pomoci, Rudých odborů, závodními výbory a jinými proletářskými organizacemi. Strana a Rudé odbory vyzvaly v době příprav tohoto kongresu pracujících jesenického okresu všechny stranické, odborářské a ostatní organizace k podpoře a ochraně tohoto kongresu. Na mnoha místech byly také skutečně na výzvu Rudých odborů přijaty rezoluce žádající, aby se kongres mohl konat volně, aby v Jeseníku byl odvolán výjimečný stav a odvoláno četnictvo.

Z této konference, konané v Lidovém domě v Jeseníku, jíž se zúčastnili vedle odborářských, stranických a jiných předáků dělnictva z okresu i komunističtí poslanci, zástupci ústředních orgánů, soudruzi Jaroslav Dolanský, Jan Harus a Kurt Babel, vyšla i výzva k celoříšskému dni boje zaměstnaných i nezaměstnaných dělníků, k 10. únoru 1932.

10. únor měl i co do obsahu a forem boje mnoho společného s Frývaldovem. Akce 10. února měla charakter třídního boje, který se uplatnil ve Frývaldově, ve Skutči, v Hradci Králové, v Liberci a v mnoha jiných městech.[65]

Tento den proti podobným akcím, konaným v minulých letech 21. února, nebyl jen dnem boje proti nezaměstnanosti, byl dnem společného demonstračního vystoupení pracujícího lidu, hlavně však společného vystoupení zaměstnaného i nezaměstnaného dělnictva.

Na krátkých demonstracích a demonstračních stávkách se zúčastnily desetitisíce pracujících. Byla to vysloveně politická akce a byla skutečně dokladem bojové jednoty zaměstnaných s nezaměstnanými. 10. únor nebyl připravován a ani uskutečněn jako izolovaná akce. Byl organickou součástí denních bojů o chléb a práci. Za jeden z nejvýznamnějších výsledků této akce považovalo politické byro ÚV KSČ tu skutečnost, že se při přípravě podařilo rozvinout široké hnutí pracujícího lidu na základě taktiky jednotné fronty a že se samotné vystoupení pracujících 10. února 1932 opíralo o širokou základnu jednotné fronty.

* * *

Od prvního protestu, od samého počátku a po celou dobu akcí solidarity s jesenickými dělníky byla Komunistická strana Československa jediným vůdcem tohoto hnutí. Straně se podařilo usměrnit živelné pobouření pracujících do širokého protestního hnutí na celém území republiky.

Boj pod heslem „Proti Frývaldovu“ a podobně měl mnoho forem a byl veden na všech frontách třídního boje.

Vedle protestů, přijímaných na schůzích stranických buněk, na veřejných schůzích, svolávaných z iniciativy strany proti buržoaznímu teroru či s nejrůznějším programem, bylo využito mnoho i jiných účinnějších zbraní.

Posílání protestních rezolucí, podobně jako pořádání sbírek na pomoc příbuzných postižených obětí, mělo veliký význam. Jejich prostřednictvím se seznamovaly nejširší vrstvy pracujících s příčinami krveprolití a učily se abecedě proletářské solidarity. K protestní rezoluci při sbírce na pomoc postiženým patřilo i vysvětlení příčin teroru otevírající oči a rozněcující nenávist k systému, který používá takové metody vlády vůči pracujícím.

Účinnějšími zbraněmi byly protestní demonstrace nezaměstnaných, protestní plenární závodní schůze, společné akce nezaměstnaných i zaměstnaných dělníků a nejúčinnější zbraň: krátkodobé protestní stávky.

Ve všech těchto formách se valilo protestní hnutí republikou. Poprvé v době krize promluvilo v takové míře tovární dělnictvo nesmlouvavou řečí politické stávky.

Boj proti Frývaldovu, jenž se stal synonymem buržoazního teroru, surovým vyvrcholením násilnických metod používaných vládou, měl několik etap.

V prvním období, do konce listopadu, šlo o bouřlivé živelné a bezprostřední hnutí pracujících řízené a usměrňované KSČ do stávek a demonstrací. Strana si však byla vědoma, že Frývaldovem pokusy buržoazie o přímé a násilné zastavení revolučního růstu, pokusy o zbavení pracujících práva na volnou ulici zdaleka neskončily. Byla si vědoma, že se pokusy o přímou likvidaci schůzí, stávek, demonstrací budou naopak stále stupňovat. Pod tímto zorným úhlem také vedla boj proti Frývaldovu Jako dlouhodobou kampaň proti buržoaznímu teroru a nic se nedávala mýlit dočasnými ústupky buržoazie po krveprolití především v samotném jesenickém okrese.

V tomto smyslu je možno chápat ohlas Frývaldova jako dlouhodobou kampaň strany zasahující až do příštího roku - 1932 - zasahující období masových bojů strany v zimních měsících 1931-1932 za zesílené perzekuce revolučního hnutí ze strany buržoazie, období boje proti zostřujícímu se teroru, proti přímému útoku fašizujícího se státního aparátu na práva pracujících.

* * *

Ještě o jedné stránce ohlasu frývaldovských událostí mezi pracujícími je nutno se zmínit. O tom, že zasáhlo všechny národnosti. Na střílení do německých pracujících odpověděli nejen němečtí dělníci, ale ve stejné míře i dělníci čeští, slovenští, maďarští a polští. Přirozeně nejsilnější vlna protestů byla v německém pohraničí, v severních Čechách a na severní Moravě. Tyto oblasti byly v této době také nejvíce postiženy krizí.

Na Slovensku a v maďarských oblastech byl veden boj proti Frývaldovu společně s bojem proti Košutům a Chustům pod heslem „proti slovenským Frývaldovcům“. Významnou součástí tohoto boje byl boj vedený za osvobození soudruha Štefana Majora odsouzeného pro účast na Košutské demonstraci k devatenácti měsícům vězení.

Ozvali se i užhorodští pracující. Na všeodborové konferenci, konané 25. listopadu 1931, byl přijat protest proti střelbě do demonstrujících dělníků ve Frývaldově.[66]

Došlo i k bouřlivým demonstracím polského proletariátu v Karviné. Tábor lidu proti Frývaldovskému krveprolití tam byl sice zakázán, avšak přes zákaz uspořádali dělníci v Larischových koloniích demonstraci.[67]

V českých oblastech byl protest nejsilnější v Praze a v Kladně. Poprvé po dlouhé době se ozvaly pražské kovozávody.

V Praze došlo k několika demonstračním stávkám a k menším pouličním demonstracím. Tato skutečnost byla buržoazii nejméně milá. I Praha, do té doby značně ovlivňována reformisty, se začala řadit do bojové fronty všeho dělnictva.

Nejen v republice se ozývaly protesty proti Frývaldovu. I daleko za hranicemi pozvedli své hlasy k protestu dělníci a nezaměstnaní, aby vyjádřili svou solidaritu s bojem československého proletariátu.

Svou solidaritou ujistil československý proletariát Ústřední výbor nezaměstnaných Rakouska. Svou solidaritu s bojujícími prohlásil Mezinárodní svaz stavebních dělníků, který poslal stavebním dělníkům provolání vyzývající všechny organizace stavebního dělnictva k protestnímu hnutí. Podobné provolání k dělníkům všech zemí vydala i Rudá odborová internacionála. Konstatovalo se v něm, že toto krveprolití vyvolalo rozhořčení dělnických mas všech zemí.

Obsáhlý protest přijala také právě konaná konference nezaměstnaných Německa v Berlíně. Psalo se v něm: „… zjišťujeme s největším rozhořčením, že také proti vám jsou používány metody krvavého potlačování jako proti všem hladovějícím, kteří se brání vykořisťování. Zde se ukazuje jasně, že i vaše buržoazie právě tak jako naše nezná žádné jiné pomoci a záchrany než obušky, žaláře a četnické bajonety.

Zasíláme obětem Vašeho revolučního boje, padlým při krvavé srážce u Frývaldova, plamenný bojový pozdrav“.[68]

Kromě protestu dělnictva poslala protest i skupina zahraničních spisovatelů a stejně tak jako v projevech československých intelektuálů se ozývá zklamání a rozčarování nad tím, že v „demokratickém“ státě byli zastřeleni demonstrující dělníci.

I za oceánem v New Yorku přijalo 9. prosince 1931 3000 dělníků slovenského spolku protest proti krveprolití a pozdravili KSČ jako vůdce dělnictva v Československu. Protest proti krve prolití poslal i tak zvaný Dreisserův výbor pořádající koncem listopadu v New Yorku velký mítink.

Ohlas Frývaldova mezi pracujícím lidem naší vlasti i za jejími hranicemi dosvědčoval, že „ostrov klidu“ se ocitl v bouři nejprudší hospodářské krize a třídních bojů. Padaly iluze, protože skutečnost je porážela - Frývaldov mobilizoval k boji.

Poznámky

[1] TZPS, III., schůze 153; str. 96.

[2] Rudé právo, číslo 73 z 20. XI. 1931.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] TZPS, III, schůze 147, str. 57.

[6] Rudé právo, číslo 73 z 26. XI. 1931.

[7] Klement Gottwald, spisy, III, str. 133-134.

[8] TZPS, III. schůze 149, str. 74-76.

[9] Viz poznámku číslo 19 z kapitoly III.

[10] TZPS, III. schůze 149, str. 74-76.

[11] Tamtéž str. 77.

[12] Tamtéž str. 78.

[13] Právo lidu, číslo 278 z 26. XI. 1931.

[14] „Kdykoliv se vývoj veřejných záležitostí u nás probíjel úskalím krise, nabádali jsme k rozvaze na všech stranách, aby historie v takových kritických fázích vývojových nebyla provázena tragickými událostmi, jejichž důsledky potom odčiniti není v lidské moci…“ TZPS, III. schůze 150, str. 7.

[15] České slovo, číslo 278 ze dne 28. XI. 1931.

[16] TZPS, III. schůze 150, str. 7.

[17] Večerník práva lidu, číslo 276 ze dne 27. XI. 1931.

[18] TZPS, III. schůze 150, str. 7.

[19] TZPS, III. schůze 151, str. 29.

[20] Wagstädter Bezirkszeitung, Folge 48, 28. XI. 1931, SAO SZ Opava, Tbz/527/31.

[21] TZPS, III. schůze 148, str. 13.

[22] TZPS, III. schůze 149, str. 39.

[23] TZPS, III, schůze 148, str. 17.

[24] Neue Zeit, Folge 29, z 26: XI. 31.

[25] TZPS, III. schůze 149 str. 17.

[26] TZPS, III. schůze 148.

[27] Právo lidu, číslo 276 z 27. XI. 1931.

[28] SAO, KS Opava, TK 1156/31.

[29] Dělnický denník číslo 273 z 27. XI. 1931.

[30] Tamtéž.

[31] SÚA, fond MSK, 31/40 Rudý večerník - konfiskát, číslo 248 z 30. XI. 1931.

[32] Dělnický deník, číslo 274 z 28. XI. 1931.

[33] Duch času, číslo 280 z 27. XI. 1931.

[34] SÚA, fond MSK, 31-40, Rudý večerník - konfiskát, číslo z 4. XII. 1931.

[35] Rudé právo, číslo 73 z 26. XI. 1931.

[36] Vorwärts, číslo 96 z 27. XI. 1931.

[37] Rudé právo, číslo 74 z 27. XI. 1931.

[38] Rudé právo, číslo 77 z 1. XII. 1931.

[39] Rezoluce: „S rozhořčením protestujeme proti krvavým metodám, jimiž potlačuje se proletariát v boji za své naprosto oprávněné požadavky práce, chleba a míru, proti metodám, které vedly v Dolní Lipové k novému hroznému krveprolití.“ SAO, SZ, Opava, Tbz 547/31, konfiskát Dělnického denníku, číslo 283 z 9. XII. 1931.

[40] SÚA, fond PP, 31-40, P-87/23, Čj. 19.778.

[41] Klement Gottwald, spisy III, str. 139.

[42] Rudé právo, číslo 75 ze dne 28. XI. 1931.

[43] SÚA, fond MSK, 31-40, konfiskát Rudého práva z 29. XI. 1931.

[44] Rudé právo, číslo 77 z 1. XII. 1931.

[45] Rudé právo číslo 76 z 29. XI. 1931.

[46] Tamtéž.

[47] Příbuzní jednoho z osmi zastřelených Rudolfa Haukeho se dali přemluvit sociálně demokratickými funkcionáři k tomu, aby jej pohřbili separátně v Dolní Lipové.

[48] Klement Gottwald, Spisy III, str. 135.

[49] Neue Zeit, Folge 29 z 2. XII. 1931.

[50] Dělnický denník, číslo 275 z 29. XI, 1931.

[51] Odborové sdružení z roku 1932, str. 76.

[52] Rudé právo, číslo 77 z 1. XII. 1931.

[53] Archív ústavu dějin KSČ, 1931/132 (nadále AÚD KSČ).

[54] Rudé právo, číslo 80 ze 4. XII. 1931.

[55] Podle protokolu procesu v Opavě.

[56] „Za chléb, práci, půdu a svobodu“, SNPL, 1954, str. 289.

[57] AÚD KSČ, 1931/136.

[58] SAO SZ Opava, TBz 532/31.

[59] AÚD KSČ, 1931/352.

[60] Levá fronta, číslo 4 z prosince 1931, str. 98.

[61] SÚA, Fond PMV, 1931, konfiskát Rudého práva, číslo 82 ze 6. XII. 1931.

[62] Levá fronta, číslo 4 z prosince 1931. str. 100.

[63] Tamtéž, č. 5 z ledna 1932.

[64] „Četnický oddíl použil střelně zbraně a obušku teprve tehdy, když příslušníci tohoto oddílu byli na životě ohroženi... a použití zbraně odpovídalo plně §13 zákona o četnictvu ze 14. dubna 1920…“‚ SAO, KS Opava, TK 1156/31.

[65] SÚA Fond PMV, 1931 - P, konfiskát Rudého práva, číslo 77 z 1. XII. 1931.

[66] SAO, SZ Opava, Tbz 358/31.

[67] SÚA, Fond PMV, 1931 - P, konfiskát Rudého práva, číslo 83 ze dne 8. XII. 1931.

[68] Levá fronta, číslo 4, prosinec 1931, str. 98 - německy.