Přinášíme vám předmluvu Gilla Dauveho ke knize "Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí", která vychází tiskem u Nakladatelství Solidarita.
Kniha je souborem zásadních a kontroverzních esejů z pera Gilla Dauveho a Françoise Martina. Esejů, které jsou provokativní a které vás postaví před řadu nových otázek a pohledů, které však nelze ignorovat a které jsou inspirativním vyjádřením toho, co revoluční teorie/praxe přelomu 60. a 70. let přinesla. Zatímco kniha odmítá všechny sociálnědemokratické (stalinistické, mutualistické, leninistické i kapitalisticky "samosprávné") deformace komunismu, připomíná zdánlivě prostou, většinou však "technokratickým" balastem "levice" potlačovanou myšlenku, že naším cílem je zrušení kapitalistických společenských vztahů.
Nejde o to podřídit podniky samosprávě, nejde o to "osvobodit práci": cílem je okamžitá komunizace společnosti - vytvoření lidského společenství. Komunismus je produktem skutečných lidských individuálních a sociálních potřeb a dnešních materiálních podmínek a rodí se jako společenské hnutí v rozporech světa ovládaného kapitálem. Zatímco se první esej svým záběrem podobá Manifestu z roku 1848, další se týkají ultralevice, leninismu, otázky organizace, forem proletářského boje po roce 1968; dodatek potom čtenáře seznámí s opomíjenými postavami Antona Pannekoeka a Amadea Bordigy a chybami i přednostmi jejich koncepcí. (text vydavatele)
"Ne, já se nevrátím. Už tam nikdy nevkročím! Běžte se tam sami podívat, co je to za posranou díru...v jaké pracujem špíně..."
O osmadvacet let později, v roce 1996, přinesl jeden dokument rozhovory s lidmi, kteří se oné stávky účastnili: s dělníky a dělnicemi, s mistry, trockistickými funkcionáři, dílenskými předáky, odborovými aktivisty, místním vůdcem komunistické strany, který se onu mladou ženu tehdy snažil přesvědčit, aby se vrátila do práce. Se všemi. Ona je však nevypátratelná. Pár lidí si na ni přitom dobře pamatuje: odešla prý z továrny brzy po oněch událostech, nikdo ale neví, co se s ní stalo. Neznají už ani její plné jméno, jenom to křestní: Jocelyne.
Před námi tak stojí jedna zásadní nezodpovězená otázka, otázka nastolená Jocelyinou reakcí: za "normálního", poklidného života nás utlačují zvyky a směrnice - a je prakticky nevyhnutelné se jim podřídit. Když si ale milióny stávkujících vybudují kolektivní sílu, když berou státu jeho moc, činí ze slov v médiích bezcenné nástroje, když přivádí celou zemi na pokraj celkové změny a když si uvědomují, že zvýšení platů, které dostávají, brzy pohltí inflace, tak proč se vrátí k tomu, o čem ví, že jim na dalších třicet let přinese jen mizérii, ať již prudkou a ostrou, nebo tlumenou a plíživou?
Někteří odpoví, že Jocelyne a její spolupracovníci nebyli osvícení nebo že nepotkali to pravé světlo, které by je "osvítilo", někteří budou tvrdit, že pracující trpěli absencí organizace. Jiní budou říkat, že jim chyběla spontaneita, zatímco další moudří vám vysvětlí, že květen 68 musel zklamat, protože kapitalistická evoluce ještě nevytvořila nutné podmínky...
Následující eseje tento problém neřeší - nejedná se o žádné matematické cvičení nebo rébus, v němž musíte nalézt to správné vodítko - pouze si kladou tuto první a nejpřednější otázku.
Jeden z těchto textů, "Třídní boj nedávných let a jeho nejcharakterističtější aspekty", byl napsán vlastně nedlouho poté, co továrna Wonder, tak jako mnohé další, ukončila stávku. "Leninismus a ultralevice" je až z roku 1969. "Kapitalismus a komunismus" vyšel v roce 1972 na žádost několika dělníků, kteří jej distribuovali například v Renaultu.
Cílem všech tří esejů bylo znovu prosadit komunismus proti ideologii zvané "marxismus" (oficiální, akademický či levičácký).
Proč si říkat komunisté?
Čím víc je pojem "slovníkový", tím pravděpodobnější je, že si jej vládnoucí řád vezme do parády. Tak jako "svoboda", "autonomie", "humanita" a spousta dalších, bylo i slovo komunismus překrouceno, obráceno vzhůru nohama - a v současnosti je synonymem života pod benevolentním/diktátorským totalitním státem. Jedině svobodné, autonomní, humánní, komunistické probuzení vrátí těmto slovům zase smysl. Ačkoliv selský rozum tvrdí, že radikální myšlení je zastaralé, posledních 25 let nabízí přehršli důkazů o jeho platnosti.
Jaká zastaralost?!
Třídní boj? Na to, abyste si uvědomili, že ti, kdo jsou oloupeni o výrobní prostředky, bojují (a obvykle bývají poraženi) proti těm, kdo je kontrolují, nemusíte číst dva tisíce stránek od Marxe.
Hodnota definovaná průměrnou společenskou dobou nutnou k výrobě zboží? Vždyť je zřejmé, že naše civilizace je posedlá zkracováním času! Computerizace, elektronické dálnice a celulární telefony na každém rohu ulice zrychlují oběh. Práce, nakupování i odpočinek zachází s každým aktem života tak, jako by jej bylo třeba změnit v čím dál rychlejší tok. Paul Virilio popisuje, jak ekonomika neprodukuje jen předměty, ale i rychlost - a jak vlastně předměty produkuje pouze tehdy, pokud ony produkují rychlost. Ačkoliv Virilio netvrdí, že je marxista, poukazuje na svět, který se pyšní tím, že redukuje čas potřebný k dosažení čehokoli, tedy na svět řízený minimálním časem - hodnotou.
Tvorba zisku jako hnací síla tohoto světa? Každý, kdo přišel o práci ve firmě, které obětoval 20 let svého života, chápe, že firma je nashromážděnou hodnotou, která se snaží neustále zvětšovat a která rozdrtí cokoli, co jí překáží. Klesající počet továrních dělníků na západě, pád Berlínské zdi a odumírání extrémně levicových skupin znamená konečný pád komunismu pro ty, kdo manuálně pracující vyobrazovali jako sůl země, ztotožňovali socialismus s plánovanou ekonomikou a užívali si pochodů po ulici pod vlajkou Severního Vietnamu.
Pád tzv. socialistických zemí ukázal, že ekonomika vládne. Východ i západ procházely krizí akumulace. Snaha o znovuzískání ziskovosti si žádala nový výrobní systém v Clevelandu - a nový politický režim v Kremlu. Státní kapitalismus se nezhroutil proto, že by lidé měli dost totalitářství, ale proto, že již nedokázal poskytnout sám sobě oporu a opodstatnění pro svůj útlak.
Centralizované ekonomické plánování bylo prostě dobré pro rozvíjející se průmysl kapitálového zboží; a moc byrokracie spočívala na kompromisu s rolníky na straně jedné a dělníky na straně druhé (celoživotní zaměstnání plus minimální sociální zabezpečení výměnou za politické podrobení: dokonce i periodické čistky přispívaly k sociálnímu povýšení, a proto pracující podporovali byrokraty). Toto mohlo být dobré pro Rusko v roce 1930, ale ne v roce 1980 - a už vůbec ne pro východní Německo nebo Československo v roce 1980. Kapitalismus potřebuje určité formy konkurence mezi konfliktními póly nashromážděné hodnoty, které se vzájemně konfrontují, a tudíž potřebuje určité množství politické i ekonomické soutěže.
Rozpad SSSR neznamená definitivní zavržení Marxe, znamená potvrzení Das Kapital. Politbyro si sice mohlo pohrávat se svým vlastním vnitřním trhem, ale nemohlo se vyhnout tlakům světového obchodu. Ty samé tržní síly, které posílaly v Liverpoolu tisíce lidí na odstávku, pilně rozbíjely byrokratické hráze, které v Moskvě blokovaly proudění peněz a komodit. To strašidlo nás stále obchází, napsal v roce 1991 Wall Street Journal s narážkou na Manifest z roku 1848: "Marxovu analýzu lze aplikovat na ohromující dezintegraci komunistických režimů, které byly vystavěny na základech jeho myšlenky, které se ale nedržely jeho receptů."
Již předtím došlo k dělnickým povstáním, která otevřeně konfrontovala stát i institucionalizované dělnické hnutí, a mnohá z nich byla mnohem násilnější, například ta po I. světové válce. Na pozdvižení kolem roku 1970 bylo však něco globálnějšího a hlubšího. Na rozdíl od let 1871, 1917-21 nebo 1936-37 pronikl kapitál v industrializovaných zemích do všeho života, přeměnil víc a víc každodenních aktů a vztahů v komodity a sjednotil společnost pod svojí vládou. Politika jako protikladné politické programy se odebrala na cestu na věčnost. V roce 1968 dokázaly francouzské odbory a dělnické strany zadusit čtyři či pěti miliónovou třítýdenní stávku, ale nedokázaly již předložit alternativní platformu vůči platformě "buržoazních" stran. Ti, kdo se zúčastnili generální stávky, neočekávali od možné levicové vlády nic víc než o trochu víc sociálních dávek. Heslem dne byla smíšená ekonomika s důrazem na státní zásahy, pokud byla u moci levice, či na tržní síly, když se hlasy přehouply k pravici.
Zbožní vztahy zprostředkovávaly ty nejprostší lidské potřeby. Americký sen je váš, jste-li dost bohatí na to, abyste si jej mohli koupit. Ale i tak není nikdy jediným atraktivním autem to, které jste si právě koupili, ale to příští, které se objeví v televizní reklamě. Zboží vypadá vždy nejlépe na plakátech. A tak se, když již dělnický ráj v ruském stylu neplatil, jevilo konzumní nebe, přirozeně, mimo dosah. V továrně tedy nečekala nikoho žádná budoucnost ani v zemí nočních můr na druhé straně Železné opony, ani v něžné zemi snů na této straně obrazovky. V důsledku toho sláblo postavení pracoviště coby místa, kde se má začít s budováním lepšího světa. Ačkoliv v té době měla kniha Situacionistické internacionály "Společnost spektáklu" jen pár čtenářů, její vydání v roce 1967 bylo předzvěstí příštích kritických pohledů. Pravda, ono období rovněž znamenalo vstup mnoha utlačovaných, špatně placených pracujících, kteří se konečně dostali do XX. století, do odborů a odmítnutí společnosti vyjadřovala jen menšina pracující třídy (rebelové s příčinou na okraji pracovní síly, zejména mladí). Tato celosvětová vlna stávek a pouličních bouří však zůstává nepochopitelná, nedokážeme-li odhalit její základní charakteristiku: masovou nespokojenost s továrním a kancelářským životem. "Kdo by chtěl pracovat?" ptal se v polovině 70. let Newsweek.
Přes to všechno došlo pouze k tomu, že téměř všechny okupační stávky jenom obsadily pracoviště, ale dál nešly. Ze všech subverzivních gest (převzetí plynáren a dopravních služeb polskými stávkujícími v roce 1971, italská "samo-redukce", squatting, "sociální" stávky autobusáků, zaměstnanců nemocnic a pokladních ze supermarketů, kdy se doprava, zdravotní péče a potraviny poskytovaly zdarma, pracující elektráren odpojovali dodávky byrokratům nebo firmám; a existují tisíce dalších příkladů) se sotva které změnilo v počátek komunizace. Přerušení práce a překročení komodity nesplynulo v útok na práci coby zboží, tj. na námezdní práci jako takovou. Pod palbu radikální kritiky se dostalo všechno, od věznic až po výchovu dětí, jenže tento výpad zůstával hlavně negativní.
Nedostatek tvůrčích pokusů o transformaci společnosti opět stimuloval kapitalismus.
Historické otřesy nemají žádné datum svého narození nebo smrti, ale Fiat byl určitě víc než symbol - mezník. Turínskou firmu léta sužovaly permanentní stávky montážních linek, masové absentérství a mítinky v areálu. Avšak organizovaný nepořádek nepřešel od negace k něčemu pozitivnímu. A tak mohl management, s pasivní pomocí unavené většiny, která měla strach o zaměstnání, zlomit (poměrně velkou) menšinu. Radikálové narušili společenskou logiku, ale neposunuli ji k nějaké nové. Násilné (dokonce ozbrojené) akce postupně ztratily kontakt s dílnami. V roce 1980 propustila firma 23 tisíc pracujících z celkových 140 tisíc: továrna vstoupila na 35 dní do stávky, na jejímž konci vyšlo do ulic proti stávce 40 tisíc pracujících Fiatu. Poté podepsaly odbory kompromis, díky němuž dostalo oněch 23 tisíc lidí od státu odstupné - a později byly kvůli racionalizaci vyhozeny další tisíce lidí. Během takových zlomových bodů došlo ke zvratu v sociálním dmutí 60. a 70. let.
Od té doby docházelo k porážkám pracující třídy kvůli jejímu defenzivnímu postoji vůči neustále mobilnímu oponentovi. Ať byla militantnost pracujících zakořeněná v dolech nebo na pracovištích jakkoli hluboko, nemohla vzdorovat restrukturalizaci. Práce je silná tak dlouho, dokud ji kapitál potřebuje. Jinak práce sice může dosáhnout odložení propouštění, někdy, s podporou zbytku pracující komunity, i na roky, ale napořád nemůže zůstat neziskovou pracovní silou. V 70. a 80. letech byli pracující silní i organizovaní, ale prohráli, protože je ekonomika připravila o jejich funkci, která je jejich sociální zbraní. K tomu, aby si najímal práci, která je mu k ničemu, nelze kapitál donutit ničím.
Zároveň zmizely ony autonomní "akční výbory", "základní skupiny" atd., které byly orgány činnosti řadových pracujících na pracovišti i mimo něj. Když vznikla nová koordinační tělesa, třeba během stávek železničářů (1986) a zdravotních sester (1988) ve Francii, nepřežila svoji funkci a rozpustila se (jen velmi málo z nich provedlo transfúzi své energie do nově vytvořených odštěpeneckých odborů "členské základny", a bylo tak integrováno do kapitálu).
Pracující na montážních linkách po léta odmítali, aby se s nimi zacházelo jako s roboty, a menšina se od práce a konzumní společnosti odvrátila. Kapitál odpověděl instalováním skutečných robotů, přičemž vytlačil milióny lidí ze zaměstnání a renovoval, intenzifikoval a zhustil to, co zbylo z nekvalifikované práce. Zároveň byla rozšířená touha po svobodě přeměněna ve svobodu nakupovat. Kdo by si v roce 1960 pomyslel, že jednoho dne si dvanáctileté dítě bude moci vybrat z bankomatu hotovost prostřednictvím své vlastní karty? Jeho peníze - jeho svoboda... Slavná hesla roku 1968 "Nikdy nepracujte!" a "Požadujte nemožné!" se stala směšnými, když byli lidé vyhnáni z jistých pracovních míst, zatímco se jim nabízela ještě větší hojnost frustrujícího zboží ke koupi.
Dnešní situaci srovnávají mnozí s 20. a 30. lety - včetně fašistické hrozby. Ale na rozdíl od povstání a ozbrojené kontrarevoluce, k nimž docházelo mezi rokem 1917 a II. světovou válkou, je současnou překážkou, která stojí před proletariátem, táhlá a postupná absorbce nesmírných sektorů pracující třídy nezaměstnaností a příležitostnou prací. Je-li nějaká naděje, je v "prolétech", říká Winston v románu 1984. Jakoby spousta prolétů skutečného roku 1984 povstala pár let před tímto datem, vzala svět do svých rukou - a odmítla jej jak akceptovat, tak změnit. O desítky let dřív se jejich dědové uzamkli za továrními bránami (Itálie roku 1920), často i se zbraněmi; bojovali a umírali, nakonec však tato území vždy skončila opět v rukou šéfa. Tentokrát má své zbraně jen hrstka (a s nástupem nezaměstnanosti je jich ještě méně: na zavíraný podnik se nestřílí). Je to tedy vlastně spíš selhání než porážka. Tak jako v případě hráče, který ustoupí z pevně dané hry: nemůže nebo nechce tu celou hru zničit - a tak nechá šíbry zvítězit.
Tahle hra je prohraná, nač to popírat. Kapitalismus triumfuje, je proměnlivější a nehmotnější než před 25 lety, přičemž vše univerzalizuje - ale abstraktním, pasivním, obrazovkovým, negativním způsobem. Jedna reklama z 60. let znázorňovala dělníka z automobilky, jak se dívá na fotografii nového auta a diví se: "Kdo dělá tenhle model?" Dělník z automobilky roku 2000, nuceně flexibilní nebo zaměstnaný na částečný úvazek, bude v televizi sledovat Prásk, zatímco si jeho dítě bude hrát s videohrou, která využívá čipy, jenž jednoho dne "sníží stav" o jeho otce či o něho samotného. Ještě nikdy nebylo lidstvo tak jednotné - a rozdělené. Miliardy lidí sledují stejné obrázky a žijí čím dál separovanější životy. Zboží se vyrábí masově a zároveň je nedostupné. Roku 1930 byly milióny lidí bez práce kvůli obrovskému ekonomickému krachu. Nyní jsou na podpoře v době růstu, protože ani zotavující se ekonomika na nich nedokáže vydělávat tak jako před 30 lety. V mnoha směrech jsme venku z krize ziskovosti let sedmdesátých a většina podnikatelských kruhů je na tom lépe než předtím. Paradoxem je, že produktivita práce vzrostla natolik, že kapitál často nepotřebuje najímat víc práce, aby se zhodnotil.
Dělnické hnutí, které existovalo v roce 1900 či ještě v roce 1936, nerozdrtily fašistické represe - a ani nebylo uplaceno tranzistoráky nebo ledničkami: jako síla změny se zničilo samo, protože jeho cílem bylo zachování proletářských podmínek, a ne jejich nahrazení jinými. Přinejlepším dosáhlo lepšího života pro pracující masy, přinejhorším je dotlačilo do světových válek. To vše teď patří minulosti a oblíbenost filmů o dělnické kultuře je rozhodně znakem toho, že tato kultura přechází z reality do vzpomínek a muzeí. Ze stalinistů se stávají sociální demokraté a sociální demokracie se posouvá do levého středu. Všichni se posouvají doprava a i trockisté si budou brzy říkat radikální demokraté. To, co kdysi bývalo revolučním prostředím, je naplněno beznadějí a nostalgií. Co se nás týče, nám není líto časů, kdy se Brežněvovi říkalo komunista a kdy tisíce mladých lidí pochodovaly ulicemi za zpěvu Internacionály, i když vlastně jen podporovaly skupiny snažící se být extrémní levicí levice.
Záměrem starého dělnického hnutí bylo převzít tento stejný svět a řídit jej novým způsobem: poslat zahálející do práce, rozvíjet výrobu a zavádět dělnickou demokracii (alespoň v principu). Jen malá menšinka "anarchistů", ale i "marxistů" zastávala názor, že odlišná společnost znamená destrukci státu, komodity a námezdní práce, i když to jen vzácně definovala jako proces, a ne jako program, který se po uchvácení moci zavede do praxe, často po velmi dlouhém přechodném období. Tito revolucionáři nedokázali uchopit komunismus jako sociální hnutí, jehož akce by podryla základy třídní a státní moci, a špatně pochopili podvratný potenciál bratrských, otevřených, komunistických vztahů, které se znovu a znovu objevovaly v každém povstání, které šlo do hloubky (Rusko 1917-19, Katalánsko 1936-37...).
Již není třeba vytvářet kapitalistické předpoklady komunismu. Kapitalismus je všude, jenže je mnohem méně viditelný než před 100 či 50 lety, kdy se zdánlivě projevovaly třídní rozdíly. Manuální pracující identifikoval jediným pohledem vlastníka továrny, znal, nebo se domníval, že zná, svého nepřítele a měl pocit, že se toho dne, kdy se on a jeho kolegové zbaví šéfa, bude mít lépe. Dnes třídy stále existují, ale projevují se nekonečnem různých stupňů spotřeby a nikdo nečeká lepší svět od veřejného vlastnictví průmyslu. "Nepřítelem" je nehmatatelný společenský vztah, abstraktní, ale přesto reálný, všepronikající - není to žádné strašidlo mimo náš dosah: protože jsou to proletáři, kdo produkuje a reprodukuje svět, mohou jej i narušit a revolucionizovat. Cílem je okamžitá komunizace, která nebude úplně dokončena během jedné či několika generací, která však začne hned od počátku. Kapitál vtrhnul do života a určuje, jak máme krmit naši kočku, jak máme navštěvovat a pohřbívat přátele - a to v takové míře, že naším cílem může být jedině společenská struktura, neviditelná, všeobjímající, neosobní. (Ačkoli je kapitál poměrně zdatný, co se týče najímaní personálu na svoji obranu, je sociální netečnost mocnější konzervativní silou než média nebo policie.) Lidské společenství je na dosah: jeho základna je přítomná - a to již víc než jedno století. Jejímu vzniku brání pasivita. Druzí lidé, lidé okolo nás, naše nejdůležitější životní potřeba, se zdají být tak blízko, a přitom tak daleko. Kupecké vazby jsou silné i křehké.
Pouliční bouře roku 1991 v Los Angeles zašly dál než ty ve Wattsu v roce 1965. Řada nepokojů na sídlištích ukazuje, že významný zlomek mládeže nelze integrovat. Tu a tam, navzdory masové nezaměstnanosti, se pracující nenechají vydíráním donutit k přijetí nižších mezd, za něž mají být výměnou vytvářena pracovní místa. Korejci dokázali, že "světofirma" šíří zároveň se zisky i tovární neklid, a "zaostalá" Albánie zrodila moderní povstání. Až začne velká menšina otrávená virtuální realitou měnit možnosti ve skutečnost, revoluce znovu povstane, strašlivá a anonymní.
Věnováno Jocelyne, neznámé dělnici.
Gilles Dauve, 1997
převzato z http://solidarita.org