V moderních dějinách našich národů a československého státu mají problémy demokracie — a především jejich správně třídní chápání — zvláštní význam. Problémy demokracie se staly — zejména v několika posledních desetiletích — nedílnou součástí historických Události u nás, a proto se nemohly neodrazit v politické praxi buržoazie i dělnické třídy a v teoreticko-politických koncepcích jejich představitelů. Rozmach národního uvědomění, směřující ke státní a národní samostatnosti, stejně jako třídní sebeuvědomění proletariátu a ekonomicko-politické ambice buržoazie se přímo dotýkaly teorie i praxe demokracie v našich politických dějinách i zápasech. Udržuje-li se demokracie v povědomí čs. lidu — přes všechna dějinná dramata — jako vysoká politická hodnota, je to mimo jiné odrazem zdravého politického vývoje naší společnosti. Dominantní v tomto vývoji jsou takové revoluční skutečností, jako je vznik samostatného československého státu, vznik Komunistické strany Československa, znovuvydobytí státní a národní svobody v procesu národní a demokratické revoluce, a nakonec vítězství dělnické třídy a porážka čs. reakce v Únoru.
Od toku 1918 existují v ideologickém a politickém boji proletariátu a buržoazie v ČSR dvě základně protikladné koncepce demokracie založené na třídním antagonismu zájmů marxisticko-leninská koncepce, jež se zformovala v boji proti reformismu spolu se vznikem KSČ a buržoazní koncepce „humanitní demokracie“.
Koncepce „humanitní demokracie“ byla v ČSR po první světové válce obšírně teoreticky i politicky zdůvodněna především T. G. Masarykem (ale i Ed. Benešem). Všeobecně byla považována za součást oficiální státní (tedy buržoazní) ideologie a historická fakta ukazují, že počínaje třicátými léty se stala součástí proklamovaného programu, především Čs. strany národně socialistické, ale i jiných stran. S hesly „humanitní demokracie“ byla buržoazie a Čs. strana národně socialistická spjata i po roce 1945. Nakonec se „humanitní demokracie“ stala politickým pojítkem převážné většiny protikomunistických politických sil v ČSR. To v nejobecnější podobě vymezilo i její politickou úlohu v třídním boji mezi čs. dělnickou třídou a buržoazií.
„Humanitní demokracie“ tvoří tedy významnou politickou součást buržoazní ideologie. T. G. Masaryk a Ed. Beneš jako její přední představitelé a zároveň presidenti ČSR rozhodujícím způsobem ovlivnili ideologické a politické názory buržoazní společnosti u nás a tím také — prostřednictvím státních politických a kulturních institucí a prostřednictvím ideologie reformistických stran — i názory pracujících a části dělnické třídy.
Svědčí o tom mimo jiné vývoj programových prohlášení již zmíněné Čs. strany národně socialistické v období po prvé světové válce. Tato strana například v roce 1918 ve svých programových tezích hlásá, že „...vlastní státní mocí a hospodářsko-politickým bojem má býti česká společnost přetvořena z kapitalistické na socialistickou“ … „vykořisťování člověka člověkem odstraněno“ ... „politická rovnost doplněna rovností sociální“ ..., a proto „široká třída vykořisťovaných, potlačených, bezprávných a slabých zorganisovaná v jedné politické straně, tvoří většinu národa a smí proto, aniž poruší demokratický princip většiny, usilovat o uchopení státní moci v českém státě“.[1] V tomto programovém prohlášení lze najít ještě řadu dalších podobných proklamací; tento program je tedy — viděno v historických souvislostech — mimořádnou událostí v životě této strany, jež ani v minulosti neměla tradici ani se nestala mezníkem společenského vývoje ke skutečné revoluční a demokratické politice v budoucnosti.
Od roku 1920 jsou citovaná programová prohlášení samou Čs. stranou národně socialistickou chápána spíše jako nepříjemná relikvie než perspektiva do budoucnosti. V té době se začíná hovořit o nezbytností přijetí nového programu. Ve skutečností se však podařilo přijmout nový program až v roce 1931; ten však byl již zcela pod přímým vlivem „humanitní demokracie“.
Koncepce „humanitní demokracie“ se tak stala na dlouhou dobu u některých vrstev našeho lidu přímou překážkou přijetí ideologie marxismu-leninismu; především v otázkách pojetí třídní podstaty státu a jeho forem.
Otázka třídního pojetí demokracie nebo antropokracie se stala reflexí třídního boje, který u nás probíhal a probíhá mezi socialistickou a buržoazní ideologií. Skutečnost, že její význam je v některých obdobích více akcentován než v jiných a že se historicky obsahově obměňuje v politickomocenském boji uvnitř země i mezinárodním kontextu, znovu potvrzuje, že abstraktní kategorie politiky mají jen potud reálný smysl, pokud jejich obsah tvoří právě jednotu logického a historického.
Antropokracie — jako demokracie sui generis — je v Československu nedílnou součástí buržoazní ideologie masarykismu. Proti filosofii teokracie — bohovlády — staví T. G. Masaryk svou filosofii demokracie, která je mu světským vyjádřením politických cílů historicky nedeterminovaného člověka (člověka sub specie aeternitatis), jehož zájmy jsou určeny lidskou psychologií, vycházející z mravních postulátů. Masaryk proto říká, že „mravní podstatou demokracie jest naproti tomu ateokracie prakticky antiteokracie; mohli bychom, kdybychom si už pro krátkost chtěli vypomoci řeckou terminologií, demokracií v její protivě proti teokracii nazvali antropokracií.“[2]
Masarykův akcent na antropokratický a nikoli lidový charakter pojetí demokracie souvisí především s jeho falešnou představou o lidu jako anonymní mase, třebaže současně připouští, že lid a masa má pro demokracií význam. Falešná Masarykova představa o charakteru demokracie se odráží i v jeho názoru, že „společnost byla vždycky organisována státně“,[3] který však současně kontrastuje s jeho spekulativními úvahami o humanitním programu, jímž je pro něho „čistá člověckost mravně a společensky, společenství jako organisovaný celek“.[4] Nejjasněji se však projevuje konfúznost Masarykova pojetí vztahu: člověk — lid — demokracie — stát — tam, kde analyzuje politickou praxi a vychází tím z rámce svých spekulativních úvah o humanitním programu.
V těchto okamžicích dokázal Masaryk nejen nazvat lid „ulicí“,[5] jíž se nechce nechat komandovat, ale dokonce prohlásil, že podle jeho názoru důležité a rozhodující politické momenty v dějinách nepřísluší řešit lidu a národům, ale především vůdcům. T. G. Masaryk například tvrdí, že ve skutečnosti slovenský národ neexistuje, a na dotaz o plebiscitu na Slovensku neváhá odpovědět, že „… co se týká zvláště Slovenska, tam vůbec nelze připustit hlasování, protože Slováky tak potlačovali, že nikdy neměli příležitost politicky myslet, a ani by nevěděli, jak rozhodnout o svém osudu«. Svůj postoj k této otázce pak uzavírá slovy, že je „za takových okolností třeba přijmout stanovisko vůdců lidu.“[6] Je třeba připomenout, že lid na Slovensku přibližně v této době dokázal, že dovede nejen politicky myslet, ale i revolučně jednat, jak to potvrdil třeba jen vznik Slovenské republiky rad.
T. G. Masaryk pronášel své strohé odsudky nejen o lidu, ale i o volených zástupcích lidu — o parlamentu. Nad proslulou protiústavní „Pětkou“ (reakční orgán představitelů buržoazní moci v ČSR) týž T. G. Masaryk uvažuje takto: „Mne tento pokus od samého počátku ze stanoviska demokratického a ovšem i státoprávního velmi zajímá. Parlamentní plénum není místo pro práci a pro přemýšlení: jeho funkce je docela jiná.“[7] Omezuje zde uplatnění určitých forem suverenity lidu jako projevu demokracie (jednou pod rouškou kritiky lidu jako anonymní masy, jindy jako ulice či v podobě úvahy nad problematičností práce parlamentu) a prohlašuje ryzí „umírněný individualismus“ za buňku demokracie. V této souvislosti odmítá podřízení individua takovým „mýtickým a mystickým“ kolektivům, jakými jsou pro něho národ, lid, proletariát (který prý navíc nelze ani snadno vědecky přesně definovat), ale chápe každé individuum jako podřízené pouze takové realitě, jakou je moc státu vyjádřená mocí zákona, do jehož formy musí být — jak doslova prohlásil „život jednotlivce, rodiny obce, národa vtělesněn“.[8]
Protože však Masaryk jako buržoazní ideolog a politik moc státu vyjádřenou mocí zákona spojuje s danou státní mocí v ČSR po roce 1918 (jež byla mocí čs. buržoazie), dává tím své antropokracii jednoznačně třídní charakter; o tom budeme mít příležitost se ještě přesvědčit. Tuto — pro pochopení buržoazního politika a teoretika — samozřejmou skutečnost je třeba dnes zdůraznit hlavně proto, aby již nedocházelo k neopodstatněné absolutizací omezených dobových hodnot Masarykovy teorie demokracie, o niž se snaží ti, kteří chtějí Masarykovu buržoazní třídnost vypreparovat.
Buržoazní třídnost Masarykovy teorie demokracie se projevuje i v jeho pojetí problémů státní moci jako diktatury, kterou hodnotí v zásadě objektivisticky: „Diktatura sama o sobě nemusí být špatná, jen o to běží, kdo diktuje a jak a co diktuje.“[9] Obecně považuje sám diktaturu za prospěšnou a dobrou, je-li to diktatura znalců, a to znalců vůbec — v hospodářství, v administraci, ve vojsku atd., avšak „diktatura neznalců je špatná a neúčinná“.[10] Vzhledem k buržoazní demokracií v ČSR, může se v takovém pojetí odrážet — v té či oné míře — problém odbornosti a demokratičnosti, technokratismu a přímé či reprezentativní účasti lidu na politické moci. Z hlediska politicko-mocenského boje mezi buržoazií a dělnickou třídou však spekulativní abstrakce, vyjádřená termínem „diktatura znalců“, zastírá třídní podstatu politické moci a státu jako diktatury vládnoucí třídy.
Zastírat nebo nerespektovat v politice třídní podstatu státu jako diktatury vládnoucí třídy znamená opouštět konkrétně historický přístup; to je možné v oblastí spekulace, ale ne v životní realitě. Dokladem toho může být mimo jiné i Masarykovo verbální přiznání dočasné oprávněnosti „pravé diktatury proletariátu, jak si ji představovali Marx a Engels“,[11] které je však současně organicky spjato s přesvědčením o nezbytností války proti sovětské moci v Rusku — jediné reálné diktatuře proletariátu v té době. Toto své přesvědčení zdůvodňuje T. G. Masaryk tím, že režim v Rusku po roce 1917 není onou „pravou diktaturou proletariátu“, a proto neváhá prohlásit: „V každém případě již tenkrát boj proti bolševikům byl bojem proti oficiálnímu Rusku: jestliže válka proti Rusku — Rusku bolševickému, neboť jiného Ruska nebylo — byla nutná, musila se formálně vypovědět a musily se udat důvody. To se nestalo. Přiznávám se bez okolků, že jsem nedostatky politické formálností v postupu vůči bolševikům neschvaloval; a to tím méně, že jsem co do zásad byl mnohem radikálnějším odpůrcem bolševismu než mnozí páni v Paříži a Londýně. Uvažoval jsem o válce proti bolševikům a Rusku; byl bych se s naším korpusem připojil k armádě, která by na válku s bolševiky a Němci byla stačila a která by byla hájila proti bolševikům demokracii.“[12]
Kdybychom nepostřehli buržoazní podstatu Masarykova názoru, mohli bychom věřit, že „svatá válka“ proti bolševikům a za demokracii měla zvláštní ideově teoretické a morální principy, neboť týž Masaryk spekulativně tvrdí, že vlastně spor sociální demokracie o komunismus „… není sporem o zásadu, nýbrž o otázku, je-li společnost zralá pro komunismus již teď a právě teď“.[13] Pravý stav věcí však ve skutečností více než přesvědčivě demonstroval Masarykův vztah k Velké říjnové socialistické revoluci, stejně jako ke komunistickému hnuti v ČSR. To mu však nebránilo v tom, aby v protikladu k tomuto výroku neprohlásil, že obecně je proti diktatuře vůbec, ať si ji „… osobuje církev, stát, proletariát — kdokoliv“[14], i když jinými slovy de facto podřizuje každého občana moci státu, vyjádřené mocí zákona a v praxi nadřazuje tuto reálnou buržoazní moc své „humanitní demokracii“.
Právě tato sofistika, která je teoreticky jednou z nejslabších stránek Masarykovy antropokracíe, měla u nás přesto největší účinek v antimarxistické propagandě (a někteří se k ní skrytě i otevřeně hlásí dosud). Masarykovi v ní šlo o zastírání třídního charakteru a politické podstaty demokracie.
Účinnost této fikce — interpretovat demokracii jako princip spekulativně antropokratický — byla o to větší, že T. G. Masaryk své pojetí demokracie infikoval lidu a národu právě v průběhu národně osvobozeneckého boje a v období prvého opojení ze získané národní a státní samostatnosti. Tato skutečnost přispěla ke snaze nahradit třídní princip demokracie nejen principem antropokratickým, ale i principem národním; Masaryk např. píše „… je tolik demokracií, kolik je národů a kolik je států“.[15]
Antropokratický a nacionální princip pojetí demokracie — vyjádřený formou spekulativního netřídního humanismu — byl z politického hlediska třídně historicky podmíněn. Jak jsme viděli u T. G. Masaryka, nebyl prost ani celé řady eklektických aspektů. Celkem správně charakterizuje čs. filosof Fr. Krejčí skutečnou situaci v buržoazním Československu, říká-li, že ten náš nový stát se všemi demokratickými atributy stal se kořistí reakce, a stejně tak oprávněně charakterizuje Masarykovo myšlení tentýž Fr. Krejčí, který, jak praví R. Richta: „… se celá desetiletí snažil uvést marnotratné Masarykovy výroky na společného jmenovatele, aby si nakonec zoufale postěžoval, že z něho si každý může vzít, co chce“ a že „… není pak divu, že v zahraničních kriticích“ — jak to vyjádřil A. Labriola ve své recenzi „Sociální otázky“ — vzbuzovaly Masarykovy názory představu vlašského salátu“.[16]
Z dnešních pozic vidíme daleko zřetelněji než uprostřed otevřeného boje marxismu-leninismu s masarykismem, že hlavním politickým smyslem Masarykovy antropokracie (aniž bychom chtěli snižovat její abstraktní hodnotu jako určité etapy vývoje českého politického myšlení; zvláště ve vztahu k fašistickým teoriím doma i za hranicemi) bylo její „teoretické“ zdůvodňování buržoazního státu a buržoazní demokracie v ČSR. Při tom nelze podceňovat, že její nedílnou součástí byl i otevřený protikomunistický boj, provázený všestrannou policejní a soudní zvůlí, perzekucí revolučního dělnického hnutí a zvláště Komunistické strany Československa. Tuto perzekuci můžeme pro stručnost charakterizovat například tím, že v období 1918—1938 při nejméně 84 prokázaných bodákových útocích a střelbě četnictva, policie a vojska do lidu (aniž bychom uváděli další, podstatně větší množství „normálních“ hromadných zákroků, kdy bylo použito „pouze“ obušků a šavlí), bylo zabito nejméně 119 obětí a hlášeno takřka 400 zjištěných raněných. Přitom není bez zajímavosti skutečnost, že mimo rok 1919 připadá nejvíce mrtvých na krizová léta 1931 až 1932.[17]
Byla a je proto zcela přirozená marxisticko-leninská kritika Masarykovy „humanitní demokracie“. Nelze však falešně vydávat marxisticko-leninskou kritiku této antropokracie za projev nedocenění humanismu v revoluční teorii a praxi dělnické třídy a komunistické strany. Smyslem této kritiky naopak vždy bylo a je odhalit jak třídní omezenost (a často i fiktivnost) buržoazního humanismu, tak poukázat na neopodstatněnost a faktickou nereálnost existence netřídního humanismu v třídní společensko-ekonomické formaci.
Vznik marxismu-leninismu a praxe socialistické výstavby od Velké říjnové socialistické revoluce prokázaly neživotnost spekulativního humanismu, neboť uskutečnění největších lidských ideálů je v současné době nerozlučně spjato s vítězstvím dělnické třídy v socialistické revoluci. Proto též odmítnutí spekulativního humanismu naprosto neznamená popření nebo nedocenění revolučního humanismu dělnické třídy, jenž je konkrétně vyjádřen především odstraněním vykořisťování člověka člověkem.
Stejně tak nelze podceňovat reálné vztahy humanismu k demokracii, k buržoazní a socialistické demokracii zvláště. Rozhodně však nelze tyto vztahy apologeticky vulgarizovat.
Marxisticko-leninský třídní přístup ke kritice buržoazní vulgarizace ideálů lidskosti a humanismu nepopírá existenci i takových ideálů, jež jsou zájmem každého jednotlivého člověka bez rozdílu, je-li proletářem či kapitalistou. Nevidí v tom však podstatu politického problému „humanitní demokracie“, a tím také ne podstatu marxistické politiky. Marxistická kritika ideově teoretických zdrojů „humanitní demokracie“ vychází z toho, že vedle určité části všeobecných ideálů lidskosti (jež mají svůj význam a jsou v zájmu každého člověka bez ohledu na jeho třídní, politickou, rasovou a náboženskou příslušnost a ovlivňují — té či oné míře — teorii a praxi demokracie) je podstatná a určující ta část ideálů lidskosti a humanity spjatá s revolučním dělnickým hnutím. Tato specifická část ideálů lidskosti je v rozhodující míře determinována sociálně politicky. Opírá se o objektivní fakta „sociálního problému“, třídního „mocenskopolitického konfliktu“. To jsou ideály revolučního humanismu, k nimž nemůže zaujímat stejný postoj uvědomělý buržoa a uvědomělý proletář. Proto ve svém celku mohou být ideály lidskosti a humanismu pouze jedním z východisek pro pojetí demokracie spjaté s třídností a političností, které tvoří podstatu každé reálné demokracie. Z tohoto důvodu ani socialistická demokracie nemůže být netřídní a nepolitická, neboť její reálnou sociální základnou je vládnoucí dělnická třída ve svazku s družstevním rolnictvem a socialistickou inteligencí a její obsahovou náplní jsou socialistické programové cíle a zásady.
V předcházející části již bylo poznamenáno, že Čs. strana národně socialistická hned po prvé světové válce nezačínala s programem „humanitní demokracie“. Trvalo více než deset let, než se „humanitní demokracie“ stala jedním z centrálních pilířů jejího nového programu v roce 1931. Fakta ukazují, že rozhodující význam v procesu formování a přijetí nového programu této strany měl Ed. Beneš, který se stal od roku 1923 jejím členem a zastával v ní pak funkci místopředsedy. Vzhledem k „humanitní demokracii“ nejvíce ovlivnila nový program této strany nevelká brožura — Benešova přednáška z roku 1924, nazvaná „Nesnáze demokracie“. Touto brožurou se Ed. Beneš stal jedním z hlavních ideologů ideově značně rozbředlé Čs. národně socialistické strany. Celé pasáže jeho „Nesnází demokracie“ byly doslova přepsány do jejího programu v roce 1931 a 1947 (nebyly-li převzaty doslova, zůstala zachována alespoň jejich podstata).
Čs. strana národně socialistická se také v březnu 1947 sama za Benešovu stranu prohlásila. Přes toto prohlášeni nelze však z uváděných skutečností konstruovat jednoznačný závěr, že politické pozice Ed. Beneše a Čs. strany národně socialistické jsou zcela a beze zbytku totožné. To platí i o vztazích T. G. Masaryka k této straně.
V historické exkurzi svých „Nesnází demokracie“ vytýká Ed. Beneš antické a liberální demokracii její obecné principy — to je třídnost a političnost — a s tím spojené třídní dělení společnosti, třídní boj a nenávist. S těmito sociálními jevy se podle Beneše nesrovnávají požadavky mravnosti a lidskosti jako základní rysy moderní demokracie. Třídní nenávist označuje za prvek nedemokratický, odporující mravnosti, i když uznává existencí tříd i třídního boje.
Teoretickou nepřesvědčivost takovéhoto pojetí odmítal zcela jednoznačně již básník Jiří Wolker výstižnými slovy: „Dokud budou třídy, bude třídní nenávist mezi nimi. Dokud budou třídy, bude v nich zatuchlost srdce. Třídy musíš nejdříve porazit a potom zmizí ostatní. Dejme tomu, že by třídní nenávist mohla být odstraněna za trvání tříd! Nic víc by neuškodilo proletáři než toto. Stal by se dobytkem a věčným jhem, neboť právě ona zachovává mu důstojnost lidskou. Třídní nenávist — síla, která jednou sama třídy povalí,“ neboť, jak říká J. Wolker dále, „je slepý, kdo toho nevidí! Pravím: je bezcitný a ne ‚vnitřně svobodný‘, kdo nepochopí, kam musí jej srdce postavit v této hodině.“[18]
Z hlediska marxistického pojetí nelze uvažovat tak, je-li existence tříd a třídního boje mravná nebo nemravná, demokratická nebo nedemokratická, neboť jde o objektivní skutečnost kapitalistické společnosti. Ani Ed. Beneš (a s ním i Čs. strana národně socialistická) neodmítal teorii třídního boje vůbec, ale pouze určitě teorie třídního boje a mezi nimi především marxisticko-leninskou teorii třídního boje. Podstatou jejich pojetí je nikoliv „boj tříd“, nýbrž „spolupráce tříd“. K řešení sporu mezi antagonistickými třídami, jako jsou buržoazie a dělnická třída, je podle jejich názoru nutno použít metod „pokojného dorozumění, rozhodčího soudnictví a loajální konkrétní součinnosti“; jak sami prohlašují — „socialismus opouští tím svou vědeckou, materialistickou koncepci a přijímá v podstatě idealistickou filosofii demokracie, filosofií lidskosti. Boj mezí komunistickou teorií a socialistickou ideologií poválečnou spočívá v podstatě také na této hluboko sahající změně.“[19] Jinými slovy, jejich názor spočívá na vyloženém buržoazním reformismu s vyhraněně protikomunistickým zaměřením, který ve svých programových prohlášeních jak v třicátých letech, tak po roce 1945 vydávají za demokratizaci socialistické teorie.
To je jistě pochybný výsledek. Najdou se však ještě dnes lidé, kteří vydávají podstatu těchto názorů za „kultivování socialistického demokratismu u nás“ a hovoří dokonce o tvůrčím vědeckém rozvoji marxismu-leninismu (aniž by přiznali své epigonství). Na jejich adresu připomínáme, že podle samého Ed. Beneše jeho stanovisko a některá stanoviska marxistická (přestože mají „pro celou řadu koncepcí a zásad filosofických a mravních základnu stejnou“[20]) jsou třídně politicky diametrálně protichůdná, neboť jde o stanovisko dělnické třídy a stanovisko buržoazie. Sám Ed. Beneš proto konstatuje‘ že „teoreticky smíření tu tudíž možné není“.[21] Co tedy bylo zřejmé vysoce vzdělaným, politicky zkušeným a přesvědčeným odpůrcům marxismu-leninismu a komunismu (jakými nesporně byli i T. G. Masaryk a Ed. Beneš) již dávno, snaží se někteří „stoupenci“ marxismu-leninismu dnes zatemnit argumenty, které nám musí připomenout řadu starých invektiv proti marxismu. Připomeňme si třeba slova Petra Zenkla: „Naše strana marxismus rozhodně popírá, nikoli snad z nějakých důvodů doktrinářských, nýbrž z přesvědčení, že marxismus filosoficky a ideově je směr překonaný, že sice vykonal své poslání a splnil svůj velký úkol v minulosti, ale nemá co říci k dnešku.“[22]
Citované místo z Benešovy práce a uvedená programová prohlášení Čs. strany národně socialistické vytvářejí z teze o ideovém obohacení a rozšíření demokracie celý filosofický názor na život, filosofický a sociální systém, životní koncepci, s jejichž pomocí má být překonána třídnost a političnost marxisticko-leninského pojetí demokracie.
Hlavní ideovou myšlenkou, představující rozšíření demokracie, je v Benešově koncepci pojem lidství, neboť …pojem lidství vyjadřuje ... plně obsah celé filosofie demokracie.“[23] Tento pojem lidství je dán specifickou interpretací hesel Velké francouzské revoluce: rovnosti, svobody, bratrství. Specifičnost této interpretace spočívá v jejím vztahu k politice dělnické třídy, který se projevuje její protirevolučností, neboť zachovává buržoazní obsah hesel Velké francouzské revoluce a neuplatňuje je na vztah buržoazie ke šlechtě a feudálům, nýbrž na vztah buržoazie k proletariátu, zápasícímu s „touž buržoazií“ o politickou moc. Podle Benešova pojetí rovnosti lidí „… rovnými je činí právě onen všeobecný znak všem stejně společný a do jisté míry abstraktní — znak lidství“; z konkrétně historického hlediska v něm však neřeší problém vztahu rovnosti buržoazie a dělnické třídy. Konkrétnějším, silnějším a hlubším se navíc stává pojem „lidství“ pro Ed. Beneše tím, že je mu připisován „význam mravní“.
Reálné vykořisťování proletariátu buržoazií je v tomto pojetí lidství chápáno především jako problém duchovní a mravní, neboť i „hospodářství a sociální politika jsou nám především otázkami etickými a mravními“.[24] Petr Zenkl ještě v r. 1947 vážně prohlašuje, že „vykořisťování lidské práce je starý mravní neduh“.[25]
Kombinací takto pojatého lidství a mravnosti se stává obsah pojmu „bratrství“; neboť „v pojmu bratrství“ je prý dvojí rovnost, sociální i mravní, rovnost člověka jako člověka. Kombinace těchto dvou pojmů prý teoreticky vystihuje pojem lidství — humanity; pojem lidství v tomto smyslu pak plně vyjadřuje obsah celé filosofie demokracie, neboť z ní „logicky vyplývá svoboda rovná pro všechny“.
Pojem „lidství“ a jeho „mravní konkretizace a kombinace obou“ v uvedené koncepci demokracie má především zastřít skutečnou sociální a třídní nerovnost kapitalistické společnosti; podstatu vykořisťování proletariátu buržoazií, skrývanou frázemi o duchu špatných lidí a nedobré mravnosti. Byla-li pro T. G. Masaryka antropokracie antiteokracíí (a tím odcírkevněním věřící duše spekulativně dehistorizovaného člověka), je Ed. Benešovi „humanitní demokracie“ odpolitizováním třídních zájmů reálně existujících společenských tříd a jejich svedením k spekulativnímu „lidství“, k pojetí „člověka jako člověka“.
Nadto lze říci, že ono odpolitizování třídních zájmů existujících společenských tříd je ideologicky formulovaným odspolečenštěním samé lidské společnosti a lidských osobností, neboť takto úzce antropokraticky pojatý člověk a souhrn lidí (neboť nejde o skutečnou lidskou společnost založenou na reálných ekonomických, politických, sociálních a ostatních zájmech, hodných skutečně historické osobnosti) jsou chimérou člověka a lidské společnosti. Demokracie tohoto druhu transformovaná v antropokracii (která má být podle této teorie vyšší než demokracie třídní a politická) je rovněž jen chimérou, která ve své době — v době buržoazní republiky — úzce naplňuje politické zájmy vládnoucích tříd.
Současně však koncepce „humanitní demokracie“ přesvědčivě ukazuje specifické formulování obecných zájmů buržoazie, neopírající se programově o přímý politický teror. Přesto však historické zkušenosti ČSR prokázaly, že takto „humánně“ pojatá teorie buržoazní demokracie není ani cestou k socialismu, ani cestou třídního smíru. Tato teorie se také nemohla stát — a nestala — zdrojem a tím méně základem socialistické demokracie. Neexistuje však také žádný důvod k tomu, ztotožňovat uvedené pojetí buržoazního státu a buržoazní demokracie s drastičtějšími nebo drakonickými formami buržoazního státu, s okleštěnými a ideově slabšími buržoazně demokratickými názory, tím méně pak s teoriemi a praxí popírajícími buržoazní demokracii fašistickými názory.
Po druhé světové válce byly svízele a těžkosti buržoazního pojetí demokracie v ČSR poznamenány nejen politickým krachem čs. buržoazie, ale i pošlapáním licoměrných frází, které o sobě před tím hlásala. „Svoboda národů dobývala se vždy těžce a krví“, psal Ed. Beneš více než 10 let před druhou světovou válkou. A vzpomínaje svých zkušeností z první světové války, dovozoval: „Spojenci nás nemohli opustit jen tehdy, jestliže jsme napřed neopustili my sami sebe.“[26] To byla jen slova — skutečnost však byla jiná: mnichovská kapitulace bez boje. Tato skutečnost však pro buržoazii nebyla důvodem ke kapitulaci před dělnickou třídou po roce 1945. Třídní boj vedla i po revolucí neúprosně dále všemi prostředky, které měla po ruce.
Rok 1945 přinesl však novou situací z hlediska vývoje ideologických principů „humanitní demokracie“. Tato ideologie nezískávala již ze sociálně politických, třídních důvodů stoupence pro boj proti nebezpečí fašismu, ale byla nucena podstoupit konfrontaci s marxismem-leninismem, a to jak v teorii, tak v praxi — v oblasti uskutečňování pozitivních demokratických opatření a ne pouze spekulativních proklamací. Doba žádala jasný program a rozhodný čin. Toho si byla plně vědoma buržoazie. Ed. Beneš věděl, že půjde o to, „zdali opravdu sociálně a hospodářsky vyhraje komunismus, či nová zdokonalená demokracie“.[27] Prostředky k zdokonalení demokracie spatřuje Beneš a Čs. strana národně socialistická především ve vzájemné ideologické „toleranci“ a politickém „vyrovnání“ buržoazie a dělnické třídy, kapitalismu a komunismu. Jejich skutečným cílem však bylo oddálit a znemožnit přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Tuto skutečnost zakrývali falešným heslem, že „všechny třídy se vzájemně prostupují, sjednocují, integrují“,[28] a že revoluce odporuje duchu „humanitní demokracie“, která staví sociální revoluci na úroveň „nejnecivilizovanějšího, nejbarbarštějšího mravního rozkladu“. Petr Zenkl ji dokonce charakterizoval jako „násilné uvolnění přírodních sil“.[29]
Zmatené a ojedinělé pokusy, směřující dnes k renesanci ideologické „tolerance“ a politického „vyrovnání“ marxisticko-leninské teorie státu a socialistické demokracie s „humanitní demokracií“, jsou proto anachronismy z historicko-teoretického hlediska a reakční provokací z hlediska politického. Je třeba otevřeně konstatovat, že uváděné pojetí „humanitní demokracie“ bylo (a v československé historii zůstane) spjato s buržoazní politickou mocí, s buržoazním státem a s otevřeně protisocialistickým a protikomunistickým zaměřením; avšak ani tím je nechceme z hlediska srovnávání a hodnocení mezi buržoazně demokratickými teoriemi ani v nejmenším hodnotit neobjektivně. Avšak KSČ, přestože bojovala proti teoreticky a politicky vyspělé a ekonomicky mocné buržoazii (v jejímž čele stáli takoví vůdci, jakými byly — mimo jiné — osobností T. G. Masaryka a Ed. Beneše), dokázala zvítězit. To, samo o sobě, svědčí o politické zralosti a schopnosti strany, o politicko-morální autoritě komunismu a čs. komunistů v českém a slovenském národě, stejně jako o převaze marxismu-leninismu nad politicko-ideovými názory čs. buržoazie.
Proto jako komunisté nemáme nejmenší důvod snižovat význam a hodnoty svých — dnes už poražených — domácích protivníků, ať jde o čs. buržoazii jako třídu nebo její politické reprezentanty. Nemáme však také důvod jim poklonkovat; tím spíše ovšem nesmíme mlčky přehlížet nebo dokonce netečně trpět snižování významu Komunistické strany Československa v moderních dějinách našich národů a státu.
T. G. Masaryk — filosof a sociolog, politik a první president Československé republiky — je významnou osobnosti našich národních dějin Jak svou vědecko-pedagogickou, tak i politickou činností.
Nejdůležitější z jeho prací, které vždy vyvolávaly pozornost naší veřejnosti i vášnivou polemiku, jsou: Otázka sociální, Česká otázka[30], Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratismus v politice, Rusko a Evropa, Světová revoluce a soubor jeho politických projevů, vystoupení a zaznamenaných rozhovorů vydaných pod společným názvem „Cesta demokracie I a II“.
Podobně lze hodnotit Masarykovu praktickou politickou činnost v době Rakouska — Uherska, v první světové válce i v době presidentství 1918—1935.
Faktem zůstává, že T. G. Masaryk byl představitelem buržoazně reformátorského politického směru a idealistické koncepce vývoje, dějin stejně jako důsledným odpůrcem marxismu-leninismu.
Jako buržoazní politik vyniká jak svým buržoazně reformním programem, tak svým cílevědomým antikomunismem.
Podle našeho názoru je právě buržoazně politický a filosoficko-idealistický zaklad Masarykových názorů hlavní příčinou toho, že si neosvojil a nepochopit revolučnost marxismu-leninismu a nepřijal historickou úlohu dělnické třídy v měřítku světovém i československém; právě proto se stal odpůrcem a protivníkem Velké říjnové socialistické revoluce, socialistického společenského zřízení, sovětského politického systému v Rusku a později Sovětského svazu, Komunistické internacionály a Komunistické strany Československa a její politiky. Tím se ocitl zvláště ve XX. století mimo řady hlavního progresivního hnutí světa — mimo mezinárodní dělnické a komunistické hnutí.
T. G. Masaryk ve své „České otázce“, kterou nazval Zdeněk Nejedlý jeho nejpozitivnější programovou prací, zcela nepokrytě vyjádřil nejen své filosofické krédo — svůj světový názor, na kterém trval, ale i principy přístupu k tak významným věcem: „V otázkách celkového názoru na svět, v otázkách o posledních věcech člověka není ovšem a nemůže být kompromisů. Není zvykem mým o věcech těch mnoho mluvit a víru svou házet na pospas našemu liberalismu a klerikalismu, a proto jen prostě opakuji, že jsem rozhodným odpůrcem materialistického názoru na svět.“[31]
Neméně tak rozhodně a jednoznačně vyjádřil jako první president Československé republiky své politické zásady: „Lenin prohlašuje svůj komunistický program za pravý marxismus. Avšak Lenin se mýlí... Nemluvím zatím o oprávněnosti bolševictví. Jenom podotýkám, že to není komunism, ba ani socialism; jsou to v mase nevzdělaní chudáci, kteří nemají potuchy o administrativě státu, je to analfabetický absolutismus. Tím bolševictví padá a padne… Kdo se o tom jenom trochu zamyslí, pochopí, že bolševictví, zvláště pak bolševictví ruské, je docela něco jiného než to definitivní stádium sociálního vývoje, jež Marx označoval za komunism, mající překonat kapitalism ... U nás v Československu jsme my, zakladatelé republiky, ubili zárodek bolševictví tím, že jsme se rozhodně dali na cestu sociálních reforem.“[32]
Svému filosofickému a politickému přesvědčení zůstal věrný až do konce svého života. Z toho, co bylo uvedeno, lze učinit jediný historicky objektivní a osobně spravedlivý závěr: T. G. Masaryk jako filosof a politik byl rozhodný odpůrce a protivník marxismu-leninismu i politiky komunistických stran.
To však neanuluje historický význam jeho osobnosti v dějinách našich národů a států. Osobnost Masarykova vyniká nad ostatní politické představitele čs. buržoazie výsledky jeho politické a státní činnosti i hloubkou ideově teoretických přístupů. Z představitelů československé buržoazie se pouze dr. Ed. Beneš může řadit vedle T. G. Masaryka.
Komunisté a Komunistická strana Československa jako představitelé českého a slovenského národa, jako politická reprezentace čs. lidu v období socialistické a komunistické výstavby v naší vlasti, nemají nihilistický poměr ani k událostem ani k osobnostem naši národní a státní historie. Politicky a ideologicky je však od všech představitelů čs. buržoazie, tedy i od T. G. Masaryka, v teorii a praxi dělí fakt vítězného boje za socialistickou revoluci a socialistickou výstavbu i přijetí internacionálního revolučního učení mezinárodního komunistického hnutí. Z těchto hledisek vedla Komunistická strana Československa s T. G. Masarykem a Masarykismem principiálně nesmiřitelný politický a ideologický třídní zápas. Svůj vztah k Masarykovu odkazu vyjádřila naše strana revolučním a historickým překonáním (nikoliv neuznáním) všeho, co tvoří buržoazní součást a podstatu Masarykovy teoretické i praktické činnosti, důsledným překonáním buržoazního období čs. dějin socialistickou skutečností. Je paradoxem dějin, že plagiátorská a myšlenková impotence těch, kteří se v roce 1988 znovu přihlásili k T. G. Masarykovi jedině proto, aby mohli u nás vést bezuzdný antikomunistický a antisovětský boj, byla vydávána v samochvalných prohlášeních‚ svých autorů za renesanci a obrodu marxismu-leninismu i socialismu. Ironie dějin vyslovuje tím nekompromisněji svou pochybnost o charakteru a cti těch puncovaných „marxistů“, kteří se znovu v roce 1968 snažili zasnubovat — ve své politické primitivnosti a ambicióznosti — marxismus-leninismus s Masarykismem. Tíž obojetníci ve svém ideově teoretickém voluntarismu a politické bezcharakternosti šli tak daleko, že s farizejskou licoměrností začleňovali T. G. Masaryka politicky, filosoficky a historicky tam, kde by ho rád maloměšťácký „komunista“ viděl, ale ne tam, kam objektivně patří — do tábora odpůrců komunismu.
Připomeňme zde Masarykův povzdech nad osudem politických následovníků Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského, ve kterém říká, že oba tito „... učitelé — jsem jist — netěšili by se z dalšího vývoje svých duchovních dětí“.[33] Nejsem si jist, zda by T. G. Masaryk přijal „za své duchovní děti“ ty, kteří se k němu jednou konjunkturálně politicky hlásí a jindy se ho stejně tak konjunkturálně zříkají. Je proto paradoxem, že principiální kritické hodnocení T. G. Masaryka ze strany komunistů střeží jeho jméno před těmi „duchovními dětmi“, které s Masarykem a Masarykismem kramařily vždycky a v roce 1968 opět.
Proto se domníváme, že přes principiální protikladnost politických a filosofických platforem Masaryka a Komunistické strany Československa (v minulosti i dnes) — může nám být studium a především znalost Masarykova díla pohnutkou k jeho kritickému zhodnocení a zároveň podnětem k promyšlení a propracování těch otázek politiky obou našich národů, které vyžadují aktuální a perspektivní koncepční řešení. Východiskem pro nás však vždy bude marxismus-leninismus nikoli Masarykismus.
* * *
Masarykův spis „Česká otázka“ nám odkazuje pro politickou teorii a praxi řadu podnětů, které se KSČ pokouší marxisticky řešit anebo se o to již s větším či menším úspěchem pokusila. Některé otázky vyřešila Komunistická strana Československa již s definitivní platností, a to i takové, které si Masaryk ani neodvážil postavit anebo k jejich řešení přistupoval zásadně falešně a nespravedlivě (např. otázku Slovenska, slovenského národa a jejich postavení v československém státě).
Za jednu z nejzávažnějších politických otázek Masarykovy práce, která je v politice trvalá, lze považovat pojetí českého národního politického programu. Masaryk vychází z faktu, že politika je otázkou moci. Přisuzuje politice samé i politické samostatnosti národa významné místo, zároveň však politiku a politickou samostatnost nepřeceňoval, ani neabsolutizoval. Píše: „Od politiky se čeká všecka spása. Takové očekávání musí být zklamáno — bylo zklamáno a ještě bude.“ A na jiném místě píše ještě otevřeněji, že „... si velké vrstvy národa zvykly očekávat od politiky dovršení našeho obrození a přímo spásu... Dokonce pak při novosti konstitučního života politická činnost zdála se tak mnohým být summum národní práce. Nemůže být osudovějšího omylu. Jako jsme za Kollára a s Kollárem politického působení a státního života nedoceňovali, tak jsme ho po Kollárovi přeceňovali.
Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, které se mu u nás často přisuzuje. Určitěji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji … Naše obrození se dovrší teprve, když se domůže své správy v jisté formě politické samostatnosti, neboť nejsme a nebudeme cele svými, pokud si nebudeme sami pány a správci. Avšak dosažení toho cíle stává se pořád těžším a nebude snadnější, i kdybychom plně samostatnosti politické dosáhli, neboť o to běží, i politické samostatností využít k své samobytnosti a k duchovní samostatností a té ani politická samostatnost sama nám nezaručuje. Život státní a politický je jen skrovnější část života duchovního.“[34]
Bylo proto celkem pochopitelné — a ne příliš složité — označit T. G. Masaryka za stoupence „rakušanství“. Překvapí nás však, s jakou strohostí a myšlenkovou přímočarostí na tuto politicky závažnou výtku T. G. Masaryk reagoval. „Mám-li mluvit o politice politicky, tedy na výtku tak dětinskou nebudu odpovídat, protože co se týče poměru českých zemí k soustátí rakouskému, tedy pokládám Palackého Ideu státu Rakouského přes různé ústavní proměny posud za bezpečné vodítko.“[35] Je obecně známo, že svého „rakušanství“ se T. G. Masaryk zřekl prakticky až v souvislosti s politickými úkoly, které vyvolaly příčinu a průběh prvé světové války.
Pro marxistu je otázka státní a národní nezávislosti vyjádřena především programovým požadavkem uznání práva národů na sebeurčení. Bylo by však absurdní hodnotit uvedené politické stanovisko spekulativně. T. G. Masarykovi a každému zkušenému politikovi je cizí spekulace právě proto, že hodnotí „politiku politicky“. To znamená nikoliv z hlediska abstraktních deklarací a spekulací, nýbrž z hlediska konkrétní politické zkušenosti, třídních a národních zájmů; tyto však pro něj jako pro českého buržoazního politika byly především zájmy ekonomicky a politicky vládnoucí třídy — české buržoazie, české buržoazní společnosti. Právě tomu podřizuje své konkrétní politické řešení i u tak významné otázky, jako je politická státní samostatnost českého národa.
Svůj věcný přístup k této závažné otázce nezměnil ani ve funkci presidenta, v době, kdy se existence československého samostatného státu stala skutečností. Nechceme v této souvislostí dělat laciné soudobé analogie, ani vyvolávat „zkratová spojení“. Jisté však je, že nepoctivost, neupřímnost a vychytralost polednového stranického vedení neměly skutečně nic společného se státnickou moudrostí a čestností. Proto, chceme-li seriózně studovat dílo T. G. Masaryka a konkrétně jeho „Českou otázku“, musíme vidět, že z hlediska programového, koncepčního a strategicko-politického představuje citované stanovisko výrazný rys Masarykova politického myšlení. Jeho význam je o to větší, že T. G Masaryk neváhal ze svého historicko-politického rozboru učinit významná praktická politická rozhodnutí. Dovolávaje se J. Kollára, P. J. Šafaříka, F. Palackého, K. H. Borovského, neváhá prohlásit, že trvalá záruka šťastné, jisté a bezpečné národní a státní budoucností nespočívá v tom, že jsme jednou samostatnost získali, ale v tom, abychom ve své politice respektovali objektivní skutečnosti. Jde mu o to, abychom dokázali naši národní a státní ideu podřídit nebo dát do souladu s progresivním světovým vývojem.
Jedině v tom je předpoklad pro naši úspěšnou a pro především důstojnou politiku, neboť naše národní a státní velikost nemůže být založena na mocenských ambicích, ale na úsilí stát v čele nejpokrokovějších myšlenek a jejich praktické politické realizace ve světě nebo alespoň na jejich úrovni. Tento Masarykův princip potvrzují i slova F. Palackého, která T. G. Masaryk s oblibou v této souvislosti zdůrazňoval: „... při vší lásce k národu svému vždy ještě více cením dobré lidské i vědecké než dobré národní“.[36]
Takto politicky formulovaný program české národní a státní politiky způsoboval jak F. Palackému, tak T. G. Masarykovi nemálo problémů teoretického i prakticko-politického rázu. Nešlo jen o to definovat a pravdivě určit, co je v daném historickém momentě z hlediska celé epochy historického vývoje ono světové progresivní revoluční hnutí a jaké je jeho ideově politické a kulturní vyjádření; stejně tak významná byla, jako je toto, i konkrétní forma uskutečňování tohoto světového hnutí a učení v národním a státním rámci. T. G. Masaryk důsledně promítá teoretický postulát do praxe. To se projevuje i na jeho vztahu k husitství, které chápe jako naši národní chloubu respektovanou celým civilizovaným světem, ale přesto kritizuje na něm náš národ, že „ ... husitstvím pochybil, nepochopiv, že nový život vyžaduje i nové učení; budiž učení podřízeno životu, ale musí být tak jako ten život určité, důsledné... Kde není důslednosti a určitosti, tam se mysl stává těkavou, společnost se rozpadá na strany a frakce a konečně nastává úpadek i mravní, neboť není mravnost bez pevného přesvědčení“.[37]
Ani dnes nelze přejít bez povšimnutí a zužitkování Masarykovy požadavky, neboť i pro naši dnešní stejně jako perspektivní národní a státní nezávislost, samostatnost a bezpečnost není podřadné určit hlavní světový revoluční proud a rozpoznat hlavní sociálně politické síly, jež jsou nositeli světového pokroku. Má-li být naše politika politikou a nikoliv politikařením, hazardujícím s osudy naší státnosti a budoucností našich národů, nesmíme přehlížet skutečnost, že svět je rozdělen na světovou soustavu socialistickou a světovou soustavu imperialismu, které jsou určujícími silami současného vývoje. Musíme si jasně a nekompromisně uvědomovat své místo, cenu svého postoje i úkoly a povinnosti z něho plynoucí. Zpochybnění těchto axiomatických hodnot vylučuje možnost seriózního politického programu a čestnost v politice — v samých základech ohrožuje principy existence našeho státu. Rok 1968 je toho více než názorným důkazem. Jsme přesvědčeni, že silami světového pokroku jsou dnes a v historické perspektivě budou i nadále — síly socialismu a komunismu, reprezentované mezinárodní dělnickou třídou; světovým komunistickým hnutím a světovou socialistickou soustavou, jejímž všestranným pilířem je Sovětský svaz. Zde je naše místo, zde je základ naší národní a státní budoucnosti. Jinou jistotu nemáme!
Další skutečnost, zaručující úspěch naší státní politiky v měřítku světovém a tím i zájem světa na naší státní existencí, vidí T. G. Masaryk v přísné a seriózní vědecké analýze našeho konkrétního postavení mezi ostatními státy Evropy i celého světa. Říká: „Při všem optimismu si nebudeme zakrývat obtíže dané naším postavením v Evropě a historii. Zdá se mi, že si mnozí z nás ty obtíže uvědomují teprve teď plněji, když máme svůj stát; de facto tu není nic nového a museli jsme být na ně připraveni. Já jsem si jich byl vždy plně vědom, i když jsem se rozhodl pracovat a bojovat za naše osvobození a osamostatnění.
O naší budoucnosti, jak o osudech všech národů, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politiků, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho postupovat.
Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší (jsme co do lidnatosti na místě 9., za námi je ještě 23 menších národů — států), ale v každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoliv chytrácké — doby politického chytrákování minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku.“[38]
S požadavky vyplývajícími z Masarykova postoje souvisí problém zahraničně politické orientace — nedílná součást našeho národního politického programu, důležitá pro nás již od počátku národního obrození. T. G. Masaryk ve své „České otázce“ prokázal slovanskou, rusofilskou orientaci naší politiky od samých počátků našeho národního obrození. Stejně tak přesvědčivě již ve své době na sklonku 19. století, rozdrtil na padrť směšný, ale z hlediska politického provokativní názor, že český národ a jeho stát mohou být zprostředkovateli mezi Západem a Východem v politických, ekonomických a kulturních otázkách.
Ve své „České otázce“ prokazuje krok za krokem, že spekulativní domněnky o ztrátě vlastního slovanského rázu českého národa jsou falešné a neopodstatněné. Jednoznačně zdůrazňuje české rusofilství a vyvozuje z něho řadu závažných požadavků (především znalost Ruska a ruského lidu) ‚ aniž by přitom sdílel nebo dokonce podporoval fantastické, téměř bájeslovné iluze o „oficiálním Rusku“ a o stupni jeho ekonomicko-politického a kulturního rozvoje. Podstatu českého rusofilství však dovede upřímně a vehementně bránit, neboť podle jeho názoru není jen vypočítavým politickým aktem sebezáchovy našeho národa a možné samostatnosti československého státu, ale má hluboké lidové, národní a kulturní tradice. Toto své přesvědčení objasňuje Masaryk i v polemice s polským spisovatelem Mickiewiczem, proti jehož zjednodušenému názoru klade tyto argumenty: „Poláci naše rusofilství posuzují nesprávně, vidí-li v něm pouhé klekání před mocí fyzickou, jak to Mickiewicz vytýkal Kollárovi. Český člověk poznává a cítí v ruské literatuře, v ruském myšlení a žití i duchovní moc sobě příbuznou, tu uznává, s ní cítí a jí se zahřívá a sílí.“[39] Přitom však nepodceňuje jiné vlivy na český národ zvláště německé a v poslední době i francouzské.
Masaryk však ze všech těchto skutečností ani v nejmenším nečiní závěr, že by český národ měl být nějakým mostem nebo zprostředkovatelem mezi Západem a Východem, ať již v oblasti kulturní či politické. Naopak požaduje, aby český národ zůstal sám sebou a při svém boji za národní a sociální svobodu nechápal falešně světovost. Kouzelným způsobem svou národní hrdost chápe jako skromnost práce pro národ; na Karlu Havlíčku Borovském vyzdvihuje jeho světový rozhled, důkladnou znalost evropských problémů a zároveň oddanost vlasti. Domnívá se, že nejlepší a největší osobnosti, tedy i K. H. Borovský, uplatňují své znalosti a schopnosti ve vlastním národě. A přece se dnes po uplynutí několik desítek let, světoví „pseudoreformátoři“ obracející se myšlenkami tzv. českého socialismu na kapitalistický Západ a přivádějící svou zemi na pokraj katastrofy, neváhají dovolávat T. G. Masaryka a myšlenky, že budují most na Západ, k západní civilizaci.
Posuďme Masarykovo stanovisko k danému problému, vyjádřené více než před půl stoletím v jeho „České otázce“: Znalost ruské literatury například je dnes v Němcích mnohem úplnější a dokonalejší než u nás. Němci, Francouzi, Angličané studují svět ruský a slovanský mnohem úsilněji a všestranněji než my. To je skutečnost. Nemohu se tu nezmínit o teorii, která se u nás pořád a pořád hlásá, jako by byla neomylná pravda; říká se totiž, že prý my, Čechové, jsme povoláni prostředkovat mezi Západem a Východem. Názor tento jest vlastně bez obsahu.“[40] A na jiném místě Masaryk poznamenává: „ ... my Čechové, neprostředkujeme mezi Východem a Západem“.
Pro své tvrzení neváhá uvést argumenty: „Rusové například měli vždy mnohem bližší a přímé spojení s Němci a Francouzi a právě tak národové tito od Rusů, co brali, brali přímo, i literaturu.“[41] Takto hovoří T. G. Masaryk v podmínkách 19. stol. kdy celkovou úroveň Ruska a jeho postavení ve světě nelze srovnat s dnešním postavením Sovětského svazu jako jedné ze dvou nejvyspělejších velmocí soudobého světa a v době, kdy problém komunikací nebyl zdaleka srovnatelný s vynikající technickou dokonalostí, která dnes umožňuje dříve nevídanou pohotovost a rychlost v předávání informací. Myslí si snad někdo, že to, co bylo tehdy pro nás nereálné, se stává dnes reálnější? Domnívám se naopak, že se máme mnoho co činit, abychom dokázali využít v naší vlasti vše, co nám skýtají sovětské možnosti a zkušenosti a nezabývat se přejímáním a propagací toho, co je v rozporu s našimi zájmy. Rozhodně bychom měli být skromnější v tom, osobovat si právo transformace zkušenosti Východu (a především Sovětského svazu) na Západ. Je směšné a trapné velikášství, domnívat se, že Spojené státy americké, Anglie, Francie a jiné západní země budou přebírat zkušenosti SSSR naším prostřednictvím a ještě trapnější je se domnívat, že SSSR bude přebírat západní zkušenosti pouze naším prostřednictvím.
Samo pojetí naší země jako „mostu nebo zprostředkovatele“ mezi Východem a Západem je absurdně neseriózní a programově demobilizující, jestliže si autoři této scestné spekulace představují, že toto prostřednictví je velkou indiferentní objektivistickou transmisí mezi dvěma světovými společensko-ekonomickými soustavami. O takové „služby“ nás nikdo nežádá, pokud sami nechceme přijmout službu propagátora buržoazně ideologické diverze mezi socialistickými zeměmi. Dále — při vší naší skromnosti — najdou bratrské komunistické strany i socialistické země stejně jako mezinárodní komunistické hnutí zdroj poučení i v naší vlastní úspěšné práci a budou jej umět podle své úvahy lépe využít sami. Tímto zdrojem je v oblasti politické jistě politika naší strany, zabezpečující přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou i vítězství čs. dělnické třídy vedené Komunistickou stranou Československa v únoru 1948 přes to, že domácí „mostaři a prostředníci“ právě toto období s bezuzdnou zuřivostí napadali. Pokud jde o využití našich zkušeností kapitalistickými zeměmi myslím, že i bez našeho přičinění jsou sto rozeznat brak od dobrého zboží; o tom máme nemálo obchodně politických důkazů, ne vždy pro nás příjemných.
A nakonec bychom se měli zamyslet a vážně posoudit skutečnost, zda při propagaci fikce našeho „mostu a prostřednictví“ pro druhé jsme nezaostávali za tempem rozvoje na Východě i na Západě. Být na soudobé světové úrovni znamená víc než imaginární dobročinná služba, která nepřináší žádný užitek nám, ani našim přátelům a spojencům. Programově nepropagujme a také nechtějme být takzvaně hodnými a dobrými pro všechny. Buďme skromnější: stačí, budeme-li zásadoví ve svém komunistickém přesvědčení, ve věrnosti lidu a světové socialistické soustavě; budeme-li pracovití, moudří a spravedliví ke svým nepřátelům. Připomeňme si vždy, co o tom říká T. G. Masaryk: „Kdyby lidé takzvaní hodní a dobří nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo.“[42]
Masarykově pozornosti neušla ani další teorie o tzv. „evropské rovnováze“, reagující na skutečnost, že mezi slovanskými národy je jen jedna slovanská velmoc, kdežto „Románi a Germáni mají po dvou (Francií, Itálii — Německo, Anglii).“[43] Ve výkladu práce dr. Karla Mattuše, pojednávající o této otázce a jejím chápání cesty k dosažení politické rovnováhy v Evropě a ve slovanském soustátí T. G. Masaryk uvádí, že dr. K. Mattuš se domnívá, že vedle Ruska by měla vzniknout druhá federace slovanských národů jako jeho protiváha. Teorie dr. Mattuše, která v minulosti nenalezla žádný praktický ohlas, ožívá dnes v modernizované podobě a nedává některým lidem přes svou jednoznačně antisovětskou orientaci spát.
V několika minulých desetiletích se zásadně změnily politické poměry světa a především Evropy. Dávno již neplatí, že v světovém nebo evropském měřítku lze dosáhnout rovnováhy rozdělením sfér vlivu mezi pět nebo šest přirozených či uměle vytvořených mocností. Po Velké říjnové socialistické revoluci a zvláště po konstituci světové socialistické soustavy — jsou problémy národní a státní určovány zcela jinými zájmy a principy. Z hlediska sociálně politického o světové a evropské rovnováze (přesněji o světovém poměru sil) rozhodují tři základní faktory: světová socialistická soustava a mezinárodní dělnické hnutí; světová soustava imperialismu; a národně osvobozenecké hnutí, konstitující samostatné země, provádějící protiimperialistickou politiku. Taková agresivní organizace jako NATO, nebo obranné společenství států Varšavské smlouvy spolu s procesem ekonomické integrace kapitalistických a socialistických zemí dávno překlenuly v mezinárodních vztazích ty problémy a cíle, které vyjadřoval vztah pěti nebo šesti států Evropy z hlediska dr. K. Mattuše v roce 1877. Jestliže jsme se po roce 1917 a také po roce 1945 stali svědky antisovětských pokusů vyjádřených v úsilí sdružit slovanské, ale i neslovanské země na protisovětské platformě jakéhokoliv ochranného kordonu Evropy, musíme si uvědomit, že zde nešlo a i dnes nejde o otázku Slovanstva, ale o projev antisovětské politiky oslabující nebo usilující o oslabení vlivu celé světové socialistické soustavy, světového socialismu a především Sovětského svazu. Na tom nemůže politicky nic změnit ani fenomén „socialistické Malé dohody“.
Ani my v roce 1970 nemůžeme z hlediska „České otázky“ přehlédnout historickou skutečnost, že umělá politická seskupení „malých i velkých dohod“ v Evropě nebyla sto zabezpečit nezávislost a samostatnost našeho státu. Mnichovská tragédie to dokazuje. Ryze „českou otázku“ bez širších politických souvislostí lze již od první světové války chápat jako problém vyplývající spíše z faktu, že se nacházíme mezi zájmy německého imperialismu a socialistickou politikou Sovětského svazu, než že ležíme mezi Východem a Západem. Co nepochopil po roce 1917 T. G. Masaryk, to pochopil po roce 1945 celý náš národ a vyjádřil to přesně i Masarykův syn — Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničních věcí, který o hlavních zásadách naší zahraniční politiky v roce 1947 prohlásil, že její životní nutností je zajištění státu a národů před možnou novou západoněmeckou imperialistickou agresí.
Toto zajištění nám i podle Jana Masaryka dává v první řadě naše spojenecká smlouva se SSSR, s kterým nás váže i hluboké spojenectví pokrevní i citové. „Sovětský svaz je dalek toho,“ říká Jan Masaryk, „aby si z nás dělal satelita. Je příliš prozíravý, než aby neviděl, oč tato naše spontánní a nikým nevnucená sympatie k němu, kterou sdílí celý národ, je cennější a navěky silnější než připoutanost, která by byla konjukturální a dočasná. Všichni Češi a Slováci mají Rusko rádi odjakživa, dnes více než kdy jindy.“[44]
Zbývá jen položit otázku: Uvědomují si alespoň dnes svou zodpovědnost ti, již svým avanturismem, hazardujícím s osudem našeho státu a našich národů, nás přivedli k 21. srpnu 1968? Na tuto otázku je třeba dát odpověď. V Sovětském svazu a socialistických zemích se nerozbujel antičechoslovakismus, ale je historickou skutečností, že antikomunismus v Československu pod patronací tehdejšího stranického vedení, vlády a sdělovacích prostředků rozpoutal antisovětismus a vedl zlostnou kampaň proti řadě socialistických zemí.
Chceme-li otevřeně uzavřít postoj T. G. Masaryka k „České otázce“, k rusofilství a ke vztahu Čechů k problémům Východu a Západu, nelze pomlčet ani o tom, že T. G. Masaryk zaujal zcela negativní postoj k sovětskému Rusku, k Sovětskému svazu, jak jsme to již výše uvedli. Proč? Protože Velkou říjnovou socialistickou revolucí, uskutečněnou za vedení Leninovy bolševické strany, se Rusko vydalo na cestu výstavby socialismu a komunismu. A jak to vyjádřil akademik Zdeněk Nejedlý, je Velká říjnová socialistická revoluce předělem světových dějin, který řeže i život a dílo T. G. Masaryka. T. G. Masaryk věřil a doufal v návrat Ruska do lůna buržoazní společnosti, byl přesvědčen o restauraci kapitalismu v Rusku. „Rusko, věřím, vzpamatuje se a zkonsoliduje a bude zase hrát velikou roli politickou, větší než za carismu; Rusko je nejen nám a ostatním Slovanům, nýbrž celému světu potřebné. Byli jsme rusofily před válkou i ve válce, rusofily zůstaneme, jenže budeme rusofily lepšími, protože myslícími a praktickými. Půjdeme tu za Havlíčkem, jež prvý z našich politiků dovedl dělat správný rozdíl mezi carismem a národem,“[45] říká T. G. Masaryk ještě ve své Světové revolucí.
T. G. Masaryk nezatracoval jím uznávané Rusko, ale ostře útočil proti Rusku skutečnému — Sovětskému svazu. A protože v politice nerozhodují chiméry a přání (to si dobře uvědomoval), hledal pro nový československý stát útočiště jinde — dokud se skutečné Rusko nezmění podle jeho představy. Oporu československého státu nachází především ve Francii a svůj obrat zdůvodňuje jednak očerňováním a ostouzením Sovětského svazu, jednak svými novými politickými názory. Píše: „Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře Francii, Anglií, Americe, Itálii — Západu.“
A z toho vyvozuje, že „mělo by se pochopit, že naše země je přirozenou základnou pro všelijaké podnikání spojenců ve střední a východní Evropě“.[46]
A jaké principy tomu všelikému podnikání spojenců připisuje, o tom mluví sám dost výrazně: „Mně jsou nejbližší a já akceptuji zásady demokracie americké. V této chvílí mohu prohlásit, že tyto zásady byly, jsou a vždycky budou vedoucími zásadami politiky mé a mého života.“[47] Pokud se tedy hovoří o Masarykově „humanitní demokracii“ jako o produktu ryze českého myšlení, nelze zapomínat na to, že T. G. Masaryk byl politik buržoazní a za své buržoazní vzory se nestyděl. Tvrdí-li proto historik Otto Urban v Československém časopise historickém (číslo 4 z roku 1969) takové banality jako, že Masaryk je svým založením a celou svou přirozeností „absolutní demokrat“, nemůže vyvolat údiv, s jakou politickou nenávistí přistupuje k problému stranickosti ve společenských vědách. Historik Otto Urban se nám snaží vysvětlit, že adjektivum „absolutní“ (Masaryk „absolutní demokrat“) má v tomto případě jednak podtrhnout význam příslušného substantiva a zároveň především „zabránit přiřazení jiného adjektiva“. Rozlišení adjektivem činí Otto Urban jen nakolik to „koncese existujícím poměrům“ vyžadují. Jinak prý stačí pouhé označení demokrat. Co stačí Otto Urbanovi a zřejmě i teoretické náročnosti Československého časopisu historického, je jedna věc, a co je třeba z hlediska skutečnosti je věc druhá. Snad alespoň uznají, že americká demokracie byla a je demokracií, jíž nějaké adjektivum příslušelo a přísluší. Jestliže Masaryk prohlašuje zásady této demokracie za zásady své demokracie, lze v takovém případě stěží adjektivum vypustit; a pro samozvanou transformaci adjektiva „americká“ na adjektivum „absolutní“ schází, skromně řečeno, argumenty, i když poskytneme americké demokracii maximální koncese.
Stejně jednoznačně hovoří T. G. Masaryk na základě politické konstelace vzniklé po první světové válce o plánu koncepce zahraniční politiky: „Můj celkový plán pro budoucnost koncepce naší zahraniční politiky byl na prvém místě získat Francii. My musíme mít jednoho přítele, který se nás vždy ujme, a to budou Francouzi. To je dáno naším dávným frankofilstvím; a Francie svou generóznost a prozíravost dokázala za války tím, že přejala vedení v otázce naší samostatnosti.“[48]
I když víme, jak bylo výše uvedeno, že o vlivu Francie se T. G. Masaryk zmiňuje již ve své „České otázce“, sugestivní politický význam přikládá pojetí frankofilství v české politice (respektive v československé politice) až po první světové válce. Z politického hlediska je to způsobeno především tím, že zahraniční odboj T. G. Masaryka byl spjat se západními spojenci a že jeho snaha o spojenectví s Ruskem byla limitována obdobím buržoazně demokratického stadia ruské revoluce. A také tím, že daleko více než národ byli frankofilsky naladěni čelní představitelé vládnoucí buržoazní garnitury, především dr. E. Beneš a M. R. Štefanik. Je nesporné, že jejich politika, jako politika vládnoucí třídy, zanechala nemalý vliv v celém národě. Příčinou Masarykovy orientace na Francii bylo také to, že zahraniční politika nového samostatného — rozsahem a počtem obyvatelstva nevelkého — státu se musela opírat o jeden z pilířů Versailleského míru, když odmítla politiku revolučního Sovětského svazu.
Násilný návrat k těmto principům Masarykovy zahraniční politiky — po takových historických událostech, jakými byly Mnichov a úspěšný průběh národní a demokratické i socialistické revoluce v naší zemi — může být jen průvodním jevem pokusu o regresivní proces restaurace kapitalismu v ČSSR. Jinou logiku nemá a jiný politický význam také v roce 1968 ani mít nemohl.
* * *
Masarykův spis „Česká otázka“ obsahuje ještě další významné podněty pro úvahy o současné politice. I samo pojetí Masarykova politického programu je více než zajímavé, zvláště formulováno obecně v tezi: náš program je humanita. O některých politických aspektech tohoto programu a jeho vztahu k demokracii a politice jsme již psali.[49] Význam tohoto problému a také snaha politické reakce přiživit se a parazitovat na „humanitním programu“ však zasluhují, abychom se k této otázce ještě vrátili. Musíme to učinit proto, že v ediční poznámce k novému vydání „České otázky« čteme názory, jejichž ideově teoretická hodnota nepřevyšuje standard celého období ledna až srpna 1968: poplatnost pravičáctví, oportunismu, nacionalismu, ale též licoměrností a zkreslování skutečnosti. To vše kontrastuje i s takřka závěrečnými slovy citované Masarykovy práce. „Přeji si,“ říká T. G. Masaryk, „aby tyto studie naši situaci ze všech stran objasnily a aby těm, kdo s části nebo celkem souhlasí, byly pohnutkou k dalšímu přemýšlení a propracování.“[50]
V ediční poznámce je více pochybných úmyslů než přemýšlení, a tak se v rukou editorů „Česká otázka“ měla stát zřejmě jen nástrojem určité formy politického boje, přestože se editoři snaží svou objektivitu dokázat frází, že jde „především o pramenný dokument českého myšlení“. Zřejmě proto nás seznamují s tímto svým historickým soudem o českém národě: „Nyní — po roce 1968, po vrcholném vzmachu svého tvořivého úsilí o sepětí klasických i osvědčených myšlenek a tradic svobody, demokracie a humanity, s nejlepšími novodobými idejemi socialismu, k jehož zásadám se v duchu dějinných tradic bezvýhradně přihlásil, po svém jaru, směřujícím k socialismu, hluboce humánnímu a demokratickému a po dramatickém zkomplikování této cesty 21. srpnem 1968 — opět mu je bojovat s těžkostmi a zápasy vlastně o svou další politickou svébytnost v světovém kontextu.“[51]O pochybné hodnotě tohoto stylisticky šroubovaného soudu svědčí nade všechno skutečnost, že po necelém roce se „vrcholy celonárodního vzmachu“ změnily v bahno emigrace, morálně politického marasmu a politického extremismu. Stejně tak se defaitistické chápání „dramatického zkomplikování“ a „těžkosti“ posrpnového vývoje rozplynulo jako zlý sen a na světové poradě komunistických stran v Moskvě i v mezinárodních jednáních (především se SSSR a socialistickými zeměmi) naše politická svébytnost ve světovém kontextu znovu pevně zakotvila v rámci světové socialistické soustavy.
Život nás příliš poučil o tom, jak přísně účtuje s historickou lehkomyslností, než abychom chápali přístup ke studiu Masarykovy „České otázky“ tak krátkozrace a tendenčně, jak ho předkládá zmíněná ediční poznámka. Pozitivních stránek Masarykova díla si vážíme, ale odmítáme jeho apologetické interpretace.
Chyby a deformace v politice stranického vedení po lednu 1968 nejen ideově a politicky stranu rozkládaly a tím ji odzbrojovaly v ideologickém boji, ale umožňovaly také, aby na těchto deformacích parazitovaly recidivy antikomunismu ve společenských a politických stranách Národní fronty.
Výjimkou v tomto směru nebyla ani Čs. strana socialistická. Již letmý pohled na vývoj programových otázek této strany (i býv. strany národně socialistické) nám ukáže, že zde nelze podceňovat jejich antikomunistické prvky. Svůj antikomunismus zdůvodňovala vždy především tím, že vychází z názorů Masarykových a Benešových. Jako by bylo třeba automaticky tolerovat Masarykův antikomunismus, nebo jako by socialistická teorie a výstavba socialismu musely být buržoazním obsahem Masarykismu „reformulovány“ a „vylepšovány“.
Československý antikomunismus se neformoval jen na bázi Čs. strany národně socialistické, ale i na bázi jiných politických stran, i když národně socialistická strana byla jednou z hlavních.
Záleží samozřejmě především na členstvu a vedení Čs. strany socialistické, aby samy rozhodly, které z jejich tradic jsou životaschopné i dnes a v souladu s obecně přijatými principy politiky Národní fronty mohou třebas i v určité modifikaci — přispět k socialistické výstavbě naší vlasti a které je nutno hodnotit a odvrhnout jako antikomunistické.
Z bohatství ideově politických prohlášení Čs. strany socialistické po lednu 1968 stojí na prvním místě „Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické“ z dubna 1968. Z tohoto dokumentu — stejně jako z ostatních prohlášení — vystupují mimo jiné do popředí otázky vztahu Čs. strany socialistické k bývalé Čs. straně národně socialistické (a jejímu ideově politickému programu) a jejich poměr k vedoucí úloze komunistické strany při socialistické výstavbě i ke komunistické straně vůbec.
„Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické“ z dubna 1968 odrážel určitým způsobem specifičnost politického klimatu doby. Je v něm explicitní prohlášení, že „antikomunismus — v jakékoliv podobě — strana zásadně odmítá jako projev rozkladného, primitivního, nesnášenlivého a nelogického postoje k našemu současnému politickému vývoji“, a konstatování v deklaraci zdůrazňující význam čs.-sovětského přátelství, že „náš současný vnitřní vývoj probíhá v podmínkách, kdy zárukou naší bezpečnosti je Sovětský svaz jako světová velmoc“.[53]
Nechceme provádět přísně logickou a politickou analýzu těchto prohlášení, i když zvláště formulace o záruce naší bezpečnosti k tomu přímo vybízí. Neuvést však doslova obě Citovaná místa bylo by vůči autorům „Nástinu ideových zásad Čs. strany socialistické“ jistě nespravedlivé a neoprávněné.
Avšak stejně tak je nutno konstatovat, že proklamativní zřeknutí se antikomunismu a antisovětismu kontrastuje s faktickým antikomunismem, který je v „Nástinu ideových zásad Čs. strany socialistické“ formulován sice decentně, ale naprosto jasně.
Stejně jako K. Kaplan v tehdejší Nové myslí hovoří i ÚV Čs. strany socialistické o tom, že „prosazení sovětského modelu“ socialismu Československa je v rozporu se zájmy vývoje socialismu u nás, a proto jednoznačně stojí na principu specifické československé cesty k socialismu. V určitém směry jde „Nástin ideových zásad Čs. strany soc.“ politicky i ideově dále, než „specifická cesta k socialismu“. V rozporu s objektivně danou skutečností třídně rozděleného světa odmítá internacionální revoluční učení — marxismus-leninismus a existující systémy socialistické společnosti u nás i v SSSR (kritika sovětského modelu socialismu), ale současně proklamuje „civilizované pojetí socialismu ... Uskutečňováním skutečně humanistické, demokratické, socialistické společnosti se také vytvářejí nejpříznivější podmínky pro myšlenkovou integraci civilizovaného světa.“[54] Jde o propagaci reakčního názoru na mírové soužití buržoazní a socialistické ideologie.
Jinak než jako antikomunistickou a antisovětskou invektivu není možno charakterizovat ani tezi vyjádřenou v kapitole „Nástinu ideových zásad Čs. strany socialistické“ nazvané Politický model socialistické občanské společnosti, kde čteme: „Nelze opominout skutečnost, že jakýkoliv politický systém, který je založen na existenci jedné politické strany, nutně — dříve či později — vede k degeneraci nejen sebe sama jako systému, ale i oné jediné politické strany.“[55]
Takové spekulativní „neopomenutí skutečností“ bez jakékoliv argumentace si může osobovat příliš závažné politické ambice, podobné těm vyjádřeným zcela nepokrytě již v prohlášení několika bývalých členů Čs. strany národně socialistické, které bylo publikováno 2. července 1968 a které obsahuje neskrývané útoky na diktaturu proletariátu označovanou za politický systém zbavený demokracie a svobody.
Stejně nemohou neevokovat antikomunistické reminiscence v ekonomické části prohlášení „Nástinu ideových zásad Čs. strany socialistické“, jestliže zde čteme takové požadavky, jako je „důsledné oddělení politiky od řízení ekonomiky“, nebo uplatnění různých forem socialistického vlastnictví v takové podobě, která „... musí vést k pluralitě ve výrobě a vytvoření předpokladů ke zdravé, žádoucí konkurenci“[56] apod.
„Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické“ je však teprve počátkem a možným východiskem i antikomunistického vývoje; ten později narůstal úměrně s rozkladem socialistické státní moci, faktickým rozpadem vedoucí úlohy Komunistické strany Československa a s růstem antisocialistických a kontrarevolučních tendencí v předsrpnovém vývoji u nás. Proto nelze opominout i stanoviska, která jsou obsažena v dalších prohlášeních ÚV Čs. strany socialistické a jejím ústředním tisku.
V prohlášení několika bývalých členů Čs. strany národně socialistické, uveřejněném dne 2. července 1968 ve Svobodném slově pod názvem „Věrni ideálům humanitní demokracie“, čteme: „Jsme si vědomi toho, že i naše strana, respektive její vedení, se ve složitém procesu politických dění minulých let dopouštělo chyb, které její činnost deformovaly. Základní ideologické principy našeho pojetí socialismu však tím nebyly vyvráceny ani otřeseny. Od vzniku strany v roce 1897 vždy, i dnes, jsme přívrženci socialismu národního a humanitního.“ Autoři se současně znovu hlásí k cíli „ ... vytvoření socialistického řádu a spravedlivého ke všem vrstvám naší socialistické společnosti — k Masarykově humanitní demokracii a socialismu.“[57]
Čím je vyvoláno toto prohlášení několika bývalých členů Čs. strany národně socialistické? Bezesporu především usnesením ÚV Čs. strany socialistické ze 7. června 1968, v němž mimo jiné čteme, že Čs. strana socialistická vítá přijetí svého návrhu koncepce Národní fronty, „... jejíž jádro, na rozdíl od dřívějšího, má být výrazně politické, a která by měla rovněž poskytnout záruky, že napříště již KSČ nebude splývat přímo se státní mocí“ a dále „ÚV pokládá za nutné dát plnou satisfakci všem členům Čs. strany socialistické, kteří se v důsledku deformací v práci NF nesměli zúčastňovat stranické práce a vyzývá je, aby se vrátili k aktivní stranické a veřejné činnosti“.[58] V tomto usnesení ústředního výboru pod názvem „Stanovisko Čs. strany socialistické k některým diskutovaným problémům“ čteme dále doslova: „Zastáváme plně ve shodě s bývalou národně socialistickou stranou názor, že není možné, ani všeobecně, ani s ohledem na průběh našich národních dějin, obhajovat právo jediné politické strany na universální, jedině oprávněný a správný výklad socialismu.“ A dále: „Pokud jde o organizačně právní stránku, je nesporně nynější strana s ohledem na základní koncepce svého politického zaměření právním nástupcem národně socialistické strany. Nová registrace jejích členů v roce 1948 byla však nutná vzhledem k tehdejšímu rozložení organizační struktury.“[59]
Citované názory vyjadřují významné politické skutečnosti polednového vývoje.
Za této situace není jasno, od jakých politických chyb se tehdy vedení Čs. strany socialistické distancovalo jako od deformací uplynulého období. Totéž vedení publikuje také v ústředním tisku prohlášení, že základní ideologické principy československého národního socialismu nebyly vyvráceny, ani otřeseny, jako by ani nebylo únorového vítězství v roce 1948. Svou stranu prohlašuje i za právního nástupce Čs. strany národně socialistické a vyhlašuje politickou rehabilitaci ideologie Masarykismu jako svou koncepční politickou perspektivu.
Dobová tendence těchto politických aspektů se v plné hloubce odhalí, prověříme-li je v konfrontaci s historicko-politickými skutečnostmi programových prohlášení, jichž se dovolávají.
Posuďme proto, zda je pravda, co píše Svobodné slovo v roce 1968, když tvrdí, že: „od vzniku strany v roce 1897, vždy, i dnes, jsme přívrženci socialismu národního a humanitního“, a že úsilím jejich strany vždy bylo a je dospět v „naší společnosti k Masarykově humanitní demokracii a socialismu“.[60] Tato tvrzení jsou nepravdivá, protože odporují historickým faktům. „Jako českoslovenští národní socialisté jsme dr. Edvardu Benešovi především hluboce vděčni za to,“ čteme v programovém prohlášení Petra Zenkla na XIV. sjezdu Čs. strany národně socialistické v roce 1947, „co vykonal jako místopředseda strany pro ideové prohloubení a vědecké odůvodnění našeho programu v roce 1931. Je historickou skutečností, že především jeho zásluhou byl tehdy program strany postaven na pevnou základnu Masarykovy humanitní demokracie. Na této ideové základně strana setrvala dodnes, a jak jste viděli, výsledky programové komise tohoto našeho sjezdu znovu jen potvrdily, že jsme se od této zásady neodchýlili.“[61] Ano, pravdu má v tomto směru skutečně Petr Zenkl v roce 1947 a nikoliv Svobodné slovo v roce 1968.
Frazeologii „humanitní demokracie“ s jednoznačně antikomunistickým zaměřením programově zakotvuje až XII. sjezd Čs. strany národně socialistické v roce 1931. V době, kdy se tato strana — především v zájmu zvýšení účinnosti boje s komunistickou ideologií — přihlašuje bezvýhradně k Masarykismu jako své stranické ideologii, uplynulo od jejího založení již hezkých pár let, přestože se v praktické politice již od roku 1920 řídila daleko horšími zásadami, než jaké v roce 1931 přijala za svůj program. Stejně tak je historickou skutečností, že program Čs. strany národně socialistické, opírající se o antikomunistické rysy ideologie „humanitní demokracie“, se rodil v urputném boji o definitivní politickou tvář této strany v předmnichovské buržoazní republice více než 10 let. Ideologie „humanitní demokracie“ nahrazovala totiž program z VIII. sjezdu této strany v roce 1918, který — jak se přesvědčíme — vůbec nelze charakterizovat jako humanitně demokratický v masaryko-benešovském duchu. V tomto programu čteme: — „Vlastní státní mocí a hospodářskopolitickým bojem má býti československá společnost přetvořena z kapitalistické v socialistickou.“ — „Proto boj za národní svobodu i rovnost tvoří závažnou složku celkového třídního zápasu u československých socialistů.“ — „Politický zápas československých socialistů uvnitř národa je založen na třídním rozporu mezi třídou vykořisťovaných a vykořisťujících. Bez ohledu na různé stavy, vzniklé z hospodářské dělby práce (stav zemědělský, průmyslový, živnostenský, obchodní, zřízenecký, úřednický atd.) je česká společnost rozložena na dvě hlavní třídy, na třídu těch, kteří mají svou nadvládu hospodářskou, obrážející se nutně v přednostech politických a kulturních, zabezpečenou platným řádem a na třídu těch, kteří vůči třídě první se ocitají v poměru poddanském. Základem obou tříd je soukromé vlastnictví k výrobním prostředkům na jedné a odloučení od výrobních prostředků na straně druhé. A nemění ničeho na onom faktu existence těch, kteří nevlastníce kapitál náležejí buď vysokým svým příjmem a sociálním posláním ke třídě první, anebo existence oněch, kteří svými důchody z vlastní práce náležejí hospodářsky ke třídě druhé, ale sociálními předsudky tíhnou ke třídě první.“
— „Tato široká třída vykořisťovaných, utlačených, bezprávých a slabých zorganizovaná v jedné politické straně, tvoří většinu národa a smí proto, aniž poruší demokratický princip většiny, usilovat o uchopení státní moci v českém státě.“ — „Strana československých socialistů cítí vřele mezinárodní solidaritu utlačených tříd bez ohledu na národní příslušnost a reklamuje pro sebe právo na členství v socialistické internacionále.“
— „Vůči stranám měšťanským (městským a venkovským) zdůrazňuje své třídní složení, kterého neskrývá všenárodním heslem, věříc pevně, že cíle socialistické jsou jedině cíle všenárodní organizace společenské.“
— „V kapitalistickém řádu není tudíž žádné svobody a rovnoprávnosti, poněvadž není pro ni hospodářských záruk ani pro národy, ani pro jednotlivce v národech.“[62]
Fakta svědčí o tom, že mezi ostatními programovými prohlášeními této strany jde o „relativně pokrokový“ program. Obsahuje totiž v rámci svého národně politického a státně ústavního cíle určitou podobu proklamace práva národa na samostatný stát, se širokou demokratickou základnou. Demokratickou formu státní moci chápe tento program v dvojím smyslu: 1. jako prostředek boje k politickému panství jedné třídy reprezentované jednou politickou stranou, 2. jako respektování majoritního principu při zdůrazňování třídního charakteru jak politické svobody, tak sociální rovnosti.
Tento program rovněž proklamuje požadavek likvidace vykořisťování člověka člověkem a názor, že v kapitalistické společnosti neexistuje politická a osobní svoboda, protože není ekonomicky zabezpečena. Vedle toho však obsahuje řadu reformistických požadavků a stanovisek včetně veřejného prohlášení, že se distancuje od jednoznačně socialistických cílů.
Vcelku však nutno říci, že program je poplatný revoluční vlně v zemi i ve světě vůbec. Vychází ze skutečnosti, že společenský řád, v němž samostatný československý stát může vzniknout, je řád kapitalistický, a proto klade požadavek, aby strana hospodářskopolitickým bojem usilovala o jeho přetvoření v řád socialistický. Propracovává se i k správnému hodnocení třídní podstaty buržoazní demokracie a přibližuje se tím — byť nevědomky a neúmyslně — k třídnímu pojetí demokracie vůbec.
Tím lze objasnit, že v programu nachází své vyjádření i myšlenka, že revoluční třída má právo usilovat o státně politickou moc, a že taková státní moc bude mocí demokratickou, mocí většiny národa, tj. třídy vykořisťovaných, potlačených, bezprávných a slabých. Samozřejmě. z přísně vědeckého hlediska jde spíše o vyjádření toho třídního svazku, který my definujeme jako lid v čele s revoluční stranou, než o vymezení tříd v marxisticko-leninském pojetí.
Nevědecká rozplizlost a nejednoznačnost, projevující se zvláště tím, že není doceňován význam uchopení politické moci a vytvoření nástroje k přeměně kapitalismu v socialismus, stejně jako požadavek uskutečnit revoluční obsah změn cestou reforem, ale také snahou obejít nevyhnutelnost a zákonitost socialistické revoluce, charakterizuje i tento program ne jako revoluční, ale jako reformistický. Zdůraznění obsahového reformismu i zde přehlušuje pokrokovost programu a bagatelizuje jeho třídní principy.
Vezmeme-li v úvahu, že v této době v ČSR neexistovala vyspělá marxisticko-leninská strana a že sama Československá strana socialistická byla politickým konglomerátem s protimarxistickou politickou tradicí, není tak nepochopitelný skutečně jepičí život tohoto programu, neboť vše, co bylo v politické praxi provedeno od jeho přijetí, mu vcelku odporovalo anebo se mu vyhýbalo. Sílící antisovětský a s ním antikomunistický postoj československé buržoazie rozhodl, že program Čs. strany socialistické nebyl nikdy realizován a stal se pouze historickým dokumentem ilustrujícím odraz revolučního období v reformistickém táboře. Stejně tak je pravda, že Československé socialistické straně nedalo ani zdaleka tolik práce na něj zapomenout, jako vypracovat nový, který by teoreticky zdůvodnil již v praktické politice této strany po roce 1920 běžně uplatňovaný buržoazní reformismus. Program přijatý VIII. sjezdem Čs. strany socialistické byl proto mimořádnou událostí v životě této strany, neměl tradice v její minulosti a nestal se také mezníkem vývoje k budoucí skutečně revoluční a demokratické politice.
Citovaný program z roku 1918 není pro Čs. stranu socialistickou zanedbatelný, a to především proto, že nový stranický program, který Čs. strana národně socialistická po svém přejmenování v zásadě přijala na svém XII. sjezdu a o něco později rozpracovala k definitivnímu znění, je politicky a ideově podstatně odlišný.
V programu a zásadách Čs. strany národně socialistické z roku 1931—1933 čteme: — „... lidství, vedle ideje Boha, je nejvyšší hodnota, kterou svět má a může míti.“ — „ Komunismus podle zásad marxismu je a chce být amorální. Proto reakce zprava i zleva jsou si tak blízky.“ — „Proto také princip diktatury proletariátu — princip to a priori protichůdným ideám demokracie, jež žádá si především svobodného podřízení autoritě státní bez násilného donucování — je princip, jež u ruského komunismu není jen dočasný, není prováděn jen proto, že by okamžité nebezpečí protirevoluce zničilo komunismus. Je to zásada inherentní celé doktríně: z ní vychází a tvoří jednu její podstatnou část. I v tomto je komunismus antidemokratický.“
— „Praktický socialismus vyvodil z toho proti předválečným teoriím prospěšnost účastenství dělnických mas na moci a vládě jako novou nauku, jako nový prvek teorie poválečného socialismu. Prakticky to tudíž znamená nikoliv boj tříd, nýbrž spolupráci tříd ... Předválečný socialismus opouští tím svou vědeckou materialistickou koncepci a přejímá v podstatě idealistickou filosofii demokracie, filosofii lidskosti. Boj mezi komunistickou teorií a socialistickou ideologií poválečnou spočívá v podstatě také na této hluboko sahající změně.“
— „Nejvážnější však pro nás je, že vědecká teorie o vytvoření beztřídního stavu ve společnosti je naprosto pochybná a že vědecky úplně ztroskotala.“
— „Pro politickou praxí, kterou pozorujeme denně v politice strany komunistické, jsme zásadně důsledně proti našim komunistům ...“
— „Vlastník — to jest ve většině případů akcionář — nemá míti jiných nároků na podnik, než je zúročení investovaného kapitálu.“[63]
Tento program vznikal — jak již bylo řečeno — z vnitrostranického boje uvnitř této strany, vedeného mimo jiné i proti ultrareakčnímu programovému projektu ing. Schwarze, jako koncepce boje proti marxismu-leninismu, politice Kominterny a Komunistické strany Československa. Je to jednoznačně a nepokrytě antikomunistický program, obsahující současně řadu fiktivních buržoazně reformních frází a iluzí. Jeho základem se staly některé Masarykovy myšlenky a politické názory upravené dr. Edvardem Benešem. K této skutečnosti je nutno dodat, že od vstupu dr. Edvarda Beneše do této strany, v níž zastával funkci místopředsedy, „hradní křídlo“ čs. buržoazie usměrňovalo ideově politické zaměření této strany a jejím prostřednictvím vytvořilo široké masové zázemí buržoazního reformismu v Československu.
Benešova politická koncepce přijatá jako základ nového programu Čs. strany národně socialistické vycházela z Masarykovy charakteristiky komunismu a marxismu-leninismu, jak ji uceleně vyjádřil ve svém poselství Národnímu shromáždění v roce 1919 již jako president republiky: „Nechci se v této souvislosti vyhnout problému tak zvaného bolševismu a speciálně ruského ... Prožil jsem bolševickou revoluci v Rusku; ... Lenin prohlašuje svůj komunistický program za pravý marxismus. Avšak Lenin se mýlí. Marx prodělal několik stádií svého socialistického vývoje; jistě třeba rozlišovat marxismus dvojí. Je marxismus revolučního roku 1848, komunistického programu, a prvního svazku „Kapitálu“; ale ve svém druhém stádiu Marx vzdal se již revolučnosti svého mládí a přijal stanovisko evoluční, až konečně Engels krátce před svou smrtí této revolučnosti se úplně vzdal a výslovně. Lenin a jeho stoupenci dovolávají se tudíž marxismu, kterého se Marx a Engels sami později vzdali ... Nevidím jediným slovem v ruském bolševismu pravého marxismu a pokud je marxismem, je vyvrácením marxismu, spíše než jeho potvrzením, jakožto vůbec tato válka a její výsledky, zdá se mi, nejsou verifikací marxismu, nýbrž jeho vyvrácením ... U nás se bolševismus někdy odsuzuje jakožto neslovanský a neruský. Já naopak myslím, že Lenin je Rus, a typický Rus, třebaže se německým socialismem pokazil.
U nás bolševismus byl by neorganickým ... pokládám bolševický komunismus v zásadě za nemožný ... Bolševismus Leninův je následek romanovského carismu. Počítám s tím, že bolševismus se neudrží.“[64]
Toto ideově politické stanovisko závazně přijal dr. Edvard Beneš ve své přednášce „Nesnáze demokracie“ v roce 1924. Tato přednáška vydaná v nevelké brožurce se stala — jak již bylo řečeno — celkovým východiskem ideově politické části národně socialistického programu z 30. let.
Oprávněnost Masarykova politického stanoviska se snaží dr. Edvard Beneš i přijatý programový dokument Čs. strany národně socialistické teoreticky zdůvodnit především tím, že proklamuje, jako v dané situaci nezbytný, boj proti dvěma nebezpečným krajnostem — fašismu a komunismu. Neboť, podle jejich názoru, oba ohrožují demokratické základy politického státního zřízení. To podporuje Edvard Beneš tím, že vytyčuje požadavek překonání tzv. omezenosti veškeré „staré demokracie“, včetně demokracie období liberalismu. „Omezenost“ minulých demokracií spočívá podle nich v tom, že tyto demokracie byly „úzce politické“. Namísto „úzce třídních“ a „úzce politických“ forem demokracie vyhlašují požadavek všeobecného rozšíření demokracie — co do obsáhlosti, hloubky a ideového zaměření — „ve stát humanitní demokracie“, jehož podstatou prý není politická moc ekonomicky vládnoucí třídy, nýbrž nedefinovaná „výsostná práva státu“. Tato práva jsou nadřazena politickým právům občanů, avšak zachovávají všechny občanské svobody vybojované od dob Velké francouzské revoluce, včetně svobody soukromokapitalistického podnikání. Z tohoto důvodu se v přijatém programu zcela jednoznačně a výslovně odmítá diktatura proletariátu jako popření veškeré demokracie, komunismus v teorii i praxi se prohlašuje za amorální, násilnický a proto antidemokratický, antihumánní. V této souvislostí je revizionisticky interpretována existence společenských tříd a význam třídního boje, neboť program vyžaduje „nikoliv boj tříd, nýbrž spolupráci tříd“.
Z uvedených skutečností vyvozuje dr. Ed. Beneš a spolu s ním i program Čs. strany národně socialistické další závažnou skutečnost: prohlašují materialistickou vědeckou socialistickou teorii za překonanou, neboť prý odpovídá období před první světovou válkou a doporučují její nahrazení po prvé světové válce koncepcí „humanitní demokracie“. Jádrem této koncepce je abstraktní požadavek lidství a specifická interpretace hesel Velké francouzské revoluce — rovnosti, svobody, bratrství. Toto specifické pojetí abstraktního lidství plní mimořádně důležitou politickou funkcí, protože jeho smyslem není v souladu s výkladem jeho autorů odstranění společenských tříd a vytvoření beztřídní společností (to se v programu výslovně odmítá jako naprosto falešný nereálný cíl politického boje), ale odmítnutí teorie i politického požadavku praxe socialistické revoluce.
K nejpodstatnějším rysům tohoto programového prohlášení patří jednoznačné odmítnutí mezinárodního významu leninismu jako obecně platné teorie světového revolučního hnutí; snaha degradovat leninismus i význam Velké říjnové socialistické revoluce pouze na národní ruský jev; s tím související odsouzení internacionálního charakteru politiky mezinárodního komunistického hnutí; stejně jako přímé opovržení k socialistické výstavbě Sovětského svazu a boj proti proletářskému internacionalismu politiky KSČ.
O těchto faktech svědčí v plném rozsahu nejen brožura dr. Beneše „Nesnáze demokracie“, která je základem přijatého národně socialistického programu, ale především Program a zásady Čs. strany národně socialistické vydané v roce 1933. Prostudujeme-li pozorně programové prohlášení Čs. strany národně socialistické z roku 1947, je nutno potvrdit, že v souladu s tehdejším prohlášením Petra Zenkla zachovává i tento dokument výrazně antikomunistický postoj a v podstatě i ideově teoretickou platformu. V dokumentu čteme: — „Považujeme za nežádoucí, aby jakékoliv rozdíly politické, zájmové nebo třídní rušily společné vědomí jednoty národa. Všechny politické, zájmové a třídní rozdíly musí být vyrovnány vědomím národní sounáležitostí a zájmů celku ... Náš socialismus není tedy třídní, směřuje k dobru všech ... Všechny třídy se navzájem prostupují, sjednocují, integruji.“
— „Diktaturu proletariátu co nejrozhodněji odmítáme jak pro její nedemokratičnost, tak proto, že je v rozporu s ideou humanitní a s naším celonárodním zaměřením ... Proto ve smyslu Masarykových humanitních ideálů nazýváme svůj socialismus socialismem humanitním.“
— „Proto vědomě a záměrně chceme budovat politickou a hospodářskou organizací společnosti na principu pluralistickém. To prakticky vede k hospodářské organizací smíšené, v níž se vedle sebe rozvíjejí a vzájemně na sebe působí podniky znárodněné, soukromovlastnické a družstevní ... „
— „ ... žádá pluralistickou soustavu hospodářskou i politickou, zaručující účinnou kontrolu a soutěživost — základní to podmínky demokratické společností socialistické.“[65]
Akcent antikomunistického zaměření v tomto dokumentu je však v rozhodující míře spjat se snahou brzdit probíhající národní a demokratickou revoluci a hlavně učinit vše, aby nepřerůstala v revoluci socialistickou. Tímto svým nejbližším politickým cílem se významně liší od předválečného programu Čs. strany národně socialistické. Jestliže bezprostředním cílem národně socialistického programu před II. světovou válkou bylo přispívat k upevnění politického panství čs. buržoazie, uchování kapitalistického řádu a znemožnění rozvoje proletářského revolučního hnuti, pak od roku 1945 byla tato strana nucena reagovat na změnu mocenských poměrů uvnitř země, v Evropě i ve světě. V Československu byl revoluční proces skutečnosti; proto chtěla tento proces co nejrychleji ukončit, není-li možno jej likvidovat — tím bylo motivováno, že při zachování antikomunistické platformy změnila přístup k jejímu prosazení.
* * *
Na základě uvedených skutečností v programových prohlášeních Čs. strany národně socialistické z roku 1931 a 1947 nelze pochybovat o evidentní antikomunistické podstatě těchto prohlášení. Stejně historicky nevyvratitelné je, že se tyto programy přes obratnost svých autorů nestaly — a stát nemohly— ani v roce 1931, ani v roce 1947 základem lidového revolučního politického programu, a že proto neměly reálnou naději na politický úspěch, tím méně na konečné politické vítězství. V únoru 1948 byla ideově politická koncepce i politická praxe Čs. strany národně socialistické rozbita a poražena na hlavu, protože se stala praporem všech protikomunistických kontrarevolučních a pučistických sil.
Ničím jiným nemohl být odkaz na tyto programy ani v roce 1968. Vzniká proto naprosto oprávněná otázka po smyslu politické rehabilitace těchto programových prohlášení, s níž jsme se setkali v citovaných názorech ze Svobodného slova v roce 1968. Kterou ideologii chtěli rehabilitovat a které z rehabilitovaných politických principů uvedených programů nebyly ve svém kontextu poplatny antikomunismu?
Je třeba pochopit, že jak nacionalismus, tak humanismus s antikomunistickou a protirevoluční základnou (jakého jsme byli svědky v programových prohlášeních této strany z roku 1931, 1947 i v její tehdejší politické praxi), přestože je apostrofován jako Masarykův a šperkován humanitně demokratickými epitety, bude vždy i jako podnět pro program výstavby socialistické společnosti nepřijatelný. Nepřijatelný je nejen z hlediska marxisticko-leninských zásad, ale i když se verbálně zřekne svého explicitně vyjádřeného antikomunismu, jak jsme to viděli v roce 1968, zůstává stejně nepřijatelný i jako prvek politiky Národní fronty, jestliže vedoucí silou naší společností je KSČ a Národní fronta spojuje svůj strategický politický program s výstavbou komunistické společnosti v Československu.
Je více než zřejmé, že politický program a politické zápasy, vedené v konkrétně historických podmínkách vývoje Československa pod praporem „humanitní demokracie“ v Masarykově koncepci, jsou niterně spjaty s antikomunismem buržoazně reformního typu. T. G. Masaryk sám byl důsledným odpůrcem Velké říjnové socialistické revoluce, politiky Komunistické internacionály, stejně jako politiky Komunistické strany Československa a marxismu-leninismu. Byl protivníkem nejen důsledným, ale i důstojným. Přesto právem patří též mezí nejvýznamnější osobnosti moderních československých dějin.
Tím více je nedůstojné eklekticky a oportunně spojovat Masarykismus s výstavbou socialistické a komunistické společnosti, která se opírá o vědeckou teorii marxismu-leninismu a vedoucí úlohu komunistické strany. O to trapnější je snaha revidovat marxismus—leninismus Masarykismem v roce 1968. Nic na tom nemění, je-li tato snaha motivována péčí o docenění pozitivních stránek činnosti T. G. Masaryka a jeho zásluh o československý stát. Je třeba znovu zdůraznit, že k docenění osobnosti T. G. Masaryka není zapotřebí s nedůstojnou politickou ekvilibristikou prezentovat jeho názory jako reformátorské poslání obrozeneckém úsilí o socialistickou výstavbu, je-li všeobecně známo, že jeho úsilí nevedlo ani k obrodě kapitalistického řádu, jehož byl — jako president Československé republiky — nejvýznamnějším představitelem.“
[1] Program Československé strany socialistické, přijatý na valném sjezdu, Praha 1918.
[2] T. G. Masaryk, Nesnáze demokracie, str. 8 — 9.
[3] T. G. Masaryk, Světová revoluce, str. 566.
[4] T. G. Masaryk, Demokratismus v politice, str. 15.
[5] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 179.
[6] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 71.
[7] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 120.
[8] T. G. Masaryk, Cesta demokracie II, str. 106.
[9] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 390.
[10] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 390.
[11] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 391.
[12] T. G. Masaryk, Světová revoluce, str. 226 — 227.
[13] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 339.
[14] T. G. Masaryk, Světová revoluce, str. 572.
[15] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 153.
[16] Radovan Richta, O podstatě sociologické a filosofické soustavy „Masarykismu“. = In: Filosofie v dějinách českého národa, str. 187.
[17] K. Vaš, Třídní boj pracujících a zákonnost buržoazie Československa v letech 1918 — 1938. Rukopis kandidátské práce v Ústavu dějin KSČ.
[18] Jiří Wolker, Dílo, str. 491, 494 — 495.
[19] Program a zásady Čs. strany národně socialistické, Praha 1933.
[20] Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, str. 253.
[21] Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, str. 253.
[22] Petr Zenkl, Základy čs. strany národně socialistické, str. 4.
[23] Edvard Beneš, Nesnáze demokracie, str. 7.
[24] Program a zásady Čs. strany národně socialistické, str. 160, 191.
[25] Petr Zenkl, Základy Čs. strany národně socialistické.
[26] Edvard Beneš, Světová válka a naše revoluce, str. 359.
[27] Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, str. 71.
[28] Návrh programu Čs. strany národně socialistické Praha 1947, str. 22.
[29] Programová řeč Petra Zenkla z 2. března 1947.
[30] V edici Českého myšlení byla vydána ke 120. výročí narození T. G. Masaryka jeho významná filosoficko-politická práce „Česká otázka“.
[31] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 235.
[32] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 30, 353, 463.
[33] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 123.
[34] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 132 — 133.
[35] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 174.
[36] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 20.
[37] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 224.
[38] T. G. Masaryk, Světová revoluce, str. 511.
[39] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 59 — 60.
[40] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 141 — 142.
[41] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 142.
[42] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 175.
[43] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 175.
[44] Jan Masaryk, Ani opona, ani most... ‚ str. 54.
[45] T. G. Masaryk, Světová revoluce, str. 523.
[46] T. G. Masaryk, Světová revoluce, str. 512.
[47] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 65.
[48] T. G. Masaryk, Cesta demokracie I, str. 153.
[49] Viz kapitolu Ideologické aspekty „humanitní demokracie“
[50] T. G. Masaryk, Česká otázka, str. 244.
[51] Předmluva k vydání České otázky. = In: T. G. Masaryk, Česká otázka, Československý spisovatel, Praha 1968, str. 249.
[52] Vycházíme z
pojetí antikomunismu, které charakterizovali akademik A. Rumjancev, akademik M.
Mitin a doktor filosofických věd V. Mšenieradze takto: „Současný antikomunismus
— to je především přesně určená praktická činnost, která nabývá forem státní
politiky. Tak je tomu například v USA, NSR a jiných kapitalistických zemích.
Sem patří také mnohé antikomunistické organizace, financované imperialistickou
buržoazií.
Dále: antikomunismus — to je forma buržoazní ideologie a jakési odvětví
‚teoretických‘ vědomostí. Ideologové antikomunismu ve své snaze přizpůsobit se
současným podmínkám se pokoušejí dodat svým falzifikacím ‚vědeckého‘ vzhledu,
vnější respektability. Tak se na scéně objevily tzv. sovětologie, marxologie a
jiné pseudonauky. Pokusy vědecky ‚vyvrátit‘ komunismus, jak se o to pokoušejí
‚teoretikové‘ antikomunismu, jsou v těsném spojení s praktickými a
politickými akcemi nepřátel komunismu a slouží jim.
A konečně: antikomunismus to jsou nejrůznější sociální předsudky pěstěné a
vštěpované imperialistickou propagandou mezi širokými lidovými masami. Ještě
hlouběji se propracovává vytříbený a široce rozvětvený mechanismus morálního a
psychologického vlivu na člověka, promyšlený systém manipulace masami, včetně
mládeže, používají se prostředky propagandy zdůvodněně psychologickými průzkumy
a předkládání informací pro vytvoření stereotypů ilusorního myšlení, přísně
podřízeného buržoazním třídním cílům“.
(Týdeník aktualit 31. října 1969)
[53] Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické. Svobodné slovo 14. 4. 1968.
[54] Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické. Svobodné slovo 14. 4. 1968.
[55] Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické. Svobodné slovo 14. 4. 1968.
[56] Nástin ideových zásad Čs. strany socialistické. Svobodné slovo 14. 4. 1968.
[57] Prohlášení bývalých členů Čs. strany národně socialistické. Svobodné slovo 2. 7. 1968.
[58] Usnesení ÚV Čs. strany národně socialistické ze dne 7. 6. 1968. Svobodné slovo 9. 6. 1968.
[59] Usnesení ÚV Čs. strany národně socialistické ze dne 7. 6. 1968. Svobodné slovo 9. 6. 1968.
[60] Prohlášení bývalých členů Čs. strany národně socialistické. Svobodné slovo 2. 7. 1968.
[61] Petr Zenkl: Programové prohlášení na XIV. sjezdu Čs. strany národně socialistické v roce 1947.
[62] Program Čs. strany socialistické přijatý na VIII. valném sjezdu roku 1918.
[63] Program a zásady Čs. strany národně socialistické, Praha 1933.
[64] Poselství presidenta republiky T. G. Masaryka přednesené v Národním shromáždění dne 28. října 1919. = In: Boj o směr vývoje československého státu II, červenec 1919 — květen 1921, Praha 1969.
[65] Návrh programu Čs. strany národně socialistické pro XIV. valný sjezd, Praha 1947.