Frývaldov 1931

Reportáž Julia Fučíka, jak byla vydána samostatně v roce 1961.

Jméno?
Lorenz Andreatta.
Zaměstnání?
Lamač kamene.
Bydlí v Zigharticích, pracuje u firmy Rösner.
Svědek číslo 38.

Je živý a prudký, jiný než všichni předcházející, přesedává s židle na židli, obchvacuje celý stůl, který se stává mapou, na níž znova oživuje celý děj, Zighartice, cesta přes Pomezí, křižovatka v Dolní Lipové, asfalt a padlí. Zabírá ze široka.

Daleko přes hory a roky začíná jeho rodokmen. Rodokmen šlechtického rodu kameníků s červenou krví, která neustále vytéká. Jeho děd se jmenoval ještě Lorenzo Andreatta. Byl Ital. Přišel do Slezska, když hory byly provrtány tunely a žulové lomy nestačily dodávat kámen na rostoucí stavby. Celý svůj život dýchal kamenný prach a zemřel s chuchvalci krve v ústech. Andreatta děd - kameník. Andreatta otec, kameník, pracoval u firmy Rösner. V roce 1921 se zřítily v lomech tunové balvany na pět dělníků. Andreatta otec, kameník byl mezi nimi. Od té doby pracuje u firmy Rösner Andreatta syn a teď vypravuje o životě kameníků.

Vypravuje pod svahy krásných hor, na něž padá sníh. Vypravuje v tichém údolí, v němž pramení desítky pramenů léčivé vody, v němž je ticho a klid a vzduch voní svěží vůni lesů. Snad znáte ten kraj.

Gräfenberg, Dolní Lipová a jiná místa bývají podepsána pod plakáty a inseráty, doporučujícími kraj vzácného klidu, vzduchu a vody těm, kteří na to mají. Desetitisíce letních hostů přijíždějí do nádherných vil a sanatoří na úpatí Jeseníků, desetitisíce lázeňských hostů platí tu vysokými penězi za dobré zdraví a ceny stoupají, krásně je tu a draho.

V tom kraji vedle lékařů, ošetřovatelek a pacientů žijí dělníci. Kameníci a vápeníci. Teď, když Andreatta vypravuje, seskupují se kolem stolu a pomalu se rozpovídávají, jako by si teprve vzpomínali na to, jaký je jejich život. Alois Schubert s rozcuchaným vousem a nehybnou tváří pod koženou čepicí, nemluva s dýmkou jako pečetí na ústech, snímá teď ztrnulým pohybem pečeť a povídá. On a Feike, Greger a Flassig, všichni, kteří jednoslabičně odpovídali na naše otázky, teď mluví.

Tak žijeme: svaly na kosti a plíce v hrdle, od rána do večera v lomech a ve vápenkách, rádi, že ještě dřeme a že v sobotu přineseme obálku, na kterou účetní vepsal náš chleba.

Čtyřiačtyřicet hodin v akordu pracoval Lorenz Andreatta, lamač kamene, a vydělal sto patnáct korun.

Tak jsme žili. Tak jsme žili, dokud krise nepřekročila průsmyky do našich vesnic a nezačala zastavovat vrtačky, kladiva a vápenné pece. V Anglii zvedli lordové ruce pro ochranná cla jako porota, která hlasuje pro smrt. My kameníci a vápeníci okresu frývaldovského jsme byli mezi souzenými. Teď začíná naše zima. Před čtrnácti dny ohlásili ve vápenkách u Rösnerů snížení mezd o 20 procent. Přinášelo se odtamtud 62 nebo 70 korun týdně. Počítali jsme na haléře, ne na koruny. A teď nám chtěli vzít 20 procent. Zastavili jsme práci. Všichni. Sociální demokraté, naci, křesťanští sociálové, komunisté. Tenkrát, zdá se nám to dokonce už dávno, jsme se ještě takto lišili. Teď jsme téměř všichni členy Rudých odborů, ty nás vedly, byli jsme jednotní, stáli jsme půl druhého dne. Pak firma odvolala snížení mezd. To bylo ve vápenkách. Dva dny jsme se smáli, viděli jsme, že máme sílu a že se ubráníme.

Po dvou dnech, čtrnáctého listopadu, dostali jsme my kameníci takovéhle lístečky:

Pod tím bylo razítko. Jen to razítko se lišilo. Někde byl podepsán Rösner, někde Nowak, někde Kulka, někde Priesnitz, Gebrüder Franke nebo Förster. Výpověď byla čtrnáctidenní. 28. listopadu bude téměř polovina kameníků frývaldovského okresu bez práce. A těm, kteří zůstali, budou sníženy mzdy. Žili jsme v bídě, když jsme pracovali. Jak budeme žít bez práce?

V neděli 22. listopadu pod ojíněnými kopci, po zmrazených pěšinkách, vedoucích k Frývaldovu, šlapali kameníci z celého okresu. Z Friedebergu, z Zighartic, z Damsdorfu, ze Saubsdorfu, z Niklasdorfu, ze Sandhüblu. Čtyřiadevadesát delegátů poslali dělníci se všech stran frývaldovského okresu, všichni přišli, členové sociálně demokratických, hakenkreuzlerských, křesťansko-sociálních i komunistických organizací, i ti, kteří ještě nebyli organizováni. Hlad je svolával a příklad zighartických vápenek. Dlouho se radili. Nakonec se jednomyslně usnesli na tom, aby byl vydán leták vyzývající dělníky v okresu k demonstrační stávce. Sestavovali leták, každý přicházel se svým návrhem, dohadovali se, opravovali a znova připisovali.

PROVOLÁNÍ

k veškerému dělnictvu kamenickému a k dělnictvu vápenek okresu frývaldovského!

94 důvěrníků ze 38 závodů, zastupujících 2.200 dělníků všeho průmyslu okresu frývaldovského, volá vás k odboji proti snižování mezd a propouštění.

Stále ostřejší jsou útoky zaměstnavatelů na naše mzdy. Hrozbou, že budou dělníci propuštěni, chtějí je přinutit, aby si nechali líbit snižování mezd.

Můžete si to nechat líbit?

Nikdy!

Dělníci z vápenek v Zigharticích ukázali nám cestu, kterou musíme jít. Odrazili bojem útok na mzdy a my musíme také použít takové taktiky.

Na konferenci důvěrníků Rudých odborů, Svazu sociálních demokratů, národních socialistů a indiferentního dělnictva dne 22. listopadu bylo
jednomyslně usneseno zahájit jednodenní protestní stávku, a to ve středu 25. listopadu.

Tato stávka bude odbojem proti snižování mezd. Ve spojení s protestní stávkou koná se o 11. hodině dopolední na náměstí ve Frývaldově masový projev všech stávkujících proti snižování mezd, proti zastavení státního příspěvku Rudým odborům a proti obsazení východočínské dráhy japonskými imperialisty.

Dále vás voláme k zakládání bojovných výborů, které mají za úkol dokázat dělníkům nutnost boje. Kromě Průmyslového svazu stavebníků nestaví se nikdo, ani reformisté, ani hakenkreuzleři, ani křesťanští sociálové za vaše požadavky, nestará se nikdo o vaše životní zájmy. Jen Rudé odbory stavějí se v čelo boje kameníků.

Naše heslo tedy zní:

Do Rudých odborů, do Průmyslového svazu stavebníků!
Boj za práci a chléb!

To byl leták, který četli dělníci frývaldovského okresu, to byl leták, který svolával dělníky k demonstracím do Frývaldova, to byla ta příprava, kterou vylíčil ministr vnitra jako přípravu k ozbrojenému povstání. Proti snižování mezd, proti propouštění, pro řádnou podporu nezaměstnaným a proti útoku na Sovětský svaz. To byl smysl demonstrace.

Od pondělka do středy po celém okrese od úst k ústům šla zpráva o protestní stávce a o demonstraci na frývaldovském náměstí.

Od pondělka do středy zvonil telefon Frývaldov - Brno a Brno - Praha a pan okresní hejtman Jakubowský, pan zemský president Černý a pan ministr vnitra Slávik připravovali středu 25. listopadu 1931. Leták, který svolával dělníky, četli i oni. Věděli oč jde. Okresní hejtman věděl také, že podnikatelé protizákonně, přímo proti znění nevypovězené kolektivní smlouvy snížili mzdy. Nevěděl-li, že část obyvatelstva ještě věří, že úřady jsou tu proto, aby hájily právo, věděl alespoň, co dělníci chtějí. Věděl, že chtějí jednotnou frontou prorazit frontu zaměstnavatelů, že chtějí stávkou dosáhnout odvolání snížení mezd a výpovědí tak, jak toho dosáhli zighartičtí vápeníci. Okresní hejtman - při našem vyšetřování řekl, že na vyšší rozkaz - zaujal k této demonstraci hladu a hrůzy před blížící se zimou takové stanovisko: povolal do okresu více než 200 četníků a vyžádal si pohotovost vojska.

Frývaldovský okres je německý okres. Četníci a vojsko ve frývaldovském okresu jsou Češi a Slováci. Četníci byli vyzbrojeni gumovými obušky, bajonety, ostře nabitými karabinami a přísnými rozkazy. Vojáci byli vyzbrojeni strojními puškami. (V posledním okamžiku dostaly četnické oddíly, roztroušené po okrese, k disposici také autobusy, aby mohly co nejrychleji manévrovat. Střelba 25. listopadu 1931 na křižovatce v Dolní Lipové byla okresním úřadem pečlivě a přesně připravena.)

Z různých konců okresu je do Frývaldova několik hodin cesty. Dělníci chtěli přijít hromadně a stanovili si tři koncentrační body. Setzdorf (Zighartice), Niklasdorf (Mikulovice) a Saubsdorf (Supikovice). Dělníci z Niklasdorfu a Saubsdorfu se měli spojit již v Sandhüblu, takže do Frývaldova směřovaly dva proudy. Jeden od západu, z Zighartic, druhý od severovýchodu, od Sandhüblu.

25. listopadu v 8 hodin ráno byli dělníci na všech třech koncentračních bodech připraveni na pochod. V téže době byli také připraveni četníci k vyplňování rozkazů okresního hejtmana.

Průvod od severovýchodu stékal z Niklasdorfu a Saubsdorfu dvěma prameny do Sandhüblu. Tam před „Gottwaldovým hostincem“ stál kordon četníků. Účastníci této demonstrace, dříve než se mohli spojit, zpozorovali kordon četníků, a proto dvěma proudy obešli Sandhübel v polích, po úbočí údolí Biely. Když četníci zjistili, že v Sandhüblu nebudou již mít příležitost k použití svých zbraní, nasedli do autobusu a po silnici předjeli demonstranty až k České Vsi, k tzv. Mautnerovu mostu, kde se roztáhli po celé šíři údolí ve frontě dlouhé asi 2 km. V těchto místech se konalo také náhodou cvičení vojska se strojními puškami.

Dělníci, kteří zpozorovali tato opatření, rozdrobili se znova a v malých hloučcích nebo jednotlivě se pokusili projít četnickou frontou. Velká většina jich byla zadržena nebo obušky a bajonety zahnána zpátky. Průvod od severovýchodu skončil tak bez mrtvých.

V době, kdy demonstrující dělníci obcházeli četnickou hlídku v Sandhüblu, podnikala četa četníků na druhém konci okresu v Zigharticích první útok na scházející se demonstranty. Několik demonstrantů, mezi nimi i žen, bylo lehce nebo vážněji zraněno obušky a pažbami karabin. Demonstranti se rozptýlili po svazích kopců a v malých hloučcích, tak jako v Sandhüblu, táhli směrem k Frývaldovu. Znova se scházeli až na horském hřebenu, zvaném „Am Gemärke“ (Na Pomezí). Tam na silnici uprostřed polí promluvil jeden z dělníků. Nemluvil dlouho. Četnický nadporučík Jirkovský, který velel četě v Zigharticích, dal zatím rozkaz k nastoupení do autobusu a rozjel se za demonstranty. Napěchovaný autobus přijel na „Gemärke“ právě v okamžiku, kdy se demonstranti semkli. Autobus vjel do demonstrantů, četníci vystoupili a podnikli druhý útok, při kterém opět bylo několik dělníků a dělnic zraněno. Četníci, vědomi si své dobré práce, nasedli znovu do autobusu a jeli dále po silnici směrem k Frývaldovu. Druhá četa četníků šla zatím za demonstranty, kteří se po odjezdu autobusu znova vrátili na silnici a rozptýleni táhli k Frývaldovu.

V té době intervenovali komunistický senátor Langer a tříčlenná dělnická deputace na okresním úřadě. Senátor Langer i tříčlenná deputace byli na okresní úřad posláni dělníky, aby tam vyjednávali odvolání četníků a zaručili klidný průběh demonstrace, která nechce nic jiného než dát důraz dělnickému právu. Okresní hejtman Jakubowský odpověděl sebevědomě: Ne! Senátor Langer mu připomněl, že demonstrace byla usnesena na nedělní konferenci, že byly vydány letáky, že okresní úřad o nich věděl a nikomu z demonstrantů že nebylo známo, že by byl okresní úřad vydal zákaz. „Teď už jsou dělníci na cestě“, říká senátor Langer, a „není možno je přece zastavit!“ Okresní hejtman se znovu sebevědomě usmál:

To byla jeho odpověď deputaci a druhá: telefonicky povolal vojsko na náměstí a část poslal po silnici k Dolní Lipové naproti demonstrantům. Povolání vojska se stalo ještě dříve, než okresní hejtman zvěděl o krveprolití v Dolní Lipové. Na náměstí ve Frývaldově se utábořilo půl čety cyklistů, v pyramidách bylo rozestavěno 153 pušek a do ulic namířeno 8 lehkých a 2 těžké kulomety.

Kolem půl jedenácté docházeli dělníci od Pomezí k Dolní Lipové. Před viaduktem dráhy na prahu Dolní Lipové se zastavili a začali se formovat v průvod. Volali na ty, kteří se opozdili, aby si pospíšili, a zatím někteří z nich šli do papírnického obchodu nakupovat červené papírky, aby jimi ozdobili haluze ulomené po cestě. Chtěli přijít do Frývaldova rudě vyzdobeni. (Tento moment je psychologicky velmi důležitý. Lidé, kteří v 10 hodin 30 minut přemýšleli o tom, jak by červenými papírky dodali určitou slavnostnost své demonstraci, jsou obviňováni z toho, že v 10 hodin 40 minut podnikli útok na četníky, vystřelili proti nim a rozbíjeli jim hlavy železnými tyčemi. Tyto červené papírky jsou naopak jasným důkazem toho, že demonstranti byli vnitřně přesvědčeni o tom, že jsou v plném právu, že se nemůže vyskytnout nikdo, kdo by střelbou z karabin chtěl potlačit jejich spravedlivé volání, jsou důkazem toho, že se nejen nepřipravovali sami na útok proti četníkům, ale že tím spíše ani neočekávali jejich útok proti sobě.)

Na Pomezí bylo asi 1.000 demonstrantů. Když byli rozehnáni, nemohli se hned spojit, a tak se od viaduktu v Dolní Lipové vydalo v průvodu na další cestu asi 400 žen a mužů, kdežto ostatní je teprve doháněli. Asi 300 kroků za viaduktem po 90stupňovém oblouku silnice před obchodem Jungovým stál dvojitý kordon četníků s puškami, připravenými k výstřelu. Demonstranti se nezastavili, ale šli krok za krokem po asfaltové silnici přímo proti kordonu. Četníci stáli pozorně jako myslivec na čekané. Dělníci se blížili, můžeme přímo říci, důvěřivě, neboť žádná výstraha, žádná výzva k rozchodu jim dána nebyla.

Všechno další vylíčení srážky se opírá o svědectví nezúčastněných osob. Tyto nezúčastněné osoby potvrzují, že nebyla dána ani výzva k rozchodu, ani povel k salvě. Alespoň ne povel slyšitelný nebo viditelný těm, kteří nebyli předem zasvěceni. Není pravda, že nadporučík Jirkovský klesl v bezvědomí, těžce raněn kamenem vrženým z demonstrantů. („Těžce zraněný“ nadporučík Jirkovský sám po střelbě telefonoval okresnímu hejtmanovi.) Také ovšem není pravda, že bylo z řad demonstrantů vystřeleno. Jediná zbraň, jíž demonstranti proti četníkům použili, byly protestní výkřiky. Do výkřiků náhle zazněla řada výstřelů. Ne salva. Nebylo stříleno ani do nohou, ani nad hlavy demonstrantů, nýbrž přímo mířeno do středu těla. Téměř všechny rány mrtvých i zraněných procházejí krajinou břišní nebo prsy. Bylo stříleno, ještě když demonstranti již prchali. Místo střelby je asfaltová silnice, vroubená tam, kde stáli demonstranti, živým hlohovým plotem. Demonstranti se snažili dostat z okruhu střelby a prodírali se živým plotem do sousedních zahrad. I tam četníci za nimi stříleli. První mrtvý, nejbližší četnickému kordonu, který byl střelen do hlavy a klesl na místě mrtev, byl od četnického kordonu vzdálen 9m 70cm. Stopa krve na asfaltové silnici ukazovala ještě tři dny po střelbě přesně místo, kde padl. Tento demonstrant byl ozbrojen haluzí 85cm. Jeho smrt je vysvětlena tím, že ohrožoval dvojitý kordon četnických karabin.

Silnice v Dolní Lipové je silně frekventovaná. Je už blízko Frývaldova, za křižovatkou silnic z Zighartic a z Horní Lipové. Střelba na tomto otevřeném místě musela ohrožovat nejen životy demonstrantů, ale i životy ostatních chodců. Tak byla zastřelena Anna Luxová, čtrnáctiletá dcera poštovního zřízence, která šla do Frývaldova za nemocnou matkou. Když bylo po prvé vystřeleno, obrátila se a utíkala instinktivně shrbena, aby unikla výstřelům. Byla zasažena do spodní části zad, střela prošla srdce a vyšla hořejší částí prsou.

Střelba v Dolní Lipové dostává však ještě určitější ráz svědectvím sedmi osob, které stály nedaleko za demonstranty, za ohybem silnice. Mezi těmito svědectvími je také písemné prohlášení jednoho českého továrníka, které bylo dáno k disposici parlamentní delegaci a které bylo parlamentní delegací, jmenovanou z vládních stran, zamlčeno. Tito svědci tvrdí: Za demonstranty přišel od Zighartic nový oddíl četníků. (Byl to ten, který s nadporučíkem Jirkovským nenasedl do autobusu a sledoval demonstranty po celou jejich cestu.) Tento oddíl nadešel demonstrantům zahradami, postavil se za domy blízko silnice a odtud, skryt před jejich zraky, se strany střílel na silnici. Toto svědectví, zdůrazňuji, nepotvrzovali demonstranti, nýbrž nezúčastněné osoby. Skutečně také demonstranti nemohli oddíl skrytý za domy vidět, tím méně ovšem mohli tento oddíl ohrožovat. Na ty, kteří se nezúčastnili demonstrace a kteří, stojíce opodál, měli možnost sledovat pohyby četníků, působila tato zákeřná střelba tak, že i továrník, který jistě neměl příčinu sympatisovat s demonstrací dělníků proti propouštění a snižování mezd, rozhodl se přihlásit dobrovolně za svědka.

Střelba trvala asi 40 vteřin. Střílelo nejméně 20 četníků. Na místě zůstalo ležet šest mrtvých:

Kromě nich bylo převezeno do nemocnice třináct dalších zraněných, většinou těžce; dva z nich pravděpodobně nevyváznou životem.

Přesný počet raněných, kteří se nepřihlásili v nemocnici a kteří se se svým lehčím zraněním uchýlili do domácího ošetření, bylo těžko zjistit. Doposud je známo 18 takových případů. Někteří ze zraněných i z mrtvých mají dvě nebo tři rány. Několik kulek se zarylo do budovy hotelu „Weidlich“. (Ministr vnitra dr. Slávik prohlásil ve sněmovně, že bylo vystřeleno celkem 13 ran.)

Průvod ustoupil v zoufalém zmatku. Po asfaltu silnice stékala do příkopu krev. Mrtvých - a raněných.

Dělníci si uvědomují: jsou tam naši ranění, musíme jim pomoci. Četníci stále stojí v kordonu, pušky připraveny k výstřelu. Někteří zalicují, když se průvod vrací pro raněné. Průvod se zastavuje a posílá tři na vyjednávání. Pušky zamiřují na jejich těla.

Odpovídá velitel: „To je vaše věc. Tamhle je telefon, sežeňte si auto a můžete si je odvézt“.

Po 10 minutách přivádějí dělníci lékaře dra Schrotha z Léčebného ústavu. V několika minutách se hlásí nový lékař dr. Madr, a nabízí dvě auta k převezení raněných. Sanitní auto Okresní nemocenské pojišťovny, které před tím zastavilo u místa střelby, odmítlo převézt raněné do nemocnice, zato však naložilo několik zdravých četníků, kteří jeli k okresnímu hejtmanovi osobně hlásit výsledek své práce.

Ranění byli přeneseni do hotelu „Weidlich“. Tam jsou ošetřováni. Dva němečtí lékaři, dva němečtí intelektuálové, tiše a horečně pracují, ošetřovatelský sbor německých hasičů z Dolní Lipové přichází s obvazy a pomáhá obvazovat desítky ran - (a kordon českých četníků s napřaženými puškami postupuje proti hotelu „Weidlich“, protože tam nejsou jen zranění, protože tam jsou také dělníci, kteří jsou ještě zdraví. Je to poslední útok toho dne, poslední útok, zadržený rozhořčeným lékařem a velitelem ošetřovatelského sboru, který s krvavou ironií ohlašuje veliteli kordonu:

„Jsme hotovi. Můžete začít znova, ale pokládám za svou povinnost upozornit vás, že už nemáme jediný kousek obvazu.“)

Den končí. Od břehů potoků narůstá led do proudu a na hory padá sníh. V nemocnici leží Wilhelm Schubert, 20letý hoch bez zaměstnání, a prosí nás, abychom vyřídili všem dělníkům od něho, který není komunista, od něho, který krvácí ze tří střelných ran, prostý dělnický vzkaz. Zapisujeme jeho slova:

„My, kteří tu teď ležíme raněni, bojovali jsme za svá práva. Nelitujeme, ani vy nás nelitujte. Nejsme oběťmi žádného komunistického hazardérství, ale četnických pušek. Postavili nám je do cesty, protože vědí, že to je naše jediná správná cesta.“

Dělníci z Zighartic, z Friedebergu, z Darmsdorfu, ze Saubsdorfu, z Niklasdorfu, ze Sandhüblu vědí, proč šli po této cestě, a už také vědí, proč se jim postavily do cesty četnické pušky. 15.000 dělníků a dělnic, ne už jen z Frývaldova, ale z celého Slezska, z Moravy, z Čech, ze Slovenska i z Německa pohřbívalo na zighartickém hřbitově své padlé. Proti čtyřem stům stál četnický kordon. Před patnácti tisíci byla volná cesta.

Tisíce dělníků frývaldovského okresu, kteří zastavili práci po první zprávě o střelbě a setrvali ve stávce až do dne pohřbu, vědí, proč padli jejich kamarádi na křižovatce silnic v Dolní Lipové. Desetitisíce dělníků v Československu, kteří demonstracemi odpověděli na Frývaldov, vědí, zač bojovali frývaldovští kameníci a vápeníci. Milióny dělníků si zapisují Frývaldov hluboko do své paměti.

Jen v Zigharticích mezi hloučky kameníků bloudí šedivý shrbený Ammicht s polekanýma očima a ptá se:

Už dávno nepracuje starý Ammicht, už je to dávno, co jej zavalil kamen v lomu a zmrzačil. Jeho žena jej živila. Platili jí korunu sedmdesát za hodinu. Žili. Bylo jí osmapadesát let a chýlila se k zemi. Teď ji chtěli propustit.

Měla jej ráda. Chtěla pracovat, bála se jeho hladu. Chtěla to vykřiknout, chtěla si vybojovat práci. Četníci vystřelili. Leží v nemocnici, má prostřelené břicho a játra a umírá.

Frývaldov 1931

Na křižovatce v Dolní Lipové

Julius Fučík