V březnu tohoto roku uběhlo osmdesát let od potlačení Kronštadtského povstání. Šlo o jeden z posledních pokusů ruských pracujících vrátit se k původním myšlenkám Říjnové revoluce, který však byl krvavě potlačen diktaturou Komunistické strany. Povstalci, kteří v únoru 1921 vytvořili na ostrově Kotlin ve Finském zálivu revoluční komunu, požadovali ekonomickou a politickou samosprávu, obnovení lidských a občanských práv a svobodné volby do sovětů na všech úrovních. Odmítli se vzdát, po více než dva týdny odolávali soustředěným bolševickým útokům a nakonec podlehli v nerovném boji. Tisíce jich byly následně popraveny nebo poslány na pomalou smrt do koncentračních táborů.
Přestože jsme se tématu Kronštadtu již věnovali v naší starší publikaci[1], rozhodli jsme se zpřístupnit českým čtenářům obsáhlejší, takřka vyčerpávající historickou práci na toto téma. Poté, co se letos v březnu odehrálo více než kontroverzní připomenutí Kronštadtu, tato potřeba se ukázala velice naléhavá. Několik českých organizací, hlásících se k anarchismu, si totiž krvavé potlačení Kronštadtského povstání připomnělo poněkud podivným způsobem. Uspořádalo v Praze pokojnou veřejnou diskusi s jednou z nejdogmatičtějších a nejmilitantnějších trockistických iniciativ na založení politické strany. Tématem byl Kronštadt.[2]
Diskutovat s novodobými bolševiky a připustit samotný fakt poklidné diskuse o tom, jestli zmasakrovat a posléze umučit mnoho tisíc kronštadtských povstalců v koncentračních táborech bylo „historicky nezbytné”, „politicky oprávněné” nebo zavrženíhodné, znamená něco podobného, jako vést diskusi s nacisty o tom, jestli plynové komory v Osvětimi byly ospravedlnitelné či nikoli. Něco takového je přeci pro uvažujícího anarchistu a každého člověka se špetkou morálky naprosto nemyslitelné. Americká autorka Deborah Lipstadtová, zabývající se problematikou popírání holocaustu[3], je známá tím, že se ze zásadních důvodů nikdy nezúčastnila jakékoli veřejné debaty s popírači. Zcela správně uvádí, že s takovými lidmi není možné o čemkoli diskutovat, protože to jsou nepřátelé, obhajující zločiny proti lidskosti, kterým nesmí být přiznán status partnera v pokojné diskusi. „Jsem ochotna analyzovat a doložit, kdo takoví lidé jsou a o co se snaží, ale vystupovat s nimi nebudu”, říká. „Ochota přiznat popíračům a jejich mýtům legitimitu stanoviska, je stejně velkým, ne-li ještě větším důvodem ke znepokojení jako aktivity popíračů samých”.
Mýty popíračů holocaustu, založené na otevřené manipulaci s fakty, se ve své nebezpečnosti mohou směle rovnat bolševické historické lži, označující autentická lidová hnutí, namířená proti Leninově a Trockého režimu, za černosotněnsko-bělogvardějské spiknutí.
K novodobým bolševikům, hlásícím se k tradici Lenina a Trockého, musíme zaujmout stejný postoj, jaký Lipstadtová zaujímá vůči (nejen) americkým neonacistům. Pokud si chtějí anarchisté udržet morální integritu, tak nesmí připustit, že by mohlo existovat z určitého pohledu „správné” historické nebo ideologické zdůvodnění teroru a koncentračních táborů pro „nepřátele revoluce” a diskutovat o něm. Tento zásadový postoj naneštěstí zaujala pouze jedna anarchistická organizace.
Organizátoři březnové pražské diskuse tak přes propast osmdesáti let projevili zarážející neúctu k tisícům těch, kteří se narozdíl od nich bolševismu postavili zpříma a se zbraní v ruce. Druhou stranou v diskusi, jak jsem se již zmínil, byla navíc trockistická skupina, která se svým souhlasným stanoviskem k masakru Kronštadtského povstání nijak netají.
Veřejné shromáždění, které se konalo týden před touto diskusí a připomínalo oběti potlačení Kronštadtského povstání, tak neslo výrazné známky pokrytectví, zvláště, když jej pořádaly totožné skupiny a organizace, které se s bolševickými-trockistickými (proto)stranami již v minulosti často společně prezentovaly a které v jednom případě spolupráci s bolševickými skupinami bez problémů připouštějí. A takoví lidé poté bez uzardění předstírají projevy úcty obětem Kronštadtského povstání!
…
Jak vidíme, téma Kronštadtského povstání bylo a stále je v českém anarchistickém hnutí relativně často diskutované, a to i bez ohledu na incident z letošního března. Jeden policejní analytik dokonce v této souvislosti používá pro české anarchistické hnutí (samozřejmě zlehčujícím způsobem) termín „Kronštadt nad Vltavou”.[4] Současné bolševické skupinky, které se v České republice občas snaží parazitovat na anarchistech, se rovněž poměrně často vyjadřují na toto téma. Proč tomu tak je? Srovnáme-li Kronštadtské povstání s jinými dějinnými úseky Ruské revoluce, kde se anarchistické myšlenky projevily daleko výrazněji, například s machnovským hnutím[5], není tato událost až tak významná, jak se zdá být. Její význam tkví v něčem jiném. Každý, kdo začne studovat Kronštadtské povstání, totiž postupně chtě nechtě musí zaujmout určité postoje k základním problémům Ruské revoluce a revolučního procesu obecně. Postaví se buď na stranu „Třetí revoluce”, neohrabaně definované, ale autentické lidové povstalecké vlny, která se valila Ruskem na přelomu let 1920/1921 a hrozila, že smete bolševický režim - nebo na stranu diktatury Komunistické strany, která se v téže době odhalila i pro nejširší masy ruských pracujících, včetně námořníků a vojáků z Kronštadtu, izolovaných na své ostrovní vojenské základně. Procitli i mnozí ti, kteří uznávali nebo mlčky tolerovali názor Komunistické strany, že ve jménu humanistických ideálů socialismu je „přechodně” nutné používat metody, od poloviny 20. let minulého století označované typicky jako fašistické.
Kronštadtští vojáci a námořníci velkou většinou nebyli anarchisté a v Kronštadtu nebyla v roce 1921 aktivní žádná anarchistická skupina. Kronštadtský program, ztělesněný v Petropavlovské rezoluci, nebyl anarchistický. Politické struktury, vytvořené kronštadtskými, nebyly v pravém slova smyslu anarchistické. Proč se tedy anarchisté o Kronštadtské povstání - pouhou historickou epizodu, navíc již velmi vzdálenou v čase - vůbec zajímají, mohl by se zeptat čtenář?
Důvodů je několik. Ten nejvýznamnější spočívá ve skutečnosti, že kronštadtské povstání - jak se ostatně zmiňuje i autor - představuje skutečnou dějinnou křižovatku Ruské revoluce, pomyslné rozcestí, kde ještě bylo možné představit si lidové hnutí, které odstaví bolševiky od moci a na místo diktatury dosadí některou z forem decentralizovaného a samosprávného socialismu. Kronštadtské povstání bylo zárodkem takového hnutí. Po jeho potlačení a represích, které na jaře a v létě roku 1921 rozdrtily poslední zbytky levicové opozice, už následovala jen tma a řečeno slovy samotných povstalců „Všeruský koncentrační tábor”. Jedna z největších historických šancí na emancipaci pracujících byla promarněna.
Anarchisté tak na Kronštadtské povstání nepoukazují jako na příklad uskutečnění svých myšlenek, ale dějinnou tragédii, odhalující učebnicovým způsobem sociální a politickou povahu aplikovaného marxismu-leninismu (bolševismu). To, že se tak stalo na pozadí lidového hnutí, které ačkoli anarchistické nebylo, neslo v sobě mnohé rysy anarchistického programu (široká svoboda projevu, důraz na decentralizaci a úplnou výrobní a sociální samosprávu pracujících apod.) jen zdůrazňuje osudovost partie, která byla na konci února roku 1921 rozehrána na maličkém ostrově Kotlin ve Finském zálivu. Historie občas koncentruje události mimořádného významu na velmi malou plochu.
Proč se anarchisté ke Kronštadtu vlastně vrací? Marxisticko-leninská (bolševická) tradice se totiž stále prostřednictvím nejrůznějších politických stran a iniciativ na jejich založení prezentuje jakožto tradice zásadně revoluční, socialistická a humanistická. Studium uplatnění marxismu-leninismu v praxi však potvrzuje anarchistickou analýzu, že se jedná o tradici kontrarevoluční, státně-kapitalistickou a diktátorskou. Pravý význam těchto pojmů nejlépe studovat na konkrétních příkladech a Kronštadtské povstání a jeho potlačení představuje jeden z velice názorných. Kronštadt tak i dnes po více než osmdesáti letech osvědčuje trvalou platnost staré zásady anarchistického hnutí, kterou ruský revolucionář Michail Bakunin vyjádřil v proslaveném výroku, že „Svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, ale socialismus bez svobody je násilí a útlak”.
Námořníci a vojáci z Kronštadtu, byli slovy samotných bolševických vůdců „pýchou a slávou Ruské revoluce”. Již od roku 1917 plnili roli pretoriánské gardy Leninova režimu, dobývali Zimní palác Prozatímní vlády, rozháněli Ústavodárné shromáždění a v občanské válce tvořili jádro bolševických sil. V roce 1921 ale postupně procitli do strašlivé skutečnosti. Stejně jako před nimi statisíce dalších ruských, ukrajinských a dalších dělníků a rolníků dospěli ke zjištění, že revoluce je zrazena, lidové tužby surově pošlapány, místo svobodného socialismu, založeného na sovětech, orgánech ekonomické a sociální samosprávy, se u moci zakopala diktatura Komunistické strany, místo respektování práv jednotlivce a co nejširší svobody projevu a sdružování v zemi panuje hrůzovláda Čeky, bolševické tajné policie a vězení a koncentrační tábory přetékají nikoli bělogvardějci, ale obyčejnými pracujícími, socialisty a anarchisty, obviněnými z politických zločinů. Od léta 1918 se námořníci po více než dva roky podle vlastních slov nacházeli v izolaci na své námořní základně nebo na frontě a teprve na podzim 1920, když se poprvé po dlouhé době dostali na dovolenku domů, strnuli hrůzou, jaká diktatura byla jejich jménem nastolena. Jeden z předáků vzpoury Stěpan Petričenko napsal, že „Po celá léta před námi bolševická cenzura skrývala domácí události, zatímco jsme byli na moři nebo na frontě. Když jsme se vrátili domů, naši rodiče nám položili otázku, proč bojujeme na straně utlačovatelů. To nás přimělo přemýšlet.”
Na rozdíl od většiny tehdejší nejen levicové inteligence ale kronštadtští námořníci nezůstali zticha a nepředstírali, že o ničem neví. V letech 1920-1921 se statisíce obyčejných ruských pracujících aktivně postavily proti bolševickému režimu. Největšími projevy lidových snah o návrat k původnímu duchu Říjnové revoluce bylo tzv. machnovské hnutí na Ukrajině (1919-1921), Tambovské rolnické povstání (1920-1921) a právě Kronštadtské povstání (únor - březen 1921). Ve všech případech se jednalo o autentická lidová revoluční hnutí, vedená v různé míře ideály samosprávného, decentralizovaného a bezstátního socialismu, které diktatura Komunistické strany dohnala až do ozbrojené opozice.
Ve všech případech se také jednalo o zcela odlišný fenomén, než představovala nejrůznější bělogvardějská intervenční tažení. Lidová „Třetí revoluce” byla nedokončenou poslední etapou Ruské revoluce, v níž se aktivizovaly zbytky anarchistů a levicové opozice, radikálů nejrůznějšího ražení. Poté, co bylo v roce 1920 rozdrceno poslední velké intervenční tažení generála Wrangela, na čemž měla velký podíl Revoluční povstalecká armáda (bojová složka machnovského hnutí), síly, přející si návrat ke starým pořádkům, byly definitivně poraženy. Zbytky Wrangelovy armády, těžce demoralizované a rozptýlené po ostrovech v Egejském moři a Tunisku, již nepředstavovaly sílu, se kterou bylo nutno počítat.
„Bílé nebezpečí” se však v rukou bolševické propagandy stalo nástrojem diskreditace jakékoli opozice, nejen skutečně bělogvardějské. Kronštadt nebyl výjimkou.
Kronštadtské hnutí nevzniklo na pozadí působení anarchistických skupin a bylo spíše spontánní, než uvědomělé. Jeho cíle však v žádném případě nenahrávaly reakční opozici. Na mnoha místech v povstaleckých novinách nacházíme jasné distance od nenáviděných Bílých. Jediný, doslova jediný kontakt s představitelem bělogvardějské opozice nastal, když bývalý námořní důstojník kapitán Vilken přijel jménem Červeného kříže nabídnout obleženým námořníkům léky a potraviny. Nabídka byla přijata z velmi jednoduchého důvodu. V Kronštadtu už nebylo co jíst a tisícům lidí hrozila kromě smrti z rukou Čeky také smrt hladem. Nebyly léky ani zdravotnický materiál, takže zranění umírali na následky nedostatečné péče. Námořníci ale neměli žádné politické kontakty s Bílou opozicí před nebo během povstání, do Kronštadtu koneckonců nikdy nedorazila jakákoli pomoc a jedinou organizací, které bylo dovoleno poskytnout humanitární pomoc, byl Červený kříž. Jak uvádí jiná práce o Kronštadtu, (penzionovaný) kapitán Vilken byl navíc umístěn do střeženého bytu a po městě se mohl pohybovat jen v přítomnosti ozbrojeného doprovodu.[6]
Pokud by se ke Kronštadtu přiblížily bělogvardějské síly, námořníci by bez pochyb obrátili děla rovněž proti nim. Možnost, že by se „Rudý Kronštadt” mohl spojit s bělogvardějskou invazní armádou, patří z politického i sociálního hlediska do říše snů. Jeho taktika spočívala v pokusech vylodit se na pobřeží a nalézt logického spojence v řadách dělníků, rolníků a rudoarmějců. Ti, ačkoli za jejich zády obrazně i doslova stáli čekisté s odjištěnými pistolemi, navzdory státnímu teroru v několika případech našli doslova sebevražednou odvahu a projevili solidaritu s Kronštadtem. Kvůli špatné taktice povstalců však plán rozšířit hnutí na pevninu nevyšel.
Jediným částečně relevantním bodem, o němž paradoxně většina bolševiků nemá ani ponětí, je osobní selhání několika kronštadtských námořníků, kteří posléze ve finském exilu navázali kontakty s reprezentanty generála Wrangela a sondovali možnost nalezení společného programu ozbrojeného boje proti bolševismu. Jednalo se však o nepočetnou skupinku několika jednotlivců z celkem 8.000 uprchlíků, která vzhledem k budoucím osudům protagonistů od myšlenky na tento podnik stejně brzy upustila. Drtivá většina zůstala věrná svým ideálům. Kronštadtští „komunardi” svoji představu o samosprávném svobodném socialismu neopustili.
Bolševici stále roztáčejí klasickou propagandistickou čtverylku o Kronštadtu jako esersko- menševicko-černosotněnsko-bělogvardějské konspiraci. Americký historik Paul Avrich, dlouhodobě se věnující dějinám ruského radikalismu a anarchismu, tento mýtus krok za krokem demoluje za použití velkého množství pramenů, pocházejících z provenience mnoha skupin a organizací.
Skutečnost, že autorem této práce je historik, nepřiklánějící se k anarchismu, je dvojnásob cenná. Avrichova práce trpí jen jedním - a to nedostatkem pramenů z povstaleckých materiálů a novin - čímž nabývá na určité strohosti. Proto jsem do autorova poznámkového aparátu přidal několik postřehů, přibližujících např. politiku násilného rekvírování nebo sociální status bolševické nomenklatury. Tyto poznámky jsou zřetelně označeny jako poznámky překladatele.
Krev, kterou prolili hrdinní námořníci, vojáci a pracující z Kronštadtu v březnu 1921 v boji proti bolševickému režimu, nejen vykoupila jejich předchozí militantní podporu, prokazovanou diktatuře v letech 1917-1920, ale rovněž pro budoucí generace vykreslila na zamrzlou hladinu Finského zálivu pomyslnou dělící čáru mezi svobodou a útlakem, mezi socialismem zdola, založeným na samosprávě a nejširších občanských právech a mezi státně-kapitalistickým režimem, vedeným elitou autoritářských intelektuálů, jejichž následovníci se kupodivu ještě dnes, po osmdesáti letech, troufale hlásí ke zločinům svých idolů. Kronštadt je tak neustále živým motivem postavit se aktivně proti bolševismu i dnes.
PW
[1] Ida Mettová: Kronštadtské povstání, AK FSA - sv. 4, Praha 1999
[2] Jednalo se o Československou anarchistickou federaci (ČSAF), Organizaci revolučních anarchistů - Solidarita (ORAS) a Československé anarchistické sdružení (ČAS) a Feministickou skupinu 8. března.
[3] Deborah Lipstadtová: Popírání holocaustu - sílící útok na pravdu a paměť, Paseka, Praha 2001
[4] Miroslav Mareš, Ultralevice, týdeník Reflex/srpen 2001
[5] Viz Petr Andrejevič Aršinov: Historie machnovského hnutí, AK FSA - sv, 6, Praha 2000.
[6] Viz Ida Mettová, pozn. [1].