Převedeme-li argumenty našeho přítele na jejich nejjednodušší teoretický výraz, redukují se všechny na jediné dogma: „Ceny zboží jsou určovány nebo regulovány mzdami.“
K vyvrácení tohoto zastaralého a už překonaného bludu bych se mohl odvolat na praktické pozorování. Mohl bych poukázat na to, že angličtí tovární dělníci, horníci, dokaři atd., jejichž práce je placena poměrně vysoko, prodávají své výrobky levněji než všechny ostatní národy; kdežto např. anglický zemědělský dělník, jehož práce je placena poměrně nízko, prodává své výrobky dráž než skoro všechny ostatní národy. Srovnáním různých výrobků téže země nebo zboží různých zemí navzájem bych mohl dokázat, že — až na několik výjimek, spíš zdánlivých než skutečných — vyrábí vysoko placená práce v průměru zboží nízké ceny a nízko placená práce zboží vysoké ceny. To by ovšem naprosto nedokazovalo, že vysoká cena práce v jednom případě a nízká cena práce v druhém jsou pokaždé příčinami těchto diametrálně protikladných účinků, rozhodně by to však dokazovalo, že ceny zboží nejsou určovány cenami práce. Není však vůbec zapotřebí sahat k této empirické metodě.
Někdo snad může namítnout, že občan Weston nevyslovil dogma: „Ceny zboží jsou určovány nebo regulovány mzdami.“ Skutečně to nikdy takto neformuloval. Řekl naopak, že zisk a renta jsou také součástmi cen zboží, neboť z cen zboží se musí zaplatit nejen mzdy dělníků, nýbrž i zisky kapitalistů a renty pozemkových vlastníků. Jak si ale představuje tvorbu cen? Především z mezd. Potom se k ceně přirazí nějaké to procento ve prospěch kapitalisty a další procento ve prospěch pozemkového vlastníka. Dejme tomu, že mzda za práci použitou při výrobě nějakého zboží je 10. Činí-li míra zisku 100%, přirazil by kapitalista k zálohované mzdě 10, a činí-li míra pozemkové renty také 100% mzdy, přirazilo by se dalších 10, takže úhrnná cena zboží by byla 30. Takové určování cen by však prostě znamenalo, že ceny jsou určovány mzdami. Kdyby v uvedeném případě stoupla mzda na 20, stoupla by cena zboží na 60 atd. Proto se také všichni překonaní autoři politické ekonomie, kteří zastávali dogma, že mzdy regulují ceny, pokoušeli dokázat toto dogma tím, že vykládali zisk a rentu jen jako pouhé procentní přirážky ke mzdě. Nikdo z nich ovšem nebyl s to vymezit hranice těchto procentních přirážek nějakým ekonomickým zákonem. Měli naopak zřejmě za to, že zisky jsou určovány tradicí, zvykem, kapitalistovou vůlí nebo nějakou jinou stejně libovolnou a nevysvětlitelnou metodou. A tvrdí-li, že zisky jsou určeny konkurencí mezi kapitalisty, neříkají tím zhola nic. Je pravda, že konkurence vyrovnává různé míry zisku v různých výrobních odvětvích, čili převádí je na průměrnou hladinu, ale naprosto nemůže určovat samu tuto hladinu nebo všeobecnou míru zisku.
Co se rozumí tím, řekne-li se, že ceny zboží jsou určovány mzdami? Protože mzda je jen jiný název pro cenu práce, rozumí se tím, že ceny zboží jsou regulovány cenou práce. Protože „cena“ je směnná hodnota — a mluvím-li o hodnotě, mám vždycky na mysli směnnou hodnotu — a to směnná hodnota vyjádřená v penězích, vyplývalo by z toho, že „hodnota zboží je určena hodnotou práce“, čili že „hodnota práce je všeobecným měřítkem hodnoty“.
Ale jak je potom určována sama „hodnota práce“? Tady jsme v koncích. Ovšem, jsme v koncích jen tehdy, snažíme-li se uvažovat logicky. Hlasatelé oné doktríny se ovšem ohledy na logiku příliš netrápí. Třeba náš přítel Weston. Zprvu nám vykládal, že mzda určuje cenu zboží a že tedy stoupá-li mzda, musí stoupat i ceny. Potom obrátil a začal dokazovat, že zvýšení mezd nebude k ničemu dobré, protože prý stouply ceny zboží a protože mzda se ve skutečnosti měří cenami zboží, za která se vydává. Tedy na začátku máme tvrzení, že hodnota práce určuje hodnotu zboží, a na konci se setkáváme s tvrzením, že hodnota zboží určuje hodnotu práce. A tak se potácíme v bludném kruhu a nedospíváme k žádnému závěru.
Vůbec je zřejmé, že učiníme-li hodnotu jednoho zboží např. práce, obilí nebo kteréhokoli jiného zboží, všeobecným měřítkem a regulátorem hodnoty, nesnáz tím jen odsunujeme, protože určujeme jednu hodnotu druhou hodnotou, která zase sama musí být určena.
Dogma, že „ceny zboží jsou určovány mzdami“, ve svém nejabstraktnějším výrazu znamená, že „hodnota je určena hodnotou“‘ a tato tautologie znamená, že ve skutečnosti o hodnotě nevíme vůbec nic. Kdybychom přijali tuto premisu, zvrhly by se všechny úvahy o všeobecných zákonech politické ekonomie v pouhé tlachání. Bylo proto velkou zásluhou Ricardovou, že ve svém díle On the Princíples of Polítical Economy, vydaném roku 1817, do základu rozbil starý zakořeněný a překonaný blud, že „ceny jsou určovány mzdami“, blud, který Adam Smith a jeho francouzští předchůdci ve skutečně vědeckých částech svých výzkumů zavrhovali, do něhož však přesto znovu upadali ve svých exoteričtějších a vulgarizujících kapitolách.