III. Socialistická a komunistická literatura
Po tom, co bylo řečeno v II. oddílu, je jasný poměr komunistů k dělnickým stranám, které se už ustavily, tedy jejich poměr k chartistům v Anglii a ke stoupencům agrární reformy v Severní Americe.
Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí. Ve Francii se komunisté v boji proti konzervativní a radikální buržoazii spojují se stranou socialisticko-demokratickou[1], aniž se tím vzdávají práva chovat se kriticky k frázím a iluzím vyvěrajícím z revoluční tradice.
Ve Švýcarsku podporují radikály, nezapomínajíce, že tato strana se skládá z protichůdných živlů, zčásti z demokratických socialistů ve francouzském smyslu, zčásti z radikálních buržoů.
Mezi Poláky podporují komunisté stranu, která činí agrární revoluci podmínkou národního osvobození, touž stranu, která vyvolala krakovské povstání roku 1846.[2]
V Německu, pokud buržoazie vystupuje revolučně, bojuje komunistická strana společně s ní proti absolutní monarchii, feudálnímu pozemkovému vlastnictví a reakčnímu maloměšťáctví.
Komunistická strana však nepřestává ani na okamžik pěstovat mezi dělníky co nejjasnější vědomí nepřátelského protikladu buržoazie a proletariátu[3], aby němečtí dělníci mohli okamžitě využít společenských a politických podmínek, které musí s sebou přinést panství buržoazie, jako zbraně proti ní samé, aby po svržení reakčních tříd byl v Německu ihned zahájen boj přímo proti buržoazii samé.
K Německu obracejí komunisté svou hlavní pozornost, protože Německo stojí na prahu buržoazní revoluce a provede tento převrat za pokročilejších podmínek evropské civilizace vůbec a s mnohem vyspělejším proletariátem, než tomu bylo v Anglii v 17. a ve Francii v 18. století. Německá buržoazní revoluce může být tedy jen bezprostřední předehrou proletářské revoluce.
Zkrátka, komunisté všude podporují každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům.
Ve všech těchto hnutích staví do popředí otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí, bez ohledu na to, zda už nabyla více nebo méně vyvinuté formy.
Komunisté konečně všude usilují o spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí.
Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.
[1] Tato strana byla tehdy zastoupena v parlamentě Ledru-Rollinem,
v literatuře Louis Blancem, v denním tisku listem „La Réforme“. Název sociální demokracie znamenal,
že tato část demokratické nebo republikánské strany, stejně jako původci tohoto názvu, byli více
méně zabarveni socialisticky. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)
Stranu, která se tehdy ve Francii nazývala socialisticko-demokratickou, zastupoval v politickém životě
Ledru-Rollin a v literatuře Louis Blanc; lišila se tedy jako den a noc od dnešní německé sociální demokracie.
(Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1890.)
[2] V průběhu národně osvobozeneckého boje v Polsku se povstalcům podařilo ustavit 22. února 1846 v Krakově národní vládu. Krakovské povstání však už počátkem března 1846 potlačila společnou intervencí rakouská, pruská a ruská vojska. (Pozn. red.)
[3] Ve vydáních po roce 1848 je zde „mezi buržoazií a proletariátem“. (Pozn. red.)