Svaz komunistů, mezinárodní dělnická organizace, která za tehdejších poměrů samozřejmě mohla být jen tajná, pověřila na sjezdu konaném v listopadu 1847 v Londýně podepsané, aby vypracovali zevrubný teoretický a praktický program strany určený pro veřejnost. Tak vznikl teto Manifest, jehož rukopis putoval několik týdnů před únorovou revolucí[2] do Londýna k tisku. Byl vydán nejprve německy a v tomto jazyce byl otištěn v Německu, v Anglii a v Americe alespoň ve dvanácti různých vydání. Anglicky vyšel poprvé v Londýně roku 1850 v „Red Republican“ v překladu slečny Heleny Marcfarlanové a roku 1871 nejméně ve třech různých překladech v Americe. Francouzky vyšel poprvé v Paříži krátce před červnovým povstáním z roku 1848, nedávno pak v newyorském „Le Socialiste“. Připravuje se nový překlad. Polsky vyšel v Londýně brzy po prvním německém vydání. Rusky v Ženevě v šedesátých letech. Do dánštiny byl přeložen také brzy po vyjití.
Třebaže se poměry za posledních pětadvacet let značně změnily, jsou všeobecné zásady vyložené v tomto Manifestu celkem i dnes ještě naprosto správné. Tu a tam by bylo třeba něco poopravit. Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám „Manifest“, bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech, a proto se revolučním opatřením navrhovaným na konci oddílu II nepřikládá zvláštní váha. Dnes by tento odstavec zněl po mnoha stránkách jinak. Vzhledem k tomu, jak ohromné pokroky udělal za posledních pětadvacet let velký průmysl a jak zároveň s ním postupovala stranická organizace dělnické třídy, vzhledem k praktickým zkušenostem nejprve únorové revoluce a ještě mnohem víc Pařížské komuny, kdy měl proletariát poprvé po dva měsíce v rukou politickou moc, je dnes tento program místy zastaralý. Komuna podala zejména důkaz, že „dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely“ (viz „Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení“, německé vydání, str. 19, kde je tato myšlenka šíře rozvedena).[3] Dále je samozřejmé, že kritika socialistické literatury je dnes už neúplná, neboť sahá jen do roku 1847; právě tak poznámky o stanovisku komunistů k různým opozičním stranám (oddíl IV), ačkoli jsou v hlavních rysech i dnes ještě správné, jsou nyní v podrobnostech zastaralé už proto, že se politická situace úplně změnila a dějinný vývoj sprovodil ze světa většinu stran, které jsou tam uvedeny.
Manifest je však historický dokument, který podle našeho názoru nemáme už právo měnit. Pozdějšímu vydání bude snad možno předeslat úvod, který překlene vzdálenost mezi rokem 1847 a dneškem; toto vydání bylo pro nás tak nečekané, že jsme na to už neměli čas.
Karel Marx a Friedrich Engels
Londýn 24. června 1872
[1] Názvy předmluv byly vesměs doplněny vydavateli. (Pozn. red.)
[2] Únorová revoluce ve Francii roku 1848 byla vyvrcholením odporu proti režimu červencové monarchie, který byl nezastřeným panstvím úzké nejbohatší vrstvy finančníků. Všeobecným povstáním 22.-24. února 1848 byl svržen Ludvík Filip Orleánský a prohlášena druhá republika (1848-1852). Prozatímní vláda, složená hlavně z umírněných republikánů, provedla však demokratické reformy jen částečně. Buržoazně demokratickou revoluci brzdil zejména konzervativní tlak venkova. Když vláda nevyřešila dělnickou otázku a nakonec uzavřela i národní dílny, které měly zabránit nezaměstnanosti, propuklo 23. června 1848 v Paříži dělnické povstání, které si kladlo za cíl zřídit sociální republiku. Porážka červnového povstání vedla k posílení „výkonné moci“ (Cavaignac) a k přijetí ústavy, jež dávala velkou pravomoc presidentu republiky (byl jím 10. prosince 1848 zvolen Ludvík Bonaparte). K moci přišla monarchistická „strana pořádku“. (Pozn. red.)
[3] Pařížská komuna 1371, revoluční vláda dělnické třídy vytvořená proletářskou revolucí v Paříži. Byla to první vláda proletářské diktatury v dějinách. Existovala 72 dní (18. března - 28. května 1871). Bezprostřední pohnutkou zrodu revoluční Pařížské komuny byly události prusko-francouzské války 1870-71, které zrevolucionovaly nejen francouzské dělnictvo, ale i drobné řemeslníky a ti v době obléhání Paříže německými vojsky vytvořili společně národní gardu k obraně města. Postup reakčního Národního shromáždění a vlády v čele s A. Thiersem, zejména snaha odzbrojit pařížské dělníky a uvěznit členy ústředního výboru národní gardy, vedl k vypuknutí spontánního povstání pařížského dělnictva a národních gard proti buržoaznímu Národnímu shromáždění a Thiersově vládě, která prchla do Versailles. Moc tak přešla 18. března do rukou dělnické třídy a s ní spojené maloburžoazie. Dne 29. března se konaly volby Pařížské komuny, která pak byla 28. března slavnostně vyhlášena. Politicky bylo její složení značně různorodé (proudhonisté, blanquisté, novojakobíni, aj., mezi nimi 2-3 členové blízcí marxismu). Pařížská komuna provedla řadu revolučních opatření: odstranění byrokratické mašinérie a stálé armády, povinnou školní docházku, zrovnoprávnění žen, odluku církve od státu, svěření závodů opuštěných majiteli dělníkům, zlepšení postavení dělnictva (vyšší mzdy, přesídlení do bytů buržoazie, zrušení pokut) aj. Současně se však Pařížská komuna dopustila závažných omylů: nekonfiskovala ohromné sumy, uložené ve Francouzské bance (3 mld. franků), nepostupovala dost rozhodně proti reakční versailleské vládě a jejím agentům v Paříži, nepečovala soustavně o organizaci a vyzbrojení revoluční armády; nedovedla se spojit s francouzským venkovem a zůstala tak v izolaci, 21. května vtrhla stotřicetitisícová Thiersova armáda za pomoci Prusů do Paříže. Přes velikou obětavost a statečnost revolučních dělníků při obraně města byla Pařížská komuna po týdenních pouličních bojích 28. května poražena. (Pozn. red.)